Skip to main content

10

Kapitola desátá

Spiritual Attachment and Material Detachment

Duchovní a hmotná připoutanost

TEXT 18

TEXT 18

jñāna-vairāgya-yuktena
bhakti-yuktena cātmanā
paripaśyaty udāsīnaṁ
prakṛtiṁ ca hataujasam
jñāna-vairāgya-yuktena
bhakti-yuktena cātmanā
paripaśyaty udāsīnaṁ
prakṛtiṁ ca hataujasam

In that position of self-realization, by practice of knowledge and renunciation in devotional service, one sees everything in the right perspective; he becomes indifferent to material existence, and the material influence acts less powerfully upon him.

Díky poznání a odříkání v oddané službĕ vidí seberealizovaný človĕk vše v pravém svĕtle. Přestává ho zajímat hmotný svĕt a všechny hmotné vlivy na nĕj působí mnohem ménĕ.

As the contamination of the germs of a particular disease can influence a weaker person, similarly the influence of material nature, or illusory energy, can act on the weaker, or conditioned, soul but not on the liberated soul. Self-realization is the position of the liberated state. One understands his constitutional position by knowledge and vairāgya, renunciation. Without knowledge, one cannot have realization. The realization that one is the infinitesimal part and parcel of the Supreme Spirit makes one unattached to material, conditional life. That is the beginning of devotional service. Unless one is liberated from material contamination, one cannot engage in the devotional service of the Lord. In this verse, therefore, it is stated, jñāna-vairāgya-yuktena: when one is in full knowledge of one’s constitutional position and is in the renounced order of life, detached from material attraction, then, by pure devotional service, bhakti-yuktena, he can engage himself as a loving servant of the Lord. Paripaśyati means that he can see everything in its right perspective. Then the influence of material nature becomes almost nil. This is also confirmed in Bhagavad-gītā. Brahma-bhūtaḥ prasannātmā: when one is self-realized he becomes happy and free from the influence of material nature, and at that time he is freed from lamentation and hankering. The Lord states that position as mad-bhaktiṁ labhate parām, the real beginning of devotional service. Similarly, it is confirmed in the Nārada Pañcarātra that when the senses are purified, they can then be engaged in the devotional service of the Lord. One who is attached to material contamination cannot be a devotee.

Mikroby nakažlivé nemoci mohou působit jen na slabší jedince a právĕ tak vliv hmotné přírody neboli iluzorní energie Pána může působit jen na slabší, podmínĕné duše, zatímco osvobozených duší se nedotkne. Být seberealizovaný znamená nacházet se na osvobozené úrovni. Své přirozené postavení může človĕk pochopit pomocí poznání a odříkání (vairāgya). Bez poznání nemůžeme být realizovaní. Poznáme-li, že jsme nepatrné částečky Nejvyšší Duše, přestane nás zajímat hmotný, podmínĕný život. To je začátek oddané služby. Pokud se nevysvobodíme z hmotného pojetí života, nebudeme se moci zapojit do oddané služby Pánu. Proto se v tomto verši říká: jñāna-vairāgya-yuktena. Když si je človĕk plnĕ vĕdom svého přirozeného postavení, je v životním stádiu odříkání a nejeví zájem o hmotné svody, pak se prostřednictvím čisté oddané služby (bhakti-yuktena) může stát láskyplným služebníkem Pána. Paripaśyati znamená, že je schopen všechno vidĕt v pravém svĕtle. Pak se vliv hmotné přírody témĕř vytratí. Potvrzuje to také Bhagavad-gítá: brahma-bhūtaḥ prasannātmā    —    seberealizovaný človĕk se vymaní z vlivu hmotné přírody a dosáhne štĕstí. Nikdy se nermoutí a po ničem netouží. Pán označuje tento stav za mad-bhaktiṁ labhate parām, skutečný začátek oddané služby. V Nárada-paňčarátře je potvrzeno, že v oddané službĕ Pánu je možné zamĕstnat pouze očištĕné smysly. Oddaným nemůže být ten, koho přitahují hmotné vĕci.

In the conditional state, we are influenced by material nature. We have already discussed how we are conditioned by the three modes of material nature – ignorance, passion and goodness. Goodness is superior to ignorance and passion because from the platform of goodness we can come to understand Kṛṣṇa and thereby transcend the modes altogether. In this age, people are generally influenced by the lower modes, the modes of ignorance and passion. In these modes, we are not able to serve Kṛṣṇa. It is our constitutional position to serve someone, but when we do not serve Kṛṣṇa, we serve māyā. In any case, we cannot become master. Who can say that he is a master, that he is not serving anyone? We may serve our family, society, country, business, automobile or whatever. If one cannot find anything to serve, he goes and buys a cat or dog and serves it. Why is this? It is because service is our nature. We are simply lacking the knowledge of where to direct the service. Service is meant to be rendered to Kṛṣṇa. In the material world we are serving our lusty desires, not Kṛṣṇa, and we are deriving no pleasure from this. We are also serving in an office or in some employment in order to get some money. In this case, we are serving money, not the person. Thus in the material world we serve the senses and money. In any case, service is there. We must serve.

V podmínĕném stavu jsme ovlivnĕni hmotnou přírodou. Dříve již bylo vysvĕtleno, jak jsme podmínĕni třemi kvalitami hmotné přírody    —    nevĕdomostí, vášní a dobrem. Dobro je nadřazené nevĕdomosti a vášni, protože v kvalitĕ dobra můžeme porozumĕt Kršnovi a dostat se tak na transcendentální úroveň. V tomto vĕku jsou lidé ovlivnĕni nižšími kvalitami, vášní a nevĕdomostí. Pod jejich vlivem nejsme schopni sloužit Kršnovi. Nĕkomu sloužit je přirozené, takže když nesloužíme Kršnovi, musíme sloužit máji. Nikdy se nestaneme pány. Kdo může říci, že nikomu neslouží? Sloužíme své rodinĕ, společnosti, zemi, svému podniku, svému autu a tolika jiným vĕcem. Když nenajdeme nikoho, komu bychom mohli sloužit, koupíme si kočku nebo psa a sloužíme jim. Proč? Protože je to pro nás přirozené. Pouze nevíme, komu svou službu vĕnovat. Služba je určena Kršnovi. V hmotném svĕtĕ sloužíme svému chtíči, ale žádnou zvláštní radost nám to nepřináší. Chodíme také do práce a sloužíme, abychom dostali peníze. V tomto případĕ nesloužíme žádné osobĕ, ale penĕzům. V hmotném svĕtĕ sloužíme smyslům a penĕzům. Sloužíme za každých okolností. Sloužit jednoduše musíme.

Actually the only master is Kṛṣṇa. Ekale īśvara kṛṣṇa, āra saba bhṛtya (Caitanya-caritāmṛta, Ādi 5.142). All the demigods, human beings, animals, trees and everything else are servants. Self-realization is realizing that one is the eternal servant of Kṛṣṇa and that one’s duty is to serve Him. Self-realization is not thinking ahaṁ brahmāsmi, “I have become Brahman, Bhagavān.” How can we become Bhagavān? If we are Bhagavān, we are actually the supreme powerful one. If this is the case, why are we in a miserable condition? Why are we under the influence of māyā? Does Bhagavān come under the influence of māyā? No. Kṛṣṇa says specifically in Bhagavad-gītā that prakṛti, māyā, is working under His directions. Māyā is the maidservant of Kṛṣṇa, and if we are the servants of māyā, how can we be Kṛṣṇa, Bhagavān? When we come to our spiritual senses, we can understand that we are erroneously engaged in māyā’s service and that our duty is to engage in Kṛṣṇa’s service. That is self-realization. As stated here: jñāna-vairāgya-yuktena. Real understanding is knowing oneself to be the servant of Kṛṣṇa, no one else. Because we are under illusion, we are serving kāma, lobha, moha, mātsarya – lust and greed – without benefit and without pleasure. Kāmādīnāṁ kati na katidhā pālitā durnideśāḥ: “There is no limit to the unwanted orders of lusty desires.” (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 3.2.25) When we come to the understanding that our pleasure lies in serving Kṛṣṇa only, we have attained jñāna-vairāgya. Therefore in Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.7) it is stated:

Jediným pánem je ve skutečnosti Kršna. Ekale īśvara kṛṣṇa, āra saba bhṛtya (Čaitanja-čaritámrta, Ádi 5.142). Všichni polobozi, lidské bytosti, zvířata, stromy a všichni ostatní    —    všichni jsou služebníci. Seberealizace znamená pochopit, že jsme vĕční služebníci Kršny a že naší jedinou povinností je sloužit Mu. Seberealizace neznamená myslet si: ahaṁ brahmāsmi    —    „Jsem Brahman, jsem Bhagaván.“ Jak bychom se mohli stát Bhagavánem? Kdybychom byli Bhagaván, byli bychom svrchovanĕ mocní. Proč tedy trpíme? Proč jsme pod vlivem máji? Může se Bhagaván dostat pod vliv máji? Ne. Kršna říká v Bhagavad-gítĕ, že prakṛti, májá, jedná pod Jeho dohledem. Májá je Kršnova služebnice, a staneme-li se služebníky máji, jak můžeme sloužit Kršnovi, Bhagavánovi? To je seberealizace. Jñāna-vairāgya-yuktena. Skutečné duchovní poznání znamená vĕdĕt, že nejsme služebníci nikoho jiného než Kršny. Jelikož jsme pod vlivem iluze, sloužíme chtíči a chamtivosti (kāma, lobha, moha, mātsarya), aniž z toho máme nĕjaký prospĕch či potĕšení. Kāmādīnāṁ kati na katidhā pālitā durnideśā: „Rozkazy chtíče nemají konce.“ (Bhakti-rasámrta-sindhu 3.2.25) Když pochopíme, že naše potĕšení spočívá ve službĕ Kršnovi, dosáhneme úrovnĕ jñāna-vairāgya. Ve Šrímad-Bhágavatamu (1.2.7) se říká:

vāsudeve bhagavati
bhakti-yogaḥ prayojitaḥ
janayaty āśu vairāgyaṁ
jñānaṁ ca yad ahaitukam
vāsudeve bhagavati
bhakti-yogaḥ prayojitaḥ
janayaty āśu vairāgyaṁ
jñānaṁ ca yad ahaitukam

“By rendering devotional service unto the Supreme Personality of Godhead, Śrī Kṛṣṇa, one immediately acquires causeless knowledge and detachment from the world.” If one engages in the service of Vāsudeva, Kṛṣṇa, this knowledge comes, and one becomes a mahātmā. A mahātmā is one who realizes that Kṛṣṇa is everything. He does not defy Kṛṣṇa or try to become Kṛṣṇa. One who does so is not a mahātmā but a durātmā, a rascal. What is the position and knowledge of a mahātmā? Kṛṣṇa states:

„Oddanou službou Nejvyšší Osobnosti Božství, Šrí Kršnovi, človĕk okamžitĕ získá bezpříčinné poznání a ztratí zájem o hmotný svĕt.“ Jestliže se človĕk zapojí do služby Vásudévovi, Kršnovi, získá poznání a stane se z nĕj mahátmá. Mahátmá je ten, kdo poznal, že Kršna je všechno. Kdo to neví, není mahátmá, ale durátmá, darebák. Jaké je postavení a poznání mahátmy? Kršna říká:

mahātmānas tu māṁ pārtha
daivīṁ prakṛtim āśritāḥ
bhajanty ananya-manaso
jñātvā bhūtādim avyayam
mahātmānas tu māṁ pārtha
daivīṁ prakṛtim āśritāḥ
bhajanty ananya-manaso
jñātvā bhūtādim avyayam

“O son of Pṛthā, those who are not deluded, the great souls, are under the protection of the divine nature. They are fully engaged in devotional service because they know Me as the Supreme Personality of Godhead, original and inexhaustible.” (Bhagavad-gītā 9.13)

„Velké duše, které nejsou poblouznĕny, ó synu Prthy, jsou pod ochranou Božské přirozenosti. Plnĕ se zamĕstnávají v oddané službĕ, protože vĕdí, že jsem původní a nepomíjivá Nejvyšší Osobnost Božství.“ (Bhagavad-gítá 9.13)

A mahātmā cannot be manufactured. He is under the daivī prakṛti, the divine nature. There are two kinds of prakṛti – parā prakṛti and aparā prakṛti. Aparā prakṛti is the material world, and daivī prakṛti is the spiritual world. As soon as one understands that he is uselessly serving māyā in the material world in the form of society, friends, country and so forth, one reaches the stage called jñāna, knowledge. As soon as one attains this knowledge, he reaches the brahma-bhūta stage, Brahman realization, and he becomes prasannātmā, happy. One may ask, “Why should I serve Kṛṣṇa?” We have already explained that being a part means serving the whole. The whole is Kṛṣṇa, and the individuals are meant for Kṛṣṇa’s satisfaction. Īśāvāsyam idaṁ sarvam.

Jako mahátmu si nemůžeme vybrat kohokoliv. Mahátmá musí být pod ochranou daivī prakṛti, Božské přirozenosti. Prakrti je dvojího druhu: parā prakṛti a aparā prakṛti. Aparā prakṛti je hmotný svĕt a daivī prakṛti je duchovní svĕt. Jakmile človĕk pochopí, že v hmotném svĕtĕ zbytečnĕ slouží máji v podobĕ společnosti, přátel, zemĕ a podobnĕ, dospĕje na úroveň džňány, poznání. Toto poznání ho okamžitĕ povýší na úroveň brahma-bhūta, realizace Brahmanu, a tak dosáhne štĕstí (prasannātmā). Můžeme se zeptat: „Proč mám sloužit Kršnovi?“ Již jsme vysvĕtlili, že část přirozenĕ slouží celku. Celkem je Kršna a individuální bytosti jsou určeny k tomu, aby Ho uspokojovaly. Īśāvāsyam idaṁ sarvam.

There are many īśvaras, controllers, but the supreme īśvara is Kṛṣṇa. As soon as one attains this realization, he has attained perfect knowledge, and he renders service in bhakti-yoga. Foolish people say that bhakti is meant for ajñānīs, unintelligent people, but this is not the case. In Bhagavad-gītā Kṛṣṇa indicates that after many births, the jñānī, the man in knowledge, surrenders unto Him.

Existuje mnoho vládců, íšvarů, ale nejvyšší íšvara je Kršna. Když človĕk dospĕje k této realizaci, dosáhl dokonalého poznání a vykonává oddanou službu v duchu bhakti-jógy. Hlupáci říkají, že bhakti je určena jen pro ajñānī, ménĕ inteligentní lidi, ale ve skutečnosti je tomu naopak. V Bhagavad-gítĕ Kršna naznačuje, že pouze jñānī neboli moudrý človĕk se Mu po mnoha a mnoha zrozeních odevzdá.

As long as we do not understand Kṛṣṇa, Vāsudeva, we should understand that we are still fools. We may advertise ourselves as very great jñānīs, learned personalities, but we are actually fools. That is the śāstric conclusion. If we are actually jñānīs, we should surrender unto Kṛṣṇa.

Mĕli bychom vĕdĕt, že pokud jsme nepochopili Kršnu, jsme stále ještĕ hlupáci. Můžeme se vydávat za velké učence a jñānī, ale ve skutečnosti jsme hlupáci. To je závĕr šáster. Skutečný jñānī se odevzdá Kršnovi.

There are many dharmas, or activities. Some are pious and some impious, but Kṛṣṇa tells us to give up both. Arjuna was thinking that it was impious to fight with his relatives, but Kṛṣṇa was insisting that he fight. How could Arjuna act impiously? He could not, because Kṛṣṇa’s service is transcendental to pious and impious activity. At midnight, when the gopīs heard the sound of Kṛṣṇa’s flute, they ran to the forest to join Him. According to the śāstras, it is immoral for young girls to go see a young boy in a forest in the dead of night. But this was not an impious activity because the gopīs did this for Kṛṣṇa. Caitanya Mahāprabhu, who was so strict that no woman could even come near Him to offer respects, actually said: ramyā kācid upāsanā vraja-vadhū-vargeṇa yā kalpitā. “What could be more wonderful than that worship conceived by the gopīs?” Although it actually appeared immoral for the gopīs to dance with Kṛṣṇa, Caitanya Mahāprabhu states that their relation with Kṛṣṇa is the highest form of worship. This is actually transcendental knowledge. One becomes transcendental to all pious and impious activities when one serves Kṛṣṇa. After all, piety and impiety are within the material modes. Kṛṣṇa’s service is transcendental to good and bad, pious and impious. Bhakti-yoga begins when jñāna and vairāgya are complete. Jñāna is knowledge, and vairāgya is detachment from matter and engagement of the mind in spirit. Both of these are automatically attained when we engage in devotional service to Kṛṣṇa.

Existuje mnoho dharem neboli činností. Nĕkteré jsou zbožné a nĕkteré bezbožné, ale Kršna nám říká, abychom zanechali obou. Ardžuna si myslel, že bojovat s příbuznými je bezbožné, ale Kršna naléhal, aby bojoval. Jak mohl Ardžuna jednat bezbožnĕ? Ve skutečnosti nejednal bezbožnĕ, protože služba Kršnovi je transcendentální zbožným i bezbožným činům. Když gópí o půlnoci uslyšely zvuk Kršnovy flétny, bĕžely za Ním do lesa. Podle šáster je nemorální, aby se mladé dívky stýkaly s mladým chlapcem v lese uprostřed noci. Jejich chování ale nebylo bezbožné, protože gópí to dĕlaly pro Kršnu. Čaitanja Maháprabhu, který byl tak přísný, že se k nĕmu žádná žena nesmĕla ani přiblížit, aby se Mu poklonila, řekl: ramyā kacid upāsanā vraja-vadhū-vargeṇa yā kalpitā. „Kdo by mohl uctívat Kršnu lépe než gópí z Vradži?“ Nám se mohlo zdát nemorální, když gópí tančily s Kršnou, ale Čaitanja Maháprabhu říká, že jejich vztah ke Kršnovi je nejvyšší podobou odříkání. To je skutečné transcendentální poznání. Službou Kršnovi človĕk transcenduje všechny zbožné a bezbožné činnosti. Zbožnost a bezbožnost patří do hmotných kvalit. Oddaná služba Kršnovi je transcendentální dobrému i špatnému, zbožnému i bezbožnému. Bhakti-jóga začíná završením džňány a vairágji. Džňána je poznání a vairágja je odříkání všeho hmotného a zamĕstnání mysli v duchovních činnostech. Obojího automaticky dosáhneme, zamĕstnáme-li se v oddané službĕ Kršnovi.

TEXT 19

TEXT 19

na yujyamānayā bhaktyā
bhagavaty akhilātmani
sadṛśo ’sti śivaḥ panthā
yogināṁ brahma-siddhaye
na yujyamānayā bhaktyā
bhagavaty akhilātmani
sadṛśo ’sti śivaḥ panthā
yogināṁ brahma-siddhaye

Perfection in self-realization cannot be attained by any kind of yogī unless he engages in devotional service to the Supreme Personality of Godhead, for that is the only auspicious path.

Žádný jogín nemůže dosáhnout dokonalosti seberealizace, pokud se nezamĕstná v oddané službĕ Nejvyšší Osobnosti Božství, neboť to je jediná příznivá cesta.

That knowledge and renunciation are never perfect unless joined by devotional service is explicitly explained here. Na yujyamānayā means “without being dovetailed.” When there is devotional service, the question arises where to offer that service. Devotional service is to be offered to the Supreme Personality of Godhead, who is the Supersoul of everything, for that is the only reliable path of self-realization, or Brahman realization. The word brahma-siddhaye means to understand oneself to be different from matter, to understand oneself to be Brahman. The Vedic words are ahaṁ brahmāsmi. Brahma-siddhi means that one should know that he is not matter; he is pure soul. There are different kinds of yogīs, but every yogī is supposed to have attained self-realization, or Brahman realization. It is clearly stated here that unless one is fully engaged in the devotional service of the Supreme Personality of Godhead, one cannot easily approach the path of brahma-siddhi.

Zde je jasnĕ vysvĕtleno, že poznání a odříkání nejsou nikdy dokonalé, pokud nejsou spojeny s oddanou službou. Na yujyamānayā znamená „bez odchýlení“. Mluvíme-li o oddané službĕ, nabízí se otázka, komu má být určena. Oddaná služba má být vykonávána pro Nejvyšší Osobnost Božství, Nadduši všech a všeho, protože je to jediná zaručená cesta seberealizace neboli realizace Brahmanu. Slovo brahma-siddhaye znamená pochopit, že se lišíme od hmoty, pochopit, že jsme Brahman. Védy říkají: ahaṁ brahmāsmi. Brahma-siddhi znamená, že se lišíme od hmoty, že jsme duše. Existuje mnoho druhů jogínů, ale každý z nich by mĕl dosáhnout seberealizace neboli realizace Brahmanu. Zde je jasnĕ řečeno, že není možné dosáhnout brahma-siddhi, pokud se človĕk zcela nezapojí do oddané služby Nejvyšší Osobnosti Božství.

In the beginning of the second chapter of Śrīmad-Bhāgavatam it is stated that when one engages in the devotional service of Vāsudeva, spiritual knowledge and renunciation of the material world are automatically manifest. Thus a devotee does not have to strive separately for renunciation or knowledge. Devotional service itself is so powerful that by one’s service, everything is revealed. It is stated here, śivaḥ panthā: this is the only auspicious path for self-realization. The path of devotional service is the most confidential means for attaining Brahman realization. That perfection in Brahman realization is attained through the auspicious path of devotional service indicates that the so-called Brahman realization, or realization of the brahma-jyotir effulgence, is not brahma-siddhi. Beyond that brahma-jyotir there is the Supreme Personality of Godhead. In the Upaniṣads a devotee prays to the Lord to kindly put aside the effulgence, brahma-jyotir, so that the devotee may see within the brahma-jyotir the actual eternal form of the Lord. Unless one attains realization of the transcendental form of the Lord, there is no question of bhakti. Bhakti necessitates the existence of the recipient of devotional service and the devotee who renders devotional service. Brahma-siddhi through devotional service is realization of the Supreme Personality of Godhead. The understanding of the effulgent rays of the body of the Supreme Godhead is not the perfect stage of brahma-siddhi, or Brahman realization. Nor is the realization of the Paramātmā feature of the Supreme Person perfect because Bhagavān, the Supreme Personality of Godhead, is akhilātmā – He is the Supersoul. One who realizes the Supreme Personality realizes the other features, namely the Paramātmā feature and the Brahman feature, and that total realization is brahma-siddhi.

Na začátku druhé kapitoly Šrímad-Bhágavatamu se říká, že oddanou službu Vásudévovi automaticky provází duchovní poznání a odpoutanost od hmotného svĕta. Oddaný o nĕ nemusí zvlášť usilovat. Oddaná služba je tak mocná, že každému přinese vše potřebné. Śivaḥ panthā: je to jediná příznivá cesta k seberealizaci. Oddaná služba je nejdůvĕrnĕjší cestou k realizaci Brahmanu. Je-li realizace Brahmanu dosaženo prostřednictvím oddané služby, znamená to, že takzvaná realizace Brahmanu neboli realizace zářící brahmadžjóti není brahma-siddhi. Za brahmadžjóti je Nejvyšší Osobnost Božství. V Upanišadách se oddaný modlí k Pánu, aby laskavĕ odstranil Svou záři, aby oddaný mohl v této brahmadžjóti vidĕt skutečnou vĕčnou podobu Pána. Bez realizace transcendentální podoby Pána není možné dosáhnout bhakti. Bhakti vyjevuje existenci příjemce oddané služby a oddaného, který ji nabízí. Brahma-siddhi je realizace Nejvyšší Osobnosti Božství prostřednictvím oddané služby. Poznání tĕlesné záře Osobnosti Božství není dokonalou úrovní brahma-siddhi neboli realizace Brahmanu. Ani realizace Paramátmy není dokonalá, protože Bhagaván, Nejvyšší Osobnost Božství je akhilātmā    —     Nadduše. Ten, kdo realizoval Osobnost Božství, realizuje také ostatní rysy Boha, Paramátmu a Brahman, a tato souhrnná realizace se nazývá brahma-siddhi.

As stated before, the word yoga means “to connect.” Brahma-siddhaye means “self-realization,” and ahaṁ brahmāsmi means “I am spirit soul.” Actually, realizing oneself to be spirit is not sufficient. One has to progress further. One’s fever may be cured, but one must also regain his strength and appetite in order to be totally cured. Then one can have a normal, healthy life, free of disease. Similarly, simply realizing that one is spirit soul is not sufficient. One has to engage in spiritual activity, and that spiritual activity is bhakti. Māyāvādī philosophers think that it is sufficient to stop all material activity, and the Buddhist philosophers advocate nirvāṇa, cessation of material life. Neither give more information. Actually we are suffering due to this material combination, and that is a fact. This body is composed of earth, water, fire, air, ether, mind, intelligence and ego. The Buddhists and Māyāvādīs advocate the annihilation of the components. They say, “Let the earth go to earth, let the water go to water, let the fire go to fire and become zero.” If we dismantle the house of the material body and become zero, we attain nirvāṇa. Nirvāṇa means the cessation of pleasure and pain. The Māyāvādīs and Buddhists claim that if we fill an empty pitcher, the water will make some sound as long as the pitcher is not completely filled. When the pitcher is filled, there will no longer be any sound. Thus they claim that all the Vedic mantras and hymns stop when one is completely Brahman realized. In other words, the Buddhists and Māyāvādīs claim that the material world is false, mithyā, and that we should somehow or other make it zero. However, simply realizing Brahman, realizing one’s identity as spirit soul, is insufficient. We must realize that Bhagavān is everywhere:

Již jsme uvedli, že yoga znamená „spojení“. Brahma-siddhaye znamená „seberealizace“ a ahaṁ brahmāsmi znamená „já jsem duše“. Poznání, že jsme duše, k dokonalosti nestačí. Musíme pokročit dále. Horečka se sníží, ale abychom se zcela uzdravili, musí se nám vrátit také síla a chuť k jídlu. Teprve potom se nemoci zbavíme a žijeme normálním zdravým životem. Pouhá realizace naší duchovní podstaty nestačí. Musíme se zamĕstnat duchovní činností a touto činností je bhakti. Májávádští filozofové si myslí, že stačí zastavit všechny hmotné činnosti a buddhisté zastávají nirvánu, ukončení hmotného života, ale nikdo nejde dále. Faktem je, že trpíme kvůli hmotnému zapletení. Tĕlo se skládá ze zemĕ, vody, ohnĕ, vzduchu, éteru, mysli, inteligence a falešného ega. Buddhisté a májávádíni chtĕjí s tĕmito prvky skoncovat a říkají: „Ať se zemĕ vrátí do zemĕ, voda do vody, oheň do ohnĕ a my se staneme ničím.“ Když zboříme dům hmotného tĕla a staneme se ničím, dosáhneme nirvány. Nirvána znamená konec radostí a bolestí. Májávádíni a buddhisté říkají, že nádoba může vydávat nĕjaký zvuk, dokud ji zcela nenaplníme. Prohlašují, že na úrovni realizace Brahmanu všechny védské mantry končí. Jinými slovy říkají, že svĕt je falešný, mithyā, a mĕli bychom ho anulovat. Pouhá realizace Brahmanu, realizace, že jsme duše, nestačí. Musíme realizovat, že Bhagaván je všude:

eko ’py asau racayituṁ jagad-aṇḍa-koṭiṁ
yac-chaktir asti jagad-aṇḍa-cayā yad-antaḥ
aṇḍāntara-stha-paramāṇu-cayāntara-sthaṁ
govindam ādi-puruṣaṁ tam ahaṁ bhajāmi
eko ’py asau racayituṁ jagad-aṇḍa-koṭiṁ
yac-chaktir asti jagad-aṇḍa-cayā yad-antaḥ
aṇḍāntara-stha-paramāṇu-cayāntara-sthaṁ
govindam ādi-puruṣaṁ tam ahaṁ bhajāmi

“I worship the Personality of Godhead, Govinda, who, by one of His plenary portions, enters the existence of every universe and every atomic particle and thus unlimitedly manifests His infinite energy all over the material creation.” (Brahma-saṁhitā 5.35)

„Uctívám prvotního Pána Góvindu, který Svou úplnou částí vstupuje do každého vesmíru a každého atomu, a tak projevuje Svou nekonečnou energii po celém hmotném stvoření.“ (Brahma-sanhitá 5.35)

Śrī Bhagavān is not alone. He is not only localized, but is everywhere. Although Kṛṣṇa has a particular place, He is everywhere. It is not that because Kṛṣṇa is in one place He cannot be in others. Since we are conditioned, when we sit in our office we cannot be at home. Kṛṣṇa is not like this. Goloka eva nivasaty akhilātma-bhūtaḥ. Kṛṣṇa is always in Goloka Vṛndāvana, yet He is aṇḍāntara-stha-paramāṇu-cayāntara-stham. He is within every atom of this universe. This universe is existing due to the Garbhodaka-śāyī Viṣṇu. There is not only one universe, but there are many millions, and they are all working very nicely because the Garbhodaka-śāyī Viṣṇu is present. We should not think that all these planets are floating in space without any arrangement having been made. There is definitely an arrangement.

Šrí Bhagaván není sám. Je nejen lokalizovaný, ale je také všude. I když je Kršna na určitém místĕ, zároveň je také všudypřítomný. Když je tady, ještĕ to neznamená, že nemůže být zároveň i nĕkde jinde. My jsme podmínĕné duše, a když sedíme ve své kanceláři, nemůžeme být zároveň i doma. Ale Kršna takový není. Goloka eva nivasaty akhilātma-bhūtaḥ. Kršna je neustále v Gólóce Vrndávanĕ, ale přesto je aṇḍāntara-stha-paramāṇu-cayāntara-stham. Je v každém atomu ve vesmíru. Vesmír existuje díky Garbhódakašájí Višnuovi. Existují miliony vesmírů a všechny bezchybnĕ pracují díky přítomnosti Garbhódakašájí Višnua. Nemĕli bychom si myslet, že všechny planety se vznášejí v prostoru bez uspořádání. Vše je přesnĕ určeno.

In order to be completely free of the material modes, one has to come not only to the platform of jñāna and vairāgya, but to bhakti also. When we mention bhakti, some people say, “I render bhakti to my wife. I love her very much and take care of her. If I do not see her, I become mad.” Thus people have bhakti for their family, country, goddess Durgā, other demigods and so on. However, that kind of bhakti will not do. Therefore it is said, bhaktir bhagavati. Bhakti must be rendered unto the Supreme. It is not that one should render bhakti unto an imitation Bhagavān. If one says that he is Bhagavān, we should ask, “Are you present in everyone’s heart? Can you tell me what I am thinking now?” If one is Bhagavān, he must be akhilātmā. If one is īśvara, he must be present in everyone’s heart. Kṛṣṇa is present in everyone’s heart (sarvasya cāhaṁ hṛdi sanniviṣṭaḥ). All this should be scrutinizingly studied. It is not that one should accept this rascal or that rascal as Bhagavān. Nor should one render bhakti to this demigod or that demigod, to one’s family, country, society, wife, cat, dog or whatever. All this is not really bhakti but imitation bhakti. It is actually lustful desire. If we can develop bhakti for Kṛṣṇa, Kṛṣṇa consciousness, our lives will be successful. Actually there is no alternative. As stated in this verse, sadṛśo ’sti śivaḥ panthā. Para-brahman is Kṛṣṇa, and brahma-siddhaye means understanding our relationship with Kṛṣṇa. It is all right for one to understand oneself as Brahman (ahaṁ brahmāsmi), but what is our relationship with the Para-brahman? There are always two: Brahman and Para-brahman, ātmā and Paramātmā, īśvara and Parameśvara, the individual living being and the supreme living being, nitya and nityānām, cetanaś and cetanānām. There are always two present, and two means a relationship. We should therefore understand our relationship with the Supreme, with Para-brahman. Understanding that relationship is brahma-siddhaye.

Chceme-li se úplnĕ vymanit z vlivu hmotných kvalit, musíme být nejen na úrovni džňány a vairágji, ale také bhakti. Když řekneme „bhakti“, nĕkteří lidé odpoví: „Dávám bhakti své ženĕ. Mám ji moc rád a starám se o ni. Když ji nemohu vidĕt, šílím.“ Lidé tak dávají bhakti své rodinĕ, zemi, bohyni Durze nebo jiným polobohům. Taková bhakti ale nepomůže. Bhaktir bhagavati. Bhakti musíme vĕnovat Nejvyššímu. Skutečná bhakti se nemůže týkat nĕjakého vymyšleného Bhagavána. Když nĕkdo řekne, že je Bhagaván, mĕli bychom se ho zeptat: „Jsi přítomný v srdcích všech živých bytostí? Můžeš mi říci, co si teď myslím?“ Bhagaván musí být akhilātmā. Pravý íšvara musí být přítomen v srdcích všech. Kršna je v srdci všech živých bytostí (sarvasya cāhaṁ hṛdi sanniviṣṭaḥ). To vše bychom mĕli důkladnĕ prostudovat. Žádného darebáka bychom nemĕli považovat za Bhagavána a bhakti bychom nemĕli vĕnovat ani polobohům, ani rodinĕ, zemi, společnosti, manželce, kočce, psovi, ani nikomu jinému. To pak není skutečná bhakti, ale pouhá napodobenina. Je to chtíč. Vyvineme-li bhakti ke Kršnovi, vĕdomí Kršny, náš život bude úspĕšný. Nemáme žádnou jinou možnost. V tomto verši se říká: sādṛśo 'sti śivaḥ panthā. Parabrahman je Kršna a brahma-siddhaye znamená porozumĕt našemu vztahu s Kršnou. Je dobré poznat, že jsme Brahman (ahaṁ brahmāsmi), ale jaký je náš vztah k Parabrahmanu? Vždy existují Brahman a Parabrahman, átmá a Paramátmá, íšvara a Paraméšvara, individuální živá bytost a svrchovaná živá bytost, nitya a nityānām, cetanaś a cetanānām. Vždy existují dva a to znamená určitý vztah. Proto bychom mĕli porozumĕt našemu vztahu k Nejvyššímu, k Parabrahmanu. To je brahma-siddhaye.

We are qualitatively one with Para-brahman, but Para-brahman is very great whereas we are very small. Para-brahman is one (kaivalya). There is no alternative and no duplicate. There is no one equal to Him or greater than Him. That is the meaning of kaivalya. Human life is meant for inquiring about Para-brahman and one’s relationship with Him. Unfortunately, people are not asking questions about Para-brahman. Everyone is asking about the news and the morning paper, and everyone is concerned with going to the market and purchasing so many goods for cheaper prices. All this is going on in human society and in cat and dog society also.

Kvalitativnĕ jsme rovni Parabrahmanu, ale Parabrahman je velký, zatímco my jsme malí. Parabrahman je jeden (kaivalya). Nikdo se Mu nevyrovná a nikdo není vyšší než On. To je význam slova kaivalya. Lidský život je určen k rozvíjení poznání o Parabrahmanu a o našem vzájemném vztahu. Lidé si ale naneštĕstí takové otázky nekladou. Všichni se ptají, co dnes píšou v novinách a kde se dá nĕco levnĕ koupit. To známe z lidské společnosti, ale podobné vĕci se odehrávají i ve zvířecí společnosti psů a koček.

This world is full of darkness and ignorance, but Kṛṣṇa consciousness is transcendental to this material world. In Kṛṣṇa consciousness, there is no darkness but simply light. If we try to find things at night, it becomes very difficult; however, in the daytime, there is no difficulty. The śāstras enjoin that we leave this darkness and come to light. This light is given by the guru.

Hmotný svĕt je plný temnoty a nevĕdomosti, ale vĕdomí Kršny je tomuto svĕtu transcendentální. Vĕdomí Kršny je jako svĕtlo. Když nĕco hledáme potmĕ v noci, dá nám to velkou práci, ale ve dne to najdeme bez potíží. Šástry nám radí, abychom vyšli z temnoty na svĕtlo. Svĕtlo nám dává guru.

oṁ ajñāna timirāndhasya
jñānāñjana-śalākayā
cakṣur unmīlitaṁ yena
tasmai śrī-gurave namaḥ
oṁ ajñāna timirāndhasya
jñānāñjana-śalākayā
cakṣur unmīlitaṁ yena
tasmai śrī-gurave namaḥ

“I was born in the darkest ignorance, and my spiritual master opened my eyes with the torch of knowledge. I offer my respectful obeisances unto him.”

„Narodil jsem se v nejtemnĕjší nevĕdomosti a můj duchovní učitel mi otevřel oči pochodní poznání. Proto mu vzdávám svou hlubokou úctu.“

It is the guru’s business to give light by knowledge. The guru has completely assimilated the Vedic essence of life. Śruti, knowledge, is received by hearing. It is not experimental. We cannot understand that which is beyond our sense perception by experiment. We cannot understand who our father is by experimental knowledge. One cannot say, “Let me find out who my father is by experiment.” Our father was existing before we were existing, and it is not possible to understand by experimental knowledge that this or that man is my father. The real authority is the mother; therefore Vedic knowledge has been likened to the mother and the Purāṇas to the sisters. We should understand from the Vedas what ultimate knowledge really is. The ultimate knowable objective is Kṛṣṇa, and simply by understanding Kṛṣṇa, we can understand everything. We do not have to understand things separately. Kṛṣṇa is within our hearts. He is not far away; rather, He is everywhere. If Kṛṣṇa sees that we are attached to Him, He becomes our friend. He is a friend to everyone, but He is especially a friend to His devotees. As Kṛṣṇa Himself says in Bhagavad-gītā (10.11):

Guru musí umĕt vše osvítit svĕtlem poznání. Guru si osvojil podstatu védského života. Śruti, poznání, přichází prostřednictvím naslouchání. Nemůžeme ho získat pomocí pokusů. Pokusy nám nikdy nedovolí pochopit to, co je za hranicemi našeho smyslového vnímání. Žádným pokusem nezjistíme, kdo je naším otcem. Není možné hledat svého otce pomocí experimentů. Náš otec žil ještĕ před tím, než jsme byli na svĕtĕ; nikdy se nám nepodaří určit, který muž je náš otec. Smĕrodatná autorita je matka. Védské poznání je proto přirovnáváno k matce a Purány k sestrám. Z Véd můžeme pochopit, co je konečné poznání. Konečným cílem poznání je Kršna a poznáním Kršny můžeme poznat všechno. Nemusíme se snažit o každé zvlášť. Kršna je v našich srdcích. Není daleko    —    je zde, je všude. Když uvidí, že o Nĕj máme zájem, stane se naším přítelem. Kršna je přítelem všech, ale zvláštĕ je přátelský ke Svým oddaným, jak Sám říká v Bhagavad-gítĕ (10.11):

teṣām evānukampārtham
aham ajñāna-jaṁ tamaḥ
nāśayāmy ātma-bhāva-stho
jñāna-dīpena bhāsvatā
teṣām evānukampārtham
aham ajñāna-jaṁ tamaḥ
nāśayāmy ātma-bhāva-stho
jñāna-dīpena bhāsvatā

“Out of compassion for them, I, dwelling in their hearts, destroy with the shining lamp of knowledge the darkness born of ignorance.”

„Dlím v jejich srdcích a ze soucitu k nim rozptyluji temnotu zrozenou z nevĕdomosti zářící pochodní poznání.“

Jñāna is there, it is simply covered with the curtain of ignorance. Light is there, and darkness is there, but when we are in darkness we cannot see things as they are. Kṛṣṇa says that as one devotes himself to rendering service, He Himself dispels the darkness of ignorance. If we actually want to become perfect in this life, we only need to engage in devotional service to the Supreme Personality of Godhead, Bhagavān. It is not that Bhagavān is difficult to find. Bhagavān is within the heart. Īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe ’rjuna tiṣṭhati (Bhagavad-gītā 18.61). That is the real Bhagavān, within the hearts of all. That Bhagavān is always active. He instructed Brahmā, the lord of the universe, and Brahmā, having received Kṛṣṇa’s instructions, created the entire universe. Kṛṣṇa will also give instructions to us if we simply take to devotional service.

Jñāna je zde; pouze ji zakrývá závoj nevĕdomosti. Když jsme v temnotĕ, nemůžeme vidĕt vĕci takové, jaké jsou. Kršna říká, že odstraňuje nevĕdomost živých bytostí podle toho, jak Mu slouží. Chceme-li dosáhnout dokonalosti v tomto životĕ, musíme se pouze zamĕstnat v oddané službĕ Nejvyšší Osobnosti Božství, Bhagavánovi. Bhagavána není tĕžké najít    —    je v našem srdci. Īśvaraḥ sarva bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati (Bhagavad-gítá 18.61). Skutečný Bhagaván sídlí v srdcích všech. Bhagaván je neustále aktivní. Předal poznání Brahmovi, vládci vesmíru, a Brahmá podle Jeho pokynů vytvořil celý vesmír. Kršna dá poznání také nám, jestliže se zamĕstnáme v oddané službĕ Jemu.

TEXT 20

TEXT 20

prasaṅgam ajaraṁ pāśam
ātmanaḥ kavayo viduḥ
sa eva sādhuṣu kṛto
mokṣa-dvāram apāvṛtam
prasaṅgam ajaraṁ pāśam
ātmanaḥ kavayo viduḥ
sa eva sādhuṣu kṛto
mokṣa-dvāram apāvṛtam

Every learned man knows very well that attachment for the material is the greatest entanglement of the spirit soul. But that same attachment, when applied to self-realized devotees, opens the door of liberation.

Každý moudrý človĕk ví, že záliba v hmotných vĕcech je pro duši nejvĕtším poutem, avšak tatáž záliba přeorientovaná na seberealizované oddané otevírá dveře k vysvobození.

Here it is clearly stated that attachment for one thing is the cause of bondage in conditioned life, and the same attachment, when applied to something else, opens the door of liberation. Attachment cannot be killed; it has simply to be transferred. Attachment for material things is called material consciousness, and attachment for Kṛṣṇa or His devotee is called Kṛṣṇa consciousness. Consciousness, therefore, is the platform of attachment. It is clearly stated here that when we simply purify the consciousness from material consciousness to Kṛṣṇa consciousness we attain liberation. Despite the statement that one should give up attachment, desirelessness is not possible for a living entity. A living entity, by constitution, has the propensity to be attached to something. We see that if someone has no object of attachment, if he has no children, he transfers his attachment to cats and dogs. This indicates that the propensity for attachment cannot be stopped; rather, it must be utilized for the best purpose. Our attachment for material things perpetuates our conditional state, but the same attachment, when transferred to the Supreme Personality of Godhead or His devotee, is the source of liberation.

Připoutanost k určité vĕci je příčinou otroctví a podmínĕného života, ale stejná připoutanost zamĕřená k nĕčemu jinému otevírá dveře k vysvobození. Připoutanost nelze zničit. Je ji pouze nutné přeorientovat. Připoutanost k hmotným vĕcem je základem hmotného vĕdomí a připoutanost ke Kršnovi nebo Jeho oddanému je základem vĕdomí Kršny. Připoutanost existuje na úrovni vĕdomí. Když své vĕdomí očistíme a z hmotného vĕdomí se stane vĕdomí Kršny, dosáhneme vysvobození. Říká se, že bychom se mĕli vzdát svých pout, ale úplnĕ se zbavit všech tužeb není pro živou bytost možné. Živá bytost má sklon být k nĕčemu poutána. Vidíme, že když se nĕkdo nemá o koho starat     —    nemá-li dĕti    —    přeorientuje svou připoutanost na psy a kočky. Z toho je patrné, že sklon k připoutanosti nelze zničit, pouze ho musíme využít správným způsobem. Naše záliba v hmotných vĕcech prodlužuje náš hmotný život, ale stejná záliba zamĕřená na Osobnost Božství nebo Jeho oddaného je zdrojem osvobození.

Here it is recommended that attachment should be transferred to the self-realized devotees, the sādhus. And who is a sādhu? A sādhu is not just an ordinary man with a saffron robe or long beard. A sādhu is described in Bhagavad-gītā as one who unflinchingly engages in devotional service. Even though one is found not to be following the strict rules and regulations of devotional service, if one simply has unflinching faith in Kṛṣṇa, the Supreme Person, he is understood to be a sādhu. Sādhur eva sa mantavyaḥ. A sādhu is a strict follower of devotional service. It is recommended here that if one at all wants to realize Brahman, or spiritual perfection, his attachment should be transferred to the sādhu, or devotee. Lord Caitanya also confirmed this. Lava-mātra sādhu-saṅge sarva-siddhi haya: simply by a moment’s association with a sādhu, one can attain perfection.

Zde je doporučeno, abychom své záliby zamĕřili na seberealizované oddané, sádhuy. Kdo je to sádhu? Sádhu není obyčejný človĕk v šafránovém rouchu s dlouhými vousy. Sádhu je podle Bhagavad-gíty ten, kdo se bez odchýlení vĕnuje oddané službĕ. Může se stát, že nĕkdo ještĕ nedodržuje přísná pravidla oddané služby, ale pokud má neochvĕjnou víru v Kršnu, Nejvyšší Osobu, mĕli bychom ho považovat za sádhua. Sādhur eva sa mantavyaḥ. Sádhu je neochvĕjným následovníkem cesty oddané služby. Chce-li nĕkdo dosáhnout realizace Brahmanu neboli duchovní dokonalosti, má svou připoutanost zamĕřit na oddaného, sádhua. Pán Čaitanja to potvrzuje. Lava-mātra sādhu-saṅge sarva-siddhi haya: jediný okamžik ve společnosti sádhua nám může přinést dokonalost života.

Mahātmā is a synonym of sādhu. It is said that service to a mahātmā, or elevated devotee of the Lord, is dvāram āhur vimukteḥ, the royal road of liberation. Mahat-sevāṁ dvāram āhur vimuktes tamo-dvāraṁ yoṣitāṁ saṅgi-saṅgam (Śrīmad-Bhāgavatam 5.5.2). Rendering service to the materialists has the opposite effect. If anyone offers service to a gross materialist, or a person engaged only in sense enjoyment, then by association with such a person the door to hell is opened. The same principle is confirmed here. Attachment to a devotee is attachment to the service of the Lord because if one associates with a sādhu, the sādhu will teach one how to become a devotee, a worshiper and a sincere servitor of the Lord. These are the gifts of a sādhu. If we want to associate with a sādhu, we cannot expect him to give us instructions on how to improve our material condition, but he will instruct us how to cut the knot of the contamination of material attraction and how to elevate ourselves in devotional service. That is the result of associating with a sādhu. Kapila Muni first of all instructs that the path of liberation begins with such association.

Mahátmá a sádhu jsou synonyma. Říká se, že služba mahátmovi, vznešenému oddanému Pána, je dvāram āhur vimukteḥ neboli královská cesta vysvobození. Mahat-sevāṁ dvāram āhur vimuktes tamo-dvāraṁ yoṣitāṁ saṅgi-saṅgam (Šrímad-Bhágavatam 5.5.2). Služba materialistům má opačný výsledek. Když nĕkdo slouží materialistovi nebo človĕku, kterého zajímá jen smyslový požitek, pak se mu díky této společnosti otevírají dveře do pekla. Totéž je potvrzeno v tomto verši. Připoutanost k oddanému je stejná jako služba Pánu, protože sádhu nás bude učit, jak se stát oddaným, upřímným služebníkem Pána. To jsou dary, které můžeme získat od sádhua. Chceme-li být ve společnosti svĕtce, nemůžeme očekávat, že nám poradí, jak si hmotnĕ přilepšit. Bude nám radit, jak přeseknout pouta hmotných zálib a jak se povznést na úroveň oddané služby. To je výsledek svaté společnosti. Kapila Muni nejprve říká, že cesta k vysvobození začíná touto společností.

According to Śrī Caitanya Mahāprabhu:

Šrí Čaitanja Maháprabhu říká:

‘sādhu-saṅga’, ‘sādhu-saṅga’ — sarva-śāstre kaya
lava-mātra sādhu-saṅge sarva-siddhi haya
‘sādhu-saṅga’, ‘sādhu-saṅga’ — sarva-śāstre kaya
lava-mātra sādhu-saṅge sarva-siddhi haya

“The verdict of all revealed scriptures is that by even a moment’s association with a pure devotee, one can attain all success.” (Caitanya-caritāmṛta, Madhya 22.54)

„Všechna zjevená písma dokazují, že pouhý okamžik ve společnosti čistého oddaného může človĕku přinést veškerou dokonalost.“ (Čaitanja-čaritámrta, Madhja 22.54)

It is said that man is a social animal, and, according to our association, we can mold our character. Businessmen associate with one another to develop their business capabilities. There are many different types of association, and association brings about bondage to a particular thing. If one associates with materialistic people, one’s bondage to sense gratification tightens. Woman is the symbol of sense gratification; therefore anything dealing with sense gratification is called yoṣit-saṅga. This material world is filled with yoṣit-saṅga because everyone is interested in sense gratification. As stated in Bhagavad-gītā (2.44):

Říká se, že človĕk je společenské zvíře a že si svůj charakter můžeme vytvářet podle společnosti, ve které se zdržujeme. Obchodníci se scházejí, aby vyvinuli lepší obchodnické schopnosti. Je tolik druhů společnosti a každá s sebou nese připoutanost k určité vĕci. Ve společnosti materialistů se upevňují naše pouta ke smyslovému požitku. Symbolem smyslového požitku je žena, a proto se všemu, co souvisí se smyslovým požitkem, říká yoṣit-saṅga. Yoṣit-saṅga je v hmotném svĕtĕ témĕř všude, protože každého zajímá jen smyslový požitek. V Bhagavad-gítĕ je řečeno (2.44):

bhogaiśvarya-prasaktānāṁ
tayāpahṛta-cetasām
vyavasāyātmikā buddhiḥ
samādhau na vidhīyate
bhogaiśvarya-prasaktānāṁ
tayāpahṛta-cetasām
vyavasāyātmikā buddhiḥ
samādhau na vidhīyate

“In the minds of those who are too attached to sense enjoyment and material opulence, and who are bewildered by such things, the resolute determination of devotional service to the Supreme Lord does not take place.” The word bhoga means “sense gratification.” Bhogaiśvarya: Those who are overly attached to opulence and sense gratification cannot understand spiritual life, and they are very slow to take to it. At the present moment people are manda, very slow. They do not take this Kṛṣṇa consciousness movement very seriously because they have been taught by modern civilization simply to enjoy life for sense gratification. In the Western countries, especially, there are many implements for sense gratification. There are even machines for shaving, although formerly an ordinary razor would do. Now, thanks to the machine, one does not even have to move his hand. So this is considered progress. However, we learn from the śāstras that human life is not meant for sense enjoyment but for tapasya. That is Vedic civilization. First of all, one must be trained in the brahmacārī system and learn how to deny the senses. A brahmacārī should be trained in tapasya, not in enjoyment. Formerly, brahmacārīs would have to go from door to door to beg alms for the āśrama, and they were trained from the very beginning to address every woman as mother.

„V myslích tĕch, kteří příliš lpĕjí na smyslových požitcích a hmotném bohatství a kteří jsou tímto zmateni, se nezrodí pevné odhodlání oddanĕ sloužit Nejvyššímu Pánu.“ Bhoga znamená „smyslový požitek“. Bhogaiśvarya: Ti, kteří jsou příliš poutáni k bohatství a smyslovému požitku, nemohou porozumĕt duchovnímu životu a jsou v chápání duchovních záležitostí velice pomalí. Lidé jsou dnes manda, velice pomalí. Neberou hnutí pro vĕdomí Kršny příliš vážnĕ, protože moderní civilizace je pouze naučila uspokojovat své smysly. Zvláštĕ v západních zemích najdeme mnoho prostředků ke smyslovému požitku. Lidé vymysleli dokonce i elektronické holicí strojky, třebaže původnĕ všem stačila břitva nebo žiletka. Dnes díky strojům človĕk nemusí ani hýbat rukou a všichni to považují za velký pokrok. Šástry nám však říkají, že lidský život není určen ke smyslovému požitku, ale k odříkání. To je védská civilizace. Nejdříve musí být každý vychováván jako brahmačárí a musí se naučit ovládat smysly. Brahmačárí musí žít životem tapasji, odříkání, a nesmí podléhat žádostem smyslů. Dříve chodili brahmačárí od domu k domu a žebrali pro ášram a od samého začátku se učili oslovovat každou ženu jako matku.

Presently, people are in such a miserable condition that they are saying, “Let us die. Let us die.” However, Kṛṣṇa in Bhagavad-gītā says, “Why should you die?” People want to die in order to put an end to the threefold miseries of material nature, but who is making research on how to stop death? From Bhagavad-gītā we learn that death is not really natural for us. It is artificially imposed upon us, and we have to become deathless again. That is the perfection of human life, but no one cares about it. We have become so dull that we cannot avoid birth, old age, disease and death. We are actually experiencing them because we are not alert. For this reason, when Sanātana Gosvāmī approached Caitanya Mahāprabhu, he said, “My dear Lord, somehow or other You have dragged me to Your lotus feet. I am now asking You what my actual position is. Why am I forced to suffer the threefold miseries of material life?” No one is interested in inquiring about this matter. Mokṣa, liberation, means getting free from the threefold miseries of life as well as birth, old age, disease and death. Sometimes, when people are a little interested, they take to a path that is not even approved, or they invent something. But nothing need be invented. By this Kṛṣṇa consciousness process, everyone can be elevated. Everyone can be delivered, regardless of his situation or culture. We have spread this Kṛṣṇa consciousness movement throughout the world, and people are becoming happy because of it.

Dnes jsou již lidé v tak ubohém stavu, že nĕkteří říkají: „Ať už umřeme. Chceme umřít.“ Kršna říká v Bhagavad-gítĕ: „Proč bys mĕl umírat?“ Lidé chtĕjí umřít, aby skončilo jejich trápení v hmotném svĕtĕ, ale kdo se snaží zjistit, jak je možné se smrti vyhnout? Bhagavad-gítá říká, že smrt je pro nás ve skutečnosti nepřirozená. Je nám násilím vnucena a naším cílem je znovu dosáhnout nesmrtelnosti. To je dokonalost lidského života, ale nikoho to nezajímá. Jsme tak otupĕlí, že se nedokážeme vyhnout zrození, stáří, nemoci a smrti. Procházíme jimi jenom proto, že nejsme dostatečnĕ bdĕlí. Když Sanátana Gósvámí přišel za Čaitanjou Maháprabhuem, řekl: „Můj drahý Pane. Přivedl jsi mĕ až ke Svým lotosovým nohám. Proto se Tĕ ptám, jaké je mé skutečné postavení. Proč musím trpĕt trojím utrpením hmotného života?“ Nikdo si dnes neklade takové otázky. Mokṣa, osvobození, znamená osvobodit se od trojího utrpení života a také od zrození, stáří, nemoci a smrti. Nĕkdy lidé projeví trochu zájmu a vydají se cestou, která není autorizovaná, nebo vymyslí nĕco jiného. Není však třeba nĕco vymýšlet. Vĕdomí Kršny může očistit každého. Každý může být vysvobozen, bez ohledu na své postavení nebo kulturu. Rozšířili jsme toto hnutí pro vĕdomí Kršny do celého svĕta a lidem to přineslo štĕstí.

According to Bhagavad-gītā (9.32), anyone can take shelter of Kṛṣṇa. Kṛṣṇa never denies anyone, and similarly, Kṛṣṇa’s devotee never denies anyone. That is this Kṛṣṇa consciousness movement. We tell everyone, “Yes, you are welcome. Take this education and spiritual life and become a devotee of Kṛṣṇa.” Sometimes we are criticized because of this, but Kṛṣṇa specifically says in Bhagavad-gītā that even those who are lowborn can take shelter of Him and become elevated for liberation. What, then, to speak of pious people born in brahminical families? Unfortunately, in this age people born in rich or brahminical families often don’t care for spiritual realization. They misuse their chance and exhaust the results of their pious activities. Society needs first-class sādhus in order to improve. If everyone is a śūdra and debauchee, how can society be peaceful? Therefore in order to organize society, Kṛṣṇa recommends the varṇāśrama-dharma. There must be ideal brāhmaṇas, kṣatriyas, vaiśyas and śūdras. However, no one cares about this now.

Podle Bhagavad-gíty (9.32) se může Kršnovi odevzdat každý. Kršna nikoho neodmítá a podobnĕ ani Jeho oddaní nikoho neodmítají. To je hnutí pro vĕdomí Kršny. Říkáme všem: „Ano, jste vítáni. Studujte tuto vĕdu, začnĕte žít duchovním životem a staňte se oddanými Kršny.“ Lidé nás za to nĕkdy kritizují, ale Kršna jasnĕ říká v Bhagavad-gítĕ, že i nízcí lidé se Mu mohou odevzdat a dospĕt k vysvobození. Co potom říci o zbožných lidech narozených v bráhmanských rodinách? V tomto vĕku se však lidé narození v bohatých nebo bráhmanských rodinách o duchovní realizaci příliš nezajímají. Zahazují svoji příležitost a jen vyčerpávají výsledky svých zbožných činností. Má-li se společnost zlepšit, je zapotřebí nejvĕtších sádhuů (svĕtců). Jestliže jsou všichni šúdrové nebo podvodníci, jak může být společnost mírumilovná? Pro nápravu společnosti Kršna doporučuje varnášrama-dharmu. Společnost potřebuje ideální bráhmany, kšatrije, vaišje a šúdry, ale dnes to nikoho nezajímá.

One may ask, “What is a sādhu?” A sādhu is one who serves Kṛṣṇa and engages in Kṛṣṇa consciousness without reservation. In Bhagavad-gītā (9.30), Śrī Kṛṣṇa says:

„Kdo je sádhu?“ Sádhu je ten, kdo z celého srdce oddanĕ slouží Kršnovi. V Bhagavad-gítĕ (9.30) Šrí Kršna říká:

api cet su-durācāro
bhajate mām ananya-bhāk
sādhur eva sa mantavyaḥ
samyag vyavasito hi saḥ
api cet su-durācāro
bhajate mām ananya-bhāk
sādhur eva sa mantavyaḥ
samyag vyavasito hi saḥ

“Even if one commits the most abominable actions, if he is engaged in devotional service, he is to be considered saintly because he is properly situated.”

„Dokonce i človĕk, který se dopustil nejohavnĕjšího činu, by mĕl být považován za svatého, jestliže Mi slouží s ryzí oddaností, neboť jde ve své snaze správným smĕrem.“

It is the sādhu’s business to be very tolerant. When one becomes a devotee, many people become one’s enemy, because in this age people are asuric, demoniac. Even one’s father may turn into an enemy like Hiraṇyakaśipu, the father of Prahlāda Mahārāja. Prahlāda was only five years old and was chanting Hare Kṛṣṇa, but his father was prepared to kill him because he was a devotee. Hiraṇyakaśipu was saying, “Why are you chanting Hare Kṛṣṇa? Why are you speaking of a separate God? I am God.” That is the meaning of asuric, demoniac. Rascals who claim to be God themselves are simply demons. Although Prahlāda’s father was insisting that he was God, Prahlāda Mahārāja could not accept this. He simply accepted his father as an asura, and consequently there was a quarrel between them. When Hiraṇyakaśipu asked Prahlāda Mahārāja, “What is the best thing you have learned from your teachers?” Prahlāda replied, “O best of the asuras, as far as I can understand, because we have accepted this material body, we have to accept death. But this is not the object of human life. Human life is meant for mokṣa, liberation.” Unfortunately, foolish people do not understand this. Kṛṣṇa says, mṛtyuḥ sarva-haraś cāham: “I am death, and I will take away everything you possess.” (Bhagavad-gītā 10.34) Hiraṇyakaśipu was such a powerful demon that even the demigods were afraid of him, but Kṛṣṇa took everything away in a second. Hiraṇyakaśipu was looking for security, and he was thinking, “I will not die in this way, and I will not die in that way.” But he did not think that he would be killed by the Lord in the form of Nṛsiṁha. However intelligent we may be, and however much we may try to cheat Kṛṣṇa, Kṛṣṇa is always more intelligent. When mother Yaśodā tried to bind Kṛṣṇa with a rope, she found that the rope was always two inches too short. Our intelligence is like that. We want to cheat God and surpass Him, but this is not possible. People think themselves very advanced in knowledge, but actually, due to their pride, their knowledge is taken away by māyā. Kṛṣṇa actually takes the knowledge away from atheistic, demoniac people like Hiraṇyakaśipu. Atheists do not know that Kṛṣṇa’s intelligence is always at least two inches greater than anyone else’s.

Sádhu musí být velice tolerantní. Když se človĕk stane oddaným, mnoho lidí se k nĕmu začne chovat nepřátelsky, protože v této dobĕ jsou lidé démonští. Dokonce i z vlastního otce se může stát démon jako například Hiranjakašipu. Jeho syn Prahlád Mahárádž zpíval Haré Kršna již v pĕti letech, ale Hiranjakašipua to tak rozzuřilo, že ho chtĕl zabít. Hiranjakašipu křičel: „Proč zpíváš Haré Kršna? Proč pořád mluvíš o nĕjakém jiném Bohu? Já jsem Bůh.“ Tak se chová asura, démon. Darebáci, kteří se prohlašují za Boha, jsou jednoduše démoni. Prahládův otec se mu snažil vnutit, že je Bůh, ale Prahlád Mahárádž to nepřijal. Vidĕl svého otce jako asuru a zákonitĕ mezi nimi došlo ke konfliktu. Když se Hiranjakašipu zeptal Prahláda Mahárádže: „Co nejlepšího ses naučil od svých učitelů?“ Prahlád odpovĕdĕl: „Ó nejvĕtší z asurů, naučil jsem se, že se kvůli hmotnému tĕlu musíme podrobit smrti. To ale není cílem lidského života. Lidský život je určen k vysvobození (mokṣa).“ Hloupí lidé to ale nevĕdí. Kršna říká: mṛtyuḥ sarva-haraś cāham. „Já jsem smrt a odejmu všechno tvé vlastnictví.“ (Bhagavad-gítá 10.34) Hiranjakašipu byl tak mocný démon, že se ho báli i polobozi, ale Kršna mu vzal všechno bĕhem jediného okamžiku. Hiranjakašipu si chtĕl zajistit bezpečí a myslel si: „Nezemřu ani tímto způsobem. Nezemřu ani tamtím způsobem.“ Nenapadlo ho však, že ho zabije Samotný Pán ve Své podobĕ Nrsinhy. Můžeme být velice vychytralí a snažit se Kršnu podvést, ale On se vždy ukáže jako inteligentnĕjší. Když se matka Jašódá snažila svázat Kršnu provazem, provaz nebyl nikdy dost dlouhý. Vždy chybĕly dva palce. S naší inteligencí je to podobné. Chceme Boha podvést a přelstít Ho, ale nikdy se nám to nepodaří. Lidé si myslí, že jsou velmi pokročilí a chytří, ale jejich pýcha způsobí, že jim poznání unese májá. Kršna odejme inteligenci ateistickým a démonským lidem jako je Hiranjakašipu. Ateisté nevĕdí, že Kršnova inteligence je vždy alespoň o dva palce vĕtší než jejich.

In material life, we simply struggle for existence. We want to exist, and we do not want to die. Nor do we want to undergo the pains of birth, catch diseases or grow old. There are so many miseries in material life that we do not want, but they are forced upon us. Unfortunately, we are not intelligent enough to make a solution to all these problems. We should be inquiring like Sanātana Gosvāmī about how to put an end to them all. Instead, we are working in such a way that we have to accept another material body. We are experiencing the difficulties arising from this material body, but we are not working in a way to become free. This Kṛṣṇa consciousness movement is giving information on how to become liberated.

V hmotném svĕtĕ neustále bojujeme o přežití. Chceme žít a bojíme se smrti. Nechceme trpĕt při zrození, být nemocní, nebo zestárnout. V hmotném svĕtĕ na nás čeká tolik utrpení. Nechceme ho, ale je nám vnuceno. Naneštĕstí nejsme dostatečnĕ inteligentní, abychom všechny tyto problémy vyřešili. Mĕli bychom se jako Sanátana Gósvámí zeptat, jak s nimi skoncovat. Místo toho však jednáme tak, že budeme muset přijmout další tĕlo. Setkáváme se s potížemi pramenícími z hmotného tĕla, ale nedĕláme nic pro to, abychom se jich zbavili. Hnutí pro vĕdomí Kršny přináší všem radu, jak se vysvobodit.

Those who are mahātmās are always engaged in chanting Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare/ Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Bhajana is the chanting of Hare Kṛṣṇa. If we serve a mahātmā like Haridāsa Ṭhākura, who was always engaged in chanting Hare Kṛṣṇa, our path of liberation is opened. However, if we associate with materialistic people, who are simply mad for sense gratification, we take the way of darkness. Tamo-dvāraṁ yoṣitāṁ saṅgi-saṅgam. The Vedas enjoin that we not remain in darkness but that we go to the light. We have accepted a body, but we will not be allowed to remain in that body permanently. We will have to give it up and accept another, and then another and another. What is this business? The material world is in such darkness, and people are taking on one body after another. The Kṛṣṇa consciousness movement is therefore here to give enlightenment and liberation, and it is offering not only the simplest process of chanting Hare Kṛṣṇa but also the most sublime philosophy.

Mahátmové neustále zpívají Hare Kṛṣṇa Hare Kṛṣṇa Kṛṣṇa Kṛṣṇa Hare Hare / Hare Rāma Hare Rāma Rāma Rāma Hare Hare. Bhajana znamená zpívat Haré Kršna. Službou mahátmovi, jakým byl například Haridás Thákur, který neustále zpíval Haré Kršna, se nám otevře cesta k vysvobození. Ale ve společnosti materialistických lidí, které zajímá jen smyslový požitek, se začneme ubírat cestou temnoty. Tamo-dvāraṁ yoṣitāṁ saṅgi-saṅgam. Védy nám nařizují, abychom nezůstávali v temnotĕ a vyšli na svĕtlo. V tomto hmotném tĕle nebudeme moci zůstat vĕčnĕ. Budeme ho muset opustit a přijmout další. Proč? Taková je temnota hmotného svĕta. Lidé dostávají jedno tĕlo za druhým. Hnutí pro vĕdomí Kršny nám proto přináší osvícení a možnost vysvobodit se a nabízí nám nejjednodušší metodu    —    zpívání Haré Kršna    —     a zároveň i nejvznešenĕjší filozofii.