Text 27
Sloka 27
Devanagari
Dévanágarí
योगेश्वरप्रसादेन द्वन्द्वैर्मुक्ता गृहेष्वपि ॥ २७ ॥
Text
Verš
ātma-vidyā-viśāradāḥ
yogeśvara-prasādena
dvandvair muktā gṛheṣv api
ātma-vidyā-viśāradāḥ
yogeśvara-prasādena
dvandvair muktā gṛheṣv api
Synonyms
Synonyma
ete — all of them; vai — indeed; maithilāḥ — the descendants of Mithila; rājan — O King; ātma-vidyā-viśāradāḥ — expert in spiritual knowledge; yogeśvara-prasādena — by the grace of Yogeśvara, the Supreme Personality of Godhead, Kṛṣṇa; dvandvaiḥ muktāḥ — they were all freed from the duality of the material world; gṛheṣu api — even though staying at home.
ete — ti všichni; vai — jistě; maithilāḥ — potomci Mithily; rājan — ó králi; ātma-vidyā-viśāradāḥ — mistři duchovního poznání; yogeśvara-prasādena — milostí Yogeśvary, Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇy; dvandvaiḥ muktāḥ — byli všichni vysvobozeni z duality hmotného světa; gṛheṣu api — přestože žili doma.
Translation
Překlad
Śukadeva Gosvāmī said: My dear King Parīkṣit, all the kings of the dynasty of Mithila were completely in knowledge of their spiritual identity. Therefore, even though staying at home, they were liberated from the duality of material existence.
Śukadeva Gosvāmī pravil: Můj milý králi Parīkṣite, všichni králové mithilské dynastie dokonale znali svou duchovní totožnost. Byli tedy vysvobozeni z duality hmotné existence, i když neopustili domov.
Purport
Význam
This material world is called dvaita, or duality. The Caitanya-caritāmṛta (Antya 4.176) says:
Tento hmotný svět se nazývá dvaita neboli dualita. Caitanya- caritāmṛta (Antya 4.176) říká:
‘ei bhāla, ei manda,’ — ei saba ‘bhrama’
'ei bhāla, ei manda,'—ei saba 'bhrama'
In the world of duality — that is to say, in the material world — so-called goodness and badness are both the same. Therefore, in this world, to distinguish between good and bad, happiness and distress, is meaningless because they are both mental concoctions (manodharma). Because everything here is miserable and troublesome, to create an artificial situation and pretend it to be full of happiness is simply illusion. The liberated person, being above the influence of the three modes of material nature, is unaffected by such dualities in all circumstances. He remains Kṛṣṇa conscious by tolerating so-called happiness and distress. This is also confirmed in Bhagavad-gītā (2.14):
Ve světě duality-to znamená v hmotném světě-je takzvané dobro a zlo jedno a to samé. Nemá smysl zde rozlišovat mezi dobrým a špatným, mezi štěstím a neštěstím, protože obojí jsou výplody mysli (manodharma). Vše zde doprovází potíže a utrpení, a proto je pouhou iluzí vytvářet nějakou umělou situaci a namlouvat si, že to je dokonalé štěstí. Osvobozená osoba, která překonala vliv tří kvalit hmotné přírody, není těmito dualitami za žádných okolností ovlivněna. Je si trvale vědomá Kṛṣṇy a trpělivě snáší takzvané štěstí i neštěstí. To je rovněž potvrzeno v Bhagavad-gītě (2.14):
śītoṣṇa-sukha-duḥkhadāḥ
āgamāpāyino ’nityās
tāṁs titikṣasva bhārata
śītoṣṇa-sukha-duḥkhadāḥ
āgamāpāyino 'nityās
tāṁs titikṣasva bhārata
“O son of Kuntī, the nonpermanent appearance of happiness and distress, and their disappearance in due course, are like the appearance and disappearance of winter and summer seasons. They arise from sense perception, O scion of Bharata, and one must learn to tolerate them without being disturbed.” Those who are liberated, being on the transcendental platform of rendering service to the Lord, do not care about so-called happiness and distress. They know that these are like changing seasons, which are perceivable by contact with the material body. Happiness and distress come and go. Therefore a paṇḍita, a learned man, is not concerned with them. As it is said, gatāsūn agatāsūṁś ca nānuśocanti paṇḍitāḥ. The body is dead from the very beginning because it is a lump of matter. It has no feelings of happiness and distress. Because the soul within the body is in the bodily concept of life, he suffers happiness and distress, but these come and go. It is understood herewith that the kings born in the dynasty of Mithila were all liberated persons, unaffected by the so-called happiness and distress of this world.
“Ó synu Kuntī, dočasné radosti a bolesti přicházejí a odcházejí jako zimní a letní období. Pocházejí ze smyslového vnímání, ó potomku Bharaty, a člověk se je musí naučit snášet, aniž by jimi byl rozrušen.” Ti, kdo jsou osvobození, na transcendentální úrovni služby Pánu, se nezajímají o takzvané štěstí a neštěstí. Vědí, že ta se mění jako roční období, která lze vnímat ve styku s hmotným tělem. Štěstí a neštěstí přijde a odejde a paṇḍita, učený člověk, o ně proto nemá zájem. Je řečeno: gatāsūn agatāsūṁś ca nānuśocanti paṇḍitāḥ. Tělo je mrtvé od samého počátku, protože je to kus hmoty a necítí žádné štěstí ani neštěstí. Jelikož duše v těle podléhá tělesnému pojetí života, zakouší štěstí a neštěstí, ale ta přicházejí a zase odcházejí. Zde se dozvídáme, že všichni králové narození v mithilské dynastii byli osvobozené osoby, nedotčené takzvaným štěstím a neštěstím tohoto světa.
Thus end the Bhaktivedanta purports of the Ninth Canto, Thirteenth Chapter, of the Śrīmad-Bhāgavatam, entitled “The Dynasty of Mahārāja Nimi.”
Takto končí Bhaktivedantovy výklady ke třinácté kapitole devátého zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu, nazvané “Dynastie Mahārāje Nimiho”.