Text 58

Sloka 58

Devanagari

Dévanágarí

श्रीहिरण्यकशिपुरुवाच
बाल एवं प्रवदति सर्वे विस्मितचेतस: ।
ज्ञातयो मेनिरे सर्वमनित्यमयथोत्थितम् ॥ ५८ ॥

Text

Verš

śrī-hiraṇyakaśipur uvāca
bāla evaṁ pravadati
sarve vismita-cetasaḥ
jñātayo menire sarvam
anityam ayathotthitam

Synonyms

Synonyma

śrī-hiraṇyakaśipuḥ uvāca — Śrī Hiraṇyakaśipu said; bāle — while Yamarāja in the form of a boy; evam — thus; pravadati — was speaking very philosophically; sarve — all; vismita — struck with wonder; cetasaḥ — their hearts; jñātayaḥ — the relatives; menire — they thought; sarvam — everything material; anityam — temporary; ayathā-utthitam — arisen from temporary phenomena.

śrī-hiraṇyakaśipuḥ uvāca — Śrī Hiraṇyakaśipu řekl; bāle — když Yamarāja v podobě chlapce; evam — takto; pravadati — velice filozoficky hovořil; sarve — všichni; vismita — ohromená; cetasaḥ — jejich srdce; jñātayaḥ — příbuzní; menire — mysleli si; sarvam — vše hmotné; anityam — dočasné; ayathā-utthitam — vzniklé z dočasných jevů.

Translation

Překlad

Hiraṇyakaśipu said: While Yamarāja, in the form of a small boy, was instructing all the relatives surrounding the dead body of Suyajña, everyone was struck with wonder by his philosophical words. They could understand that everything material is temporary, not continuing to exist.

Hiraṇyakaśipu řekl: Když Yamarāja v podobě malého chlapce poučoval příbuzné obklopující mrtvé tělo Suyajñi, všichni byli ohromeni jeho filozofickými slovy. Uvědomovali si, že vše hmotné je dočasné a nic nepřetrvá.

Purport

Význam

This is confirmed in Bhagavad-gītā (2.18). Antavanta ime dehā nityasyoktāḥ śarīriṇaḥ: the body is perishable, but the soul within the body is imperishable. Therefore the duty of those advanced in knowledge in human society is to study the constitutional position of the imperishable soul and not waste the valuable time of human life in merely maintaining the body and not considering life’s real responsibility. Every human being should try to understand how the spirit soul can be happy and where he can attain an eternal, blissful life of knowledge. Human beings are meant to study these subject matters, not to be absorbed in caring for the temporary body, which is sure to change. No one knows whether he will receive a human body again; there is no guarantee, for according to one’s work one may get any body, from that of a demigod to that of a dog. In this regard, Śrīla Madhvācārya comments:

Toto dokládá Bhagavad-gītā (2.18): antavanta ime dehā nityasyoktāḥ śarīriṇaḥ — tělo podléhá zániku, ale duše, která je uvnitř, nezaniká. Povinností členů společnosti, kteří jsou pokročilí v poznání, je tedy studovat věčné, přirozené postavení nepomíjivé duše a nemarnit drahocenný čas lidského života pouhým zaopatřováním těla, aniž by brali v úvahu skutečnou životní zodpovědnost. Každý člověk se má snažit pochopit, jak může být duše šťastná a kde může dosáhnout věčného, blaženého života plného poznání. Lidé jsou předurčeni ke studiu těchto témat, nikoliv k tomu, aby jen pečovali o dočasné tělo, které se nevyhnutelně změní. Nikdo neví, zda dostane opět lidské tělo; není to vůbec jisté, neboť podle svého jednání může živá bytost obdržet jakékoliv tělo, od těla poloboha až po tělo psa. Śrīla Madhvācārya v této souvislosti uvádí ve svém komentáři:

ahaṁ mamābhimānādi-
tva-yathottham anityakam
mahadādi yathotthaṁ ca
nityā cāpi yathotthitā

asvatantraiva prakṛtiḥ
sva-tantro nitya eva ca
yathārtha-bhūtaś ca para
eka eva janārdanaḥ

Only Janārdana, the Supreme Personality of Godhead, is ever existing, but His creation, the material world, is temporary. Therefore everyone who is captivated by the material energy and absorbed in thinking “I am this body, and everything belonging to this body is mine” is in illusion. One should think only of being eternally a part of Janārdana, and one’s endeavor in this material world, especially in this human form of life, should be to attain the association of Janārdana by going back home, back to Godhead.

Jedině Janārdana, Nejvyšší Osobnost Božství, existuje věčně. Jeho stvoření — hmotný svět — je dočasné. Každý, kdo je uchvácen hmotnou energií a myslí si: “Jsem tělo a vše, co k němu patří, je mé,” je tedy pod vlivem iluze. Živá bytost má myslet jen na to, že je věčně částí Janārdany, a její úsilí v tomto hmotném světě — zvláště v lidském těle — má být zaměřené na to, aby se vrátila domů, zpátky k Bohu, a dosáhla tak Janārdanovy společnosti.