Skip to main content

Text 47

Sloka 47

Devanagari

Dévanágarí

प्रवृत्तं च निवृत्तं च द्विविधं कर्म वैदिकम् ।
आवर्तते प्रवृत्तेन निवृत्तेनाश्नुतेऽमृतम् ॥ ४७ ॥

Text

Verš

pravṛttaṁ ca nivṛttaṁ ca
dvi-vidhaṁ karma vaidikam
āvartate pravṛttena
nivṛttenāśnute ’mṛtam
pravṛttaṁ ca nivṛttaṁ ca
dvi-vidhaṁ karma vaidikam
āvartate pravṛttena
nivṛttenāśnute ’mṛtam

Synonyms

Synonyma

pravṛttam — inclination for material enjoyment; ca — and; nivṛttam — cessation of material enjoyment; ca — and; dvi-vidham — these two varieties; karma — of activities; vaidikam — recommended in the Vedas; āvartate — one travels up and down through the cycle of saṁsāra; pravṛttena — by an inclination for enjoying material activities; nivṛttena — but by ceasing such activities; aśnute — one enjoys; amṛtam — eternal life.

pravṛttam — záliba v hmotném požitku; ca — a; nivṛttam — zastavení hmotného požitku; ca — a; dvi-vidham — tyto dva druhy; karma — činností; vaidikam — doporučené ve Védách; āvartate — živá bytost putuje nahoru a dolů v koloběhu saṁsāry; pravṛttena — kvůli sklonu užívat si hmotných činností; nivṛttena — ale díky zanechání těchto činností; aśnute — užívá si; amṛtam — věčného života.

Translation

Překlad

According to the Vedas, there are two kinds of activities — pravṛtti and nivṛtti. Pravṛtti activities involve raising oneself from a lower to a higher condition of materialistic life, whereas nivṛtti means the cessation of material desire. Through pravṛtti activities one suffers from material entanglement, but by nivṛtti activities one is purified and becomes fit to enjoy eternal, blissful life.

Podle Véd existují dva druhy činností: pravṛtti a nivṛtti. Činnosti pravṛtti se týkají zlepšování postavení v materialistickém životě, zatímco nivṛtti znamená zastavení hmotných tužeb. Kvůli činnostem pravṛtti živá bytost trpí v hmotném otroctví, ale činnostmi nivṛtti se očišťuje a připravuje na věčný, blažený život.

Purport

Význam

As confirmed in Bhagavad-gītā (16.7), pravṛttiṁ ca nivṛttiṁ ca janā na vidur āsurāḥ: the asuras, nondevotees, cannot distinguish between pravṛtti and nivṛtti. Whatever they like they do. Such persons think themselves independent of the strong material nature, and therefore they are irresponsible and do not care to act piously. Indeed, they do not distinguish between pious and impious activity. Bhakti, of course, does not depend on pious or impious activity. As stated in Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.6):

Bhagavad-gītā (16.7) dokládá, že asurové, neoddaní, nedokáží rozlišit mezi pravṛtti a nivṛtti (pravṛttiṁ ca nivṛttiṁ ca janā na vidur āsurāḥ). Dělají, co se jim zlíbí. Myslí si o sobě, že nezávisejí na silné hmotné přírodě, a proto jsou nezodpovědní a nesnaží se jednat zbožně. Bhakti samozřejmě nezávisí na zbožném či bezbožném jednání. Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.6) uvádí:

sa vai puṁsāṁ paro dharmo
yato bhaktir adhokṣaje
ahaituky apratihatā
yayātmā suprasīdati
sa vai puṁsām paro dharmo
yato bhaktir adhokṣaje
ahaituky apratihatā
yayātmā suprasīdati

“The supreme occupation [dharma] for all humanity is that by which men can attain to loving devotional service unto the transcendent Lord. Such devotional service must be unmotivated and uninterrupted in order to completely satisfy the self.” Nonetheless, those who act piously have a better chance to become devotees. As Kṛṣṇa says in Bhagavad-gītā (7.16), catur-vidhā bhajante māṁ janāḥ sukṛtino ’rjuna: “O Arjuna, four kinds of pious men render devotional service unto Me.” One who takes to devotional service, even with some material motive, is considered pious, and because he has come to Kṛṣṇa, he will gradually come to the stage of bhakti. Then, like Dhruva Mahārāja, he will refuse to accept any material benediction from the Lord (svāmin kṛtārtho ’smi varaṁ na yāce). Therefore, even if one is materially inclined, one may take to the shelter of the lotus feet of Kṛṣṇa and Balarāma, or Gaura and Nitāi, so that he will very soon be purified of all material desires (kṣipraṁ bhavati dharmātmā śaśvac chāntiṁ nigacchati). As soon as one is freed from inclinations toward pious and impious activities, he becomes a perfect candidate for returning home, back to Godhead.

“Nejvyšší činností (dharmou) pro celé lidstvo je ta, která umožňuje dosáhnout láskyplné oddané služby transcendentnímu Pánu. Aby tato služba úplně uspokojila vlastní já, musí být nemotivovaná a nepřerušovaná.” Nicméně ti, kdo jednají zbožně, mají lepší příležitost stát se oddanými. V Bhagavad-gītě (7.16) Kṛṣṇa říká: catur-vidhā bhajante māṁ janāḥ sukṛtino 'rjuna — “Ó Arjuno, čtyři druhy zbožných lidí Mi začínají prokazovat oddanou službu.” Ten, kdo přijme proces oddané služby, byť i s nějakým hmotným motivem, je považován za zbožného, a jelikož přichází za Kṛṣṇou, postupně dospěje na úroveň bhakti. Pak odmítne přijmout od Pána jakékoliv hmotné požehnání, tak jako to učinil Dhruva Mahārāja (svāmin kṛtārtho 'smi varaṁ na yāce). I když má hmotné sklony, může se uchýlit k lotosovým nohám Kṛṣṇy a Balarāma či Gaury a Nitāie, aby se rychle od všech hmotných tužeb očistil (kṣipraṁ bhavati dharmātmā śaśvac chāntiṁ nigacchati). Jakmile se živá bytost zbaví sklonů ke zbožnému a bezbožnému jednání, má dokonalé přepoklady k návratu domů, zpátky k Bohu.