Skip to main content

Text 34

Sloka 34

Devanagari

Dévanágarí

शोकमोहभयक्रोधरागक्लैब्यश्रमादय: ।
यन्मूला: स्युर्नृणां जह्यात्स्पृहां प्राणार्थयोर्बुध: ॥ ३४ ॥

Text

Verš

śoka-moha-bhaya-krodha-
rāga-klaibya-śramādayaḥ
yan-mūlāḥ syur nṛṇāṁ jahyāt
spṛhāṁ prāṇārthayor budhaḥ
śoka-moha-bhaya-krodha-
rāga-klaibya-śramādayaḥ
yan-mūlāḥ syur nṛṇāṁ jahyāt
spṛhāṁ prāṇārthayor budhaḥ

Synonyms

Synonyma

śoka — lamentation; moha — illusion; bhaya — fear; krodha — anger; rāga — attachment; klaibya — poverty; śrama — unnecessary labor; ādayaḥ — and so on; yat-mūlāḥ — the original cause of all these; syuḥ — become; nṛṇām — of human beings; jahyāt — should give up; spṛhām — the desire; prāṇa — for bodily strength or prestige; arthayoḥ — and accumulating money; budhaḥ — an intelligent person.

śoka — nářek; moha — iluze; bhaya — strach; krodha — hněv; rāga — připoutanost; klaibya — chudoba; śrama — zbytečná práce; ādayaḥ — a tak dále; yat-mūlāḥ — původní příčina toho všeho; syuḥ — stává se; nṛṇām — lidských bytostí; jahyāt — má se vzdát; spṛhām — touhy; prāṇa — po tělesné síle či prestiži; arthayoḥ — a hromadění peněz; budhaḥ — inteligentní člověk.

Translation

Překlad

Those in human society who are intelligent should give up the original cause of lamentation, illusion, fear, anger, attachment, poverty and unnecessary labor. The original cause of all of these is the desire for unnecessary prestige and money.

Inteligentní členové lidské společnosti by se měli vzdát původní příčiny nářku, iluze, strachu, hněvu, připoutanosti, chudoby a marné práce. Původní příčinou toho všeho je touha po zbytečné prestiži a penězích.

Purport

Význam

Here is the difference between Vedic civilization and the modern demoniac civilization. Vedic civilization concerned itself with how to achieve self-realization, and for this purpose one was recommended to have a small income to maintain body and soul together. The society was divided into brāhmaṇas, kṣatriyas, vaiśyas and śūdras, and the members of this society would limit their endeavors to meeting their minimum demands. The brāhmaṇas, in particular, would have no material desires. Because the kṣatriyas had to rule the people, it was necessary for them to have money and prestige. But the vaiśyas were satisfied with agricultural produce and milk from the cow, and if by chance there were excess, trade was allowed. The śūdras were also happy, for they would get food and shelter from the three higher classes. In the demoniac civilization of the present day, however, there is no question of brāhmaṇas or kṣatriyas; there are only so-called workers and a flourishing mercantile class who have no goal in life.

Zde vidíme rozdíl mezi védskou a moderní, démonskou civilizací. Védská civilizace věnovala pozornost dosažení seberealizace, a za tímto účelem se doporučovalo mít jenom malý příjem, který by zaručil přežití. Společnost se dělila na brāhmaṇy, kṣatriyi, vaiśyi a śūdry a její členové omezovali své snažení na zajištění nejnutnějších potřeb. Zvláště brāhmaṇové neměli hmotné touhy. Jelikož kṣatriyové museli vládnout lidem, peníze a prestiž pro ně byly nezbytné. Vaiśyové se však spokojili se zemědělskou úrodou a mlékem od krav, a pokud měli přebytek, bylo jim dovoleno obchodovat. Śūdrové byli také šťastní, protože tři vyšší třídy jim poskytovaly jídlo a ochranu. V dnešní démonské civilizaci však o brāhmaṇech či kṣatriyích nemůže být ani řeči; jsou zde pouze takzvaní dělníci a prosperující třída obchodníků bez jakéhokoliv životního cíle.

According to Vedic civilization, the ultimate perfection of life is to take sannyāsa, but at the present moment people do not know why sannyāsa is accepted. Because of misunderstanding, they think that one accepts sannyāsa to escape social responsibilities. But one does not accept sannyāsa to escape from responsibility to society. Generally one accepts sannyāsa at the fourth stage of spiritual life. One begins as a brahmacārī then becomes a gṛhastha, a vānaprastha and finally a sannyāsī to take advantage of the duration of one’s life by engaging oneself fully in self-realization. Sannyāsa does not mean begging from door to door to accumulate money for sense gratification. However, because in Kali-yuga people are more or less prone to sense gratification, immature sannyāsa is not recommended. Śrīla Rūpa Gosvāmī writes in his Nectar of Instruction(2):

Podle zásad védské civilizace je nejvyšší dokonalostí života přijmout sannyās, ale v současné době lidé nevědí, proč se sannyās přijímá. Mylně si myslí, že člověk tak chce uniknout povinnostem, které ve společnosti musí plnit. Přijmout sannyās však neznamená vyhýbat se zodpovědnosti vůči společnosti. Jedná se o čtvrté období v duchovním životě. Člověk začíná jako brahmacārī, poté se stává gṛhasthou, pak vānaprasthou a nakonec sannyāsīnem, aby celý svůj život naplnil úsilím o dosažení seberealizace. Sannyās neznamená žebrat ode dveří ke dveřím o peníze na smyslový požitek. Lidé v Kali-yuze však mají sklon k uspokojování smyslů, a proto se předčasný sannyās nedoporučuje. Śrīla Rūpa Gosvāmī píše ve svém Nektaru pokynů (2):

atyāhāraḥ prayāsaś ca
prajalpo niyamāgrahaḥ
jana-saṅgaś ca laulyaṁ ca
ṣaḍbhir bhaktir vinaśyati
atyāhāraḥ prayāsaś ca
prajalpo niyamāgrahaḥ
jana-saṅgaś ca laulyaṁ ca
ṣaḍbhir bhaktir vinaśyati

“One’s devotional service is spoiled when he becomes too entangled in the following six activities: (1) eating more than necessary or collecting more funds than required; (2) overendeavoring for mundane things that are very difficult to obtain; (3) talking unnecessarily about mundane subject matters; (4) practicing the scriptural rules and regulations only for the sake of following them and not for the sake of spiritual advancement, or rejecting the rules and regulations of the scriptures and working independently or whimsically; (5) associating with worldly-minded persons who are not interested in Kṛṣṇa consciousness; and (6) being greedy for mundane achievements.” A sannyāsī should have an institution meant to preach Kṛṣṇa consciousness; he need not accumulate money for himself. We recommend that as soon as money accumulates in our Kṛṣṇa consciousness movement, fifty per cent of it should be invested in printing books, and fifty per cent for expenditures, especially in establishing centers all over the world. The managers of the Kṛṣṇa consciousness movement should be extremely cautious in regard to this point. Otherwise money will be the cause of lamentation, illusion, fear, anger, material attachment, material poverty, and unnecessary hard work. When I was alone in Vṛndāvana, I never attempted to construct maṭhās or temples; rather, I was fully satisfied with the small amount of money I could gather by selling Back to Godhead, and thus I would provide for myself and also print the literature. When I went to foreign countries, I lived according to the same principle, but when Europeans and Americans began to give money profusely, I started temples and Deity worship. The same principle should still be followed. Whatever money is collected should be spent for Kṛṣṇa, and not a farthing for sense gratification. This is the Bhāgavata principle.

“Oddanou službu zničí přílišné zapletení se do následujících šesti činností: (1) jíst víc, než je nutné, nebo hromadit více, než je zapotřebí; (2) příliš usilovat o světské věci, které je velmi obtížné získat; (3) zbytečně hovořit o světských tématech; (4) dodržovat pravidla písem pouze proto, aby se dodržovala, a ne kvůli duchovnímu pokroku, nebo odmítat pravidla daná písmy a jednat nezávisle či náladově; (5) udržovat styky se světsky uvažujícími lidmi, kteří se nezajímají o vědomí Kṛṣṇy, a (6) dychtit po dosažení světských úspěchů.” Sannyāsī má vést instituci určenou k šíření vědomí Kṛṣṇy; nesmí střádat peníze sám pro sebe. Když se v našem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy hromadí peníze, doporučujeme, aby se padesát procent investovalo do tištění knih a padesáti procenty byly hrazeny výdaje spojené především se zakládáním středisek po celém světě. Manažeři hnutí pro vědomí Kṛṣṇy by měli být v tomto ohledu nesmírně obezřetní; jinak budou peníze příčinou nářku, iluze, strachu, hněvu, připoutanosti, hmotné chudoby a zbytečné těžké práce. Když jsem byl sám ve Vṛndāvanu, nikdy jsem se nesnažil stavět maṭhy či chrámy; byl jsem zcela spokojený s malým finančním obnosem, který jsem získal prodejem časopisu Back to Godhead (“Návrat k Bohu”), což mě uživilo a kromě toho jsem mohl rovněž tisknout literaturu. Když jsem odjel do cizích zemí, žil jsem podle stejné zásady, nicméně poté, co Evropané a Američané začali v hojné míře finančně přispívat, založil jsem chrámy a zavedl uctívání Božstev. Stejnou zásadu je třeba následovat i nadále. Všechny získané peníze je třeba utrácet v zájmu Kṛṣṇy a ani sebemenší obnos na smyslový požitek. To je zásada bhāgavatů.