Text 5
Sloka 5
Devanagari
Dévanágarí
Text
Verš
Synonyms
Synonyma
vidita — known very well; anurāgam — popularity; āpaura-prakṛti — among all the citizens and government officers; jana-padaḥ — desiring to serve the people in general; rājā — the King; nābhiḥ — Nābhi; ātmajam — his son; samaya-setu-rakṣāyām — to protect the people strictly according to the Vedic principles of religious life; abhiṣicya — enthroning; brāhmaṇeṣu — to the learned brāhmaṇas; upanidhāya — entrusting; saha — with; merudevyā — his wife, Merudevī; viśālāyām — in Badarikāśrama; prasanna-nipuṇena — performed with great satisfaction and expertise; tapasā — by austerities and penances; samādhi-yogena — by full samādhi; nara-nārāyaṇa-ākhyam — named Nara-Nārāyaṇa; bhagavantam — the Supreme Personality of Godhead; vāsudevam — Kṛṣṇa; upāsīnaḥ — worshiping; kālena — in due course of time; tat-mahimānam — His glorious abode, the spiritual world, Vaikuṇṭha; avāpa — achieved.
vidita — jelikož dobře znal; anurāgam — oblíbenost; āpaura-prakṛti — mezi všemi občany a vládními úředníky; jana-padaḥ — s touhou sloužit všem lidem; rājā — král; nābhiḥ — Nābhi; ātmajam — svého syna; samaya-setu-rakṣāyām — aby chránil lidi přesně podle védských zásad náboženského života; abhiṣicya — dosadil na trůn; brāhmaṇeṣu — učeným brāhmaṇům; upanidhāya — svěřil; saha — se; merudevyā — svou manželkou Merudevī; viśālāyām — v Badarikāśramu; prasanna-nipuṇena — vykonával s velkým uspokojením a dovedností; tapasā — prostřednictvím různých druhů askeze; samādhi-yogena — v dokonalém samādhi; nara-nārāyaṇa-ākhyam — jménem Nara-Nārāyaṇa; bhagavantam — Nejvyšší Osobnost Božství; vāsudevam — Kṛṣṇu; upāsīnaḥ — uctíval; kālena — v pravý čas; tat-mahimānam — Jeho slavného sídla, duchovního světa, Vaikuṇṭhy; avāpa — dosáhl.
Translation
Překlad
King Nābhi understood that his son, Ṛṣabhadeva, was very popular among the citizens and among government officers and ministers. Understanding the popularity of his son, Mahārāja Nābhi enthroned Him as the emperor of the world to give protection to the general populace in terms of the Vedic religious system. To do this, he entrusted Him into the hands of learned brāhmaṇas, who would guide Him in administrating the government. Then Mahārāja Nābhi and his wife, Merudevī, went to Badarikāśrama in the Himālaya Mountains, where the King engaged Himself very expertly in austerities and penances with great jubilation. In full samādhi he worshiped the Supreme Personality of Godhead, Nara-Nārāyaṇa, who is Kṛṣṇa in His plenary expansion. By doing so, in course of time Mahārāja Nābhi was elevated to the spiritual world known as Vaikuṇṭha.
Král Nābhi věděl, že jeho syn Ṛṣabhadeva je mezi občany i vládními úředníky a ministry velice oblíbený, a proto Ho dosadil na trůn jako vládce světa, aby chránil obyvatelstvo podle védského náboženského systému. Za tím účelem Ho svěřil do rukou učených brāhmaṇů, kteří Ho měli vést při řízení vlády. Poté Mahārāja Nābhi odešel se svou manželkou Merudevī do Badarikāśramu v Himalájích, kde se s velkým uspokojením dovedně zaměstnal různými druhy askeze. V dokonalém samādhi uctíval Nejvyšší Osobnost Božství, Nara-Nārāyaṇa, Jenž je úplnou expanzí Kṛṣṇy. Díky tomu po čase dospěl do duchovního světa, známého jako Vaikuṇṭha.
Purport
Význam
When Mahārāja Nābhi saw that his son Ṛṣabhadeva was popular with the general populace and the governmental servants, he chose to install Him on the imperial throne. In addition, he wanted to entrust his son into the hands of the learned brāhmaṇas. This means that a monarch was supposed to govern strictly according to Vedic principles under the guidance of learned brāhmaṇas, who could advise Him according to the standard Vedic scriptures like Manu-smṛti and similar śāstras. It is the duty of the king to rule the citizens according to Vedic principles. According to Vedic principles, society is divided into four categories — brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya and śūdra. Cātur-varṇyaṁ mayā sṛṣṭaṁ guṇa-karma-vibhāgaśaḥ. After dividing society in this way, it is the king’s duty to see that everyone executes Vedic principles according to his caste. A brāhmaṇa must perform the duty of a brāhmaṇa without cheating the public. It is not that one attains the name of a brāhmaṇa without the qualifications. It is the king’s duty to see that everyone engages in his occupational duty according to Vedic principles. In addition, retirement at the end of life is compulsory. Mahārāja Nābhi, although still a king, retired from family life and went with his wife to a place called Badarikāśrama in the Himālayas, where the Deity Nara-Nārāyaṇa is worshiped. The words prasanna-nipuṇena tapasā indicate that the King accepted all kinds of austerity very expertly and jubilantly. He did not at all mind leaving his comfortable life at home, although he was the emperor. Despite undergoing severe austerities and penances, he felt very pleased at Badarikāśrama, and he did everything there expertly. In this way, being fully absorbed in Kṛṣṇa consciousness (samādhi-yoga), always thinking of Kṛṣṇa, Vāsudeva, Mahārāja Nābhi attained success at the end of his life and was promoted to the spiritual world, Vaikuṇṭhaloka.
Když Mahārāja Nābhi viděl, že jeho syn Ṛṣabhadeva je oblíbený u obyčejných lidí i vládních služebníků, rozhodl se Ho dosadit na královský trůn. Také Ho chtěl svěřit do rukou učených brāhmaṇů. Z toho vidíme, že od panovníka se očekávalo, že bude vládnout striktně podle védských zásad pod vedením učených brāhmaṇů, kteří mu mohli radit na základě uznávaných védských písem, jako je Manu-smṛti a další śāstry. Povinností krále je vládnout občanům v souladu s védskými zásadami, podle kterých se společnost dělí na čtyři kategorie — brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya a śūdra. Cātur-varṇyaṁ mayā sṛṣṭaṁ guṇa-karma-vibhāgaśaḥ. Poté, co král takto rozdělí společnost, je povinen dohlížet na to, aby se každý řídil védskými zásadami odpovídajícími jeho třídě. Brāhmaṇa musí vykonávat povinnosti brāhmaṇy, aniž by podváděl veřejnost. Nikdo nemůže získat titul brāhmaṇy bez potřebných kvalifikací. Povinností krále je dohlížet, aby každý vykonával své předepsané činnosti podle pokynů védských písem. Navíc je nutné odejít na konci života do ústraní. I když byl Mahārāja Nābhi stále ještě králem, zanechal rodinného života a odešel se svou manželkou do Himalájí, na místo zvané Badarikāśram, kde jsou uctívána Božstva Nara-Nārāyaṇa. Slova prasanna-nipuṇena tapasā vyjadřují, že král podstupoval veškerou askezi velice dovedně a radostně. Přestože byl králem, vůbec mu nevadilo, že opustil pohodlný domácí život. I když se podroboval tvrdé askezi, cítil se v Badarikāśramu velice dobře a vše vykonával s velkou dovedností. Takto plně pohroužený ve vědomí Kṛṣṇy (samādhi-yoga), s neustálými myšlenkami na Kṛṣṇu, Vāsudeva, dosáhl Mahārāja Nābhi na konci svého života úspěchu a byl přemístěn do duchovního světa, na Vaikuṇṭhaloku.
This is the way of Vedic life. One must stop the process of repeated birth and death and return home, back to Godhead. The words tan-mahimānam avāpa are significant in this regard. Śrīla Śrīdhara Svāmī says that mahimā means liberation in this life. We should act in such a way in this life that after giving up this body, we will become liberated from the bondage of repeated birth and death. This is called jīvan-mukti. Śrīla Vīrarāghava Ācārya states that in the Chāndogya Upaniṣad there are eight symptoms of a jīvan-mukta, a person who is already liberated even when living in this body. The first symptom of one so liberated is that he is freed from all sinful activity (apahata-pāpa). As long as one is under the clutches of māyā in the material energy, one has to engage in sinful activity. Bhagavad-gītā describes such people as duṣkṛtinaḥ, which indicates that they are always engaged in sinful activity. One who is liberated in this life does not commit any sinful activities. Sinful activity involves illicit sex, meat-eating, intoxication and gambling. Another symptom of a liberated person is vijara, which indicates that he is not subjected to the miseries of old age. Another symptom is vimṛtyu. A liberated person prepares himself in such a way that he does not take on any more material bodies, which are destined to die. In other words, he does not fall down again to repeat birth and death. Another symptom is viśoka, which indicates that he is callous to material distress and happiness. Another is vijighatsa, which indicates that he no longer desires material enjoyment. Another symptom is apipātā, which means that he has no desire other than to engage in the devotional service of Kṛṣṇa, his dearmost pursuable Lord. A further symptom is satya-kāma, which indicates that all his desires are directed to the Supreme Truth, Kṛṣṇa. He does not want anything else. He is satya-saṅkalpa. Whatever he desires is fulfilled by the grace of Kṛṣṇa. First of all, he does not desire anything for his material benefit, and secondly if he desires anything at all, he simply desires to serve the Supreme Lord. That desire is fulfilled by the Lord’s grace. That is called satya-saṅkalpa. Śrīla Viśvanātha Cakravartī points out that the word mahimā means returning to the spiritual world, back home, back to Vaikuṇṭha. Śrī Śukadeva says that the word mahimā means that the devotee attains the qualities of the Supreme Personality of Godhead. This is called sadharma, or “the same quality.” Just as Kṛṣṇa is never born and never dies, His devotees who return to Godhead never die and never take birth within the material world.
Takto vypadá védský život. Člověk musí ukončit koloběh zrození a smrti a vrátit se domů, zpátky k Bohu. V této souvislosti jsou význačná slova tan-mahimānam avāpa. Śrīla Śrīdhara Svāmī říká, že mahimā znamená osvobození v tomto životě. Měli bychom v tomto životě jednat takovým způsobem, abychom byli po opuštění tohoto těla osvobozeni z pout opakovaného rození a umírání. To se nazývá jīvan-mukti. Śrīla Vīrarāghava Ācārya uvádí, že v Chāndogya Upaniṣadě je popsáno osm příznaků jīvan-mukty, osoby osvobozené již za života v tomto těle. Prvním příznakem takové osoby je, že je zbavená všech hříšných činností (apahata-pāpa). Ten, kdo je v zajetí māyi, hmotné energie, se musí dopouštět hříšných činností. Podle Bhagavad-gīty jsou tito lidé duṣkṛtinaḥ, což vyjadřuje, že neustále jednají hříšně. Ten, kdo je v tomto životě osvobozený, nehřeší. Hříšné činnosti jsou: nedovolený sex, jedení masa, požívání omamných látek a hazardování. Dalším příznakem je vijara, což znamená, že osvobozená osoba nepodléhá bolestem stáří. Další příznak se nazývá vimṛtyu. Osvobozená osoba se připravuje takovým způsobem, že již nebude muset přijímat žádná další hmotná těla, kterým je dáno zemřít. Nepoklesne tedy znovu do koloběhu zrození a smrti. Další příznak je viśoka — netečnost vůči hmotnému neštěstí a štěstí. Další je vijighatsa — osvobozená osoba již netouží po hmotném požitku. Další příznak je apipātā, což znamená, že si nepřeje nic jiného než oddaně sloužit Kṛṣṇovi, nejdražšímu Pánu, o Jehož přízeň je vhodné usilovat. Následující příznak je satya-kāma, což vyjadřuje, že všechny touhy takové osoby směřují k Nejvyšší Pravdě, ke Kṛṣṇovi; netouží po ničem jiném. Je satya-saṅkalpa. Vše, co si přeje, je splněno milostí Kṛṣṇy. Za prvé, netouží po ničem pro svůj hmotný prospěch, a za druhé, pokud vůbec po něčem touží, pak po službě Nejvyššímu Pánu—a tato touha je Pánovou milostí splněna. To se nazývá satya-saṅkalpa. Śrīla Viśvanātha Cakravartī poukazuje na to, že slovo mahimā označuje návrat do duchovního světa, zpátky domů, zpátky na Vaikuṇṭhu. Podle Śrī Śukadeva slovo mahimā znamená, že oddaný získá vlastnosti Nejvyšší Osobnosti Božství. To se nazývá sadharma, “stejná kvalita”. Kṛṣṇa se nikdy nerodí a nikdy neumírá, a Jeho oddaní, kteří se vrátí k Bohu, také nikdy nezemřou a nikdy se nenarodí v hmotném světě.