Skip to main content

Text 47

Sloka 47

Devanagari

Dévanágarí

आत्मानं शोचती दीनमबन्धुं विक्लवाश्रुभि: ।
स्तनावासिच्य विपिने सुस्वरं प्ररुरोद सा ॥ ४७ ॥

Text

Verš

ātmānaṁ śocatī dīnam
abandhuṁ viklavāśrubhiḥ
stanāv āsicya vipine
susvaraṁ praruroda sā
ātmānaṁ śocatī dīnam
abandhuṁ viklavāśrubhiḥ
stanāv āsicya vipine
susvaraṁ praruroda sā

Synonyms

Synonyma

ātmānam — about herself; śocatī — lamenting; dīnam — wretched; abandhum — without a friend; viklava — brokenhearted; aśrubhiḥ — by tears; stanau — her breasts; āsicya — wetting; vipine — in the forest; susvaram — loudly; praruroda — began to cry; — she.

ātmānam — nad sebou; śocatī — truchlila; dīnam — nešťastná; abandhum — bez přítele; viklava — zoufalá; aśrubhiḥ — slzami; stanau — svá prsa; āsicya — smáčela; vipine — v lese; susvaram — hlasitě; praruroda — začala naříkat; — ona.

Translation

Překlad

Being now alone and a widow in that forest, the daughter of Vidarbha began to lament, incessantly shedding tears, which soaked her breasts, and crying very loudly.

Ovdovělá a osamělá dcera Vidarbhy začala v onom lese truchlit. Bez ustání ronila slzy, které smáčely její prsa, a velice hlasitě naříkala.

Purport

Význam

Figuratively the queen is supposed to be the disciple of the king; thus when the mortal body of the spiritual master expires, his disciples should cry exactly as the queen cries when the king leaves his body. However, the disciple and spiritual master are never separated because the spiritual master always keeps company with the disciple as long as the disciple follows strictly the instructions of the spiritual master. This is called the association of vāṇī (words). Physical presence is called vapuḥ. As long as the spiritual master is physically present, the disciple should serve the physical body of the spiritual master, and when the spiritual master is no longer physically existing, the disciple should serve the instructions of the spiritual master.

Královna zde obrazně vystupuje jako králův žák; to znamená, že když smrtelné tělo duchovního mistra opustí život, jeho žáci mají naříkat stejně, jako naříká královna, když král opustí své tělo. Žák a duchovní mistr ovšem nejsou nikdy odděleni, protože duchovní mistr svého žáka doprovází tak dlouho, co žák přísně následuje jeho pokyny. To se nazývá společnost prostřednictvím vāṇī (slov). Tělesná přítomnost se nazývá vapuḥ. Dokud je duchovní mistr tělesně přítomný, žák má sloužit jeho tělu, a když duchovní mistr již z tělesného hlediska neexistuje, žák má sloužit jeho pokynům.