Skip to main content

Text 27

Sloka 27

Devanagari

Dévanágarí

अस्ति यज्ञपतिर्नाम केषाञ्चिदर्हसत्तमा: ।
इहामुत्र च लक्ष्यन्ते ज्योत्‍स्‍नावत्य: क्‍वचिद्भुव: ॥ २७ ॥

Text

Verš

asti yajña-patir nāma
keṣāñcid arha-sattamāḥ
ihāmutra ca lakṣyante
jyotsnāvatyaḥ kvacid bhuvaḥ
asti yajña-patir nāma
keṣāñcid arha-sattamāḥ
ihāmutra ca lakṣyante
jyotsnāvatyaḥ kvacid bhuvaḥ

Synonyms

Synonyma

asti — there must be; yajña-patiḥ — the enjoyer of all sacrifices; nāma — of the name; keṣāñcit — in the opinion of some; arha-sattamāḥ — O most respectable; iha — in this material world; amutra — after death; ca — also; lakṣyante — it is visible; jyotsnā-vatyaḥ — powerful, beautiful; kvacit — somewhere; bhuvaḥ — bodies.

asti — musí existovat; yajña-patiḥ — poživatel všech obětí; nāma — jménem; keṣāñcit — podle názoru některých; arha-sattamāḥ — ó nejctihodnější; iha — v tomto hmotném světě; amutra — po smrti; ca — také; lakṣyante — je vidět; jyotsnā-vatyaḥ — mocná, krásná; kvacit — někde; bhuvaḥ — těla.

Translation

Překlad

My dear respectable ladies and gentlemen, according to the authoritative statements of śāstra, there must be a supreme authority who is able to award the respective benefits of our present activities. Otherwise, why should there be persons who are unusually beautiful and powerful both in this life and in the life after death?

Mé drahé ctihodné dámy a ctihodní pánové, podle autoritativních výroků śāster musí existovat svrchovaná autorita, která udílí příslušné odměny za naše současné činnosti. Proč by se jinak rodili lidé, kteří jsou neobyčejně krásní a mocní v tomto životě i v životě po smrti?

Purport

Význam

Pṛthu Mahārāja’s sole aim in ruling his kingdom was to raise the citizens to the standard of God consciousness. Since there was a great assembly in the arena of sacrifice, there were different types of men present, but he was especially interested in speaking to those who were not atheists. It has already been explained in the previous verses that Pṛthu Mahārāja advised the citizens to become adhokṣaja-dhiyaḥ, which means God conscious, or Kṛṣṇa conscious, and in this verse he specifically presents the authority of śāstra, even though his father was a number-one atheist who did not abide by the injunctions mentioned in the Vedic śāstras, who practically stopped all sacrificial performances, and who so disgusted the brāhmaṇas that they not only dethroned him but cursed and killed him. Atheistic men do not believe in the existence of God, and thus they understand everything which is happening in our daily affairs to be due to physical arrangement and chance. Atheists believe in the atheistic Sāṅkhya philosophy of the combination of prakṛti and puruṣa. They believe only in matter and hold that matter under certain conditions of amalgamation gives rise to the living force, which then appears as puruṣa, the enjoyer; then, by a combination of matter and the living force, the many varieties of material manifestation come into existence. Nor do atheists believe in the injunctions of the Vedas. According to them, all the Vedic injunctions are simply theories that have no practical application in life. Taking all this into consideration, Pṛthu Mahārāja suggested that theistic men will solidly reject the views of the atheists on the grounds that there cannot be many varieties of existence without the plan of a superior intelligence. Atheists very vaguely explain that these varieties of existence occur simply by chance, but the theists who believe in the injunctions of the Vedas must reach all their conclusions under the direction of the Vedas.

Jediným cílem vlády Pṛthua Mahārāje bylo pozdvihnout občany svého království k vědomí Boha. Jelikož se v obětní aréně sešlo velké shromáždění, byly tam různé druhy lidí, ale král chtěl zvláště hovořit k těm, kdo nebyli ateisty. V minulých verších již bylo vysvětleno, že Pṛthu Mahārāja radil občanům, aby byli adhokṣaja-dhiyaḥ, což znamená vědomí si Boha, vědomí si Kṛṣṇy. V tomto verši se odvolává na autoritu śāster, přestože jeho otec byl prvotřídním ateistou, který neuznával příkazy Ved, zastavil vykonávání všech obětí a natolik znechutil brāhmaṇy, že ho nejen sesadili z trůnu, ale navíc prokleli a zabili. Ateističtí lidé nevěří v existenci Boha, a každodenní události proto chápou jako výsledek hmotných souvislostí a náhody. Uznávají ateistickou sāṅkhyovou filozofii, která se týká kombinace prakṛti a puruṣi. Věří pouze v hmotu a zastávají názor, že hmota za určitých podmínek slučování způsobí vznik životní síly, která poté jedná jako puruṣa, poživatel; kombinací hmoty a životní síly potom podle nich vzniká mnoho druhů hmotných projevů. Ateisté nevěří v příkazy Ved — podle nich jsou všechny védské příkazy pouhými teoriemi, které nemají žádné praktické uplatnění v životě. Pṛthu Mahārāja vzal toto vše v úvahu a prohlásil, že teisté jednoznačně odmítnou názory ateistů na základě toho, že rozmanitost nemůže existovat bez plánu vyšší inteligence. Ateisté velice mlhavě vysvětlují, že tato rozmanitost vzniká pouhou náhodou, ale teisté, kteří věří ve védské příkazy, musí ke všem svým závěrům dospět podle pokynů Ved.

In the Viṣṇu Purāṇa it is said that the entire varṇāśrama institution is meant to satisfy the Supreme Personality of Godhead. The rules and regulations set up for the execution of the duties of brāhmaṇas, kṣatriyas, vaiśyas and śūdras or brahmacārīs, gṛhasthas, vānaprasthas and sannyāsīs are all meant to satisfy the Supreme Lord. At the present moment, although the so-called brāhmaṇas, kṣatriyas, vaiśyas and śūdras have lost their original culture, they claim to be brāhmaṇas, kṣatriyas, vaiśyas and śūdras by birthright. Yet they have rejected the proposition that such social and spiritual orders are especially meant for worship of Lord Viṣṇu. The dangerous Māyāvāda theory set forth by Śaṅkarācārya — that God is impersonal — does not tally with the injunctions of the Vedas. Śrī Caitanya Mahāprabhu therefore described the Māyāvādī philosophers as the greatest offenders against the Personality of Godhead. According to the Vedic system, one who does not abide by the orders of the Vedas is called a nāstika, or atheist. When Lord Buddha preached his theory of nonviolence, he was obliged to deny the authority of the Vedas, and for this reason he was considered by the followers of the Vedas to be a nāstika. But although Śrī Caitanya Mahāprabhu very clearly enunciated that the followers of Lord Buddha’s philosophy are nāstikas, or atheists, because of their denial of the authority of the Vedas, He considered the Śaṅkarites, who wanted to establish Vedic authority by trickery and who actually followed the Māyāvāda philosophy of Buddha’s school, to be more dangerous than the Buddhists themselves. The Śaṅkarite philosophers’ theory that we have to imagine a shape of God is more dangerous than denial of the existence of God. Notwithstanding all the philosophical theorizing by atheists or Māyāvādīs, the followers of Kṛṣṇa consciousness rigidly live according to the injunctions given in Bhagavad-gītā, which is accepted as the essence of all Vedic scripture. In Bhagavad-gītā (18.46) it is said:

Ve Viṣṇu Purāṇě je řečeno, že celé varṇāśramské zřízení je určené k uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství. Všechna pravidla a předpisy pro vykonávání povinností brāhmaṇů, kṣatriyů, vaiśyů a śūdrů nebo brahmacārīnů, gṛhasthů, vānaprasthů a sannyāsīnů mají za cíl uspokojit Nejvyššího Pána. V současné době takzvaní brāhmaṇové, kṣatriyové, vaiśyové a śūdrové ztratili svoji původní kulturu, ale přesto se hlásí ke svým titulům na základě rodného práva. Odmítají však uznat, že všechny společenské řády a duchovní stavy existují zvláště pro uctívání Pána Viṣṇua. Nebezpečná māyāvādská teorie, kterou předložil Śaṅkarācārya — že Bůh je neosobní — se s příkazy Ved neshoduje. Śrī Caitanya Mahāprabhu proto označil māyāvādské filozofy za největší rouhače vůči Osobnosti Božství. Podle védského systému se každý, kdo neuznává příkazy Ved, nazývá nāstika, ateista. Když Pán Buddha kázal svoji teorii nenásilí, byl nucen popřít autoritu védských písem, a z toho důvodu ho stoupenci Ved považovali za nāstiku. Přestože však Śrī Caitanya Mahāprabhu velice jasně prohlásil, že stoupenci filozofie Pána Buddhy jsou nāstikové neboli ateisté, jelikož popírají autoritu Ved, považoval následovníky Śaṅkary — kteří chtěli podvodně ustanovit védskou autoritu, ale ve skutečnosti se řídili māyāvādskou filozofií Buddhovy školy — za nebezpečnější než buddhisty samotné. Teorie následovníků Śaṅkary, že podobu Boha si musíme představit, je nebezpečnější než popření Boží existence. Stoupenci vědomí Kṛṣṇy nehledí na filozofické teorie ateistů či māyāvādīnů a žijí přísně podle příkazů daných v Bhagavad-gītě, která je považována za esenci všech védských písem. V Bhagavad-gītě (18.46) je řečeno:

yataḥ pravṛttir bhūtānāṁ
yena sarvam idaṁ tatam
sva-karmaṇā tam abhyarcya
siddhiṁ vindati mānavaḥ
yataḥ pravṛttir bhūtānāṁ
yena sarvam idaṁ tatam
sva-karmaṇā tam abhyarcya
siddhiṁ vindati mānavaḥ

“By worship of the Lord, who is the source of all beings and who is all-pervading, man can, in the performance of his own duty, attain perfection.” This indicates that the Supreme Personality of Godhead is the original source of everything, as described in the Vedānta-sūtra (janmādy asya yataḥ). The Lord Himself also confirms in Bhagavad-gītā, ahaṁ sarvasya prabhavaḥ: “I am the origin of everything.” The Supreme Personality of Godhead is the original source of all emanations, and at the same time, as Paramātmā, He is spread all over existence. The Absolute Truth is therefore the Supreme Personality of Godhead, and every living being is meant to satisfy the Supreme Godhead by performing his respective duty (sva-karmaṇā tam abhyarcya). Mahārāja Pṛthu wanted to introduce this formula amongst his citizens.

“Uctíváním Pána, který je zdrojem všech bytostí a je všeprostupující, může člověk dosáhnout dokonalosti při vykonávání svých vlastních povinností.” To naznačuje, že Nejvyšší Osobnost Božství je původním zdrojem všeho, jak popisuje Vedānta-sūtra (janmādy asya yataḥ). Pán Samotný rovněž potvrzuje v Bhagavad-gītě: ahaṁ sarvasya prabhavaḥ — “Já jsem původ všeho.” Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je původním zdrojem všech emanací a zároveň jako Paramātmā prostupuje veškerou existencí. Absolutní Pravda je tedy Osobnost Božství, Nejvyšší Pán, a každá živá bytost Ho má uspokojovat vykonáváním svých příslušných povinností (sva-karmaṇā tam abhyarcya). Mahārāja Pṛthu chtěl toto pravidlo zavést mezi svými občany.

The most important point in human civilization is that while one engages in different occupational duties, he must try to satisfy the Supreme Lord by the execution of such duties. That is the highest perfection of life. Svanuṣṭhitasya dharmasya saṁsiddhir hari-toṣaṇam: by discharging one’s prescribed duty, one can become very successful in life if he simply satisfies the Supreme Personality of Godhead. The vivid example is Arjuna. He was a kṣatriya, his duty was to fight, and by executing his prescribed duty he satisfied the Supreme Lord and therefore became perfect. Everyone should follow this principle. The atheists, who do not, are condemned in Bhagavad-gītā (16.19) by the following statement: tān ahaṁ dviṣataḥ krūrān saṁsāreṣu narādhamān. In this verse it is clearly said that persons who are envious of the Supreme Personality of Godhead are the lowest of mankind and are very mischievous. Under the regulative principles of the Supreme, such mischievous persons are thrown into the darkest region of material existence and are born of asuras, or atheists. Birth after birth, such asuras go still further down, finally to animal forms like those of tigers or similar ferocious beasts. Thus for millions of years they have to remain in darkness without knowledge of Kṛṣṇa.

Nejdůležitější zásadou lidské civilizace je, že se člověk musí vykonáváním svých předepsaných povinností snažit uspokojovat Nejvyššího Pána. To je nejvyšší dokonalost života. Svanuṣṭhitasya dharmasya saṁsiddhir hari-toṣaṇam — člověk může být v životě velice úspěšný, pokud vykonáváním svých předepsaných povinností uspokojuje Nejvyšší Osobnost Božství. Názorným příkladem je Arjuna. Byl kṣatriyou, jehož povinností bylo bojovat, a vykonáváním této předepsané povinnosti uspokojil Nejvyššího Pána, čímž dosáhl dokonalosti. Touto zásadou by se měl řídit každý. Ateisty, kteří tak nečiní, odsuzuje Bhagavad-gītā (16.19) slovy tān ahaṁ dviṣataḥ krūrān saṁsāreṣu narādhamān. V tomto verši je jasně řečeno, že ti, kdo závidí Nejvyšší Osobnosti Božství, jsou velice zlomyslní a nejnižší z lidí. Podle zákonů Nejvyššího jsou tito darebáci uvrženi do nejtemnější oblasti hmotné existence a rodí se v rodinách asurů neboli ateistů. Zrození za zrozením tito asurové neustále klesají, až nakonec dospějí do zvířecích podob, jako jsou podoby tygrů a podobných dravých zvířat. Po milióny let tak musí zůstat v temnotě bez poznání o Kṛṣṇovi.

The Supreme Personality of Godhead is known as Puruṣottama, or the best of all living entities. He is a person like all other living entities, but He is the leader or the best of all living beings. That is stated in the Vedas also: nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām. He is the chief of all eternals, the chief of all living entities, and He is complete and full. He has no need to derive benefit by interfering with the affairs of other living entities, but because He is the maintainer of all, He has the right to bring them to the proper standard so that all living entities may become happy. A father wants all of his children to become happy under his direction. Similarly, God, or Kṛṣṇa, the Supreme Personality of Godhead, has the right to see that all living entities are happy. There is no possibility of becoming happy within this material world. The father and the sons are eternal, but if a living entity does not come to the platform of his eternal life of bliss and knowledge, there is no question of happiness. Although Puruṣottama, the best of all living entities, has no benefit to derive from the common living entities, He does have the right to discriminate between their right and wrong ways. The right way is the path of activities meant to satisfy the Supreme Personality of Godhead, as we have already discussed (svanuṣṭhitasya dharmasya saṁsiddhir hari-toṣaṇam). A living entity may engage in any occupational duty, but if he wants to have perfection in his duties, he must satisfy the Supreme Lord. As such, one who pleases Him gets better facilities for living, but one who displeases Him gets involved in undesirable situations.

Nejvyšší Osobnost Božství se nazývá Puruṣottama, nejlepší ze všech živých bytostí. Je osobou stejně jako všechny ostatní živé bytosti, ale je z nich nejlepší — je jejich vůdcem. To je uvedeno i ve Vedách: nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām. Pán je vůdce všech živých bytostí, vůdce všech věčných. Je úplný a dokonalý. Nepotřebuje získávat prospěch zasahováním do záležitostí jiných, ale jelikož se o všechny stará, má právo je vést ke správnému chování, aby mohly být všechny živé bytosti šťastné. Otec chce, aby pod jeho vedením byly všechny jeho děti šťastné. Stejně tak má Bůh neboli Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, právo dohlížet na to, aby byly šťastné všechny živé bytosti. Být šťastný v tomto hmotném světě není možné. Otec a synové jsou věční, ale dokud živá bytost nedosáhne svého věčného života v blaženosti a poznání, nepřipadá v úvahu, že by mohla být šťastná. Přestože Puruṣottama, nejlepší ze všech živých bytostí, nemá, co by od obyčejných živých bytostí mohl získat, má právo rozlišovat mezi tím, co dělají dobře a co špatně. Jak jsme již probrali, správným jednáním jsou činnosti určené k uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství (svanuṣṭhitasya dharmasya saṁsiddhir hari-toṣaṇam). Živá bytost může konat jakoukoliv předepsanou povinnost, ale chce-li ve svých povinnostech dosáhnout dokonalosti, musí uspokojit Nejvyššího Pána. Ten, kdo Ho těší, získává lepší prostředky k životu, zatímco ten, kdo Ho neuspokojuje, se dostává do nežádoucích situací.

It is therefore concluded that there are two kinds of duties — mundane duty and duty performed for the sake of yajña, or sacrifice (yajñārthāt karma). Any karma (activity) one performs which is not for the purpose of yajña is a cause of bondage. Yajñārthāt karmaṇo ’nyatra loko ’yaṁ karma-bandhanaḥ: “Work done as a sacrifice for Viṣṇu has to be performed; otherwise work binds one to this material world.” (Bg. 3.9) Karma-bandhanaḥ, or the bondage of karma, is administered under the regulations of the stringent laws of material nature. Material existence is a struggle to conquer the impediments put forth by material nature. The asuras are always fighting to overcome these impediments, and by the illusory power of material nature the foolish living entities work very hard within this material world and take this to be happiness. This is called māyā. In that hard struggle for existence, they deny the existence of the supreme authority, Puruṣottama, the Supreme Personality of Godhead.

Závěr tedy je, že existují dva druhy povinností — světské a ty, které jsou vykonávány ve prospěch yajñi neboli oběti (yajñārthāt karma). Každá karma (činnost), kterou člověk nevykonává za účelem yajñi, je příčinou otroctví. Yajñārthāt karmaṇo 'nyatra loko 'yaṁ karma-bandhanaḥ — “Práci je třeba vykonávat jako oběť Viṣṇuovi, neboť jinak člověka poutá k tomuto hmotnému světu.” (Bg. 3.9) Karma-bandhanaḥ neboli spoutanost karmou je řízena přísnými zákony hmotné přírody. Hmotná existence je bojem s překážkami, které staví hmotná příroda. Asurové s těmito překážkami neustále bojují — pošetilé živé bytosti pod vlivem iluzorní síly hmotné přírody těžce pracují v tomto hmotném světě a pokládají to za štěstí. To se nazývá māyā. V tomto těžkém boji o přežití popírají existenci svrchované autority, Puruṣottamy, Nejvyšší Osobnosti Božství.

In order to regulate the activities of the living entities, God has given us codes, just as a king gives codes of law in a state, and whoever breaks the law is punished. Similarly, the Lord has given the infallible knowledge of the Vedas, which are not contaminated by the four defects of human life — namely the tendency to commit mistakes, to be illusioned, to cheat and to have imperfect senses. If we do not take direction from the Vedas but act whimsically according to our own choice, we are sure to be punished by the laws of the Lord, who offers different types of bodies in the 8,400,000 species of forms. Material existence, or the sense gratification process, is conducted according to the type of body we are given by prakṛti, or material nature. As such, there must be divisions of pious and impious activities (puṇya and pāpa). In Bhagavad-gītā (7.28) it is clearly stated:

Bůh nám dává pravidla, aby usměrnil činnosti živých bytostí, stejně jako král vydává sbírky zákonů a každý, kdo zákon poruší, je potrestán. Pán nám dává podobně neomylné poznání Ved, které není znečištěné čtyřmi nedostatky lidského života — nedokonalými smysly, sklonem dopouštět se chyb, podléhat iluzi a podvádět. Když nepřijímáme pokyny Ved, ale jednáme náladově, podle vlastního rozhodnutí, nepochybně nás potrestají zákony Pána, Jenž nabízí různé druhy těl v osmi miliónech čtyřech stech tisících podob. Hmotná existence neboli proces uspokojování smyslů probíhá v závislosti na druhu těla, které nám dala prakṛti, hmotná příroda. Musí tedy existovat rozdíl mezi zbožnými a bezbožnými činnostmi (puṇya a pāpa). V Bhagavad-gītě (7.28) je jasně řečeno:

yeṣāṁ tv anta-gataṁ pāpaṁ
janānāṁ puṇya-karmaṇām
te dvandva-moha-nirmuktā
bhajante māṁ dṛḍha-vratāḥ
yeṣāṁ tv anta-gataṁ pāpaṁ
janānāṁ puṇya-karmaṇām
te dvandva-moha-nirmuktā
bhajante māṁ dṛḍha-vratāḥ

“One who has completely surpassed the resultant activities of the impious path of life [this is possible only when one engages exclusively in pious activities] can understand his eternal relationship with the Supreme Personality of Godhead. Thus one engages in the Lord’s transcendental loving service.” This life of engaging always in the loving service of the Lord is called adhokṣaja-dhiyaḥ, or a life of Kṛṣṇa consciousness, which King Pṛthu meant his citizens to follow.

“Ten, kdo zcela ukončil jednání, jež je projevem bezbožného života (což je možné jedině tehdy, když se člověk zabývá výhradně zbožnými činnostmi), může pochopit svůj věčný vztah s Nejvyšší Osobností Božství. Tak začne vykonávat transcendentální láskyplnou službu Pánu.” Tento život neustálé láskyplné služby Pánu se nazývá adhokṣaja-dhiyaḥ, život naplněný vědomím Kṛṣṇy. K němu král Pṛthu nabádal své občany.

The different varieties of life and of material existence do not come about by chance and necessity; they are different arrangements made by the Supreme Lord in terms of the pious and impious activities of the living entities. By performing pious activities one can take birth in a good family in a good nation, one can get a beautiful body, or one can become very well educated or very rich. We see, therefore, that in different places and in different planets there are different standards of life, bodily features and educational statuses, all awarded by the Supreme Personality of Godhead according to pious or impious activities. Varieties of life, therefore, develop not by chance but by prearrangement. There is a plan, which is already outlined in the Vedic knowledge. One has to take advantage of this knowledge and mold his life in such a way that at the end, especially in the human form of life, he may go back home, back to Godhead, by practicing Kṛṣṇa consciousness.

Různé druhy života a hmotné existence nejsou výsledkem náhody a nezbytnosti — jsou to různá opatření Nejvyššího Pána podle zbožných a bezbožných činností živých bytostí. Díky zbožnému jednání se člověk může narodit v dobré rodině a dobrém národě, může dostat krásné tělo nebo získat vysoké vzdělání či velké bohatství. Proto vidíme, že na různých místech a různých planetách existují různé životní úrovně, tělesné rysy a stupně vzdělání, a to vše udílí Nejvyšší Osobnost Božství s ohledem na zbožné či bezbožné činnosti. Vznik rozmanitých podob života tedy není náhodný, ale předurčený. Existuje plán, který je již předem nastíněný ve védském poznání. Každý musí tohoto poznání využít a uspořádat si život takovým způsobem, aby se na jeho konci, zvláště v lidské životní podobě, mohl díky praxi ve vědomí Kṛṣṇy vrátit domů, zpátky k Bohu.

The theory of chance can best be explained in the Vedic literature by the words ajñāta-sukṛti, which refer to pious activities performed without the actor’s knowledge. But these are also planned. For example, Kṛṣṇa comes like an ordinary human being, He comes as a devotee like Lord Caitanya, or He sends His representative, the spiritual master, or pure devotee. This is also the planned activity of the Supreme Personality of Godhead. They come to canvass and educate, and thus a person in the illusory energy of the Supreme Lord gets a chance to mix with them, talk with them and take lessons from them, and somehow or other if a conditioned soul surrenders to such personalities and by intimate association with them chances to become Kṛṣṇa conscious, he is saved from the material conditions of life. Kṛṣṇa therefore instructs:

Teorii náhody mohou ve védské literatuře nejlépe popsat slova ajñāta-sukṛti, která označují zbožné činnosti prováděné bez vědomí konatele. To je však také naplánováno. Například Kṛṣṇa přichází jako obyčejná lidská bytost, jako oddaný (Pán Caitanya) nebo posílá Svého zástupce — duchovního mistra čili čistého oddaného. Toto je rovněž naplánované jednání Nejvyšší Osobnosti Božství. Tyto osobnosti přicházejí přesvědčovat a vzdělávat, a tak dostává živá bytost v zajetí iluzorní energie Nejvyššího Pána příležitost se s nimi stýkat, mluvit s nimi a poučit se od nich. A pokud se jim podmíněná duše odevzdá a na základě důvěrné společnosti s nimi se jí podaří získat vědomí Kṛṣṇy, je zachráněna z hmotných životních podmínek. Kṛṣṇa proto nabádá:

sarva-dharmān parityajya
mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja
ahaṁ tvāṁ sarva-pāpebhyo
mokṣayiṣyāmi mā śucaḥ
sarva-dharmān parityajya
mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja
ahaṁ tvāṁ sarva-pāpebhyo
mokṣayiṣyāmi mā śucaḥ

“Abandon all varieties of religion and just surrender unto Me. I shall deliver you from all sinful reaction. Do not fear.” (Bg. 18.66) The word sarva-pāpebhyaḥ means “from all sinful activities.” A person who surrenders unto Him by utilizing the chance to associate with the pure devotee, spiritual master or other authorized incarnations of Godhead, like Pṛthu Mahārāja, is saved by Kṛṣṇa. Then his life becomes successful.

“Zanech všech druhů náboženství a jen se Mi odevzdej. Ochráním tě od všech hříšných reakcí. Neboj se.” (Bg. 18.66) Výraz sarva-pāpebhyaḥ znamená “od všech hříšných činností”. Ten, kdo se Mu odevzdá a využije příležitosti stýkat se s čistým oddaným, duchovním mistrem nebo jinou autorizovanou inkarnací Boha, jako je Pṛthu Mahārāja — toho Kṛṣṇa zachrání a jeho život se stane úspěšným.