Skip to main content

Text 23

Sloka 23

Devanagari

Dévanágarí

जीवञ्छवो भागवताङ्‌घ्रिरेणुं
न जातु मर्त्योऽभिलभेत यस्तु ।
श्रीविष्णुपद्या मनुजस्तुलस्या:
श्वसञ्छवो यस्तु न वेद गन्धम् ॥ २३ ॥

Text

Verš

jīvañ chavo bhāgavatāṅghri-reṇuṁ
na jātu martyo ’bhilabheta yas tu
śrī-viṣṇu-padyā manujas tulasyāḥ
śvasañ chavo yas tu na veda gandham
jīvañ chavo bhāgavatāṅghri-reṇuṁ
na jātu martyo ’bhilabheta yas tu
śrī-viṣṇu-padyā manujas tulasyāḥ
śvasañ chavo yas tu na veda gandham

Synonyms

Synonyma

jīvan — while living; śavaḥ — a dead body; bhāgavata-aṅghri-reṇum — the dust of the feet of a pure devotee; na — never; jātu — at any time; martyaḥ — mortal; abhilabheta — particularly received; yaḥ — a person; tu — but; śrī — with opulence; viṣṇu-padyāḥ — of the lotus feet of Viṣṇu; manu-jaḥ — a descendant of Manu (a man); tulasyāḥ — leaves of the tulasī tree; śvasan — while breathing; śavaḥ — still a dead body; yaḥ — who; tu — but; na veda — never experienced; gandham — the aroma.

jīvan — žijící; śavaḥ — mrtvé tělo; bhāgavata-aṅghri-reṇum — prach z nohou čistého oddaného; na — ne; jātu — někdy; martyaḥ — smrtelný; abhilabheta — osobně přijal; yaḥ — člověk; tu — ale; śrī — s bohatstvím; viṣṇu-padyāḥ — lotosových nohou Viṣṇua; manu-jaḥ — potomek Manua (člověk); tulasyāḥ — lístky stromu tulasī; śvasan — i když ještě dýchá; śavaḥ — mrtvé tělo; yaḥ — kdo; tu — ale; na veda — nikdy nezakusil; gandham — vůni.

Translation

Překlad

The person who has not at any time received the dust of the feet of the Lord’s pure devotee upon his head is certainly a dead body. And the person who has never experienced the aroma of the tulasī leaves from the lotus feet of the Lord is also a dead body, although breathing.

Člověk, který nikdy na svou hlavu nepřijal prach z nohou Pánova čistého oddaného, je jen mrtvým tělem. A člověk, který nikdy nepoznal vůni lístků tulasī z lotosových nohou Pána, je také mrtvý, i když ještě dýchá.

Purport

Význam

According to Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura, the breathing dead body is a ghost. When a man dies, he is called dead, but when he again appears in a subtle form not visible to our present vision and yet acts, such a dead body is called a ghost. Ghosts are always very bad elements, always creating a fearful situation for others. Similarly, the ghostlike nondevotees who have no respect for the pure devotees, nor for the Viṣṇu Deity in the temples, create a fearful situation for the devotees at all times. The Lord never accepts any offering by such impure ghosts. There is a common saying that one should first love the dog of the beloved before one shows any loving sentiments for the beloved. The stage of pure devotion is attained by sincerely serving a pure devotee of the Lord. The first condition of devotional service to the Lord is therefore to be a servant of a pure devotee, and this condition is fulfilled by the statement “reception of the dust of the lotus feet of a pure devotee who has also served another pure devotee.” That is the way of pure disciplic succession, or devotional paramparā.

“Dýchající mrtvé tělo” je podle Śrīly Viśvanātha Cakravartīho Ṭhākura cosi jako “duch”. Když člověk zemře, nazývá se “nebožtík”, a když se pak znovu objeví v jemnohmotné podobě, kterou nemůžeme vidět svýma současnýma očima, ale ve které přesto jedná, nazývá se “duch”. Duchové jsou velice špatné bytosti, protože vždy nahánějí ostatním hrůzu. Neoddaní, kteří nemají žádnou úctu k čistým oddaným ani k Božstvům Viṣṇua v chrámech, jsou jako duchové a neustále způsobují oddaným nějaké nepříjemnosti. Pán od takových nečistých duchů nikdy nepřijme žádnou oběť. Jedno lidové rčení říká, že nejdřív máme milovat psa toho, koho máme rádi, a pak teprve můžeme projevovat nějakou lásku jeho pánovi. Stádia čisté oddanosti je možné dosáhnout upřímnou službou čistým oddaným Pána. Abychom mohli oddaně sloužit Pánovi, musíme se nejprve stát služebníkem čistého oddaného, tzn. “přijmout prach z lotosových nohou čistého oddaného, který zase slouží jinému čistému oddanému”. To je princip čisté učednické posloupnosti neboli parampary v oddané službě.

Mahārāja Rahūgaṇa inquired from the great saint Jaḍa Bharata as to how he had attained such a liberated stage of a paramahaṁsa, and in answer the great saint replied as follows (Bhāg. 5.12.12):

Když se Mahārāja Rahūgaṇa ptal velkého světce Jaḍy Bharaty, jak dosáhl úrovně osvobozeného paramahaṁsy, dostal následující odpověď (Bhāg. 5.12.12):

rahūgaṇaitat tapasā na yāti
na cejyayā nirvapaṇād gṛhād vā
na cchandasā naiva jalāgni-sūryair
vinā mahat-pāda-rajo-’bhiṣekam
rahūgaṇaitat tapasā na yāti
na cejyayā nirvapaṇād gṛhād vā
na cchandasā naiva jalāgni-sūryair
vinā mahat-pāda-rajo-'bhiṣekam

“O King Rahūgaṇa, the perfectional stage of devotional service, or the paramahaṁsa stage of life, cannot be attained unless one is blessed by the dust of the feet of great devotees. It is never attained by tapasya [austerity], the Vedic worshiping process, acceptance of the renounced order of life, the discharge of the duties of household life, the chanting of the Vedic hymns, or the performance of penances in the hot sun, within cold water or before the blazing fire.”

“Ó králi Rahūgaṇo, dokonalé úrovně oddané služby neboli životního stádia paramahaṁsa nelze dosáhnout bez požehnání prachem z nohou velkých oddaných. Nelze ho nikdy dosáhnout tapasyou (odříkáním), védským uctíváním, přijetím životního řádu odříkání, plněním povinností v rodinném životě, pronášením védských hymnů ani prováděním pokání na horkém slunci, ve studené vodě nebo před žhnoucím ohněm.”

In other words, Lord Śrī Kṛṣṇa is the property of His pure, unconditional devotees, and as such only the devotees can deliver Kṛṣṇa to another devotee; Kṛṣṇa is never obtainable directly. Lord Caitanya therefore designated Himself as gopī-bhartuḥ pada-kamalayor dāsa-dāsānudāsaḥ, or “the most obedient servant of the servants of the Lord, who maintains the gopī damsels at Vṛndāvana.” A pure devotee therefore never approaches the Lord directly, but tries to please the servant of the Lord’s servants, and thus the Lord becomes pleased, and only then can the devotee relish the taste of the tulasī leaves stuck to His lotus feet. In the Brahma-saṁhitā it is said that the Lord is never to be found by becoming a great scholar of the Vedic literatures, but He is very easily approachable through His pure devotee. In Vṛndāvana all the pure devotees pray for the mercy of Śrīmatī Rādhārāṇī, the pleasure potency of Lord Kṛṣṇa. Śrīmatī Rādhārāṇī is a tenderhearted feminine counterpart of the supreme whole, resembling the perfectional stage of the worldly feminine nature. Therefore, the mercy of Rādhārāṇī is available very readily to the sincere devotees, and once She recommends such a devotee to Lord Kṛṣṇa, the Lord at once accepts the devotee’s admittance into His association. The conclusion is, therefore, that one should be more serious about seeking the mercy of the devotee than that of the Lord directly, and by one’s doing so (by the good will of the devotee) the natural attraction for the service of the Lord will be revived.

Jinými slovy, Pán Śrī Kṛṣṇa je vlastnictvím Svých čistých nepodmíněných oddaných, a tudíž jedině oddaní Ho mohou předat dalším oddaným. Kṛṣṇu nelze nikdy získat přímo. Pán Caitanya se proto označil jako gopī-bhartuḥ pada-kamalayor dāsa-dāsānudāsaḥ neboli “poslušný služebník služebníků Pána vṛndāvanských gopī”. Čistý oddaný tedy nikdy nepřistupuje k Pánovi přímo, ale snaží se potěšit služebníka Pánových služebníků. Tak uspokojí Pána a jedině tehdy může vychutnat chuť lístků tulasī, které spočívají na Jeho lotosových nohách. V Brahma-saṁhitě je řečeno, že člověk nemůže nikdy nalézt Pána tím, že se stane velkým znalcem védské literatury, ale velice snadno se k Němu může přiblížit prostřednictvím Jeho čistého oddaného. Ve Vṛndāvanu se všichni čistí oddaní modlí o milost Śrīmatī Rādhārāṇī, energie blaženosti Pána Kṛṣṇy. Śrīmatī Rādhārāṇī je soucitným ženským protějškem svrchovaného celku, zosobněním dokonalé ženské povahy. Proto upřímný oddaný snadno získá milost Rādhārāṇī a jakmile Ona takového oddaného doporučí Pánu Kṛṣṇovi, Pán ho ihned přijímá do Své společnosti. Závěr tedy je, že člověk se má více ucházet o milost oddaného než přímo o milost Pána, a pokud tak činí, pouhé přání tohoto oddaného může způsobit probuzení jeho přirozené touhy sloužit Pánovi.