Skip to main content

Text 18

Sloka 18

Devanagari

Dévanágarí

तरव: किं न जीवन्ति भस्त्रा: किं न श्वसन्त्युत ।
न खादन्ति न मेहन्ति किं ग्रामे पशवोऽपरे ॥ १८ ॥

Text

Verš

taravaḥ kiṁ na jīvanti
bhastrāḥ kiṁ na śvasanty uta
na khādanti na mehanti
kiṁ grāme paśavo ’pare
taravaḥ kiṁ na jīvanti
bhastrāḥ kiṁ na śvasanty uta
na khādanti na mehanti
kiṁ grāme paśavo ’pare

Synonyms

Synonyma

taravaḥ — the trees; kim — whether; na — do not; jīvanti — live; bhastrāḥ — bellows; kim — whether; na — do not; śvasanti — breathe; uta — also; na — do not; khādanti — eat; na — do not; mehanti — discharge semen; kim — whether; grāme — in the locality; paśavaḥ — beastly living being; apare — others.

taravaḥ — stromy; kim — zdali; na — ne; jīvanti — žijí; bhastrāḥ — měchy; kim — zdali; na — ne; śvasanti — dýchají; uta — také; na — ne; khādanti — jedí; na — ne; mehanti — vypouštějí semeno; kim — zdali; grāme — v okolí; paśavaḥ — zvířata; apare — jiná.

Translation

Překlad

Do the trees not live? Do the bellows of the blacksmith not breathe? All around us, do the beasts not eat and discharge semen?

Což stromy nežijí? Což kovářské měchy nedýchají? Což všude kolem nás zvířata nejedí a nevypouštějí semeno?

Purport

Význam

The materialistic man of the modern age will argue that life, or part of it, is never meant for discussion of theosophical or theological arguments. Life is meant for the maximum duration of existence for eating, drinking, sexual intercourse, making merry and enjoying life. The modern man wants to live forever by the advancement of material science, and there are many foolish theories for prolonging life to the maximum duration. But the Śrīmad-Bhāgavatam affirms that life is not meant for so-called economic development or advancement of materialistic science for the hedonistic philosophy of eating, mating, drinking and merrymaking. Life is solely meant for tapasya, for purifying existence so that one may enter into eternal life just after the end of the human form of life.

Materialista moderního věku bude namítat, že člověk se nerodí proto, aby celý život nebo jeho část rozebíral teozofické či teologické otázky. Život je podle něho určen pro to, aby člověk co nejdelší dobu trávil jedením, pitím, sexem, vyhledáváním veselí a užíváním si. Moderní člověk se snaží rozvojem materialistické vědy dosáhnout věčného života a existuje mnoho pošetilých teorií, jak prodloužit život na maximální dobu. Śrīmad-Bhāgavatam však potvrzuje, že život není určen pro takzvaný hospodářský pokrok či rozvoj materialistické vědy podle hedonistické filozofie “jez, pij, měj sex a buď veselý”. Lidský život je určen výhradně pro tapasyu, pro očištění života, aby ihned po jeho skončení mohla živá bytost vstoupit do stavu věčné existence.

The materialists want to prolong life as much as possible because they have no information of the next life. They want to get the maximum comforts in this present life because they think conclusively that there is no life after death. This ignorance about the eternity of the living being and the change of covering in the material world has played havoc in the structure of modern human society. Consequently there are many problems, multiplied by various plans of modernized man. The plans for solving the problems of society have only aggravated the troubles. Even if it is possible to prolong life more than one hundred years, advancement of human civilization does not necessarily follow. The Bhāgavatam says that certain trees live for hundreds and thousands of years. At Vṛndāvana there is a tamarind tree (the place is known as Imlitala) which is said to have existed since the time of Lord Kṛṣṇa. In the Calcutta Botanical Garden there is a banyan tree said to be older than five hundred years, and there are many such trees all over the world. Svāmī Śaṅkarācārya lived only thirty-two years, and Lord Caitanya lived forty-eight years. Does it mean that the prolonged lives of the above-mentioned trees are more important than Śaṅkara or Caitanya? Prolonged life without spiritual value is not very important. One may doubt that trees have life because they do not breathe. But modern scientists like Bose have already proved that there is life in plants, so breathing is no sign of actual life. The Bhāgavatam says that the bellows of the blacksmith breathes very soundly, but that does not mean that the bellows has life. The materialist will argue that life in the tree and life in the man cannot be compared because the tree cannot enjoy life by eating palatable dishes or by enjoying sexual intercourse. In reply to this, the Bhāgavatam asks whether other animals like the dogs and hogs, living in the same village with human beings, do not eat and enjoy sexual life. The specific utterance of Śrīmad-Bhāgavatam in regard to “other animals” means that persons who are simply engaged in planning a better type of animal life consisting of eating, breathing and mating are also animals in the shape of human beings. A society of such polished animals cannot benefit suffering humanity, for an animal can easily harm another animal but rarely do good.

Materialisté chtějí žít co nejdéle, protože nemají žádné informace o příštím životě. Chtějí získat co největší pohodlí v tomto současném životě, protože si myslí, že po smrti žádný život neexistuje. Tato nevědomost ohledně skutečnosti, že živá bytost je věčná a pouze mění obaly v hmotném světě, způsobila v moderní lidské společnosti značný zmatek. V důsledku toho existuje mnoho problémů, které moderní člověk ještě zvětšuje různými plány. Plány, jak vyřešit společenské problémy, jen zhoršují nesnáze, které již existují. I kdyby bylo možné prodloužit život na více než sto let, nepřineslo by to nutně rozvoj lidské civilizace. Bhāgavatam říká, že určité stromy žijí stovky a tisíce let. Ve Vṛndāvanu (na místě zvaném Imlitala) roste tamarindový strom, o kterém se říká, že tam stojí od dob Pána Kṛṣṇy. V kalkatské botanické zahradě roste jeden banyánovník údajně starší než pět set let a na celém světě je mnoho takových stromů. Svāmī Śaṅkarācārya žil pouze třicet dva let a Pán Caitanya žil čtyřicet osm let. Znamená to, že dlouhé životy stromů jsou důležitější než život Śaṅkary nebo Caitanyi? Dlouhý život bez duchovní hodnoty není příliš důležitý. Někdo může pochybovat o tom, zda stromy mají život, protože nedýchají. Moderní vědci jako pan Bose však již dokázali, že rostliny žijí. Dýchání není jedinou známkou života. Bhāgavatam říká, že kovářské měchy dýchají velice hluboce, ale to neznamená, že jsou živé. Materialisté budou namítat, že život stromu a život člověka nelze srovnávat, protože strom si nemůže užívat — nemůže jíst vybrané pokrmy a mít požitek z pohlavního styku. Bhāgavatam na to odpovídá otázkou, zda jiná zvířata jako psi a prasata, která žijí s lidmi v jedné vesnici, nejedí a neužívají si pohlavního života. Śrīmad-Bhāgavatam přitom používá výraz “jiná zvířata”. To znamená, že lidé, kteří si pouze plánují vylepšený zvířecí život spočívající v jedení, dýchaní a sexu, jsou zvířata s lidskou podobou. Společnost takových naleštěných zvířat neulehčí utrpení lidstva, protože zvířata si navzájem snadno ublíží, ale málokdy pro sebe udělají něco dobrého.