Skip to main content

Text 4

Sloka 4

Devanagari

Dévanágarí

स्थितिर्वैकुण्ठविजय: पोषणं तदनुग्रह: ।
मन्वन्तराणि सद्धर्म ऊतय: कर्मवासना: ॥ ४ ॥

Text

Verš

sthitir vaikuṇṭha-vijayaḥ
poṣaṇaṁ tad-anugrahaḥ
manvantarāṇi sad-dharma
ūtayaḥ karma-vāsanāḥ
sthitir vaikuṇṭha-vijayaḥ
poṣaṇaṁ tad-anugrahaḥ
manvantarāṇi sad-dharma
ūtayaḥ karma-vāsanāḥ

Synonyms

Synonyma

sthitiḥ — the right situation; vaikuṇṭha-vijayaḥ — the victory of the Lord of Vaikuṇṭha; poṣaṇam — maintenance; tat-anugrahaḥ — His causeless mercy; manvantarāṇi — the reign of the Manus; sat-dharmaḥ — perfect occupational duty; ūtayaḥ — impetus to work; karma-vāsanāḥ — desire for fruitive work.

sthitiḥ — správné postavení; vaikuṇṭha-vijayaḥ — vítězství Pána Vaikuṇṭhy; poṣaṇam — udržování; tat-anugrahaḥ — Jeho bezpříčinná milost; manvantarāṇi — vláda Manuů; sat-dharmaḥ — dokonalá předepsaná povinnost; ūtayaḥ — podnět k práci; karma-vāsanāḥ — touha po plodonosné práci.

Translation

Překlad

The right situation for the living entities is to obey the laws of the Lord and thus be in perfect peace of mind under the protection of the Supreme Personality of Godhead. The Manus and their laws are meant to give right direction in life. The impetus for activity is the desire for fruitive work.

Přirozeným postavením živých bytostí je řídit se zákony Pána a žít tak s dokonale klidnou myslí pod ochranou Nejvyšší Osobnosti Božství. Manuové a jejich zákony jsou určeni k tomu, aby poskytli lidem vedení v jejich životech. Podnětem k činnosti je touha po plodonosné práci.

Purport

Význam

This material world is created, maintained for some time, and again annihilated by the will of the Lord. The ingredients for creation and the subordinate creator, Brahmā, are first created by Lord Viṣṇu in His first and second incarnations. The first puruṣa incarnation is Mahā-Viṣṇu, and the second puruṣa incarnation is the Garbhodakaśāyī Viṣṇu, from whom Brahmā is created. The third puruṣa-avatāra is the Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu, who lives as the Supersoul of everything in the universe and maintains the creation generated by Brahmā. Śiva is one of the many sons of Brahmā, and he annihilates the creation. Therefore the original creator of the universe is Viṣṇu, and He is also the maintainer of the created beings by His causeless mercy. As such, it is the duty of all conditioned souls to acknowledge the victory of the Lord and thus become pure devotees and live peacefully in this world, where miseries and dangers are always in existence. The conditioned souls, who take this material creation as the place for satisfaction of the senses and thus are illusioned by the external energy of Viṣṇu, remain again to be subjected to the laws of material nature, creation and destruction.

Vůlí Pána je tento hmotný svět stvořen, nějaký čas udržován a pak opět zničen. Pán Viṣṇu ve Své první a druhé inkarnaci nejprve stvoří základní prvky stvoření a druhotného stvořitele Brahmu. První puruṣa inkarnací je Mahā-Viṣṇu a druhou puruṣa inkarnací je Garbhodakaśāyī Viṣṇu, z Něhož je stvořen Brahmā. Třetí puruṣa-avatāra je Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu, který žije jako Nadduše všeho ve vesmíru a udržuje Brahmovo stvoření. Śiva je jedním z mnoha synů Brahmy a celé stvoření ničí. Původním stvořitelem vesmíru je tedy Viṣṇu, který se zároveň Svojí bezpříčinnou milostí stará o všechny stvořené bytosti. Povinností všech podmíněných duší je proto uznat svrchovanost Pána, stát se čistými oddanými a žít tak šťastně ve světě, který je vždy plný strádání a nebezpečí. Podmíněné duše, které pokládají hmotné stvoření za místo určené pro uspokojování svých smyslů, a které jsou proto oklamány vnější energií Viṣṇua, budou znovu a znovu vystaveny působení hmotné přírody a budou podléhat opětovnému stvoření a zničení.

In the Bhagavad-gītā it is said that beginning from the topmost planet of this universe down to the lowest planet, Pātālaloka, all are destructible, and the conditioned souls may travel in space either by good or bad work or by modern spacecraft, but they are sure to die everywhere, although the duration of life in different planets is different. The only means to attain eternal life is to go back home, back to Godhead, where there is no more rebirth as in the material planets. The conditioned souls, being unaware of this very simple fact because of forgetting their relationship with the Lord of Vaikuṇṭha, try to plan out a permanent life in this material world. Being illusioned by the external energy, they thus become engaged in various types of economic and religious development, forgetting that they are meant for going back home, back to Godhead. This forgetfulness is so strong due to the influence of māyā that the conditioned souls do not at all want to go back to Godhead. By sense enjoyment they become victims of birth and death repeatedly and thus spoil human lives which are chances for going back to Viṣṇu. The directive scriptures made by the Manus in different ages and millenniums are called sad-dharma, good guidance for the human beings, who should take advantage of all the revealed scriptures for their own interest, to make life’s successful termination. The creation is not false, but it is a temporary manifestation just to give a chance for the conditioned souls to go back to Godhead. The desire to go back to Godhead and functions performed in that direction form the right path of work. When such a regulative path is accepted, the Lord gives all protection to His devotees by His causeless mercy, while the nondevotees risk their own activities to bind themselves in a chain of fruitive reactions. The word sad-dharma is significant in this connection. Sad-dharma, or duty performed for going back to Godhead and thus becoming His unalloyed devotee, is the only pious activity; all others may pretend to be pious, but actually they are not. It is for this reason only that the Lord advises in the Bhagavad-gītā that one give up all so-called religious activities and completely engage in the devotional service of the Lord to become free from all anxieties due to the dangerous life of material existence. To work situated in sad-dharma is the right direction of life. One’s aim of life should be to go back home, back to Godhead, and not be subjected to repeated births and deaths in the material world by getting good or bad bodies for temporary existence. Herein lies the intelligence of human life, and one should desire the activities of life in that way.

V Bhagavad-gītě je řečeno, že všechny hmotné planety, počínaje nejvyšší planetou tohoto vesmíru a konče nejnižší Pātālalokou, podléhají zničení a podmíněné duše, které cestují prostorem buď na základě svých dobrých či špatných činností, nebo pomocí moderních kosmických lodí, musí nevyhnutelně zemřít, ať už se nacházejí na kterékoliv planetě a mají jakkoliv dlouhý život. Jediným prostředkem, jak dosáhnout věčného života, je vrátit se zpátky domů, zpátky k Bohu, kde neexistuje žádné další zrození jako na hmotných planetách. Podmíněné duše si nejsou této jednoduché skutečnosti vědomy, jelikož zapomněly na svůj vztah k Pánu Vaikuṇṭhy, a chtějí si plánovat trvalý život v tomto hmotném světě. Oklamány vnější energií se snaží o různé druhy hospodářského a náboženského rozvoje a zapomínají, že skutečným smyslem jejich života je vrátit se domů, zpátky k Bohu. Vlivem māyi je toto zapomnění tak důkladné, že podmíněné duše se ani nechtějí vrátit zpátky k Bohu. Kvůli smyslovému požitku se opakovaně rodí a umírají, a tak zneužívají lidského života, který je příležitostí vrátit se k Viṣṇuovi. Usměrňující písma, která sestavili Manuové v různých věcích a různých obdobích, se nazývají sad-dharma neboli “dobré rady lidským bytostem” a lidé by měli všech zjevených písem ve vlastním zájmu využít, aby mohli úspěšně zakončit svůj život. Stvoření není neskutečné, ale je jen dočasným projevem, který poskytuje podmíněným duším příležitost vrátit se k Bohu. Touha jít zpátky k Bohu a činnosti vykonávané s tímto záměrem jsou úsilím na správné cestě. Oddaný, který přijme tuto usměrněnou cestu, dostává od Pána Jeho bezpříčinnou milostí veškerou ochranu, zatímco neoddaný riskuje, že bude svými činnostmi připoután ke koloběhu reakcí své plodonosné práce. V této souvislosti je velice významné slovo sad-dharma. Sad-dharma, povinnost vykonávaná s cílem vrátit se zpátky k Bohu a stát se Jeho čistým oddaným, je jediná zbožná činnost. Ostatní činnosti mohou vypadat jako zbožné, ale ve skutečnosti se o žádné zbožné činnosti nejedná. Z tohoto důvodu Pán radí v Bhagavad-gītě, aby lidé zanechali svých takzvaných náboženských činností a zaměstnali se plně v oddané službě, neboť tak se mohou osvobodit od všeho strachu, způsobeného nebezpečným životem v hmotném světě. Cílem lidského života má být návrat domů, zpátky k Bohu, a ukončení koloběhu opakovaných zrození a smrtí v hmotném světě, při kterém živá bytost dostává dobrá či špatná těla pomíjivého charakteru. Člověk, který jedná v souladu se sad-dharmou, má inteligenci hodnou člověka a každý by měl plánovat své činnosti takovým způsobem, aby se neustále ubíral po této správné životní cestě.