Text 37
Sloka 37
Devanagari
Dévanágarí
तद्वधस्तस्य हि श्रेयो यद्दोषाद्यात्यध: पुमान् ॥ ३७ ॥
Text
Verš
prapuṣṇāty aghṛṇaḥ khalaḥ
tad-vadhas tasya hi śreyo
yad-doṣād yāty adhaḥ pumān
prapuṣṇāty aghṛṇaḥ khalaḥ
tad-vadhas tasya hi śreyo
yad-doṣād yāty adhaḥ pumān
Synonyms
Synonyma
sva-prāṇān — one’s own life; yaḥ — one who; para-prāṇaiḥ — at the cost of others’ lives; prapuṣṇāti — maintains properly; aghṛṇaḥ — shameless; khalaḥ — wretched; tat-vadhaḥ — killing of him; tasya — his; hi — certainly; śreyaḥ — well-being; yat — by which; doṣāt — by the fault; yāti — goes; adhaḥ — downwards; pumān — a person.
Translation
Překlad
A cruel and wretched person who maintains his existence at the cost of others’ lives deserves to be killed for his own well-being, otherwise he will go down by his own actions.
Krutý a podlý člověk, který se drží při životě za cenu životů druhých, si pro své vlastní dobro zaslouží, aby byl zabit. Jinak ho jeho vlastní činnosti poníží.
Purport
Význam
A life for a life is just punishment for a person who cruelly and shamelessly lives at the cost of another’s life. Political morality is to punish a person by a death sentence in order to save a cruel person from going to hell. That a murderer is condemned to a death sentence by the state is good for the culprit because in his next life he will not have to suffer for his act of murder. Such a death sentence for the murderer is the lowest possible punishment offered to him, and it is said in the smṛti-śāstras that men who are punished by the king on the principle of a life for a life are purified of all their sins, so much so that they may be eligible for being promoted to the planets of heaven. According to Manu, the great author of civic codes and religious principles, even the killer of an animal is to be considered a murderer because animal food is never meant for the civilized man, whose prime duty is to prepare himself for going back to Godhead. He says that in the act of killing an animal, there is a regular conspiracy by the party of sinners, and all of them are liable to be punished as murderers exactly like a party of conspirators who kill a human being combinedly. He who gives permission, he who kills the animal, he who sells the slaughtered animal, he who cooks the animal, he who administers distribution of the foodstuff, and at last he who eats such cooked animal food are all murderers, and all of them are liable to be punished by the laws of nature. No one can create a living being despite all advancement of material science, and therefore no one has the right to kill a living being by one’s independent whims. For the animal-eaters, the scriptures have sanctioned restricted animal sacrifices only, and such sanctions are there just to restrict the opening of slaughterhouses and not to encourage animal-killing. The procedure under which animal sacrifice is allowed in the scriptures is good both for the animal sacrificed and the animal-eaters. It is good for the animal in the sense that the sacrificed animal is at once promoted to the human form of life after being sacrificed at the altar, and the animal-eater is saved from grosser types of sins (eating meats supplied by organized slaughterhouses which are ghastly places for breeding all kinds of material afflictions to society, country and the people in general). The material world is itself a place always full of anxieties, and by encouraging animal slaughter the whole atmosphere becomes polluted more and more by war, pestilence, famine and many other unwanted calamities.
Pro toho, kdo žije krutě a bezostyšně za cenu života někoho jiného, je “život za život” spravedlivým trestem. Politická etika říká, že udělit vrahovi trest smrti je správné proto, že ho to zachrání před peklem. Jestliže stát takto potrestá vraha, je to pro něho jen dobře, neboť nebude muset za svoji vraždu trpět v příštím životě. Trest smrti je pro vraha nejnižší možný trest. Ve smṛti-śāstrách je řečeno, že lidé, které král potrestá podle zásady “život za život”, jsou očištěni od všech svých hříchů natolik, že pro ně připadá v úvahu i povýšení na nebeské planety. Podle Manua, velkého autora občanských zákonů a náboženských zásad, je za vraha třeba pokládat i toho, kdo zabije zvíře. Zvířecí potrava není v žádném případě určená civilizovaným lidem, jejichž prvořadou povinností je připravit se na návrat k Bohu. Manu říká, že na zabití zvířete se obvykle podílí celá skupina hříšníků a na ty všechny se vztahuje trest za vraždu; stejně jako když skupina spiklenců zabije společnými silami člověka. Vrahem je ten, kdo dává svolení, ten, kdo zvíře zabíjí, ten, kdo poražené zvíře prodává, ten, kdo zvíře vaří, ten, kdo řídí rozdávání pokrmu, a konečně i ten, kdo tuto vařenou zvířecí potravu jí. Ti všichni podléhají trestu přírodních zákonů. Přes veškerý pokrok hmotné vědy nikdo nedokáže stvořit žádnou živou bytost, a nikdo proto nemá právo ze svého rozmaru nějakou živou bytost zabít. Těm, kteří jedí maso, písma dovolují pouze omezené zvířecí oběti, a tato svolení mají zabránit otevírání jatek a ne podporovat zabíjení zvířat. Písmy dovolený postup obětování zvířete je dobrý jak pro obětované zvíře, tak pro pojídače zvířat. Pro zvíře je dobrý v tom smyslu, že obětované zvíře je po oltářní oběti ihned povýšené do lidské podoby, a pojídače zvířat zachraňuje od vážnějšího hříchu (jako je pojídání masa z velkých jatek, což jsou příšerná místa, která přinášejí všemožné hmotné pohromy společnosti, zemi a lidstvu celkově). Hmotný svět je sám o sobě místem plným úzkosti a rozvoj zvířecích jatek znečišťuje celé ovzduší čím dál více válkami, morem, hladověním a mnoha dalšími nechtěnými kalamitami.