Text 13

Sloka 13

Devanagari

Dévanágarí

राजोवाच

Text

Verš

rājovāca
aho vayaṁ dhanyatamā nṛpāṇāṁ
mahattamānugrahaṇīya-śīlāḥ
rājñāṁ kulaṁ brāhmaṇa-pāda-śaucād
dūrād visṛṣṭaṁ bata garhya-karma

Synonyms

Synonyma

rājā uvāca — the fortunate King said; aho — ah; vayam — we; dhanya-tamāḥ — most thankful; nṛpāṇām — of all the kings; mahat-tama — of the great souls; anugrahaṇīya-śīlāḥ — trained to get favors; rājñām — of the royal; kulam — orders; brāhmaṇa-pāda — feet of the brāhmaṇas; śaucāt — refuse after cleaning; dūrāt — at a distance; visṛṣṭam — always left out; bata — on account of; garhya — condemnable; karma — activities.

rājā uvāca — štěstím obdařený král pravil; aho — oh; vayam — my; dhanya-tamāḥ — nejvděčnější; nṛpāṇām — ze všech králů; mahat-tama — velkých duší; anugrahaṇīya-śīlāḥ — vychováváni k tomu, aby dostávali přízeň; rājñām — královského; kulam — řádu; brāhmaṇa-pāda — nohy brāhmaṇů; śaucāt — odhazují po očištění; dūrāt — v dálce; visṛṣṭam — vždy ponechávají; bata — z důvodu; garhya — zavrženíhodné; karma — činnosti.

Translation

Překlad

The fortunate King said: Indeed, we are the most grateful of all the kings who are trained to get favors from the great souls. Generally you [sages] consider royalty as refuse to be rejected and left in a distant place.

Král, který byl skutečně obdařený štěstím, pravil: Jsme vskutku nejvděčnější ze všech králů, kteří jsou vychováváni dostávat přízeň velkých duší. Vy (mudrci) obvykle pokládáte královský řád za něco zavrženíhodného, co je lépe ponechávat na odlehlém místě.

Purport

Význam

According to religious principles, stool, urine, wash water, etc., must be left at a long distance. Attached bathrooms, urinals, etc., may be very convenient amenities of modern civilization, but they are ordered to be situated at a distance from residential quarters. That very example is cited herein in relation to the kingly order for those who are progressively marching back to Godhead. Lord Śrī Caitanya Mahāprabhu said that to be in intimate touch with dollars-and-cents men, or the kingly order, is worse than suicide for one who desires to go back to Godhead. In other words, the transcendentalists do not generally associate with men who are too enamored by the external beauty of God’s creation. By advanced knowledge in spiritual realization, the transcendentalist knows that this beautiful material world is nothing but a shadowy reflection of the reality, the kingdom of God. They are not, therefore, very much captivated by royal opulence or anything like that. But in the case of Mahārāja Parīkṣit, the situation was different. Apparently the King was condemned to death by an inexperienced brāhmaṇa boy, but factually he was called by the Lord to return to Him. Other transcendentalists, the great sages and mystics who assembled together because of Mahārāja Parīkṣit’s fasting unto death, were quite anxious to see him, for he was going back to Godhead. Mahārāja Parīkṣit also could understand that the great sages who assembled there were all kind to his forefathers, the Pāṇḍavas, because of their devotional service to the Lord. He therefore felt grateful to the sages for being present there at the last stage of his life, and he felt that it was all due to the greatness of his late forefathers or grandfathers. He felt proud, therefore, that he happened to be the descendant of such great devotees. Such pride for the devotees of the Lord is certainly not equal to the puffed-up sense of vanity for material prosperity. The first is reality, whereas the other is false and vain.

Podle náboženských zásad se musí stolice, moč, voda na umývání atd. ponechávat na odlehlém místě. Domácí koupelny, záchody atd. jsou možná vhodným vybavením pro moderní civilizaci, ale nařízení je takové, že mají být stranou od obytných prostor. Tentýž příklad je zde použit ve vztahu ke královskému řádu a těm, kdož postupují zpátky k Bohu. Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu řekl, že důvěrný styk s lidmi, kteří manipulují penězi, neboli s králi a vladaři, je pro člověka, který touží po návratu k Bohu, horší než sebevražda. Jinými slovy, transcendentalisté se obvykle nesdružují s lidmi, které příliš okouzluje vnější krása Božího stvoření. Díky pokročilému poznání a duchovní realizaci transcendentalista ví, že tento krásný hmotný svět není ničím jiným, než stínovým odrazem reality, království Boha, a nijak zvlášť ho proto nedojímá královské bohatství nebo něco podobného. V případě Mahārāje Parīkṣita však byla situace jiná. Zdálo se, že krále poslal na smrt nezkušený bráhmanský hoch, ale ve skutečnosti ho volal Pán, aby se k Němu vrátil. Další transcendentalisté, velcí mudrci a mystici, kteří se shromáždili, když se Mahārāja Parīkṣit začal postit před svou smrtí, ho chtěli spatřit, protože se vracel zpátky k Bohu. Mahārāja Parīkṣit také chápal, že všichni shromáždění mudrci byli vlídní k jeho předkům, Pāṇḍuovcům, pro jejich oddanou službu Pánu. Byl proto mudrcům vděčný za to, že se sešli na konci jeho života, a cítil, že za to vše vděčí velikosti svých dávných předků. Byl tedy pyšný na to, že je potomkem tak velkých oddaných. Taková pýcha na oddané Pána se jistě liší od nafoukané ješitnosti z hmotného blahobytu. To první je realita, zatímco to druhé je falešné a prázdné.