Skip to main content

Text 17

Sloka 17

Devanagari

Dévanágarí

एवं गृहेषु सक्तानां प्रमत्तानां तदीहया ।
अत्यक्रामदविज्ञात: काल: परमदुस्तर: ॥ १७ ॥

Text

Verš

evaṁ gṛheṣu saktānāṁ
pramattānāṁ tad-īhayā
atyakrāmad avijñātaḥ
kālaḥ parama-dustaraḥ
evaṁ gṛheṣu saktānāṁ
pramattānāṁ tad-īhayā
atyakrāmad avijñātaḥ
kālaḥ parama-dustaraḥ

Synonyms

Synonyma

evam — thus; gṛheṣu — in the family affairs; saktānām — of persons who are too attached; pramattānām — insanely attached; tat-īhayā — engrossed in such thoughts; atyakrāmat — surpassed; avijñātaḥ — imperceptibly; kālaḥ — eternal time; parama — supremely; dustaraḥ — insurmountable.

evam — takto; gṛheṣu — v rodinných záležitostech; saktānām — těch, kteří jsou příliš připoutaní; pramattānām — chorobně připoutaní; tat-īhayā — ponoření do takových myšlenek; atyakrāmat — zdolává; avijñātaḥ — nepostřehnutelně; kālaḥ — věčný čas; parama — svrchovaně; dustaraḥ — nepřekonatelný.

Translation

Překlad

Insurmountable eternal time imperceptibly overcomes those who are too much attached to family affairs and are always engrossed in their thought.

Nepřekonatelný věčný čas nenápadně zdolává ty, kteří jsou příliš připoutáni k rodinným záležitostem a jsou vždy pohrouženi do svých myšlenek.

Purport

Význam

“I am now happy; I have everything in order; my bank balance is quite enough; I can now give my children enough estate; I am now successful; the poor beggar sannyāsīs depend on God, but they come to beg from me; therefore I am more than the Supreme God.” These are some of the thoughts which engross the insanely attached householder who is blind to the passing of eternal time. Our duration of life is measured, and no one is able to enhance it even by a second against the scheduled time ordained by the supreme will. Such valuable time, especially for the human being, should be cautiously spent because even a second passed away imperceptibly cannot be replaced, even in exchange for thousands of golden coins amassed by hard labor. Every second of human life is meant for making an ultimate solution to the problems of life, i.e., repetition of birth and death and revolving in the cycle of 8,400,000 different species of life. The material body, which is subject to birth and death, diseases and old age, is the cause of all sufferings of the living being, otherwise the living being is eternal; he is never born, nor does he ever die. Foolish persons forget this problem. They do not know at all how to solve the problems of life, but become engrossed in temporary family affairs not knowing that eternal time is passing away imperceptibly and that their measured duration of life is diminishing every second, without any solution to the big problem, namely repetition of birth and death, disease and old age. This is called illusion.

“Teď jsem šťastný; všechno je v pořádku; mám slušné bankovní konto; mohu dostatečně zaopatřit děti; teď jsem úspěšný; žebráci sannyāsīni závisí na Bohu, ale chodí žebrat ke mně, takže jsem ještě větší než Svrchovaný Bůh.” Takové a další myšlenky pronásledují chorobně připoutaného hospodáře, který nevidí chod věčného času. Délka našeho života je vyměřená a nikdo nemůže k tomuto času danému svrchovanou vůlí přidat ani sekundu. Tento cenný čas, a zvláště pro lidskou bytost, je třeba využít obezřetně, jelikož ani jedinou sekundu, která nepostřehnutelně vyprší, nelze nahradit ani tisícem zlatých mincí, nahromaděných těžkou prací. Každá sekunda lidského života je určena pro dosažení konečného řešení životních problémů, tzn. opakování rození a smrti a kolování v cyklu 8 400 000 různých životních druhů. Hmotné tělo, které podléhá rození a smrti, nemocem a stáří, je příčinou všeho utrpení živé bytosti; živá bytost je jinak věčná — nikdy se nerodí a také nikdy neumírá. Pošetilí lidé na tento problém zapomínají. Vůbec nevědí, jak vyřešit životní těžkosti, ale zaplétají se do dočasných rodinných starostí, přičemž zapomínají, že věčný čas nepostřehnutelně ubíhá a že jejich vyměřený život se každou sekundou zkracuje, aniž by nalézali řešení velkého problému, totiž jak se zbavit opakovaného rození, smrti, nemoci a stáří. Tomu se říká iluze.

But such illusion cannot work on one who is awake in the devotional service of the Lord. Yudhiṣṭhira Mahārāja and his brothers the Pāṇḍavas were all engaged in the service of the Lord Śrī Kṛṣṇa, and they had very little attraction for the illusory happiness of this material world. As we have discussed previously, Mahārāja Yudhiṣṭhira was fixed in the service of the Lord Mukunda (the Lord, who can award salvation), and therefore he had no attraction even for such comforts of life as are available in the kingdom of heaven, because even the happiness obtained on the planet Brahmaloka is also temporary and illusory. Because the living being is eternal, he can be happy only in the eternal abode of the kingdom of God (paravyoma), from which no one returns to this region of repeated birth and death, disease and old age. Therefore, any comfort of life or any material happiness which does not warrant an eternal life is but illusion for the eternal living being. One who understands this factually is learned, and such a learned person can sacrifice any amount of material happiness to achieve the desired goal known as brahma-sukham, or absolute happiness. Real transcendentalists are hungry for this happiness, and as a hungry man cannot be made happy by all comforts of life minus foodstuff, so the man hungry for eternal absolute happiness cannot be satisfied by any amount of material happiness. Therefore, the instruction described in this verse cannot be applied to Mahārāja Yudhiṣṭhira or his brothers and mother. It was meant for persons like Dhṛtarāṣṭra, for whom Vidura came especially to impart lessons.

Tato iluze však nepůsobí na toho, kdo je bdělý v oddané službě Pánu. Yudhiṣṭhira Mahārāja a jeho bratři Pāṇḍuovci se vždy zaměstnávali službou Pánu Śrī Kṛṣṇovi a pramálo je přitahovalo iluzorní štěstí tohoto hmotného světa. Jak jsme rozebrali dříve, Mahārāja Yudhiṣṭhira byl pevně ustálený ve službě Pánu Mukundovi (Pánu, který udílí spasení), a proto ho nikterak nepřitahovalo ani takové životní pohodlí, jaké lze získat v nebeském království, neboť i štěstí dosažené na Brahmaloce je dočasné a iluzorní. Jelikož živá bytost je věčná, jediným místem, kde může být šťastná, je věčné sídlo v Božím království (paravyoma), odkud se nikdo nevrací do tohoto světa opakovaného rození, smrti, nemoci a stáří. Každé životní pohodlí nebo hmotné štěstí, které nezaručuje věčný život, je tedy pro věčnou živou bytost pouze iluzí. Ten, kdo to skutečně chápe, je vzdělaný, a takový vzdělaný člověk může obětovat jakékoliv množství hmotného štěstí pro dosažení vytouženého cíle, zvaného brahma-sukham neboli absolutní štěstí. Skuteční transcendentalisté hladoví po tomto štěstí, a stejně jako hladový člověk nemůže být šťastný z žádného životního pohodlí, pokud nemá jídlo, tak člověka hladovějícího po věčném absolutním štěstí nemůže uspokojit žádné množství hmotného štěstí. Pokyny dané v tomto verši se tedy nevztahují na Mahārāje Yudhiṣṭhira nebo na jeho bratry a matku. Platí pro osoby jako byl Dhṛtarāṣṭra, jehož přišel Vidura učit především.