Skip to main content

Text 4

Sloka 4

Devanagari

Dévanágarí

सूत उवाच
अपीपलद्धर्मराज: पितृवद् रञ्जयन् प्रजा: ।
नि:स्पृह: सर्वकामेभ्य: कृष्णपादानुसेवया ॥ ४ ॥

Text

Verš

sūta uvāca
apīpalad dharma-rājaḥ
pitṛvad rañjayan prajāḥ
niḥspṛhaḥ sarva-kāmebhyaḥ
kṛṣṇa-pādānusevayā
sūta uvāca
apīpalad dharma-rājaḥ
pitṛvad rañjayan prajāḥ
niḥspṛhaḥ sarva-kāmebhyaḥ
kṛṣṇa-pādānusevayā

Synonyms

Synonyma

sūtaḥ uvāca — Śrī Sūta Gosvāmī said; apīpalat — administered prosperity; dharma-rājaḥ — King Yudhiṣṭhira; pitṛ-vat — exactly like his father; rañjayan — pleasing; prajāḥ — all those who took birth; niḥspṛhaḥ — without personal ambition; sarva — all; kāmebhyaḥ — from sense gratification; kṛṣṇa-pāda — the lotus feet of Lord Śrī Kṛṣṇa; anusevayā — by dint of rendering continuous service.

sūtaḥ uvāca — Śrī Sūta Gosvāmī řekl; apīpalat — dobrou vládou vytvářený blahobyt; dharma-rājaḥ — král Yudhiṣṭhira; pitṛ-vat — stejně jako jeho otec; rañjayan — těšící; prajāḥ — všichni ti, kteří se narodili; niḥspṛhaḥ — bez osobních abmicí; sarva — všeho; kāmebhyaḥ — pro smyslový požitek; kṛṣṇa-pāda — lotosové nohy Pána Śrī Kṛṣṇy; anusevayā — neustálou službou.

Translation

Překlad

Śrī Sūta Gosvāmī said: Emperor Yudhiṣṭhira administered generously to everyone during his reign. He was exactly like his father. He had no personal ambition and was freed from all sorts of sense gratification because of his continuous service unto the lotus feet of the Lord Śrī Kṛṣṇa.

Śrī Sūta Gosvāmī řekl: Král Yudhiṣṭhira byl za své vlády štědrý ke všem. Byl právě jako jeho otec. Neměl žádné osobní ambice a nikdy se nesnažil o uspokojování smyslů, neboť stále sloužil lotosovým nohám Pána Śrī Kṛṣṇy.

Purport

Význam

As mentioned in our introduction, “There is a need for the science of Kṛṣṇa in human society for all the suffering humanity of the world, and we simply request the leading personalities of all nations to take to the science of Kṛṣṇa for their own good, for the good of society, and for the good of all the people of the world.” So it is confirmed herein by the example of Mahārāja Yudhiṣṭhira, the personality of goodness. In India the people hanker after Rāma-rājya because the Personality of Godhead was the ideal king and all other kings or emperors in India controlled the destiny of the world for the prosperity of every living being who took birth on the earth. Herein the word prajāḥ is significant. The etymological import of the word is “that which is born.” On the earth there are many species of life, from the aquatics up to the perfect human beings, and all are known as prajās. Lord Brahmā, the creator of this particular universe, is known as the prajāpati because he is the grandfather of all who have taken birth. Thus prajā is used in a broader sense than it is now used. The king represents all living beings, the aquatics, plants, trees, reptiles, birds, animals and man. Every one of them is a part and parcel of the Supreme Lord (Bg. 14.4), and the king, being the representative of the Supreme Lord, is duty-bound to give proper protection to every one of them. This is not the case with the presidents and dictators of this demoralized system of administration, where the lower animals are given no protection while the higher animals are given so-called protection. But this is a great science which can be learned only by one who knows the science of Kṛṣṇa. By knowing the science of Kṛṣṇa, one can become the most perfect man in the world, and unless one has knowledge in this science, all qualifications and doctorate diplomas acquired by academic education are spoiled and useless. Mahārāja Yudhiṣṭhira knew this science of Kṛṣṇa very well, for it is stated here that by continuous cultivation of this science, or by continuous devotional service to Lord Kṛṣṇa, he acquired the qualification of administering the state. The father is sometimes seemingly cruel to the son, but that does not mean that the father has lost the qualification to be a father. A father is always a father because he always has the good of the son at heart. The father wants every one of his sons to become a better man than himself. Therefore, a king like Mahārāja Yudhiṣṭhira, who was the personality of goodness, wanted everyone under his administration, especially human beings who have better developed consciousness, to become devotees of Lord Kṛṣṇa so that everyone can become free from the trifles of material existence. His motto of administration was all good for the citizens, for as personified goodness he knew perfectly well what is actually good for them. He conducted the administration on that principle, and not on the rākṣasī, demonic, principle of sense gratification. As an ideal king, he had no personal ambition, and there was no place for sense gratification because all his senses at all times were engaged in the loving service of the Supreme Lord, which includes the partial service to the living beings, who form the parts and parcels of the complete whole. Those who are busy rendering service to the parts and parcels, leaving aside the whole, only spoil time and energy, as one does when watering the leaves of a tree without watering the root. If water is poured on the root, the leaves are enlivened perfectly and automatically, but if water is poured on the leaves only, the whole energy is spoiled. Mahārāja Yudhiṣṭhira, therefore, was constantly engaged in the service of the Lord, and thus the parts and parcels of the Lord, the living beings under his careful administration, were perfectly attended with all comforts in this life and all progress in the next. That is the way of perfect management of state administration.

V úvodu je řečeno: “Lidská společnost potřebuje vědu o Kṛṣṇovi pro dobro celého trpícího lidstva světa a my jednoduše žádáme vůdce všech národů, aby přijali tuto vědu o Kṛṣṇovi nejen pro své vlastní dobro, ale i pro dobro společnosti a pro dobro všech lidí na celém světě.” Zde se to potvrzuje na příkladu Mahārāje Yudhiṣṭhira, který byl zosobněním dobra. Snem lidí v Indii je Rāma-rājya, neboť Svrchovaný Pán byl ideálním králem a všichni další králové a panovníci v Indii řídili osud světa takovým způsobem, že každá živá bytost, která se na Zemi narodila, žila v blahobytu. Významné je zde slovo prajā. Jeho doslovný význam je “ten, který se narodil”. Na Zemi existuje mnoho životních druhů, od vodních živočichů po dokonalé lidské bytosti, a těm všem se říká prajāḥ. Pán Brahmā, stvořitel tohoto vesmíru, je označován jako prajāpati, neboť je praotcem všech, kteří se narodili. Slovo prajā má tedy širší smysl, než v jakém se dnes používá. Král zastupuje všechny živé bytosti — vodní živočichy, rostliny, stromy, plazy, ptáky, zvířata a lidi. Ti všichni jsou nedílnými součástmi Nejvyššího Pána (Bg. 14.4) a král, který je představitelem Pána, je zavázán povinností chránit patřičným způsobem každého z nich. To nedělá žádný prezident či diktátor současného demoralizovaného vládního systému, kde nižší zvířata nedostávají ochranu žádnou a vyšší zvířata dostávají takzvanou ochranu. Je to však velká věda, a může se ji naučit jen ten, kdo zná vědu o Kṛṣṇovi. Jakmile někdo zná vědu o Kṛṣṇovi, může se stát tím nejdokonalejším člověkem na světě, a dokud ji nezná, všechny jeho tituly a diplomy, získané po akademických studiích, jsou bezcenné a nepotřebné. Mahārāja Yudhiṣṭhira tuto vědu o Kṛṣṇovi velice dobře znal, neboť je zde uvedeno, že neustálým rozvojem této vědy neboli stálou oddanou službou Pánu Kṛṣṇovi dosáhl způsobilosti pro vládnutí státu. Otec je někdy k synovi zdánlivě krutý, ale to neznamená, že nemá kvalifikace otce. Je vždy otcem, protože má na srdci vždy dobro svého syna. Otec chce, aby každý jeho syn byl lepším člověkem než je on sám. A král jako Mahārāja Yudhiṣṭhira, který byl zosobněným dobrem, chtěl, aby se všichni pod jeho vládou — zvláště lidské bytosti, které mají lépe vyvinuté vědomí — stali oddanými Pána Kṛṣṇy, a tak se osvobodili od nesmyslného hmotného bytí. Motto jeho vlády znělo “vše dobré všem občanům”, neboť jako zosobněné dobro naprosto jasně věděl, co je pro všechny skutečně dobré. Svou vládu vedl podle této zásady, a ne podle démonské (rākṣasī) zásady smyslového požitku. Jako ideální král neměl žádnou osobní ctižádost a nenechával žádný prostor smyslovému požitku, neboť všechny jeho smysly byly neustále zaměstnány v láskyplné službě Nejvyššímu Pánu. Tato služba v sobě zahrnuje částečnou službu všem živým bytostem, které jsou nedílnými částmi úplného celku. Pokud někdo pracně slouží částem a opomíjí celek, pak jen mrhá časem a energií, jako ten, kdo zalévá listí stromu a nezalévá jeho kořen. Jakmile zaléváme kořen, všechno listí dokonale a automaticky oživne, ale když zaléváme pouze listí, všechna energie přichází nazmar. Mahārāja Yudhiṣṭhira proto stále sloužil Pánu a všechny nedílné části Pána, živé bytosti pod jeho vládou, byly dokonale zaopatřené vším pohodlím v tomto životě a zaručeným pokrokem v životě dalším. Tak vypadá dokonalé řízení státu.