Skip to main content

Text 34

Sloka 34

Devanagari

Dévanágarí

तेन सम्भृतसम्भारो धर्मपुत्रो युधिष्ठिर: ।
वाजिमेधैस्त्रिभिर्भीतो यज्ञै: समयजद्धरिम् ॥ ३४ ॥

Text

Verš

tena sambhṛta-sambhāro
dharma-putro yudhiṣṭhiraḥ
vājimedhais tribhir bhīto
yajñaiḥ samayajad dharim
tena sambhṛta-sambhāro
dharma-putro yudhiṣṭhiraḥ
vājimedhais tribhir bhīto
yajñaiḥ samayajad dharim

Synonyms

Synonyma

tena — with that wealth; sambhṛta — collected; sambhāraḥ — ingredients; dharma-putraḥ — the pious king; yudhiṣṭhiraḥ — Yudhiṣṭhira; vājimedhaiḥ — by horse sacrifices; tribhiḥ — three times; bhītaḥ — being greatly afraid after the Battle of Kurukṣetra; yajñaiḥ — sacrifices; samayajat — perfectly worshiped; harim — the Personality of Godhead.

tena — s tím bohatstvím; sambhṛta — nahromaděným; sambhāraḥ — vše potřebné; dharma-putraḥ — zbožný král; yudhiṣṭhiraḥ — Yudhiṣṭhira; vājimedhaiḥ — oběťmi koně; tribhiḥ — třikrát; bhītaḥ — mající veliké obavy po bitvě na Kurukṣetře; yajñaiḥ — oběti; samayajat — dokonale uctíval; harim — Osobnost Božství.

Translation

Překlad

By those riches, the King could procure the ingredients for three horse sacrifices. Thus the pious King Yudhiṣṭhira, who was very fearful after the Battle of Kurukṣetra, pleased Lord Hari, the Personality of Godhead.

S tímto bohatstvím král mohl opatřit vše potřebné pro tři oběti koně. Tak zbožný král Yudhiṣṭhira, který měl veliké obavy po bitvě na Kurukṣetře, potěšil Pána Hariho, Osobnost Božství.

Purport

Význam

Mahārāja Yudhiṣṭhira was the ideal and celebrated pious King of the world, and still he was greatly afraid after the execution of the Battle of Kurukṣetra because of the mass killing in the fight, all of which was done only to install him on the throne. He therefore took all the responsibility for sins committed in the warfare, and to get rid of all these sins, he wanted to perform three sacrifices in which horses are offered at the altar. Such a sacrifice is very costly. Even Mahārāja Yudhiṣṭhira had to collect the necessary heaps of gold left by Mahārāja Marutta and the brāhmaṇas who were given gold in charity by King Marutta. The learned brāhmaṇas could not take away all the loads of gold given by Mahārāja Marutta, and therefore they left behind the major portion of the gift. And Mahārāja Marutta also did not again collect such heaps of gold given away in charity. Besides that, all the golden plates and utensils which were used in the sacrifice were also thrown in the dustbins, and all such heaps of gold remained unclaimed property for a long time, till Mahārāja Yudhiṣṭhira collected them for his own purposes. Lord Śrī Kṛṣṇa advised the brothers of Mahārāja Yudhiṣṭhira to collect the unclaimed property because it belonged to the King. The more astonishing thing is that no subject of the state also collected such unclaimed gold for industrial enterprise or anything like that. This means that the state citizens were completely satisfied with all necessities of life and therefore not inclined to accept unnecessary productive enterprises for sense gratification. Mahārāja Yudhiṣṭhira also requisitioned the heaps of gold for performing sacrifices and for pleasing the Supreme, Hari, the Personality of Godhead. Otherwise he had no desire to collect them for the state treasury.

Mahārāja Yudhiṣṭhira byl ideální a oslavovaný zbožný král celého světa a přesto měl po skončení bitvy na Kurukṣetře veliké obavy, protože v boji došlo k hromadnému zabíjení jen proto, aby on mohl usednout na trůn. Vzal na sebe veškerou zodpovědnost za hříchy napáchané ve válce a aby se všech těchto hříchů zbavil, chtěl vykonat tři oběti, při nichž se na oltáři obětuje kůň. Taková oběť je velice nákladná. I Mahārāja Yudhiṣṭhira musel nahromadit potřebné množství zlata z pozůstalosti po Mahārājovi Maruttovi a od brāhmaṇů, kterým král Marutta dával zlato milodarem. Učení brāhmaṇové nebyli schopni celé náklady zlata darované Mahārājem Maruttou odnést, a nechávali proto větší část daru na místě. A Mahārāja Marutta už hromady zlata, které jednou daroval, nechtěl znovu sbírat. Navíc všechny zlaté tácy a nádobí použité při oběti se vyhazovaly do odpadu a to vše byly kupy zlata, k nimž se dlouhou dobu nikdo nehlásil. Až potom je Mahārāja Yudhiṣṭhira shromáždil a použil pro vlastní účely. Pán Śrī Kṛṣṇa poradil bratrům Mahārāje Yudhiṣṭhira, aby shromáždili toto jmění, k němuž se nikdo nehlásil, protože patřilo králi. Zvláštní je, že žádný obyvatel státu nezačal toto zlato využívat k průmyslovému podnikání nebo něčemu podobnému. Znamená to, že občané státu byli všestranně zaopatřeni životními potřebami a spokojeni a neměli tedy žádný zájem o nepotřebné továrny na smyslový požitek. Mahārāja Yudhiṣṭhira také uplatnil svůj nárok na hromady zlata proto, aby vykonal oběti a uspokojil s nimi Nejvyšší Osobnost Božství Hariho. Jinak nikterak netoužil po tom, aby je hromadil do státní pokladnice.

One should take lessons from the acts of Mahārāja Yudhiṣṭhira. He was afraid of sins committed on the battlefield, and therefore he wanted to satisfy the supreme authority. This indicates that unintentional sins are also committed in our daily occupational discharge of duties, and to counteract even such unintentional crimes, one must perform sacrifices as they are recommended in the revealed scriptures. The Lord says in Bhagavad-gītā (yajñārthāt karmaṇo ’nyatra loko ’yaṁ karma-bandhanaḥ) that one must perform sacrifices recommended in the scriptures in order to get rid of commitments of all unauthorized work, or even unintentional crimes which we are apt to commit. By doing so, one shall be freed from all kinds of sins. And those who do not do so but work for self-interest or sense gratification have to undergo all tribulations accrued from committed sins. Therefore, the main purpose of performing sacrifices is to satisfy the Supreme Personality Hari. The process of performing sacrifices may be different in terms of different times, places and persons, but the aim of such sacrifices is one and the same at all times and in all circumstances, viz., satisfaction of the Supreme Lord Hari. That is the way of pious life, and that is the way of peace and prosperity in the world at large. Mahārāja Yudhiṣṭhira did all these as the ideal pious king in the world.

Z jednání Mahārāje Yudhiṣṭhira bychom si měli vzít příklad. Dělal si starosti s hříchy napáchanými na bojišti a chtěl proto uspokojit svrchovanou autoritu. To naznačuje, že i my se při každodenním vykonávání daných povinností neúmyslně dopouštíme hříchů, a abychom tyto nechtěné přestupky odčinili, musíme vykonávat oběti doporučované ve zjevených písmech. Pán říká v Bhagavad-gītě (yajñārthāt karmaṇo 'nyatra loko 'yaṁ karma-bandhanaḥ), že musíme vykonávat oběti doporučované v písmech, abychom se zbavili následků všeho svého neoprávněného jednání i nezáměrných přestupků, ke kterým máme sklony. Tím se můžeme osvobodit od všech hříchů. Ti, kteří tak nečiní, ale jednají ve vlastním zájmu nebo pro uspokojení svých smyslů, musejí podstoupit všechny strasti, které jim za jejich hříchy náleží. Hlavním cílem vykonávání obětí je tedy potěšit Svrchovanou Osobnost Hariho. Způsob vykonávání oběti se může lišit podle času, místa a vykonavatele, ale cíl těchto obětí je stejný ve všech dobách a za všech okolností—uspokojení Nejvyššího Pána Hariho. To je ústředním bodem zbožného života a tímto způsobem je možné dosáhnout všeobecného míru a blahobytu na světě. Mahārāja Yudhiṣṭhira to vše dělal. Byl to ideální zbožný vládce světa.

If Mahārāja Yudhiṣṭhira is a sinner in his daily discharge of duties in royal administration of state affairs, wherein killing of man and animals is a recognized art, then we can just imagine the amount of sins committed consciously or unconsciously by the untrained population of the Kali-yuga who have no way to perform sacrifice to please the Supreme Lord. The Bhāgavatam says, therefore, that the prime duty of the human being is to satisfy the Supreme Lord by the performance of one’s occupational duty (Bhāg. 1.2.13).

Jestliže Mahārāja Yudhiṣṭhira hřešil při plnění svých denních povinností vladaře, při kterých je zabíjení lidí či zvířat a válečnictví uznávaným uměním, pak si stěží můžeme představit množství hříchů napáchaných vědomě či nevědomě nevzdělaným obyvatelstvem v Kali-yuze, které nemá žádnou možnost vykonávat oběti pro potěšení Nejvyššího Pána. Proto Bhāgavatam říká (1.2.13), že nejdůležitější povinností lidské bytosti je uspokojovat Nejvyššího Pána plněním povinností toho zaměstnání, které člověku přísluší.

Let any man of any place or community, caste or creed be engaged in any sort of occupational duty, but he must agree to perform sacrifices as it is recommended in the scriptures for the particular place, time and person. In the Vedic literatures it is recommended that in Kali-yuga people engage in glorifying the Lord by chanting the holy name of Kṛṣṇa (kīrtanād eva kṛṣṇasya mukta-saṅgaḥ paraṁ vrajet) without offense. By doing so one can be freed from all sins and thus can attain the highest perfection of life by returning home, back to Godhead. We have already discussed this more than once in this great literature in different places, especially in the introductory portion by sketching the life of Lord Śrī Caitanya Mahāprabhu, and still we are repeating the same with a view to bring about peace and prosperity in society.

Člověk může pocházet z jakéhokoliv místa či společnosti, náležet k jakékoliv kastě či vyznání a vykonávat zaměstnání libovolného druhu, ale každý musí být ochotný provádět oběti, které pro dané místo, čas a osobu doporučují písma. Ve védské literatuře se doporučuje, že v Kali-yuze mají lidé oslavovat Pána zpíváním svatých jmen Kṛṣṇy (kīrtanād eva kṛṣṇasya mukta-saṅgaḥ paraṁ vrajet), a to bez přestupků. Tím se člověk může osvobodit od všech hříchů a může tak dosáhnout nejvyšší životní dokonalosti, kterou je návrat domů, zpátky k Bohu. To jsme již nejednou probírali na různých místech v tomto velkém díle, zvláště v úvodní části pojednávající o životě Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua, a stejnou věc opakujeme znovu, neboť chceme napomoci míru a blahobytu ve společnosti.

The Lord has declared openly in Bhagavad-gītā how He becomes pleased with us, and the same process is practically demonstrated in the life and preaching work of Lord Śrī Caitanya Mahāprabhu. The perfect process of performing yajñas, or sacrifice, to please the Supreme Lord Hari (the Personality of Godhead, who gets us free from all miseries of existence) is to follow the ways of Lord Śrī Caitanya Mahāprabhu in this dark age of quarrel and dissension.

Pán říká v Bhagavad-gītě otevřeně, jak Ho můžeme potěšit, a totéž prakticky předvedl Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu ve Svém životě a kazatelské práci. Dokonalou obětí neboli yajñou pro potěšení Osobnosti Božství Hariho (Nejvyššího Pána, který nás osvobozuje od všeho strádání našeho bytí) je v tomto temném věku hádek a rozporů následovat Pána Śrī Caitanyu Mahāprabhua.

Mahārāja Yudhiṣṭhira had to collect heaps of gold to secure the paraphernalia for the horse sacrifice yajñas in days of sufficiency, so we can hardly think of such performance of yajñas in these days of insufficiency and complete scarcity of gold. At the present moment we have heaps of papers and promises of their being converted into gold by economic development of modern civilization, and still there is no possibility of spending riches like Mahārāja Yudhiṣṭhira, either individually or collectively or by state patronization. Just suitable, therefore, for the age is the method recommended by Lord Śrī Caitanya Mahāprabhu in terms of the śāstra. Such a method requires no expenditure at all and yet can award more benefit than other expensive methods of yajña performances.

V době, kdy byl všeho dostatek, musel Mahārāja Yudhiṣṭhira shromažďovat hory zlata, aby mohl vykonat oběť koně. V dnešní době je nedostatek všeho a zlata zvlášť, takže stěží můžeme uvažovat o takových obětech. V současnosti máme hromady papírů a slibů, že se tyto papíry promění ve zlato hospodářským rozvojem moderní civilizace, ale pořád máme daleko k tomu, abychom utráceli takové bohatství jako Mahārāja Yudhiṣṭhira, ať už individuálně, kolektivně nebo pod patronací státu. Pro tento věk se tedy přesně hodí metoda, kterou ve shodě se śāstrami doporučil Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu. Nic nestojí a zároveň může přinést větší prospěch, než jiné metody provádění yajñi, které jsou nákladné.

The horse sacrifice yajña or cow sacrifice yajña performed by the Vedic regulations shouldn’t be misunderstood as a process of killing animals. On the contrary, animals offered for the yajña were rejuvenated to a new span of life by the transcendental power of chanting the Vedic hymns, which, if properly chanted, are different from what is understood by the common layman. The Veda-mantras are all practical, and the proof is rejuvenation of the sacrificed animal.

Nesmíme se mylně domnívat, že oběť koně a oběť krávy, vykonávané podle védských pravidel, znamenaly zabíjení zvířat. Naopak, obětovaná zvířata získala transcendentální silou védských hymnů nový život. Tyto hymny, jsou-li pronášeny správným způsobem, se vymykají představám obyčejných lidí. Veda-mantry jsou velice praktické a omlazení obětního zvířete je toho důkazem.

There is no possibility of such methodical chanting of the Vedic hymns by the so-called brāhmaṇas or priests of the present age. The untrained descendants of the twice-born families are no more like their forefathers, and thus they are counted amongst the śūdras, or once-born men. The once-born man is unfit to chant the Vedic hymns, and therefore there is no practical utility of chanting the original hymns.

Takového účinného pronášení védských hymnů již nejsou takzvaní brāhmaṇové neboli kněží v současné době schopni. Neznalí a nepřipravení potomci rodin dvojzrozenců se už nevyrovnají svým otcům a jsou proto započítáváni mezi śūdry neboli jednozrozené. Jednozrození lidé nejsou k pronášení védských hymnů způsobilí, a proto recitování původních hymnů už nepřináší žádný užitek.

And to save them all, Lord Śrī Caitanya Mahāprabhu propounded the saṅkīrtana movement or yajña for all practical purposes, and the people of the present age are strongly recommended to follow this sure and recognized path.

Aby všechny spasil, šířil Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu saṅkīrtanové hnutí neboli yajñu, která slouží všem praktickým cílům, a lidem současného věku je silně doporučováno, aby se drželi této jisté a uznávané cesty.