Text Ten

Text 10

Devanagari

Dévanágarí

कर्मिभ्यः परितो हरेः प्रियतया व्यक्तिं ययुर्ज्ञानिनस्तेभ्यो ज्ञानविमुक्तभक्तिपरमाः प्रेमैकनिष्ठास्ततः ।
तेभ्यस्ताः पशुपालपङ्कजदृशस्ताभ्योऽपि सा राधिका प्रेष्ठा तद्वदियं तदीयसरसी तां नाश्रयेत्कः कृती ॥ १० ॥

Text

Verš

karmibhyaḥ parito hareḥ priyatayā vyaktiṁ yayur jñāninas
tebhyo jñāna-vimukta-bhakti-paramāḥ premaika-niṣṭhās tataḥ
tebhyas tāḥ paśu-pāla-paṅkaja-dṛśas tābhyo ’pi sā rādhikā
preṣṭhā tadvad iyaṁ tadīya-sarasī tāṁ nāśrayet kaḥ kṛtī

Synonyms

Synonyma

karmibhyaḥ — than all fruitive workers; paritaḥ — in all respects; hareḥ — by the Supreme Personality of Godhead; priyatayā — because of being favored; vyaktim yayuḥ — it is said in the śāstra; jñāninaḥ — those advanced in knowledge; tebhyaḥ — superior to them; jñāna-vimukta — liberated by knowledge; bhakti-paramāḥ — those engaged in devotional service; prema-eka-niṣṭhāḥ — those who have attained pure love of God; tataḥ — superior to them; tebhyaḥ — better than them; tāḥ — they; paśu-pāla-paṅkaja-dṛśaḥ — the gopīs who are always dependent on Kṛṣṇa, the cowherd boy; tābhyaḥ — above all of them; api — certainly; sā — She; rādhikā — Śrīmatī Rādhikā; preṣṭhā — very dear; tadvat — similarly; iyam — this; tadīya-sarasī — Her lake, Śrī Rādhā-kuṇḍa; tām — Rādhā-kuṇḍa; na — not; āśrayet — would take shelter of; kaḥ — who; kṛtī — most fortunate.

karmibhyaḥ — než všichni lidé pracující pro plody své práce; paritaḥ — ve všech ohledech; hareḥ — Nejvyšší Osobností Božství; priyatayā — protože jim prokázal přízeň; vyaktim yayuḥ — uvádí se v śāstrāch; jñāninaḥ — ti, kdo jsou pokročilí v poznání; tebhyaḥ — jim nadřazení; jñāna-vimukta — osvobozeni poznáním; bhakti-paramāḥ — ti, kdo se věnují oddané službě; prema-eka-niṣṭāḥ — ti, kteří dosáhli čisté lásky k Bohu; tataḥ — nadřazenější než oni; tebhyaḥ — lepší než oni; tāḥ — oni; paśu-pāla-paṅkaja-dṛśaḥ — gopī, které neustále závisejí na Kṛṣṇovi, pasáčkovi krav; tābhyaḥ — nade všemi; api — zajisté; sā — Ona; rādhikā — Śrīmatī Rādhikā; preṣṭā — velmi drahé; tadvat — podobně; iyam — toto; tadīya-sarasī — Její jezírko, Śrī Rādhākuṇḍ; tām — Rādhākuṇḍ; na — ne; āśrayet — by se uchýlil; kaḥ — kdo; kṛtī — nanejvýš požehnaný.

Translation

Překlad

In the śāstra it is said that of all types of fruitive workers, he who is advanced in knowledge of the higher values of life is favored by the Supreme Lord Hari. Out of many such people who are advanced in knowledge [jñānīs], one who is practically liberated by virtue of his knowledge may take to devotional service. He is superior to the others. However, one who has actually attained prema, pure love of Kṛṣṇa, is superior to him. The gopīs are exalted above all the advanced devotees because they are always totally dependent upon Śrī Kṛṣṇa, the transcendental cowherd boy. Among the gopīs, Śrīmatī Rādhārāṇī is the most dear to Kṛṣṇa. Her kuṇḍa [lake] is as profoundly dear to Lord Kṛṣṇa as this most beloved of the gopīs. Who, then, will not reside at Rādhā-kuṇḍa and, in a spiritual body surcharged with ecstatic devotional feelings [aprākṛta-bhāva], render loving service to the Divine Couple Śrī Śrī Rādhā-Govinda, who perform Their aṣṭa-kālīya-līlā, Their eternal eightfold daily pastimes. Indeed, those who execute devotional service on the banks of Rādhā-kuṇḍa are the most fortunate people in the universe.

V śāstrāch se uvádí, že ze všech druhů lidí, kteří pracují pro plody své práce, prokazuje Nejvyšší Pán Hari přízeň tomu, kdo je pokročilý v poznání vyšších hodnot života. Z mnoha těchto lidí s pokročilý poznáním (jñānī) může začít oddaně sloužit ten, kdo je díky svému poznání prakticky osvobozen. Je nadřazen ostatním. Ten, kdo však dosáhl premy, čisté lásky ke Kṛṣṇovi, je na vyšší úrovni než on. Gopī se nacházejí nade všemi pokročilými oddanými, protože vždy zcela závisejí na Śrī Kṛṣṇovi, transcendentálnímu pasáčkovi krav. Z gopī je Śrīmatī Rādhārāṇī Kṛṣṇovi nejdražší. Její jezírko (kuṇḍ) je Kṛṣṇovi stejně drahé jako tato nejmilovanější z gopī. Kdo by potom nežil u Rādhākuṇḍu a v duchovním těle plném extatických pocitů oddanosti (aprākṛta-bhāva) neprokazoval láskyplnou službu božskému páru Śrī Śrī Rādhā-Govindovi při jejich věčných osmerých denních zábavách (aṣṭakālīya-līlā)? Ti, kteří se věnují oddané službě na březích Rādhākuṇḍu, jsou nejpožehnanější lidé ve vesmíru.

Purport

Význam

At the present moment almost everyone is engaged in some kind of fruitive activity. Those who are desirous of gaining material profits by working are called karmīs, or fruitive workers. All living entities within this material world have come under the spell of māyā. This is described in the Viṣṇu Purāṇa (6.7.61):

V současné době se téměř každý zabývá nějakým druhem plodonosné činnosti. Ti, kteří touží získat hmotný zisk prací, se nazývají karmī neboli lidé toužící po plodech své práce. Všechny živé bytosti v hmotném světě podléhají vlivu māyi. Popisuje to Viṣṇu Purāṇa (6.7.61):

viṣṇu-śaktiḥ parā proktā
kṣetrajñākhyā tathā parā
avidyā-karma-saṁjñānyā
tṛtīyā śaktir iṣyate

Sages have divided the energies of the Supreme Personality of Godhead into three categories – namely, the spiritual energy, marginal energy and material energy. The material energy is considered to be the third-class energy (tṛtīyā śaktiḥ). Those living beings within the jurisdiction of the material energy sometimes engage themselves like dogs and hogs in working very hard simply for sense gratification. However, in this life, or, after executing pious activities, in the next life, some karmīs become strongly attracted to performing various kinds of sacrifices mentioned in the Vedas. Thus on the strength of their pious merit, they are elevated to heavenly planets. Actually those who perform sacrifices strictly according to Vedic injunctions are elevated to the moon and planets above the moon. As mentioned in Bhagavad-gītā (9.21), kṣīṇe puṇye martya-lokaṁ viśanti: after exhausting the results of their so-called pious activities, they again return to the earth, which is called martya-loka, the place of death. Although such persons may be elevated to the heavenly planets by their pious activities and although they may enjoy life there for many thousands of years, they nonetheless must return to this planet when the results of their pious activities are exhausted.

Mudrci rozdělili energii Nejvyšší Osobnosti Božství do tří skupin – duchovní energie, okrajová energie a hmotná energie. Hmotná energie se považuje za energii třetího řádu (tṛtīyā śaktiḥ). Živé bytosti podléhající hmotné energii se někdy jako psi a prasata tvrdě namáhají pro pouhé uspokojení smyslů. V tomto životě nebo po vykonání zbožných činností v příštím začnou však některé karmī silně přitahovat různé druhy obětí popsaných ve Vedách. Díky svým zbožným zásluhám jsou povýšeni na nebeské planety. Ti, kteří provádějí oběti přesně podle védských příkazů, jsou ve skutečnosti povýšeni na Měsíc a na planety nad Měsícem. O tom se zmiňuje Bhagavad-gītā (9.21), kṣīṇe puṇye martya-lokaṁ viśanti: po vyčerpání výsledků svých takzvaných zbožných činností se opět vracejí na Zemi, která se nazývá martya-loka, místo smrti. Tito lidé sice mohou být za své zbožné činnosti povýšeni na nebeské planety a užívat si zde života po mnoho tisíc let, ale přesto se musí vrátit na tuto planetu, až se vyčerpají výsledky jejich zbožných činností.

This is the position of all karmīs, including those who act piously and those who act impiously. On this planet we find many businessmen, politicians and others who are simply interested in material happiness. They attempt to earn money by all means, not considering whether such means are pious or impious. Such people are called karmīs, or gross materialists. Among the karmīs are some vikarmīs, people who act without the guidance of Vedic knowledge. Those who act on the basis of Vedic knowledge perform sacrifices for the satisfaction of Lord Viṣṇu and to receive benedictions from Him. In this way they are elevated to higher planetary systems. Such karmīs are superior to the vikarmīs, for they are faithful to the directions of the Vedas and are certainly dear to Kṛṣṇa. In Bhagavad-gītā (4.11), Kṛṣṇa says: ye yathā māṁ prapadyante tāṁs tathaiva bhajāmy aham. “In whatever way one surrenders unto Me, I reward him accordingly.” Kṛṣṇa is so kind that He fulfills the desires of the karmīs and jñānīs, not to speak of the bhaktas. Although the karmīs are sometimes elevated to higher planetary systems, as long as they remain attached to fruitive activities they must accept new material bodies after death. If one acts piously, he can attain a new body among the demigods in the higher planetary systems, or he may attain some other position in which he can enjoy a higher standard of material happiness. On the other hand, those who are engaged in impious activities are degraded and take birth as animals, trees and plants. Thus those fruitive actors who do not care for the Vedic directions (vikarmīs) are not appreciated by learned saintly persons. As stated in Śrīmad-Bhāgavatam (5.5.4):

To je postavení všech karmīch, včetně těch, kteří jednají zbožně a těch, kteří jednají bezbožně. Na této planetě najdeme mnoho obchodníků, politiků a jiných, které zajímá pouhé hmotné štěstí. Snaží se vydělat peníze jakýmikoliv prostředky a neberou v úvahu, zda jsou zbožné nebo bezbožné. Nazývají se karmī neboli hrubí materialisté. Někteří z karmīch jsou vikarmī – lidé, kteří se ve svém jednání neřídí védským poznáním. Ti, kteří jednají na základě védského poznání, provádějí oběti pro uspokojení Pána Viṣṇua a aby od Něho dostávali požehnání. Tímto způsobem jsou povýšeni na vyšší planetární soustavy. Tito karmī jsou nadřazeni vikarmīm, protože důvěřují příkazům Ved a jsou jistě drazí Kṛṣṇovi. V Bhagavad-gītě (4.11) Kṛṣṇa říká: ye yathā māṁ prapadyante tāṁs tathaiva bhajāmy aham. „Každého odměňuji podle toho, jak se Mi odevzdává.“ Kṛṣṇa je tak laskavý, že plní touhy karmīch i jñānīch, o bhaktech nemluvě. Karmī jsou někdy povýšeni na vyšší planetární soustavy, ale dokud lpí na plodonosných činnostech, musí po smrti přijmout nová hmotná těla. Když člověk jedná zbožně, může získat nové tělo mezi polobohy ve vyšších planetárních soustavách nebo může dosáhnout jiného postavení, ve kterém si může užívat vyšší úrovně hmotného štěstí. Naproti tomu ti, kdo jednají bezbožně, jsou degradováni a narodí se jako zvířata, stromy a rostliny. Učení světci proto neoceňují lidi pracující pro plody své práce, kteří se nestarají o védské příkazy (vikarmī). Ve Śrīmad Bhāgavatamu je uvedeno (5.5.4):

nūnaṁ pramattaḥ kurute vikarma
yad indriya-prītaya āpṛṇoti
na sādhu manye yata ātmano ’yam
asann api kleśada āsa dehaḥ

“Materialists who work hard like dogs and hogs simply for sense gratification are actually mad. They simply perform all kinds of abominable activities simply for sense gratification. Materialistic activities are not at all worthy of an intelligent man, for as a result of such activities, one gets a material body, which is full of misery.” The purpose of human life is to get out of the threefold miserable conditions, which are concomitant with material existence. Unfortunately, fruitive workers are mad to earn money and acquire temporary material comforts by all means; therefore they risk being degraded to lower species of life. Materialists foolishly make many plans to become happy in this material world. They do not stop to consider that they will live only for a certain number of years, out of which they must spend the major portion acquiring money for sense gratification. Ultimately such activities end in death. Materialists do not consider that after giving up the body they may become embodied as lower animals, plants or trees. Thus all their activities simply defeat the purpose of life. Not only are they born ignorant, but they act on the platform of ignorance, thinking that they are getting material benefits in the shape of skyscraper buildings, big cars, honorable positions and so on. The materialists do not know that in the next life they will be degraded and that all their activities simply serve as parābhava, their defeat. This is the verdict of Śrīmad-Bhāgavatam (5.5.5): parābhavas tāvad abodha jātaḥ.

„Když někdo považuje smyslový požitek za životní cíl, pak nepochybně zešílí touhou po materialistickém životě a začne páchat všemožné hříšné činnosti. Neví, že již za své minulé hříšné jednání získal tělo, které – třebaže je dočasné – je příčinou jeho utrpení. Živá bytost ve skutečnosti nemá mít hmotné tělo, ale dostává ho pro smyslový požitek. Proto si myslím, že inteligentnímu člověku nepřísluší znovu se zaplétat do činností zaměřených na uspokojování smyslů, za něž neustále dostává jedno hmotné tělo za druhým.“ Účelem lidského života je dostat se z podmínek trojího utrpení, které jsou průvodním jevem hmotné existence. Lidé toužící po plodech své práce naneštěstí šílí po vydělávání peněz a zařizování si pomíjivého hmotného pohodlí jakýmikoliv způsoby a tak riskují, že budou degradováni do nižších živočišných druhů. Materialisté pošetile plánují, jak být šťastní v hmotném světě. Nezastaví se, aby uvážili, že se dožijí jen určitého počtu let, které z velké části musí strávit vyděláváním peněz pro uspokojování smyslů. Tyto činnosti končí smrtí. Materialisté neberou v úvahu, že po opuštění těla se mohou narodit v tělech nízkých zvířat, rostlin nebo stromů. Všechny jejich činnosti se pouze příčí naplnění smyslu života. Nejenže se narodí nevědomí, ale také na úrovni nevědomosti jednají a myslí si, že získávají hmotný užitek v podobě mrakodrapů, velkých aut, váženého postavení a tak dále. Netuší, že v příštím životě budou degradováni, a že všechny jejich činnosti slouží pouze jako parābhava, jejich porážka. To je výrok Śrīmad Bhāgavatamu (5.5.5): parābhavas tāvad abodha-jātaḥ.

One should therefore be eager to understand the science of the soul (ātma-tattva). Unless one comes to the platform of ātma-tattva, by which one understands that the soul and not the body is oneself, one remains on the platform of ignorance. Out of thousands and even millions of ignorant people who are wasting their time simply gratifying their senses, one may come to the platform of knowledge and understand higher values of life. Such a person is called a jñānī. The jñānī knows that fruitive activities will bind him to material existence and cause him to transmigrate from one kind of body to another. As indicated in Śrīmad-Bhāgavatam by the term śarīra-bandha (bound to bodily existence), as long as one maintains any conception of sense enjoyment, his mind will be absorbed in karma, fruitive activity, and this will oblige him to transmigrate from one body to another.

Člověk by měl proto dychtit porozumět nauce o duši (ātma-tattva). Dokud se nedostane na úroveň ātma-tattva, na které rozumí, že je duše a ne tělo, zůstane na úrovni nevědomosti. Z tisíců a dokonce miliónů nevědomých lidí, kteří ztrácejí svůj čas pouhým uspokojováním smyslů, se jeden může dostat na úroveň poznání a porozumět vyšším hodnotám života. Tento člověk se nazývá jñānī. Ví, že plodonosné činnosti ho budou poutat k hmotné existenci a zapříčiní jeho převtělování z jednoho druhu těla do druhého. Ve Śrīmad Bhāgavatamu je termínem śarīra-bandha (poután k tělesné existenci) naznačeno, že dokud si člověk udržuje jakékoliv pojetí smyslového požitku, jeho mysl bude pohroužena v karmě, plodonosné činnosti, a to ho přinutí převtělovat se z jednoho těla do druhého.

Thus a jñānī is considered superior to a karmī because he at least refrains from the blind activities of sense enjoyment. This is the verdict of the Supreme Personality of Godhead. However, although a jñānī may be liberated from the ignorance of the karmīs, unless he comes to the platform of devotional service he is still considered to be in ignorance (avidyā). Although one may be accepted as a jñānī, or one advanced in knowledge, his knowledge is considered impure because he has no information of devotional service and thus neglects the direct worship of the lotus feet of the Supreme Personality of Godhead.

Jñānī se tedy považuje za nadřazeného karmīmu, protože se alespoň vyhýbá slepým činnostem smyslového požitku. To je výrok Nejvyšší Osobnosti Božství. Jñānī sice může být osvobozen od nevědomosti karmīch, ale dokud nepokročí na úroveň oddané služby, stále se považuje za nevědomého (avidyā). I když člověk může být přijímán jako jñānī neboli pokročilý v poznání, jeho poznání se považuje za nečisté, protože nemá informace o oddané službě a zanedbává přímé uctívání lotosových nohou Nejvyšší Osobnosti Božství.

When a jñānī takes to devotional service, he rapidly becomes superior to an ordinary jñānī. Such an advanced person is described as jñāna-vimukta-bhakti-parama. How a jñānī takes to devotional service is mentioned in Bhagavad-gītā (7.19), wherein Kṛṣṇa says:

Když se jñānī zapojí do oddané služby, velmi rychle získá postavení nadřazenější obyčejnému jñānīmu. Je popsán jako jñāna-vimukta-bhakti-parama. Jak se jñānī zapojí do oddané služby, je uvedeno v Bhagavad-gītě (7.19), kde Kṛṣṇa říká:

bahūnāṁ janmanām ante
jñānavān māṁ prapadyate
vāsudevaḥ sarvam iti
sa mahātmā sudurlabhaḥ

“After many births and deaths, he who is actually in knowledge surrenders unto Me, knowing Me to be the cause of all causes and all that is. Such a great soul is very rare.” Actually a person is wise when he surrenders unto the lotus feet of Kṛṣṇa, but such a mahātmā, great soul, is very rare.

„Ten, kdo má opravdu poznání – po mnoha zrozeních a smrtích – se Mi odevzdá, když ví, že jsem příčinou všech příčin a vším, co existuje. Taková velká duše je nesmírně vzácná.“ Člověk je moudrý, když se odevzdá lotosovým nohám Kṛṣṇy, ale takový mahātmā, velká duše, je velmi vzácný.

After taking to devotional service under the regulative principles, a person may come to the platform of spontaneous love of Godhead, following in the footsteps of great devotees like Nārada and Sanaka and Sanātana. The Supreme Personality of Godhead then recognizes him to be superior. The devotees who have developed love of Godhead are certainly in an exalted position.

Poté, co se člověk zapojí do oddané služby podle usměrňujících zásad, může se dostat na úroveň spontánní lásky k Bohu díky následování ve stopách velkých oddaných jako jsou Nārada, Sanaka a Sanātana. Nejvyšší Osobnost Božství ho pak uznává jako nadřazeného. Oddaní, kteří vyvinuli lásku k Bohu, jsou jistě ve vznešeném postavení.

Of all these devotees, the gopīs are recognized as superior because they do not know anything other than satisfying Kṛṣṇa. Nor do the gopīs expect any return from Kṛṣṇa. Indeed, sometimes Kṛṣṇa puts them into extreme suffering by separating Himself from them. Nonetheless, they cannot forget Kṛṣṇa. When Kṛṣṇa left Vṛndāvana for Mathurā, the gopīs became most dejected and spent the rest of their lives simply crying in separation from Kṛṣṇa. This means that in one sense they were never actually separated from Kṛṣṇa. There is no difference between thinking of Kṛṣṇa and associating with Him. Rather, vipralambha-sevā, thinking of Kṛṣṇa in separation, as Śrī Caitanya Mahāprabhu did, is far better than serving Kṛṣṇa directly. Thus of all the devotees who have developed unalloyed devotional love for Kṛṣṇa, the gopīs are most exalted, and out of all these exalted gopīs, Śrīmatī Rādhārāṇī is the highest. No one can excel the devotional service of Śrīmatī Rādhārāṇī. Indeed, even Kṛṣṇa cannot understand the attitude of Śrīmatī Rādhārāṇī; therefore He took Her position and appeared as Śrī Caitanya Mahāprabhu, just to understand Her transcendental feelings.

Ze všech těchto oddaných jsou gopī uznány za nejvznešenější, protože neznají nic jiného než uspokojování Kṛṣṇy. Gopī od Kṛṣṇy ani neočekávají žádnou odplatu. Kṛṣṇa jim někdy přivodí velké utrpení tím, že se od nich odloučí. Ony však přesto na Kṛṣṇu nemohou zapomenout. Gopī velmi zarmoutilo, když Kṛṣṇa odjel z Vṛndāvanu do Mathury, a strávily zbytek svých životů naříkáním v odloučení od Kṛṣṇy. To znamená, že v určitém smyslu od Kṛṣṇy ve skutečnosti nikdy odloučeny nebyly. Mezi myšlením na Kṛṣṇu a stýkáním se s Ním není rozdíl. Vipralambha-sevā, myšlení na Kṛṣṇu v odloučení, jak to dělal Śrī Caitanya Mahāprabhu, je daleko lepší než přímá služba Kṛṣṇovi. Ze všech oddaných, kteří vyvinuli ryzí oddanou lásku ke Kṛṣṇovi, jsou gopī nejvznešenější a mezi nimi je nejvznešenější Śrīmatī Rādhārāṇī. Nikdo nepředčí oddanou službu Śrīmatī Rādhārāṇī. Dokonce ani Kṛṣṇa nemůže porozumět postoji Śrīmatī Rādhārāṇī, a proto přijal Její postavení a zjevil se jako Śrī Caitanya Mahāprabhu, aby porozuměl Jejím transcendentálním pocitům.

In this way Śrīla Rūpa Gosvāmī gradually concludes that Śrīmatī Rādhārāṇī is the most exalted devotee of Kṛṣṇa and that Her kuṇḍa (lake), Śrī Rādhā-kuṇḍa, is the most exalted place. This is verified in a quotation from Laghu-bhāgavatāmṛta (Uttara-khaṇḍa 45), as quoted in Caitanya-caritāmṛta:

Śrīla Rūpa Gosvāmī takto postupně dospěl k závěru, že Śrīmatī Rādhārāṇī je Kṛṣṇova nejvznešenější oddaná a Její kuṇḍ, jezírko, Śrī Rādhākuṇḍ, je nejvznešenější místo. Potvrzuje to Laghu-bhāgavatāmṛta [Padma Purāṇa] (Uttara-khaṇḍa 1.45) citovaná v Caitanya-caritāmṛtě:

yathā rādhā priyā viṣṇos
tasyāḥ kuṇḍaṁ priyaṁ tathā
sarva-gopīṣu saivaikā
viṣṇor atyanta-vallabhā

“Just as Śrīmatī Rādhārāṇī is dear to the Supreme Lord Kṛṣṇa [Viṣṇu], so Her bathing place [Rādhā-kuṇḍa] is equally dear to Kṛṣṇa. Among all the gopīs, She alone stands supreme as the Lord’s most beloved.”

„Místo, kde se Śrīmatī Rādhārāṇī koupe (Rādhākuṇḍ), je Nejvyššímu Pánu Kṛṣṇovi (Viṣṇuovi) stejně drahé jako Śrīmatī Rādhārāṇī samotná. Mezi všemi gopīmi stojí nejvýše jako Kṛṣṇova nejmilovanější.“

Therefore everyone interested in Kṛṣṇa consciousness should ultimately take shelter of Rādhā-kuṇḍa and execute devotional service there throughout one’s life. This is the conclusion of Rūpa Gosvāmī in the tenth verse of Upadeśāmṛta.

Každý, kdo se zajímá o vědomí Kṛṣṇy, by se proto měl nakonec uchýlit k Rādhākuṇḍu a věnovat tam celý svůj život oddané službě. To je závěr Rūpy Gosvāmīho v desátém verši Upadeśāmṛty.