Skip to main content

CHAPTER THREE

Kapitola třetí

Eligibility of the Candidate for Accepting Devotional Service

Kdo může začít s oddanou službou

On account of his association with mahātmās, or great souls one hundred percent engaged in the devotional service of the Lord, one may attain a little bit of attraction for Śrī Kṛṣṇa. But at the same time one may remain very much attached to fruitive activities and material sense enjoyment and not be prepared to undergo the different types of renunciation. Such a person, if he has unflinching attraction to Kṛṣṇa, becomes an eligible candidate for discharging devotional service.

Společnost mahátmů, velkých duší zcela oddaně sloužících Pánu, může způsobit, že člověk začne být ke Šrí Kršnovi trochu přitahován. Současně však může zůstat velice poután k plodonosným činnostem a hmotnému smyslovému požitku a není připraven podrobit se různým druhům odříkání. Je-li takový člověk ke Kršnovi přitahován neochvějně, stává se vhodným uchazečem o oddanou službu.

This attraction for Kṛṣṇa consciousness in association with pure devotees is the sign of great fortune. It is confirmed by Lord Caitanya that only the fortunate persons, by the mercy of both a bona fide spiritual master and Kṛṣṇa, will get the seed of devotional service. In this connection, Lord Kṛṣṇa says in Śrīmad-Bhāgavatam, Eleventh Canto, twentieth chapter, verse 8, “My dear Uddhava, only by exceptional fortune does someone become attracted to Me. And even if one is not completely detached from fruitive activities, or is not completely attached to devotional service, such service is quickly effective.”

Tato přitažlivost k vědomí Kršny ve společnosti čistých oddaných je známkou velkého štěstí. Pán Čaitanja potvrdil, že pouze lidé obdaření štěstím získají milostí pravého duchovního mistra a Kršny semínko oddané služby. V této souvislosti Kršna říká v jedenáctém zpěvu, dvacáté osmé kapitole, 8. verši Šrímad Bhágavatamu: „Můj drahý Uddhavo, pouze člověk obdařený výjimečným štěstím začne být ke Mně přitahován. Dokonce i když není zcela odpoutaný od plodonosných činností nebo není zcela připoután k oddané službě, jeho služba bude mít brzy účinky.“

Devotees may be divided into three classes. The devotee in the first or uppermost class is described as follows: he is very expert in the study of relevant scriptures, and he is also expert in putting forward arguments in terms of those scriptures. He can very nicely present conclusions with perfect discretion and can consider the ways of devotional service in a decisive way. He understands perfectly that the ultimate goal of life is to attain to the transcendental loving service of Kṛṣṇa, and he knows that Kṛṣṇa is the only object of worship and love. This first-class devotee is one who has strictly followed the rules and regulations under the training of a bona fide spiritual master and has sincerely obeyed him in accord with revealed scriptures. Thus, being fully trained to preach and become a spiritual master himself, he is considered first class. The first-class devotee never deviates from the principles of higher authority, and he attains firm faith in the scriptures by understanding with all reason and arguments. When we speak of arguments and reason, it means arguments and reason on the basis of revealed scriptures. The first-class devotee is not interested in dry speculative methods meant for wasting time. In other words, one who has attained a mature determination in the matter of devotional service can be accepted as the first-class devotee.

Oddané můžeme rozdělit na tři skupiny. Popis oddaného v první, nejvyšší třídě je následující: Je odborníkem ve studiu zjevených písem a také v předkládání důkazů z těchto písem. S dokonalou rozvahou umí velice pěkně předložit závěry písem a s rozhodností zvážit možné způsoby oddané služby. Dokonale chápe, že konečným životním cílem je dosáhnout transcendentální láskyplné služby Kršnovi, a ví, že Kršna je jediným cílem uctívání a lásky. Prvotřídní oddaný přísně dodržuje pravidla a předpisy pod vedením pravého duchovního mistra a upřímně se mu podrobuje v souladu se zjevenými spisy. Díky praxi je plně způsobilý ke kázání a k tomu, aby se sám stal duchovním mistrem; pak se pokládá za oddaného první třídy. Nikdy se neodchýlí od zásad vyšší autority a získá pevnou víru v písma díky poznání s rozumem a argumenty. Mluvíme-li o rozumu a argumentech, máme tím na mysli rozum a argumenty založené na zjevených písmech. Prvotřídní oddaný se nezajímá o suché spekulativní metody, jimiž se jen ztrácí čas. Člověk, který získal pevné odhodlání k oddané službě, může být přijat jako prvotřídní oddaný.

The second-class devotee has been defined by the following symptoms: he is not very expert in arguing on the strength of revealed scripture, but he has firm faith in the objective. The purport of this description is that the second-class devotee has firm faith in the procedure of devotional service unto Kṛṣṇa, but he may sometimes fail to offer arguments and decisions on the strength of revealed scripture to an opposing party. But at the same time he is still undaunted within himself as to his decision that Kṛṣṇa is the supreme object of worship.

Oddaného druhé třídy poznáme podle následujících příznaků: není velkým odborníkem v argumentování na základě zjevených písem, ale pevně věří jejich platnosti. Znamená to, že oddaný druhé třídy má pevnou víru v oddanou službu Kršnovi, ale občas se mu nepodaří předložit oponující straně důkazy a závěry zjevených písem. Současně je však nezlomný ve svém přesvědčení, že Kršna je nejvyšší cíl uctívání.

The neophyte, or third-class devotee, is one whose faith is not strong and who, at the same time, does not recognize the decision of the revealed scripture. The neophyte’s faith can be changed by someone with strong arguments or by an opposite decision. Unlike the second-class devotee, who also cannot put forward arguments and evidences from the scripture but who still has all faith in the objective, the neophyte has no firm faith in the objective. Thus he is called the neophyte devotee.

Začátečník neboli oddaný třetí třídy nemá pevnou víru a nezná závěry zjevených písem. Předloží-li někdo pádné argumenty a nebo rozhodne-li jinak, jeho víru to může změnit. Není jako oddaný druhé třídy, který sice také nedokáže předložit důkazy a citovat z písem, ale má alespoň naprostou víru. Začátečník pevnou víru nemá. Říká se mu proto začínající oddaný.

Further classification of the neophyte devotee is made in the Bhagavad-gītā. It is stated there that four classes of men – namely, those who are distressed, those who are in need of money, those who are inquisitive and those who are wise – begin devotional service and come to the Lord for relief in the matter of their respective self-satisfaction. They go into some place of worship and pray to God for mitigation of material distress or for some economic development or to satisfy their inquisitiveness. And a wise man who simply realizes the greatness of God is also counted among the neophytes. Such beginners can be elevated to the second-class or first-class platform if they associate with pure devotees.

Další rozdělení začínajících oddaných najdeme v Bhagavad-gítě. Je zde uvedeno, že oddaně sloužit začnou čtyři druhy lidí — ti, kteří trpí, kteří potřebují peníze, kteří jsou zvídaví a kteří jsou moudří. Obracejí se na Pána s prosbami, aby jim poskytl úlevu a vyplnil jejich osobní tužby. Chodí na místa, kde se uctívá Bůh, a modlí se k Němu o zmírnění svého hmotného utrpení nebo o nějaký hospodářský rozvoj či za uspokojení své zvídavosti. Moudrý člověk, který jednoduše chápe velikost Boha, je také zahrnut mezi začátečníky. Tito začátečníci mohou být povýšeni na úroveň oddaného druhé nebo první třídy, stýkají-li se s čistými oddanými.

An example of the neophyte class is Mahārāja Dhruva. He was in need of his father’s kingdom and therefore engaged himself in devotional service to the Lord. Then in the end, when he was completely purified, he declined to accept any material benediction from the Lord. Similarly, Gajendra was distressed and prayed to Kṛṣṇa for protection, after which he became a pure devotee. Similarly Sanaka, Sanātana, Sananda and Sanat-kumāra were all in the category of wise, saintly persons, and they were also attracted by devotional service. A similar thing happened to the assembly in the Naimiṣāraṇya forest headed by the sage Śaunaka. The sages were inquisitive and were always asking Sūta Gosvāmī about Kṛṣṇa. Thus they achieved the association of a pure devotee and became pure devotees themselves. So that is the way of elevating oneself. In whatever condition one may be, if he is fortunate enough to associate with pure devotees, then very quickly he is elevated to the second-class or first-class platform.

Příkladem začátečníka je Mahárádža Dhruva. Chtěl otcovo království, a proto začal oddaně sloužit Pánu. Když se nakonec zcela očistil, odmítl přijmout od Pána jakékoliv hmotné požehnání. Podobně Gadžéndra se stal čistým oddaným poté, co trpěl a modlil se ke Kršnovi o ochranu. Stejně tak Sanaka, Sanátana, Sanandana a Sanat Kumárové patřili do kategorie moudrých zbožných lidí a také je přitahovala oddaná služba. Podobná věc se stala na shromáždění v lese Naimišáranji, kde byli mudrcové v čele se světcem Šaunakou. Byli zvídaví a neustále se dotazovali Súty Gósvámího na Kršnu. Získali společnost čistého oddaného a sami se stali čistými oddanými. To je způsob, jak se povýšit. Člověk může být v jakýchkoliv podmínkách, ale když se mu dostane toho štěstí, že se může stýkat s čistými oddanými, pak je velice rychle povýšen na úroveň oddaného první nebo druhé třídy.

These four types of devotees have been described in the seventh chapter of Bhagavad-gītā, and they have all been accepted as pious. Without becoming pious, no one can come to devotional service. It is explained in Bhagavad-gītā that only one who has continually executed pious activities and whose sinful reactions in life have completely stopped can take to Kṛṣṇa consciousness. Others cannot. The neophyte devotees are classified into four groups – the distressed, those in need of money, the inquisitive and the wise – according to the gradations of their pious activities. Without pious activities, if a man is in a distressed condition he becomes an agnostic, a communist or something like that. Because he does not firmly believe in God, he thinks that he can adjust his distressed condition by totally disbelieving in Him.

Tyto čtyři druhy oddaných popisuje sedmá kapitola Bhagavad-gíty. Všichni jsou přijati jako zbožní. Nikdo se nemůže dostat k oddané službě aniž je zbožný. V Bhagavad-gítě je vysvětleno, že pouze ten, kdo neustále vykonává zbožné činnosti a jehož hříšné reakce jsou zcela zastaveny, se může zapojit do vědomí Kršny. Ostatní nemohou. Začínající oddaní se dělí na čtyři skupiny — trpící, bez peněz, zvídaví a moudří — podle toho, kolik vykonali zbožných činností. Není-li trpící člověk zbožný, stává se agnostikem, komunistou nebo něčím podobným. Jelikož nemá pevnou víru v Boha, myslí si, že může překonat své utrpení tím, že v Něho nebude věřit vůbec.

Lord Kṛṣṇa, however, has explained in the Gītā that out of these four types of neophytes, the one who is wise is very dear to Him, because a wise man, if he is attached to Kṛṣṇa, is not seeking an exchange of material benefits. A wise man who becomes attached to Kṛṣṇa does not want any return from Him either in the form of His relieving his distress or in gaining money. This means that from the very beginning his basic principle of attachment to Kṛṣṇa is, more or less, love. Furthermore, due to his wisdom and study of śāstras (scriptures), he can also understand that Kṛṣṇa is the Supreme Personality of Godhead.

Pán Kršna však v Gítě vysvětluje, že ze čtyř druhů začátečníků je Mu moudrý člověk velice milý, protože je-li takový člověk přitahován ke Kršnovi, nechce za odměnu nic hmotného. Moudrý člověk, kterého začne Kršna přitahovat, od Něj nechce nic na oplátku; ať už v podobě úlevy z utrpení nebo v podobě peněz. Znamená to, že od samého začátku je základem jeho pouta ke Kršnovi více méně láska. Díky své moudrosti a studiu šáster (písem) může navíc pochopit, že Kršna je Nejvyšší Osobnost Božství.

It is confirmed in Bhagavad-gītā that after many, many births, when one becomes actually wise, he surrenders unto Vāsudeva, knowing perfectly well that Kṛṣṇa (Vāsudeva) is the origin and cause of all causes. Therefore, he sticks to the lotus feet of Kṛṣṇa and gradually develops love for Him. Although such a wise man is very dear to Kṛṣṇa, the others are also accepted as very magnanimous, because even though they are distressed or in need of money, they have come to Kṛṣṇa for satisfaction. Thus they are accepted as liberal, broad-minded mahātmās.

V Bhagavad-gítě je potvrzeno, že po mnoha a mnoha zrozeních, když člověk skutečně zmoudří, odevzdá se Vásudévovi, dokonale si vědom toho, že Kršna (Vásudéva) je původem a příčinou všech příčin. Připoutá se proto k lotosovým nohám Kršny a postupně k Němu vyvine lásku. Moudrý člověk je Kršnovi velice drahý, ale ostatní Kršna také přijímá jako šlechetné, neboť třebaže trpí nebo potřebují peníze, obrátili se se svými žádostmi na Něho. Jsou tedy přijímáni jako velkomyslní mahátmové.

Without being elevated to the position of a jñānī, or wise man, one cannot stick to the principle of worshiping the Supreme Personality of Godhead. The less intelligent or those whose intelligence has been taken away by the spell of māyā are attached to different demigods on account of the influence of the modes of nature. The wise man is he who has thoroughly understood that he is spirit soul and not simply a body. Because he realizes that he is spirit and Kṛṣṇa is the supreme spirit, he knows that his intimate relationship should be with Kṛṣṇa, not with this body. The distressed and the man in want of money are in the material concept of life, because distress and need of money are both in relationship with this body. One who is inquisitive may be a little above the distressed and the man in need of money, but still he is on the material platform. But a wise man who seeks Kṛṣṇa knows perfectly well that he is spirit soul, or Brahman, and that Kṛṣṇa is the supreme spirit soul, or Para-brahman. He knows that the spirit soul, being subordinate and finite, should always dovetail himself with the infinite and supreme soul, Kṛṣṇa. That is the relationship of the wise man with Kṛṣṇa.

Nikdo se nemůže věnovat uctívání Nejvyšší Osobnosti Božství aniž se před tím pozvedl do postavení džňáního neboli moudrého člověka. Méně inteligentní nebo ti, jejichž inteligenci odnesl vliv máji, jsou přitahováni k různým polobohům, neboť jsou ovlivněni kvalitami přírody. Moudrý člověk je ten, kdo dokonale pochopil, že je duše a není pouze tělo. Poznal, že on je duše a Kršna je nejvyšší duše, a proto ví, že důvěrný vztah by měl mít s Kršnou a nikoli s tímto tělem. Trpící člověk a člověk, který potřebuje peníze, mají hmotné pojetí života, neboť utrpení i potřeba peněz se vztahují k tělu. Ten, kdo je zvídavý, může být o něco pokročilejší než ti, kteří trpí a potřebují peníze, ale stále je na hmotné úrovni. Moudrý člověk, který hledá Kršnu, dobře ví, že on je duše neboli Brahman, a že Kršna je nejvyšší duše neboli Parabrahman. Ví, že duše je podřízená a omezená, a že by se měla spojit s neomezenou a nejvyšší duší, Kršnou. To je vztah moudrého člověka ke Kršnovi.

It can be concluded that a person who is freed from the bodily concept of life is an eligible candidate for pure devotional service. It is also confirmed in the Bhagavad-gītā that after Brahman realization, when one is freed from material anxieties and can see every living entity on an equal level, he is eligible to enter into devotional service.

Můžeme dojít k závěru, že vhodným uchazečem o čistou oddanou službu je člověk, který je oproštěn od tělesného pojetí života. V Bhagavad-gítě je také potvrzeno, že po realizaci Brahmanu, když je člověk osvobozen od hmotných úzkostí a vidí každou živou bytost na stejné úrovni, je hoden se zapojit do oddané služby.

As stated before, there are three kinds of happiness – material, spiritual and devotional. Devotional service and the happiness due to its execution are not possible as long as one is materially affected. If someone has a desire for material enjoyment or for becoming one with the Supreme, these are both considered material concepts. Because the impersonalists cannot appreciate the spiritual happiness of association and the exchange of loving affairs with the Supreme Personality of Godhead, their ultimate goal is to become one with the Lord. This concept is simply an extension of the material idea. In the material world, everyone is trying to be the topmost head man among all his fellow men or neighbors. Either communally, socially or nationally, everyone is competing to be greater than all others, in the material concept of life. This greatness can be extended to the unlimited, so that one actually wants to become one with the greatest of all, the Supreme Lord. This is also a material concept, although maybe a little more advanced.

Dříve jsme uvedli, že existují tři druhy štěstí — hmotné, duchovní a z oddanosti. Nikdo nemůže oddané sloužit a poznat štěstí, které z toho pramení, dokud je hmotně zaujatý. Touží-li někdo po hmotném požitku nebo po splynutí s Nejvyšším, to obojí se považuje za hmotné. Impersonalisté nemohou ocenit duchovní štěstí ze styku a z výměn lásky s Nejvyšší Osobností Božství, a proto jejich konečným cílem je splynout s Pánem. Takové pojetí je pouze rozšířeným hmotným pojetím. V hmotném světě se každý snaží být vůdcem mezi všemi svými bližními či sousedy. Ať už v rámci obce, společnosti nebo národa. V hmotném pojetí života každý soutěží, aby byl větší než všichni ostatní. Může se chtít zvětšovat do nekonečna, až nakonec splynout s největším ze všech, s Nejvyšším Pánem. To je také hmotné pojetí, i když možná poněkud pokročilejší.

However, the perfect spiritual concept of life is complete knowledge of one’s constitutional position, in which one knows enough to dovetail himself in the transcendental loving service of the Lord. One must know that he is finite and that the Lord is infinite. Thus it is not possible to actually become one with the Lord even if one aspires for this. It is simply not possible. Therefore, anyone who has any desire or aspiration for satisfying his senses by becoming more and more important, either in the material sense or in the spiritual sense, cannot actually relish the really sweet taste of devotional service. Śrīla Rūpa Gosvāmī has therefore compared possessing these bhukti (material) and mukti (liberation) desires with being influenced by the black art of a witch: in both cases one is in trouble. Bhukti means material enjoyment, and mukti means to become freed from material anxiety and to become one with the Lord. These desires are compared to being haunted by ghosts and witches, because while these aspirations for material enjoyment or spiritual oneness with the Supreme remain, no one can relish the actual transcendental taste of devotional service.

Dokonalým duchovním pojetím života je však úplné poznání svého přirozeného postavení, ve kterém má člověk dostatek poznání na to, aby se připojil k transcendentální službě Pánu. Člověk si musí být vědom toho, že on je omezený a že Pán je neomezený. Není proto možné být totožný s Pánem, ani kdyby o to člověk usiloval. To jednoduše není možné. Každý, kdo touží po nebo usiluje o uspokojení svých smyslů tím, že chce být čím dál důležitější, ať už v hmotném nebo v duchovním smyslu, nemůže doopravdy vychutnat skutečnou sladkou chuť oddané služby. Šríla Rúpa Gósvámí proto přirovnal přítomnost tužeb bhukti (hmotných) a mukti (po osvobození) ke stavu pod vlivem černé magie čarodějnice: v obou případech je člověk v nesnázích. Bhukti znamená hmotný požitek a mukti znamená osvobození se od hmotné úzkosti a splynutí s Pánem. Člověk posedlý takovými touhami se přirovnává k člověku, kterého se zmocnili duchové a čarodějnice, neboť dokud přetrvává snaha po hmotném požitku nebo po duchovním splynutí s Nejvyšším, nikdo nemůže vychutnat skutečnou transcendentální chuť oddané služby.

A pure devotee never cares for liberation. Lord Caitanya Mahāprabhu prayed to Kṛṣṇa, “My dear son of Nanda, I do not want any material happiness in the shape of many followers, nor immense opulence in wealth, nor any beautiful wife, nor do I want cessation from material existence. I may take many births one after another, but what I pray from You is that my devotion unto You may always remain unflinching.”

Čistý oddaný se nikdy nestará o osvobození. Pán Čaitanja Maháprabhu se modlil ke Kršnovi: „Můj drahý synu Nandy, nechci žádné hmotné štěstí v podobě mnoha stoupenců, ani nesmírné bohatství, ani krásnou manželku, ani nechci zastavit hmotné bytí. Mohu se narodit mnohokrát znovu a znovu, ale modlím se k Tobě, aby má oddanost k Tobě byla vždy neochvějná.“

The attention of a pure devotee is so much attracted to glorification of the Lord’s pastimes, name, qualities, forms, etc., that the devotee does not care for mukti. Śrī Bilvamaṅgala Ṭhākura has said, “If I am engaged in devotional service unto You, my dear Lord, then very easily can I perceive Your presence everywhere. And as far as liberation is concerned, I think liberation stands at my door with folded hands, waiting to serve me.” To pure devotees, therefore, liberation and spiritual emancipation are not very important things.

Pozornost čistého oddaného je tak připoutána k opěvování Pánových zábav, jména, vlastností, podob atd., že se tento oddaný nezajímá ani o mukti. Šrí Bilvamangala Thákura řekl: „Jsem-li zaměstnán v oddané službě Tobě, můj drahý Pane, pak mohu velice snadno všude cítit Tvou přítomnost, a pokud se týká osvobození, myslím, že osvobození stojí u mých dveří se sepjatýma rukama a čeká, aby mi mohlo sloužit.“ Pro čistého oddaného nejsou osvobození a duchovní vyrovnání příliš důležité.

In this connection, in the Third Canto of Śrīmad-Bhāgavatam, chapter twenty-five, verse 36, Kapiladeva has advised His mother, Devahūti, as follows: “My dear mother, My pure devotees are charmed by seeing My different forms, the beauty of My face, the structure of My body so enchanting. My laughing, My pastimes and My glance appear to them so beautiful that their minds are always absorbed in thoughts of Me and their lives are dedicated fully unto Me. Although such people do not desire any kind of liberation or any kind of material happiness, still I give them a place among My associates in the supreme abode.”

Ve třetím zpěvu, dvacáté páté kapitole, 36. verši Šrímad Bhágavatamu v této souvislosti Kapiladéva radí své matce Dévahúti: „Má drahá matko, Mé čisté oddané okouzlil pohled na Mé různé podoby, na krásu Mého obličeje, na okouzlující postavu Mého těla. Můj smích, Mé zábavy a Můj pohled jim připadá tak krásný, že jejich mysli jsou vždy ponořeny do myšlenek na Mě. Zcela Mi zasvětili své životy. Netouží po žádném druhu osvobození ani po žádném druhu hmotného štěstí, ale Já je přesto přijímám mezi své společníky v nejvyšším sídle.“

This evidence from Śrīmad-Bhāgavatam gives assurance to the pure devotee of being elevated to association with the Supreme Personality of Godhead. Śrīla Rūpa Gosvāmī remarks in this connection that one who is actually attracted by the beauty of the lotus feet of Śrī Kṛṣṇa or His service, and whose heart, by such attraction, is always full with transcendental bliss, will naturally never aspire after the liberation which is so valuable to the impersonalists.

Citát ze Šrímad Bhágavatamu ujišťuje čistého oddaného, že bude povýšen do společnosti Nejvyšší Osobnosti Božství. Šríla Rúpa Gósvámí v této souvislosti poznamenal, že člověk, který je skutečně přitahován krásou lotosových nohou Šrí Kršny nebo Jeho služby a jehož srdce je díky této připoutanosti vždy plno transcendentální blaženosti, přirozeně nebude usilovat o osvobození, které je tak cenné pro impersonalisty.

A similar passage is also there in the Third Canto, fourth chapter, verse 15 of the same book, wherein Uddhava addresses Lord Kṛṣṇa and says, “My dear Lord, for persons who are engaged in Your transcendental loving service there is nothing worth obtaining from religiousness, economic development, sense gratification or liberation – although happiness from these different sources can be very easily had by them. In spite of such facilities, my dear Lord, I do not aspire to achieve any such results. My only prayer is that I may have unflinching faith and devotion unto Your lotus feet.”

Ve třetím zpěvu, čtvrté kapitole, 15. verši stejné knihy je podobná pasáž, kde Uddhava oslovuje Pána Kršnu a říká: „Můj drahý Pane, lidé, kteří jsou zaměstnáni ve Tvé transcendentální láskyplné službě, nemají co získat z náboženství, hospodářského rozvoje, smyslového požitku nebo osvobození — i když štěstí z těchto zdrojů mohou velice snadno dosáhnout. Můj drahý Pane, i přes tyto možnosti netoužím po takových výsledcích. Mou jedinou modlitbou je, abych mohl mít neochvějnou víru a oddanost Tvým lotosovým nohám.“

A similar passage appears in the Third Canto, twenty-fifth chapter, verse 34 wherein Kapiladeva instructs His mother and says, “My dear mother, devotees whose hearts are always filled in the service of My lotus feet and who are prepared to do anything for My satisfaction, especially those fortunate devotees who assemble together to understand My qualities, pastimes and form and thus glorify Me congregationally and derive transcendental pleasure therefrom, never desire to become one with Me. And what to speak of becoming one with Me, if they are offered a post like Mine in My abode, or opulence like Mine, or even personal association with Me with similar bodily features, they refuse to accept, because they are satisfied simply by being engaged in My devotional service.”

Podobná pasáž se objevuje ve 34. verši dvacáté páté kapitoly třetího zpěvu, kde Kapiladéva poučuje svou matku slovy: „Má drahá matko, oddaní, jejichž srdce je vždy naplněno službou Mým lotosovým nohám a kteří jsou připraveni vykonat cokoliv pro Mé uspokojení, zvláště ti šťastní oddaní, kteří se shromažďují, aby společně porozuměli Mým vlastnostem, zábavám a podobě, a tak Mě společně opěvují a získávají z toho transcendentální potěšení, nikdy netouží se Mnou splynout. Je-li jim nabídnuto postavení podobné Mému v Mém sídle, nebo bohatství podobné Mému, nebo dokonce Má osobní společnost a stejné tělesné rysy, odmítnou je přijmout, protože jsou spokojeni pouze s tím, že Mi oddaně slouží.“

In Śrīmad-Bhāgavatam, Fourth Canto, ninth chapter, verse 10, King Dhruva says, “My dear Lord, the transcendental pleasure derived by meditation upon Your lotus feet, which is enjoyed by the pure devotees, cannot be approached by the transcendental pleasure derived by the impersonalists through self-realization. So how can the fruitive workers, who at most can aspire to promotion to the higher heavenly planets, understand You, and how can they be described as enjoying a happiness similar to the devotees’ happiness?”

Ve čtvrtém zpěvu, deváté kapitole, 10. verši Šrímad Bhágavatamu král Dhruva říká: „Můj drahý Pane, transcendentální potěšení, které při své seberealizaci zažívají impersonalisté, se nemůže přiblížit transcendentálnímu potěšení pramenícímu z meditace o Tvých lotosových nohách, z jakého se těší čistí oddaní. Jak Ti mohou porozumět lidé pracující pro plody své práce, kteří mohou nanejvýš usilovat o povýšení na nebeské planety? Jak by oni mohli zažít štěstí podobné štěstí oddaných?“