CHAPTER NINETEEN
Kapitola devatenáctá
Devotional Service In Pure Love of God
Oddaná služba s čistou láskou k Bohu
When one’s desire to love Kṛṣṇa in one’s particular relationship becomes intensified, this is known as pure love of Godhead. In the beginning a devotee is engaged in the regulative principles of devotional service by the order of his spiritual master. When one thereby becomes completely purified of all material contamination, there develops an attachment and taste for devotional service. This taste and attachment, when gradually intensified in the course of time, becomes love. The word love can actually be applied only in relationship with the Personality of Godhead. In the material world, love is not applicable at all. What goes on under the name of love in the material world is nothing but lust. There is a gulf of difference between love and lust, like the difference between gold and iron. In the Nārada Pañcarātra it is clearly stated that when lust is completely transferred to the Supreme Godhead and the concept of kinship is completely reposed in Him, such is accepted as pure love of God by great authorities like Bhīṣma, Prahlāda, Uddhava and Nārada.
Jakmile zesílí čistá touha milovat Pána v určitém vztahu, říká se tomu čistá láska k Bohu. Na začátku je oddaný zaměstnán usměrňujícími zásadami oddané služby podle nařízení duchovního mistra. Když se zcela očistí od všeho hmotného znečištění, vyvine pouto a chuť oddaně sloužit. Chuť a pouto postupem doby zesílí a stane se z nich láska. Slovo láska můžeme ve skutečnosti použít pouze ve vztahu s Osobností Božství. V hmotném světě se o lásce vůbec nedá mluvit. To, čemu se v hmotném světě říká láska, není nic jiného než chtíč. Mezi láskou a chtíčem je propastný rozdíl, jako mezi zlatem a železem. V Nárada-paňčarátře se jasně říká, že když se chtíč zcela nasměruje k Nejvyššímu Pánu a člověk se cítí spřízněný pouze s Ním, velké autority jako Bhíšma, Prahláda, Uddhava a Nárada to přijímají jako čistou lásku k Bohu.
Great authorities like Bhīṣma have explained that love of Godhead means completely giving up all so-called love for any other person. According to Bhīṣma, love means reposing one’s affection completely upon one person, withdrawing all affinities for any other person. This pure love can be transferred to the Supreme Personality of Godhead under two conditions – out of ecstasy and out of the causeless mercy of the Supreme Personality of Godhead Himself.
Velké autority jako Bhíšma vysvětlily, že milovat Boha znamená zcela se vzdát takzvané lásky ke komukoli jinému. Podle Bhíšmy se láskou rozumí věnovat svou náklonnost zcela jedné osobě a odpoutat svou spřízněnost ode všech ostatních. Čistá láska může být nasměrována k Nejvyšší Osobnosti Božství dvojím způsobem — z extáze a z bezpříčinné milosti Nejvyšší Osobnosti Božství.
ECSTASY
Extáze
Ecstatic love of Godhead can be potently invoked simply by following the rules and regulations of devotional service as they are prescribed in scriptures, under the direction of a bona fide spiritual master. In the Eleventh Canto, second chapter, verse 40 of Śrīmad-Bhāgavatam, this ecstatic love, born of the execution of regulative devotional service, is explained: “A devotee, in the course of executing the regulative principles of devotional service, develops his natural Kṛṣṇa consciousness, and being thus softened at heart he chants and dances like a madman. While performing chanting of the holy name of the Lord, he sometimes cries, sometimes talks wildly, sometimes sings and sometimes – without caring for any outsider – dances like a madman.
Extatická láska k Bohu může být probuzena pouhým dodržováním usměrňujících zásad oddané služby, které jsou popsány v písmech, pod vedením pravého duchovního mistra. V jedenáctém zpěvu, druhé kapitole, 40. verši Šrímad Bhágavatamu se o extatické lásce, rozvinuté vykonáváním zásad oddané služby píše: „Oddaný při dodržování usměrňujících zásad oddané služby vyvine přirozené vědomí Kršny, jeho srdce změkne, a tak zpívá a tančí jako blázen. Při zpívání svatého jména Pána někdy křičí, někdy divoce mluví, někdy zpívá a někdy tančí jako blázen aniž se stará o své okolí.“
In the Padma Purāṇa there is a statement about ecstatic love born of spontaneous affection. Candrakānti, a celebrated fair-faced girl, rigidly observed celibacy in order to obtain Kṛṣṇa as her husband. She always engaged herself in meditating on the transcendental form of the Lord and always chanted the glories of the Lord. She did not desire to accept anyone else as her husband. She had firmly decided that only Lord Kṛṣṇa would be her husband.
Padma Purána se zmiňuje o extatické lásce ze spontánní náklonnosti. Čandrakánti, slavná krásná dívka, žila v přísném celibátu, aby obdržela Kršnu za svého manžela. Neustále meditovala o transcendentální podobě Pána a neustále opěvovala Jeho slávu. Nechtěla za muže nikoho jiného než Jeho. Pevně se rozhodla, že jedině Pán Kršna bude jejím manželem.
THE LORD’S EXTRAORDINARY MERCY
Pánova zvláštní milost
When a devotee is found to be always associated with the Lord in ecstatic love, it is to be understood that such a position has been awarded by the Lord Himself out of His causeless extraordinary mercy. An example of such extraordinary mercy is given in the Eleventh Canto, twelfth chapter, verse 7 of Śrīmad-Bhāgavatam, wherein Lord Kṛṣṇa tells Uddhava, “The gopīs in Vṛndāvana did not study the Vedas to achieve Me. Nor had they ever been to holy places of pilgrimage. Nor did they devoutly execute any regulative principle. Nor did they undergo any kind of austerity. It is simply by My association that they have attained the highest perfection of devotional service.”
Stýká-li se oddaný neustále s Pánem v extatické lásce, měli bychom vědět, že toto postavení získal od samotného Pána z Jeho zvláštní bezpříčinné milosti. Takový příklad je uveden v 7. verši dvanácté kapitoly jedenáctého zpěvu Šrímad Bhágavatamu, kde Pán Kršna říká Uddhavovi: „Gópí z Vrndávany nestudovaly Védy, aby Mě získaly, a nikdy nebyly na žádných posvátných poutních místech. Nevěnovaly se žádnému zbožnému dodržování usměrňujících zásad ani nepodstupovaly žádné odříkání. Nejvyšší dokonalost oddané služby získaly jednoduše Mojí společností.“
From the example of Candrakānti as found in the Padma Purāṇa and from the example of the gopīs as found in Śrīmad-Bhāgavatam, it appears that a devotee who always thinks of Kṛṣṇa and who always chants His glories in ecstatic love, regardless of his condition, will attain the highest perfection of unalloyed devotional love due to Lord Kṛṣṇa’s extraordinary mercy. This is confirmed in Śrīmad-Bhāgavatam: “If a person worships, adores and loves Hari, the Supreme Lord, he should be understood to have finished all kinds of austerities, penances and similar processes for self-realization. On the other hand, if after undergoing all types of austerities, penances and mystic yoga practices one does not develop such love for Hari, then all his performances are to be considered a useless waste of time. If someone always sees Kṛṣṇa inside and out, then it is to be understood that he has surpassed all austerities and penances for self-realization. And if, after executing all kinds of penances and austerities, one cannot always see Kṛṣṇa inside and out, then he has executed his performances uselessly.”
Na příkladu Čandrakánti z Padma Purány a gópí ze Šrímad Bhágavatamu je vidět, že oddaný, který neustále myslí na Kršnu a v extatické lásce opěvuje Jeho slávu bez ohledu na své postavení, dosáhne nejvyšší dokonalosti ryzí oddané lásky zvláštní milostí Pána Kršny. Šrímad Bhágavatam to potvrzuje: „Měli bychom vědět, že když člověk uctívá a miluje Hariho, Nejvyššího Pána, završil již všechna pokání, odříkání a podobné způsoby seberealizace. Když naproti tomu někdo ani po všemožném odříkání, pokání a vykonávání mystické jógy nevyvine lásku k Harimu, všechno jeho snažení je jen zbytečná ztráta času. Vidí-li nějaký člověk Kršnu uvnitř i vně, měli bychom vědět, že již překonal všechna odříkání a pokání určená pro seberealizaci. A jestliže někdo po všemožném pokání a odříkání nemůže vidět Kršnu uvnitř i vně, pak dělal vše zbytečně.“
Spontaneous attraction to Kṛṣṇa, which is said to be due to the extraordinary mercy of the Lord, can be placed under two headings: one is profound veneration for the greatness of the Lord, and the other is one’s being automatically attracted to Kṛṣṇa without any extraneous consideration. In the Nārada Pañcarātra it is said that if on account of profound veneration for the greatness of the Supreme Lord one attains a great affection and steady love for Him, one is certainly assured of attaining the four kinds of Vaiṣṇava liberation – namely, achieving the same bodily features as the Lord, achieving the same opulence as the Lord, dwelling on the planet where the Lord is residing, and attaining eternal association with the Lord. The Vaiṣṇava liberation is completely different from the Māyāvāda liberation, which is simply a matter of being merged into the effulgence of the Lord.
Spontánní pouto ke Kršnovi ze zvláštní milosti Pána můžeme zařadit do dvou skupin: první je hluboká úcta k velikosti Pána a druhou je samočinná připoutanost ke Kršnovi bez jakéhokoli vnějšího podnětu. V Nárada-paňčarátře se říká, že když díky hluboké úctě k velikosti Nejvyššího Pána člověk dosáhne velké náklonnosti a stálé lásky k Němu, jistě dosáhne čtyř druhů vaišnavského osvobození — získá stejné tělesné rysy jako má Pán, získá stejné bohatství jako má Pán, bude pobývat na stejné planetě jako sídlí Pán, a dosáhne věčné Pánovy společnosti. Vaišnavské osvobození se zcela liší od májávádského osvobození, kterým je pouhé splynutí se září Pána.
In the Nārada Pañcarātra pure, unalloyed devotional service is explained as being without any motive for personal benefit. If a devotee is continuously in love with Lord Kṛṣṇa and his mind is always fixed upon Him, that devotional attitude will prove to be the only means of attracting the attention of the Lord. In other words, a Vaiṣṇava who is incessantly thinking of the form of Lord Kṛṣṇa is to be known as a pure Vaiṣṇava.
V Nárada-paňčarátře je vysvětleno, že čistou ryzí oddanou službu nemotivuje žádný osobní prospěch. Miluje-li oddaný Pána Kršnu neustále s myslí na Něho upřenou, pak se takový oddaný přístup ukáže jako jediný způsob, jak upoutat Pánovu pozornost. Jinými slovy vaišnava, který neustále myslí na podobu Pána Kršny, je čistý vaišnava.
Generally, a devotee who has achieved the causeless mercy of the Lord on account of following the strict rules and regulations of devotional service becomes attracted by the supreme greatness of the Lord, by the transcendental beauty of the Lord and by the spontaneous execution of devotional service. To be more clear, by executing the regulative principles of devotional service one can fully appreciate the transcendental beauty of the Lord. In any case, such exalted positions are possible only by the extraordinary mercy of the Lord upon the devotee.
Oddaného, který dodržováním přísných pravidel a příkazů oddané služby získal Pánovu bezpříčinnou milost, začne přitahovat svrchovaná velikost Pána, transcendentální krása Pána a spontánní oddaná služba. Abychom byli jasnější: dodržováním usměrňujících zásad oddané služby lze plně ocenit transcendentální krásu Pána. V každém případě je možné dosáhnout vznešeného postavení pouze tehdy, když Pán oddanému udělí svoji zvláštní milost.
ASSOCIATION WITH PURE DEVOTEES
Společnost čistých oddaných
Although many different processes for developing love of Godhead have been explained so far, Śrīla Rūpa Gosvāmī now gives us a general description of how one can best achieve such a high position. The beginning of ecstatic love of Godhead is basically faith. There are many societies and associations of pure devotees, and if someone with just a little faith begins to associate with such societies, his advancement to pure devotional service is rapid. The influence of a pure devotee is such that if someone comes to associate with him with a little faith, one gets the chance of hearing about the Lord from authoritative scriptures like Bhagavad-gītā and Śrīmad-Bhāgavatam. Thus, by the mercy of the Lord, who is situated in everyone’s heart, one gradually develops his faith in the descriptions of such authoritative scriptures. This is the first stage of association with pure devotees. In the second stage, after one becomes a little advanced and mature, he automatically offers to follow the principles of devotional service under the guidance of the pure devotee and accepts him as the spiritual master. In the next stage, under the guidance of the spiritual master, the devotee executes regulative devotional service, and as a result of such activities, he becomes freed from all unwanted occupations. When he is freed from unwanted occupations, his faith becomes steadily fixed, and he develops a transcendental taste for devotional service, then attachment, then ecstasies, and in the last stage there is pure love of Godhead. These are the different stages of the development of pure love.
Šríla Rúpa Gósvámí vysvětlil mnoho různých způsobů, jak vyvinout lásku k Bohu, ale nyní nám obecně popíše, jak tohoto vysokého postavení dosáhnout nejlépe. Začátkem extatické lásky k Bohu je v podstatě víra. Existuje mnoho skupin a společností čistých oddaných, a začne-li se s nimi stýkat člověk vybavený alespoň trochou víry, udělá rychlý pokrok k čisté oddané službě. Vliv čistého oddaného je tak velký, že přijde-li s ním někdo s trochou víry do styku, získá možnost naslouchat o Pánovi z autoritativních spisů, jako je Bhagavad-gítá a Šrímad Bhágavatam. Milostí Pána sídlícího v srdcích všech postupně vyvine víru ve výpovědi autorizovaných písem. To je první úroveň styku s čistými oddanými. Na druhé úrovni, když člověk trochu pokročí a dospěje, přirozeně svolí dodržovat zásady oddané služby pod vedením čistého oddaného a přijme ho za svého duchovního mistra. Na další úrovni oddaný pod vedením duchovního mistra vykonává usměrněnou oddanou službu a výsledkem toho se zbaví všech nechtěných činností. Když se jich zbaví, pevně ustálí svoji víru a vyvine transcendentální chuť pro oddanou službu, pak přijde pouto, po něm extáze a na poslední úrovni čistá láska k Bohu. To jsou různé stupně rozvoje čisté lásky.
Only the most fortunate persons can achieve such success in life. Those who are simply academic students of the Vedic scriptures cannot appreciate how such a development takes place. In the Nārada Pañcarātra Lord Śiva therefore tells Pārvatī, “My dear supreme goddess, you may know from me that any person who has developed the ecstasy of love for the Supreme Personality of Godhead, and who is always merged in transcendental bliss on account of this love, cannot even perceive the material distress or happiness coming from the body or mind.”
Pouze ti nejšťastnější lidé mohou dosáhnout takového životního úspěchu. Akademičtí studenti védských písem nemohou poznat, jak k takovému rozvoji dojde. Šiva říká v Nárada-paňčarátře Párvatí: „Má drahá nejvyšší bohyně, věz ode mě, že žádný člověk, který vyvinul extázi lásky k Nejvyšší Osobnosti Božství a který je díky tomu neustále v transcendentální blaženosti, nemůže vůbec ani vnímat hmotné strasti nebo radosti pocházející z těla a mysli.“
The affection and the dealings of love that are different branches of the original tree of love precede many varieties of affectionate manifestations that will not be discussed here. These different manifestations have been described by Sanātana Gosvāmī in his Bhāgavatāmṛta. Although the subject of such affections and dealings of love is very confidential, Sanātana Gosvāmī has described them very explicitly.
Náklonnosti a láskyplnému jednání, což jsou různé větve původního stromu lásky, předchází mnoho různých projevů citových vztahů, které zde probírat nebudeme. Vylíčil je Sanátana Gósvámí ve své Bhágavatámrtě. Láskyplné vztahy a jednání jsou velice důvěrná témata, avšak Sanátana Gósvámí je i přesto popsal velice otevřeně.
Śrī Rūpa Gosvāmī thus concludes the first division of the Bhakti-rasāmṛta-sindhu, offering up his treatise for the transcendental pleasure of Sanātana Gosvāmī, who has established the transcendental beauty, and of Gopāla Bhaṭṭa Gosvāmī, Śrī Raghunātha Bhaṭṭa Gosvāmī and Raghunātha dāsa Gosvāmī. It appears from this statement that the great Śrīla Jīva Gosvāmī was not yet active when Bhakti-rasāmṛta-sindhu was written.
Šrí Rúpa Gósvámí uzavírá první část Bhakti-rasámrta-sindhu obětováním svého díla transcendentálnímu potěšení Sanátany Gósvámího, který položil základy transcendentální krásy, Gópály Bhatty Gósvámího, Šrí Raghunáthy Bhatty Gósvámího a Raghunáthy dásy Gósvámího. Z toho je zjevné, že Šríla Džíva Gósvámí v době, kdy Rúpa Gósvámí Bhakti-rasámrta-sindhu psal, nebyl ještě činný.
Thus ends the Bhaktivedanta summary study of the first division of Bhakti-rasāmṛta-sindhu, up to the descriptions of ecstatic love of Godhead, which are to follow next.
Takto končí Bhaktivédantova souhrnná studie první části Bhakti-rasámrta-sindhu docházející až k popisům extatické lásky k Bohu, které následují v části další.