Skip to main content

CHAPTER 17

17. KAPITOLA

Extinguishing the Forest Fire

Uhašení lesního požáru

King Parīkṣit, after hearing of the chastisement of Kāliya, inquired from Śukadeva Gosvāmī as to why Kāliya left his beautiful land and why Garuḍa was so antagonistic to him. Śukadeva Gosvāmī informed the king that the island known as Nāgālaya was inhabited by serpents and that Kāliya was one of the chief serpents there. Being accustomed to eating snakes, Garuḍa used to come to this island and kill many serpents at will. Some of them he actually ate, but some were unnecessarily killed. The reptile society became so disturbed that their leader, Vāsuki, appealed to Lord Brahmā for protection. Lord Brahmā made an arrangement by which Garuḍa would not create a disturbance: on each half-moon day, the reptile community would offer a serpent to Garuḍa. The serpent was to be kept underneath a tree as a sacrificial offering to Garuḍa. Garuḍa was satisfied with this offering, and therefore he did not disturb any other serpents.

Poté, co král Paríkšit vyslechl příběh o potrestání Káliji, zeptal se Šukadévy Gósvámího, proč Kálija opustil svůj pěkný ostrov a proč se k němu Garuda choval tak nepřátelsky. Šukadéva Gósvámí sdělil králi, že na ostrově zvaném Nágálaja bydleli hadi a Kálija byl jedním z jejich vůdců. Garuda, jemuž jsou hadi potravou, tento ostrov navštěvoval a mnoho hadů tam zabíjel. Některé z nich skutečně snědl, ale jiní umírali zbytečně. Hadí společnost byla tak zneklidněná, že jejich vůdce Vásuki se dožadoval ochrany u Pána Brahmy. Pán Brahmá vyjednal, že Garuda nebude hadí společnost znepokojovat, obětují-li mu jednoho hada vždy v polovině dorůstajícího nebo ubývajícího měsíce. Měl být pro něho připravený pod stromem jako obětní dar. Garuda se spokojil s touto obětí a nechal ostatní hady na pokoji.

But gradually, Kāliya took advantage of this situation. He was unnecessarily puffed up by the volume of his accumulated poison, as well as by his material power, and he thought, “Why should Garuḍa be offered this sacrifice?” He then ceased offering any sacrifice; instead, he himself ate the offering intended for Garuḍa. When Garuḍa, the great devotee-carrier of Viṣṇu, understood that Kāliya was eating the offered sacrifices, he became very angry and rushed to the island to kill the offensive serpent. Kāliya tried to fight Garuḍa and faced him with his many hoods and poisonous sharp teeth. Kāliya attempted to bite him, and Garuḍa, the son of Tārkṣya, in great anger and with the great force befitting the carrier of Lord Viṣṇu, struck the body of Kāliya with his effulgent golden wings. Kāliya, who is also known as Kadrusuta, son of Kadru, immediately fled to the lake known as Kāliya-hrada, which lay within the Yamunā River and which Garuḍa could not approach.

Později však Kálija této situace zneužil. Byl nemístně pyšný na množství svého jedu a na svou hmotnou sílu a myslel si: “Proč by měl Garuda dostávat takovou oběť?” Ukončil obětování a sám sežral dar určený Garudovi. Když Garuda, velký oddaný a přepravce Višnua, zjistil, že Kálija žere jeho obětní dary, velice se rozzlobil a pospíchal na ostrov, aby opovážlivého hada zabil. Kálija se pokusil s Garudou bojovat — obrátil se proti němu svými mnoha hlavami a ostrými jedovými zuby se ho snažil uštknout. Garuda, Tárkšjův syn, s velkou zlostí a silou hodnou Višnuova přepravce Káliju udeřil svými zářícími zlatými křídly. Kálija, který je také známý jako Kadrusúta neboli syn Kadrú, okamžitě uprchl do jezera zvaného Kálija-hrada v řece Jamuně, kam Garuda nemohl.

Kāliya took shelter within the water of the Yamunā for the following reason. Just as Garuḍa went to the island of the Kāliya snake, he also used to go to the Yamunā to catch fish to eat. There was, however, a great yogī known as Saubhari Muni who used to meditate within the water there and who was sympathetic with the fish. He asked Garuḍa not to come there and disturb the fish. Although Garuḍa was not under anyone’s order, being the carrier of Lord Viṣṇu, he did not disobey the order of the great yogī. Instead of staying and eating many fish, he carried off one big fish, who was their leader. Saubhari Muni was sorry that one of the leaders of the fish was taken away by Garuḍa, and thinking of their protection, he cursed Garuḍa with the following words: “Henceforward, from this day, if Garuḍa comes here to catch fish, then – I say this with all my strength – he will be immediately killed.”

Kálija vyhledal úkryt ve vodách Jamuny z následujícího důvodu. Garuda navštěvoval nejen Kálijův ostrov, ale létal také k Jamuně, kde si chytal ryby k jídlu. Tam však přebýval mocný jógí Saubhari Muni, který meditoval ve vodě a měl s rybami soucit. Požádal Garudu, aby tam nechodil a ryby neznepokojoval. Přestože Garuda jako Višnuův přepravce nebyl nucen poslouchat něčí příkazy, žádosti velkého jógího vyhověl. Místo aby zůstal a snědl mnoho ryb, odnesl si jednu velkou rybu, která byla jejich vůdcem. Mudrce Saubhariho mrzelo, že Garuda unesl jednu z vůdčích ryb, a ve snaze je ochránit proklel Garudu následovně: “Jestliže sem Garuda ještě někdy přijde lovit ryby, okamžitě zahyne. Vkládám do svých slov veškerou sílu.”

This curse was known only to Kāliya. Kāliya was therefore confident that Garuḍa would not be able to come there, and so he thought it wise to take shelter of the lake within the Yamunā. But Kāliya’s taking shelter of Saubhari Muni was not successful; he was driven away from the Yamunā by Kṛṣṇa, the master of Garuḍa. It may be noted that Garuḍa is directly related to the Supreme Personality of Godhead and is so powerful that he is never subject to anyone’s order or curse. Actually the cursing of Garuḍa – who is stated in Śrīmad-Bhāgavatam to be of the stature of the Supreme Personality of Godhead, Bhagavān – was an offense on the part of Saubhari Muni. Although Garuḍa did not try to retaliate, the Muni was not saved from his offensive act against a great Vaiṣṇava personality. Due to this offense, Saubhari fell down from his yogic position and afterwards became a householder, a sense enjoyer in the material world. The falldown of Saubhari Muni, who was supposed to be absorbed in spiritual bliss by meditation, is an instruction to the offender of Vaiṣṇavas.

Pouze Kálija věděl o tomto prokletí. Měl tedy jistotu, že tam Garuda nepřiletí, a proto považoval za moudré uchýlit se do jezera v Jamuně. Vyhledání záštity u mudrce Saubhariho však Káliju nezachránilo, neboť z Jamuny ho vyhnal Krišna, Garudův pán. Za povšimnutí stojí, že Garuda má přímý vztah s Nejvyšší Osobností Božství a je tak mocný, že nepodléhá ničímu nařízení či prokletí. Saubhari Muni se ve skutečnosti dopustil prohřešku, když proklel Garudu, jemuž je ve Śrīmad-Bhāgavatamu připisován stejný význam jako Nejvyšší Osobnosti Božství, Bhagavánovi. I když se Garuda nepokoušel o odvetu, Muni trestu za svůj přestupek vůči velké vaišnavské osobnosti neunikl. Kvůli tomuto přestupku poklesl ze svého postavení jógího, oženil se a začal si užívat hmotného světa. Poklesnutí mudrce Saubhariho, o němž se předpokládalo, že byl pohroužen v meditaci a duchovní blaženosti, je ponaučením pro ty, kdo se dopouštějí prohřešků proti vaišnavům.

When Kṛṣṇa finally came out of Kāliya’s lake, He was seen by all His friends and relatives on the bank of the Yamunā. He appeared before them nicely decorated, smeared all over with candana pulp, bedecked with valuable jewels and stones, and almost completely covered with gold. The inhabitants of Vṛndāvana, including the cowherd boys and men, the gopīs, Mother Yaśodā, Mahārāja Nanda and all the cows and calves, saw Kṛṣṇa coming from the Yamunā, and it was as though they had recovered their very life. When a person regains his life, naturally he becomes absorbed in pleasure and joyfulness. They each in turn pressed Kṛṣṇa to their chests, and thus they felt a great relief. Mother Yaśodā, Rohiṇī, Mahārāja Nanda and the cowherd men became so happy that as they embraced Kṛṣṇa they thought they had achieved their ultimate goal of life.

Když Krišna konečně vyšel z Kálijova jezera, uviděli Ho všichni přátelé a příbuzní na břehu Jamuny. Objevil se před nimi krásně oblečený, potřený čandanovou pastou, ozdobený cennými šperky a drahokamy a téměř celý pokrytý zlatem. Obyvatelé Vrindávanu — pasáčkové a pastevci, gópí, matka Jašódá, Mahárádž Nanda a všechny krávy a telátka — viděli, jak Krišna vychází z Jamuny, a zdálo se jim, jako by se jim vrátil vlastní život. Když se člověk probere z bezvědomí, přirozeně se začne radovat a těšit ze života. Jeden po druhém si tiskli Krišnu k hrudi a cítili velikou úlevu. Matka Jašódá, Róhiní, Mahárádž Nanda a pastevci měli tak nesmírnou radost, že když Krišnu objímali, mysleli si, že dosáhli konečného cíle svých životů.

Balarāma also embraced Kṛṣṇa, but He was laughing because when everyone else had been so overwhelmed with anxiety, He had known what would happen to Kṛṣṇa. All the trees on the bank of the Yamunā, along with all the cows, bulls and calves, were full of pleasure because of Kṛṣṇa’s appearance there. The brāhmaṇa inhabitants of Vṛndāvana immediately came with their wives to congratulate Kṛṣṇa and His family members. And because brāhmaṇas are considered to be the spiritual masters of society, they offered their blessings to Kṛṣṇa and His family on account of Kṛṣṇa’s release. They also asked Mahārāja Nanda to give them some charity on that occasion. Being so pleased by Kṛṣṇa’s return, Mahārāja Nanda gave many cows and much gold in charity to the brāhmaṇas. While Nanda Mahārāja was thus engaged, Mother Yaśodā simply embraced Kṛṣṇa and made Him sit on her lap while she shed tears continuously.

Balaráma také objal Krišnu, ale smál se, protože zatímco všichni ostatní trnuli hrůzou, On věděl, co se s Krišnou stane. Všechny stromy na břehu Jamuny, všechny krávy, býci i telátka se radovali, že je Krišna s nimi. Vrindávanští bráhmanové okamžitě přišli se svými manželkami, aby Krišnovi a členům Jeho rodiny blahopřáli. A jelikož jsou bráhmanové považováni za duchovní učitele společnosti, dávali Krišnovi a Jeho rodině požehnání, když se vyprostil z takového nebezpečí. Také požádali Mahárádže Nandu, aby jim u této příležitosti něco daroval. Mahárádž Nanda měl velikou radost, že se Krišna vrátil, a podaroval bráhmany spoustou krav a zlata. Matka Jašódá mezitím Krišnu objala, posadila si Ho na klín a bez ustání ronila slzy.

Since it was almost night and all the inhabitants of Vṛndāvana, including the cows and calves, were very tired, they decided to take their rest on the riverbank. In the middle of the night, while they were taking rest, there was suddenly a great forest fire, and it quickly appeared that the fire would soon devour all the inhabitants of Vṛndāvana. As soon as they felt the warmth of the fire, they immediately took shelter of Kṛṣṇa, the Supreme Personality of Godhead, although He was playing just like their child. They began to say, “Our dear Kṛṣṇa! O Supreme Personality of Godhead! Our dear Balarāma, reservoir of all strength! Please try to save us from this all-devouring and devastating fire. We have no shelter other than You. This devastating fire will swallow us all!” Thus they prayed to Kṛṣṇa, saying that they could not take any shelter other than His lotus feet. Lord Kṛṣṇa, being compassionate upon His own townspeople, immediately swallowed up the whole forest fire and saved them. This was not impossible for Kṛṣṇa, because He is unlimited. He has unlimited power to do anything He desires.

Jelikož byl již pozdní večer a všichni vrindávanští obyvatelé, včetně krav a telátek, byli velice unaveni, rozhodli se ulehnout k odpočinku na břehu řeky. Uprostřed noci, když spali, náhle vypukl velký lesní požár a brzy to vypadalo, že všechny obyvatele Vrindávanu pohltí. Jakmile ucítili žár ohně, okamžitě vyhledali útočiště u Krišny, Nejvyšší Osobnosti Božství, přestože si hrál jako jejich dítě. Říkali: “Náš milý Krišno! Ó Nejvyšší Osobnosti Božství! Náš milý Balarámo, zdroji veškeré síly! Prosíme, pokuste se nás zachránit před tímto mocným ničivým ohněm. Jste naše jediné útočiště. Tento pustošivý oheň nás všechny pohltí!” Takto se modlili ke Krišnovi — říkali, že nemohou nalézt jiné útočiště než u Jeho lotosových nohou. Pán Krišna měl soucit s lidmi ze svého města; okamžitě celý lesní požár spolkl, a tak je zachránil. Pro Krišnu na tom není nic nemožného, protože je neomezený. Má neomezenou moc a může udělat, cokoliv se Mu zlíbí.

Thus ends the Bhaktivedanta purport of the seventeenth chapter of Kṛṣṇa, “Extinguishing the Forest Fire.”

Takto končí Bhaktivédántův výklad 17. kapitoly knihy Krišna, nazvané “Uhašení lesního požáru”.