Text 53

Text

Verš

naiṣāṁ matis tāvad urukramāṅghriṁ
spṛśaty anarthāpagamo yad-arthaḥ
mahīyasāṁ pāda-rajo-’bhiṣekaṁ
niṣkiñcanānāṁ na vṛṇīta yāvat

Synonyms

Synonyma

na — not; eṣām — of those who are attached to household life; matiḥ — the interest; tāvat — that long; urukrama-aṅghrim — the lotus feet of the Supreme Personality of Godhead, who is credited with uncommon activities; spṛśati — touches; anartha — of unwanted things; apagamaḥ — vanquishing; yat — of which; arthaḥ — result; mahīyasām — of the great personalities, devotees; pāda-rajaḥ — of the dust of the lotus feet; abhiṣekam — sprinkling on the head; niṣkiñcanānām — who are completely detached from material possessions; na vṛṇīta — does not do; yāvat — as long as.

na — ne; eṣām — těch, kdo jsou připoutaní k životu hospodáře; matiḥ — zájem; tāvat — tak dlouho; urukrama-aṅghrim — lotosové nohy Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, který je známý pro svoje neobvyklé činnosti; spṛśati — dotýká se; anartha — nežádoucích věcí; apagamaḥ — zničení; yat — čehož; arthaḥ — výsledek; mahīyasām — velkých osobností, oddaných; pāda-rajaḥ — prachem z lotosových nohou; abhiṣekam — pokropení hlavy; niṣkiñcanānām — kteří jsou zcela odpoutaní od hmotného vlastnictví; na vṛṇīta — nedělá; yāvat — dokud.

Translation

Překlad

“ ‘Unless human society accepts the dust of the lotus feet of great mahātmās — devotees who have nothing to do with material possessions — mankind cannot turn its attention to the lotus feet of Kṛṣṇa. Those lotus feet vanquish all the unwanted, miserable conditions of material life.’

„ ,Dokud lidská společnost nepřijme prach z lotosových nohou vznešených mahātmů neboli oddaných, kteří nemají vůbec nic společného s hmotným vlastnictvím, nemůže svou pozornost obrátit k lotosovým nohám Kṛṣṇy, jež ničí veškeré nežádoucí strastiplné podmínky hmotného života.̀ “

Purport

Význam

This verse appears in the Śrīmad-Bhāgavatam (7.5.32). When the great sage Nārada was giving instructions to Mahārāja Yudhiṣṭhira, he narrated the activities of Prahlāda Mahārāja. This verse was spoken by Prahlāda Mahārāja to his father, Hiraṇyakaśipu, the king of demons. Prahlāda Mahārāja had informed his father of the nine basic processes of bhakti-yoga, explaining that whoever takes to these processes is to be considered a highly learned scholar. Hiraṇyakaśipu, however, did not like his son to talk about devotional service; therefore he immediately called Prahlāda’s teacher, Ṣaṇḍa. The teacher explained that he had not taught devotional service to Prahlāda but that the boy was naturally inclined that way. At that time Hiraṇyakaśipu became very angry and asked Prahlāda why he had become a Vaiṣṇava. In answer to this question, Prahlāda Mahārāja recited this verse to the effect that one cannot become the Lord’s devotee without receiving the mercy and blessings of another devotee.

Tento verš se nachází ve Śrīmad-Bhāgavatamu (7.5.32). Když velký mudrc Nārada učil Mahārāje Yudhiṣṭhiru, vyprávěl mu o činnostech Prahlāda Mahārāje. Tento verš vyslovil Prahlāda Mahārāja před svým otcem Hiraṇyakaśipuem, králem démonů. Prahlāda Mahārāja svého otce poučil o devíti základních formách bhakti-yogy a vysvětlil, že každý, kdo je přijme, má být považován za vysoce vzdělaného učence. Hiranyakaśipuovi se však nelíbilo, že jeho syn mluví o oddané službě, a proto si okamžitě zavolal Prahlādova učitele Ṣaṇḍu. Učitel vysvětlil, že Prahlāda o oddané službě neučil, ale že k ní měl chlapec přirozený sklon. Hiraṇyakaśipu se tehdy rozzuřil a zeptal se Prahlāda, proč se stal vaiṣṇavou. Prahlāda Mahārāja mu tímto veršem odpověděl, že se nikdo nestane oddaným Pána, dokud neobdrží milost a požehnání jiného oddaného.