TEXT 2

Devanagari

Dévanágarí

राजविद्या राजगुह्यं पवित्रमिदमुत्तमम् ।
प्रत्यक्षावगमं धर्म्यं सुसुखं कर्तुमव्ययम् ॥ २ ॥

Text

Verš

rāja-vidyā rāja-guhyaṁ
pavitram idam uttamam
pratyakṣāvagamaṁ dharmyaṁ
su-sukhaṁ kartum avyayam

Synonyms

Synonyma

rāja-vidyā — the king of education; rāja-guhyam — the king of confidential knowledge; pavitram — the purest; idam — this; uttamam — transcendental; pratyakṣa — by direct experience; avagamam — understood; dharmyam — the principle of religion; su-sukham — very happy; kartum — to execute; avyayam — everlasting.

rāja-vidyā — královské vzdělání; rāja-guhyam — královské důvěrné poznání; pavitram — je nejčistší; idam — toto; uttamam — transcendentální; pratyakṣa — přímým vnímáním; avagamam — chápaný; dharmyam — princip náboženství; su-sukham — nesmírně radostné; kartum — konat; avyayam — trvalé.

Translation

Překlad

This knowledge is the king of education, the most secret of all secrets. It is the purest knowledge, and because it gives direct perception of the self by realization, it is the perfection of religion. It is everlasting, and it is joyfully performed.

Toto poznání je královskou vědou a největším ze všech tajemství. Je nejčistší, a jelikož umožňuje přímo vnímat vlastní já na základě realizace, je dokonalostí náboženství. Nikdy nepomíjí a jeho uplatňování je nesmírně radostné.

Purport

Význam

This chapter of Bhagavad-gītā is called the king of education because it is the essence of all doctrines and philosophies explained before. Among the principal philosophers in India are Gautama, Kaṇāda, Kapila, Yājñavalkya, Śāṇḍilya and Vaiśvānara. And finally there is Vyāsadeva, the author of the Vedānta-sūtra. So there is no dearth of knowledge in the field of philosophy or transcendental knowledge. Now the Lord says that this Ninth Chapter is the king of all such knowledge, the essence of all knowledge that can be derived from the study of the Vedas and different kinds of philosophy. It is the most confidential because confidential or transcendental knowledge involves understanding the difference between the soul and the body. And the king of all confidential knowledge culminates in devotional service.

Tato kapitola Bhagavad-gīty je nazývána královským vzděláním, jelikož podává esenci všech dříve vyložených nauk a filozofických směrů. K nejpřednějším filozofům Indie patří Gautama, Kaṇāda, Kapila, Yājñavalkya, Śāṇḍilya, Vaiśvānara a konečně Vyāsadeva, autor Vedānta-sūtry. O poznání v oblasti filozofie či transcendentální vědy tedy není nouze. Nyní Pán říká, že z veškerého takového poznání je devátá kapitola poznáním královským; je esencí všeho poznání, kterého lze nabýt studiem Ved a různých druhů filozofie. Je nejdůvěrnější, protože důvěrné, transcendentální poznání se týká porozumění rozdílu mezi duší a tělem. A vrcholem všeho důvěrného poznání — královským důvěrným poznáním — je oddaná služba.

Generally, people are not educated in this confidential knowledge; they are educated in external knowledge. As far as ordinary education is concerned, people are involved with so many departments: politics, sociology, physics, chemistry, mathematics, astronomy, engineering, etc. There are so many departments of knowledge all over the world and many huge universities, but there is, unfortunately, no university or educational institution where the science of the spirit soul is instructed. Yet the soul is the most important part of the body; without the presence of the soul, the body has no value. Still people are placing great stress on the bodily necessities of life, not caring for the vital soul.

Lidé však bohužel nejsou seznamováni s tímto důvěrným poznáním, ale s poznáním vnějším. Obyčejné vzdělání zahrnuje mnoho oborů: politiku, sociologii, fyziku, chemii, matematiku, astronomii, inženýrství a tak dále. Na celém světě najdeme mnoho oborů poznání a mnoho velkých univerzit, ale není zde bohužel jediná univerzita či vzdělávací instituce, která by učila vědě o duši. Duše je přitom nejdůležitější částí těla, které je bez její přítomnosti bezcenné. Přesto lidé kladou velký důraz na potřeby těla a o duši, jež je základem života, se nestarají.

The Bhagavad-gītā, especially from the Second Chapter on, stresses the importance of the soul. In the very beginning, the Lord says that this body is perishable and that the soul is not perishable (antavanta ime dehā nityasyoktāḥ śarīriṇaḥ). That is a confidential part of knowledge: simply knowing that the spirit soul is different from this body and that its nature is immutable, indestructible and eternal. But that gives no positive information about the soul. Sometimes people are under the impression that the soul is different from the body and that when the body is finished, or one is liberated from the body, the soul remains in a void and becomes impersonal. But actually that is not the fact. How can the soul, which is so active within this body, be inactive after being liberated from the body? It is always active. If it is eternal, then it is eternally active, and its activities in the spiritual kingdom are the most confidential part of spiritual knowledge. These activities of the spirit soul are therefore indicated here as constituting the king of all knowledge, the most confidential part of all knowledge.

Bhagavad-gītā (zvláště počínaje druhou kapitolou) zdůrazňuje, jak je duše důležitá. Na samém počátku Pán říká, že tělo je pomíjivé, ale duše nikoliv (antavanta ime dehā nityasyoktāḥ śarīriṇaḥ). To je důvěrná část poznání — duše se liší od těla a je svou povahou neměnná, nezahubitelná a věčná. Avšak to ještě neposkytuje žádné údaje o její činné povaze. Někteří lidé vědí, že duše se liší od těla, ale domnívají se, že po skonání těla spočine tehdy již osvobozená duše v prázdnotě a stane se neosobní. Ve skutečnosti tomu tak ale není. Je-li duše v těle tak činná, jak by mohla být po osvobození od něho nečinná? Je činná stále. Je-li věčná, je tedy věčně činná, a její činnosti v duchovním království představují nejdůvěrnější poznání. Proto zde stojí, že činnosti duše jsou podstatou královského poznání, které je ze všeho poznání nejdůvěrnější.

This knowledge is the purest form of all activities, as explained in Vedic literature. In the Padma Purāṇa, man’s sinful activities have been analyzed and are shown to be the results of sin after sin. Those who are engaged in fruitive activities are entangled in different stages and forms of sinful reactions. For instance, when the seed of a particular tree is sown, the tree does not appear immediately to grow; it takes some time. It is first a small, sprouting plant, then it assumes the form of a tree, then it flowers and bears fruit, and, when it is complete, the flowers and fruits are enjoyed by persons who have sown the seed of the tree. Similarly, a man performs a sinful act, and like a seed it takes time to fructify. There are different stages. The sinful action may have already stopped within the individual, but the results or the fruit of that sinful action are still to be enjoyed. There are sins which are still in the form of a seed, and there are others which are already fructified and are giving us fruit, which we are enjoying as distress and pain.

Védské spisy líčí, že toto poznání představuje nejčistší podobu ze všech činností. Padma Purāṇa předkládá rozbor hříšných činností člověka a ukazuje, že jsou výsledkem opakovaného hříšného jednání v minulosti. Lidé, kteří jednají s touhou po plodech své práce, jsou zapleteni v různých stádiích a formách hříchů a jejich následků. Když se zaseje semínko stromu, strom nezačne růst okamžitě před našima očima. Nejprve je malou, klíčící rostlinkou, postupně se vyvíjí ve strom, rozkvete a nese plody a ten, kdo semínko zasel, z nich má nakonec užitek. Když člověk spáchá hříšný čin, je to podobné: ovoce jeho hříchu dozraje také až za nějakou dobu. Jsou různá stádia — sám již mohl hříšného jednání zanechat, ale jeho výsledky neboli plody na něj teprve čekají. Některé hříchy jsou dosud v podobě semínka a jiné již nesou plody v podobě neštěstí a bolesti, které zakoušíme.

As explained in the twenty-eighth verse of the Seventh Chapter, a person who has completely ended the reactions of all sinful activities and who is fully engaged in pious activities, being freed from the duality of this material world, becomes engaged in devotional service to the Supreme Personality of Godhead, Kṛṣṇa. In other words, those who are actually engaged in the devotional service of the Supreme Lord are already freed from all reactions. This statement is confirmed in the Padma Purāṇa:

Ve dvacátém osmém verši sedmé kapitoly bylo vysvětleno, že ten, jehož reakce za všechny hříšné činy již pominuly a jenž jednal vždy zbožně, je nedotčen dvojností hmotného světa a začne prokazovat oddanou službu Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇovi. Jinými slovy ti, kdo se věnují oddané službě Nejvyššímu Pánu, jsou již zbaveni reakcí. To stojí také v Padma Purāṇě:

aprārabdha-phalaṁ pāpaṁ
kūṭaṁ bījaṁ phalonmukham
krameṇaiva pralīyeta
viṣṇu-bhakti-ratātmanām

For those who are engaged in the devotional service of the Supreme Personality of Godhead, all sinful reactions, whether fructified, in the stock, or in the form of a seed, gradually vanish. Therefore the purifying potency of devotional service is very strong, and it is called pavitram uttamam, the purest. Uttama means transcendental. Tamas means this material world or darkness, and uttama means that which is transcendental to material activities. Devotional activities are never to be considered material, although sometimes it appears that devotees are engaged just like ordinary men. One who can see and is familiar with devotional service will know that they are not material activities. They are all spiritual and devotional, uncontaminated by the material modes of nature.

U těch, kdo oddaně slouží Nejvyšší Osobnosti Božství, všechny reakce za hříšné jednání — ať už nesoucí plody, dozrávající nebo v podobě semínka — postupně mizí. Oddaná služba má tedy velkou očistnou sílu; je nazývána pavitram uttamam, nejčistší. Uttama znamená transcendentální. Slovo tamas poukazuje na tento hmotný svět neboli temnotu a uttama je to, co je vůči hmotným činnostem transcendentální. Oddaná služba nemá být nikdy považována za hmotnou činnost, přestože se někdy zdá, že oddaní pracují jako obyčejní lidé. Ten, kdo je s oddanou službou obeznámen, ví, že není hmotná. Je to duchovní činnost plná oddanosti, neznečištěná kvalitami hmotné přírody.

It is said that the execution of devotional service is so perfect that one can perceive the results directly. This direct result is actually perceived, and we have practical experience that any person who is chanting the holy names of Kṛṣṇa (Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare/ Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare) in course of chanting without offenses feels some transcendental pleasure and very quickly becomes purified of all material contamination. This is actually seen. Furthermore, if one engages not only in hearing but in trying to broadcast the message of devotional activities as well, or if he engages himself in helping the missionary activities of Kṛṣṇa consciousness, he gradually feels spiritual progress. This advancement in spiritual life does not depend on any kind of previous education or qualification. The method itself is so pure that by simply engaging in it one becomes pure.

Vykonávání oddané služby je tak dokonalé, že jeho výsledky je možné bezprostředně vnímat. Přesvědčili jsme se, že každý, kdo zpívá svatá jména Kṛṣṇy (Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare) bez přestupků, pocítí transcendentální radost a velmi rychle se zbaví veškerého hmotného znečištění. To mohou všichni vidět. A když někdo nejen naslouchá, ale také se snaží šířit poselství o oddané službě nebo napomáhá misionářským činnostem šíření vědomí Kṛṣṇy, bude postupně pociťovat, že dosahuje duchovního pokroku. Ten nezávisí na žádném předchozím vzdělání či způsobilosti. Sama metoda je tak příznivá a čistá, že každý, kdo ji bude praktikovat, se očistí.

In the Vedānta-sūtra (3.2.26) this is also described in the following words: prakāśaś ca karmaṇy abhyāsāt. “Devotional service is so potent that simply by engaging in the activities of devotional service one becomes enlightened without a doubt.” A practical example of this can be seen in the previous life of Nārada, who in that life happened to be the son of a maidservant. He had no education, nor was he born into a high family. But when his mother was engaged in serving great devotees, Nārada also became engaged, and sometimes, in the absence of his mother, he would serve the great devotees himself. Nārada personally says,

Ve Vedānta-sūtře (3.2.26) je totéž popsáno slovy prakāśaś ca karmaṇy abhyāsāt — “Oddaná služba má takovou sílu, že ten, kdo ji začne vykonávat, bude bezpochyby osvícen.” Příklad najdeme v předchozím životě Nārady, který byl shodou okolností synem služebné. Nedostalo se mu žádného vzdělání ani se nenarodil ve vznešené rodině. Když však jeho matka sloužila velkým oddaným, pomáhal jí a někdy, v její nepřítomnosti, jim sloužil sám:

ucchiṣṭa-lepān anumodito dvijaiḥ
sakṛt sma bhuñje tad-apāsta-kilbiṣaḥ
evaṁ pravṛttasya viśuddha-cetasas
tad-dharma evātma-ruciḥ prajāyate

In this verse from Śrīmad-Bhāgavatam (1.5.25) Nārada describes his previous life to his disciple Vyāsadeva. He says that while engaged as a boy servant for those purified devotees during the four months of their stay, he was intimately associating with them. Sometimes those sages left remnants of food on their dishes, and the boy, who would wash their dishes, wanted to taste the remnants. So he asked the great devotees for their permission, and when they gave it Nārada ate those remnants and consequently became freed from all sinful reactions. As he went on eating, he gradually became as pure-hearted as the sages. The great devotees relished the taste of unceasing devotional service to the Lord by hearing and chanting, and Nārada gradually developed the same taste. Nārada says further,

V tomto verši Śrīmad-Bhāgavatamu (1.5.25) sám Nārada popisuje svůj předchozí život svému žákovi Vyāsadevovi. Říká, že když jako chlapec sloužil těmto očištěným oddaným v době jejich čtyřměsíční přítomnosti, byl s nimi v blízkém styku. Když tito mudrci zanechali ve svých miskách zbytky jídla, on, který misky umýval, chtěl ochutnat. Požádal je tedy o svolení, a když ho dostal, zbytky po nich snědl a tak se zbavil všech reakcí za dřívější hříšné činy. S tím, jak jedl, se jeho srdce postupně očišťovalo, až bylo stejně čisté jako jejich. Tito velcí oddaní se těšili z chuti nepřetržité oddané služby Pánu nasloucháním a opěvováním a Nārada postupně vyvinul stejné zalíbení. Dále říká:

tatrānv-ahaṁ kṛṣṇa-kathāḥ pragāyatām
anugraheṇāśṛṇavaṁ mano-harāḥ
tāḥ śraddhayā me ’nu-padaṁ viśṛṇvataḥ
priyaśravasy aṅga mamābhavad ruciḥ

By associating with the sages, Nārada got the taste for hearing and chanting the glories of the Lord, and he developed a great desire for devotional service. Therefore, as described in the Vedānta-sūtra, prakāśaś ca karmaṇy abhyāsāt: if one is engaged simply in the acts of devotional service, everything is revealed to him automatically, and he can understand. This is called pratyakṣa, directly perceived.

Stykem s mudrci získal chuť poslouchat a zpívat o slávě Pána a vyvinul velkou touhu po oddané službě. Proto — jak je uvedeno ve Vedānta-sūtře: prakāśaś ca karmaṇy abhyāsāt — když někdo vykonává oddanou službu, vše mu bude vyjeveno a všemu porozumí. To se nazývá pratyakṣa, přímé vnímání.

The word dharmyam means “the path of religion.” Nārada was actually a son of a maidservant. He had no opportunity to go to school. He was simply assisting his mother, and fortunately his mother rendered some service to the devotees. The child Nārada also got the opportunity and simply by association achieved the highest goal of all religion. The highest goal of all religion is devotional service, as stated in Śrīmad-Bhāgavatam (sa vai puṁsāṁ paro dharmo yato bhaktir adhokṣaje). Religious people generally do not know that the highest perfection of religion is the attainment of devotional service. As we have already discussed in regard to the last verse of Chapter Eight (vedeṣu yajñeṣu tapaḥsu caiva), generally Vedic knowledge is required for self-realization. But here, although Nārada never went to the school of the spiritual master and was not educated in the Vedic principles, he acquired the highest results of Vedic study. This process is so potent that even without performing the religious process regularly, one can be raised to the highest perfection. How is this possible? This is also confirmed in Vedic literature: ācāryavān puruṣo veda. One who is in association with great ācāryas, even if he is not educated or has never studied the Vedas, can become familiar with all the knowledge necessary for realization.

Slovo dharmyam značí cestu náboženství. Nārada byl dříve synem služebné a neměl možnost chodit do školy. Pouze pomáhal své matce a štěstěna způsobila, že matka sloužila oddaným. I tento malý chlapec k tomu dostal příležitost a díky samotnému styku s nimi dosáhl nejvyššího cíle veškerého náboženství. Tím je oddaná služba, jak je uvedeno ve Śrīmad-Bhāgavatamu (sa vai puṁsāṁ paro dharmo yato bhaktir adhokṣaje). Nábožensky založení lidé většinou nevědí, že nejvyšší dokonalostí náboženství je dosáhnout úrovně oddané služby. Jak jsme již uváděli v souvislosti s posledním veršem osmé kapitoly (vedeṣu yajñeṣu tapaḥsu caiva), k poznání cesty seberealizace je obvykle nutné znát Vedy. Ale zde vidíme, že i když Nārada nikdy nežil ve škole duchovního učitele a neučili ho védským zásadám, dosáhl nejlepších výsledků, které skýtá studium Ved. Tento proces má takovou sílu, že i toho, kdo nekoná vše, co je předepsanou součástí náboženství, může pozvednout k nejvyšší dokonalosti. Jak je to možné? O tom podává svědectví rovněž védská literatura: ācāryavān puruṣo veda. Ten, kdo se stýká s velkými ācāryi, může být obeznámen s veškerým poznáním potřebným k realizaci i v případě, že je nevzdělaný a nikdy nestudoval Vedy.

The process of devotional service is a very happy one (su-sukham). Why? Devotional service consists of śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ, so one can simply hear the chanting of the glories of the Lord or can attend philosophical lectures on transcendental knowledge given by authorized ācāryas. Simply by sitting, one can learn; then one can eat the remnants of the food offered to God, nice palatable dishes. In every state devotional service is joyful. One can execute devotional service even in the most poverty-stricken condition. The Lord says, patraṁ puṣpaṁ phalaṁ toyam: He is ready to accept from the devotee any kind of offering, never mind what. Even a leaf, a flower, a bit of fruit, or a little water, which are all available in every part of the world, can be offered by any person, regardless of social position, and will be accepted if offered with love. There are many instances in history. Simply by tasting the tulasī leaves offered to the lotus feet of the Lord, great sages like Sanat-kumāra became great devotees. Therefore the devotional process is very nice, and it can be executed in a happy mood. God accepts only the love with which things are offered to Him.

Proces oddané služby je velmi radostný (su-sukham). Proč? Oddaná služba sestává ze śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ — každý tedy může jednoduše naslouchat opěvování slávy Pána nebo se zúčastnit filozofických přednášek zplnomocněných ācāryů na téma transcendentálního poznání. Všichni se mohou učit už jen tím, že budou sedět a naslouchat, a pak mohou jíst zbytky jídla obětovaného Bohu, což jsou velmi chutné pokrmy. Oddaná služba je radostná v každém stavu. Je možné ji vykonávat i v té největší chudobě. Pán říká: patraṁ puṣpaṁ phalaṁ toyam — je ochotný přijmout od oddaného, cokoliv Mu nabídne. Může to být i obyčejný lístek, květ, dílek ovoce nebo voda, které lze získat všude na světě, a obětovat to může kdokoliv, bez ohledu na společenské postavení. Pán to přijme. Z velkých mudrců, jako je Sanat-kumāra, se stali velcí oddaní poté, co jen ucítili vůni lístků tulasī obětovaných lotosovým nohám Pána. Metoda oddané služby je tedy nesmírně příznivá a může se praktikovat s radostnou náladou. Bůh přijímá pouze lásku, se kterou Mu je vše nabízeno.

It is said here that this devotional service is eternally existing. It is not as the Māyāvādī philosophers claim. Although they sometimes take to so-called devotional service, their idea is that as long as they are not liberated they will continue their devotional service, but at the end, when they become liberated, they will “become one with God.” Such temporary time-serving devotional service is not accepted as pure devotional service. Actual devotional service continues even after liberation. When the devotee goes to the spiritual planet in the kingdom of God, he is also engaged there in serving the Supreme Lord. He does not try to become one with the Supreme Lord.

Je zde řečeno, že oddaná služba je věčná. Māyāvādští filozofové se někdy začínají věnovat takzvané oddané službě, ale jejich záměrem je pokračovat v ní jen do té doby, než dosáhnou osvobození — poté prý budou již “totožní s Bohem”. Takovou dočasnou, prospěchářskou oddanou službu nelze považovat za čistou. Skutečná oddaná služba pokračuje i po osvobození. Když oddaný dospěje na duchovní planetu v Božím království, slouží Nejvyššímu Pánu také tam. Nesnaží se s Ním splynout.

As will be seen in Bhagavad-gītā, actual devotional service begins after liberation. After one is liberated, when one is situated in the Brahman position (brahma-bhūta), one’s devotional service begins (samaḥ sarveṣu bhūteṣu mad-bhaktiṁ labhate parām). No one can understand the Supreme Personality of Godhead by executing karma-yoga, jñāna-yoga, aṣṭāṅga-yoga or any other yoga independently. By these yogic methods one may make a little progress toward bhakti-yoga, but without coming to the stage of devotional service one cannot understand what is the Personality of Godhead. In the Śrīmad-Bhāgavatam it is also confirmed that when one becomes purified by executing the process of devotional service, especially by hearing Śrīmad-Bhāgavatam or Bhagavad-gītā from realized souls, then he can understand the science of Kṛṣṇa, or the science of God. Evaṁ prasanna-manaso bhagavad-bhakti-yogataḥ. When one’s heart is cleared of all nonsense, then one can understand what God is. Thus the process of devotional service, of Kṛṣṇa consciousness, is the king of all education and the king of all confidential knowledge. It is the purest form of religion, and it can be executed joyfully without difficulty. Therefore one should adopt it.

Později se v Bhagavad-gītě dočteme, že skutečná oddaná služba začíná po osvobození, kdy živá bytost setrvává na úrovni Brahmanu — brahma-bhūta (samaḥ sarveṣu bhūteṣu mad-bhaktiṁ labhate parām). Nejvyšší Osobnost Božství nemůže nikdo poznat nezávislým prováděním karma-yogy, jñāna-yogy, aṣṭāṅga-yogy nebo jakékoliv jiné yogy. Těmito metodami se lze částečně přiblížit k bhakti-yoze, ale pokud někdo nedospěje na tuto úroveň oddané služby, nemůže pochopit, kdo je Osobnost Božství. Rovněž ve Śrīmad-Bhāgavatamu je potvrzeno, že porozumět vědě o Kṛṣṇovi, Bohu, může každý tehdy, když se očistí praktikováním metody oddané služby, zvláště nasloucháním čtení ze Śrīmad-Bhāgavatamu či Bhagavad-gīty od realizovaných duší — evaṁ prasanna-manaso bhagavad-bhakti-yogataḥ; pochopit, co znamená Bůh, je možné, když je srdce očištěné od všech nesmyslných pošetilostí. Proces rozvíjení oddané služby, vědomí Kṛṣṇy, je tedy královskou vědou a královským důvěrným poznáním. Je nejčistší podobou náboženství a lze jej bez potíží radostně uplatňovat. Každý by ho měl proto přijmout za svůj.