TEXT 36

Devanagari

Dévanágarí

पापमेवाश्रयेदस्मान्हत्वैतानाततायिनः ।
तस्मान्नार्हा वयं हन्तुं धार्तराष्ट्रान्सबान्धवान् ।
स्वजनं हि कथं हत्वा सुखिनः स्याम माधव ॥ ३६ ॥

Text

Verš

pāpam evāśrayed asmān
hatvaitān ātatāyinaḥ
tasmān nārhā vayaṁ hantuṁ
dhārtarāṣṭrān sa-bāndhavān
sva-janaṁ hi kathaṁ hatvā
sukhinaḥ syāma mādhava

Synonyms

Synonyma

pāpam — vices; eva — certainly; āśrayet — must come upon; asmān — us; hatvā — by killing; etān — all these; ātatāyinaḥ — aggressors; tasmāt — therefore; na — never; arhāḥ — deserving; vayam — we; hantum — to kill; dhārtarāṣṭrān — the sons of Dhṛtarāṣṭra; sa-bāndhavān — along with friends; sva-janam — kinsmen; hi — certainly; katham — how; hatvā — by killing; sukhinaḥ — happy; syāma — will we become; mādhava — O Kṛṣṇa, husband of the goddess of fortune.

pāpam — poskvrna; eva — jistě; āśrayet — musí přijít na; asmān — nás; hatvā — zabitím; etān — všech těchto; ātatāyinaḥ — agresoři; tasmāt — proto; na — nikdy; arhāḥ — mající; vayam — my; hantum — zabít; dhārtarāṣṭrān — syny Dhṛtarāṣṭry; sa-bāndhavān — spolu s přáteli; sva-janam — příbuzné; hi — zajisté; katham — jak; hatvā — zabitím; sukhinaḥ — šťastní; syāma — staneme se; mādhava — ó Kṛṣṇo, manželi bohyně štěstí.

Translation

Překlad

Sin will overcome us if we slay such aggressors. Therefore it is not proper for us to kill the sons of Dhṛtarāṣṭra and our friends. What should we gain, O Kṛṣṇa, husband of the goddess of fortune, and how could we be happy by killing our own kinsmen?

Jestliže zabijeme takové agresory, dolehne na nás hřích. Pobít Dhṛtarāṣṭrovy syny a naše přátele proto není správné. Co bychom tím získali, Kṛṣṇo, manželi bohyně štěstí, a jak bychom mohli být šťastní, když zabijeme vlastní příbuzné?

Purport

Význam

According to Vedic injunctions there are six kinds of aggressors: (1) a poison giver, (2) one who sets fire to the house, (3) one who attacks with deadly weapons, (4) one who plunders riches, (5) one who occupies another’s land, and (6) one who kidnaps a wife. Such aggressors are at once to be killed, and no sin is incurred by killing such aggressors. Such killing of aggressors is quite befitting any ordinary man, but Arjuna was not an ordinary person. He was saintly by character, and therefore he wanted to deal with them in saintliness. This kind of saintliness, however, is not for a kṣatriya. Although a responsible man in the administration of a state is required to be saintly, he should not be cowardly. For example, Lord Rāma was so saintly that people even now are anxious to live in the kingdom of Lord Rāma (rāma-rājya), but Lord Rāma never showed any cowardice. Rāvaṇa was an aggressor against Rāma because Rāvaṇa kidnapped Rāma’s wife, Sītā, but Lord Rāma gave him sufficient lessons, unparalleled in the history of the world. In Arjuna’s case, however, one should consider the special type of aggressors, namely his own grandfather, own teacher, friends, sons, grandsons, etc. Because of them, Arjuna thought that he should not take the severe steps necessary against ordinary aggressors. Besides that, saintly persons are advised to forgive. Such injunctions for saintly persons are more important than any political emergency. Arjuna considered that rather than kill his own kinsmen for political reasons, it would be better to forgive them on grounds of religion and saintly behavior. He did not, therefore, consider such killing profitable simply for the matter of temporary bodily happiness. After all, kingdoms and pleasures derived therefrom are not permanent, so why should he risk his life and eternal salvation by killing his own kinsmen? Arjuna’s addressing of Kṛṣṇa as “Mādhava,” or the husband of the goddess of fortune, is also significant in this connection. He wanted to point out to Kṛṣṇa that, as the husband of the goddess of fortune, He should not induce Arjuna to take up a matter which would ultimately bring about misfortune. Kṛṣṇa, however, never brings misfortune to anyone, to say nothing of His devotees.

Vedy definují šest druhů agresorů: 1. ten, kdo podá jed; 2. ten, kdo zapálí dům; 3. ten, kdo zaútočí smrtonosnou zbraní; 4. ten, kdo plení majetek; 5. ten, kdo zabere cizí zem, a 6. ten, kdo unese vdanou ženu. Tyto agresory je třeba neprodleně zabít. Nepřivodí se tím žádný hřích. Každý obyčejný člověk by je zabil, ale Arjuna nebyl obyčejný člověk. Měl povahu světce, a podle toho s nimi chtěl také jednat. Taková svatost ale kṣatriyovi nepřísluší. Zodpovědný státosprávce sice má být svatý, ale nikoliv zbabělý. Pán Rāma byl například takový světec, že i dnes lidé chtějí žít v Rāmově království (rāma-rājya) — přitom však nikdy neprojevil známky zbabělosti. Rāvaṇa byl agresor, protože unesl Rāmovu manželku Sītu, a Pán Rāma mu za to dal ponaučení, jaké nemá ve světové historii obdoby. Nicméně pokud jde o Arjunu, musíme vzít v úvahu, že nešlo o běžné agresory, ale o jeho děda, učitele, přátele, syny, vnuky a tak dále. Arjuna proto uvažoval následujícím způsobem. Myslel si, že by s nimi neměl jednat tak tvrdě, jak je to nutné u obyčejných agresorů; kromě toho má světec odpouštět a takové náboženské pokyny pro světce jsou důležitější než jakákoliv mimořádná politická situace. Arjuna považoval za lepší, když svým příbuzným na základě náboženství a svatého chování odpustí, než aby je z politických důvodů zabíjel. Neviděl zabíjení pro pouhé dočasné štěstí spojené s tělem jako prospěšné. Velká království ani radosti, které skýtají, koneckonců nejsou věčné. Proč by tedy měl zabíjením vlastních příbuzných riskovat svůj život a věčné osvobození? To, že Arjuna oslovil Kṛṣṇu Mādhavo (manželi bohyně štěstí), je v této souvislosti také významné. Chtěl tak Pána upozornit na to, že by ho jakožto manžel bohyně štěstí neměl pobízet do něčeho, co nakonec přinese neštěstí. Kṛṣṇa však nepřináší neštěstí nikomu, ani nemluvě o svých oddaných.