Siebzehntes Mantra

Mantra sedmnáctá

Text

Verš

vāyur anilam amṛtam
athedaṁ bhasmāntaṁ śarīram
oṁ krato smara kṛtaṁ smara
krato smara kṛtaṁ smara

Synonyms

Synonyma

vayuḥ — Lebensodem; anilam — Gesamtheit der Luft; amṛtam — unzerstörbar; atha — jetzt; idam — diesen; bhasmāntam — nachdem er zu Asche geworden ist; śarīram — Körper; oṁ — o Herr; krato — der Genießer aller Opfer; smara — bitte erinnere Dich; kṛtam — an alles, was ich getan habe; smara — bitte erinnere Dich; krato — o höchster Nutznießer; smara — bitte erinnere Dich; kṛtam — an alles, was ich für Dich getan habe; smara — bitte erinnere Dich.

vāyuḥ — vzduch života; anilam — rezervoár všeho vzduchu; amṛtam — nezničitelný; atha — nyní; idam — to; bhasmāntam — po zpopelnění; śarīram — tělo; oṁ — ó Pane; krataḥ — uživateli všech obětí; smara — prosím, rozpomeň se; kṛtam — vše, co jsem pro Tebe učinil; smara — prosím, rozpomeň se; krataḥ — nejvyšší uživatel, (pro kterého je vše určeno); smara — prosím, rozpomeň se; kṛtam — vše, co jsem pro Tebe učinil; smara — prosím, rozpomeň se.

Translation

Překlad

Möge mein vergänglicher Leib zu Asche verbrennen, und möge mein Lebensodem in die Fülle der Luft eingehen! O mein Herr, gedenke jetzt bitte all meiner Opfer, und erinnere Dich bitte an alles, was ich für Dich getan habe, denn letztlich bist Du der Nutznießer aller guten Werke.

Nechť je toto pomíjivé tělo na prach spáleno a nechť vzduch života splyne s úplností vzduchu. Ó můj Pane, rozpomeň se nyní na všechny mé oběti, a protože jsi konečný uživatel, rozpomeň se prosím na vše, co jsem pro Tebe učinil.

Purport

Význam

ERLÄUTERUNG: Der vergängliche materielle Körper ist zweifellos ein fremdes Gewand. In der Bhagavad-gītā (2.20) wird eindeutig erklärt, dass bei der Zerstörung des materiellen Körpers das Lebewesen weder vernichtet wird noch seine Identität verliert. Die Identität des Lebewesens ist nicht unpersönlich oder formlos. Im Gegenteil: Es ist das materielle Gewand, das formlos ist und der Form der unzerstörbaren Person gemäß Gestalt annimmt. Kein Lebewesen ist ursprünglich formlos, wie Menschen mit geringem Wissen irrtümlich glauben. Dieses mantra bestätigt die Tatsache, dass das Lebewesen nach der Vernichtung des materiellen Körpers weiter besteht.

Pomíjivé hmotné tělo je bezesporu cizí oděv. V Bhagavad- gítě (2.20) je jasně řečeno, že živá bytost po zániku hmotného těla nezaniká, ani neztrácí svou totožnost. Totožnost živé bytosti není nikdy neosobní nebo beztvará. Naopak, beztvarý je hmotný pokryv, jenž nabývá tvaru podle tvaru nezničitelné osoby. Žádná živá bytost není ve svém původním stavu beztvará, jak se mylně domnívají lidé omezených znalostí. Tato mantra potvrzuje skutečnost, že živá bytost existuje i po zániku hmotného těla.

Die materielle Natur entfaltet in dieser Welt eine wunderbare Kunstfertigkeit, indem sie für die Lebewesen, gemäß ihren Neigungen zur Sinnenbefriedigung, eine Vielfalt von Körpern erschafft. Ein Lebewesen zum Beispiel, das den Geschmack von Kot mag, bekommt einen materiellen Körper, der sich zum Fressen von Kot eignet, wie den eines Schweins. Wer auf Tierfleisch aus ist, bekommt vielleicht den Körper eines Tigers mit den dazu passenden Reißzähnen und Krallen. Für den Menschen hingegen ist der Genuss von Fleisch nicht vorgesehen; auch hat er nicht das geringste Verlangen, Kot zu essen, nicht einmal auf den untersten Stufen des Eingeborenendaseins. Die Zähne des Menschen sind so beschaffen, dass sie Früchte und Gemüse zerkleinern können. Allerdings hat die Natur uns auch mit zwei Eckzähnen ausgestattet, damit die primitiven Menschen, die es unbedingt wollen, Fleisch essen können.

V hmotném světě je vidět přímo zázračná dovednost hmotné přírody při vytváření různých druhů těl pro živé bytosti, vždy v souladu s jejich sklonem ke smyslovému požitku. Živá bytost, která si chce pochutnávat na výkalech, dostane hmotné tělo vhodné k pojídání výkalů—tělo vepře. Podobně ten, kdo chce jíst maso, dostane tygří tělo, se kterým může žít pochutnávaje si na krvi a masu jiných zvířat. Lidská bytost není určena k pojídání masa, protože má odlišný tvar zubů, ani výkalů, na něž nemá chuť ani člověk, stojící na nejnižším stupni. Zuby člověka jsou utvořeny tak, aby mohl žvýkat a kousat ovoce a zeleninu; kromě toho má také dva špičáky, aby mohl jíst maso.

Wie dem auch sei, alle Körperformen, ob tierisch oder menschlich, sind für das Lebewesen eigentlich etwas Fremdes, und es wechselt sie gemäß seinem Wunsch nach Sinnenbefriedigung. Im Kreislauf der Evolution wandert das Lebewesen von einem Körper zum anderen: vom Leben im Wasser zum pflanzlichen Leben, von dort zu den Formen der Kriechtiere, weiter zu den Vogelarten, vom Vogel zum Säugetier und vom Säugetier zum menschlichen Dasein. Die am höchsten entwickelte Lebensform ist der menschliche Körper, wenn er von spirituellem Wissen durchdrungen ist. Die höchste Form spiritueller Erkenntnis wird im vorliegenden mantra zum Ausdruck gebracht: Man soll seinen materiellen Körper aufgeben, der zu Asche werden wird, und dem Lebensodem gestatten, in die ewige Fülle der Luft einzugehen. Die Tätigkeiten des Lebewesens werden im Körper durch die Bewegung verschiedener Luftarten bewirkt, die man in ihrer Gesamtheit als prāṇa-vāyu bezeichnet. Yogīs üben sich im Allgemeinen darin, die Lüfte im Körper zu beherrschen. Die Seele soll dann von Luftkreis zu Luftkreis erhoben werden, bis sie das brahma-randhra, den höchsten Kreis, erreicht. Von dort kann sich der vollkommene yogī zu jedem beliebigen Planeten begeben. Dabei gibt er einen materiellen Körper auf und geht in einen anderen ein; die höchste Vollkommenheit solcher Wechsel wird jedoch nur erreicht, wenn das Lebewesen imstande ist, den materiellen Körper für immer aufzugeben, wie in diesem mantra angedeutet wird. Die Seele kann darauf in die spirituelle Sphäre eingehen, wo sie einen völlig andersgearteten Körper entwickelt – einen spirituellen Körper, der weder dem Tod noch dem Wandel unterliegt.

Hmotná těla všech zvířat a lidí jsou živým bytostem cizí a mění se podle druhu smyslového požitku, po němž živá bytost touží. Ve vývojovém cyklu mění živá bytost jedno tělo za druhým. Od vodních živočichů—když byl svět zaplaven vodou— k rostlinnému životu, pak přešla k životu červů, od života červů k životu ptáků, od života ptáků k životu savců a od savce do lidské podoby. Nejvyvinutější podobou je podoba lidská, když má plně vyvinuté schopnosti pro duchovní poznání. Tato védská mantra popisuje nejrozvinutější duchovní poznání: člověk se má vzdát hmotného těla, které se obrátí v prach, a nechat vzduch života vplynout do věčného rezervoáru vzduchu. Činnosti živé bytosti jsou vyvolávány v těle pohyby různých druhů vzduchu, známých pod souhrnným názvem prāṇa-vāyu. Jógíni obyčejně usilují o ovládnutí těchto vzduchů. Duše má stoupat z jednoho vzdušného okruhu do druhého, až vstoupí do nejvyššího okruhu (brahma-randhra). Z tohoto bodu se může dokonalý jógín přenést na libovolnou planetu. Postupuje se při tom tak, že člověk se nejdříve vzdá jednoho hmotného těla a pak vstoupí do druhého, ale nejvyšší dokonalosti těchto proměn je možné dosáhnout jen tehdy, je-li živá bytost schopna vzdát se hmotného těla úplně, jak to doporučuje tato mantra. Pak může vstoupit do duchovní sféry, kde může vyvinout zcela odlišný druh těla— tělo duchovní, které není vystaveno smrti ani proměnám.

Hier in der materiellen Welt wird man von der Natur gezwungen, seinen Körper zu wechseln, weil man verschiedene Wünsche nach Sinnenbefriedigung hegt. Diese Wünsche zeigen sich in allen Lebensformen – von den Mikroben bis hin zu den vollendeten materiellen Körpern Brahmās und der Halbgötter. All diese Lebewesen besitzen Körper, die auf unterschiedliche Weise aus Materie zusammengesetzt sind. Der intelligente Mensch sieht die Einheit nicht in der Vielfalt der Körper, sondern in der spirituellen Identität, denn der spirituelle Funke, der ein integraler Teil des Höchsten Herrn ist, ist der gleiche – ob er sich nun im Körper eines Schweins oder in dem eines Halbgottes befindet. Das Lebewesen nimmt seinen frommen und schlechten Taten gemäß verschiedene Körper an. Der menschliche Körper ist hoch entwickelt und mit vollem Bewußtsein ausgestattet. Nach Aussage der vedischen Schriften (Bg. 7.19) ergibt sich der vollkommene Mensch dem Herrn, nachdem er viele Leben hindurch Wissen kultiviert hat. Die Kultivierung von Wissen gelangt nur zur Vollendung, wenn der Wissende dahin kommt, sich dem Höchsten Herrn, Vāsudeva, zu ergeben. Ansonsten – wenn man nicht begreift, dass die Lebewesen ewige Teile des Ganzen sind und niemals das Ganze werden können –, fällt man, selbst nachdem man seine spirituelle Identität erkannt hat, wieder in die materielle Welt hinab. Ja, man muss sogar hinabfallen, wenn man mit dem brahmajyoti eins war.

V hmotném světě nás hmotná příroda nutí měnit těla podle toho, jakých smyslových požitků si žádáme. Tyto tužby se projeví v různých životních druzích od mikrobů až po nejdokonalejší hmotná těla—těla Brahmy a polobohů. Těla všech těchto živých bytostí jsou vytvořena z hmoty zformované do různých podob a inteligentní člověk nevidí jednotu v rozmanitosti těl, nýbrž v duchovní totožnosti. Duchovní jiskra, jež je nedílnou částí Nejvyššího Pána, je stejná v těle vepře i v těle poloboha. Živá bytost mění těla podle toho, zda je její činnost zbožná či neřestná. Lidské tělo je vysoce vyvinuté a obdařené plným vědomím. Podle védských spisů se nejdokonalejší člověk oddává Pánu po mnohaživotním rozvíjení poznání. Poznání dospěje k dokonalosti teprve tehdy, oddá-li se hledající Nejvyššímu Pánu, Vásudévovi. Dokonce i když člověk již poznal svou duchovní totožnost, ale nedošel k poznání, že živé bytosti jsou věčnými částicemi Celku, a že se nikdy nemohou stát Celkem musí znovu poklesnout do hmotné existence, i když již splynul s brahmadžjóti.

Wie wir aus den vorangegangenen mantras erfahren haben, ist das von der transzendentalen Gestalt des Herrn ausgehende brahmajyoti von spirituellen Funken erfüllt, die individuelle Wesen mit dem vollen Bewußtsein der Existenz sind. Wenn in einem dieser Lebewesen der Wunsch erwacht, die Sinne zu genießen, wird es in die materielle Welt versetzt, um unter dem Gebot der Sinne zu einem falschen Herrn zu werden. Der Wunsch nach Herrschaft und Genuss ist die materielle Krankheit des Lebewesens, denn im Bann der Sinnenfreude wandert es durch die vielfältigen Körper in der materiellen Welt. Mit dem brahmajyoti eins zu werden zeugt nicht von gereiftem Wissen. Nur wenn man sich dem Herrn völlig ergibt und den Wunsch nach spirituellem Dienst entwickelt, erreicht man die höchste Stufe der Vollkommenheit.

Brahmadžjóti, emanující z transcendentálního těla Pána, je plná duchovních jisker, jež jsou individuálními bytostmi, plně si vědomými své existence. Někdy v těchto živých bytostech vzplane touha užívat si smyslů, a jsou proto poslány do hmotného světa, aby se tam staly falešnými pány pod nadvládou smyslů. Tato touha po vládě je hmotnou chorobou živé bytosti a pod vlivem smyslového požitku prochází různými těly projevenými v hmotném světě. Splynutí s brahmadžjóti není znakem zralého poznání. Nejvyššího stupně dokonalosti lze dosáhnout pouze naprostým odevzdáním se Pánovi a rozvíjením duchovní služby.

In diesem mantra betet das Lebewesen, in das spirituelle Königreich Gottes eingehen zu dürfen, nachdem es seinen materiellen Körper und seine materielle Lebensluft aufgegeben hat. Der Gottgeweihte betet zum Herrn, Er möge sich an die Werke und Opfer Seines Dieners erinnern, ehe dessen materieller Körper zu Asche wird. Dieses Gebet wird in der Todesstunde gesprochen, im vollen Bewußtsein der vergangenen Taten und des endgültigen Ziels. Wer völlig unter der Herrschaft der materiellen Natur steht, erinnert sich an die abscheulichen Taten, die er während der Existenz seines materiellen Körpers begangen hat, und bekommt folglich nach dem Tode einen weiteren materiellen Körper. Die Bhagavad-gītā (8.6) bestätigt diese Wahrheit:

V této mantře prosí živá bytost, aby po opuštění svého hmotného těla a hmotného vzduchu mohla vstoupit do duchovního království Boha. Oddaný prosí Pána, aby se Pán rozpomněl na jeho činy a oběti, jež Mu přinášel, než se jeho hmotné tělo obrátí v prach. Tato modlitba je vyřčena v hodině smrti, v níž si umírající plně uvědomuje své minulé skutky a svůj konečný cíl. Ten, kdo je úplně pod vládou hmotné přírody, se rozpomíná na ohavné činy, jichž se dopustil během existence svého hmotného těla, a následkem toho dostává po smrti další hmotné tělo. Bhagavad-gītā (8.6) to potvrzuje:

yaṁ yaṁ vāpi smaran bhāvaṁ
tyajaty ante kalevaram
taṁ tam evaiti kaunteya
sadā tad-bhāva-bhāvitaḥ

„O Sohn Kuntīs, den Seinszustand, an den man sich beim Verlassen des Körpers erinnert, wird man ohne Fehl erreichen.“ Der Geist trägt also die Neigungen des Lebewesens in das nächste Leben.

“Whatever state of being one remembers when he quits his body, O son of Kuntī, that state he will attain without fail.” Thus the mind carries the living entity’s propensities into the next life.

Im Gegensatz zu den einfachen Tieren, deren Geist nicht entwickelt ist, kann sich der Mensch an die in seinem Leben vollbrachten Taten erinnern, und sie ziehen wie Träume an seinem geistigen Auge vorbei. Sein Geist bleibt daher von materiellen Wünschen erfüllt, und so kann er nicht in einem spirituellen Körper in das Reich Gottes eingehen. Die Gottgeweihten indes entwickeln Liebe zu Gott, indem sie sich im hingebungsvollen Dienst des Herrn betätigen. Selbst wenn sich der Gottgeweihte in der Todesstunde nicht an seinen göttlichen Dienst erinnert – der Herr vergisst ihn nicht. Das obige Gebet soll den Herrn an die Opfer des Gottgeweihten erinnern, doch auch ohne solche Erinnerung vergisst der Herr nicht den hingebungsvollen Dienst Seines reinen Geweihten.

Na rozdíl od jednoduchých živočichů s nevyvinutou myslí si může lidská bytost pamatovat minulé činy, jako si pamatuje sny, a proto zůstává její mysl zatížena hmotnými touhami a nemůže vstoupit do duchovního království s duchovním tělem. Oddaní však rozvíjejí lásku k Bohu vykonáváním oddané služby Pánu. I když se oddaný v hodině smrti nerozpomene na svou božskou službu, Pán na něho nezapomene. Tato modlitba má Pánovi připomenout oběti oddaného, ale Pán si oddanou službu čistého oddaného pamatuje i bez připomínky.

In der Bhagavad-gītā (9.30–34) beschreibt der Herr deutlich Seine innige Beziehung zu Seinem Geweihten: „Auch wenn jemand die abscheulichsten Handlungen begeht, muss man ihn, wenn er im hingebungsvollen Dienst tätig ist, als heilig betrachten, denn er befindet sich auf dem richtigen Pfad. Sehr bald wird er rechtschaffen werden und beständigen Frieden erlangen. O Sohn Kuntīs, verkünde kühn, dass Mein Geweihter niemals vergeht. O Sohn Pṛthās, diejenigen, die bei Mir Zuflucht suchen – seien sie auch von niederer Herkunft wie Frauen, vaiśyas [Kaufleute] und śūdras [Arbeiter] –, können das höchste Ziel erreichen. Wie viel größer sind also die brāhmaṇas, die Rechtschaffenen, die Gottgeweihten und heiligen Könige, die sich in dieser vergänglichen, jammervollen Welt in Meinem liebenden Dienst betätigen. Denke ohne Unterlass an Mich, werde Mein Geweihter, erweise Mir deine Achtung und verehre Mich. Auf solche Weise in Mich vertieft, wirst du ohne Zweifel zu Mir gelangen.“

The Lord clearly describes His intimate relationship with His devotees in the Bhagavad-gītā (9.30–34): „Je-li ten, kdo se dopustí i toho nejohavnějšího činu, zaměstnaný oddanou službou, má být považován za světce, protože jeho rozhodnost je správná. Brzy se napraví a dosáhne trvalého klidu. Ó synu Kuntī, směle vyhlas, že Můj oddaný nebude nikdy zničen. Ó synu Pṛthy! Ti, kdo se ke Mně uchýlí, byť jsou i nižšího původu, ženy, vaiśyové (obchodníci) a śūdrové (dělníci), mohou dosáhnout nejvyššího cíle. O co víc to musí platit o řádných lidech, brāhmaṇech, oddaných a svatých králích. Když jsi tedy přišel do tohoto dočasného světa plného utrpení, s láskou Mi služ."

Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura erläutert diese Verse wie folgt: „Man soll einem Geweihten Kṛṣṇas nachfolgen, der sich auf dem richtigen Pfad, nämlich dem Pfad der Heiligen, befindet, auch wenn er charakterlich nicht einwandfrei erscheinen mag (su-durācara). Man sollte versuchen, den Ausdruck su-durācara richtig zu verstehen. Eine bedingte Seele muss in zweifacher Hinsicht handeln – einmal für die Erhaltung des Körpers und zum anderen für Selbsterkenntnis. Gesellschaftliche Stellung, geistige Entwicklung, Sauberkeit, Entbehrungen, Ernährung und der Kampf ums Dasein haben alle mit der Erhaltung des Körpers zu tun, wohingegen man die Tätigkeiten, die sich mit Selbsterkenntnis befassen, in seiner Eigenschaft als Gottgeweihter ausführt. Diese beiden verschiedenen Handlungsweisen verlaufen parallel, denn eine bedingte Seele kann nicht die Erhaltung ihres Körpers aufgeben. Die Tätigkeiten für die Erhaltung des Körpers nehmen jedoch in dem Maße ab, wie der hingebungsvolle Dienst zunimmt. Solange das Maß des hingebungsvollen Dienstes nicht den richtigen Stand erreicht hat, besteht immer die Möglichkeit, dass sich gelegentlich eine gewisse Weltzugewandtheit bemerkbar macht; doch sollte man zur Kenntnis nehmen, dass diese Neigung nicht allzu lange bestehen kann, denn durch die Gnade des Herrn werden alle Unvollkommenheiten innerhalb kurzer Zeit verschwinden. Deshalb ist der Pfad des hingebungsvollen Dienstes der einzig richtige Pfad. Wenn man sich auf dem richtigen Pfad befindet, behindert nicht einmal eine gelegentliche Weltzugewandtheit den Fortschritt der Selbsterkenntnis.“

Šríla Bhaktivinóda Thákura vysvětluje verše Gíty takto: “Oddaný, jenž je na správné cestě světců, má být akceptován, i když se třeba zdá, že je pochybného charakteru. Musíme se pokusit objasnit správně význam slov “pochybný charakter”. Podmíněná duše musí jednat se zřetelem na dva zájmy—údržbu těla a seberealizaci. Společenské postavení, duševní vývoj, čistota, pokání, obživa a boj o existenci jsou určeny k údržbě těla. Jednání v zájmu seberealizace je činnost, kterou oddaný vykonává pro Pána. Oba tyto rozdílné druhy jednání probíhají souběžně, neboť podmíněná duše nemůže zanechat činností pro údržbu svého těla. Podíl činností pro údržbu těla se však snižuje úměrně ke zvyšování podílu činností zaměřených na oddanou službu. Dokud podíl oddané služby nedosáhne správné míry, trvá nebezpečí příležitostného projevu světskosti. Zde je nutno poznamenat, že tento projev nemůže trvat dlouho, neboť Boží milostí jsou tyto nedostatky velmi rychle odstraněny. Proto je cesta oddané služby jedinou správnou cestou. Je-li člověk na správné cestě, není ani příležitostný projev světskosti na překážku pokrokům při seberealizaci.”

Die Möglichkeiten, die der hingebungsvolle Dienst bietet, bleiben den Unpersönlichkeitsanhängern vorenthalten, weil sie zu stark am brahmajyoti-Aspekt des Herrn hängen. Wie in den vorangegangenen mantras erklärt wurde, können sie das brahmajyoti nicht durchdringen, weil sie nicht an den Persönlichen Gott glauben. Sie befassen sich vornehmlich mit Wortspielereien und gedanklichen Spekulationen, und daher sind ihre Bemühungen fruchtlos, was im zwölften Kapitel der Bhagavad-gītā (12.5) bestätigt wird.

Impersonalistům jsou klady oddané služby odepřeny, neboť je přitahuje brahmadžjóti, záře Pána. Předcházející mantry ale říkají, že za brahmadžjóti nemohou proniknout a v Nejvyššího Pána nevěří. Zabývají se převážně sémantikou, slovním kejklířstvím na mentální úrovni. Proto jsou jejich snahy bezvýsledné, jak také potvrzuje dvanáctá kapitola Bhagavad-gíty (12.5).

Alles in diesem mantra Erstrebte kann leicht erreicht werden, wenn man ständig mit dem persönlichen Aspekt der Absoluten Wahrheit verbunden ist. Der hingebungsvolle Dienst für den Herrn besteht im Wesentlichen aus neun transzendentalen Tätigkeiten, denen sich der Gottgeweihte widmet: 1) über den Herrn zu hören, 2) den Herrn zu lobpreisen, 3) sich an den Herrn zu erinnern, 4) den Lotosfüßen des Herrn zu dienen, 5) den Herrn zu verehren, 6) zum Herrn zu beten, 7) dem Herrn zu dienen, 8) ein Freund des Herrn zu werden und 9) dem Herrn alles hinzugeben. Diese neun Grundsätze des hingebungsvollen Dienstes – alle zusammen oder jeder für sich – können dem Gottgeweihten helfen, ständig mit Gott in Berührung zu bleiben. So ist es für den Gottgeweihten am Ende des Lebens einfach, sich an den Herrn zu erinnern. Die folgenden neun bekannten Gottgeweihten erreichten die höchste Vollkommenheit, indem sie nur einem dieser Grundsätze folgten: 1) Mahārāja Parīkṣit, der Held des Śrīmad-Bhāgavatam, erreichte durch Hören über den Herrn das ersehnte Ziel. 2) Śukadeva Gosvāmī, der Sprecher des Śrīmad-Bhāgavatam, erreichte die höchste Vollkommenheit durch das bloße Lobpreisen des Herrn. 3) Akrūra wurde das gewünschte Ergebnis durch Beten zuteil. 4) Prahlāda Mahārāja gelangte ans höchste Ziel, indem er sich an den Herrn erinnerte. 5) Pṛthu Mahārāja erreichte durch Verehrung des Herrn die Vollkommenheit. 6) Lakṣmī erreichte die Vollkommenheit, indem sie den Lotosfüßen des Herrn diente. 7) Hanumān erreichte das ersehnte Ziel, indem er dem Herrn persönliche Dienste erwies. 8) Arjuna wurde das erwünschte Ergebnis durch seine Freundschaft mit dem Herrn zuteil. 9) Bali Mahārāja erreichte die höchste Vollkommenheit, indem er alles hingab, was er besaß.

Všechny možnosti, o nichž se tato mantra zmiňuje, lze snadno získat neustálým stykem s osobním rysem Absolutní Pravdy. Oddaná služba oddaných Pánu se v podstatě skládá z devíti transcendentálních činností: 1. naslouchání vyprávěním o Pánu, 2. velebení Pána, 3. vzpomínání na Pána, 4. sloužení lotosovým nohám Pána, 5. uctíváním Pána, 6. modlením se k Pánu, 7. sloužením Pánu, 8. přátelského styku s Pánem a 9. odevzdáním všeho Pánu. Těchto devět zásad oddané služby—dohromady nebo jednotlivě—napomáhá oddanému být v neustálém spojení s Bohem, a proto pro něho není těžké myslet na konci svého života na Pána. Následujících devět oddaných dosáhlo dokonalosti následováním vždy jediné z těchto zásad: 1. Mahárádža Paríkšit, hrdina Šrímad-Bhágavatamu, dosáhl vytouženého cíle nasloucháním. 2. Šukadéva Gósvámí, mluvčí Šrímad-Bhágavatamu, dosáhl dokonalosti velebením Pána. 3. Akrúra dosáhl vytouženého cíle modlením. 4. Prahláda Mahárádža dosáhl dokonalosti vzpomínáním na Pána. 5. Prthu Mahárádža dosáhl dokonalosti uctíváním. 6. Lakšmí, bohyně štěstí, dosáhla dokonalosti službou lotosovým nohám Pána. 7. Hanumán dosáhl žádaného výsledku prokazováním osobní služby Pánu. 8. Ardžuna dosáhl žádaného výsledku přátelstvím s Pánem. 9. Mahárádža Bali dosáhl vytouženého výsledku tím, že Mu odevzdal všechno, co měl.

Die Bedeutung dieses mantra der Śrī Īśopaniṣad und so gut wie aller mantras der vedischen Hymnen ist in den Vedānta-sūtras zusammengefasst und wird im Śrīmad-Bhāgavatam genau erklärt. Das Śrīmad- Bhāgavatam ist die reife Frucht am Baum der vedischen Weisheit. Dort wird das obige mantra im Verlauf der Fragen und Antworten zwischen Mahārāja Parīkṣit und Śukadeva Gosvāmī gleich zu Beginn ihrer Begegnung erklärt. Hören und Chanten über die Gotteswissenschaft sind die Eckpfeiler des hingebungsvollen Lebens. Das gesamte Bhāgavatam wurde von Mahārāja Parīkṣit gehört und von Śukadeva Gosvāmī gesprochen. Mahārāja Parīkṣit wandte sich mit seinen Fragen an Śukadeva Gosvāmī, weil Śukadeva ein größerer spiritueller Meister war als alle anderen yogīs und Transzendentalisten seiner Zeit.

Výklad této mantry a prakticky vzato všech manter védských hymnů je shrnut ve Védánta-sútrách a vše je znovu přesně vysvětleno ve Šrímad-Bhágavatamu. Šrímad-Bhágavatam je zralým plodem stromu védské moudrosti. Ve Šrímad-Bhágavatamu je tato mantra vysvětlena formou otázek a odpovědí mezi Mahárádžou Paríkšitem a Šukadévou Gósvámím na začátku jejich setkání. Základní zásadou zbožného života je naslouchání a rozmlouvání o vědě o Bohu, a tak Šukadéva Gósvámí přednesl Mahárádžovi Paríkšitovi celý Šrímad-Bhágavatam. Mahárádža Paríkšit kladl otázky Šukadévovi, protože Šukadéva byl větším duchovním mistrem, než kterýkoliv tehdejší jógín nebo transcendentalista.

Mahārāja Parīkṣits Hauptfrage lautete: „Worin besteht die Pflicht jedes Menschen, insbesondere zur Zeit des Todes?“ Śukadeva Gosvāmī antwortete:

Otázka Mahárádži Paríkšita zněla: “Co je povinností každého člověka, zvláště v okamžiku smrti?” Šukadéva Gósvámí odpověděl:

tasmād bhārata sarvātmā
bhagavān īśvaro hariḥ
śrotavyaḥ kīrtitavyaś ca
smartavyaś cecchatābhayam

„Jeder, der von allen Ängsten frei sein möchte, soll stets über den Höchsten Persönlichen Gott, der alles lenkt, alle Schwierigkeiten beseitigt und die Überseele aller Lebewesen ist, hören, Ihn lobpreisen und sich an Ihn erinnern.“ (Bhāg. 2.1.5)

“Každý, kdo touží po osvobození od všech úzkostí, má neustále naslouchat o Nejvyšším Pánu, opěvovat Ho a myslet na Něho, neboť Nejvyšší Osobnost Božství je nejvyšším vládcem, ničitelem všech nesnází a Nadduší všech živých bytostí.” (Šrímad-Bhágavatam 2.1.5)

Die so genannte menschliche Gesellschaft ist nachts gewöhnlich mit Schlafen und Geschlechtsverkehr beschäftigt und tagsüber mit Geldverdienen oder mit dem Unterhalt der Familie. Die Menschen finden nur sehr wenig Zeit, über den Persönlichen Gott zu sprechen oder Fragen über Ihn zu stellen. Sie verneinen Gottes Dasein auf vielerlei Art, vor allem, indem sie erklären, Er sei unpersönlich, das heißt ohne Sinneswahrnehmung. In den vedischen Schriften – ob in den Upaniṣaden, dem Vedānta-sūtra, der Bhagavad-gītā oder dem Śrīmad-Bhāgavatam – wird jedoch erklärt, dass der Herr ein fühlendes Wesen ist und als Höchster über allen anderen Lebewesen steht. Seine ruhmreichen Taten und Spiele sind mit Ihm identisch. Man soll daher nicht über das sinnlose Tun weltlicher Politiker und so genannter bedeutender Persönlichkeiten in der Gesellschaft hören und sprechen, sondern sein Leben so einrichten, dass man sich göttlichen Tätigkeiten widmen kann, ohne auch nur eine Sekunde zu verschwenden. Die Śrī Īśopaniṣad weist uns den Weg zu solch göttlichem Tun.

Tak zvaná lidská společnost se běžně zaměstnává tím, že v noci spí nebo se věnuje sexu a ve dne se snaží vydělávat co možná nejvíce peněz nebo nakupuje pro údržbu rodiny. Lidé si najdou jen velmi málo času na to, aby hovořili o Šrí Kršnovi, Osobnosti Božství, nebo aby se na Něho vyptávali. Zapírají existenci Boha mnoha způsoby, především prohlášením, že je neosobní, to jest bez smyslového vnímání. Avšak ve védských spisech, ať už v Upanišadách, Védánta-sútrách, Bhagavad-gítě nebo ve Šrímad-Bhágavatamu je vysvětleno, že Pán je vědomá bytost, nejvyšší mezi živými bytostmi. Jeho slavné činy jsou s Ním totožné. Člověk tedy nemá naslouchat a mluvit o činech světských politiků a jiných takzvaných společensky významných mužů, neboť to jsou vše pouze nesmysly, a místo toho by si měl uspořádat svůj život tak, aby neztratil ani sekundu a mohl se plně věnovat duchovním činnostem. Šrí Íšópanišad nám ukazuje cestu, která k těmto činnostem vede.

Woran wird man sich zur Todesstunde, wenn die Funktionen des Körpers gestört sind, erinnern können, wenn man nicht mit hingebungsvollem Dienst vertraut ist? Und wie kann man dann zum Allmächtigen Herrn beten, Er möge sich an alle Opfer erinnern, die man Ihm darbrachte? Opfer bedeutet, das Verlangen der Sinne nicht zu beachten. Man muss diese Kunst erlernen, indem man die Sinne das ganze Leben hindurch in den Dienst des Herrn stellt. Das Ergebnis solcher Übung wird uns zur Zeit des Todes zugute kommen.

Na co může člověk myslet v okamžiku smrti, ve chvíli, kdy se jeho tělo rozpadává, pokud si nenavykl vykonávat oddanou činnost? A jak bude prosit všemohoucího Pána, aby se rozpomněl na jeho oběti? Oběť znamená potlačit zájem smyslů. Člověk si musí osvojit toto umění, aby během svého života mohl zapojit smysly do služeb Pánu, což mu bude v okamžiku smrti k užitku.