TEXT 26

Text

Verš

atha cainaṁ nitya-jātaṁ
nityaṁ vā manyase mṛtam
tathāpi tvaṁ mahā-bāho
nainaṁ śocitum arhasi

Synonyms

Synonyma

atha — wenn aber; ca — auch; enam — diese Seele; nitya-jātam — immer geboren; nityam — für immer; vā — oder; manyase — du denkst; mṛtam — tot; tathā api — dennoch; tvam — du; mahā-bāho — o Starkarmiger; na — niemals; enam — über die Seele; śocitum — zu wehklagen; arhasi — verdienst.

atha — jestliže ale; ca — také; enam — tuto duši; nitya-jātam — vždy se rodící; nityam — navěky; vā — nebo; manyase — považuješ za; mṛtam — mrtvou; tathā api — přesto; tvam — ty; mahā-bāho — ó ty, který máš mocné paže; na — nikdy; enam — pro duši; śocitum — bědovat; arhasi — měl bys.

Translation

Překlad

Wenn du jedoch glaubst, daß die Seele [oder die Lebenssymptome] ständig geboren wird und für immer stirbt, gibt es für dich dennoch keinen Grund zu klagen, o Starkarmiger.

Jestliže si ovšem myslíš, že duše (či příznaky života) se vždy rodí a umírá navěky, ani pak nemáš důvod bědovat, válečníku mocných paží.

Purport

Význam

ERLÄUTERUNG: Es gibt immer eine Klasse von Philosophen, die, ähnlich wie die Buddhisten, nicht an eine vom Körper gesonderte Existenz der Seele glaubt. Als Śrī Kṛṣṇa die Bhagavad-gītā sprach, gab es Philosophen dieser Art, und sie waren als Lokāyatikas und Vaibhāṣikas bekannt. Diese Philosophen vertraten die Auffassung, Lebenssymptome entstünden in einem gewissen Reifestadium materieller Verbindungen. Die modernen materialistischen Wissenschaftler und Philosophen denken ähnlich. Ihrer Ansicht nach ist der Körper eine Kombination materieller Elemente, und sie glauben, die Lebenssymptome entwickelten sich auf einer gewissen Stufe durch die Wechselwirkung physischer und chemischer Elemente. Die Wissenschaft der Anthropologie stützt sich auf diese Philosophie. In neuerer Zeit gibt es viele Pseudoreligionen – die jetzt vor allem in Amerika Mode werden –, die sich ebenfalls dieser Philosophie anschließen, wie die nihilistischen, nichtdevotionalen buddhistischen Sekten.

Vždy najdeme třídu filozofů (velice blízkých budhistům), jež nevěří v oddělenou existenci duše mimo tělo. Je vidět, že žili i v době, kdy Pán Kṛṣṇa přednášel Bhagavad-gītu — tehdy byli známí pod jmény lokāyatikové a vaibhāṣikové. Tito filozofové tvrdí, že příznaky života se objevují v jistém zralém stádiu kombinace hmotných prvků. Moderní vědci studující hmotu a materialističtí filozofové uvažují podobně. Podle nich je tělo kombinací hmotných prvků a v jistém stavu se vzájemným působením těchto fyzických a chemických složek vyvíjejí příznaky života. Na tom se zakládá celá věda o antropologii. V současné době se k této filozofii — jakož i k nihilistickým budhistickým sektám neoddaných — hlásí také mnoho falešných náboženství, jež přicházejí do módy v Americe.

Selbst wenn Arjuna nicht an die Existenz der Seele glaubte – wie es bei den Vertretern der Vaibhāṣika-Philosophie der Fall ist –, hätte für ihn dennoch kein Grund zur Klage bestanden. Niemand beklagt den Verlust einer Masse von Chemikalien und hört deswegen auf, seine vorgeschriebene Pflicht zu erfüllen. Im Gegenteil, in der modernen Wissenschaft und Kriegsführung werden zahllose Tonnen von Chemikalien verschwendet, wenn es darum geht, den Feind zu besiegen. Gemäß der Vaibhāṣika-Philosophie vergeht die sogenannte Seele (ātmā) mit der Auflösung des Körpers. In jedem Fall also – ob Arjuna die vedische Schlußfolgerung akzeptierte, daß es eine atomische Seele gibt, oder ob er nicht an die Existenz der Seele glaubte – hatte er keinen Grund zu klagen. Da nach der Theorie der Vaibhāṣikas in jedem Augenblick unendlich viele Lebewesen aus der Materie erzeugt werden und unendlich viele sterben, braucht man um solche Ereignisse nicht zu trauern. Wenn es für die Seele keine Wiedergeburt gäbe, hätte für Arjuna kein Grund bestanden, sich vor den sündhaften Reaktionen zu fürchten, die entstehen würden, wenn er seinen Großvater und seinen Lehrer tötete. Gleichzeitig aber bezeichnete Kṛṣṇa Arjuna ironischerweise als mahā- bāhu („Starkarmiger“), da zumindest Er die Theorie der Vaibhāṣikas, die das vedische Wissen völlig außer acht läßt, nicht akzeptierte. Als kṣatriya gehörte Arjuna der vedischen Kultur an, und daher war es seine Pflicht, weiter ihren Prinzipien zu folgen.

I kdyby Arjuna nevěřil v existenci duše — tak jako v ni nevěří stoupenci filozofie vaibhāṣika — přesto neměl důvod bědovat. Nikdo nenaříká nad ztrátou nějakého množství chemických látek a nepřestane kvůli ní konat svou předepsanou povinnost. Při rozvoji moderní vědy a vědeckém vedení války se v zájmu vítězství nad nepřítelem naopak plýtvá celými tunami chemických látek. Filozofie vaibhāṣika učí, že takzvaná duše, ātmā, zaniká spolu s tělem. Ať už tedy Arjuna souhlasil s védským závěrem, že existuje nepatrná duše, nebo v její existenci nevěřil, ani v jednom případě neměl důvod bědovat. Podle teorie vaibhāṣiků vzniká každým okamžikem z hmoty mnoho živých bytostí a stejně tak jich každým okamžikem mnoho zaniká — není tedy třeba se nad takovými událostmi rmoutit. Kdyby se duše již znovu nerodila, Arjuna neměl důvod se bát, že bude postižen reakcemi za zabití svého děda a učitele. Kṛṣṇa však zároveň Arjunu jízlivě oslovil mahā-bāho, “válečníku mocných paží”, protože On sám teorii vaibhāṣiků, která ignoruje védskou moudrost, neuznával. Arjuna jako kṣatriya náležel k védské kultuře, a patřilo se tedy, aby se i nadále držel jejích zásad.