TEXT 15

Tekst

Verš

nādatte kasyacit pāpaṁ
na caiva sukṛtaṁ vibhuḥ
ajñānenāvṛtaṁ jñānaṁ
tena muhyanti jantavaḥ

Synonyms

Synonyma

na — aldrig; ādatte — accepterer; kasyacit — nogens; pāpam — synd; na — ej heller; ca — også; eva — afgjort; su-kṛtam — fromme aktiviteter; vibhuḥ — den Højeste Herre; ajñānena — af uvidenhed; āvṛtam — dækket; jñānam — viden; tena — af den; muhyanti — forvirres; jantavaḥ — de levende væsener.

na — ne; ādatte — přijímá; kasyacit — kohokoliv; pāpam — hřích; na — ani; ca — také; eva — jistě; su-kṛtam — zbožné činnosti; vibhuḥ — Nejvyšší Pán; ajñānena — nevědomostí; āvṛtam — pokryté; jñānam — poznání; tena — tím; muhyanti — jsou zmateny; jantavaḥ — živé bytosti.

Translation

Překlad

Den Højeste Herre påtager Sig heller ikke nogens syndige eller fromme handlinger. De legemliggjorte væsener er imidlertid forvildede på grund af den uvidenhed, der tilslører deres virkelige kundskab.

Ani Nejvyšší Pán nepřijímá ničí hříšné či zbožné činnosti. Vtělené bytosti jsou ale zmateny nevědomostí, která zastírá jejich pravé poznání.

Purport

Význam

FORKLARING: Sanskritordet vibhu betyder den Højeste Herre, der er fuld af ubegrænset viden, rigdom, styrke, berømmelse, skønhed og forsagelse. Han er altid tilfreds i Sig selv og uforstyrret af både syndige og fromme handlinger. Han skaber ingen bestemt situation for noget levende væsen, men fordi det levende væsen vildledes af uvidenhed, ønsker det selv at blive hensat under bestemte levevilkår, hvilket sætter hans kæde af handlinger og deres reaktioner i gang. Et levende væsen er i kraft af sin højere natur fuld af viden. Ikke desto mindre er han på grund af sin begrænsede kraft tilbøjelig til at blive påvirket af uvidenhed. Herren er almægtig, men det er det levende væsen ikke. Herren er vibhu eller alvidende, men det levende væsen er aṇu eller atomisk. Eftersom han er en levende sjæl, har han på grund af sin frie vilje evnen til at ønske. Men det er udelukkende den almægtige Herre, der opfylder hans ønsker. Og når det levende væsen således bliver forvildet i sine ønsker, lader Herren ham få disse ønsker opfyldt, men Herren er aldrig ansvarlig for handlingerne og reaktionerne i den pågældende situation, som sjælen har ønsket sig. Fordi den legemliggjorte sjæl er i en forvildet tilstand, identificerer han sig med den materielle krop i den omstændighed, han befinder sig i, og bliver således underlagt livets midlertidige lidelse og lykke. Herren er det levende væsens bestandige ledsager som Paramātmā eller Oversjælen, og derfor kan Han forstå den individuelle sjæls ønsker på samme måde, som man kan opfatte en blomsts duft, når man er i nærheden af den. Ønsker er en subtil form for betingethed hos det levende væsen. Herren opfylder hans ønsker, sådan som han fortjener det. Mennesket spår, men Gud råder. Den individuelle sjæl er derfor ikke almægtig i opfyldelsen af sine ønsker. Herren kan imidlertid opfylde alle ønsker, og neutral som Han er over for alle, blander Han Sig ikke i de små uafhængige levende væseners ønsker. Men hvis man ønsker Kṛṣṇa, tager Han Sig særligt af én og opmuntrer én til at ønske på en måde, så man kan opnå Ham og blive evigt lykkelig. Der står derfor i de vediske hymner (Kauṣītakī Upaniṣad 3.9), eṣa u hy eva sādhu karma kārayati taṁ yam ebhyo lokebhya unninīṣate, eṣa u evāsādhu karma kārayati taṁ yam adho ninīṣate: “Herren engagerer det levende væsen i fromme handlinger, så han kan blive ophøjet. Herren engagerer ham i ugudelige handlinger, så han kan gå til helvede.”

På samme måde står der i Mahābhārata (Vana-parva 31.27):

Sanskrtské slovo vibhu poukazuje na Nejvyššího Pána, jenž oplývá neomezeným poznáním, bohatstvím, silou, slávou, krásou a odříkáním. Je vždy spokojený sám v sobě; ničí hříšné ani zbožné činnosti Ho neznepokojují. Pán nevytváří pro žádnou živou bytost její danou životní situaci — živá bytost, zmatená nevědomostí, však touží po určitých životních podmínkách, a tím vzniká její řetěz akcí a reakcí. Vzhledem ke své vyšší povaze oplývá poznáním, ale kvůli své omezené moci je náchylná podlehnout vlivu nevědomosti. Pán je všemohoucí, ale živá bytost nikoliv. A Pán je vibhu neboli vševědoucí, zatímco živá bytost je aṇu, nepatrná. Jelikož je živou duší, má schopnost toužit na základě své svobodné vůle. Její touha se pak splní jedině díky všemocnému Pánu. Když je živá bytost zmatená touhami, Pán jí dovolí je ukojit, ale nikdy není zodpovědný za činy a následky, jež určitá vytoužená situace přinese. Zmatená vtělená duše se ztotožňuje s hmotným tělem, které za daných okolností má, a podléhá dočasnému utrpení a štěstí. Pán je v podobě Paramātmy neboli Nadduše stálým společníkem této individuální duše, a proto zná její touhy, stejně jako může člověk cítit vůni květiny, když je v její blízkosti. Touha je subtilní formou podmínění živé bytosti. Pán plní její touhu podle jejích zásluh — “Člověk míní, Bůh mění.” Individuální duše tedy není co do vyplnění tužeb všemocná. Pán však může splnit všechny touhy, a jelikož je nestranný, do tužeb nepatrných nezávislých živých bytostí se nevměšuje. Pokud však některá touží po Kṛṣṇovi, věnuje jí zvláštní péči a povzbuzuje ji, aby toužila takovým způsobem, že Ho bude moci dosáhnout a být věčně šťastná. Védské hymny proto hlásají: eṣa u hy eva sādhu karma kārayati taṁ yam ebhyo lokebhya unninīṣate. eṣa u evāsādhu karma kārayati yam adho ninīṣate — “Pán zaměstnává živou bytost zbožnými činnostmi, aby mohla zlepšit své postavení. A Pán ji také zaměstnává bezbožnými činnostmi, aby mohla jít do pekla.” (Kauṣītakī Upaniṣad 3.8)

ajño jantur anīśo ’yam
ātmanaḥ sukha-duḥkhayoḥ
īśvara-prerito gacchet
svargaṁ vāśv abhram eva ca

“Det levende væsen er helt afhængigt i både sin lykke og sin lidelse. Ved den Højestes vilje kan han komme til himmelen eller gå til helvede ligesom en sky, der bliver ført med af vinden.”

“Živá bytost je co do svého neštěstí a štěstí zcela závislá na vůli Nejvyššího — může jít do nebe nebo do pekla, stejně jako je mrak unášen větrem.”

På grund af sit dybt rodfæstede ønske om at undgå Kṛṣṇa-bevidsthed er det levende væsen derfor skyld i sin egen forvildelse. Selv om han af natur er evig, lyksalig og fuld af viden, glemmer han på grund af lidenheden af sin eksistens sin naturlige position i tjeneste til Herren og bliver således indfanget af uvidenhed. Forblændet af denne uvidenhed hævder det levende væsen, at Herren bærer ansvaret for hans betingede eksistens. Dette bliver bekræftet i Vedānta-sūtra (2.1.34) med ordene vaiṣamya-nairghṛṇye na sāpekṣatvāt tathā hi darśayati: “Herren hverken elsker eller hader nogen, selv om Han ser ud til at gøre det.”

Vtělená duše si tedy svou pradávnou touhou vyhnout se vědomí Kṛṣṇy sama způsobuje svoji zmatenost. Proto i když je svou přirozeností věčná, blažená a vědomá, kvůli své nepatrnosti zapomíná na své přirozené postavení služebníka Pána, a tak je polapena nevědomostí. Pod jejím vlivem pak prohlašuje, že Pán je zodpovědný za její podmíněný život. Vedānta-sūtry (2.1.34) rovněž učí: vaiṣamya-nairghṛṇye na sāpekṣatvāt tathā hi darśayati — “Pán vůči nikomu nechová nenávist ani zvláštní přízeň, i když to tak vypadá.”