Královou touhou bylo vysvobodit své předky, kteří shořeli na popel kvůli tomu, že znevážili Kapilu Muniho.

Nejvyšší Osobnost Božství říká:

“Zanech všech druhů náboženství a jen se Mi odevzdej. Já tě zbavím všech reakcí za hříšné jednání. Neboj se.” (Bg. 18.66). Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, na sebe může vzít reakce za hříšné činy kohokoliv a neutralizovat je, protože je pavitra, čistý-jako slunce, které se nikdy neznečistí žádnou světskou nákazou. Tejīyasāṁ na doṣāya vahneḥ sarva-bhujo yathā (Bhāg. 10.33.29). Toho, kdo je velice mocný, žádné hříšné jednání neovlivní. Zde však vidíme, že matka Ganga se bojí břemene hříchů lidí, kteří se budou koupat v jejích vodách. To naznačuje, že neutralizovat reakce za hříšné činy, ať už své vlastní nebo druhých, nedokáže nikdo jiný než Nejvyšší Osobnost Božství. Duchovní mistr musí někdy po přijetí žáka převzít jeho minulé hříchy, a jelikož je přetížený, musí za ně trpět; když ne v plné míře, pak alespoň částečně. Každý žák si proto musí dávat velký pozor, aby po zasvěcení již nepáchal žádné hříšné činy. Nebohý duchovní mistr je tak laskavý a milostivý, že žáka přijímá a částečně trpí za jeho hříchy, ale Kṛṣṇa svého služebníka, který káže Jeho slávu, hříšných reakcí zbavuje. Tak mu projevuje svou milost. Dokonce i matka Ganga se bála reakcí za hříšné jednání obyčejných lidí a dělala si starosti, jak se zbaví břemene těchto hříchů.

V matce Ganze se může koupat každý, je přístupná úplně všem. V její vodě se proto nekoupou jen hříšníci, ale i světci a oddaní, zvláště v Hardváru a na jiných posvátných místech, jimiž Ganga protéká. Oddaní a pokročilé svaté osoby ve stavu odříkání dovedou vysvobodit dokonce i Gangu. Tīrthī-kurvanti tīrthāni svāntaḥ-sthena gadābhṛtā (Bhāg. 1.13.10). Světci nosí Pána stále ve svých srdcích, a proto mohou dokonale očistit posvátná místa od všech reakcí za hříšné činy. Z toho důvodu musí obyčejní lidé vždy ctít svaté osoby. Existuje nařízení, že jakmile člověk uvidí vaiṣṇavu nebo i jakéhokoliv sannyāsīna, ihned má tomuto svatému muži vzdát úctu. Pokud na to zapomene, musí se ten den postit. To přikazují Védy. Každý si musí dávat velký pozor, aby se nedopouštěl přestupků u lotosových nohou oddaného či svaté osoby.

Existují sice metody odčinění (prāyaścitta), ale očistit člověka od reakcí za jeho hříchy samy o sobě nesvedou. To může jedině oddaná služba, jak je uvedeno v souvislosti s příběhem Ajāmila:

“Jen vzácná duše, která si osvojila úplnou a čistou oddanou službu Kṛṣṇovi, může vykořenit plevel hříšných činností tak, že již nikdy znovu nevzejde. Dokáže to pouhým prováděním oddané služby, tak jako slunce ihned rozptýlí mlhu svými paprsky.” (Bhāg. 6.1.15). Je-li člověk pod ochranou oddaného a upřímně mu slouží, pak může pomocí bhakti-yogy bezpečně neutralizovat reakce za všechny hříšné činy.

Říká se, že voda Gangy spočívá na hlavě Pána Śivy. Pán Śiva je inkarnací Nejvyšší Osobnosti Božství, jež udržuje celý vesmír prostřednictvím různých energií. Popisuje ho Brahma-saṁhitā (5.45):

“Když se mléko smíchá s jogurtovou kulturou, promění se v jogurt, ale svou podstatou není jogurt nic jiného než mléko. Podobně Nejvyšší Pán Govinda přijímá podobu Pána Śivy, aby splnil zvláštní úkol v oblasti hmotného dění. Klaním se u lotosových nohou Govindy, Nejvyšší Osobnosti Božství.” Pán Śiva je Nejvyšší Osobností Božství ve stejném smyslu, jako je jogurt mlékem, i když zároveň mlékem není. Pro udržování chodu hmotného světa existují tři inkarnace: Brahmā, Viṣṇu a Maheśvara (Pán Śiva). Pán Śiva je Viṣṇu v inkarnaci ovládající kvalitu nevědomosti. Hmotný svět je převážně pod vlivem této kvality, a proto je zde Pán Śiva přirovnán k zeměpisné délce a šířce celého vesmíru, který připomíná látku utkanou z podélných a příčných vláken.

Slova āśv atuṣyata vyjadřují, že Pán Śiva byl uspokojen velice brzy. Proto má ještě další jméno: Āśutoṣa. Materialisté mají Pána Śivu rádi, jelikož velmi rychle dá komukoliv žádaná požehnání, aniž by se staral o to, zda se jeho oddaným daří dobře, nebo zda trpí. Materialisté chtějí hmotné štěstí, přestože vědí, že je to jen druhá strana utrpení, a aby ho co nejdříve získali, uctívají Pána Śivu. Jsme svědky toho, že materialisté jsou obvykle oddaní mnoha polobohům, zvláště Pánu Śivovi a matce Durze. Vlastně ani netouží po duchovním štěstí, neboť to je jim prakticky neznámé. Ten, kdo však má vážný zájem být duchovně šťastný, musí přijmout útočiště u Pána Viṣṇua, jak si to On sám přeje:

“Zanech všech druhů náboženství a jen se Mi odevzdej. Já tě zbavím všech reakcí za hříšné jednání. Neboj se.” (Bg. 18.66)

Matka Ganga je uctívána svou vlastní vodou: oddaný z ní nabere trochu vody a obětuje ji Ganze nazpátek. Matka Ganga nic neztrácí, když oddaný tuto vodu nabírá, a nepřibyde, když ji dostane zpátky, ale ten, kdo ji uctívá, z toho má prospěch. Podobně oddaný Pána Mu s oddaností obětuje patraṁ puṣpaṁ phalaṁ toyam-lístek, květ, ovoce či vodu—ale vše včetně těchto věcí již Pánu patří, a proto není čeho se zříkat nebo co přijímat. Člověk musí jednoduše využít procesu bhakti, neboť jeho následováním nejenže nic neztratí, ale navíc získá přízeň Nejvyšší Osoby.

Očitá svědectví mohou potvrdit, že každý člověk, který pravidelně uctívá matku Gangu jednoduše tím, že se koupe v její vodě, je neustále zdravý a postupně se stává oddaným Pána. To je výsledek koupání se v Ganze. Doporučuje se ve všech védských śāstrách a ten, kdo se dá touto cestou, bude zbaven všech reakcí za hříšné jednání. Praktickým příkladem toho je, že se synové Mahārāje Sagary odebrali na nebeské planety, když se voda Gangy jen dotkla popela z jejich spálených těl.

Být úspěšný v hazardních hrách je také umění a kṣatriyům je dovoleno projevovat v nich své schopnosti. Pāṇḍuovci Kṛṣṇovou milostí při hazardní hře vše prohráli a přišli o království, manželku, rodinu i domov, protože nebyli zkušenými hráči. Z toho je vidět, že oddaný nemusí být zkušený v materialistických činnostech. Śāstra uvádí, že materialistické činnosti živým bytostem nepřísluší, a zvláště ne oddaným. Oddaný se má ohledně jídla spokojit s čímkoliv, co mu pošle Nejvyšší Pán jako prasādam. Jelikož nepropadá hříšným činnostem, jako je hazardování, požívání omamných látek, jedení masa a nedovolený sex, zůstává vždy čistý.

Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura zpíval:

Lidské tělo je nesmírně cenné, protože v něm může živá bytost pochopit pokyny Kṛṣṇy a dosáhnout svého konečného cíle. To, čeho má živá bytost v hmotném světě docílit, je, aby se vrátila domů, zpátky k Bohu. Každý v hmotném světě dychtí po štěstí, ale jelikož nezná svůj konečný cíl, mění těla jedno za druhým. Když však dostane příležitost získat lidské tělo, může se věnovat naplnění čtyř principů: dharma, artha, kāma a mokṣa, a řídí-li se náležitými pravidly, bude po osvobození dělat další pokrok a začne sloužit Rādě a Kṛṣṇovi. To je skutečný úspěch-ukončit koloběh zrození a smrti, vrátit se domů, zpátky k Bohu (mām eti), a tam se zaměstnat službou Rādě a Kṛṣṇovi. Lidské tělo je tedy určeno k završení duchovního pokroku. V celé lidské společnosti se zabití člověka bere velice vážně. Na jatkách se zabíjejí tisíce zvířat, a nikdo se o ně nestará, ale když je zabit jen jeden člověk, je to pokládáno za velmi vážné. Proč? Protože lidská podoba je nesmírně důležitá pro naplnění smyslu života.

Brāhmaṇova manželka nepovažovala svého muže za nějakého povrchního brāhmaṇu, který by se tak nazýval pouze proto, že se narodil v bráhmanské rodině. Naopak-tento brāhmaṇa skutečně projevoval všechny bráhmanské příznaky. Yasya yal lakṣaṇaṁ proktam (Bhāg. 7.11.35). Příznaky brāhmaṇy uvádí śāstra:

“Klid, sebeovládání, askeze, čistota, snášenlivost, čestnost, moudrost, poznání, a zbožnost jsou přirozené vlastnosti, podle kterých jednají brāhmaṇové.” (Bg. 18. 42). Nejenže musí být brāhmaṇa kvalifikovaný, ale musí se také věnovat bráhmanským činnostem. Kvalifikace nestačí; je nezbytné rovněž plnit povinnosti brāhmaṇy. Povinností brāhmaṇy je znát paraṁ brahma, Kṛṣṇu (paraṁ brahma paraṁ dhāma pavitraṁ paramaṁ bhavān). Jelikož tento brāhmaṇa byl skutečně kvalifikovaný a rovněž se věnoval bráhmanským činnostem (brahma-karma), zabít ho by byl velice hříšný čin a jeho žena žádala, aby byl ušetřen.

Slovo rājarṣi označuje krále, který se chová jako ṛṣi neboli mudrc. Takový král bývá rovněž nazýván naradeva, jelikož je považován za zástupce Nejvyššího Pána. Jeho povinností je vládnout království tak, aby byla zachována bráhmanská kultura, a proto nikdy neusiluje o brāhmaṇovu smrt. Obecně platí, že brāhmaṇa, žena, dítě, starý člověk a kráva nemají být ani stíháni zákonem. Brāhmaṇova žena proto krále žádala, aby od tohoto hříšného činu upustil.

Slovník Amara-kośa uvádí: bhrūṇo 'rbhake bāla-garbhe. Slovo bhrūṇa se vztahuje buď na krávu, nebo na živou bytost ve stádiu embrya. Ve védské kultuře platí, že zničit nevyvinutý zárodek náležící duši v lůně je stejně hříšné jako zabít krávu nebo brāhmaṇu. V embryu se živá bytost nachází v nevyvinutém stádiu. Moderní vědecká teorie, že život je pouhou kombinací chemických látek, je nesmysl. Vědci nedokáží vyrábět živé bytosti, dokonce ani ty, jež se rodí z vajec. Představa, že vědci dovedou připravit chemické prostředí podobné tomu, jež má vejce, a z něho stvořit život, je rovněž nesmyslná. Můžeme přijmout jejich teorii, že se v určité chemické směsi může objevit život, ale tito darebáci nejsou schopni takovou směs vytvořit. Tento verš poukazuje na bhrūṇasya vadham-zabití bhrūṇy neboli zničení embrya. To je výzva védské literatury. Primitivní ateistické přesvědčení, že živá bytost je kombinací hmoty, svědčí o nejhlubší nevědomosti.

Ve védské kultuře existuje zvyklost zvaná satī či saha-maraṇa, kdy žena umírá se svým manželem. Po smrti muže vstoupí jeho manželka dobrovolně na pohřební hranici spalující jeho tělo. V tomto verši vyjadřuje manželka brāhmaṇy pocity přirozené pro tuto kulturu. Žena bez manžela je jako mrtvé tělo. Proto musí být každá dívka ve védské kultuře vdaná. Za to je zodpovědný otec. Je možné dát dívku darem a manžel může mít více než jednu ženu, ale každá dívka musí být vdaná. To je védská kultura. Žena vždy na někom závisí-v dětství na otci, v mládí na manželovi a ve stáří na svých dospělých synech. Podle Manu-saṁhity nemá být nikdy nezávislá. Nezávislost pro ženu znamená život plný utrpení. Mnoho dívek dnešní doby není vdaných a myslejí si o sobě, že jsou úplně svobodné, ale jejich život je nešťastný. Zde vidíme příklad, kdy žena cítila, že bez svého manžela není nic jiného než mrtvé tělo.

Toto je příklad působení osudu. Král Saudāsa byl Vasiṣṭhovou kletbou odsouzen k určitému jednání, a jelikož to byl jeho osud, nemohl se navzdory své vysoké úrovni ubránit tomu, že se zachoval jako Rākṣasa připomínající tygra. Tal labhyate duḥkhavad anyataḥ sukham (Bhāg. 1.5.18). Tak jako osud přivede člověka do neštěstí, může mu přinést i štěstí. Osud je velmi mocný, ale ten, kdo se povznesl na úroveň vědomí Kṛṣṇy, ho může změnit. Karmāṇi nirdahati kintu ca bhakti-bhājām (Brahma-saṁhitā 5.54).

Mahārāja Khaṭvāṅga je znamenitým příkladem v provádění oddané služby. I když jeho služba Pánu trvala jen chvíli, dostalo se mu toho požehnání, že se vrátil zpátky k Bohu. Pokud se tedy někdo věnuje oddané službě od počátku svého života, jistě se vrátí domů, zpátky k Bohu. O tom není pochyb (asaṁśaya).

V Bhagavad-gītě se slova asaṁśaya používá k popisu oddaného. Sám Pán tam dává tento pokyn:

“Nyní slyš, ó synu Pṛthy, jak Mě můžeš zcela znát prostý jakékoliv pochybnosti, budeš-li provádět yogu plně si Mě vědom, s myslí na Mě upřenou.” (Bg. 7.1)

Pán rovněž vysvětluje:

“Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činností, se po opuštění těla nezrodí znovu v tomto hmotném světě, ale dospěje do Mého věčného sídla, ó Arjuno.” (Bg. 4.9)

Každý by tedy měl od počátku života praktikovat bhakti-yogu, což zvětší jeho připoutanost ke Kṛṣṇovi. Ten, kdo se každý den dívá na Božstvo v chrámu, provádí oběti uctíváním Božstva, zpívá svaté jméno Osobnosti Božství a káže o slavných skutcích Pána, jak je to jen možné, vyvíjí tím ke Kṛṣṇovi silné pouto. Tato připoutanost se nazývá āsakti. Pokud člověk připoutá svou mysl ke Kṛṣṇovi (mayy āsakta-manāḥ), může splnit poslání svého lidského života. Pokud tuto příležitost promarní, pak neví, kam půjde, jak dlouho zůstane v koloběhu zrození a smrti a kdy znovu získá lidskou podobu a spolu s ní možnost vrátit se domů, zpátky k Bohu. Nejinteligentnější je tedy ten, kdo využívá každý okamžik svého života k láskyplné službě Pánu.

Mahārāja Khaṭvāṅga, který přál bráhmanské kultuře, toužil využít zbývající chvíli k plnému odevzdání se Nejvyšší Osobnosti Božství. Pán je uctíván touto modlitbou:

“S úctou se klaním Nejvyšší Absolutní Pravdě, Kṛṣṇovi, který je dobrodincem krav a brāhmaṇů, jakož i všech živých bytostí. Znovu a znovu se klaním Govindovi, jenž skýtá potěšení všem smyslům.” Oddaný Kṛṣṇy nedá dopustit na bráhmanskou kulturu. Skutečný brāhmaṇa je ta kvalifikovaná osoba, která ví, kdo je Kṛṣṇa a co Kṛṣṇa chce. Brahma jānātīti brāhmaṇaḥ. Kṛṣṇa je Parabrahman a všichni, kdo jsou si vědomí Kṛṣṇy neboli Kṛṣṇovi oddaní, jsou proto vznešení brāhmaṇové. Khaṭvāṅga Mahārāja pokládal oddané Kṛṣṇy za opravdové brāhmaṇy a skutečné světlo lidské společnosti. Ten, komu jde o pokrok ve vědomí Kṛṣṇy a duchovní porozumění, musí přikládat bráhmanské kultuře svrchovanou důležitost a musí poznat Kṛṣṇu (kṛṣṇāya govindāya). Pak bude jeho život úspěšný.

Mahārāja Khaṭvāṅga je typickým příkladem osoby vědomé si Kṛṣṇy. Takový člověk nevidí nic jako důležité, kromě Nejvyšší Osobnosti Božství, a o ničem v tomto hmotném světě si nemyslí, že to není s Nejvyšším Pánem spojeno. V Caitanya-caritāmṛtě (Madhya 8.274) stojí:

“Mahā-bhāgavata, pokročilý oddaný, nepochybně vidí všechno, pohyblivé i nehybné, ale nevidí pouze podoby těchto věcí. Spíše všude okamžitě vidí projevenou podobu Nejvyššího Pána.” I když oddaný žije v hmotném světě, nemá s ním nic společného. Nirbandhaḥ kṛṣṇa-sambandhe. Přijímá hmotný svět ve vztahu k Nejvyšší Osobnosti Božství. Může se věnovat vydělávání peněz, ale potom je využívá k šíření hnutí pro vědomí Kṛṣṇy tak, že nechává stavět velké chrámy a zavádí uctívání Nejvyšší Osobnosti Božství. Mahārāja Khaṭvāṅga tedy nebyl materialista. Materialista lpí na manželce, dětech, domovu, vlastnictví a mnoha dalších věcech, jež poskytují smyslový požitek, ale jak bylo uvedeno dříve, Khaṭvāṅgu Mahārāje tyto věci nepřitahovaly. Nedovedl ani pomyslet na to, že by existovalo něco, aniž by tím Nejvyšší Pán nesledoval nějaký záměr. Īśāvasyam idaṁ sarvam-vše má svůj vztah k Nejvyšší Osobnosti Božství. Toto vědomí samozřejmě nemohou mít obyčejní lidé, ale ten, kdo se vydá cestou oddané služby podle pokynů uvedených v Nektaru oddanosti, může být v tomto vědomí vycvičen a dosáhnout dokonalého porozumění. Osobě vědomé si Kṛṣṇy není příjemné nic, co by mělo být bez vztahu ke Kṛṣṇovi.

Oddaný neustále zaujímá transcendentální postavení. Paraṁ dṛṣṭvā nivartate-ten, kdo spatřil Nejvyšší Osobnost Božství, se již nezajímá o hmotný smyslový požitek. Dokonce i tak vznešený oddaný, jako byl Dhruva Mahārāja, se odebral do lesa s touhou po hmotném zisku, ale když na vlastní oči spatřil Nejvyšší Osobnost Božství, odmítl jakékoliv hmotné požehnání. Řekl: svāmin kṛtārtho 'smi varaṁ na yāce-“Můj milý Pane, jsem zcela spokojen s tím, co jsi mi dal nebo nedal. Nemám, oč bych Tě žádal, neboť to, že Ti mohu sloužit, mě zcela naplňuje štěstím.” Tak uvažuje čistý oddaný, který od Osobnosti Božství nechce nic hmotného ani duchovního. Naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je proto nazýváno kṛṣṇa- bhāvanāmṛta-saṅgha, společnost osob, které se spokojí jednoduše s tím, že myslí na Kṛṣṇu. Být pohroužený v myšlenkách na Kṛṣṇu není drahé ani obtížné. Kṛṣṇa říká: man-manā bhava mad-bhakto mad-yājī māṁ namaskuru-“Vždy na Mě mysli, klaň se Mi a uctívej Mě.” (Bg. 9.34). Každý může bez potíží stále myslet na Kṛṣṇu, aniž by mu v tom cokoliv bránilo. Tomu se říká kṛṣṇa-bhāvanāmṛta. Ten, kdo setrvává v tomto rozpoložení, nežádá Kṛṣṇu o žádný hmotný zisk. Místo toho se modlí k Pánu o požehnání, aby dokázal šířit Jeho slávu po celém světě. Mama janmani janmanīśvare bhavatād bhaktir ahaitukī tvayi. Člověk s vědomím Kṛṣṇy si ani nepřeje ukončit svůj koloběh rození a umírání. Modlí se pouze: “Mohu se narodit, jak si budeš přát, ale jediné, oč žádám, je, abych Ti mohl sloužit.”

To, že Nejvyšší Osobnost Božství bez přestání sídlí v srdcích všech bytostí, je skutečnost (īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati). Kvůli našim hmotným starostem-které jsou v tomto světě nevyhnutelné-však Nejvyššího Pána nejsme schopni poznat, přestože je tak blízko nás. Těm, kdo jsou stále rozrušeni hmotnými vlivy, se doporučuje jógový proces, aby soustředili mysl na Nejvyššího Pána v srdci. Dhyānāvasthita- tad-gatena manasā paśyanti yaṁ yoginaḥ. Jelikož v hmotném prostředí jsou mysl a smysly stále rozrušené, člověk musí jógovými metodami, jako je dhāraṇā, āsana a dhyāna, mysl uklidnit a soustředit ji na Nejvyšší Osobnost Božství. Jinými slovy-proces yogy představuje hmotnou snahu o realizaci Pána, zatímco bhakti, oddaná služba, je duchovním procesem, který Ho umožňuje realizovat. Mahārāja Khaṭvāṅga se vydal duchovní cestou, a proto se již více nezajímal o nic hmotného. Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (18.55) říká: bhaktyā mām abhijānāti-“Poznat Mě lze jedině oddanou službou.” Jedině prostřednictvím oddané služby může člověk poznat Kṛṣṇu, Parabrahman, Osobnost Božství. Pán nikdy neříká, že Ho lze poznat pomocí mystické yogy nebo filozofickou spekulací. Bhakti stojí nad všemi podobnými hmotnými snahami. Anyābhilāṣitā-śūnyaṁ jñāna-karmādy-anāvṛtam. Bhakti je ryzí, neznečištěná jñānou či zbožnými činnostmi.

Když člověk letí letadlem nad hornatým územím, může se stát, že na nebi vidí město s věžemi a paláci, nebo může něco podobného vidět v hlubokém lese. Tomu se říká přelud, gandharva-pura. Celý tento svět se podobá takovému přeludu a každý materialista je k němu připoutaný. Khaṭvāṅga Mahārāja se však díky svému pokročilému vědomí Kṛṣṇy o tyto věci nestaral. I když se může oddaný věnovat zdánlivě materialistickým činnostem, je si dobře vědom svého postavení. Nirbandhaḥ kṛṣṇa- sambandhe yuktaṁ vairāgyam ucyate. Používají-li se všechny hmotné věci k láskyplné službě Pánu, jedná se o správné odříkání (yukta-vairāgya). Nic v tomto hmotném světě by nemělo sloužit k uspokojování vlastních smyslů, ale naopak službě Pánu. Tak se uvažuje v duchovním světě. Mahārāja Khaṭvāṅga doporučuje vzdát se připoutanosti k hmotným věcem a odevzdat se Nejvyšší Osobnosti Božství. Pak bude náš život úspěšný. To je čistá bhakti-yoga, v níž je zahrnuto odříkání i poznání (vairāgya-vidyā).

“Odevzdávám se Pánu, Osobnosti Božství, který se nyní zjevil jako Śrī Caitanya Mahāprabhu. Je oceánem veškeré milosti a sestoupil proto, aby nás učil odpoutanosti od hmotných věcí, poznání a oddané službě Jemu.” (Caitanya-candrodaya-nāṭaka 6.74). Śrī Kṛṣṇa Caitanya Mahāprabhu založil toto hnutí, ve kterém se rozvíjí vairāgya-vidyā, což umožňuje odpoutat se od hmotné existence a zapojit se do láskyplné oddané služby. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, propagující oddanou službu, přináší jedinou možnou metodu, jak se zbavit falešné pýchy v tomto hmotném světě.

Když někdo skutečně dosáhne čistého vědomí Kṛṣṇy, nikdo nemá právo mu rozkazovat. Ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, se již déle neutápí v temnotě nevědomosti, a jakmile je z této temnoty vysvobozen, zaujme své původní postavení. Jīvera ’svarūpa' haya—kṛṣṇera ’nitya-dāsa'. Živá bytost je věčně služebníkem Pána, a když se tedy po všech stránkách zaměstná službou Pánu, těší se dokonalosti života.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.2.11) je uvedeno:

Absolutní Pravdu lze realizovat ve třech aspektech-jako Brahman, Paramātmu a Bhagavāna. Bhagavān je původem všeho. Brahman je částečným zastoupením Bhagavāna a Vāsudeva, Nadduše žijící všude a v srdci každého, je rovněž pokročilou realizací Nejvyšší Osobnosti Božství. Když však člověk pozná Nejvyšší Osobnost Božství (vāsudevaḥ sarvam iti) a když si uvědomí, že Vāsudeva je jak Paramātmā, tak neosobní Brahman, dosáhne dokonalého poznání. Proto Arjuna o Kṛṣṇovi prohlásil: paraṁ brahma paraṁ dhāma pavitraṁ paramaṁ bhavān. Slova paraṁ brahma poukazují na útočiště neosobního Brahmanu i všeprostupující Nadduše. Když Kṛṣṇa říká: tyaktvā dehaṁ punar janma naiti mām eti, znamená to, že dokonalý oddaný se po nabytí dokonalé realizace vrací domů, zpátky k Bohu. Mahārāja Khaṭvāṅga přijal útočiště u Nejvyšší Osobnosti Božství a díky svému plnému odevzdání dosáhl dokonalosti.