Pán Rāmacandra a všichni Jeho bratři-Lakṣmaṇa, Bharata a Śatrughna-patří do kategorie viṣṇu-tattva, nikoliv jīva-tattva. Nejvyšší Osobnost Božství se expanduje do nespočetně mnoha podob. Advaitam acyutam anādim ananta-rūpam. Viṣṇu-tattva se projevuje v mnoha podobách a vtěleních, i když jsou navzájem totožné. To je potvrzeno v Brahma- saṁhitě (5.39): rāmādi-mūrtiṣu kalā-niyamena tiṣṭhan. Pán má nesčetně podob, jako jsou například Rāma, Lakṣmaṇa, Bharata a Śatrughna, a tyto podoby mohou existovat v kterékoliv části Jeho stvoření. Všechny jsou věčnými individuálními Osobnostmi Božství a lze je přirovnat k mnoha svíčkám, které vydávají stejně silné světlo. Pán Rāmacandra, Lakṣmaṇa, Bharata i Śatrughna, jež jsou jakožto viṣṇu-tattva všichni stejně mocní, se stali syny Mahārāje Daśarathy jako odpověď na modlitby polobohů.

Moderní Rākṣasové, kteří se vydávají za vysoce vzdělané jenom proto, že mají doktoráty, se snaží dokázat, že Pán Rāmacandra není Nejvyšší Osobnost Božství, ale jen obyčejný člověk. Skutečně učení a duchovně pokročilí lidé však takové názory nikdy nepřijmou. Přijímají totiž popisy Pána Rāmacandry a Jeho činností jedině z podání tattva-darśīch, těch, jež znají Absolutní Pravdu. V Bhagavad-gītě (4.34) Nejvyšší Osobnost Božství doporučuje:

“Snaž se poznat pravdu tím, že se obrátíš na duchovního mistra. Pokorně se ho dotazuj a zároveň mu služ. Seberealizované duše ti mohou předat poznání, jelikož uzřely pravdu.” Nikdo nemůže popisovat činnosti Osobnosti Božství, aniž by byl tattva-darśī, znalec Absolutní Pravdy. Existují sice mnohé takzvané Rāmāyaṇy neboli příběhy o jednání Pána Rāmacandry, ale některé z nich nelze pokládat za věrohodné. Někdy jsou činy Pána Rāmacandry líčeny na základě autorových představ, spekulací nebo hmotných pocitů. Vlastnosti Pána Rāmacandry nelze považovat za výtvor představivosti. Když Śukadeva Gosvāmī vyprávěl o Rāmově životě, řekl Mahārājovi Parīkṣitovi: “O činnostech Pána Rāmacandry jsi již slyšel.” Zjevně tedy před pěti tisíci lety existovaly mnohé Rāmāyaṇy a mnohé existují dodnes. Musíme si však vybírat pouze ty knihy, které napsali tattva- darśī (jñāninas tattva-darśinaḥ), nikoliv knihy takzvaných učenců, kteří o sobě tvrdí, že mají poznání, jen na základě doktorátu. Před tím zde Śukadeva Gosvāmī varuje. Ṛṣibhis tattva-darśibhiḥ. Rāmāyaṇa, kterou sepsal Vālmīki, je obsáhlé dílo, ale Śukadeva Gosvāmī zde tytéž události shrnuje pouze v několika verších.

Mahārāja Daśaratha měl tři manželky. Jedna z nich, Kaikeyī, mu velice pěkně sloužila, a proto jí chtěl dát nějaké požehnání. Ona mu však řekla, že o ně požádá, až to bude potřeba. V době korunovace prince Rāmacandry přišla za svým manželem s žádostí, aby dosadil na trůn jejího syna Bharatu a Rāmacandru ať pošle do lesa. Mahārāja Daśaratha byl vázán svým slibem, a proto vyhověl požadavku své milované ženy a nařídil Rāmacandrovi, aby opustil palác. Pán jako poslušný syn jeho nařízení okamžitě přijal. Bez váhání všechno opustil, stejně jako osvobozené duše či velcí yogīni ukončí svůj život, aniž by je přitahovalo cokoliv hmotného.

Slova strī-saṅgināṁ gatim iti v tomto verši vyjadřují, že Pán osobně předvedl stav muže, který je připoutaný k ženám. Morální pokyn zní: gṛhe nārīṁ vivarjayet-muž s sebou nemá na cesty brát svou ženu. Dříve se cestovalo bez dopravních prostředků, ale přesto platilo, že když muž odcházel z domova, jeho manželka neměla chodit s ním. Zvláště se to vztahovalo na situaci, ve které se ocitl Pán Rāmacandra, když Ho otec poslal do vyhnanství. Ať je muž v lese nebo doma, připoutanost k ženám mu vždy přináší problémy, jak Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, ukázal vlastním příkladem.

Toto je samozřejmě hmotná stránka lpění na ženské společnosti (strī- saṅgī), ale vše, co se týká Pána Rāmacandry, je duchovní, jelikož Pán není součástí hmotného světa. Nārāyaṇaḥ paro 'vyaktāt-Nārāyaṇa je nad hmotným stvořením. Jako stvořitel hmotného světa žádným podmínkám, které v něm vládnou, nepodléhá. Odloučení Pána Rāmacandry od Sīty je z duchovního hlediska chápáno jako vipralambha, výsledek působení energie hlādinī Nejvyšší Osobnosti Božství v rámci śṛṅgāra-rasy, nálady manželské lásky v duchovním světě. Nejvyšší Pán zažívá v duchovním světě všechny následky lásky a projevuje příznaky zvané sāttvika, sañcārī, vilāpa, mūrcchā a unmāda. Když byl tedy Pán Rāmacandra v odloučení od Sīty, bylo na Něm vidět všechny tyto duchovní příznaky. Pán není ani neosobní, ani nemohoucí. Je naopak sac-cid-ānanda-vigraha, věčnou podobou poznání a blaženosti. Projevuje tedy všechny příznaky duchovní blaženosti, a pocity odloučení od milé patří mezi ně. Śrīla Svarūpa Dāmodara Gosvāmī vysvětloval: rādhā-kṛṣṇa-praṇaya-vikṛtir hlādinī-śaktiḥ-opětování lásky mezi Rādhou a Kṛṣṇou je projevem Pánovy energie působící radost. Pán je původním zdrojem, studnicí veškeré radosti. Pán Rāmacandra tedy projevoval pravdu platnou jak pro duchovní, tak pro hmotný svět. Ti, kdo lpí na ženách, na hmotné úrovni trpí, ale na duchovní úrovni vedou pocity odloučení mezi Pánem a Jeho energií blaženosti ke vzrůstu Pánovy duchovní radosti. Blíže to vysvětluje Bhagavad-gītā (9.11):

Ten, kdo nezná duchovní energii Nejvyšší Osobnosti Božství, pokládá Pána za obyčejného člověka. Pánova mysl, inteligence a smysly však nemohou být nikdy ovlivněny hmotnými podmínkami. Tato skutečnost je dále objasněna ve Skanda Purāṇě, z níž cituje Madhvācārya:

Rāvaṇa ve skutečnosti nemohl Sītu unést. Podoba, kterou si odnesl, byla klamným zastoupením matky Sīty-māyā-sītā. Při její zkoušce ohněm byla tato māyā-sītā spálena a z ohně vyšla skutečná Sītā.

Dalším ponaučením, které bychom si měli z tohoto příkladu odnést, je, že každé ženě se musí dostávat ochrany, i kdyby byla v hmotném světě sebemocnější. Jakmile zůstane bez ochrany, budou ji zneužívat Rākṣasové, jako je Rāvaṇa. Slova vaideha-rāja-duhitari zde vyjadřují, že matku Sītu před tím, než si vzala za manžela Pána Rāmacandru, chránil její otec, Vaideha-rāja. Když se vdala, byla pod ochranou svého manžela. Z toho tedy plyne, že ženu je třeba vždy chránit. Podle védských zásad nemůže být nikdy nezávislá (asamakṣam), protože se sama nedokáže ochránit.

Když Rāvaṇa unášel Sītu, velký pták Jaṭāyu se mu postavil do cesty. Mocný Rāvaṇa ho však v boji porazil a usekl mu křídlo. Když Rāmacandra hledal Sītu, našel Jaṭāyua téměř mrtvého a dozvěděl se, že Sītu unesl Rāvaṇa. Po smrti Jaṭāyua zastal Pán Rāmacandra synovskou povinnost, kdy uspořádal pohřební obřad, a potom se spřátelil s opicemi, aby Sītādevī vysvobodil.

Slovo jaḍa-dhiyaḥ označuje inteligenci na úrovni zvířat. Osoba s touto inteligencí není schopná porozumět Nejvyšší Osobnosti Božství. Zvíře bez bití nepochopí, co po něm člověk žádá. Hloupé osoby podobně nerozumí Nejvyšší Osobnosti Božství, ale když je tvrdě potrestají kvality hmotné přírody, začnou Pánu rozumět. Jeden hindský básník napsal:

Když je člověk v tísni, jde do kostela nebo chrámu uctívat Pána, ale když je bohatý, na Pána zapomene. Tresty, které Pán udílí prostřednictvím hmotné přírody, jsou proto nezbytné, neboť bez nich lidé kvůli své tupé inteligenci zapomínají na Pánovu svrchovanost.

Syn a moč pocházejí ze stejného zdroje, z genitálií. Když je syn oddaný nebo velký učenec, byl výron semene úspěšný, ale když nemá žádné dobré vlastnosti a svou rodinu nijak neproslaví, říká se, že není o nic lepší než moč. Zde je Rāvaṇa přirovnán k moči, protože byl zdrojem neklidu tří světů. Zosobněný oceán si proto přál, aby Pán Rāmacandra Rāvanu zabil.

Jedním z rysů Nejvyšší Osobnosti Božství Pána Rāmacandry je všemohoucnost. Pán může jednat bez ohledu na hmotné potíže či překážky, ale aby dokázal, že je Nejvyšší Osobností Božství a není za Boha jen prohlašován na základě veřejného mínění, postavil přes oceán podivuhodný most. V dnešní době se stává módou vytvářet nějakého umělého Boha, který nevykonává žádné nadlidské činy-stačí trocha kouzel a hlupák je z nich tak zmaten, že přijme za Boha kohokoliv, protože neví, jak je Bůh mocný. Pán Rāmacandra však postavil přes vodu most z kamenů tak, že zařídil, aby plavaly. To je důkaz neobyčejné a podivuhodné síly Boha. Proč by měl být někdo považován za Boha, aniž by předvedl jedinečnou moc a udělal něco, co obyčejný člověk nikdy nedokáže? Uznáváme, že Pán Rāmacandra je Nejvyšší Osobnost Božství, protože postavil tento most, a že Pán Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství, neboť zvedl kopec Govardhan, když Mu bylo pouhých sedm let. Neměli bychom za Boha nebo Boží inkarnaci uznat jakéhokoliv darebáka, protože Bůh projevuje ve svém jednání zvláštní příznaky. Sám proto v Bhagavad-gītě (4.9) říká:

“Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činností, se po opuštění těla nezrodí znovu v tomto hmotném světě, ale dospěje do Mého věčného sídla, ó Arjuno.” Činnosti Pána nejsou obyčejné; všechny jsou transcendentálně úžasné a žádná jiná živá bytost jich není schopná. Všechny příznaky Pánových činností jsou uvedeny v śāstrách a člověk může poté, co jim porozumí, přijmout Pána takového, jaký je.

Opičí vojáci naházeli do moře velké vrcholky hor, pokryté stromy a jiným rostlinstvem, a ty se z Pánovy svrchované vůle vznášely na hladině. Svrchovanou vůlí Pána mnoho obrovských planet pluje vesmírem ve stavu beztíže jako chomáčky bavlny. Je-li toto možné, proč by se nemohly velké vrcholky hor vznášet na vodě? Všemocnost Nejvyšší Osobnosti Božství znamená, že Pán může dělat, cokoliv chce, protože nepodléhá vládě hmotné přírody-hmotná příroda naopak podléhá vládě Jeho. Mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram-jedině na Jeho nařízení hmotná příroda neboli prakṛti jedná. Podobnou informaci nacházíme v Brahma-saṁhitě (5.52):

V rámci popisů chodu hmotné přírody Brahma-saṁhitā uvádí, že Slunce se pohybuje tak, jak si přeje Nejvyšší Osobnost Božství. Na tom, že Pán Rāmacandra s pomocí opičích vojáků, kteří naházeli do vody mohutné vrcholky hor, postavil most přes Indický oceán, není tedy nic podivuhodného. Podivuhodné je to jen v tom smyslu, že to Pána Rāmacandru navěky proslavilo.

Všichni vojáci Pána Rāmacandry zverbovaní v džungli byli opice a pro boj s Rāvaṇovými vojáky neměli řádnou výzbroj. Vojáci na Rāvaṇově straně měli nejmodernější zbraně, zatímco opice mohly jen házet kameny, vrcholky hor a stromy. Pouze Pán Rāmacandra a Lakṣmaṇa vystřelili několik šípů. Jelikož ale byli Rāvaṇovi vojáci zatraceni kletbou matky Sīty, opice je dokázaly pobít jednoduše házením kamenů a stromů. Síla je dvojího druhu-daiva a puruṣākāra. Daiva je síla získaná od Transcendence a puruṣākāra znamená síla vyvinutá vlastní inteligencí a schopnostmi. Transcendentální síla je vždy nadřazena síle materialistů. I když oddaný nemá moderní zbraně, musí bojovat proti svým nepřátelům a přitom se spoléhat na milost Nejvyššího Pána. Proto Kṛṣṇa nabádal Arjunu: “Mysli na Mě a bojuj.” (Mām anusmara yuddhya ca.) Měli bychom bojovat proti svému nepříteli, jak nejlépe umíme, ale co se týče vítězství, musíme záviset na milosti Nejvyšší Osobnosti Božství.

Na ca daivāt paraṁ balam-nikdo nepřemůže sílu Transcendence. Rāvaṇa byl tak hříšný a nestydatý, že nepředvídal následky únosu matky Sīty, Rāmacandrovy energie blaženosti. To je chyba Rākṣasů. Asatyam apratiṣṭhaṁ te jagad āhur anīśvaram. (Bg. 16.8). Nejsou si vědomi toho, že Nejvyšší Pán je vládcem stvoření. Myslí si, že všechno vzniklo náhodou a že žádný vládce či panovník neexistuje. Proto jednají svévolně, jak se jim zlíbí, a odváží se dokonce i unést bohyni štěstí. Tato rávanovská politika je pro materialisty nesmírně nebezpečná a vede ke zničení celé materialistické civilizace. Ateisté jsou však Rākṣasové, a proto neváhají dopouštět se těch nejodpornějších činů, za které budou nevyhnutelně potrestáni. Náboženství sestává z příkazů Nejvyššího Pána a ten, kdo je plní, je zbožný. Kdo je neplní, je bezbožný a podléhá trestu.

V Bhagavad-gītě (9.21) je řečeno: kṣīṇe puṇye martya-lokaṁ viśanti-“Ti, kdo si užívali na nebeských planetách, klesají poté, co jsou výsledky jejich zbožných činností vyčerpány, zpátky na Zemi.” Povahou materialistického jednání v hmotném světě je, že ať člověk jedná zbožně či bezbožně, musí setrvávat za různých podmínek v hmotném světě, neboť ani zbožné, ani bezbožné činy nikoho nevymaní ze zajetí māyi v koloběhu zrození a smrti. Rāvaṇa nějakým způsobem dosáhl vznešeného postavení vládce velkého království se vším hmotným bohatstvím, ale jeho hříšný čin únosu matky Sīty zmařil všechny výsledky jeho zbožného jednání. Urazí-li někdo vznešenou osobnost-zvláště Nejvyšší Osobnost Božství-podepíše si tím vlastní ortel. Ztratí výsledky svých zbožných činností a musí poklesnout, tak jako Rāvaṇa a další démoni. Proto se doporučuje transcendovat zbožné i bezbožné činnosti a setrvat v čistém stavu, oproštěném od všech označení (sarvopādhi-vinirmuktaṁ tat-paratvena nirmalam). Ten, kdo je upevněný v oddané službě, je povznesen nad hmotnou úroveň. Na hmotné úrovni existují vyšší a nižší postavení, ale ten, kdo se dostane nad ní, je neustále v duchovním postavení (sa guṇān samatītyaitān brahma-bhūyāya kalpate). Rāvaṇa a jemu podobní mohou mít v hmotném světě velkou moc a bohatství, ale jejich postavení není nikdy jisté, neboť jsou tak jako tak poutáni výsledky své karmy (karmaṇā daiva-netreṇa). Nesmíme zapomínat, že plně závisíme na přírodních zákonech.

“Duše zmatená vlivem falešného ega se považuje za konatele činností, které ve skutečnosti vykonávají tři kvality hmotné přírody.” (Bg. 3.27). Nikdo by neměl být pyšný na své vznešené postavení a jednat jako Rāvaṇa v přesvědčení, že se vymyká zákonům hmotné přírody.

Rāvaṇova manželka Mandodarī a ostatní ženy dobře věděly, jak krutou osobou Rāvaṇa byl. Samotné slovo “Rāvaṇa” znamená “ten, kdo je příčinou nářku ostatních”. Rāvaṇa druhým neustále působil potíže, ale když jeho hříšné činnosti vyvrcholily obtěžováním Sīty, Pán Rāmacandra ho zabil.

Matka Sītā byla mocná, ale podobně mocná může být i každá žena, která kráčí v jejích stopách. V dějinách doložených védskými písmy najdeme mnoho takových příkladů. Vždy, když se píše o ideálních počestných ženách, je matka Sītā uvedena mezi nimi. Mandodarī, manželka Rāvaṇy, byla rovněž velmi ctnostná. Rovněž Draupadī je řazena mezi pět vznešených počestných žen. Tak jako muž musí následovat velké osobnosti, jako například Brahmu či Nāradu, žena musí kráčet cestou ideálních žen, jako jsou Sītā, Mandodarī a Draupadī. Pokud zůstává žena počestná a věrná svému muži, získává tím nadpřirozenou moc. Je morální zásadou, že muž nemá propadat chtivým touhám po manželce někoho jiného. Mātṛvat para-dāreṣu-inteligentní muž musí pohlížet na cizí manželku jako na svou matku. To je morální pokyn z Cāṇakya-śloky (10).

“Ten, kdo pokládá cizí manželku za svou matku, cizí vlastnictví za kus hlíny a ke všem ostatním živým bytostem se chová tak, jako sám k sobě, je skutečně učený.” Rāvaṇu tedy zatratil nejen Pán Rāmacandra, ale i jeho vlastní žena Mandodarī. Jelikož byla sama ctnostnou ženou, znala moc jiné počestné ženy; zvláště pak takové manželky, jako je matka Sītādevī.

Ten, kdo následuje cestu Rāvaṇy, je odsouzen dvojím způsobem: jeho tělo se stane potravou psů a supů a duše půjde do pekla. Pán sám uvádí v Bhagavad-gītě (16.19):

“Tyto záštiplné a zlomyslné, nejnižší z lidí, věčně vrhám do oceánu hmotné existence, do různých démonských druhů.” Osudem bezbožných ateistů, jako byli Rāvaṇa, Hiraṇyakaśipu, Kaṁsa a Dantavakra, je tedy život v pekle. Mandodarī, Rāvaṇova manželka, to chápala, neboť byla počestnou ženou. Ačkoliv naříkala nad smrtí svého manžela, věděla, co se stane jeho tělu a duši. I když něco člověk nevidí přímo svýma hmotnýma očima, může to vidět očima poznání (paśyanti jñāna-cakṣuṣaḥ). Ve védských dějinách najdeme mnoho příkladů toho, jak se někdo vydal cestou bezbožnosti a byl podle zákonů přírody odsouzen.

Ten, kdo opustí tělo, je přemístěn do jiného, ale pokud byl příliš hříšný, je mu v převtělení zabráněno a stává se duchem. Pro záchranu choré osoby před životem ducha je v autorizovaných śāstrách předepsán pohřební obřad zvaný śrāddha. Rāvaṇa zahynul rukou Pána Rāmacandry a bylo mu souzeno peklo, ale Vibhīṣaṇa, Rāvaṇův bratr, vykonal na Pánovu radu všechny předepsané povinnosti týkající se zemřelého. Z toho vidíme, že Pán Rāmacandra byl k Rāvaṇovi laskavý dokonce i po jeho smrti.

Lidem se velmi líbí model vlády Pána Rāmacandry a ještě dodnes se stává, že politici nazvou svoji novou stranu Rāma-rājya, ale bohužel se vůbec nechtějí Pánu Rāmovi podvolit. Někdy se říká, že lidé chtějí Boží království bez Boha. Tento záměr se jim však nikdy nepodaří uskutečnit. Vláda může být dobrá jedině tehdy, když mezi ní a občany panuje takový vztah, jaký svým příkladem ukázal Pán Rāmacandra a jeho občané. Vládl svému království stejně, jako se otec stará o své děti, a občané, kteří Mu byli za Jeho dobrou vládu zavázáni, Ho jako otce přijímali. Vztah mezi občany a vládou tedy má být stejný jako vztah mezi otcem a synem. Když jsou synové dobře vychovaní, pak své rodiče poslouchají, a když je otec způsobilý, řádně se o své děti stará. Jak je zde vyjádřeno slovy sva-dharma-niratā varṇāśrama-guṇānvitāḥ, lidé byli dobrými občany proto, že přijali systém varṇāśramy, které rozděluje společnost do vareṇ (brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya a śūdra) a āśramů (brahmacarya, gṛhastha, vānaprastha a sannyāsa). To je pravá civilizace. Lidé mají být vychováváni pro vykonávání svých nejrůznějších povinností, které jim podle varṇāśramy náleží. Bhagavad-gītā (4.13) potvrzuje (cātur-varṇyaṁ mayā sṛṣṭaṁ guṇa- karma-vibhāgaśaḥ), že čtyři varṇy musejí být zavedeny na základě odlišných vlastností a činností. Ustanovit systém varṇāśramy je první povinností dobré vlády. Účelem varṇāśramy je umožnit lidem, aby vyvinuli vědomí Boha. Varṇāśramācāravatā puruṣeṇa paraḥ pumān viṣṇur ārādhyate. Celý program varṇāśramy poskytuje lidem možnost stát se vaiṣṇavy. Viṣṇur asya devatā. Lidé se stávají vaiṣṇavy, když uctívají Pána Viṣṇua jako Nejvyššího Pána. Měli by tedy být vychováváni ve vaiṣṇavy prostřednictvím systému vareṇ a āśramů, jako tomu bylo za vlády Pána Rāmacandry, kdy byl každý dokonale vychován k dodržování zásad varṇāśramy.

Pouhé vynucování dodržování zákonů a nařízení nezajistí, aby byli občané poslušní a jednali, jak zákon stanoví. To není možné. Na celém světě je tolik států, zákonodárných shromáždění a parlamentů, ale občané jsou i nadále darebáci a zloději. K tomu, aby se chovali jako dobří občané, je nelze přinutit; musejí k tomu být vychováni. Stejně jako školy a univerzity vychovávají studenty, aby se stali chemickými inženýry, právníky či odborníky v mnoha jiných oborech poznání, musejí existovat školy a univerzity, které budou ze studentů vychovávat brāhmaṇy, kṣatriyi, vaiśyi, śūdry, brahmacārīny, gṛhasthy, vānaprasthy a sannyāsīny. Tím budou vytvořeny předběžné podmínky dobré občanské morálky (varṇāśrama-guṇānvitāḥ). Obecně platí, že je-li král či prezident rājarṣi, budou vztahy mezi občany a hlavou státu jasné a nebude docházet k nepokojům, jelikož poklesne počet zlodějů a darebáků. V Kali-yuze je však většina lidí zloději a darebáky, jelikož se systém vareṇ a āśramů zanedbává. V demokratickém zřízení tito zloději a darebáci přirozeně vybírají peníze od jiných zlodějů a darebáků, a proto v každé vládě panuje chaos a nikdo není šťastný. Zde však v kralování Pána Rāmacandry nacházíme příklad dobré vlády. Pokud budou lidé tento příklad následovat, bude dobrá vláda existovat na celém světě.

Kali-yuga je nejhorší ze všech čtyř yug (Satya, Tretā, Dvāpara a Kali), ale uplatněním varṇāśrama-dharmy lze i v tomto věku Kali navodit atmosféru, jaká vládla v Satya-yuze. Hnutí Hare Kṛṣṇa neboli hnutí pro vědomí Kṛṣṇy sleduje tento cíl.

“Můj milý králi, Kali-yuga je sice věk plný chyb, ale přesto má jednu dobrou vlastnost-pouhým zpíváním Hare Kṛṣṇa se může každý vysvobodit z hmotného zajetí a dospět do transcendentálního království.” (Bhāg. 12.3.51). Jestliže se lidé připojí k tomuto saṅkīrtanovému hnutí, které šíří zpívání Hare Kṛṣṇa, Hare Rāma, jistě se zbaví znečištění Kali-yugy a budou i v tomto věku stejně šťastní, jako byli lidé v Satya-yuze neboli zlatém věku. Kdokoliv se může k tomuto Hare Kṛṣṇa hnutí snadno připojit-musí jen zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, dodržovat usměrňující zásady a vyhýbat se znečištění hříšného života. Dokonce i ten, kdo je hříšný a nedovede se ihned hříšného života vzdát, bude nepochybně od všech hříšných činností oproštěn a jeho život bude úspěšný, bude-li s oddaností a vírou zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru. Paraṁ vijayate śrī-kṛṣṇa-saṅkīrtanam. To je požehnání Pána Rāmacandry, který se zjevil v tomto věku Kali jako Pán Gaurasundara.

Tyto podmínky existovaly díky přítomnosti Pána Rāmacandry jako krále celého světa. Podobnou situaci lze vytvořit okamžitě dokonce i v tomto věku zvaném Kali, nejhorším ze všech věků. Je řečeno: kali- kāle nāma-rūpe kṛṣṇa-avatāra-Kṛṣṇa sestupuje během Kali-yugy v podobě svého svatého jména: Hare Kṛṣṇa, Hare Rāma. Pokud zpíváme bez přestupků, jsou Rāma a Kṛṣṇa přítomni i v tomto věku. Rāmovo království bylo nesmírně oblíbené a prospěšné, a šíření hnutí Hare Kṛṣṇa může dokonce i v současné Kali-yuze navodit podobnou situaci.

Eka-patnī-vrata, přijetí pouze jedné manželky, byl slavný příklad, který Pán Rāmacandra stanovil. Nikdo by neměl mít více než jednu ženu. V oněch dobách se muži běžně ženili s více manželkami. Dokonce i otec Pána Rāmacandry měl více žen. Pán Rāmacandra však jako ideální král přijal jedinou manželku, matku Sītu. Když ji Rāvaṇa spolu s Rākṣasy unesl, Pán Rāmacandra si jako Nejvyšší Osobnost Božství mohl vzít statisíce jiných, ale aby nám ukázal, jak být věrný své ženě, bojoval s Rāvaṇou a nakonec ho zabil. Potrestání Rāvaṇy a záchrana jeho ženy sloužily jako ponaučení, že muži mají přijmout pouze jednu manželku. Pán Rāmacandra přijal jedinou ženu a projevil vznešený charakter, čímž stanovil příklad pro muže v rodinném životě. Každý hospodář by měl následovat příklad Pána Rāmacandry, vzor dokonalosti. Na životě v domácnosti s manželkou a dětmi není nic špatného, pokud jsou dodržovány usměrňující zásady varṇāśrama-dharmy. Každý, kdo žije v souladu s těmito zásadami, je stejně důležitý-ať je to gṛhastha, brahmacārī či vānaprastha.

Tak jako je Pán Rāma dokonalým manželem (eka-patnī-vrata), je matka Sītā ideální manželkou. Takové spojení umožňuje velice šťastný rodinný život. Yad yad ācarati śreṣṭhas tat tad evetaro janaḥ-obyčejní lidé následují příkladu, který velký člověk stanoví. Kdyby králové, vůdčí osobnosti a brāhmaṇové neboli učitelé dávali takový příklad, jaký nacházíme ve védské literatuře, celý svět by se stal nebem a pekelné podmínky by se z hmotného světa vytratily.