Démoni se té krásné dívky zeptali: “Komu patříš?” Každá žena má před svatbou patřit svému otci, po svatbě manželovi a ve stáří dospělým synům. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká, že otázka “Komu patříš?” znamená “Čí jsi dcera?” Jelikož démoni poznali, že nádherná dívka byla ještě svobodná, každý z nich se s Ní chtěl oženit. Proto se zeptali: “Čí jsi dcera?”

Dokonce i asurové se řídili etiketou, že nikdo nemá chtivě oslovovat vdanou ženu. Velký moralista Cāṇakya Paṇḍita říká: mātṛvat para-dāreṣu — manželku jiného muže má člověk považovat za svou matku. Asurové, démoni, předpokládali, že nádherná mladá žena, Mohinī-mūrti, která přišla mezi ně, nebyla vdaná. Proto usoudili, že se jí nikdo na světě, včetně polobohů, Gandharvů, Cāraṇů a Siddhů, ještě nedotkl. Věděli, že byla svobodná, a proto se Ji odvážili oslovit. Předpokládali, že tato mladá dívka, Mohinī-mūrti, si mezi všechny přítomné (Daityi, polobohy, Gandharvy a tak dále) přišla najít manžela.

Démoni si byli plně vědomi toho, že půvabná žena přitahovala jejich pozornost. Proto ji jednohlasně požádali, aby se stala soudcem, který urovná jejich rozepři.

Cāṇakya Paṇḍita, velký politik a autor morálních pokynů, prohlásil: viśvāso naiva kartavyaḥ strīṣu rāja-kuleṣu ca — “Nikdy nevěř ženě a politikovi.” Nejvyšší Osobnost Božství, předstírající, že je ženou, takto varovala démony, aby v Ní nevkládali tak velkou důvěru, neboť se zjevila jako přitažlivá žena s konečným cílem je podvést. Nepřímo tak odhalila účel, se kterým se před nimi zjevila. Řekla synům Kaśyapy: “Jak je to možné? Všichni jste se narodili v rodině velkého ṛṣiho, a přesto věříte ženě, která se toulá jako prostitutka bez ochrany otce či manžela. Žádné ženě se nedá věřit, a což teprve té, která se toulá jako prostitutka?” Slovo kāminī je v této souvislosti významné. Ženy, a zvláště mladé a krásné, probouzejí v muži dřímající smyslné touhy. Podle Manu-saṁhity má proto každá žena přijmout ochranu, a to buď u svého manžela, otce nebo dospělých synů. Bez této ochrany bude zneužita. Ženám se ve skutečnosti líbí, když je muži zneužívají. Jakmile se žena nechává mužem zneužívat, stává se z ní obyčejná prostitutka. To zde vysvětluje Mohinī-mūrti, Nejvyšší Osobnost Božství.

Osobnost Božství ve své podobě Mohinī nežertovala, ale mluvila naprosto vážně. Démoni však byli zaujatí Jejími tělesnými rysy, a proto vzali Její slova jako žert a s důvěrou svěřili nádobu nektaru do Jejích rukou. Mohinī-mūrti tak připomíná Pána Buddhu, který se zjevil, aby podvedl asury — sammohāya sura-dviṣām. Slovo sura-dviṣām označuje ty, kdo zaujímají nepřátelský postoj vůči polobohům či oddaným. Někdy se stává, že inkarnace Nejvyšší Osobnosti Božství podvede ateisty. Zde vidíme, že asurové pokládali slova Mohinī-mūrti za vtip, i když jim říkala pravdu. Měli takovou důvěru v Její čestnost, že Jí ihned předali nádobu s nektarem, jako kdyby chtěli dovolit, ať si s nektarem dělá co chce — rozdá ho, vylije nebo ho všechen vypije sama, aniž by dala jim.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, se nemůže řídit ničími rozkazy. Vše, co dělá, je absolutní. Démoni však byli zmateni Jeho iluzorní energií, a tak od nich Mohinī-mūrti získala slib, že ať udělá cokoliv, oni to přijmou.

Védy přikazují, že pro každý obřad se člověk musí nejprve očistit koupelí ve vodách Gangy či Yamuny nebo v moři. Pak může obřad vykonat a obětovat přečištěné máslo do ohně. V tomto verši jsou zvláště významná slova paridhāya āhatāni. Sannyāsī nebo jakýkoliv jiný člověk, který se chystá vykonat nějaký obřad, na sobě nemá mít šaty šité jehlou.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura na tomto místě poznamenává, že Mohinī-mūrti je Nejvyšší Osobnost Božství v ženské podobě a že bohyně štěstí je Její společnicí. Tato podoba Osobnosti Božství byla konkurentkou bohyni štěstí. Bohyně štěstí je krásná, ale když Pán přijme podobu ženy, tak její krásu překoná. Není pravda, že jelikož je bohyně štěstí žena, je ze všech nejkrásnější. Pán je tak nádherný, že přijetím ženské podoby dokáže předčít jakoukoliv sebehezčí bohyni štěstí.

Je řečeno: sarpaḥ krūraḥ khalaḥ krūraḥ sarpāt krūrataraḥ khalaḥ — “Had je zákeřný a záštiplný, a stejně takový je i člověk s démonskou povahou.” Mantrauṣadhi-vaśaḥ sarpaḥ khalaḥ kena nivāryate — “Hada lze ovládnout mantrami a bylinami, ale záštiplného a zákeřného člověka nelze ovládnout ničím.” Na základě této logiky považovala Nejvyšší Osobnost Božství za nerozumné dát nektar démonům.

Mohinī-mūrti, Osobnost Božství, posadila polobohy opodál. Poté přistoupila k démonům a mluvila k nim velice vlídně, aby považovali za štěstí, že s Ní mohou hovořit. Jelikož polobohy usadila opodál, démoni si mysleli, že zatímco polobozi dostanou jen trochu, s nimi je Mohinī-mūrti tak spokojená, že jim dá všechen nektar. Slova vañcayann upasañcaraiḥ vyjadřují, že Pánovou taktikou bylo podvést démony sladkými slovy, neboť měl v úmyslu rozdat nektar pouze polobohům.

Démoni byli tak uchváceni triky a přátelskými slovy Mohinī- mūrti, že i když byli polobozi obsluhováni jako první, démony uklidnila pouhá sladká slova. Pán jim řekl: “Polobozi jsou lakomí a chtějí získat nektar jako první. Tak je nechte, ať ho mají. Vy nejste jako oni, a proto můžete ještě chvíli počkat. Jste všichni hrdinové a máte Mě tak rádi. Bude lépe, když počkáte, až co se polobozi napijí.”

Nejvyšší Osobnost Božství, Mohinī-mūrti, dokázala ošálit všechny démony, ale Rāhu byl tak chytrý, že se nenechal zmást. Věděl, že Mohinī démony podvádí, a proto se převlékl za jednoho z polobohů a usedl mezi ně. Někdo se může ptát, proč ho Nejvyšší Osobnost Božství neodhalila. Důvod je ten, že Pán chtěl předvést účinky pití nektaru. To bude zřejmé z následujících veršů. Měsíc a Slunce si však vždy dávali na Rāhua pozor. Když se tedy Rāhu vetřel mezi polobohy, oba ho okamžitě poznali, a pak si ho všimla i Nejvyšší Osobnost Božství.

Když Mohinī-mūrti, Osobnost Božství, usekla Rāhuovi hlavu od těla, hlava zůstala naživu, i když tělo samotné již zemřelo. Rāhu měl nektar v ústech, a ještě než jej spolkl, Pán mu usekl hlavu. Hlava Rāhua tak zůstala naživu, zatímco tělo zemřelo. Tento úžasný Pánův čin měl ukázat, že nektar je zázračným božským nápojem.

Jelikož se Rāhu stal nesmrtelným, Pán Brahmā ho uznal za jednu z planet (graham), jako je Měsíc a Slunce. Rāhu je ale věčným nepřítelem Měsíce a Slunce, a proto na ně během nocí, když je měsíc v úplňku a novu, s pravidelnou periodou útočí.

V Bhagavad-gītě (4.11) je řečeno: ye yathā māṁ prapadyante tāṁs tathaiva bhajāmy aham — Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je nejvyšším soudcem, který odměňuje nebo trestá různé osoby podle toho, jak se odevzdávají Jeho lotosovým nohám. Proto lze vidět, že i když karmī a bhaktové pracují na stejném místě, ve stejnou dobu, se stejnou energií a stejnými ambicemi, získávají různé výsledky. Karmī procházejí různými těly a někdy jdou nahoru, jindy klesají dolů, a tak si odpykávají výsledky svých činů v karma-cakře, koloběhu zrození a smrti. Snaha oddaných však nevyjde nikdy nazmar, protože jsou plně odevzdáni lotosovým nohou Pána. I když navenek dělají téměř totéž co karmī, oddaní se vracejí domů, zpátky k Bohu, a dosahují úspěchu v každém úsilí. Démoni či ateisté důvěřují své vlastní snaze, ale přestože ve dne v noci těžce pracují, nemohou získat víc, než co jim dovolí jejich osud. Oddaní však mohou překonat reakce karmy a dosáhnout úžasných výsledků dokonce i bez námahy. Je také řečeno: phalena paricīyate — úspěch či neúspěch v konání se pozná podle výsledku. Je mnoho karmīch v šatu oddaných, ale Nejvyšší Osobnost Božství vidí jejich záměry. Karmī chtějí využívat majetku Pána pro svůj sobecký smyslový požitek, ale oddaný se snaží Pánův majetek použít ve službě Bohu. Proto se vždy liší od karmīch, i když se mohou převlékat za oddané. Bhagavad-gītā (3.9) to potvrzuje: yajñārthāt karmaṇo 'nyatra loko 'yaṁ karma-bandhanaḥ. Ten, kdo pracuje pro Pána Viṣṇua, je vysvobozený z tohoto hmotného světa a po opuštění těla se vrátí domů, zpátky k Bohu. Zato karmī — i když navenek jedná jako oddaný — se zaplétá do různých hmotných činností, a proto musí zakoušet strasti hmotné existence. Z výsledků, kterých dosahují karmī a oddaní, lze tedy pochopit přítomnost Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, jenž jedná jinak pro karmī a jñānī a jinak pro oddané. Autor Śrī Caitanya-caritāmṛty proto říká:

Karmī, kteří touží po smyslovém požitku, jñānī, kteří chtějí dosáhnout osvobození tím, že splynou s Nejvyšším, i yogīni, kteří usilují o hmotný úspěch plynoucí z mystických sil, nenalézají klid a jejich snahy jsou nakonec marné. Zato oddaný, který neočekává žádný osobní prospěch a jehož jediným cílem je šířit slávu Nejvyšší Osobnosti Božství, je bez námahy požehnán všemi příznivými výsledky bhakti-yogy.

To je rozdíl mezi materialistickými činnostmi a činnostmi konanými s vědomím Kṛṣṇy. Celý svět je činný — karmī, jñānī, yogīni i bhaktové, ale veškeré činnosti, kromě těch, které vykonávají bhaktové neboli oddaní, končí nezdarem a jsou pouhou ztrátou času a energie. Moghāśā mogha-karmāṇo mogha-jñānā vicetasaḥ — pokud člověk není oddaný, jsou všechny jeho naděje, činnosti a poznání zmařeny. Neoddaný pracuje pro svůj vlastní smyslový požitek nebo pro smyslový požitek své rodiny, společnosti, komunity či národa, ale jelikož jsou všechny tyto činnosti oddělené od Nejvyšší Osobnosti Božství, jsou hodnoceny jako asat. Slovo asat znamená špatné nebo dočasné, zatímco sat znamená trvalé a dobré. Činnosti konané pro uspokojení Kṛṣṇy jsou trvalé a dobré, ale činnosti kategorie asat, které mohou být vychvalovány jako lidumilství, dobročinnost, nacionalismus nebo jakýkoliv jiný “ismus”, nikdy nepřinesou žádný trvalý výsledek, a proto jsou všechny nedobré. I trocha práce vykonaná s vědomím Kṛṣṇy je však trvalým přínosem a je dobrá po všech stránkách, protože je určena pro Kṛṣṇu, všedobrého Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, který je přítelem každého (suhṛdaṁ sarva-bhūtānām). Nejvyšší Osobnost Božství je jediným poživatelem a vlastníkem všeho (bhoktāraṁ yajña-tapasāṁ sarva-loka-maheśvaram). Každá činnost, konaná pro Nejvyššího Pána, je proto trvalá a živá bytost, která takto jedná, dosáhne toho, že je Pánem okamžitě uznána. Na ca tasmān manuṣyeṣu kaścin me priya-kṛttamaḥ. Takový oddaný se díky úplnému poznání o Nejvyšší Osobnosti Božství ihned ocitá na transcendentální úrovni, i když se navenek se může zdát, že jedná stejně jako materialista. Jediný rozdíl mezi materialistickým a duchovním jednáním je ten, že materialista jedná jen pro uspokojení vlastních smyslů, zatímco duchovní činnosti jsou určeny pro uspokojení transcendentálních smyslů Nejvyšší Osobnosti Božství. Z duchovních činností má každý skutečný prospěch, zatímco materialistické jednání nepřináší prospěch nikomu a naopak živou bytost zaplétá do zákonů karmy.