Schopnost pamatovat si popisuje Bhagavad-gītā (6.43-44):

Tyto verše ujišťují, že i když člověk, který se zapojí do oddané služby, poklesne, nebude tím degradován — dostane se do postavení, ve kterém si časem opět vzpomene na Nejvyšší Osobnost Božství. Jak bude vysvětleno později, Gajendra byl dříve králem Indradyumnou, který se v dalším životě z určitého důvodu stal králem slonů. Nyní byl Gajendra v nebezpečí, a přestože měl jiné tělo než lidské, vzpomněl si na stotru, kterou zpíval ve svém minulém životě. Yatate ca tato bhūyaḥ saṁsiddhau kuru-nandana. Aby Kṛṣṇa umožnil živé bytosti dosáhnout dokonalosti, dává jí možnost znovu si na Něho vzpomenout. Zde je důkaz — i když se král slonů, Gajendra, ocitl v nebezpečí, byla to pro něj příležitost vzpomenout si na svou dřívější oddanou službu, a díky tomu ho Nejvyšší Pán ihned zachránil.

Proto je nutné, aby všichni oddaní, kteří rozvíjejí vědomí Kṛṣṇy, zpívali pravidelně nějakou mantru. Rozhodně je nutné zpívat mantru Hare Kṛṣṇa, což je mahā-mantra neboli “velká mantra”, a také pravidelně zpívat cintāmaṇi-prakara-sadmasu nebo Nṛsiṁha stotru (ito nṛsiṁhaḥ parato nṛsiṁho yato yato yāmi tato nṛsiṁhaḥ). Každý oddaný by měl praktikovat pronášení určité mantry, aby ji zpíval dokonale. Když pak i v tomto životě nerozvine dokonalé duchovní vědomí, v příštím životě na vědomí Kṛṣṇy nezapomene, ani kdyby se stal zvířetem. Oddaný se má samozřejmě snažit dovést své vědomí Kṛṣṇy k dokonalosti v tomto životě, neboť jen když porozumí Kṛṣṇovi a Jeho pokynům, může se po opuštění tohoto těla vrátit domů, zpátky k Bohu. Dokonce i když z nějakého důvodu poklesne, jeho rozvoj vědomí Kṛṣṇy nepřijde nikdy nazmar. Například Ajāmila jako chlapec pod vedením svého otce zpíval jméno Nārāyaṇa, ale později, jako mladý muž, poklesl a stal se z něj opilec, sukničkář, zloděj a darebák. Jelikož však pronášel Nārāyaṇovo jméno, když volal na svého syna, jemuž dal jméno Nārāyaṇa, dostal se na duchovní úroveň, přestože se dopouštěl hříšných činností. Proto bychom za žádných okolností neměli zapomenout zpívat Hare Kṛṣṇa mantru. Pomůže nám to v největším nebezpečí, jak uvidíme na příkladu Gajendry.

V tomto verši jsou velice důležitá slova etac cid-ātmakam. Hmotné tělo se sice skládá jen z hmotných prvků, ale jakmile živá bytost procitne a začne uvažovat na úrovni vědomí Kṛṣṇy, tělo přestává být hmotné a stává se duchovním. Hmotné tělo je určené pro smyslový požitek, zatímco duchovní tělo se věnuje transcendentální láskyplné službě Pánu. O oddaném, který slouží Nejvyššímu Pánu a neustále na Něho myslí, si proto nikdo nemá myslet, že má hmotné tělo. Z toho důvodu písma přikazují: guruṣu nara-matiḥ — přestaňte považovat duchovního mistra za obyčejnou lidskou bytost s hmotným tělem. Arcye viṣṇau śilā-dhīḥ — každý ví, že Božstvo v chrámu je z kamene, ale považovat Ho za pouhý kámen je přestupek. Myslet si, že tělo duchovního mistra tvoří hmotné složky, je rovněž přestupek. Ateisté si myslí, že oddaní pošetile uctívají kamennou sochu jako Boha a obyčejného člověka jako gurua. Skutečnost je však taková, že díky Kṛṣṇově všemohoucnosti je takzvaná kamenná socha Božstva přímo Nejvyšší Osobností Božství a tělo duchovního mistra je přímo duchovní. Čistý oddaný, který se věnuje čisté oddané službě, má být chápán tak, že je na transcendentální úrovni (sa guṇān samatītyaitān brahma- bhūyāya kalpate). Pokloňme se proto Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, jehož milostí se takzvané hmotné věci stávají duchovními, jsou-li používány k duchovním činnostem.

Oṁkāra (praṇava) je symbolické zvukové zastoupení Nejvyšší Osobnosti Božství. Oṁ tat sad iti nirdeśo brahmaṇas tri-vidhaḥ smṛtaḥ — tři slova oṁ tat sat bezprostředně vzývají Nejvyšší Osobu. Proto Kṛṣṇa říká, že On je oṁkāra ve všech védských mantrách (praṇavaḥ sarva-vedeṣu). Na začátku všech védských manter se pronáší oṁkāra, aby se tím poukázalo na Nejvyšší Osobnost Božství. Śrīmad-Bhāgavatam například začíná slovy oṁ namo bhagavate vāsudevāya. Nejvyšší Osobnost Božství, Vāsudeva, a oṁkāra (praṇava) se od sebe neliší. Musíme dbát na to, abychom pochopili, že oṁkāra neznamená nirākāra, cosi beztvarého. Tento verš hned na začátku říká: oṁ namo bhagavate. Bhagavān je osoba, a oṁkāra je tedy zastoupením Nejvyšší Osoby. Oṁkāra není neosobní, jak si myslí māyāvādští filozofové. To je zde jasně vyjádřeno slovem puruṣāya. Nejvyšší Pravda, oslovovaná oṁkārou, je puruṣa, Nejvyšší Osoba; není neosobní. Jak by mohla ovládat mocné vládce tohoto vesmíru, kdyby nebyla osobou? Pán Viṣṇu, Pán Brahmā a Pán Śiva jsou nejvyššími vládci vesmíru, ale dokonce i Pán Śiva a Pán Brahmā se klaní Pánu Viṣṇuovi. Proto je v tomto verši použito slova pareśāya, které vyjadřuje, že Nejvyšší Osobnost Božství uctívají vznešení polobozi. Pareśāya znamená parameśvara. Brahmā a Śiva jsou īśvarové, mocní vládci, ale Pán Viṣṇu je parameśvara, vládce ze všech nejvyšší.

V Bhagavad-gītě (9.4) Pán říká: mayā tatam idaṁ sarvaṁ jagad avyakta-mūrtinā — “Já jsem Nejvyšší Osobnost Božství, ale vše spočívá na Mé energii, stejně jako hrnec vytvořený ze země spočívá na zemi.” Hliněný hrnec je vytvořený ze země a ta je i místem, na kterém spočívá. Vyrobil ho hrnčíř, jehož tělo je také výtvorem země. Hrnčířský kruh, pomocí něhož je hrnec vytvořen, je expanzí země a složky použité k výrobě hrnce jsou rovněž ze země. Śruti-mantra to potvrzuje: yato vā imāni bhūtāni jāyante. yena jātāni jīvanti. yat prayanty abhisaṁviśanti. Původní příčinou všeho je Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, a po zničení do Něj vše vstoupí (prakṛtiṁ yānti māmikām). Nejvyšší Osobnost Božství — Pán Rāmacandra či Pán Kṛṣṇa — je tedy původní příčinou všeho.

“Kṛṣṇa, jenž je známý pod jménem Govinda, je nejvyšší vládce. Má věčné, duchovní tělo plné blaženosti. Je původem všeho. Nemá žádný jiný původ — je prvotní příčinou všech příčin.” (Brahma-saṁhitā 5.1) Pán je příčinou všeho, ale sám žádnou příčinu nemá. Sarvaṁ khalv idaṁ brahma. Mat-sthāni sarva-bhūtāni na cāhaṁ teṣv avasthitaḥ. I když je vším, Jeho osobnost se liší od vesmírného projevu.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, má mnoho různých energií (parāsya śaktir vividhaiva śrūyate). Jakmile se Mu tedy zachce, vytvoří expandováním jedné ze svých energií tento vesmírný projev, který po zničení spočine znovu v Něm. Pán však nikdy neklesá a zůstává svrchovaným pozorovatelem. Je za všech okolností neměnný, je pouze svědkem a je mimo veškeré tvoření a ničení.

Z védských manter víme, že Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, stojí nad vším. Je nejvyšší, nad všemi polobohy včetně Pána Brahmy a Pána Śivy. Je svrchovaným vládcem. Když působením Jeho energie všechno zmizí, ve vesmíru nastane hluboká tma. Nejvyšší Pán je však také slunečním svitem, jak je potvrzeno ve védských mantrách: āditya-varṇaṁ tamasaḥ parastāt. Když se tady na Zemi ocitneme v temnotě noci — jak zažíváme každý den — Slunce na nebi stále někde svítí. Nejvyšší Osobnost Božství, svrchované Slunce, rovněž nepřestává zářit, ani když časem dojde ke zničení celého vesmírného projevu.

Podobné pochopení vyjádřila Kuntīdevī. Nejvyšší Pán existuje všude, uvnitř i vně. Je přítomný dokonce i v srdci. Sarvasya cāhaṁ hṛdi sanniviṣṭaḥ. Īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati. Tím je vyjádřeno, že Nejvyššího Pána můžeme najít ve svém srdci. Mnoho yogīnů se o to pokouší. Dhyānāvasthita-tad-gatena manasā paśyanti yaṁ yoginaḥ. Přesto ani velcí yogīni, polobozi, mudrci a světci nejsou schopni poznat podobu tohoto velkého umělce a smysl Jeho pohybů. Co se pak dá říci o obyčejných spekulantech, jakými jsou takzvaní filozofové tohoto hmotného světa? Není možné, aby Mu porozuměli. Proto musíme přijmout to, co říká Nejvyšší, když milostivě sestupuje, aby nás poučil. Musíme jednoduše přijmout slova Pána Rāmacandry, Pána Kṛṣṇy a Pána Śrī Caitanyi Mahāprabhua a kráčet v Jejich stopách. Pak budeme moci poznat smysl Jejich inkarnací.

Jestliže někdo Pána díky Jeho milosti pozná, bude okamžitě vysvobozený, dokonce i v hmotném těle. Hmotné tělo již nebude mít žádný účel a všechny činnosti, jež bude provádět, budou provázeny vědomím Kṛṣṇy. Takto se může člověk vzdát svého těla a vrátit se domů, zpátky k Bohu.

Tento verš popisuje kvalifikace oddaných nebo osob s vysoce pokročilým duchovním vědomím. Oddaní vždy pohlížejí na každého stejně a nevidí rozdíly mezi nižšími a vyššími třídami. Paṇḍitāḥ sama-darśinaḥ. Každého vidí jako duši, která je nedílnou částí Nejvyšší Osobnosti Božství. Tak mohou Nejvyššího Pána hledat. Jelikož chápou, že Nejvyšší Osobnost Božství je přítelem každého (suhṛdaṁ sarva-bhūtānām), jednají jménem Nejvyššího Pána jako přátelé všech. Nerozlišují mezi jedním a druhým národem nebo společenskou vrstvou a kážou vědomí Kṛṣṇy podle učení Bhagavad-gīty všude. Díky tomu jsou schopni vidět lotosové nohy Pána. Takoví kazatelé vědomí Kṛṣṇy se nazývají paramahaṁsové. Jak je vyjádřeno slovem vimukta-saṅga, nemají nic společného s hmotným podmíněním. Aby člověk spatřil Nejvyšší Osobnost Božství, musí přijmout útočiště u takového oddaného.

Ve Viṣṇu Purāṇě je řečeno: guṇāṁś ca doṣāṁś ca mune vyatīta samasta-kalyāṇa-guṇātmako hi. Nejvyšší Osobnost Božství nemá hmotnou podobu, vlastnosti ani chyby. Je duchovní a je také jediným zdrojem všech duchovních vlastností. V Bhagavad-gītě (4.8) prohlašuje: paritrāṇāya sādhūnāṁ vināśāya ca duṣkṛtām. Když Pán zachraňuje oddané a hubí démony, Jeho jednání je transcendentální. Každý, koho zahubí Nejvyšší Osobnost Božství, získá stejný výsledek jako oddaný, kterého Pán chrání—oba dosáhnou transcendentálního postavení. Jediný rozdíl spočívá v tom, že oddaný půjde přímo na duchovní planety a stane se společníkem Nejvyššího Pána, zatímco démon se dostane do brahmaloky, Pánovy neosobní záře. Oba však dospějí na transcendentální úroveň. Když Pán zabíjí a ničí démony, není to jako obyčejné zabíjení v tomto hmotném světě. I když se zdá, že jedná pod vlivem kvalit hmotné přírody, ve skutečnosti je nad kvalitami (nirguṇa). Jeho jméno není hmotné — jak jinak by mohl člověk zpíváním Hare Kṛṣṇa, Hare Rāma získat osvobození? Pánova jména, jako je Rāma a Kṛṣṇa, se neliší od osob Rāmy a Kṛṣṇy. Při zpívání Hare Kṛṣṇa mantry je tedy člověk neustále ve styku s Rāmou a Kṛṣṇou, a proto se stává osvobozenou duší. Praktickým příkladem je Ajāmila, který zůstával vždy transcendentální vůči svému jednání jednoduše díky tomu, že pronášel jméno Nārāyaṇa. Jestliže tomu tak mohlo být v případě Ajāmila, co potom říci o Nejvyšším Pánu? Když Pán přichází do hmotného světa, nestává se výtvorem hmoty. To je potvrzeno na různých místech v Bhagavad- gītě (janma karma ca me divyam, avajānanti māṁ mūḍhā mānuṣīṁ tanum āśritam). Jestliže Nejvyšší Pán, Osobnost Božství — Rāma či Kṛṣṇa — sestupuje, aby transcendentálně jednal v náš prospěch, nesmíme Ho považovat za obyčejnou lidskou bytost. Pán přichází prostřednictvím své duchovní energie (sambhavāmy ātma-māyayā). Není k tomu nucen hmotnou energií, a proto je vždy transcendentální. Nikdo by neměl Nejvyššího Pána považovat za obyčejného člověka. Hmotná jména a podoby jsou znečištěné, ale duchovní jméno a duchovní podoba jsou transcendentální.

Kṛṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství, nemůže individuální duše poznat prostřednictvím mentálních, fyzických či intelektuálních cvičení. Může být osvícena jedině Jeho milostí. Proto je zde Pán popsán jako ātma- pradīpa. Je jako slunce, jež osvětluje všechno a jež nemůže osvítit nikdo jiný. Jestliže si tedy někdo vážně přeje poznat Nejvyššího, musí přijmout osvícení od Něho, jak stojí v Bhagavad-gītě. Nikdo nemůže poznat Nejvyšší Osobnost Božství pomocí svých mentálních, fyzických či intelektuálních schopností.

Bhagavad-gītā říká, že Nejvyšší Osobnost Božství lze poznat jedině oddanou službou. Bhaktyā mām abhijānāti yāvān yaś cāsmi tattvataḥ. Jestliže chce někdo opravdu znát Nejvyšší Osobnost Božství, musí začít s oddanou službou. Tu představují činnosti zvané sattva nebo rovněž śuddha-sattva. V hmotném světě se vysoce hodnotí činnosti na úrovni kvality dobra, jež jsou známkou čistého brāhmaṇy. Avšak činnosti spojené s oddanou službou jsou śuddha-sattva — to znamená, že jsou transcendentální. Jedině oddanou službou lze poznat Nejvyššího.

Oddaná služba se nazývá naiṣkarmya. Pokud se člověk jen zříká hmotných činností, jeho snaha nebude mít dlouhého trvání. Naiṣkarmyam apy acyuta-bhāva-varjitam. Dokud nekoná s vědomím Kṛṣṇy, nepomůže mu, že zanechal hmotného jednání. Mnoho pokročilých sannyāsīnů ukončilo své činnosti s nadějí, že se osvobodí od hmotných činů (naiṣkarmya), ale neuspěli a znovu se vrátili na hmotnou úroveň, aby jednali jako materialisté. Jestliže se však někdo věnuje duchovním činnostem v rámci bhakti- yogy, již nepoklesne. Naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se proto snaží o to, aby byl každý neustále zaměstnán duchovními činnostmi, díky nimž bude transcendentální vůči hmotným činům. Duchovní činnosti bhakti-mārgy—śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ smaraṇaṁ pāda-sevanam — vedou člověka k poznání Nejvyšší Osobnosti Božství. Platí tedy to, co je uvedeno na tomto místě: sattvena pratilabhyāya naiṣkarmyeṇa vipaścitā — “Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, realizují čistí oddaní, kteří jednají na transcendentální úrovni bhakti-yogy.”

Gopāla-tāpanī Upaniṣad (15) uvádí: bhaktir asya bhajanaṁ tad ihāmutropādhi-nairāsyenaivāmuṣmin manasaḥ kalpanam etad eva ca naiṣkarmyam. Tak je definována naiṣkarmya. Člověk jedná ve stavu naiṣkarmya, když je plně vytížen činnostmi vykonávanými s vědomím Kṛṣṇy a nemá hmotnou touhu si užívat — ať tady, nebo ve vyšších planetárních soustavách; ať v tomto, nebo v budoucím životě (iha-amutra). Anyābhilāṣitā-śūnyam. Když se někdo zbavil všeho znečištění a vykonává oddanou službu pod vedením duchovního mistra, nachází se na úrovni naiṣkarmya. Taková transcendentální oddaná služba je službou Pánu. S úctou se Mu klaním.

V dřívějších verších bylo popsáno, že i když Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, nemá hmotnou podobu, přesto přijímá nesčetné podoby, aby projevoval přízeň svým oddaným a zabíjel démony. Jak je uvedeno ve Śrīmad-Bhāgavatamu, inkarnací Nejvyšší Osobnosti Božství je jako vln na řece. V řece se valí jedna vlna za druhou a nikdo nedokáže spočítat, kolik jich je. Nikdo také nedokáže spočítat, kdy a jak se zjevují různé inkarnace Pána, podle potřeb daných časem, místem a osobami, které si to přejí. Pán se zjevuje neustále. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (4.7):

“Kdykoliv a kdekoliv nastává úpadek náboženského života a začíná převládat bezbožnost, ó potomku Bharaty, v té době osobně sestoupím.” Živé bytosti v hmotném světě mají neustále mnoho možností, aby se od vědomí Kṛṣṇy odchylovali, a proto Kṛṣṇa a Jeho oddaní neustále jednají v různých podobách s cílem tuto bezbožnost omezit.

Dokonce i impersonalisté, kteří kladou důraz na poznání (což je také jeden z aspektů Nejvyšší Osobnosti Božství), chtějí splynout se září Pána. Proto zde slovo jñāna-ghanāya vyjadřuje, že všechny tyto inkarnace se zjevují ve prospěch ateistů, kteří nevěří, že Pán existuje a že má podobu. Jelikož pro poučení živých bytostí přichází v tolika různých podobách, nikdo nemůže říci, že Bůh neexistuje. Slovo jñāna-ghanāya se konkrétně zde vztahuje na ty, jejichž poznání se upevnilo tím, jak hledali Pána prostřednictvím spekulativního filozofického porozumění. Povrchní poznání nikomu nepomůže Nejvyšší Osobnost Božství poznat, ale člověk, jehož poznání je velmi hluboké, Vāsudeva poznává (vāsudevaḥ sarvam iti sa mahātmā su-durlabhaḥ). Jñānī dosáhne tohoto stádia po mnoha a mnoha životech. Proto je zde slovo jñāna-ghanāya. Slovo śantāya vyjadřuje, že Pán Vāsudeva sídlí v srdci každé živé bytosti, ale nepodílí se na jejich činnostech. Neosobně orientovaní jñānī realizují Vāsudeva, když dosáhnou úplné zralosti poznání (vāsudevaḥ sarvam iti sa mahātmā su-durlabhaḥ).

V Bhagavad-gītě (13.3) Pán říká: kṣetra-jñaṁ cāpi māṁ viddhi sarva-kṣetreṣu bhārata — “Ó potomku Bharaty, věz, že Já jsem také znalcem, a to ve všech tělech.” Každý z nás si myslí “jsem toto tělo” nebo “toto tělo je moje”, ale pravda je jiná. Svá těla dostáváme od svrchovaného vlastníka. Živá bytost, která je také kṣetra-jña neboli znalec těla, není jeho jediným vlastníkem — skutečným vlastníkem těla je Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, svrchovaný kṣetra-jña. My si například můžeme pronajmout nějaký dům a bydlet v něm, ale skutečným majitelem domu je pan domácí. Může nám být přidělen určitý druh těla jako prostředek, se kterým si můžeme užívat hmotného světa, ale jeho skutečným vlastníkem je Nejvyšší Osobnost Božství. Pán je nazván sarvādhyakṣa, protože v hmotném světě se vše děje pod Jeho dohledem. To sám potvrzuje v Bhagavad- gītě (9.10): mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram — “Tato hmotná příroda, která jedná pod Mým vedením, ó synu Kuntī, vydává všechny pohyblivé a nehybné bytosti.” Z prakṛti neboli hmotné přírody pocházejí nejrůznější živé bytosti, jako jsou vodní živočichové, rostliny, stromy, hmyz, ptáci, zvířata, lidské bytosti a polobozi. Prakṛti je matka a Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je otec (ahaṁ bīja-pradaḥ pitā).

Prakṛti nám může dát hmotná těla, ale my, duše, jsme nedílnými částmi Nejvyšší Osobnosti Božství. To potvrzuje Bhagavad-gītā (15.7): mamaivāṁśo jīva-loke jīva-bhūtaḥ sanātanaḥ. Živá bytost, nedílná část Boha, není výtvorem tohoto hmotného světa. Proto je o Pánu v tomto verši řečeno, že je ātma-mūla, původní zdroj všeho. On je původním semenem veškeré existence (bījaṁ māṁ sarva-bhūtānām). V Bhagavad-gītě (14.4) Pán říká:

“Ó synu Kuntī, existence všech druhů života je umožněna jejich zrozením v této hmotné přírodě a Já jsem otec dávající símě.” Rostliny, stromy, hmyz, vodní živočichové, polobozi, zvířata, ptáci a všechny ostatní živé bytosti jsou synové Nejvyššího Pána, Jeho nedílné časti, ale potýkají se s mentalitami různého druhu, a proto dostávají různé druhy těl (manaḥ- ṣaṣṭhānīndriyāṇi prakṛti-sthāni karṣati). Tak se stávají syny prakṛti neboli hmotné přírody, kterou Nejvyšší Osobnost Božství oplodňuje. Každá živá bytost v tomto hmotném světě zápasí o přežití, a jedinou záchranou z koloběhu rození a umírání v evolučním cyklu je zcela se odevzdat. Toto odevzdání je zde vyjádřeno slovem namaḥ — “S úctou se Ti klaním.”

Tento verš jinými slovy říká — “Ty vidíš, co je cílem smyslových činností. Bez Tvého vedení se živá bytost nemůže dostat ani o krok dopředu. Bhagavad-gītā (15.15) to potvrzuje: sarvasya cāhaṁ hṛdi sanniviṣṭo mattaḥ smṛtir jñānam apohanaṁ ca. Sídlíš v srdci každé bytosti a od Tebe pochází paměť a zapomnění. Chāyeva yasya bhuvanāni bibharti durgā. Živá bytost v zajetí māyi si chce užívat hmotného světa, ale dokud jí neposkytneš vedení a nepřipomeneš, co chtěla dělat, nemůže se nijak přiblížit ke splnění svých nejasných životních cílů. Podmíněná duše se život za životem žene za špatným cílem a Ty jí na něj upomínáš. V jednom životě si přeje spět k určitému cíli, ale pak změní tělo a na vše zapomene. Avšak Ty, můj Pane, jí v příštím životě připomeneš, jak si chtěla užívat něčeho z tohoto světa. Mattaḥ smṛtir jñānam apohanaṁ ca. Jelikož na Tebe chce zapomenout, ze své milosti jí život za životem poskytuješ příležitosti, aby na Tebe mohla zapomínat téměř navěky. Věčně tedy vedeš podmíněné duše. Vše vypadá skutečné jedině díky tomu, že Ty jsi původní příčinou všeho. Ty, Nejvyšší Osobnost Božství, jsi nejvyšší realitou. S úctou se Ti klaním.”

Slovo sarva-pratyaya-hetave vysvětluje Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura, který říká, že výsledek dává představu o jeho příčině. Například hliněný hrnec je výsledkem práce hrnčíře, a když člověk takový hrnec vidí, může usoudit, že musí existovat i hrnčíř. Tento hmotný svět připomíná svět duchovní a každý inteligentní člověk si může domyslet, jakým způsobem pracuje. Bhagavad-gītā to vysvětluje: mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram. Dění probíhající v hmotném světě naznačuje, že na ně dohlíží Pán.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je zde popsán jako podivuhodná příčina. Je podivuhodný v tom smyslu, že ačkoli z Něho mohou vzejít nekonečné projevy (janmādy asya yataḥ), stále zůstává úplný (pūrṇasya pūrṇam ādāya pūrṇam evāvaśiṣyate). Naše zkušenost v hmotném světě je taková, že i když máme v bance milión dolarů, s každým výběrem se naše konto zmenšuje, až na něm nakonec nezbude vůbec nic. Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je ovšem tak úplný, že i když z Něho vychází bezpočet Osobností Božství, zůstává stále stejnou Nejvyšší Osobností. Pūrṇasya pūrṇam ādāya pūrṇam evāvaśiṣyate. Proto je podivuhodnou příčinou. Govindam ādi-puruṣaṁ tam ahaṁ bhajāmi.

“Kṛṣṇa, jenž je známý pod jménem Govinda, je nejvyšší vládce. Má věčné, duchovní tělo plné blaženosti. Je původem všeho. Nemá žádný jiný původ — je prvotní příčinou všech příčin.” (Brahma-saṁhitā 5.1)

Příklad najdeme i v hmotném světě — víme, že Slunce existuje již milióny let a vydává teplo a světlo od doby svého stvoření, ale přesto si stále zachovává svou moc a nikdy se nemění. Co potom říci o nejvyšší příčině (paraṁ brahma), o Kṛṣṇovi? Vše neustále vychází z Něho, ale On si přesto uchovává původní podobu (sac-cid-ānanda-vigrahaḥ). Kṛṣṇa v Bhagavad- gītě (10.8) sám říká: mattaḥ sarvaṁ pravartate — “Vše pochází ze Mě.” Všechno věčně vychází z Kṛṣṇy, ale On zůstává stále stejným Kṛṣṇou, který se nemění. Proto je útočištěm všech transcendentalistů, kteří se chtějí zbavit hmotných pout.

Každý musí přijmout útočiště u Kṛṣṇy. Písma proto doporučují:

“Ať člověk touží po všem, nebo netouží po ničem, či chce splynout s Pánem, inteligentní je jedině tehdy, když uctívá Pána Kṛṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství, transcendentální láskyplnou službou.” (Bhāg. 2.3.10) Paraṁ brahma, Nejvyšší Pán, a paraṁ dhāma, konečné místo spočinutí, je Kṛṣṇa. Proto každý, kdo po něčem touží, ať je to karmī, jñānī, nebo yogī, se musí s vážností snažit poznat Nejvyšší Osobnost Božství, a všechny touhy se mu splní. Pán říká: ye yathā māṁ prapadyante tāṁs tathaiva bhajāmy aham—“Všechny živé bytosti odměňuji podle toho, jak se Mi odevzdávají.” Dokonce i karmī, který chce vše pro svůj požitek, to může získat od Kṛṣṇy. Pro Kṛṣṇu není vůbec těžké mu dát, co si přeje. Ve skutečnosti by však měl člověk uctívat Kṛṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství, za účelem osvobození.

Vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ. Ze studia védské literatury by člověk měl poznat Kṛṣṇu. Kṛṣṇa je oceán a veškeré védské poznání k Němu směřuje, což je potvrzeno zde: sarvāgamāmnāya-mahārṇavāya. Inteligentní transcendentalisté proto přijímají útočiště u Nejvyšší Osobnosti Božství (sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja). To je konečný cíl.

V Bhagavad-gītě (10.11) je řečeno:

Oddanému, jenž přijal lotosové nohy Pána do svého srdce, Pán dává duchovní osvícení (jñāna-dīpa) jako zvláštní milost, která přichází zevnitř. Tato jñāna-dīpa je přirovnána k ohni skrytému ve dřevě araṇi. V dřívějších dobách velcí mudrci při provádění ohnivých obětí nezapalovali oheň přímo, ale vyvolávali ho ze dřeva araṇi. Rovněž všechny živé bytosti jsou zahaleny kvalitami hmotné přírody, a oheň poznání může roznítit pouze Nejvyšší Pán, jestliže Ho přijmeme do svého srdce. Sa vai manaḥ kṛṣṇa- padāravindayoḥ. Jestliže oddaný s vážností přijme lotosové nohy Kṛṣṇy, jenž sídlí v jeho srdci, Pán odstraní všechnu jeho nevědomost. S lampou poznání začne milostí Nejvyššího Pána okamžitě všechno správně chápat a dosáhne seberealizace. Oddaný tedy nemusí být navenek ani příliš vzdělaný, protože díky jeho oddané službě ho Nejvyšší Osobnost Božství osvítí zevnitř. Jak by nevědomost mohla ovládat někoho, komu Pán zevnitř uděluje osvícení? Proto není pravda, co tvrdí māyāvādīni — že cesta oddanosti je určena pro neinteligentní a nevzdělané lidi.

Jestliže se někdo stane čistým oddaným Nejvyššího Pána, automaticky vykazuje všechny dobré vlastnosti. Pokyny Véd se na něho nevztahují; je paramahaṁsa. Dokonce i bez toho, aby studoval védskou literaturu, je čistý a osvícený milostí Pána. “Proto,” říká oddaný, “Ti skládám uctivé poklony, můj Pane.”

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura objasňuje význam slov bṛhate namas te jako bṛhate śrī-kṛṣṇāya. Nejvyšší Osobností Božství je Kṛṣṇa. Existují mnohé tattvy, jako například viṣṇu-tattva, jīva-tattva a śakti- tattva, ale viṣṇu-tattva, která je všudypřítomná, je nade vším. Tento aspekt Nejvyšší Osobnosti Božství vysvětluje Pán v Bhagavad-gītě (10.42):

“K čemu ti však, Arjuno, bude všechno toto podrobné poznání? Jedinou svou částí prostupuji a udržuji celý tento vesmír.” Kṛṣṇa tedy prohlašuje, že celý hmotný svět udržuje Paramātmā, Jeho částečné zastoupení. Pán do každého vesmíru vstupuje v podobě Garbhodakaśāyī Viṣṇua a poté se expanduje jako Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu do srdcí všech živých bytostí i do každého atomu. Aṇḍāntara-stha-paramāṇu-cayāntara-stham. Každý vesmír je plný atomů a Pán je nejen uvnitř vesmíru, ale i uvnitř těchto atomů. V každém atomu je tedy Nejvyšší Pán Viṣṇu přítomný ve svém aspektu Paramātmy, ale všechny viṣṇu-tattvy pocházejí z Kṛṣṇy, jak je potvrzeno v Bhagavad-gītě (10.2): aham ādir hi devānām — Kṛṣṇa je ādi, počátek, všech devů tohoto hmotného světa: Brahmy, Viṣṇua i Maheśvary. Proto je zde popsán slovy bhagavate bṛhate. Každý je bhagavān — každý má nějaké bohatství — ale Kṛṣṇa je bṛhān bhagavān, vlastníkem neomezeného bohatství. Īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ. Kṛṣṇa je původem všech — ahaṁ sarvasya prabhavaḥ. Dokonce i Brahmā, Viṣṇu a Maheśvara mají svůj původ v Kṛṣṇy. Mattaḥ parataraṁ nānyat kiñcid asti dhanañjaya — neexistuje osobnost, která by byla Kṛṣṇovi nadřazená. Proto Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká, že bhagavate bṛhate znamená “Śrī Kṛṣṇovi”.

V tomto hmotném světě každý podléhá tělesnému pojetí života, a proto je každý paśu neboli zvíře.

“Člověk, který považuje toto tělo složené ze tří prvků za vlastní já, který pokládá vedlejší produkty těla za své příbuzné a svou rodnou zemi za hodnou uctívání a který chodí na poutní místa pouze proto, aby se tam vykoupal, místo toho, aby se setkal s osobami, které mají transcendentální poznání, je jako kráva nebo osel.” (Bhāg. 10.84.13) Prakticky každý je tedy zvíře (paśu), které ohrožuje krokodýl hmotné existence. Nejen král slonů, ale každý z nás je obětí útoku krokodýla a trpí jeho následky.

Jedině Kṛṣṇa nás může vysvobodit z této hmotné existence. Ve skutečnosti se nás neustále snaží vysvobodit. Īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati — je v našich srdcích a není vůbec nevšímavý. Jeho jediný záměr je vysvobodit nás z hmotného života. Není pravda, že si nás začne všímat až tehdy, když se k Němu modlíme. Snaží se nás vysvobodit neustále, i bez našich modliteb. Nikdy není líný co se týče našeho vysvobození. Proto je zde řečeno: bhūri-karuṇāya namo 'layāya. Taková je bezpříčinná milost Nejvyššího Pána — stále se nás snaží přivést zpátky domů, zpátky k Bohu. Bůh je osvobozený a snaží se osvobodit i nás, ale my přes Jeho neustálou snahu odmítáme přijmout Jeho pokyny (sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja). On se však pro to nehněvá. Proto je bhūri-karuṇāya, nekonečně milostivý, když se nás snaží vysvobodit z tohoto strastiplného hmotného života a přivést nás zpátky domů, zpátky k Bohu.

Přestože Nejvyšší Pán přichází do hmotného světa, kvalitami hmotné přírody není ovlivněn. To je potvrzeno v Īśopaniṣadě slovy apāpa- viddham — “není znečištěný”. Tatáž skutečnost je popsána také zde: guṇa- saṅga-vivarjitāya. Přestože se Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, zjevuje jako inkarnace v tomto hmotném světě, zůstává nedotčen kvalitami hmotné přírody. V Bhagavad-gītě (9.11) je uvedeno: avajānanti māṁ mūḍhā mānuṣīṁ tanum āśritam — hlupáci s nedostatečným poznáním se Nejvyššímu Pánu vysmívají, protože přichází jako lidská bytost. Nejvyšší Osobnost Božství tedy zná jedině muktātmā, osvobozená duše. Muktātmabhiḥ sva-hṛdaye paribhāvitāya — pouze osvobozená osoba může neustále myslet na Kṛṣṇu. Taková bytost je největším ze všech yogīnů.

“Ten z yogīnů, který se ke Mně neustále s velkou vírou upíná, v nitru na Mě myslí a prokazuje Mi transcendentální láskyplnou službu, je se Mnou nejdůvěrněji spojen yogou a je ze všech nejvyšší. To je Můj názor.” (Bg. 6.47)

Někteří lidé v tomto světě jsou akāmī, prosti hmotných tužeb, jiní chtějí čím dál větší hmotný prospěch a další touží po naplnění v náboženském životě, hospodářském rozvoji, uspokojování smyslů a nakonec osvobození.

Je doporučeno, aby člověk v jakémkoliv postavení — aniž by žádal částečný či veškerý hmotný prospěch nebo konečné vysvobození — prokazoval poslušnou oddanou službu Pánu. Tak se mu dostane všeho, po čem touží. Kṛṣṇa je tak laskavý. Ye yathā māṁ prapadyante tāṁs tathaiva bhajāmy aham. Pán odpovídá na naše přání a dokonce i obyčejné živé bytosti poskytuje, co chce. Kṛṣṇa sídlí v srdci každé živé bytosti a dává jí to, co si přeje.

“Nejvyšší Pán sídlí v srdci každého, ó Arjuno, a řídí putování všech živých bytostí, které jsou usazené na stroji vytvořeném z hmotné energie.” (Bg. 18.61) Pán dává každému příležitost vyplnit své touhy. Dokonce i takový oddaný, jako byl Dhruva Mahārāja, toužil po hmotném požehnání v podobě království většího, než jaké měl jeho otec — a přestože získal duchovní tělo, dostal i toto království, protože Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, nezklame nikoho, kdo přijme útočiště u Jeho lotosových nohou. Gajendra, král slonů, se odevzdal Nejvyšší Osobnosti Božství, aby se vysvobodil ze stávajícího nebezpečí a (nepřímo) i z nebezpečí, jež představuje materialistický způsob života. Proč by mu tedy Nejvyšší Pán nesplnil jeho přání?

“Oddaný má Nejvyššímu Pánu Kṛṣṇovi prokazovat transcendentální láskyplnou službu s příznivým postojem a bez touhy po hmotném prospěchu či zisku z plodonosných činností nebo filozofické spekulace. To se nazývá čistá oddaná služba.” Čistí oddaní nemají, oč by Nejvyšší Osobnost Božství žádali, ale Gajendra, král slonů, pod tlakem okolností žádal o bezprostřední požehnání, protože to byla jediná možnost, jak se zachránit. Když čistý oddaný nemá žádnou jinou možnost, modlí se o nějaké požehnání, neboť zcela závisí na milosti Nejvyššího Pána. V takových modlitbách však také bývá vyjádřeno politování. Ten, kdo neustále naslouchá a vypráví o transcendentálních zábavách Pána, se vždy nachází na úrovni, kdy nechce žádat o žádný hmotný prospěch. Dokud člověk není zcela čistým oddaným, nemůže vychutnávat transcendentální blaženost ze zpívání a tancování v extázi sankírtanového hnutí. Tuto extázi nemůže zažít obyčejný oddaný. Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu nám ukázal, jak můžeme zakusit transcendentální blaženost jednoduše tím, že budeme zpívat, naslouchat a tancovat v extázi. To je bhakti-yoga. Proto král slonů Gajendra řekl: ādhyātmika-yoga-gamyam, čímž naznačil, že se nikdo nemůže setkat s Pánem, dokud nedospěl na transcendentální úroveň. Požehnání v podobě schopnosti přiblížit se k Pánu, lze získat až po mnoha životech, ale Śrī Caitanya Mahāprabhu ho dal všem; dokonce i pokleslým duším, které nedostaly do vínku žádné duchovní dědictví. To vidíme v hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Cesta bhakti-yogy je tedy ryzím procesem pro navázání styku s Nejvyšší Osobností Božství. Bhaktyāham ekayā grāhyaḥ — jedině prostřednictvím oddané služby se živá bytost může setkat s Nejvyšším Pánem. Pán říká v Bhagavad-gītě (7.1):

“Nyní slyš, ó synu Pṛthy, jak Mě můžeš zcela znát, prostý jakékoliv pochybnosti, budeš-li vykonávat yogu plně si Mě vědom, s myslí na Mě upřenou.” Jednoduše tím, že se oddaný upne k vědomí Kṛṣṇy a bude neustále myslet na Kṛṣṇovy lotosové nohy, může bezpochyby dokonale poznat Nejvyšší Osobnost Božství.

Zde je uveden souhrnný popis neomezené energie Nejvyšší Osobnosti Božství. Tento svrchovaný jedinec jedná v různých fázích tak, že projevuje své nedílné části, které jsou zároveň oddělené působením Jeho různých energií (parāsya śaktir vividhaiva śrūyate). Všechny energie jednají zcela přirozeně (svābhāvikī jñāna-bala-kriyā ca); proto je Pán neomezený. Na tat-samaś cābhyadhikaś ca dṛśyate — nic se Mu nevyrovná a nic není větší než On. I když se projevuje mnoha různými způsoby, sám nemusí dělat nic (na tasya kāryaṁ karaṇaṁ ca vidyate), protože vše je zajištěno expanzemi Jeho neomezených energií.

V tomto hmotném světě je každá živá bytost zahalená temnotou nevědomosti. Védy proto nařizují, aby se člověk na Nejvyššího Pána obrátil skrze duchovního mistra, jehož popis — který je zároveň modlitbou k němu — podává Gautamīya-tantra:

“Skládám uctivé poklony svému duchovnímu mistrovi, který s pochodní poznání otevřel mé oči, zaslepené temnotou nevědomosti.” Ačkoliv živá bytost může zápasit o existenci v hmotném světě, žít věčně je nemožné. Musíme však pochopit, že tento zápas o existenci je zapříčiněn nevědomostí, neboť každá živá bytost je jinak věčnou částí Nejvyššího Pána. Není nutno žít jako slon nebo člověk, Američan nebo Ind — jedinou touhou živé bytosti má být, aby byla vysvobozena z koloběhu rození a umírání. Z nevědomosti si myslíme, že každý život, jímž nás příroda obdaří, je šťastný a příjemný, ale nedůstojný život v hmotném světě, počínaje životem Pána Brahmy až po život mravence, nepřinese nikomu skutečné štěstí. Vytváříme si mnoho plánů, jak žít šťastně, ale v hmotném světě není možné štěstí dosáhnout; bez ohledu na veškeré naše úsilí o zajištění trvalé situace v tomto či příštím životě.

Někdy, když obyčejní lidé zaslechnou o bhakti-yoze, vědomí Kṛṣṇy, ohrazují se: “Kde je Kṛṣṇa? Kde je Bůh? Můžete nám Ho ukázat?” V tomto verši je odpověď — pokud jsme dostatečně inteligentní, musí nám být jasné, že existuje osoba, která stvořila celý vesmírný projev, která pro něj poskytla všechny složky, jimiž se sama stala, která existuje věčně, ale není částí tohoto vesmírného projevu. Už jen na základě těchto skutečností se můžeme s úctou poklonit Nejvyššímu Pánu. To je začátek oddané služby.

Král slonů Gajendra jednoduše uznal, že musí existovat někdo, kdo stvořil tento vesmírný projev a dodal jeho složky. To by měl připustit každý, i ti nejzarytější ateisté. Proč to tedy neoddaní a ateisté nechtějí přiznat? Je to proto, že jsou znečištění reakcemi za své plodonosné činnosti. Člověk se musí zbavit veškeré špíny nahromaděné v srdci v důsledku neustálého plodonosného jednání. Musí tuto špínu smýt praktikováním bhakti-yogy. Yoga-randhita-karmāṇaḥ. Dokud je živá bytost pokrytá hmotnými kvalitami vášně a nevědomosti, Nejvyššího Pána poznat nemůže. Tadā rajas-tamo-bhāvāḥ kāma-lobhādayaś ca ye — když se člověk oprostí od vlivu kvalit nevědomosti a vášně, zbaví se těch nejnižších vlastností, chtíče a chamtivosti (kāma a lobha).

V dnešní době existuje mnoho jógových škol, které vedou lidi k tomu, aby praktikováním yogy rozvíjeli své chtivé touhy a chamtivost. Proto se lidem tato takzvaná yoga tolik líbí. Zde je však popsáno, jak skutečně praktikovat yogu. Śrīmad-Bhāgavatam (12.13.1) autoritativně prohlašuje: dhyānāvasthita-tad-gatena manasā paśyanti yaṁ yoginaḥ — yogī je ten, kdo neustále medituje o lotosových nohách Nejvyšší Osobnosti Božství. Totéž potvrzuje Brahma-saṁhitā (5.38):

“Uctívám Govindu, prvotního Pána, jenž je Śyāmasundarou, samotným Kṛṣṇou, s nesčetnými nepochopitelnými vlastnostmi, kterého čistí oddaní vidí ve svých srdcích očima oddanosti potřenými balzámem lásky.” Bhakti- yogī neustále vidí Śyāmasundaru, nádherného Pána Kṛṣṇu s načernalou barvou pleti. Jelikož se král slonů Gajendra považoval za obyčejné zvíře, myslel si, že není hoden vidět Pána. Ve své pokoře si myslel, že nemůže praktikovat yogu. Jak tedy mohou yogu praktikovat ti, kdo žijí jako zvířata s tělesným pojetím života a nemají čisté vědomí? Přesto se v současné době vydávají za yogīny lidé, kteří neovládají své smysly, nechápou filozofii a nedodržují náboženské zásady či usměrňující pravidla. To je největší odchylka od pravidel mystické yogy.

Připoutanost, chamtivost a chtíč jsou tři mocné síly, které člověku brání soustředit se na lotosové nohy Nejvyšší Osobnosti Božství. Tyto síly působí proto, že Nejvyšší Pán nechce, aby Ho poznali neoddaní a ateisté. Když se však člověk odevzdá lotosovým nohám Pána, tyto překážky jsou odstraněny, a tehdy může Nejvyšší Osobnost Božství poznat. Pán je tedy ochráncem odevzdané duše. Nikdo se nemůže stát oddaným, dokud se neodevzdá Jeho lotosovým nohám. Teprve potom dá Pán oddanému zevnitř inteligenci, která mu umožní vrátit se domů, zpátky k Bohu.

V Bhagavad-gītě je uvedeno, že každá živá bytost, ať člověk, polobůh, zvíře, pták, včela, nebo cokoliv jiného, je nedílnou částí Nejvyšší Osobnosti Božství. Pán a živá bytost jsou důvěrně spojeni jako otec a syn. Živá bytost na to bohužel vlivem styku s hmotou zapomíná a chce si nezávisle užívat hmotného světa podle svých vlastních plánů. Tuto iluzi (māyu) je velice těžké překonat. Māyā zahaluje živou bytost na základě jejího přání zapomenout na Nejvyšší Osobnost Božství a vytvářet své vlastní plány, jak si užívat hmotného světa. Dokud toto znečištění trvá, podmíněná duše nebude schopna pochopit svou skutečnou totožnost a bude neustále, život za životem, pod vlivem iluze. Ato gṛha-kṣetra-sutāpta-vittair janasya moho 'yam ahaṁ mameti (Bhāg. 5.5.8). Dokud není živá bytost osvícena, aby pochopila své skutečné postavení, bude ji přitahovat materialistický život, dům, země či půda, společnost, synové, rodina, okruh známých, bankovní konto a tak dále. Tím vším zahalená si bude stále myslet: “Jsem toto tělo a vše, co se s ním pojí, je moje.” Toto materialistické pojetí života je nesmírně těžké překonat, ale ten, kdo se odevzdá Nejvyšší Osobnosti Božství — jako to učinil Gajendra, král slonů — dosáhne osvícení na úrovni Brahmanu.

“Ten, kdo je v tomto transcendentálním postavení, se okamžitě dostává na úroveň Nejvyššího Brahmanu a je plný radosti. Nikdy nenaříká ani po ničem netouží a je nakloněn všem živým bytostem stejně. V tomto stavu dosahuje čisté oddané služby Mně.” (Bg. 18.54) Jelikož oddaný je zcela na úrovni Brahmanu, žádné živé bytosti nic nezávidí (samaḥ sarveṣu bhūteṣu).

Z Gajendrova popisu je zřejmé, že se obracel na nejvyšší autoritu, i když nevěděl, kdo touto nejvyšší autoritou je. Přesto tušil: “Musí existovat nějaká nejvyšší autorita, jež stojí nade vším.” Za těchto okolností si Pánovy různé expanze, jako je Pán Brahmā, Pán Śiva, Indra a Candra, všechny říkaly: “Gajendra nežádá o naši pomoc. Žádá o pomoc Nejvyššího, který je nad námi všemi.” Jak Gajendra popsal, Nejvyšší Pán má různé nedílné části, k nimž patří polobozi, lidské bytosti a zvířata, a ty všechny jsou zahaleny individuálními podobami. I když mají polobozi na starosti udržování různých aspektů vesmíru, Gajendra si myslel, že nejsou schopni ho zachránit. Hariṁ vinā naiva mṛtiṁ taranti — nikdo nemůže zachránit nikoho před nebezpečím zrození, smrti, stáří a nemoci. Jedině Nejvyšší Osobnost Božství může živou bytost zachránit před nebezpečím hmotné existence. Proto se inteligentní osoba, která chce být vysvobozena z této nebezpečné existence, obrátí na Nejvyšší Osobnost Božství, a ne na nějakého poloboha. Bhagavad-gītā (7.20) to potvrzuje: kāmais tais tair hṛta-jñānāḥ prapadyante 'nya-devatāḥ — ti, kdo nejsou inteligentní, se obracejí na různé polobohy, aby získali dočasný hmotný prospěch. Tito polobozi však nedovedou nikoho zachránit před nebezpečím hmotné existence. Stejně jako ostatní živé bytosti, i polobozi jsou pouze vnějšími částmi transcendentálního těla Nejvyšší Osobnosti Božství. Ve védských mantrách je uvedeno: sa ātmā aṅgāny anyā devatāḥ. Uvnitř těla je ātmā neboli duše, zatímco různé části těla, jako například ruce a nohy, jsou vnější. Ātmou celého vesmírného projevu je Nārāyaṇa, Pán Viṣṇu, a všichni polobozi, lidé a ostatní živé bytosti jsou částmi Jeho těla.

Strom žije díky svému kořeni, a když je kořen vyživován vodou, dostávají tím výživu všechny části stromu. Proto je třeba uctívat Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, který je původním kořenem všeho. I když je velmi těžké se k Nejvyšší Osobnosti Božství přiblížit, je velice blízko nás, protože žije v našich srdcích. Jakmile Pán pozná, že se někdo uchází o Jeho přízeň tím, že se Mu odevzdává, přirozeně ihned jedná. Proto i když polobozi nepřišli Gajendrovi na pomoc, Nejvyšší Pán se před ním díky jeho vroucí modlitbě okamžitě zjevil. To neznamená, že se polobozi na Gajendru hněvali, neboť když je uctíván Pán Viṣṇu, jsou všichni polobozi uctíváni zároveň s Ním. Yasmin tuṣṭe jagad tuṣṭam — když je spokojený Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, jsou spokojení všichni.

“Tak jako zalévání kořene stromu posiluje jeho kmen, větve, výhonky a všechno ostatní a dodávání potravy žaludku oživuje smysly a údy těla, samotné uctívání Nejvyšší Osobnosti Božství oddanou službou automaticky uspokojuje polobohy, kteří jsou částmi oné Svrchované Osoby.” (Bhāg. 4.31.14) Když se uctívá Nejvyšší Osobnost Božství, jsou všichni polobozi spokojeni.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura poukazuje na to, že jelikož Gajendra byl v tak obtížné situaci a modlil se o milost Nejvyšší Osobnosti Božství, polobozi — kteří ho mohli okamžitě přijít zachránit — se za ním zdráhali jít. Jelikož chápali, že Gajendrova modlitba byla určena Pánu, cítili se uraženi, a to samo bylo urážlivé. Následně doprovázeli Pána, když se tam vydal, a modlili se k Němu, aby jim byla tato urážka prominuta.

Král slonů si tolik přál vidět Nejvyšší Osobnost Božství, že když spatřil Pána přilétat po nebi, s velkou bolestí Mu slabým hlasem vzdal úctu. Oddaný nepokládá nebezpečnou situaci za nebezpečnou, protože se v ní může ve velké extázi vroucně modlit k Pánu. Proto nebezpečí považuje za dobrou příležitost. Tat te 'nukampāṁ susamīkṣamānaḥ — když se oddaný ocitne v nebezpečí, považuje to za velkou milost Pána, protože mu to dává příležitost na Něho velice upřímně a s nerozptýlenou pozorností myslet. Tat te 'nukampāṁ susamīkṣamāno bhuñjāna evātma-kṛtaṁ vipākam (Bhāg. 10.14.8). Neviní Nejvyššího Pána za to, že dopustil, aby se Jeho oddaný dostal do tak nebezpečné situace. Místo toho si říká, že se do nebezpečí dostal kvůli svým špatným činům, jichž se dopustil v minulosti, a bere to jako příležitost modlit se k Pánu a děkovat Mu za to. Pokud má oddaný tento postoj, jeho osvobození — návrat domů, zpátky k Bohu — je zaručené. To se potvrzuje na příkladu Gajendry, který se úzkostně modlil k Pánu, a tak se mohl bezprostředně vrátit domů, zpátky k Bohu.