Skip to main content

Sloka 8

Text 8

Verš

Texto

tad idaṁ kāla-raśanaṁ
jagat paśyanti sūrayaḥ
na hṛṣyanti na śocanti
tatra yūyam apaṇḍitāḥ
tad idaṁ kāla-raśanaṁ
jagat paśyanti sūrayaḥ
na hṛṣyanti na śocanti
tatra yūyam apaṇḍitāḥ

Synonyma

Palabra por palabra

tat — proto; idam — celý tento hmotný svět; kāla-raśanam — je v pohybu působením věčnému času; jagat — hýbe se kupředu (celý tento vesmír); paśyanti — vidí; sūrayaḥ — ti, kdo jsou inteligentní, jelikož přijímají pravdu; na — ne; hṛṣyanti — radují se; na — ani; śocanti — naříkají; tatra — v tom; yūyam — vy všichni polobozi; apaṇḍitāḥ — nepříliš vzdělaní (neboť zapomínáte, že jednáte pod vládou věčného času).

tat — por lo tanto; idam — todo el mundo material; kāla-raśanam — se mueve por la acción del tiempo eterno; jagat — que avanza (todo el universo); paśyanti — observan; sūrayaḥ — aquellos que son inteligentes, pues han admitido la verdad; na — no; hṛṣyanti — se llenan de júbilo; na — ni; śocanti — se lamentan; tatra — en eso; yūyam — todos ustedes, los semidioses; apaṇḍitāḥ — no muy sabios (por haber olvidado que actúan bajo la influencia del tiempo eterno).

Překlad

Traducción

Ti, kdo znají skutečnou pravdu, se neradují ani nenaříkají pod vlivem různých okolností, neboť vidí pohyby času. Když se tedy raduješ ze svého vítězství, nelze tě považovat za příliš vzdělaného.

Al ver los movimientos del tiempo, los que son conscientes de la verdadera realidad ni se regocijan ni se lamentan ante el devenir de las circunstancias. Puesto que tu victoria te llena de júbilo, no se te puede considerar muy sabio.

Význam

Significado

Bali Mahārāja dobře věděl, že král nebes Indra má obrovskou moc; rozhodně větší než on sám. Přesto ale Indru nařkl z nevzdělanosti. V Bhagavad-gītě (2.11) Kṛṣṇa pokáral Arjunu:

Bali Mahārāja sabía que Indra, el rey del cielo, era enormemente poderoso, mucho más que él mismo, sin duda alguna. A pesar de todo, le desafió diciéndole que era una persona poco sabia. En el Bhagavad-gītā (2.11), Kṛṣṇa riñó a Arjuna diciendo:

aśocyān anvaśocas tvaṁ
prajñā-vādāṁś ca bhāṣase
gatāsūn agatāsūṁś ca
nānuśocanti paṇḍitāḥ
aśocyān anvaśocas tvaṁ
prajñā-vādāṁś ca bhāṣase
gatāsūn agatāsūṁś ca
nānuśocanti paṇḍitāḥ

“Zatímco pronášíš učená slova, naříkáš nad něčím, co není hodno zármutku. Moudří netruchlí ani nad živými, ani nad mrtvými.” Bali Mahārāja tedy vyzval krále Indru a jeho společníky stejně, jako Kṛṣṇa vyzval Arjunu, když mu řekl, že není paṇḍita, vzdělaný člověk. V tomto hmotném světě se vše odehrává pod vlivem času. Pro vzdělaného člověka, který vidí, jak se věci dějí, tedy nepřipadá v úvahu, že by něčeho litoval nebo byl šťastný kvůli působení vln hmotné přírody. Všichni jsme stejně unášeni na jejích vlnách, a jaký má tedy smysl se radovat nebo trápit? Ten, kdo je plně obeznámený se zákony přírody, se nikdy neraduje ani netruchlí kvůli jejímu působení. V Bhagavad-gītě (2.14) Kṛṣṇa doporučuje být tolerantní: tāṁs titikṣasva bhārata. Podle této Jeho rady bychom nikdy neměli být sklíčení nebo nešťastní kvůli příležitostným změnám. To je příznak oddaného. Oddaný koná svou povinnost s vědomím Kṛṣṇy a za žádných nepříznivých okolností není nešťastný. Má plnou víru v to, že Kṛṣṇa za těchto okolností svého oddaného chrání. Proto nikdy neupouští od svých předepsaných povinností v oddané službě. Hmotné příznaky radosti a smutku vidíme i u polobohů, kteří mají vznešené postavení na vyšším planetárním systému. O tom, kdo se nenechá rozrušit takzvaně příznivými a nepříznivými podmínkami v tomto hmotném světě, má člověk vědět, že je brahma- bhūta, seberealizovaný. V Bhagavad-gītě (18.54) se uvádí: brahma-bhūtaḥ prasannātmā na śocati na kāṅkṣati — “Ten, kdo je na transcendentální úrovni, ihned realizuje Nejvyšší Brahman a je naplněn radostí.” Ten, koho nerozrušují hmotné okolnosti, se nachází na transcendentální úrovni, nad reakcemi tří kvalit hmotné přírody.

«Mientras hablas con palabras doctas, te lamentas por lo que no es digno de lamentación. Aquellos que son sabios no se lamentan ni por los vivos ni por los muertos». Al igual que Kṛṣṇa desafió a Arjuna diciéndole que no era un paṇḍita, es decir, una persona cultivada, Bali Mahārāja desafió al rey Indra y a sus acompañantes. En el mundo material, todo sucede bajo la influencia del tiempo. Por consiguiente, para la persona erudita que comprende cómo suceden las cosas, la tristeza y la felicidad que se derivan del contacto con las olas de la naturaleza material no le pueden influir. Si, al fin y al cabo, estamos a merced de esas olas, ¿qué sentido tiene alegrarse o entristecerse? El que conoce a la perfección las leyes de la naturaleza nunca se entristece ni se alegra con las actividades de la naturaleza. En el Bhagavad-gītā (2.14), Kṛṣṇa nos aconseja que seamos tolerantes: tāṁs titikṣasva bhārata. Debemos seguir ese consejo de Kṛṣṇa, sin entristecernos ni sufrir con los cambios de las circunstancias. Esa es la característica del devoto. El devoto cumple con su deber consciente de Kṛṣṇa y en circunstancias difíciles, nunca se siente desdichado. Tiene plena fe en que, en esas circunstancias, Kṛṣṇa siempre protege a Su devoto. Por lo tanto, el devoto nunca se aparta de su deber prescrito de servicio devocional. El júbilo y la tristeza son cualidades materiales que se manifiestan incluso en los semidioses, cuya posición, en el sistema planetario superior, es muy elevada. Por lo tanto, a la persona que no se perturba ante las circunstancias supuestamente favorables o desfavorables del mundo material, debe considerársela brahma-bhūtaḥ, autorrealizada. Como se afirma en el Bhagavad-gītā (18.54): brahma-bhūta prasannātmā na śocati na kāṅkṣati: «Aquel que se establece en el plano trascendental percibe de inmediato el Brahman Supremo y se vuelve plenamente dichoso». Cuando una persona no se perturba ante las circunstancias materiales, debe entenderse que está situada en el plano trascendental, por encima de las reacciones de las tres modalidades de la naturaleza material.