Když byl Prahlāda Mahārāja v lůně své matky, naslouchal slovům Nārady Muniho. To, jak mohlo embryo slyšet Nāradu, si člověk nedovede představit, ale takový je duchovní život — pokroku v duchovním životě či přijetí duchovního poznání nemohou zabránit žádné hmotné okolnosti. Tomu se říká ahaituky apratihatā. Prahlāda Mahārāja tedy od samého dětství předával duchovní poznání spolužákům, a přestože byli všichni ještě dětmi, bylo to účinné.

Nebeský král Indra se rozhodl zajmout Prahlādovu matku, protože si myslel, že v jejím lůně je další démon, další Hiraṇyakaśipu. Uvažoval, že nejlépe bude dítě zabít, až se narodí, a pak bude možné ji propustit.

Mnohokrát došlo k tomu, že se démoni či neoddaní pokoušeli zabít velkého oddaného Nejvyšší Osobnosti Božství, ale nikdy se jim to nepodařilo. V Bhagavad-gītě (9.31) Nejvyšší Pán slibuje: kaunteya pratijānīhi na me bhaktaḥ praṇaśyati. Prohlašuje, že démoni nemohou zabít Jeho oddaného. Prahlāda Mahārāja je živoucím příkladem pravdivosti tohoto slibu. Nārada Muni řekl nebeskému králi: “Třebaže jste polobozi, nedokážete to dítě zabít, a tím spíše to nedokáží ostatní.”

Přestože jsou král Indra a ostatní polobozi vznešenými osobnostmi, byli natolik poslušní pokynů Nārady Muniho, že jeho slova o Prahlādovi Mahārājovi okamžitě přijali. To se nazývá chápání prostřednictvím parampary. Indra a ostatní polobozi nevěděli, že v lůně Kayādhu, manželky Hiraṇyakaśipua, je velký oddaný, ale přijali autoritativní prohlášení Nārady Muniho a okamžitě vzdali tomuto oddanému úctu tím, že obešli ženu, v jejímž lůně se nacházel. Proces poznání znamená poznat Boha a oddaného prostřednictvím parampary. Je nutné přijmout prohlášení pravého oddaného a tak se snažit poznat, kdo je Bůh a kdo je Jeho oddaný. Není třeba o nich spekulovat.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (9.19.17) stojí:

Muž nemá zůstat na osamělém místě s žádnou ženou, ani když se jedná o jeho matku, sestru či dceru. Nārada Muni však poskytl útočiště mladé Prahlādově matce, která mu pak s velkou oddaností a vírou sloužila. Znamená to, že porušil védská nařízení? Jistě ne. Taková nařízení jsou určena pro světské tvory, ale Nārada Muni je vůči světským kategoriím transcendentální. Je to velký světec a je transcendentální; proto mohl i jako mladý muž poskytnout útočiště mladé ženě a přijímat její službu. Rovněž Haridāsa Ṭhākura hovořil uprostřed noci s mladou ženou, prostitutkou, ale ta nemohla ovlivnit jeho mysl; místo toho se z ní díky jeho požehnání stala vaiṣṇavī, čistá oddaná. Obyčejní lidé by však takové vysoce vznešené oddané neměli napodobovat. Muži musí striktně dodržovat pravidla a usměrnění a držet se stranou společnosti žen. Nikdo by neměl napodobovat Nāradu Muniho či Haridāse Ṭhākura. Vaiṣṇavera kriyā-mudrā vijñe nā bujhaya — ani velice učený člověk nemůže pochopit chování vaiṣṇavy. Každý, kdo se uchýlí k čistému vaiṣṇavovi, je zbaven strachu; proto je v minulém verši jasně řečeno: devarṣer antike sākuto-bhayā — Prahlādova matka Kayādhu zůstávala pod ochranou Nārady Muniho, aniž by se bála jakéhokoliv nebezpečí. A Nārada Muni, který byl v transcendentálním postavení, zase zůstával s mladou ženou bez obav, že by poklesl. Nārada Muni, Haridāsa Ṭhākura a podobní ācāryové zvláště zmocnění k šíření slávy Pána nemohou nikdy poklesnout na hmotnou úroveň. Proto je striktně zakázáno myslet si, že ācārya je obyčejnou lidskou bytostí (guruṣu nara-matiḥ).

Zde je řečeno: dharmasya tattvaṁ jñānaṁ ca ... nirmalam. Slovo nirmalam se vztahuje na neposkvrněnou dharmu, neposkvrněné náboženství — bhāgavata-dharmu. Obyčejné obřady představují znečištěné náboženství, které vede k vzrůstu hmotného bohatství a prosperity. Neposkvrněné, čisté náboženství však představuje poznání našeho vztahu s Bohem a tomu odpovídající jednání. To nám umožní završit nejvyšší životní poslání a vrátit se domů, zpátky k Bohu. Prahlāda Mahārāja radil, aby se člověk již na samém začátku života povznesl na úroveň bhāgavata-dharmy (kaumāra ācaret prājño dharmān bhāgavatān iha). Pán sám rovněž hovoří o čistém, neposkvrněném náboženství, když říká: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja — “Zřekni se všech druhů náboženství a odevzdej se Mně.” (Bg. 18.66) Musíme poznat svůj vztah s Bohem a potom jednat odpovídajícím způsobem. To je bhāgavata-dharma; bhāgavata-dharma znamená bhakti-yoga.

“Oddanou službou Osobnosti Božství, Śrī Kṛṣṇovi, lze okamžitě nabýt bezpříčinného poznání a odpoutanosti od světa.” (Bhāg. 1.2.7) Abychom byli na úrovni čistého náboženství, musíme se věnovat bhakti-yoze ve vztahu ke Kṛṣṇovi, Vāsudevovi.

V Bhagavad-gītě (9.32) Pán říká:

“Ó synu Pṛthy! Ti, kdo se ke Mně uchýlí, byť jsou i nižšího původu, ženy, vaiśyové (obchodníci) a śūdrové (dělníci), mohou dosáhnout nejvyššího cíle.” Slovo pāpa-yoni poukazuje na osoby, které jsou na nižší úrovni než śūdrové; žena nemusí být pāpa-yoni, ale jelikož je méně inteligentní, někdy zapomíná na pokyny k oddané službě. Pro ty, kdo jsou dostatečně duchovně silní, však zapomenutí nepřipadá v úvahu. Ženy obvykle lpí na hmotném požitku, a kvůli tomu někdy zapomínají, co slyšely o oddanosti. Pokud se však i žena striktně věnuje oddané službě podle pravidel, není výrok samotného Pána, že se také může vrátit k Bohu (te 'pi yānti parāṁ gatim), nijak udivující. Člověk musí přijmout útočiště u Pána a důsledně dodržovat předepsané zásady. Pak se vrátí domů, zpátky k Bohu, bez ohledu na to, kdo je. Prahlādova matka se starala spíše o ochranu dítěte ve svém lůně a úzkostlivě očekávala návrat svého manžela; nemohla proto přijmout vznešené pokyny Nārady Muniho s naprostou vážností.

Tato slova Prahlāda Mahārāje jsou velice důležitá v souvislosti s poznáním sestupujícím učednickou posloupností. Vlivem Nāradova učení již jako dítě v lůně matky nabyl nezlomného přesvědčení o existenci svrchované moci a pochopil, jak dosáhnout dokonalosti života prostřednictvím bhakti-yogy. To jsou nejdůležitější aspekty duchovního porozumění.

“Těm velkým duším, které mají naprostou víru v Pána i v duchovního učitele, je automaticky vyjeven veškerý smysl védského poznání.” (Śvetāśvatara Upaniṣad 6.23)

“Nikdo nemůže poznat Kṛṣṇu takového, jaký je, pomocí svých otupělých, hmotných smyslů. Oddaným, kteří Ho potěší transcendentální láskyplnou službou, se však Kṛṣṇa osobně vyjeví.” (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.2.234)

“Poznat Nejvyššího Pána takového, jaký je, lze jedině oddanou službou. A ten, kdo si Ho je díky takové oddanosti plně vědom, může vejít do Božího království.” (Bg. 18.55)

Toto jsou védské pokyny. Člověk musí mít naprostou víru ve slova duchovního učitele a v Nejvyšší Osobnost Božství. Pak mu bude automaticky vyjeveno skutečné poznání ātmy a Paramātmy a také rozdíl mezi hmotným a duchovním. Toto duchovní poznání (ātma-tattva) se projeví v srdci oddaného díky tomu, že přijal útočiště u lotosových nohou mahājany, jako je Prahlāda Mahārāja.

Slovo bhūyāt v tomto verši lze chápat ve významu “nechť je”. Prahlāda Mahārāja dává svým spolužákům požehnání, když říká: “Mějte také takovou víru jako já. Staňte se pravými vaiṣṇavy.” Oddaný Pána touží, aby každý začal rozvíjet vědomí Kṛṣṇy. Lidé bohužel někdy nemají pevnou víru ve slova duchovního učitele v učednické posloupnosti, a proto nejsou schopni proniknout do transcendentálního poznání. Duchovní učitel musí patřit k pravé učednické posloupnosti jako Prahlāda Mahārāja, který nabyl poznání od Nārady. Kdyby Prahlādovi spolužáci, synové démonů, přijali pravdu jeho prostřednictvím, pak by si i oni byli plně vědomi transcendentální reality.

Slova vaiśāradī dhīḥ označují inteligenci týkající se Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, který mistrně zvládá vše. Pomocí svého jedinečného poznání Pán stvořil obdivuhodné vesmíry. Pokud člověk sám není velkým odborníkem, nemůže pochopit mistrné řízení a jednání největšího odborníka. Může ho však pochopit, má-li to štěstí a setká se s pravým duchovním učitelem, který náleží k učednické posloupnosti pocházející od Pána Brahmy, Pána Śivy, matky Lakṣmī nebo Kumārů. Tyto čtyři sampradāyi neboli učednické posloupnosti poznání a transcendence se nazývají Brahma-sampradāya, Rudra-sampradāya, Śrī-sampradāya a Kumāra-sampradāya. Sampradāya-vihīnā ye mantrās te niṣphalā matāḥ — poznání o Nejvyšším získané z takové sampradāyi dokáže lidi osvítit; pokud se nevydáme cestou učednické posloupnosti, nemůžeme Nejvyšší Osobnost Božství poznat. Pozná-li člověk Nejvyššího Pána prostřednictvím oddané služby s vírou v učednickou posloupnost a potom dosáhne dalšího pokroku, probudí svou přirozenou lásku k Bohu. Jeho život pak bude zaručeně úspěšný.

Tento verš je velice důležitý pro porozumění rozdílu mezi duchovní duší a hmotným tělem. Duše je věčná, jak uvádí Bhagavad-gītā (2.20):

“Duše se nikdy nerodí ani neumírá. Nevznikla, nevzniká a nevznikne—je nezrozená, věčná, existuje trvale a odpradávna. Nezahyne, když je zabito tělo.” Duše je věčná a netýká se jí úpadek a změny, ke kterým dochází kvůli existenci hmotného těla. Příklad stromu a jeho plodů a květů je jednoduchý a jasný. Strom žije mnoho let, ale jeho plody a květy procházejí se střídáním ročních období šesti změnami. Pošetilou moderní teorii, že život lze vytvořit chemickými reakcemi, nelze uznat za pravdivou. Zrození hmotného těla lidské bytosti nastává díky spojení vajíčka a semene, ale zároveň je známo, že ne vždy, když se po pohlavním styku vajíčko smísí se semenem, dojde k otěhotnění. Pokud do směsi nevstoupí duše, těhotenství nemůže nastat; jakmile se však do ní duše uchýlí, tělo se rodí, existuje, roste, mění se, chřadne a nakonec podléhá zkáze. Plody a květy stromu se objevují a mizí podle ročních období, ale strom stojí dál. Také převtělující se duše přijímá různá těla, jež procházejí šesti změnami, ale sama zůstává stále stejná (ajo nityaḥ śāśvato 'yaṁ purāṇo na hanyate hanyamāne śarīre). Duše je věčná a existuje vždy, ale těla, která přijímá, se mění.

Duše je dvojího druhu — Nejvyšší Duše (Osobnost Božství) a individuální duše (živá bytost). Tak jako jsou s individuální duší spojené různé změny těla, s Nejvyšší Duší souvisejí různé věky stvoření. Madhvācārya v této souvislosti říká:

Jelikož je tělo vnějším rysem duše, duše na něm nezávisí — naopak tělo závisí na duši. Ten, kdo pochopil tuto pravdu, by si neměl dělat příliš velké starosti s udržováním těla; není totiž možné ho udržovat věčně. Antavanta ime dehā nityasyoktāḥ śarīriṇaḥ — to je výrok Bhagavad-gīty (2.18). Hmotné tělo podléhá zániku (antavat), ale duše v něm je věčná (nityasyoktāḥ śarīriṇaḥ). Pán Viṣṇu i individuální duše, Jeho nedílné části, jsou věční. Nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām; Pán Viṣṇu je nejpřednější živá bytost, zatímco individuální živé bytosti jsou Jeho částmi. Všechna těla — od gigantického vesmírného těla až po malé tělo mravence — podléhají zániku, ale Nadduše i duše, jež jsou kvalitou totožné, existují věčně. To bude dále vysvětleno v následujících verších.

V Bhagavad-gītě (15.7) Pán Kṛṣṇa jasně říká: mamaivāṁśo jīva-loke jīva-bhūtaḥ — “Všechny živé bytosti jsou Mé části.” Živé bytosti jsou tedy kvalitativně stejné jako Svrchovaný Pán, Osobnost Božství, který je vůdcem, nejvyšším ze všech. Ve Védách stojí: nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām — Pán je nejpřednější individuální živá bytost, vůdce podřízených živých bytostí. Jelikož jsou živé bytosti částmi či věrnými obrazy Boha, jejich vlastnosti se neliší od Jeho. Mají stejné vlastnosti jako Nejvyšší Pán, tak jako se kapka mořské vody skládá ze stejných chemických látek jako celé moře. Kvalitou se tedy neliší, ale kvantita je jiná. Nejvyšší Osobnost Božství lze poznat tím, že poznáme vzorek, živé bytosti, neboť všechny vlastnosti Boha lze nalézt v nepatrném množství u živých bytostí. Vidíme zde tedy totožnost, ale Bůh je velký, zatímco živé bytosti jsou nesmírně malé. Aṇor aṇīyān mahato mahīyān (Kaṭha Upaniṣad 1.2.20)—živé bytosti jsou menší než atom, ale Bůh je větší než ta největší věc. Naše pojetí velikosti může být zpodobněno nebem, neboť to považujeme za neomezeně velké; Bůh je ovšem větší než nebe. Víme také, že živé bytosti jsou menší než atomy, neboť mají rozměry jedné desetitisíciny konečku vlasu; i ony však mají charakteristiky svrchované příčiny všech příčin, stejně jako Nejvyšší Osobnost Božství. Tělo existuje a mění se jedině díky přítomnosti živé bytosti. Změny ve vesmíru, určované přírodními zákony, zase nastávají v důsledku přítomnosti Nejvyššího Pána.

Významné je slovo ekaḥ, “individuální”. Bhagavad-gītā (9.4) uvádí: mat-sthāni sarva-bhūtāni na cāhaṁ teṣv avasthitaḥ. Vše, hmotné i duchovní—včetně země, vody, vzduchu, ohně, nebe a živých bytostí — existuje na bázi duše. Všechno vychází z Nejvyšší Osobnosti Božství; neměli bychom si však myslet, že Nejvyšší Pán závisí na něčem jiném.

Bůh i živá bytost jsou plně vědomí. My jako živé bytosti jsme si vědomi své tělesné existence a Pán si je vědom gigantického vesmírného projevu. To je doloženo ve Védách. Yasmin dyauḥ pṛthivī cāntarīkṣam. Vijñātāram adhikena vijānīyāt. Ekam evādvitīyam. Ātma-jyotiḥ samrāḍ ihovāca. Sa imān lokān asṛjata. Satyaṁ jñānam anantam. Asaṅgo hy ayaṁ puruṣaḥ. Pūrṇasya pūrṇam ādāya pūrṇam evāvaśiṣyate. Všechny tyto védské mantry dokazují, že jak Nejvyšší Osobnost Božství, tak nepatrná duše jsou individuální. Duše je malá a Pán velký, ale oba jsou příčinou všech příčin—jedna je omezená tělem a druhou neomezuje ani vesmír.

Přestože se Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, vyrovnáme kvalitou, nikdy se Mu nevyrovnáme kvantitou. To bychom měli mít vždy na paměti. Jakmile méně inteligentní lidé zjistí, že jsou si s Bohem kvalitativně rovni, pošetile si myslí, že to platí i kvantitativně. Jejich inteligence je aviśuddha-buddhayaḥ, nevytříbená či znečištěná. Když po mnoha životech plných velké snahy poznat nejvyšší příčinu nakonec dospějí ke skutečnému poznání Kṛṣṇy, Vāsudeva, odevzdají se Mu (vāsudevaḥ sarvam iti sa mahātmā sudurlabhaḥ). Tak se z nich stanou mahātmové — velké, dokonalé duše. Má-li někdo to štěstí, že pozná svůj vztah s Bohem a ví, že Bůh je velký (vibhu), zatímco živá bytost je malá (aṇu), dosáhl dokonalosti poznání. Kdo se považuje za hmotné tělo a myslí si, že mu patří vše, co souvisí s hmotným tělem, setrvává v temnotě. Toto uvažování se nazývá ahaṁ mama (janasya moho 'yam ahaṁ mameti). To je iluze. Je třeba se zříci svých klamných představ a tak nabýt plného vědomí všeho.

Zde je velice dobrý příklad porozumění duchovní skutečnosti. Pošetilí darebáci — včetně takzvaných jñānīch, filozofů a vědců — nemohou pochopit existenci duše v těle, neboť postrádají duchovní poznání. Védy přikazují: tad-vijñānārthaṁ sa gurum evābhigacchet — aby si člověk osvojil duchovní poznání, musí vyhledat pravého duchovního učitele. Ten, kdo neprošel průpravou v geologii, nedokáže v kameni zjistit přítomnost zlata a podobně ten, kdo nemá průpravu od duchovního učitele, nemůže poznat, co je duše a co hmota. Zde je řečeno: yogais tad-abhijñaḥ. To naznačuje, že ten, kdo je ve spojení s duchovním poznáním, dokáže pochopit, že v těle se nachází duše. Člověk se zvířecím pojetím života, postrádající jakoukoliv duchovní kulturu, to však pochopit nemůže. Tak jako zkušený mineralog či geolog ví, kde je zlato, a může pak investovat peníze, aby tam kopal a chemicky oddělil zlato od rudy, zkušený spiritualista ví, kde je ve hmotě duše. Ten, kdo neprošel patřičnou průpravou, nedokáže rozlišit zlato od kamene. Hlupáci a darebáci, kteří se nenaučili od zkušeného duchovního učitele, co je duše a co hmota, podobně nedokáží pochopit existenci duše v těle. Aby člověk do tohoto poznání pronikl, musí projít průpravou systému mystické yogy nebo vrcholného systému, bhakti-yogy. To uvádí Bhagavad-gītā (18.55): bhaktyā mām abhijānāti. Existenci duše v těle nemůžeme pochopit, dokud nepřijmeme proces bhakti-yogy. Bhagavad-gītā proto na začátku učí:

“Tak jako vtělená duše souvisle přechází v tomto těle z dětství do mládí a stáří, přechází také v čase smrti do jiného těla. Moudrý člověk není touto změnou zmatený.” (Bg. 2.13) První pokyn tedy nabádá, abychom pochopili, že v těle se nachází duše, která se převtěluje z jednoho těla do druhého. To je počátek duchovního poznání. Každý, kdo tuto vědu dobře nezná či nechce poznat, zůstává pod vlivem tělesného, zvířecího pojetí života. To dokládá Śrīmad-Bhāgavatam (yasyātma-buddhiḥ kuṇape tri-dhātuke ... sa eva go-kharaḥ). Každý člen lidské společnosti by měl správně pochopit pokyny Bhagavad-gīty, neboť jedině tak se může duchovně povznést a automaticky se zříci falešné představy: “Jsem tělo a vše, co k němu patří, je moje (ahaṁ mameti).” Toto psí pojetí je třeba okamžitě zavrhnout. Člověk by měl být ochotný poznat duši a Svrchovanou Duši, Boha, mezi nimiž existuje věčný vztah. Tak může vyřešit všechny životní problémy a vrátit se domů, zpátky k Bohu.

V minulém verši bylo vysvětleno: kṣetreṣu deheṣu tathātma-yogair adhyātma-vid brahma-gatiṁ labheta — “Duchovně pokročilá osoba chápe existenci duchovní částečky v těle, a tak může rozvíjením duchovního poznání dosáhnout dokonalosti v duchovním životě.” Inteligentní člověk, který v těle umí najít vlastní já, musí znát osm vnějších energií, jež jsou vyjmenovány v Bhagavad-gītě (7.4):

“Země, voda, oheň, vzduch, éter, mysl, inteligence a falešné ego — všech těchto osm prvků dohromady tvoří Mé oddělené hmotné energie.” Bhūmi, země, zahrnuje všechny objekty smyslového vnímání, jimiž jsou rūpa (podoba), rasa (chuť), gandha (vůně), śabda (zvuk) a sparśa (dotek). V zemi je vůně růží, chuť sladkého ovoce a vše ostatní, co si můžeme přát. Śrīmad-Bhāgavatam (1.10.4) uvádí: sarva-kāma-dughā mahī — země (mahī) obsahuje vše, co požadujeme. V bhūmi neboli zemi jsou tedy přítomné všechny objekty smyslového vnímání. Z hrubohmotných a jemnohmotných prvků (mysli, inteligence a ahaṅkāry, falešného ega) sestává celková hmotná energie.

V celkové hmotné energii působí tři hmotné kvality přírody (sattva-guṇa, rajo-guṇa a tamo-guṇa). Ty nenáleží duši, ale hmotné energii. Právě jejich vzájemným působením se projevuje pět poznávacích smyslů, pět činných smyslů a mysl, která smysly ovládá. Pak dostává živá bytost s ohledem na tyto kvality příležitost uskutečňovat různé druhy karmy s různými druhy poznání, myšlení, cítění a chtění. Tak začíná pracovat stroj v podobě těla.

Toto vše náležitě rozebírají v sāṅkhya-yoze velcí ācāryové, zvláště Nejvyšší Pán Kṛṣṇa v podobě Devahūti-putry Kapily. To je zde vyjádřeno slovem ācāryaiḥ. Nemusíme následovat nikoho, kdo není autorizovaným ācāryou. Ācāryavān puruṣo veda — úplně znát pravdu můžeme tehdy, když přijmeme útočiště u zkušeného ācāryi.

Živá bytost je individuální, ale tělo je složené z mnoha hmotných prvků. To je dokázáno skutečností, že tato kombinace hmotných prvků se poté, co ji živá bytost opustí, stává pouhým seskupením hmoty. Hmota je jedné kvality a duchovní duše je kvalitativně totožná s Nejvyšším. Nejvyšší je jeden a individuální duše je také jedna, ale duše je pánem individuální kombinace hmotné energie, zatímco Nejvyšší Pán ovládá celkovou hmotnou energii. Živá bytost je pánem daného těla a podle svých činností je vystavena různým druhům bolesti a radosti. Nejvyšší Osoba, Paramātmā, je také jedna, ale přesto je zároveň individuálně přítomná ve všech tělech.

Hmotná energie se ve skutečnosti dělí na dvacet čtyři prvků. Individuální duše, vlastník individuálního těla, je dvacátý pátý prvek a nade vším je Pán Viṣṇu, Paramātmā či svrchovaný vládce, který je dvacátým šestým prvkem. Když člověk zná všech těchto dvacet šest prvků, stává se z něho adhyātma-vit, znalec rozdílu mezi hmotou a duší. Bhagavad-gītā (13.3) uvádí: kṣetra kṣetrajñayor jñānam — poznání kṣetry (povahy těla), individuální duše a Nadduše je skutečnou jñānou. Pokud člověk nakonec nepochopí, že Nejvyšší Pán má věčný vztah s individuální duší, jeho poznání je nedokonalé. To je doloženo v Bhagavad-gītě (7.19):

“Ten, kdo má opravdu poznání, po mnoha zrozeních a smrtích, se Mi odevzdá — ví, že jsem příčinou všech příčin a vším, co existuje. Taková velká duše je nesmírně vzácná.” Vše — duchovní i hmotné — se skládá z různých energií Vāsudeva, jemuž je individuální duše, duchovní část Nejvyššího Pána, podřízena. Ten, kdo si osvojí toto dokonalé poznání, se odevzdá Nejvyšší Osobnosti Božství (vāsudevaḥ sarvam iti sa mahātmā sudurlabhaḥ).

Dříve bylo řečeno: svarṇaṁ yathā grāvasu hema-kāraḥ kṣetreṣu yogais tad-abhijña āpnuyāt. Odborník na studium půdy dokáže zjistit, kde je zlato, a pak tam začne kopat. Poté může analyzovat kámen a testovat zlato pomocí kyseliny dusičné. Podobně musí člověk analyzovat celé tělo, aby v něm nalezl duši. Při studiu svého těla se musí sám sebe ptát, zda jeho hlava je duše, zda prsty jsou duše, zda ruka je duše a tak dále. Takto musí postupně odmítnout všechny hmotné prvky a kombinace hmotných prvků v těle. Poté — je-li kvalifikovaný a následuje-li ācāryu — může pochopit, že on sám je duchovní duše žijící uvnitř těla. Nejvýznačnější ācārya, Kṛṣṇa, začíná své učení v Bhagavad-gītě slovy:

“Tak jako vtělená duše souvisle přechází v tomto těle z dětství do mládí a stáří, přechází také v čase smrti do jiného těla. Moudrý člověk není touto změnou zmatený.” (Bg. 2.13) Duše vlastní tělo a sídlí v něm; to je skutečná analýza. Tato duše se nikdy nemísí s prvky těla. Přestože se nachází v těle, je od něho oddělená a trvale čistá. Člověk musí analyzovat a poznat vlastní já — to je seberealizace. Neti neti je analytický proces založený na odmítání hmoty. Je-li analýza vedena odborným způsobem, umožňuje poznat, kde duše je. Laik však nedokáže rozlišit ani zlato od země, ani duši od těla.

Rozvážný člověk dokáže zkoumat sám sebe a rozborem odlišit duši od těla. Když například zkoumá své tělo — hlavu, ruce a tak dále — je schopen pochopit rozdíl mezi ním a duší. Nikdo neříká: “Já hlava.” Každý říká: “Moje hlava.” Jsou zde tedy dvě věci — hlava a vlastní já — a ty nejsou totožné, přestože vypadají jako jeden celek.

Někdo může namítnout: “Jestliže analyzujeme tělo, vidíme hlavu, ruce, nohy, břicho, krev, kosti, moč, výkaly a tak dále, ale když postupně projdeme vše, kde je potom duše?” Přemýšlivý člověk si však vezme na pomoc tento verš z Véd:

yato vā imāni bhūtāni jāyante; yena jātāni jīvanti; yat prayanty abhisaṁviśanti; tad vijijñāsasva; tad brahmeti. (Taittirīya Upaniṣad 3.1.1)

Tak může pochopit, že hlava, ruce, nohy — celé tělo roste na základě duše. Je-li uvnitř duše, pak tělo, hlava, ruce a nohy rostou — jinak nikoliv. Mrtvé dítě neroste, protože v jeho těle není přítomná duše. Pokud někdo i přes pečlivý rozbor těla stále nemůže zjistit existenci duše, je to kvůli jeho nevědomosti. Jak by mohl omezený člověk, který je neustále pohroužený v materialistických činnostech, poznat duši, jež je malou duchovní částečkou o rozměrech jedné desetitisíciny konečku vlasu? Pošetile si myslí, že hmotné tělo vyrostlo z kombinace chemických látek, přestože tyto látky nedokáže najít. Védy nás však informují, že podstatou životní síly nejsou chemické kombinace; životní silou je ātmā a Paramātmā a tělo roste na tomto základě. Ovoce na stromě roste a prochází šesti změnami díky přítomnosti stromu. Bez něho by nikdy nemohlo růst a uzrát. Za existencí těla se tedy skrývá Paramātmā a ātmā, které v těle sídlí. Toto je první krok v pochopení duchovní moudrosti vyložené v Bhagavad-gītě; dehino 'smin yathā dehe. Tělo existuje díky přítomnosti Nejvyššího Pána a jīvy, která je Pánovou částí. To v Bhagavad-gītě (9.4) dále vysvětluje sám Pán:

“Ve své neprojevené podobě prostupuji celým vesmírem. Všechny bytosti jsou ve Mně, ale Já nejsem v nich.” Nejvyšší Duše existuje všude. Védy uvádějí: sarvaṁ khalv idaṁ brahma — vše je Brahman či expanze Jeho energií. Sūtre maṇi-gaṇā iva — vše spočívá na Pánu jako perly na niti. Nití je Brahman, základ všeho. On je nejvyšší příčinou, Svrchovaným Pánem, na němž vše spočívá (mattaḥ parataraṁ nānyat). Musíme tedy studovat ātmu a Paramātmu — individuální duši a Nadduši — na nichž spočívá celý hmotný vesmírný projev. To je obsah védského pokynu yato vā imāni bhūtāni jāyante. yena jātāni jīvanti.

Bez inteligence nelze pochopit přímé činnosti smyslů ani snění či ukončení všech hrubohmotných a jemnohmotných činností. Pozorovatelem a vládcem je Nejvyšší Pán, Nejvyšší Duše, díky němuž je individuální duše schopná poznat, kdy bdí, kdy spí a kdy je zcela v tranzu. V Bhagavad-gītě (15.15) Pán říká: sarvasya cāhaṁ hṛdi sanniviṣṭo mattaḥ smṛtir jñānam apohanaṁ ca — “Sídlím v srdcích všech a ode Mne pochází paměť, poznání a zapomnění.” Živé bytosti jsou zcela pohroužené ve třech stavech — v bdění, snění a hlubokém spánku — prostřednictvím své inteligence. Tuto inteligenci jim dodává Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, jenž je doprovází a je jejich přítelem. Śrīla Madhvācārya říká, že živá bytost je někdy popisována slovem sattva-buddhi — to tehdy, když její inteligence přímo vnímá bolesti a radosti, které se nemusí pojit s žádným konkrétním jednáním. Ve stavu snění přichází poznání od Nejvyšší Osobnosti Božství (mattaḥ smṛtir jñānam apohanaṁ ca). Nejvyšší Pán, Nadduše, je svrchovaný vládce a pod Jeho vedením jsou živé bytosti níže postavenými vládci, které musí vlastní inteligencí poznat Nejvyšší Osobnost Božství.

Jak již bylo vysvětleno, existují tři stavy našeho bytí — bdění, snění a hluboký spánek. Ve všech máme různé zážitky, a to znamená, že duše tyto stavy pozoruje. Činnosti těla ve skutečnosti nejsou činnostmi duše. Duše se od těla liší; je nezávislá na hmotných činnostech, stejně jako se vůně liší od hmotného média, které ji přenáší. Tohoto rozboru je schopen ten, kdo je plně pod ochranou lotosových nohou Nejvyššího Pána. To je doloženo ve Védách slovy yasmin vijñāte sarvam evaṁ vijñātaṁ bhavati. Ten, kdo zná Nejvyšší Osobnost Božství, automaticky zná i vše ostatní. Bez přijetí útočiště u Pánových lotosových nohou jsou i význační učenci, vědci, filozofové a náboženští představitelé neustále zmateni. To dokládá Śrīmad-Bhāgavatam (10.2.32):

Pokud člověk nepřijal útočiště u Pánových lotosových nohou, jeho inteligence je znečištěná, třebaže si namlouvá, že je osvobozený od hmotných nečistot. Bhagavad-gītā (3.42) uvádí:

Nad smysly je mysl, nad myslí je inteligence a nad inteligencí je duše. Ten, jehož inteligence se oddanou službou nakonec očistila, setrvává na úrovni buddhi-yogy. To rovněž popisuje Bhagavad-gītā (dadāmi buddhi-yogaṁ taṁ yena mām upayānti te). Když se s rozvojem oddané služby inteligence zbaví nečistot, lze jí použít k návratu domů, zpátky k Bohu.

Nežádoucí stav dočasného života se nazývá nevědomost. Není těžké pochopit, že hmotné tělo je dočasné: v určitý den je vytvořeno a v určitý den nastane jeho konec — poté, co projde šesti změnami, kterými jsou zrození, smrt, růst, udržování, přeměna a chřadnutí. Tato situace věčné duše je způsobená její nevědomostí, a přestože je dočasná, je nežádoucí. Kvůli nevědomosti je živá bytost posílána do jednoho dočasného těla za druhým, přestože nemá zapotřebí do těchto dočasných těl vstupovat. Činí tak pouze z nevědomosti či zapomnění na Kṛṣṇu. V lidském těle—když je naše inteligence rozvinutá — bychom proto měli změnit své vědomí snahou poznat Kṛṣṇu. Pak můžeme být osvobozeni. To Pán potvrzuje v Bhagavad-gītě (4.9):

“Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činností, se po opuštění těla již znovu nenarodí v tomto hmotném světě, ale dospěje do Mého věčného sídla, ó Arjuno.” Dokud živá bytost nepozná Kṛṣṇu a nedosáhne vědomí Kṛṣṇy, musí zůstat v hmotném zajetí. Aby tento podmíněný život ukončila, musí se odevzdat Nejvyšší Osobnosti Božství. To také Nejvyšší Pán požaduje: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja.

Mahārāja Ṛṣabhadeva doporučil: na sādhu manye yata ātmano 'yam asann api kleśada āsa dehaḥ — živá bytost musí být dostatečně inteligentní, aby pochopila, že dokud má tělo, musí zakoušet bolesti hmotného bytí, přestože je tělo dočasné a nemá dlouhého trvání. Pokud tedy díky dobré společnosti, díky pokynům pravého duchovního učitele, začne rozvíjet vědomí Kṛṣṇy, její podmíněný hmotný život skončí a její původní vědomí, vědomí Kṛṣṇy, se obnoví. Tehdy bude vědět, že hmotná existence — ať ve stavu bdění či snění — není nic než sen a nemá žádnou skutečnou hodnotu. Takovou realizaci umožňuje milost Nejvyššího Pána, která je rovněž dostupná v podobě pokynů Bhagavad-gīty. Misí Śrī Caitanyi Mahāprabhua je tedy usilovat o to, aby se každý věnoval prospěšným činnostem, které probudí pošetilou živou bytost — zvláště v lidské společnosti — aby mohla dosáhnout vědomí Kṛṣṇy a být vysvobozena z podmíněného života.

Śrīla Madhvācārya v této souvislosti cituje následující verše:

Člověk si musí uvědomit, že hmotný život je plný utrpení. To je možné pomocí očištěné inteligence. Ten, jehož inteligence je očištěná, je schopen pochopit, že nežádoucí, dočasný hmotný život je jako sen. Tak jako člověk trpí, když mu někdo ve snu stíná hlavu, i ten, kdo je pod vlivem nevědomosti, trpí, a to nejen během snění, ale i během bdění. Bez milosti Nejvyšší Osobnosti Božství zůstává živá bytost ovlivněna nevědomostí, a tak různými způsoby podléhá hmotnému strádání.

Toto je doloženo v Bhagavad-gītě (14.26):

“Ten, kdo Mi slouží s naprostou a výlučnou, neselhávající oddaností, okamžitě překonává kvality hmotné přírody, a tak se dostává na úroveň Brahmanu.” Praktikováním bhakti-yogy se neprodleně dostáváme na duchovní úroveň, nad akce a reakce tří kvalit hmotné přírody. Základem nevědomosti je hmotné vědomí, které je třeba zničit duchovním vědomím, vědomím Kṛṣṇy. Výraz bīja-nirharaṇam označuje spálení základní příčiny hmotného života na popel. Ve slovníku Medinī je yoga definována popisem jejího výsledku: yoge 'pūrvārtha-samprāptau saṅgati-dhyāna-yuktiṣu—yoga je proces umožňující tomu, kdo se kvůli nevědomosti dostal do nepříjemné situace, z této situace uniknout. To se rovněž nazývá osvobození. Muktir hitvānyathā-rūpaṁ svarūpeṅa vyavasthitiḥ — mukti znamená zbavit se nevědomosti či iluze, jež vede živou bytost k tomu, aby uvažovala způsobem, který je v rozporu se jejím přirozeným postavením. Návrat do původního, přirozeného postavení se nazývá mukti a procesu, kterým toho lze dosáhnout, se říká yoga. Yoga je tedy na vyšší úrovni než karma, jñāna a sāṅkhya — je vrcholným cílem života. Kṛṣṇa proto radil Arjunovi, aby se stal yogīnem (tasmād yogī bhavārjuna), a dále v Bhagavad-gītě uvedl, že dokonalý yogī je ten, kdo dospěl na úroveň oddané služby.

“Ten z yogīnů, který se ke Mně s velkou vírou neustále upíná, v nitru na Mě myslí a prokazuje Mi transcendentální láskyplnou službu, je se Mnou nejdůvěrněji spojen yogou a stojí ze všech nejvýše.” (Bg. 6.47) Ten, kdo v srdci neustále myslí na Kṛṣṇu, je tedy nejlepší yogī. Praktikováním tohoto nejlepšího ze všech systémů yogy je živá bytost vysvobozena z hmotného podmínění.

Za nejlepší z procesů spojení, které zbavují živou bytost připoutanosti k hmotnému znečištění, je třeba přijmout ten, který doporučuje Nejvyšší Osobnost Božství. Je jasně vysvětlen v Bhagavad-gītě, kde Pán říká: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja — “Zřekni se všech druhů náboženství a odevzdej se Mně.” Je to nejlepší proces, protože Pán ujišťuje: ahaṁ tvāṁ sarva-pāpebhyo mokṣaiṣyāmi mā śucaḥ—“Osvobodím tě od všech následků hříšného jednání. Neboj se.” Není třeba se bát, neboť sám Pán zaručuje, že se o svého oddaného postará a zachrání ho před reakcemi za hříšné činnosti. Hmotné zajetí je výsledkem hříšného jednání, a jelikož Pán ujišťuje, že odstraní výsledky hmotných činností, není důvod k obavám. Tento proces poznání svého postavení jako duše a následného zaměstnání se v oddané službě je proto nejlepší. Celý védský program se zakládá na tomto principu, který lze pochopit z výroku Véd:

“Těm velkým duším, které mají naprostou víru v Pána i v duchovního učitele, je automaticky vyjeven veškerý smysl védského poznání.” (Śvetāśvatara Upaniṣad 6.23) Člověk musí přijmout čistého oddaného, zástupce Boha, za svého gurua a poté mu vzdávat veškerou úctu, která se vzdává Nejvyšší Osobnosti Božství. To je tajemství úspěchu. Tomu, kdo přijme tuto metodu, bude dokonalý proces vyjeven. Slova yair añjasā ratiḥ zde vyjadřují, že službou a odevzdáním se duchovnímu učiteli člověk dosahuje úrovně oddané služby a jejím prostřednictvím začíná být postupně poután k Nejvyšší Osobnosti Božství. Díky této připoutanosti může Pána poznat a vědět, jaké je Jeho postavení, jaké je naše postavení a jaký je náš vzájemný vztah. To vše lze snadno poznat jednoduchou metodou bhakti-yogy. Když člověk dosáhne úrovně bhakti-yogy, základní příčina jeho utrpení a hmotného zajetí je zničena. To jasně vysvětluje následující verš, který sděluje tajemství úspěchu.

V předcházejícím verši bylo uvedeno, že proces, který bezprostředně prohlubuje lásku a náklonnost k Nejvyšší Osobnosti Božství, je nejlepší z mnoha tisíců způsobů, jak se vymanit z hmotného zapletení. Také je řečeno: dharmasya tattvaṁ nihitaṁ guhāyām — pravda skrytá v náboženských zásadách je ve skutečnosti nesmírně důvěrná. Když však člověk tyto zásady přijme za své, může ji velice snadno poznat. Dharmaṁ tu sākṣād bhagavat-praṇītam — proces náboženství zavádí Svrchovaný Pán, neboť On je nejvyšší autoritou. To je rovněž vyjádřeno v předcházejícím verši slovem bhagavatoditaḥ. Pokyny Pána jsou neomylné a přinášejí zaručený prospěch. Podle Jeho pokynů uvedených v tomto verši je dokonalou formou náboženství bhakti-yoga.

Aby člověk mohl praktikovat bhakti-yogu, musí nejprve přijmout pravého duchovního učitele. Śrīla Rūpa Gosvāmī ve svém Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.74-75) radí:

Prvořadou povinností je přijmout pravého duchovního učitele. Student či žák musí být velice zvídavý; měl by toužit poznat celou pravdu o věčném náboženství (sanātana-dharmě). Slova guru-śuśrūṣayā znamenají, že je třeba osobně sloužit duchovnímu učiteli — zajišťovat pohodlí jeho tělu, pomáhat mu co se týče koupání, oblékání, spaní, jídla a tak dále. To se nazývá guru-śuśrūṣaṇam. Žák má sloužit duchovnímu učiteli jako obyčejný služebník a věnovat mu veškeré své vlastnictví. Prāṇair arthair dhiyā vācā—všichni vlastní život, majetek, inteligenci a slova, a to vše by měli prostřednictvím duchovního učitele obětovat Nejvyšší Osobnosti Božství. Vše je třeba obětovat duchovnímu učiteli z povinnosti, ale oběť má být konána tělem i duší; nikoliv strojeně, s cílem získat hmotnou prestiž. Toto obětování se nazývá arpaṇa. Kromě toho by měl žák žít mezi oddanými, světci, aby se naučil etiketě a správnému chování v oddané službě. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v této souvislosti poznamenává, že vše, co je obětováno duchovnímu učiteli, má být nabízeno s láskou a náklonností, nikoliv se záměrem vzbudit hmotný obdiv. Podobně je doporučeno stýkat se s oddanými, ale zároveň rozlišovat. Sādhu, světec, musí projevovat svaté chování (sādhavaḥ sad-ācārāḥ). Nevystupuje-li očekávaným způsobem, nedosahuje úrovně světce. Vaiṣṇava, sādhu, se tedy musí držet standardního chování. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká, že vaiṣṇavovi — tomu, kdo je zasvěcený do vaiṣṇavismu — je třeba vzdávat úctu náležící vaiṣṇavům, to znamená sloužit mu a velebit ho modlitbami. Není však vhodné se s ním blíže sdružovat, není-li kvalifikovaný.

Hariḥ sarveṣu bhūteṣu — tento výrok si někdy mylně vykládají bezostyšní lidé, kteří docházejí k závěru, že když Hari, Nejvyšší Osobnost Božství, sídlí v těle každé živé bytosti, plyne z toho, že každý je Hari. Tito hlupáci nerozlišují mezi ātmou a Paramātmou, sídlícími v každém těle. Ātmā je živá bytost a Paramātmā je Nejvyšší Osobnost Božství. Individuální živá bytost se však od Paramātmy, Nejvyššího Pána, liší. Hariḥ sarveṣu bhūteṣu tedy znamená, že Hari je v postavení Paramātmy, nikoliv ātmy, i když je pravda, že ātmā je částí Paramātmy. Vzdávat úctu všem živým bytostem znamená vzdávat úctu Paramātmě v nitru každé z nich. Neměli bychom považovat každou živou bytost za Paramātmu. Bezostyšní lidé někdy nazývají živou bytost daridra-nārāyaṇa, svāmī-nārāyaṇa, ten či onen Nārāyaṇa. Musí nám však být jasné, že i když Nārāyaṇa sídlí v srdci každé živé bytosti, živá bytost se nikdy nestává Nārāyaṇem.

Sloky číslo 30 a 31 uvádějí, že prvořadou povinností člověka je vyhledat duchovního učitele, zástupce Nejvyšší Osobnosti Božství, a začít mu sloužit. Prahlāda Mahārāja radil, aby dítě od útlého dětství žilo v gurukule (kaumāra ācaret prājñaḥ) a učilo se sloužit duchovnímu učiteli. Brahmacārī guru-kule vasan dānto guror hitam (Bhāg. 7.12.1) — to je začátek duchovního života. Guru-pādāśrayaḥ, sādhu-vartmānuvartanam, sad-dharma-pṛcchā — následováním pokynů gurua a śāster žák dosáhne úrovně oddané služby a odpoutanosti od vlastnictví. Vše, co vlastní, odevzdá guruovi, který ho zapojí do śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ. Žák striktně následuje dané pokyny a tímto způsobem se učí, jak ovládat smysly. Poté — jak potvrzuje Śrīla Rūpa Gosvāmī (ādau śraddhā tataḥ sādhu-saṅgaḥ) — žák používáním své čisté inteligence postupně vyvíjí lásku k Nejvyšší Osobnosti Božství. Tak dosáhne dokonalosti života a jeho připoutanost ke Kṛṣṇovi se projeví úplně. Tehdy prožívá extázi a vychutnává bhāvu a anubhāvu. To popisuje následující verš.

Pánovy činnosti jsou nevídané. Když se zjevil v podobě Pána Rāmacandry, vykonal neobyčejné skutky, jako například postavení mostu přes oceán. A když se zjevil samotný Pán Kṛṣṇa, zdvihl ve věku pouhých sedmi let kopec Govardhan. To vše jsou neobyčejné činy. Hlupáci a darebáci, nedosahující transcendentální úrovně, je pokládají za mytologii, ale když o Pánových neobyčejných činnostech slyší čistý oddaný, osvobozená osoba, okamžitě zažívá extázi a projevuje její příznaky — zpívá, tancuje a z plna hrdla radostně křičí. To je rozdíl mezi oddaným a neoddaným.

Když někdo v extázi volá svaté jméno Pána, aniž by se staral o společenské konvence, znamená to, že je ātma-mati — jeho vědomí je obrácené k Nejvyšší Osobnosti Božství.

Když se oddaný zcela očistí, je anyābhilāṣitā-śūnya. Všechny jeho hmotné touhy zmizí, jsou spáleny na popel, a on sám je buď služebníkem, přítelem, otcem, matkou nebo milostným partnerem Nejvyšší Osobnosti Božství. Jelikož neustále uvažuje tímto způsobem, jeho současné hmotné tělo a mysl jsou zcela zduchovnělé a potřeby hmotného těla se vytratí. Železná tyč vložená do ohně se stále více zahřívá, a když je rozžhavená do ruda, již není železnou tyčí, ale ohněm. Když se oddaný neustále věnuje oddané službě a myslí na Pána ve stavu svého původního vědomí Kṛṣṇy, je prostý hmotných činností, neboť jeho tělo je již zduchovnělé. Rozvíjení vědomí Kṛṣṇy má takovou moc, že oddaný již v tomto životě dosahuje útočiště u lotosových nohou Pána. Tuto transcendentální extázi oddaného v plné míře projevil Śrī Caitanya Mahāprabhu. Śrīla Madhvācārya v této souvislosti píše:

Extázi oddané služby v plné míře vyjevil Śrī Caitanya Mahāprabhu, který tančil, křičel, zpíval, někdy mlčel a jindy opakovaně pronášel svaté jméno Pána. To je dokonalé duchovní bytí.

Obvykle si lidé myslí, že splynutí s existencí Brahmanu, neosobního rysu Absolutní Pravdy, jim přinese úplné štěstí. Slova brahma-nirvāṇa označují spojení s Absolutní Pravdou, která je poznávána ve třech aspektech: brahmeti paramātmeti bhagavān iti śabdyate. Živá bytost prožívá díky splynutí s neosobním Brahmanem duchovní štěstí, brahma-sukha, jelikož brahmajyoti je září Nejvyšší Osobnosti Božství. Yasya prabhā prabhavato jagad-aṇḍa-koṭi; yasya prabhā — neosobní Brahman jsou paprsky Kṛṣṇova transcendentálního těla. Transcendentální blaženost, kterou skýtá splynutí s Brahmanem, tedy pochází ze styku s Kṛṣṇou, což je dokonalé brahma-sukha. Když je mysl ve styku s neosobním Brahmanem, přináší to spokojenost, ale živá bytost musí pokročit ještě dále, ke službě Nejvyšší Osobnosti Božství, neboť není vždy jisté, že v záři Brahmanu zůstane. Je řečeno: āruhya kṛcchreṇa paraṁ padaṁ tataḥ patanty adho 'nādṛta-yuṣmad-aṅghrayaḥ — živá bytost může splynout s neosobním rysem Absolutní Pravdy, ale jelikož není obeznámená s Adhokṣajou, Vāsudevem, hrozí jí poklesnutí. Brahma-sukha nepochybně zcela zastiňuje hmotné štěstí, ale ten, kdo pokračuje dále přes úrovně neosobního Brahmanu a lokalizované Paramātmy, aby přistoupil k Nejvyššímu Pánu jako Jeho služebník, přítel, rodič či milostný partner, bude štěstím dokonale prostoupen. Bude pak automaticky pociťovat transcendentální blaženost, stejně jako je člověk šťastný, když vidí zářící měsíc. Pohled na měsíc nás naplní přirozeným štěstím, ale kdo spatří Nejvyšší Osobnost Božství, prožívá transcendentální štěstí, které se tisícinásobně zvětšuje. Jakmile je živá bytost ve velmi důvěrném styku s Nejvyšší Osobností Božství, je jisté, že se zcela zbavuje hmotného znečištění. Yā nirvṛtis tanu-bhṛtām — tento konec veškerého hmotného štěstí se nazývá nirvṛti či nirvāṇa. V Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.1.38) Śrīla Rūpa Gosvāmī prohlašuje:

“Kdybychom brahmānandu, blaženost pocházející ze splynutí se září Brahmanu, znásobili stem biliónů, stále by se nevyrovnala ani nepatrné kapce z oceánu transcendentální blaženosti pociťované v oddané službě.”

“Ten, kdo je v tomto transcendentálním postavení, se okamžitě dostává na úroveň Nejvyššího Brahmanu a je plný radosti. Nikdy nenaříká ani po ničem netouží a je nakloněn všem živým bytostem stejně. V tomto stavu dosahuje čisté oddané služby Mně.” (Bg. 18.54) Pokud živá bytost pokročí z úrovně brahma-nirvāṇy dále, dospěje k oddané službě (mad-bhaktiṁ labhate parām). Slovo adhokṣajālambham vyjadřuje neustálý styk mysli s Absolutní Pravdou, která je nad myslí a hmotnou spekulací. Sa vai manaḥ kṛṣṇa-padāravindayoḥ — to je výsledek uctívání Božstev. Když oddaný neustále slouží Pánu a myslí na Jeho lotosové nohy, je přirozeně zbaven veškerého hmotného znečištění. Výraz brahma-nirvāṇa-sukham tedy poukazuje na to, že stykem s Absolutní Pravdou je hmotný smyslový požitek zcela překonán.

Pán je svrchovaný — nikdo Ho nepřevyšuje a nikdo Mu není roven. Ten, kdo je Jeho oddaným, Ho však může snadno dosáhnout. Pán je přirovnán k nebi, protože nebe je nedozírné, a přesto v dosahu všech—nejen lidských bytostí, ale i zvířat. Nejvyšší Osobnost Božství ve svém aspektu Paramātmy je největším příznivcem a přítelem každého. Védy to dokládají slovy sayujau sakhāyau. Pán ve svém aspektu Nadduše vždy setrvává v srdci společně s živou bytostí. Je k ní tak přátelský, že zůstává v srdci, aby se s Ním mohla kdykoliv bez potíží spojit. To lze uskutečnit oddanou službou (śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ smaraṇaṁ pāda-sevanam). Jakmile živá bytost slyší o Nejvyšší Osobnosti Božství (kṛṣṇa-kīrtana), přichází s Pánem okamžitě do styku. Oddaný se bezprostředně stýká s Pánem pomocí některého z procesů oddané služby nebo pomocí všech zároveň:

Přijít do styku s Nejvyšším Pánem tedy není nic těžkého (ko 'ti-prayāsaḥ). Dostat se do pekla naproti tomu vyžaduje velké úsilí. Chce-li člověk přijít do pekla prostřednictvím nedovoleného sexu, jedení masa, hazardování a požívání omamných látek, musí si obstarat mnoho věcí. K tomu, aby mohl holdovat nedovolenému sexu, musí sehnat peníze na nevěstince. Aby mohl jíst maso, musí postavit mnoho jatek. K hazardování potřebuje kasina a hotely. A aby se mohl opíjet, musí otevřít mnoho pivovarů. Je tedy zjevné, že chce-li přijít do pekla, musí se velice snažit. Chce-li se však vrátit domů, zpátky k Bohu, žádného velkého úsilí není zapotřebí. Může žít sám, kdekoliv, v jakýchkoliv podmínkách, a jen si sednout, meditovat o Nadduši a zpívat a poslouchat o Pánu. Přijít k Pánu tedy není těžké. Adānta-gobhir viśatāṁ tamisram — kvůli své neschopnosti ovládat smysly musí živá bytost podstoupit velké úsilí, aby přišla do pekla. Avšak ten, kdo je inteligentní, může snadno získat přízeň Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, který je stále s ním. Pána lze uspokojit jednoduchou metodou śravaṇaṁ kīrtanaṁ viṣṇoḥ. On sám říká:

“Jestliže Mi někdo s láskou a oddaností obětuje lístek, květ, ovoce či vodu, přijmu to.” (Bg. 9.26) O Pánu lze meditovat kdekoliv. Prahlāda Mahārāja proto radil svým přátelům, synům démonů, aby se vydali po této snadné cestě domů, zpátky k Bohu.

Tento verš popisuje, jak jsou zastánci hospodářského rozvoje zdrceni přírodními zákony. V předchozím verši je položena otázka: kiṁ viṣayopapādanaiḥ — jaký skutečný prospěch přináší takzvaný hospodářský rozvoj? Historie světa dokládá fakty, že pokusy stupňovat hospodářský rozvoj hmotné civilizace za účelem tělesného pohodlí nijak nepomáhají odstranit nevyhnutelnost zrození, smrti, stáří a nemoci. Každý ví o obrovských říších ve světových dějinách — římské, mogulské, britské a dalších—všechny společnosti, které se věnovaly takovému hospodářskému rozvoji (sarve 'rtha-kāmāḥ), se zhroutily pod vlivem přírodních zákonů. Zničily je opakující se války, hladovění, mor a podobně. Výsledky veškerých jejich pokusů byly prchavé a dočasné. V tomto verši je proto řečeno: kurvanti martyasya kiyat priyaṁ calāḥ — člověk může být velmi pyšný na to, že je vládcem rozlehlé říše, ale tyto říše nejsou věčné; za sto nebo dvě stě let bývají zničeny. Všechny tyto úrovně hospodářského rozvoje, ačkoliv jich bylo dosaženo s velkým úsilím a útrapami, velice rychle podléhají zániku. Proto jsou nazvány calāḥ. Inteligentní člověk by měl dojít k závěru, že hmotný hospodářský rozvoj není v žádném případě tím, co může skýtat potěšení. V Bhagavad-gītě je celý svět charakterizován slovy duḥkhālayam aśāśvatam, jako plný utrpení a dočasný. Hospodářský rozvoj může být po nějakou dobu příjemný, ale to nepotrvá věčně. A tak jsou mnozí velcí podnikatelé nyní zklamáni, protože je stále sužují různé loupeživé vlády. Závěrem lze říci: proč ztrácet čas takzvaným hospodářským rozvojem, který není ani trvalý, ani netěší duši?

Náš vztah s Kṛṣṇou, Nejvyšší Osobností Božství, je naopak věčný; nitya-siddha kṛṣṇa-prema. Čistá duše věčně miluje Kṛṣṇu, ať už jako služebník, přítel, rodič či milostný partner, a tuto trvalou lásku není vůbec těžké oživit. Zvláště v tomto věku platí, že prostým zpíváním Hare Kṛṣṇa mantry (harer nāma harer nāma harer nāmaiva kevalam) obnoví živá bytost svůj původní vztah s Bohem, a to ji naplní takovým štěstím, že již nebude chtít nic hmotného. Śrī Caitanya Mahāprabhu prohlásil: na dhanaṁ na janaṁ na sundarīṁ kavitāṁ vā jagad-īśa kāmaye. Oddaný s vysoce rozvinutým vědomím Kṛṣṇy nechce bohatství, stoupence ani majetek. Rāyaḥ kalatraṁ paśavaḥ sutādayo gṛhā mahī kuñjara-kośa-bhūtayaḥ — uspokojení z hmotného vlastnictví, i když možná na jiné úrovni, je dostupné i v tělech psů a prasat, jež svůj věčný vztah s Kṛṣṇou obnovit nemohou. V lidském životě však můžeme náš věčný, dřímající vztah s Kṛṣṇou probudit. Prahlāda Mahārāja proto popisuje tento život slovem arthadam. Svůj život tedy náležitě využijeme tehdy, když se místo ztrácení času hospodářským rozvojem, který nám nemůže přinést žádné štěstí, budeme snažit obnovit náš věčný vztah s Kṛṣṇou.

Bhagavad-gītā uvádí: kṣīṇe puṇye martya-lokaṁ viśanti. I když člověk díky konání velkých obětí (jež doprovází hříšný čin obětování zvířat) dosáhne vyšších planetárních soustav, ani na Svargaloce ho nečeká ničím nerušené štěstí. Boji o přežití se nevyhne ani nebeský král Indra. Z dosažení nebeských planet tedy neplyne žádný praktický zisk. Živá bytost se z nich po vyčerpání výsledků svých zbožných činností musí vrátit na planetu Zemi. Ve Védách je řečeno: tad yathena karma-jito lokaḥ kṣīyate evam evāmutra puṇya-jito lokaḥ kṣīyata. Tak jako časem přijdeme o hmotné postavení, kterého zde dosahujeme těžkou prací, i pobyt na nebeských planetách jednoho dne skončí. Každý dosahuje různých úrovní života podle různých stupňů zbožného jednání, ale žádná z nich není trvalá, a proto jsou všechny nečisté. Člověk by tedy neměl usilovat o dosažení vyšších planetárních soustav, které vede jen k tomu, že se bude muset vrátit na Zemi nebo sestoupit ještě níže, na pekelné planety. Aby ukončil tento koloběh putování nahoru a dolů, musí začít rozvíjet vědomí Kṛṣṇy. Śrī Caitanya Mahāprabhu proto řekl:

Živá bytost je uvězněna v koloběhu zrození a smrti; někdy putuje na vyšší planety a jindy na nižší, ale tím životní problémy nevyřeší. Má-li však milostí Kṛṣṇy to štěstí, že se setká s guruem, zástupcem Kṛṣṇy, získá klíč, který jí umožní dosáhnout seberealizace a vrátit se domů, zpátky k Bohu. To je skutečně žádoucí. Bhajatātma-labdhaye — aby člověk dosáhl seberealizace, musí přijmout proces rozvíjení vědomí Kṛṣṇy.

Nikdo ještě nikdy nedosáhl hmotnými činnostmi toho, co si od nich sliboval. Naopak, každý znovu a znovu zakouší zklamání. Člověk tedy nesmí v tomto ani v příštím životě marnit čas činnostmi, jejichž cílem je smyslový požitek. Tolik nacionalistů, ekonomů a jiných ctižádostivých osob již usilovalo o štěstí na individuální či kolektivní úrovni, ale dějiny dokazují, že se všichni dočkali jen zklamání. V nedávné historii jsme viděli mnoho politických vůdců těžce pracovat v zájmu individuálního a kolektivního hospodářského rozvoje, ale všichni selhali. To je zákon přírody, jak bude jasně vysvětleno v příští sloce.

Každá podmíněná duše je poutána zákony hmotné přírody, jak popisuje Bhagavad-gītā (prakṛteḥ kriyamāṇāni guṇaiḥ karmāṇi sarvaśaḥ). Každý má určitý druh těla, které mu přidělila hmotná příroda podle pokynů Nejvyšší Osobnosti Božství.

“Nejvyšší Pán sídlí v srdci každého, ó Arjuno, a řídí putování všech živých bytostí, které jsou jakoby usazeny na stroji z hmotné energie.” (Bg. 18.61) Nejvyšší Osobnost Božství, Nadduše, je v srdci všech živých bytostí a podle jejich tužeb jim dává možnosti, aby se mohly v různých druzích těl snažit o dosažení svých cílů. Tělo je jako nástroj, s jehož pomocí se živá bytost pohybuje podle pomýlených tužeb po štěstí, a tak trpí bolestmi zrození, smrti, stáří a nemoci na různých úrovních života. Člověk svými činnostmi sleduje nějaký plán a cíl, ale přitom od počátku až do realizace tohoto plánu žádné štěstí nepociťuje. Naopak — jakmile podle něho začne jednat, jeho život se okamžitě změní v utrpení. Nikdo by proto neměl usilovat o odstranění neštěstí, neboť to není v jeho silách. Ahaṅkāra-vimūḍhātmā kartāham iti manyate — přestože člověk jedná s falešným cílem, myslí si, že může těmito činnostmi svou hmotnou situaci zlepšit. Védy přikazují, abychom se nesnažili zvětšit své štěstí či zmenšit utrpení, neboť tato snaha je marná. Tasyaiva hetoḥ prayateta kovidaḥ — měli bychom usilovat o seberealizaci, nikoliv o hospodářský rozvoj, který nelze vylepšit. Toho štěstí a utrpení, které je nám předurčené, se nám dostane automaticky a nevyhneme se mu. Proto je lépe využít času k pokroku v duchovním životě s vědomím Kṛṣṇy. Neměli bychom svůj cenný lidský život promarnit; měli bychom ho využít k rozvinutí vědomí Kṛṣṇy, a neusilovat o takzvané štěstí.

Všichni si přejí zajistit pohodlí svým tělům a snaží se k tomu vytvořit příhodné podmínky. Zapomínají přitom, že tělu je předurčeno stát se potravou psů, šakalů či hmyzu a změnit se v bezcenné výkaly, popel či hlínu. Živá bytost marní svůj čas bezvýsledným úsilím o získání hmotného vlastnictví, které má zaručovat pohodlí jednomu tělu za druhým.

Vědomí Kṛṣṇy, oddaná služba Kṛṣṇovi, je oceánem věčné blaženosti. Ve srovnání s touto věčnou blažeností je takzvané štěstí, které nabízí společnost, přátelství a láska, zcela marné a zanedbatelné. Člověk by proto neměl lpět na tom, co je dočasné. Měl by rozvíjet vědomí Kṛṣṇy a být věčně šťastný.

Karmaṇā daiva-netreṇa jantur dehopapattaye — živá bytost dostává určitý druh těla podle své karmy, plodonosných činností. Hmotná blaženost, která v hmotném světě pochází z daného těla, se zakládá na požitku z pohlavního styku (yan maithunādi-gṛhamedhi-sukhaṁ hi tuccham). Celý svět těžce pracuje výhradně kvůli požitku ze sexu. Aby si člověk mohl užívat sexu a udržovat svou životní úroveň, musí velmi těžce pracovat, a tím si připravuje další hmotné tělo. Prahlāda Mahārāja předkládá tuto skutečnost svým přátelům asurům k uvážení. Asurové obvykle nechápou, že mít objekty sexuálního požitku, takzvaného požitku materialistického života, závisí na nesmírně těžké práci.

Evoluce živé bytosti různými druhy těl probíhá v jiných než lidských tělech automaticky podle přírodních zákonů. Prakṛteḥ kriyamāṇāni — zákony přírody zařizují vývoj živé bytosti z nižších úrovní života do lidské podoby. Člověk se svým vyvinutým vědomím však musí pochopit přirozené postavení živé bytosti a důvod, proč musí přijímat hmotné tělo. Příroda mu dává tuto možnost, ale pokud přesto jedná jako zvíře, k čemu je jeho lidský život dobrý? V tomto životě je třeba si vybrat životní cíl a jednat v souladu s ním. Ten, kdo obdržel pokyny od duchovního učitele a ze śāster, by měl projevit dostatečnou inteligenci. Žádný člověk by neměl zůstat hloupý a nevědomý — každý se musí dotazovat na své přirozené postavení. To se nazývá athāto brahma-jijñāsā. Lidské myšlení dává vzniknout mnoha otázkám, o kterých uvažují různí filozofové a odpovídají na ně rozličnými filozofiemi založenými na výplodech mysli. To však nevede k osvobození. Védské pokyny udávají: tad-vijñānārthaṁ sa gurum evābhigacchet — k tomu, aby člověk vyřešil životní problémy, musí přijmout duchovního učitele. Tasmād guruṁ prapadyeta jijñāsuḥ śreya uttamam—pokud někdo skutečně vážně hledá řešení otázek hmotné existence, musí vyhledat pravého gurua.

“Snaž se poznat pravdu tak, že se obrátíš na duchovního učitele. Pokorně se ho dotazuj a služ mu. Osoby, které znají vlastní já, ti mohou předat poznání, jelikož vidí pravdu.” (Bg. 4.34) Na pravého duchovního učitele se člověk musí obrátit tak, že se mu odevzdá (praṇipātena) a slouží mu. Inteligentní osoba se musí dotazovat duchovního učitele na cíl života. Pravý duchovní učitel dokáže na všechny takové otázky odpovědět, jelikož vidí pravdu. I v případě obyčejných činností platí, že nejprve zvažujeme zisk a ztrátu, a potom jednáme. Stejně tak musí inteligentní člověk posoudit klady a zápory hmotné existence a pak jednat inteligentním způsobem, podle pokynů pravého duchovního učitele.

Toto jsou inteligentní slova. Všichni by měli vědět, že v každém období života závisíme na Nejvyšší Osobnosti Božství. Dharmou neboli náboženstvím, které přijímáme, by tedy mělo být to, co doporučuje Prahlāda Mahārāja — bhāgavata-dharma. To je pokyn Kṛṣṇy: sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja. Přijmout útočiště u lotosových nohou Kṛṣṇy znamená jednat podle pravidel bhāgavata-dharmy, oddané služby. Co se týče hospodářského rozvoje, měli bychom konat své předepsané povinnosti, ale zcela záviset na lotosových nohách Pána v otázce výsledků. Karmaṇy evādhikāras te mā phaleṣu kadācana — “Máš právo plnit svou předepsanou povinnost, ale nemáš nárok na plody svého jednání.” Každý by měl plnit své povinnosti podle svého postavení, ale pokud jde o výsledky, má plně záviset na Kṛṣṇovi. Narottama dāsa Ṭhākura zpívá, že jediné, co máme chtít, je jednat s vědomím Kṛṣṇy. Neměli bychom se nechat svést filozofií karma-mīmāṁsā, podle které stačí svědomitě pracovat a výsledky přijdou samy. To není pravda. Konečný výsledek závisí na vůli Nejvyšší Osobnosti Božství. V oddané službě proto oddaný zcela spoléhá na Pána a řádně plní své předepsané povinnosti. Prahlāda Mahārāja tedy přátelům radí, aby plně záviseli na Kṛṣṇovi a uctívali Ho oddanou službou.

Nejvyšší Osobnost Božství se projevuje prostřednictvím svých různých energií — hmotné, duchovní a okrajové. Je původním zdrojem všech živých bytostí v hmotném světě a sídlí v srdci každé z nich v podobě Nadduše. Živá bytost je příčinou existence svých různých těl, ale dostává je od hmotné přírody podle pokynů Pána.

“Nejvyšší Pán sídlí v srdci každého, ó Arjuno, a řídí putování všech živých bytostí, které jsou jakoby usazeny na stroji z hmotné energie.” (Bg. 18.61) Tělo je jako stroj, automobil, do kterého může živá bytost usednout a cestovat podle svého přání. Nejvyšší Pán je původní příčinou existence hmotného těla i duše, která je expanzí Jeho okrajové energie. Je všem živým bytostem tím nejdražším. Prahlāda Mahārāja proto radil svým spolužákům, synům démonů, aby u Něho znovu přijali útočiště.

Prahlāda Mahārāja na základě vlastního příkladu žádal své přátele, aby se věnovali oddané službě. Každá živá bytost — ve společnosti polobohů, asurů, lidí či Gandharvů — má přijmout útočiště u lotosových nohou Mukundy. Tak dosáhne dokonale příznivého postavení.

Prahlāda Mahārāja říká na závěr, že dokonalosti může člověk dosáhnout, když bude všemi prostředky upřímně sloužit Nejvyššímu Pánu. Láska k Bohu se nevyvine dosažením hmotné úrovně brāhmaṇy, poloboha, ṛṣiho atd.; pokud však někdo upřímně slouží Pánu, jeho vědomí Kṛṣṇy je úplné. To dokládá Bhagavad-gītā (9.30):

“Je-li ten, kdo se dopustí i toho nejohavnějšího činu, zaměstnaný oddanou službou, má být považován za světce, protože jeho rozhodnost je správná.” Vyvinout čistou lásku ke Kṛṣṇovi je dokonalostí života. Jiné procesy tomu mohou napomáhat, ale pokud člověk nevyvine lásku ke Kṛṣṇovi, jsou pouhou ztrátou času.

“Povinnosti (dharma), které lidé plní — bez ohledu na to, v jakém zaměstnání — jsou jen zbytečnou námahou, nevzbudí-li v nich zájem o poselství Nejvyššího Pána.” (Bhāg. 1.2.8) Měřítkem dokonalosti je čistá oddanost Pánu.

Slovo ātmaupamyena se vztahuje na uvažování o druhých stejně jako o sobě samotném. Je velmi inteligentní vyslovit závěr, že bez oddané služby, bez vědomí Kṛṣṇy, nemůže být nikdo šťastný. Všechny živé bytosti, které postrádají vědomí Kṛṣṇy, podléhají utrpení hmotné existence, a proto je povinností všech oddaných šířit vědomí Kṛṣṇy všude, po celém světě. Toto kázání je nejlepší dobročinností. Śrī Caitanya Mahāprabhu ji označil slovy para-upakāra, “jednání ve skutečný prospěch druhých”. Činnostmi para-upakāra jsou zvláště pověřeni ti, kdo se narodili v Indii jako lidé.

Celý svět trpí, jelikož postrádá vědomí Kṛṣṇy. Śrī Caitanya Mahāprabhu proto doporučil všem lidem narozeným v Indii, aby prostřednictvím vědomí Kṛṣṇy přivedli své životy k dokonalosti a potom kázali toto poselství po celém světě, a umožnili tak i ostatním, aby byli šťastní díky uplatnění principů vědomí Kṛṣṇy.

Oddaným se říká acyuta-gotra, “dynastie Nejvyšší Osobnosti Božství”. Bhagavad-gītā (1.21) uvádí, že Pán má jméno Acyuta (senayor ubhayor madhye rathaṁ sthāpaya me 'cyuta). Jelikož je svrchovanou duchovní osobou, nepoklesne do hmotného světa. Jīvy, jež jsou nedílnou částí Pána, mohou rovněž dosáhnout postavení, kdy nepoklesnou. Prahlādova matka byla v podmíněném stavu a byla manželkou démona, ale i Yakṣové, Rākṣasové, ženy, śūdrové a dokonce i ptáci a jiné bytosti nižšího řádu mají přístup do vznešené acyuta-gotry, rodu Svrchované Osobnosti Božství. To je nejvyšší dokonalost. Obnovíme-li své duchovní vědomí, vědomí Kṛṣṇy, nepoklesneme již nikdy na hmotnou úroveň, tak jako nikdy nepoklesne Kṛṣṇa. Musíme porozumět postavení svrchovaného Acyuty, Kṛṣṇy, který v Bhagavad-gītě (4.9) říká:

“Ten, kdo zná transcendentální povahu Mého zjevení a Mých činností, se po opuštění těla již znovu nenarodí v tomto hmotném světě, ale dospěje do Mého věčného sídla, ó Arjuno.” Musíme poznat Acyutu, Nejvyššího Pána, jenž nikdy nepoklesne, poznat náš vztah s Ním a začít Mu sloužit. To je dokonalost života. Śrīla Madhvācārya uvádí: acyutatāṁ cyuti-varjanam. Slovo acyutatām poukazuje na toho, kdo nikdy nepoklesne do tohoto hmotného světa, a trvale zůstává ve světě Vaikuṇṭhy, plně zaměstnaný službou Pánu.

Slova sarvatra tat-īkṣaṇam popisují nejvyšší dokonalost oddané služby, kdy člověk vidí vše ve vztahu k činnostem Govindy. Vysoce pokročilý oddaný nikdy nevidí nic, co by s Govindou nesouviselo.

“Mahā-bhāgavata, pokročilý oddaný, nepochybně vidí vše pohyblivé i nehybné, ale nevidí přímo podoby těchto objektů. Všude bezprostředně vidí podobu Nejvyššího Pána.” (Cc. Madhya 8.274) Dokonce ani v tomto hmotném světě nevidí hmotně projevené objekty; vidí ve všem Govindu. Když se dívá na strom nebo na lidi, vidí je ve vztahu ke Govindovi. Govindam ādi-puruṣam — Govinda je původním zdrojem všeho.

“Kṛṣṇa, jenž je známý pod jménem Govinda, je nejvyšší vládce. Má věčné, duchovní tělo plné blaženosti. Je původem všeho. Nemá žádný jiný původ — je prvotní příčinou všech příčin.” (Brahma-saṁhitā 5.1) Zkouškou dokonalého oddaného je, že vidí Govindu všude ve vesmíru, dokonce i v každém atomu (aṇḍāntara-stha-paramāṇu-cayāntara-stham). To je dokonalý pohled oddaného. Proto je řečeno:

Oddaný vidí každého a vše ve vztahu s Nārāyaṇem (nārāyaṇa-mayam). Vše je expanzí Nārāyaṇovy energie. Nejdokonalejší oddaný Prahlāda Mahārāja viděl, že Nārāyaṇa je dokonce i v kamenném sloupu, podobně jako chamtiví lidé ve všem vidí možnost vydělat peníze a ti, kdo jsou posedlí chtíčem, vidí vše jako příležitost k sexu. To ovšem neznamená, že bychom měli přijmout pojem daridra-nārāyaṇa, který vymyslel nějaký bezostyšný člověk. Ten, kdo skutečně vidí, že Nārāyaṇa je všude, nerozlišuje mezi chudým a bohatým. Vyvolit si daridra-nārāyaṇy (chudé Nārāyaṇy) a zavrhnout dhani-nārāyaṇa (bohatého Nārāyaṇa), nemá nic společného s pohledem oddaných. Tak vypadá pouze nedokonalý pohled materialistů.