Sloka 47
Text 47
Verš
Text
dvi-vidhaṁ karma vaidikam
āvartate pravṛttena
nivṛttenāśnute ’mṛtam
dvi-vidhaṁ karma vaidikam
āvartate pravṛttena
nivṛttenāśnute ’mṛtam
Synonyma
Synonyms
pravṛttam — záliba v hmotném požitku; ca — a; nivṛttam — zastavení hmotného požitku; ca — a; dvi-vidham — tyto dva druhy; karma — činností; vaidikam — doporučené ve Védách; āvartate — živá bytost putuje nahoru a dolů v koloběhu saṁsāry; pravṛttena — kvůli sklonu užívat si hmotných činností; nivṛttena — ale díky zanechání těchto činností; aśnute — užívá si; amṛtam — věčného života.
pravṛttam — inclination for material enjoyment; ca — and; nivṛttam — cessation of material enjoyment; ca — and; dvi-vidham — these two varieties; karma — of activities; vaidikam — recommended in the Vedas; āvartate — one travels up and down through the cycle of saṁsāra; pravṛttena — by an inclination for enjoying material activities; nivṛttena — but by ceasing such activities; aśnute — one enjoys; amṛtam — eternal life.
Překlad
Translation
Podle Véd existují dva druhy činností: pravṛtti a nivṛtti. Činnosti pravṛtti se týkají zlepšování postavení v materialistickém životě, zatímco nivṛtti znamená zastavení hmotných tužeb. Kvůli činnostem pravṛtti živá bytost trpí v hmotném otroctví, ale činnostmi nivṛtti se očišťuje a připravuje na věčný, blažený život.
According to the Vedas, there are two kinds of activities — pravṛtti and nivṛtti. Pravṛtti activities involve raising oneself from a lower to a higher condition of materialistic life, whereas nivṛtti means the cessation of material desire. Through pravṛtti activities one suffers from material entanglement, but by nivṛtti activities one is purified and becomes fit to enjoy eternal, blissful life.
Význam
Purport
Bhagavad-gītā (16.7) dokládá, že asurové, neoddaní, nedokáží rozlišit mezi pravṛtti a nivṛtti (pravṛttiṁ ca nivṛttiṁ ca janā na vidur āsurāḥ). Dělají, co se jim zlíbí. Myslí si o sobě, že nezávisejí na silné hmotné přírodě, a proto jsou nezodpovědní a nesnaží se jednat zbožně. Bhakti samozřejmě nezávisí na zbožném či bezbožném jednání. Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.6) uvádí:
As confirmed in Bhagavad-gītā (16.7), pravṛttiṁ ca nivṛttiṁ ca janā na vidur āsurāḥ: the asuras, nondevotees, cannot distinguish between pravṛtti and nivṛtti. Whatever they like they do. Such persons think themselves independent of the strong material nature, and therefore they are irresponsible and do not care to act piously. Indeed, they do not distinguish between pious and impious activity. Bhakti, of course, does not depend on pious or impious activity. As stated in Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.6):
yato bhaktir adhokṣaje
ahaituky apratihatā
yayātmā suprasīdati
yato bhaktir adhokṣaje
ahaituky apratihatā
yayātmā suprasīdati
“Nejvyšší činností (dharmou) pro celé lidstvo je ta, která umožňuje dosáhnout láskyplné oddané služby transcendentnímu Pánu. Aby tato služba úplně uspokojila vlastní já, musí být nemotivovaná a nepřerušovaná.” Nicméně ti, kdo jednají zbožně, mají lepší příležitost stát se oddanými. V Bhagavad-gītě (7.16) Kṛṣṇa říká: catur-vidhā bhajante māṁ janāḥ sukṛtino 'rjuna — “Ó Arjuno, čtyři druhy zbožných lidí Mi začínají prokazovat oddanou službu.” Ten, kdo přijme proces oddané služby, byť i s nějakým hmotným motivem, je považován za zbožného, a jelikož přichází za Kṛṣṇou, postupně dospěje na úroveň bhakti. Pak odmítne přijmout od Pána jakékoliv hmotné požehnání, tak jako to učinil Dhruva Mahārāja (svāmin kṛtārtho 'smi varaṁ na yāce). I když má hmotné sklony, může se uchýlit k lotosovým nohám Kṛṣṇy a Balarāma či Gaury a Nitāie, aby se rychle od všech hmotných tužeb očistil (kṣipraṁ bhavati dharmātmā śaśvac chāntiṁ nigacchati). Jakmile se živá bytost zbaví sklonů ke zbožnému a bezbožnému jednání, má dokonalé přepoklady k návratu domů, zpátky k Bohu.
“The supreme occupation [dharma] for all humanity is that by which men can attain to loving devotional service unto the transcendent Lord. Such devotional service must be unmotivated and uninterrupted in order to completely satisfy the self.” Nonetheless, those who act piously have a better chance to become devotees. As Kṛṣṇa says in Bhagavad-gītā (7.16), catur-vidhā bhajante māṁ janāḥ sukṛtino ’rjuna: “O Arjuna, four kinds of pious men render devotional service unto Me.” One who takes to devotional service, even with some material motive, is considered pious, and because he has come to Kṛṣṇa, he will gradually come to the stage of bhakti. Then, like Dhruva Mahārāja, he will refuse to accept any material benediction from the Lord (svāmin kṛtārtho ’smi varaṁ na yāce). Therefore, even if one is materially inclined, one may take to the shelter of the lotus feet of Kṛṣṇa and Balarāma, or Gaura and Nitāi, so that he will very soon be purified of all material desires (kṣipraṁ bhavati dharmātmā śaśvac chāntiṁ nigacchati). As soon as one is freed from inclinations toward pious and impious activities, he becomes a perfect candidate for returning home, back to Godhead.