V minulých kapitolách vysvětlil velký mudrc Nārada, jak má jednat brahmacārī, vānaprastha a sannyāsī. Nejprve mluvil o jejich jednání, neboť tyto tři životní stavy (āśramy) jsou nesmírně důležité pro dosažení cíle života. Je třeba si všimnout toho, že v brahmacārī-āśramu, vānaprastha-āśramu a sannyāsa-āśramu je zakázán pohlavní život, zatímco gṛhastha má usměrněný sex dovolen. Nārada Muni tedy nejprve popsal stavy brahmacarya, vānaprastha a sannyāsa, jelikož chtěl zdůraznit, že sex není vůbec nezbytný, třebaže ten, kdo ho nevyhnutelně potřebuje, se může stát gṛhasthou neboli hospodářem, rovněž podle usměrnění śāster a gurua. Yudhiṣṭhira Mahārāja to vše chápal. Jelikož byl sám gṛhasthou, vystupoval jako gṛha-mūḍha-dhīḥ — ten, kdo neví zhola nic o cíli života. Ten, kdo zůstane žít jako hospodář se svou rodinou, nezná životní cíl a nemá příliš rozvinutou inteligenci. Člověk by se měl, hned jak je to možné, vzdát svého takzvaného pohodlného rodinného života a připravit se na askezi, tapasyu. Tapo divyaṁ putrakā — podle pokynů, které dal Ṛṣabhadeva svým synům, bychom si neměli vytvářet takzvané pohodlí, ale připravovat se na podstupování askeze. To je způsob, jak má člověk žít, aby dosáhl konečného cíle života.

Život gṛhasthy má být zasvěcen Nejvyšší Osobnosti Božství. V Bhagavad-gītě (6.1) je řečeno:

“Ten, kdo nelpí na plodech svého jednání a plní své povinnosti, je pravý sannyāsī a pravý mystik — nikoliv ten, kdo nerozněcuje oheň a neplní žádnou povinnost.” Ať člověk jedná jako brahmacārī, gṛhastha, vānaprastha nebo sannyāsī, jeho cílem musí být pouze uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství, Vāsudeva — Kṛṣṇy, syna Vasudeva. To má být zásadou každého. Nārada Muni již popsal principy života brahmacārīna, vānaprasthy a sannyāsīna a nyní popisuje, jak má žít gṛhastha. Základním principem je uspokojovat Nejvyšší Osobnost Božství.

Vědě o uspokojování Nejvyššího Pána se lze naučit tak, jak je popsáno zde: sākṣād upāsīta mahā-munīn. Slovo mahā-munīn označuje vznešené světce či oddané. Světci jsou obvykle známí jako muniové neboli rozvážní filozofové, kteří se zajímají o transcendentální náměty, a mahā-munīn se vztahuje na ty, kteří nejenže důkladně prostudovali cíl života, ale snaží se uspokojovat Nejvyšší Osobnost Božství, Vāsudeva. To jsou oddaní. Nikdo se nemůže naučit vědě o tom, jak zasvětit svůj život Vāsudevovi, Kṛṣṇovi, Nejvyšší Osobnosti Božství (vāsudevārpaṇa), aniž by se stýkal s oddanými.

V Indii se lidé zásadami této vědy striktně řídili. Ještě před padesáti lety jsem viděl, že v bengálských vesnicích a na předměstích Kalkaty se každý den po práci — nebo alespoň večer, než šli spát — věnovali naslouchání Śrīmad-Bhāgavatamu. Každý poslouchal Bhāgavatam. Přednášky se konaly v každé vesnici, a tak lidé měli možnost naslouchat Śrīmad-Bhāgavatamu, jenž zevrubně popisuje cíl života — osvobození. To bude jasně vysvětleno v dalších verších.

Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy bylo založeno zvláště proto, aby gṛhasthům na celém světě umožnilo naslouchat Śrīmad-Bhāgavatamu a Bhagavad-gītě. Jedná se o proces naslouchání a opěvování, jak je uvedeno na mnoha místech (śṛṇvatāṁ sva-kathāḥ kṛṣṇaḥ puṇya-śravaṇa-kīrtanaḥ). Každý — a zvláště gṛhasthové, kteří jsou mūḍha-dhī, neznalí cíle života — má dostat příležitost naslouchat o Kṛṣṇovi. Prostým nasloucháním, účastí na přednáškách v různých střediscích hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, kde se probírají náměty o Kṛṣṇovi z Bhagavad-gīty a Śrīmad-Bhāgavatamu, se lidé očistí od svých hříšných sklonů k neustálému holdování nedovolenému sexu, jedení masa, požívání omamných látek a hazardování, které jsou v moderní době tak rozšířené. Tak mohou dosáhnout osvícení. Puṇya-śravaṇa-kīrtanaḥ; když se člověk jen připojí ke kīrtanu — Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare — a naslouchá o Kṛṣṇovi z Bhagavad-gīty, nevyhnutelně se očistí, zvláště když také přijímá prasādam. To vše probíhá v hnutí pro vědomí Kṛṣṇy.

Dále je zde konkrétně uvedeno: śṛṇvan bhagavato 'bhīkṣṇam avatāra-kathāmṛtam. Není pravda, že když jednou vyslechneme celou Bhagavad-gītu, již bychom jí neměli naslouchat. Slovo abhīkṣṇam je velice důležité: měli bychom naslouchat opakovaně. Přestat nepřipadá v úvahu; i když jsme již četli tyto náměty mnohokrát, měli bychom je číst i nadále, znovu a znovu, protože bhagavat-kathā, slova vyřčená Kṛṣṇou nebo Kṛṣṇovými oddanými o Kṛṣṇovi, jsou amṛtam, nektar. Čím více člověk pije tento nektar, tím více se blíží ke svému věčnému životu.

Lidské tělo má být využito k osvobození, ale gṛhasthové bohužel — pod vlivem Kali-yugy — každý den jen dřou jako osli. Časně ráno vstanou a cestují někdy až sto padesát kilometrů daleko, aby si vydělali na chleba. Zvláště v západních zemích jsem viděl, že lidé vstávají v pět hodin ráno, aby se odebrali do kanceláří a továren a vydělávali si na živobytí. Totéž dělají každý den i lidé v Kalkatě a Bombaji. Usilovně pracují v kanceláři nebo továrně a pak znovu tráví tři až čtyři hodiny na cestě domů. Potom se v deset hodin uloží k odpočinku a opět časně ráno vstanou a vydají se do svých kanceláří a továren. Tento druh těžké práce popisují śāstry jako život prasat a těch, kdo žerou výkaly. Nāyaṁ deho deha-bhājāṁ nṛloke kaṣṭān kāmān arhate viḍ-bhujāṁ ye — “Ze všech živých bytostí, které v tomto světě přijaly hmotná těla, nemá ta, jíž bylo dáno lidské tělo, ve dne v noci těžce pracovat jen pro smyslový požitek, který je dostupný i pro psy a prasata požírající výkaly.” (Bhāg. 5.5.1) Člověk si musí najít čas k naslouchání Śrīmad-Bhāgavatamu a Bhagavad-gītě. To je védská kultura. Hospodář má pracovat nanejvýš osm hodin, aby si vydělal na živobytí, a buď odpoledne nebo večer se má setkávat s oddanými, aby naslouchal o inkarnacích Kṛṣṇy a Jeho činnostech, a tak se postupně vysvobodil ze zajetí māyi. Skutečnost je však taková, že místo aby si hospodáři nacházeli čas k naslouchání o Kṛṣṇovi, po namáhavé práci v kancelářích a továrnách chodí do restaurace nebo klubu, kde místo o Kṛṣṇovi a Jeho činnostech s velkým potěšením naslouchají o politických činnostech démonů a neoddaných a užívají si žen, sexu, vína a masa a tak marní čas. To není život gṛhasthů, ale démonů. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se svými středisky po celém světě však dává těmto pokleslým a zatraceným osobám příležitost naslouchat o Kṛṣṇovi.

Ve snu si vytváříme společnost plnou přátelství a lásky, ale když se probudíme, vidíme, že přestala existovat. Rovněž fyzická společnost, rodina a láska jsou snem, který skončí, jakmile zemřeme. Všechny tyto sny jsou tedy iluzorní a dočasné, ať už sníme na jemnohmotné či hrubohmotné úrovni. Naším skutečným posláním je pochopit, že jsme duše (ahaṁ brahmāsmi), a že bychom proto měli jednat jinak. Pak budeme moci být šťastní.

“Ten, kdo je v tomto transcendentálním postavení, okamžitě poznává Nejvyšší Brahman a je plný radosti. Nikdy nenaříká ani po ničem netouží a je nakloněn všem živým bytostem stejně. Tehdy dosahuje čisté oddané služby Pánu.” (Bg. 18.54) Ten, kdo se věnuje oddané službě, může být velice snadno vysvobozen ze sna materialistického života.

Toto je obrázek dokonalého rodinného života. Když se Śrī Caitanya Mahāprabhu ptal Rāmānandy Rāye na cíl života, Rāmānanda Rāya ho popsal různými způsoby podle toho, co doporučují zjevená písma, a nakonec vysvětlil, že člověk může zůstat ve svém postavení — jako brāhmaṇa, śūdra, sannyāsī atd. — ale musí se snažit dotazovat na životní cíl (athāto brahma-jijñāsā). To je náležité využití lidského těla. Když někdo zneužije daru lidské podoby tím, že se zbytečně vyžívá ve zvířecích sklonech k jedení, spaní, páření se a obraně a nesnaží se vyprostit ze zajetí māyi, která podrobuje živou bytost opakovanému zrození, smrti, stáří a nemoci, bude znovu potrestán tím, že bude donucen sestoupit mezi nižší druhy a podstupovat evoluci podle zákonů přírody (prakṛteḥ kriyamāṇāni guṇaiḥ karmāṇi sarvaśaḥ). Živá bytost v sevření hmotné přírody se musí znovu vyvíjet z nižších druhů do vyšších, až se nakonec vrátí do lidského těla a dostane další příležitost k vysvobození z hmotného zajetí. Moudrý člověk se však naučí z śāster a od gurua, že my, živé bytosti, jsme všichni věční, ale jsme uvrženi do strastiplných podmínek kvůli styku s různými kvalitami pod vlivem zákonů hmotné přírody. Dojde proto k závěru, že v lidské formě života by neměl usilovat o zbytečné potřeby, ale žít velice jednoduchým způsobem, jen aby udržel duši a tělo pohromadě. Člověk samozřejmě potřebuje nějaký zdroj živobytí, a ten je předepsaný v śāstrách podle jeho varṇy a āśramu. S tím by se měl spokojit. Upřímný oddaný Pána proto nedychtí po stále větším množství peněz, ale snaží se najít nějaký způsob, jak si vydělat na živobytí. Pokud tak činí, Kṛṣṇa mu pomůže. Vydělat si na živobytí tedy není problém. Skutečný problém je, jak se vyprostit z pout zrození, smrti a stáří. To je základní cíl védské civilizace—dosáhnout této svobody, a ne si vymýšlet umělé nezbytnosti. Člověk by měl být spokojen s těmi prostředky k životu, které se mu samy naskytnou. Moderní materialistická civilizace je pravým opakem ideálu. Každý den vymýšlejí takzvaní vůdci moderní společnosti něco, čím přispívají ke komplikovanému způsobu života, který lidi stále více zaplétá do koloběhu zrození, smrti, stáří a nemoci.

My všichni — živé bytosti v různých tělech — jsme děti Nejvyšší Osobnosti Božství, jak Pán potvrzuje v Bhagavad-gītě (14.4):

“Ó synu Kuntī, existence všech druhů života je umožněna jejich zrozením v této hmotné přírodě a Já jsem otec dávající símě.” Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa, je otcem všech živých bytostí v různých druzích a tělech. Ten, kdo je inteligentní, vidí, že všechny živé bytosti v každé z 8 400 000 podob těl jsou části Nejvyššího Pána a jsou Jeho synové. Vše v hmotném a duchovním světě je Pánovým vlastnictvím (īśāvāsyam idaṁ sarvam), a vše s Ním má proto nějaký vztah. Śrīla Rūpa Gosvāmī v této souvislosti říká:

“Ten, kdo cokoliv odmítá bez poznání vztahu dané věci ke Kṛṣṇovi, praktikuje neúplné odříkání.” (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.2.256) Māyāvādští filozofové sice říkají, že hmotné stvoření je iluzorní, ale ve skutečnosti tomu tak není — je skutečné; pouze představa, že vše patří lidem, je klamná. Vše patří Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, neboť On vše stvořil. Všechny živé bytosti jakožto Jeho synové a věčné nedílné části mají díky řízení přírody právo používat majetek svého otce. V Upaniṣadách je řečeno: tena tyaktena bhuñjīthā mā gṛdhaḥ kasya svid dhanam. Každý se má spokojit s tím, co mu vymezil Nejvyšší Pán; nikdo si nemá dělat nárok na práva či majetek někoho jiného.

V Bhagavad-gītě se říká:

“Všechna živá těla závisí na obilí, jehož růst zajišťují deště. Deště přicházejí díky yajñi (oběti) a yajña se rodí z konání předepsaných povinností.” (Bg. 3.14) Když se urodí dostatek obilí, zvířata i lidské bytosti lze bez potíží nasytit. Tak je to v přírodě zařízeno. Prakṛteḥ kriyamāṇāni guṇaiḥ karmāṇi sarvaśaḥ — každý jedná pod vlivem hmotné přírody a jenom pošetilci si myslí, že mohou zdokonalit to, co stvořil Bůh. Zvláště hospodáři jsou zodpovědní za to, aby se dodržovaly zákony Nejvyšší Osobnosti Božství a nedocházelo k bojům mezi jednotlivci, skupinami, společnostmi či národy. Celá společnost by měla náležitě využívat dary Boha; zvláště obilí, které roste díky dešti z nebe. Bhagavad-gītā uvádí: yajñād bhavati parjanyaḥ. Pro zajištění pravidelného deště je třeba, aby lidé konali yajñi neboli oběti. Dříve bylo při yajñích obětováno ghí a obilí, ale to již v tomto věku není možné, neboť produkce ghí a obilí vlivem hříšného života lidské společnosti poklesla. Lidé by však měli začít rozvíjet vědomí Kṛṣṇy a zpívat Hare Kṛṣṇa mantru, jak je doporučeno v śāstrách (yajñaiḥ saṅkīrtana-prāyair yajanti hi sumedhasaḥ). Pokud se lidé na celém světě zapojí do hnutí pro vědomí Kṛṣṇy a budou pronášet jednoduchou zvukovou vibraci transcendentálního jména a slávy Nejvyšší Osobnosti Božství, nikdy nebude nedostatek deště; obilí, ovoce a květiny porostou v potřebném množství a vše nezbytné k životu bude snadno dostupné. Gṛhasthové neboli hospodáři by se měli ujmout zodpovědnosti za zajištění této přirozené produkce. Proto je řečeno: tasyaiva hetoḥ prayateta kovidaḥ. Inteligentní člověk se má snažit zpíváním svatého jména Pána šířit vědomí Kṛṣṇy, a o všechny životní nezbytnosti bude automaticky postaráno.

Někdy se stane, že laskavostí Boha získáme velké množství obilí nebo nenadálý příspěvek či neočekávaný příjem v podnikání. Tímto způsobem můžeme dostat více peněz, než kolik potřebujeme. Jak je tedy utratit? Není třeba střádat peníze v bance, abychom zvětšovali své konto. Taková mentalita je podle Bhagavad-gīty (16.13) asurská, démonská.

“Démon uvažuje: ,Takové bohatství mám dnes a podle svých plánů získám ještě víc. Tolik mi patří nyní a v budoucnu toho bude stále přibývat.’” Asura se zajímá o to, kolik má v bance dnes a kolik mu zítra přibude, ale ani śāstry, ani vláda v moderní době nedovolují neomezené hromadění majetku. Má-li někdo víc, než kolik potřebuje na obstarání svých životních potřeb, má přebytečné peníze utratit pro Kṛṣṇu. Podle zásad védské civilizace mají být všechny dány hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, jak v Bhagavad-gītě (9.27) nařizuje samotný Pán:

“Vše, co děláš, jíš, obětuješ či rozdáváš, jakož i veškerou askezi, kterou podstupuješ, dělej jako oběť Mně, ó synu Kuntī.” Gṛhasthové by měli používat přebytečné peníze jedině na podporu hnutí pro vědomí Kṛṣṇy.

Gṛhastha má přispívat na stavbu chrámů Nejvyššího Pána a na kázání Śrīmad Bhagavad-gīty neboli šíření vědomí Kṛṣṇy po celém světě. Śṛṇvan bhagavato 'bhīkṣṇam avatāra-kathāmṛtam; v śāstrách — Purāṇách a dalších védských spisech — jsou mnohá vyprávění o transcendentálních činnostech Nejvyšší Osobnosti Božství a každý by jim měl naslouchat znovu a znovu. Když si například každý den přečteme celou Bhagavad-gītu, všech osmnáct kapitol, pokaždé tam nalezneme nějaké nové vysvětlení. To je povaha transcendentální literatury. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy dává každému příležitost používat své nadbytečné výdělky ve prospěch celé společnosti, na šíření vědomí Kṛṣṇy. Zvláště v Indii vidíme stovky a tisíce chrámů, jež postavili bohatí lidé, kteří nechtěli být prohlášeni za zloděje a potrestáni.

Tento verš je velice důležitý. Jak je zde uvedeno, ten, kdo hromadí více peněz než potřebuje, je zloděj a zákony přírody mu uštědří trest. Ten, kdo získá více peněz, než je nezbytné, si chce více a více užívat hmotného pohodlí. Materialisté vynalézají mnoho umělých nezbytností a ti, kdo mají peníze, jsou tím okouzleni a snaží se vlastnit víc a víc. To je podstata moderního hospodářského rozvoje. Každý vydělává peníze, ty jsou ukládány v bance, která je pak nabízí veřejnosti. V tomto koloběhu činností se každý snaží vydělávat stále více peněz, a dokonalý cíl lidského života se proto ztrácí. Stručně a výstižně lze říci, že každý je zloděj a podléhá trestu. Potrestání prostřednictvím zákonů přírody se odehrává v koloběhu zrození a smrti. Nikdo neumírá dokonale uspokojen tím, že se mu splnila všechna hmotná přání, neboť to není možné. Při umírání proto každý velice lituje, že nebyl schopen své touhy uskutečnit. Podle zákonů přírody tehdy dostane další tělo, aby mohl splnit svá neuspokojená přání, a tím, že se znovu narodí a přijme hmotné tělo, se dobrovolně podrobí trojímu utrpení hmotného života.

Ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy, chápe, že mezi zvířaty a nevinnými dětmi v jeho domácnosti není žádný rozdíl. Dokonce i v běžném životě máme tu zkušenost, že domácí kočka nebo pes jsou přijímáni stejně jako vlastní děti, bez jakékoliv zášti. Tak jako děti jsou i neinteligentní zvířata rovněž syny Nejvyšší Osobnosti Božství, a ten, kdo si je vědom Kṛṣṇy—byť i hospodář — by proto mezi dětmi a nebohými zvířaty neměl rozlišovat. Moderní společnost bohužel vynalézá mnoho prostředků na zabíjení různých druhů živočichů. Například na polích je často mnoho myší, létajícího hmyzu a dalších tvorů, kteří ohrožují výnosy, a lidé je zabíjejí pesticidy. Tento verš ale takové zabíjení zakazuje. Každá živá bytost se má živit potravou, kterou jí dává Nejvyšší Osobnost Božství. Lidstvo se nemá považovat za jediného uživatele všeho vlastnictví Boha; naopak — musí chápat, že na Boží majetek mají nárok i všechna zvířata. V tomto verši jsou uvedeni dokonce i hadi, což znamená, že ani vůči nim nemá hospodář chovat nenávist. Je-li každý plně uspokojen potravou, která je darem od Pána, proč by se měly živé bytosti mezi sebou nenávidět? V moderní době lidi velice lákají komunistické představy o společnosti, ale nemyslíme si, že může existovat jakákoliv lepší komunistická představa než ta, kterou vysvětluje tento verš Śrīmad-Bhāgavatamu. Dokonce i v komunistických zemích jsou nebohá zvířata bezohledně zabíjena, přestože by měla mít také právo živit se svou vymezenou potravou.

Existují čtyři cíle, kterých se lidé snaží dosáhnout — dharma, artha, kāma a mokṣa (náboženství, hospodářský rozvoj, smyslový požitek a osvobození). Za prvé má být člověk zbožný, dodržovat různá usměrňující pravidla, a dále musí vydělávat peníze na zaopatření své rodiny a uspokojení svých smyslů. Nejdůležitějším obřadem týkajícím se uspokojení smyslů je svatba, protože pohlavní styk je jednou ze základních potřeb hmotného těla. Yan-maithunādi-gṛhamedhi-sukhaṁ hi tuccham; pohlavní styk není příliš vznešenou životní potřebou, ale zvířata i lidé vyžadují nějaký smyslový požitek na základě svých hmotných sklonů. Člověk se má spokojit s manželským životem a nevynakládat energii na další smyslový požitek či sex.

Pokud jde o hospodářský rozvoj, tato zodpovědnost by měla být svěřena především vaiśyům a gṛhasthům. Společnost má být rozdělena do vareṇ a āśramů: brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya, śūdra, brahmacarya, gṛhastha, vānaprastha a sannyāsa. Hospodářský rozvoj je nezbytný pro gṛhasthy. Gṛhasthové, kteří jsou brāhmaṇy, se mají spokojit s činnostmi zvanými adhyayana, adhyāpana, yajana a yājana — být učenci, vzdělávat druhé, učit se uctívat Nejvyšší Osobnost Božství, Viṣṇua, a rovněž učit druhé, jak uctívat Pána Viṣṇua nebo dokonce i polobohy. To vše má brāhmaṇa dělat bez finanční odměny, ale má dovoleno přijímat milodary od osoby, kterou učí, jak být lidskou bytostí. Co se týče kṣatriyů, ti mají být králi země, která má být rozdělena mezi vaiśyi, aby se mohli věnovat zemědělství, ochraně krav a obchodu. Śūdrové musí pracovat, někdy jako výrobci látek, tkalci, kováři, zlatníci, kovotepci a tak dále, nebo musí odvádět těžkou práci při pěstování obilí.

To jsou různá zaměstnání, jimiž si mají lidé vydělávat na živobytí. Společnost má tedy fungovat jednoduše. V současnosti se však každý zabývá technologickým rozvojem, což Bhagavad-gītā označuje slovy ugra-karma, “ukrutné úsilí”. Tato ugra-karma je příčinou neklidu lidské mysli. Lidé holdují mnoha hříšným činnostem a spějí k úpadku, neboť otevírají jatka, pivovary a továrny na cigarety, jakož i noční kluby a další zařízení umožňující smyslový požitek. Takto promarňují svůj život. Do všech těchto činností jsou samozřejmě zapleteni hospodáři, a proto je zde použitím slova api doporučeno, aby ani hospodář nevyvíjel neúměrné úsilí. Jeho prostředky získávání živobytí mají být nesmírně jednoduché. Co se týče těch, kdo nejsou gṛhasthy — brahmacārīnů, vānaprasthů a sannyāsīnů — ti nemusí dělat nic než usilovat o pokrok v duchovním životě. To znamená, že tři čtvrtiny veškerého obyvatelstva by měly přestat s uspokojováním smyslů a věnovat se pouze rozvoji vědomí Kṛṣṇy. Jen jedna čtvrtina obyvatelstva mají být gṛhasthové, pro které platí zákony omezeného smyslového požitku. Gṛhasthové, vānaprasthové, brahmacārīni a sannyāsīni se mají spojeným úsilím snažit dosáhnout vědomí Kṛṣṇy. Tento druh civilizace se nazývá daiva-varṇāśrama. Jedním z cílů hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je ustanovit tuto daiva-varṇāśramu, ale nikoliv podporovat takzvanou varṇāśramu, v níž lidé nevyvíjejí žádné vědecky organizované úsilí.

V moderní společnosti je pes považován za součást domácnosti, ale podle védského standardu rodinného života je nedotknutelný. Je možné mu poskytovat nezbytnou potravu, jak je uvedeno zde, ale nikdy nesmí vstoupit do domu, natož pak do ložnice. Bezkastovní neboli nedotknutelní caṇḍālové mají také dostávat životní potřeby. V této souvislosti je použito slova yathā, které znamená “kolik si zaslouží”. Bezkastovním se nemají dávat peníze, za něž by si mohli nakoupit víc než potřebují, neboť by je zneužili. Například v současné době jsou lidé nízké třídy obvykle placeni více než dostatečně, ale místo toho, aby nadbytečné peníze používali k rozvoji poznání a pro pokrok v životě, utrácejí je za pití alkoholu a podobné hříšné činnosti. Bhagavad-gītā (4.13) uvádí: cātur-varṇyaṁ mayā sṛṣṭaṁ guṇa-karma-vibhāgaśaḥ — ve společnosti musí existovat čtyři třídy podle činností a vlastností jednotlivců. Lidé s těmi nejhoršími vlastnostmi nemohou dělat žádnou práci, která vyžaduje vyšší inteligenci. Přestože však musí existovat rozdělení lidí odpovídající jejich vlastnostem a práci, zde se doporučuje, že každému je třeba zajistit vše potřebné k životu. Dnešní komunisté jsou nakloněni myšlence poskytovat životní potřeby každému, ale berou v úvahu pouze lidské bytosti, a zvířata již ne. Principy Bhāgavatamu jsou naproti tomu tak široké, že podle nich má být postaráno o každého, člověka i zvíře, bez ohledu na dobré či špatné vlastnosti.

Myšlenka poskytování i vlastní manželky službám veřejnosti má ten smysl, že muž se musí postupně vzdát důvěrného vztahu se svou ženou a nadměrné připoutanosti k ní, kvůli které ji považuje za svou lepší polovinu či za totožnou se sebou samotným. Jak bylo doporučeno dříve, je třeba se zbavit pocitu vlastnictví; dokonce i vůči své rodině. Sen hmotného života je příčinou uvěznění v koloběhu zrození a smrti, a člověk se ho proto musí zříci. Živá bytost v lidském těle se tedy má vzdát připoutanosti ke své manželce, jak doporučuje tento verš.

Každý manžel příliš lpí na své ženě. Vzdát se spojení s manželkou je tedy nesmírně obtížné, ale pokud to někdo v zájmu služby Nejvyšší Osobnosti Božství nějakým způsobem dokáže, pak se Nejvyšší Pán — přestože Ho nikdo nemůže přemoci — nechá takovým oddaným ovládat. A je-li Pán s oddaným spokojený, co je pro něho pak nedosažitelné? Proč by se muž nevzdal náklonnosti k manželce a dětem a nepřijal útočiště u Nejvyšší Osobnosti Božství? Jak může ztratit něco hmotného? Rodinný život znamená připoutanost k manželce, zatímco sannyāsa znamená odpoutanost od manželky a připoutanost ke Kṛṣṇovi.

Zde je také zdůrazněn tentýž bod: muž se má vzdát připoutanosti ke své ženě neboli k sexu. Ten, kdo je inteligentní, dokáže myslet na tělo své ženy jako na obyčejný kus hmoty, který se nakonec promění v malý hmyz, výkaly či popel. V různých společnostech existují různé způsoby, jak naložit s lidským tělem během pohřebního obřadu. Někde předhodí tělo supům, a proto se nakonec promění v supí trus. Jindy ho pouze ponechají osudu, a v tom případě ho sežere malý hmyz. Někde je tělo po smrti okamžitě spáleno, a tak se stane popelem. V každém případě, když inteligentně zvážíme povahu těla a duše, která mu je nadřazená, můžeme se ptát: jakou má tělo cenu? Antavanta ime dehā nityasyoktāḥ śarīriṇaḥ—tělo může zaniknout každým okamžikem, ale duše je věčná. Život toho, kdo se vzdá připoutanosti k tělu a zvětší svou připoutanost k duši, bude úspěšný. Je to pouze otázka zralého uvážení.

Příroda vše zařizuje tak, aby nás živila. Na pokyn Nejvyšší Osobnosti Božství je zajištěna potrava pro každou živou bytost v každé z 8 400 000 forem života. Eko bahūnāṁ yo vidadhāti kāmān — každá živá bytost musí něco jíst a Nejvyšší Osobnost Božství všechny životní potřeby zajišťuje, slonu i mravenci. Všechny živé bytosti žijí na účet Nejvyššího Pána, a ten, kdo je inteligentní, by proto neměl těžce pracovat s vidinou většího hmotného pohodlí. Měl by si raději šetřit energii na rozvoj vědomí Kṛṣṇy. Vše stvořené na nebi, ve vzduchu, na zemi a v moři patří Nejvyšší Osobnosti Božství a každá živá bytost dostává potravu. Člověk by si proto neměl dělat velké starosti s hospodářským rozvojem a zbytečně plýtvat časem a energií, neboť se tak vystavuje nebezpečí, že upadne do koloběhu zrození a smrti.

Jestliže gṛhastha neboli hospodář nabyl dostatečného védského vzdělání a také dostatečného bohatství, aby mohl provádět uctívání pro potěšení Nejvyšší Osobnosti Božství, musí vykonávat yajñi podle pokynů autorizovaných písem. Bhagavad-gītā (3.9) jednoznačně uvádí: yajñārthāt karmaṇo 'nyatra loko 'yaṁ karma-bandhanaḥ — každý se má věnovat svému zaměstnání, ale výsledky je třeba obětovat k uspokojení Nejvyššího Pána. Má-li někdo to štěstí, že vlastní transcendentální poznání i peníze, s nimiž může konat oběti, musí tak činit podle pokynů daných v śāstrách. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (12.3.52) je řečeno:

Celá védská civilizace sleduje uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství. To bylo v Satya-yuze možné pomocí meditace o Nejvyšším Pánu v srdci a v Tretā-yuze vykonáváním nákladných yajñí. Téhož cíle bylo možné dosáhnout v Dvāpara-yuze uctíváním Pána v chrámu, a v tomto věku Kali jeho dosažení umožňuje saṅkīrtana-yajña. Ten, kdo má vzdělání a bohatství, je tedy musí použít k uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství tak, že bude pomáhat saṅkīrtanovému hnutí, které již existuje — hnutí Hare Kṛṣṇa neboli hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Všichni vzdělaní a bohatí lidé se musí připojit k tomuto hnutí, neboť peníze a vzdělání jsou určeny ke službě Nejvyšší Osobnosti Božství. Pokud tyto cenné prostředky nejsou využity ve službě Pánu, jsou nevyhnutelně zapojeny ve službě māyi. Vzdělání takzvaných vědců, filozofů a básníků nyní slouží māyi, a stejně tak i majetek bohatých lidí. Sloužit māyi ovšem znamená vytvářet na světě chaos. Bohatí a vzdělaní lidé by proto měli obětovat své poznání a bohatství v zájmu uspokojování Nejvyššího Pána a připojit se k tomuto saṅkīrtanovému hnutí (yajñaiḥ saṅkīrtana-prāyair yajanti hi sumedhasaḥ).

V Bhagavad-gītě (3.9) je uvedeno: yajñārthāt karmaṇo 'nyatra loko 'yaṁ karma-bandhanaḥ — všechny plodonosné činnosti mají být prováděny na podporu oběti zaměřené na potěšení Kṛṣṇy. Na jiném místě Bhagavad-gīty (5.29) se dále uvádí: bhoktāraṁ yajña-tapasāṁ sarva-loka-maheśvaram — Kṛṣṇa je Nejvyšším Pánem a poživatelem všeho. Ale přestože lze pro Jeho potěšení pořádat oběti, více Ho potěší, když místo toho, aby bylo ghí a obilí obětováno ohni, je z něho připraveno prasādam, které se rozdá nejprve brāhmaṇům a potom i ostatním. To těší Kṛṣṇu více než cokoliv jiného. V současnosti je navíc jen malá příležitost obětovat obilí a ghí do ohně. Zvláště v Indii dnes prakticky žádné ghí není; na vše, co se má připravovat s ghí, lidé používají nějaký druh oleje. Olej se však v žádném případě nedoporučuje k lití do obětního ohně. V Kali-yuze se dostupné množství obilí a ghí postupně zmenšuje a lidé nevědí kudy kam, jelikož tyto suroviny nedokáží produkovat v dostatečné míře. Za těchto okolností śāstry přikazují: yajñaiḥ saṅkīrtana-prāyair yajanti hi sumedhasaḥ—v tomto věku konají ti, kdo jsou intelektuálně na výši, oběti neboli yajñi prostřednictvím saṅkīrtanového hnutí. Každý by se měl připojit k saṅkīrtanovému hnutí a do jeho ohně vložit obětiny v podobě svého poznání a bohatství. V našem saṅkīrtanovém hnutí neboli hnutí Hare Kṛṣṇa obětujeme přepychové prasādam Božstvům a později totéž prasādam rozdáváme brāhmaṇům, vaiṣṇavům a pak ostatním lidem. Kṛṣṇovo prasādam je předloženo brāhmaṇům a vaiṣṇavům a prasādam brāhmaṇů a vaiṣṇavů je předloženo veřejnosti. Tento druh oběti — zpívání Hare Kṛṣṇa mantry a rozdávání prasādam — je tím nanejvýš dokonalým a autorizovaným způsobem oběti pro potěšení Yajñi neboli Viṣṇua.

Správný postup při rozdávání prasādam všem živým bytostem je nejprve je nabídnout brāhmaṇům a vaiṣṇavům, neboť brāhmaṇové zastupují polobohy. Tak uctíme Nejvyšší Osobnost Božství, sídlící v srdci každého. To je védský systém rozdávání prasādam. Kdykoliv je nějaká slavnostní příležitost k rozdávání prasādam, nejprve má být předloženo brāhmaṇům, potom dětem a starcům, potom ženám a pak psům a dalším domácím zvířatům. Když je řečeno, že Nārāyaṇa, Nejvyšší Bytost, sídlí v srdci každého, neznamená to, že se každý stal Nārāyaṇem nebo že určitý chudý člověk je nyní Nārāyaṇa. Takový závěr je zde vyvrácen.

Slovo ayana znamená “cesta” nebo “putování”. Šest měsíců, kdy Slunce putuje na sever, se nazývá uttarāyaṇa neboli “severní cesta” a šest měsíců, kdy putuje na jih, se nazývá dakṣiṇāyana čili “jižní cesta”. To je uvedeno v Bhagavad-gītě (8.24-25). První den, kdy Slunce začíná putovat na sever a vstupuje do znamení Kozoroha, se nazývá Makara-saṅkrānti a první den, kdy Slunce začíná putovat na jih a vstupuje do znamení Raka, se nazývá Karkaṭa-saṅkrānti. Tyto dva dny v roce je třeba konat obřad śrāddha.

Viṣuva či Viṣuva-saṅkrānti znamená Meṣa-saṅkrānti — den, kdy Slunce vstupuje do znamení Skopce. Tulā-saṅkrānti je den, kdy Slunce vstupuje do znamení Vah. Oba tyto dny přicházejí pouze jednou za rok. Slovo yoga označuje určitý vztah mezi Sluncem a Měsícem, jak se pohybují po obloze. Existuje dvacet sedm různých stupňů yogy, z nichž sedmnáctý se nazývá Vyatīpāta. V den, kdy k němu dojde, má člověk vykonat obřad śrāddha. Tithi neboli lunární den je jedna dvanáctina rozdílu mezi zeměpisnou délkou Slunce a Měsíce. Někdy je tithi kratší než dvacet čtyři hodin. Pokud začne po východu Slunce jednoho dne a skončí před východem Slunce dne následujícího, pak se jak předchozí, tak následující tithi “dotýkají” čtyřiadvacetihodinového dne mezi jednotlivými východy Slunce. To se nazývá tryaha-sparśa, “den, jehož se svou určitou částí dotýkají tři tithi”.

Śrīla Jīva Gosvāmī dokládá citáty z mnoha śāster, že obřad śrāddha, oběť předkům, se nemá vykonávat na Ekādaśī tithi. Spadá-li tithi odpovídající výročí úmrtí na Ekādaśī, obřad śrāddha nemá být uspořádán tento, ale další den, na Dvādaśī. V Brahma-vaivarta Purāṇě je řečeno:

Vykonává-li se obřad śrāddha, oběť předkům, na Ekādaśī tithi, pak jeho konatel, předkové, jimž je obřad určený, i purohita, rodinný kněz, který obřad doporučuje, půjdou do pekla.

Poté, co živá bytost dospěje přirozenou evolucí do lidského těla, musí přijmout zodpovědnost za další pokrok. Bhagavad-gītā (9.25) uvádí: yānti deva-vratā devān — ten, kdo uctívá polobohy, může dosáhnout jejich planet. Yānti mad-yājino 'pi mām — a pokud někdo prokazuje oddanou službu Pánu, dospěje domů, zpátky k Němu. V lidském těle bychom tedy měli dělat to, co je příznivé pro náš návrat domů, zpátky k Bohu. Oddaná služba ovšem nezávisí na hmotných podmínkách (ahaituky apratihatā). Pro ty, kdo se věnují plodonosnému jednání na hmotné úrovni, jsou samozřejmě výše uvedené časy a období nesmírně vhodné.

Védy doporučují mnoho obřadů, které je třeba vykonat s manželkou, v den narozenin dětí nebo během pohřbů, a existují také osobní očistné obřady, jako je zasvěcení. Je nutné je pořádat podle času, okolností a pokynů śāster. Bhagavad-gītā důrazně doporučuje: jñātvā śāstra-vidhānoktam — vše je třeba konat tak, jak je uvedeno v śāstrách. Śāstry přikazují v Kali-yuze neustále vykonávat saṅkīrtana-yajñu: kīrtanīyaḥ sadā hariḥ. Přede všemi obřady doporučenými v śāstrách i po nich se má konat saṅkīrtan. To doporučuje Śrīla Jīva Gosvāmī.

V tomto verši je řečeno, že vaišnavský chrám, kde se uctívá Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa, a kde vaiṣṇavové slouží Pánu, je tím nejlepším posvátným místem, vhodným k vykonávání jakýchkoliv obřadů. V současné době, zvláště ve velkoměstech, žijí lidé v malých bytech a nemohou si dovolit mít doma Božstvo či založit chrám. Za těchto okolností jsou tedy střediska a chrámy založené v rámci šíření hnutí pro vědomí Kṛṣṇy těmi nejlepšími posvátnými místy pro vykonávání náboženských obřadů. I když lidé již o náboženské obřady či uctívání Božstev nemají zájem, hnutí pro vědomí Kṛṣṇy dává každému příležitost dělat pokroky v duchovním životě rozvíjením vědomí Kṛṣṇy.

Je mnoho ateistů, kteří se staví proti uctívání Božstva Nejvyšší Osobnosti Božství v chrámu. V tomto verši se však rozhodně říká, že každé místo, kde se uctívá Božstvo, je transcendentální; nepatří do hmotného světa. Je také řečeno, že les patří ke kvalitě dobra, a proto se těm, kdo chtějí rozvíjet duchovní život, doporučuje odejít do lesa (vanaṁ gato yad dharim āśrayeta). Člověk však nemá odcházet do lesa, aby tam žil jako opice. Opice a další divoká zvířata také žijí v lese, ale člověk, který tam odchází za účelem duchovního rozvoje, musí přijmout za své útočiště lotosové nohy Nejvyšší Osobnosti Božství (vanaṁ gato yad dharim āśrayeta). Nikdo by se neměl spokojit pouze s tím, že odejde do lesa; je nutné přijmout útočiště u lotosových nohou Nejvyššího Pána. V tomto věku je nemožné odejít za duchovním rozvojem do lesa, a proto se doporučuje žít v chrámové komunitě jako oddaný, pravidelně uctívat Božstva, dodržovat usměrňující zásady, a tak učinit celé místo Vaikuṇṭhou. Les podléhá kvalitě dobra, města a vesnice kvalitě vášně a nevěstince, hotely a restaurace kvalitě nevědomosti, ale když člověk žije v komunitě při chrámu, žije na Vaikuṇṭě. Proto je zde řečeno: śreyasāṁ padam — to je nejlepší, nejpříznivější místo.

Na mnoha místech po celém světě zřizujeme chrámy, abychom poskytli útočiště oddaným a uctívali Božstva. Božstvo nemůže uctívat nikdo jiný než oddaní. Lidé, kteří se věnují chrámovému uctívání, ale nepřikládají důležitost oddaným, patří do třetí třídy. Jsou to kaniṣṭha-adhikārī a nacházejí se na nižším stupni duchovního života. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.2.47) je řečeno:

“Ten, kdo s velkou vírou uctívá Božstvo v chrámu, ale neví, jak se chovat k oddaným či ostatním lidem, je prākṛta-bhakta neboli kaniṣṭha-adhikārī.” V chrámu tedy musí být Božstvo Pána a měli by Ho uctívat oddaní. Tato kombinace oddaných a Božstva vytváří prvotřídní transcendentální místo.

Mimo to se stává vznešeným místem i domov oddaného gṛhasthy, který uctívá śālagrāma-śilu či podobu Božstva. Mezi členy tří vyšších tříd společnosti — brāhmaṇy, kṣatriyi a vaiśyi — proto bylo zvykem uctívat śālagrāma-śilu či malá Božstva Rādhā-Kṛṣṇy nebo Sītā-Rāmy v každém domě. Díky tomu bylo vše příznivé. Nyní však lidé od uctívání Božstev upustili. Zmodernizovali se, holdují hříšným činnostem všeho druhu, a proto jsou velice nešťastní.

Ve védské civilizaci jsou tedy poutní místa považována za nanejvýš posvátná a dodnes jich existují stovky a tisíce — například Jagannātha Purī, Vṛndāvan, Hardvar, Rāmeśvara, Prayāg a Mathurā. Indie je místem uctívání a rozvoje duchovního života. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy zve všechny lidi z celého světa, bez ohledu na kastu či vyznání, aby přicházeli do jeho středisek a dokonalým způsobem rozvíjeli duchovní život.

V těchto slokách a ve sloce 29 je zdůrazněno toto: harer arcāśritāś ca ye či harer arcā. To znamená, že každé místo, kde oddaní uctívají Božstvo Nejvyšší Osobnosti Božství, je velice důležité. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy dává obyvatelstvu celého světa příležitost získat prospěch z vědomí Kṛṣṇy ve střediscích ISKCONu, kde může každý uctívat Božstva a zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, a tak dosáhnout tisícinásobně vyšších výsledků. Toto je nejblahodárnější příspěvek lidstvu. To bylo poslání Śrī Caitanyi Mahāprabhua, jak předpověděl v Caitanya-bhāgavatě (Antya 4.126):

Śrī Caitanya Mahāprabhu chtěl, aby se do každé vesnice a města na světě rozšířilo hnutí Hare Kṛṣṇa a uvedla Božstva, aby každý mohl přítomnosti tohoto hnutí využít a dosáhnout dokonale příznivého duchovního života. Bez duchovního života není nic příznivé. Moghāśā mogha-karmāṇo mogha-jñānā vicetasaḥ (Bg. 9.12); nikdo nemůže dosáhnout úspěchu v plodonosném jednání nebo spekulativním poznání bez vědomí Kṛṣṇy. Každý by se měl velice dychtivě zajímat o účast v hnutí pro vědomí Kṛṣṇy a rozpoznání ceny duchovního života, jak je doporučeno v śāstrách.

Kdykoliv konáme nějaký náboženský skutek v rámci dharmy, arthy, kāmy a mokṣi, musíme se řídit podle času, místa a osoby (kāla, deśa, pātra). Nārada Muni již popsal místo (deśa) a čas (kāla). Čas udávají sloky 20-24, počínaje slovy ayane viṣuve kuryād vyatīpāte dina-kṣaye, a místa pro dávání milodarů či konání obřadů udávají sloky 30-33, počínaje slovy sarāṁsi puṣkarādīni kṣetrāṇy arhāśritāny uta. Nyní, v této sloce, je určeno, komu je třeba vše dát. Harir evaika urvīśa yan-mayaṁ vai carācaram — Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, je původem všeho, a proto je tou nejlepší osobou (pātra), které je třeba odevzdat vše. V Bhagavad-gītě (5.29) stojí:

Ten, kdo si chce užívat skutečného klidu, míru a blahobytu, by měl dát vše Kṛṣṇovi, který je skutečným poživatelem, skutečným přítelem a skutečným majitelem. Proto je řečeno:

Uctíváním či uspokojením Acyuty, Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇy, lze uspokojit každého, stejně jako větve, listy a květy stromu zavlažíme zalitím jeho kořene a všechny smysly těla uspokojíme nasycením žaludku. Oddaný tedy jednoduše tím, že vše obětuje Nejvyšší Osobnosti Božství, získává ty nejlepší výsledky dobročinnosti, náboženských obřadů, uspokojování smyslů a dokonce i osvobození (dharma, artha, kāma, mokṣa).

Zde je odkaz na oběť Rājasūya, kterou vykonal Mahārāja Yudhiṣṭhira. Na tomto setkání nastal velký rozruch při výběru nejlepší osoby, která má být uctívána jako první. Každý se rozhodl uctívat Śrī Kṛṣṇu. Jediný protest vznesl Śiśupāla a Nejvyšší Pán ho kvůli jeho urputnému odporu zabil.

V Bhagavad-gītě (10.8) Pán říká:

“Jsem zdrojem všech duchovních i hmotných světů. Vše pochází ze Mě. Moudří, kteří to dobře vědí, Mi oddaně slouží a uctívají Mě celým svým srdcem.” Lidé se velice snaží sloužit jiným živým bytostem, zvláště nebohým, ale přestože vymýšlejí mnoho způsobů takové pomoci, ve skutečnosti jsou mistři v zabíjení nebohých živých bytostí. Službu či milost tohoto druhu védská moudrost nepodporuje. Jak je uvedeno v dřívějším verši, zkušení světci rozhodli (niruktam), že Kṛṣṇa je původem všeho a uctívání Kṛṣṇy je uctíváním všech, stejně jako zalévání kořene stromu uspokojuje všechny jeho větve a ratolesti.

Dalším sdělením zde je, že tento vesmír je plný živých bytostí, které jsou na každé planetě (jīva-rāśibhir ākīrṇaḥ). Moderní vědci a takzvaní učenci si myslí, že na jiných planetách, než je tato, žádné bytosti nežijí. Nedávno prohlásili, že byli na Měsíci, ale žádné živé bytosti tam nenašli. Śrīmad-Bhāgavatam a další védské spisy však s touto pošetilou představou nesouhlasí. Živé bytosti jsou všude, a to nejen jedna nebo dvě, ale jīva-rāśibhiḥ — mnoho miliónů živých bytostí. Jsou dokonce i na Slunci, přestože se jedná o ohnivou planetu. Nejvýznačnější živá bytost na Slunci se jmenuje Vivasvān (imaṁ vivasvate yogaṁ proktavān aham avyayam). Všechny planety jsou obydleny různými druhy živých bytostí s ohledem na různé životní podmínky. Prohlašovat, že jedině tato planeta je osídlená a ostatní jsou pusté, je pošetilost, která jen svědčí o nedostatku skutečného poznání.

V Bhagavad-gītě (18.61) se říká:

“Nejvyšší Pán sídlí v srdci každého, ó Arjuno, a řídí putování všech živých bytostí, které jsou jakoby usazeny na stroji z hmotné energie.” Živá bytost, která je nedílnou částí Nejvyšší Osobnosti Božství, existuje z milosti Pána, jenž je neustále s ní, v jakémkoliv těle. Jelikož touží po určitém druhu hmotného požitku, Pán jí dodá tělo, které je jako stroj, a aby ji v tomto těle udržel naživu, setrvává s ní jako puruṣa (Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu). To rovněž potvrzuje Brahma-saṁhitā (5.35):

“Uctívám Govindu, Osobnost Božství, který jednou ze svých úplných částí vstupuje do každého vesmíru a každého atomu, a tak projevuje svou nekonečnou energii po celém hmotném stvoření.” Živé bytosti, nedílné části Pána, se říká jīva. Nejvyšší Pán, puruṣa, zůstává s jīvou, aby jí umožnil využívat hmotných prostředků k dosažení požitku.

V Bhagavad-gītě (15.15) stojí: mattaḥ smṛtir jñānam apohanaṁ ca — Nejvyšší Osobnost Božství ve svém lokalizovaném aspektu dává individuální duši inteligenci v té míře, v jaké je schopna ji přijmout. Proto nacházíme individuální duše v různých, vysokých a nízkých postaveních. Živá bytost v těle ptáka či zvířete nedokáže přijímat pokyny od Nejvyšší Duše na takové úrovni jako pokročilá lidská bytost. Proto existují různé úrovně těl. Mezi lidmi je za nejpokročilejšího z hlediska rozvoje duchovního poznání považován dokonalý brāhmaṇa, a ještě pokročilejší je vaiṣṇava. Nejlepší osoby jsou tedy vaiṣṇavové a Viṣṇu. Chystá-li se člověk dávat milodary, měl by se řídit pokynem z Bhagavad-gīty (17.20):

“Milodar daný z povinnosti, bez očekávání odplaty, ve vhodnou dobu, na správném místě a osobě, která ho je hodna, patří ke kvalitě dobra.” Milodary má člověk dávat brāhmaṇům a vaiṣṇavům, neboť tak uctí Nejvyšší Osobnost Božství. Śrīla Madhvācārya v této souvislosti dodává:

Nadduše vede každého, od Brahmy až po mravence (īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati). Důležitost osoby je však posuzována podle toho, nakolik je rozvinuté její duchovní vědomí. Brāhmaṇa-vaiṣṇava je proto důležitý, a nejdůležitější osobou ze všech je Nadduše, Osobnost Božství.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (12.3.52) je řečeno:

“Veškeré výsledky, které člověk získal v Satya-yuze meditací o Viṣṇuovi, v Tretā-yuze konáním obětí a v Dvāpara-yuze sloužením lotosovým nohám Pána, může získat i v Kali-yuze prostým zpíváním Hare Kṛṣṇa mahā-mantry.” V Satya-yuze byl každý duchovně na výši a mezi tak velkými osobnostmi nebylo závisti. V dalších věcích však přibývalo hmotného znečištění, a proto se dokonce i mezi brāhmaṇy a vaiṣṇavy objevilo vzájemně neuctivé jednání. Pokročilého vaiṣṇavu je však třeba ctít více než Viṣṇua. V Padma Purāṇě je řečeno: ārādhanānāṁ sarveṣāṁ viṣṇor ārādhanaṁ param — ze všech druhů uctívání je nejlepší uctívání Pána Viṣṇua. Tasmāt parataraṁ devi tadīyānāṁ samarcanam — a ještě více než uctívání Viṣṇua je doporučené uctívání vaiṣṇavy.

Dříve byly všechny činnosti prováděny ve spojení s Viṣṇuem, ale po skončení Satya-yugy se mezi vaiṣṇavy objevily příznaky neuctivého chování. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura říká, že vaiṣṇava je ten, kdo pomáhá druhým stát se vaiṣṇavy. Příkladem osoby, která změnila mnoho lidí ve vaiṣṇavy, je Nārada Muni. Zmocněného vaiṣṇavu, který mění jiné lidi ve vaiṣṇavy, je třeba uctívat, ale kvůli hmotnému znečištění se někdy jiní, méně význační vaiṣṇavové, k takovému vznešenému vaiṣṇavovi chovají neuctivě. Když si velcí světci všimli tohoto znečištění, zavedli uctívání Božstva v chrámu. To začalo v Tretā-yuze a bylo zvláště rozšířeno v Dvāpara-yuze (dvāpare paricaryāyām). V Kali-yuze se však uctívání Božstva zanedbává a zpívání Hare Kṛṣṇa mantry má proto větší sílu než uctívání Božstva. Śrī Caitanya Mahāprabhu nám dal praktický příklad tím, že nezaložil žádné chrámy ani neuváděl Božstva do chrámů, ale ve velkém započal saṅkīrtanové hnutí. Ti, kdo šíří vědomí Kṛṣṇy, by proto měli klást větší důraz na saṅkīrtanové hnutí, zvláště formou rozšiřování transcendentální literatury ve stále větším množství. To šíření saṅkīrtanového hnutí pomáhá. Kdykoliv se někde naskytne možnost uctívat Božstva, můžeme zřídit mnoho středisek, ale obecně bychom měli více zdůrazňovat distribuci transcendentální literatury, neboť to bude účinnější prostředek k tomu, aby lidé nabyli vědomi Kṛṣṇy.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.2.47) je řečeno:

“Ten, kdo s velkou vírou uctívá Božstvo v chrámu, ale neví, jak se chovat k oddaným či ostatním lidem, je prākṛta-bhakta neboli kaniṣṭha-adhikārī.” Začínající oddaný (prākṛta-bhakta) je ještě na hmotné úrovni. Věnuje se sice uctívání Božstva, ale nedokáže ocenit činnosti čistého oddaného. Lze vidět, že začínající oddaní někdy kritizují dokonce i autorizovaného oddaného, který slouží Pánu kázáním nauky o vědomí Kṛṣṇy. Takové oddané popisuje Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura: sarva-prāṇi-sammānanāsamarthānām avajñā spardhādimatāṁ tu bhagavat-pratimaiva pātram ity āha. Pro ty, kdo nedokáží náležitě ocenit činnosti autorizovaných oddaných, je uctívání Božstva jedinou možností duchovního pokroku. V Caitanya-caritāmṛtě (Antya 7.11) je jasně řečeno: kṛṣṇa-śakti vinā nahe tāra pravartana — nikdo nemůže šířit svaté jméno Pána po celém světě, aniž by ho k tomu zmocnil Kṛṣṇa. Začínající oddaní, kaniṣṭha-adhikārī, kteří jsou na nižších stupních oddané služby, však přesto kritizují oddaného, který to dělá. Jim se důrazně doporučuje uctívat Božstva.

Uctívání Božstva je zvláště určené k očištění začínajících oddaných. Kázání je však důležitější. V Bhagavad-gītě (18.69) je řečeno: na ca tasmān manuṣyeṣu kaścin me priya-kṛttamaḥ — oddaný, který chce získat uznání Nejvyšší Osobnosti Božství, musí kázat o slávě Pána. Ten, kdo uctívá Božstvo, proto musí být ke kazatelům nesmírně uctivý; jinak tím, že bude pouze uctívat Božstvo, zůstane jen na nižším stupni oddanosti.

Z Véd víme, že Osobnost Božství je Nejvyšší Osobou. Každá živá bytost je individuální osoba a Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa, je Svrchovaná Osoba. Brāhmaṇa, který si dokonale osvojil védské poznání a ovládá transcendentální vědu, se stává zástupcem Nejvyšší Osobnosti Božství, a proto je třeba takového brāhmaṇu či vaiṣṇavu uctívat. Vaiṣṇava stojí výše než brāhmaṇa, neboť brāhmaṇa ví, že je Brahman a nikoliv hmota, zatímco vaiṣṇava ví, že je nejen Brahman, ale také věčný služebník Nejvyššího Brahmanu. Uctívání vaiṣṇavy je tedy nadřazené uctívání Božstva v chrámu. Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura říká: sākṣād dharitvena samasta-śāstraiḥ — všechna písma uznávají, že duchovní mistr, který je nejlepším z brāhmaṇů a nejlepším z vaiṣṇavů, je na stejné úrovni jako Nejvyšší Osobnost Božství. To však neznamená, že se vaiṣṇava považuje za Boha — to by bylo rouhání. Přestože je brāhmaṇa či vaiṣṇava uctíván stejně jako Nejvyšší Osobnost Božství, zůstává vždy věrným služebníkem Pána a nikdy se nesnaží užívat si slávy, které se mu jako zástupci Nejvyššího Pána dostává.

Pán Kṛṣṇa přiznává v Bhagavad-gītě (18.69): na ca tasmān manuṣyeṣu kaścin me priya-kṛttamaḥ. Brāhmaṇové šíří nauku o vědomí Kṛṣṇy po celém světě, a přestože Kṛṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství, uctívají, i Pán je považuje za hodné uctívání. Jejich vztah je oboustranný. Brāhmaṇové chtějí uctívat Kṛṣṇu a Kṛṣṇa chce uctívat brāhmaṇy. Z toho tedy plyne, že náboženští představitelé, filozofové i všichni ostatní musí uctívat brāhmaṇy a vaiṣṇavy, kteří šíří slávu Pána. Na Rājasūya-yajñi Mahārāje Yudhiṣṭhira bylo přítomno mnoho tisíc brāhmaṇů, ale přesto bylo rozhodnuto, že jako první bude uctíván Kṛṣṇa. Kṛṣṇa je tedy za všech okolností Nejvyšší Osobou, ale ze své bezpříčinné milosti považuje brāhmaṇy za ty, kdo jsou Mu nejdražší.