Mahārāja Citraketu nezapomínal oslavovat Pána zpíváním Jeho svatého jména, přestože ho obklopovaly krásné ženy z Vidyādhara-loky. Na mnoha místech v písmech je dokázáno, že člověka, kterého neznečišťuje žádné hmotné podmínění — čistého oddaného opěvujícího slávu Pána — je třeba považovat za dokonalého.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v této souvislosti říká:

Tím je vyjádřeno, že Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, chtěl přivést Citraketua co nejdříve na Vaikuṇṭhaloku. Jeho plánem bylo, že Pārvatī má Citraketua proklít, aby se stal Vṛtrāsurou a mohl se tak v příštím životě rychle vrátit domů, zpátky k Bohu. Je mnoho případů, kdy byl oddaný jednající jako démon Pánovou milostí přiveden do království Boha. To, že Pán Śiva objímal Pārvatī, bylo přirozené, neboť byli manželé; Citraketu tedy neviděl nic mimořádného. Nicméně se tomu, že vidí Pána Śivu v této situaci, hlasitě smál, i když to neměl dělat. Čekalo ho za to nakonec prokletí, a toto prokletí vedlo k jeho návratu domů, zpátky k Bohu.

Citraketu uznával vznešené postavení Pána Śivy, a proto podotkl, jak je úžasné, že Śiva jedná jako obyčejná lidská bytost. Vážil si jeho postavení, ale když ho viděl, jak sedí mezi světci a chová se jako nestydatý, obyčejný člověk, žasl. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura poznamenává, že i když Citraketu Pána Śivu kritizoval, neurážel ho jako Dakṣa. Dakṣa považoval Śivu za nevýznamného, ale Citraketu vyjádřil svůj údiv nad situací, ve které Pána Śivu uviděl.

Výraz mahā-vrata-dharaḥ označuje brahmacārīna, který nikdy nepoklesl. Pán Śiva patří mezi nejlepší yogīny, a přesto objímal svou manželku ve shromáždění velkých světců. Citraketu oceňoval, jak vznešený Pán Śiva je, když ani v takové situaci není ovlivněn. Citraketu tedy neurážel; pouze vyjádřil svůj údiv.

Důvod, proč chtěl Citraketu kritizovat Pána Śivu, je poněkud tajemný a obyčejný člověk ho nepochopí. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura ovšem učinil následující postřehy: Pán Śiva jakožto nejvznešenější vaiṣṇava a jeden z nejmocnějších polobohů může dělat, cokoliv chce. Přestože se navenek choval jako obyčejný člověk a nedodržoval etiketu, takové jednání nemůže snížit jeho vznešené postavení. Potíž spočívá v tom, že když obyčejný člověk uvidí Śivovo chování, může následovat jeho příklad. Bhagavad-gītā (3.21) uvádí:

“Cokoliv koná velký člověk, konají i ostatní lidé. Celý svět následuje vzor, který svým příkladem stanoví.” Obyčejný člověk by mohl Pána Śivu také kritizovat; jako Dakṣa, který za to nesl těžké důsledky. Král Citraketu si proto přál, aby Pán Śiva zanechal tototo vnějšího chování a aby tak druzí byli zachráněni před jeho kritizováním a pácháním přestupků. Myslet si, že Viṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství, je jediná dokonalá osobnost, zatímco polobozi — dokonce i takoví, jako je Pán Śiva — mají sklony k nesprávnému společenskému jednání, je přestupek. To vše vzal král Citraketu v úvahu, a proto se k Pánu Śivovi zachoval poněkud hrubě.

Pán Śiva, jehož poznání je vždy hluboké, chápal Citraketuův záměr, a proto se vůbec nehněval; naopak se pouze usmíval a zachovával mlčení. Členové shromáždění obklopující Pána Śivu také chápali, co bylo Citraketuovým cílem. Po vzoru Pána Śivy tedy neprotestovali, a mlčeli stejně jako jejich pán. Kdyby si členové shromáždění mysleli, že Citraketu Pána Śivu urazil, jistě by si zacpali uši a ihned by odešli.

I když Citraketu nechtěl v žádném případě Pána Śivu urazit, neměl ho ani kritizovat, přestože Śiva překračoval pravidla společenského chování. Je řečeno: tejīyasāṁ na doṣāya — toho, kdo je velice mocný, je třeba považovat za bezchybného. Neměli bychom například kritizovat slunce, přestože vysouší moč z ulice. Obyčejný člověk — a dokonce ani velká osobnost — nemůže nic vytýkat tomu, kdo je nejmocnější. Citraketu měl vědět, že Pána Śivu není správné kritizovat, bez ohledu na to, jak sedí. Potíž spočívala v tom, že poté, co se Citraketu stal velkým oddaným Pána Viṣṇua, Saṅkarṣaṇa, byl poněkud pyšný na to, že získal Pánovu přízeň, a proto si myslel, že nyní může kritizovat kohokoliv — dokonce i Pána Śivu. Tento druh pýchy u oddaného je nepřijatelný. Vaiṣṇava by měl být vždy velice pokorný a vzdávat úctu ostatním.

“Člověk by měl zpívat svaté jméno Pána s pokornou myslí a považovat se za nižšího než tráva na ulici. Má být snášenlivější než strom, bez jediné stopy falešné ctižádosti a vždy připravený vzdávat úctu druhým. V takovém stavu mysli může zpívat svaté jméno Pána neustále.” Vaiṣṇava nemá snižovat ničí postavení. Lépe je zůstat pokorný a zpívat Hare Kṛṣṇa mantru. Slovo nirjitātmābhimānine vyjadřuje, že se Citraketu považoval v ovládání smyslů za lepšího než Pán Śiva, i když ve skutečnosti lepší nebyl. To vše způsobilo, že se matka Pārvatī na Citraketua poněkud rozzlobila.

Všichni členové shromáždění byli vznešení brāhmaṇové a seberealizované duše, ale na chování Pána Śivy, který objímal bohyni Pārvatī sedící na jeho klíně, nic neříkali. Nicméně Citraketu Pána Śivu kritizoval, a Pārvatī proto byla toho názoru, že má být potrestán.

Když si nějaký oddaný myslí, že je velice pokročilý v oddané službě, je považován za namyšleného a nehodného místa v bezpečí Pánových lotosových nohou. Znovu lze užít tento pokyn Pána Caitanyi:

“Člověk by měl zpívat svaté jméno Pána s pokornou myslí a považovat se za nižšího než tráva na ulici. Má být snášenlivější než strom, bez jediné stopy falešné ctižádosti a vždy připravený vzdávat úctu druhým. V takovém stavu mysli může zpívat svaté jméno Pána neustále.” Dokud člověk není pokorný a poddajný, nemá právo sedět u lotosových nohou Pána.

Každý člověk si musí dávat velký pozor, aby se nedopouštěl přestupků u lotosových nohou vaiṣṇavů, z nichž je Pán Śiva nejlepší. Śrī Caitanya Mahāprabhu ve svých pokynech Śrīlovi Rūpovi Gosvāmīmu označil přestupek u lotosových nohou vaiṣṇavy výrazem hātī mātā, “šílený slon”. Když šílený slon vnikne do pěkné zahrady, celou ji zničí. Stejně tak když se člověk začne chovat jako šílený slon a dopouští se přestupků u lotosových nohou vaiṣṇavy, zastaví celý svůj duchovní rozvoj. Proto si každý musí dávat dobrý pozor, aby nepáchal přestupky vůči vaiṣṇavům.

Matka Pārvatī trestala Citraketua právem, neboť drze kritizoval svrchovaného otce, Mahādeva, který je otcem živých bytostí podmíněných v rámci tohoto hmotného světa. Bohyně Durgā je nazývána matkou a Pán Śiva otcem. Čistý oddaný má dbát na to, aby vykonával svou danou povinnost a nekritizoval ostatní. To je nejbezpečnější postavení. Má-li člověk naopak sklony kritizovat druhé, může se dopustit velkého přestupku v podobě kritizování vaiṣṇavy.

Jelikož byl Citraketu nepochybně vaiṣṇava, mohlo ho překvapit, že ho Pārvatī proklela. Proto ho bohyně Pārvatī oslovila jako syna (putra). Každý je synem matky Durgy, ale Durgā není obyčejnou matkou. Stačí malá vada v chování nějakého démona, a matka Durgā ho okamžitě potrestá, aby přišel k rozumu. To vysvětlil Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (7.14):

“Tuto Mou božskou energii, sestávající ze tří kvalit hmotné přírody, je těžké překonat, ale ti, kdo se Mi odevzdají, ji snadno překročí.” Odevzdat se Kṛṣṇovi znamená odevzdat se také Jeho oddaným, neboť nikdo nemůže být řádným služebníkem Kṛṣṇy, dokud není řádným služebníkem oddaného. Chāḍiyā vaiṣṇava-sevā nistāra pāyeche kebā — ten, kdo neslouží služebníkovi Kṛṣṇy, nemůže dosáhnout vznešeného postavení přímého Kṛṣṇova služebníka. Proto matka Pārvatī promlouvala k Citraketuovi přesně jako matka, která říká svému zlobivému dítěti: “Mé milé dítě, trestám tě proto, abys už nikdy nic takového neudělalo.” Tyto mateřské sklony trestat své dítě vidíme i u matky Yaśody, která se stala matkou Nejvyšší Osobnosti Božství. Matka Yaśodā trestala Kṛṣṇu tím, že Ho svázala a hrozila Mu proutkem. Matka má tedy povinnost kárat svého milovaného syna, dokonce i když se jedná o Nejvyššího Pána. Je třeba vědět, že matka Durgā měla právo Citraketua potrestat. Tento trest byl pro něho požehnáním, protože poté, co se narodil jako démon Vṛtrāsura, byl přemístěn přímo na Vaikuṇṭhu.

Jelikož byl Citraketu oddaným Pána, prokletí matky Pārvatī ho vůbec neznepokojilo. Dobře věděl, že každý trpí a užívá si za své minulé činy, jak stanoví vyšší autorita, daiva-netra — zástupci Nejvyšší Osobnosti Božství. Věděl, že se u lotosových nohou Pána Śivy či bohyně Pārvatī nedopustil žádného přestupku, ale přesto byl potrestán, což znamená, že tento trest mu byl předurčen. Král si z něho proto nic nedělal. Oddaný je přirozeně tak pokorný a poddajný, že přijímá jakékoliv podmínky jako Pánovo požehnání. Tat te 'nukampāṁ susamīkṣamāṇaḥ (Bhāg. 10.14.8). Oddaný vždy přijímá trest od kohokoliv jako milost Pána. Kdo žije s tímto pojetím, vidí každý nepříznivý obrat v životě jako důsledek svých špatných činů, a nikoho proto neviní. Naopak, tím více tíhne k Nejvyšší Osobnosti Božství, neboť ho jeho utrpení očistilo. Utrpení je tedy také způsob očisty.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v této souvislosti říká, že ten, kdo rozvinul vědomí Kṛṣṇy a jehož život je naplněný láskou ke Kṛṣṇovi, již nepodléhá utrpení a štěstí, které jsou řízeny zákony karmy — již karmu překonal. Brahma-saṁhitā uvádí: karmāṇi nirdahati kintu ca bhakti-bhājām — oddaný je oproštěn od reakcí své karmy, jelikož přijal proces oddané služby. Tentýž princip potvrzuje Bhagavad-gītā (14.26). Sa guṇān samatītyaitān brahma-bhūyāya kalpate — ten, kdo vykonává oddanou službu, je již zbaven reakcí své hmotné karmy, a okamžitě se tak ocitá na transcendentální úrovni (brahma-bhūta). To je rovněž vyjádřeno ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.2.21). Kṣīyante cāsya karmāṇi — před dosažením stádia lásky se člověk osvobodí od všech následků karmy.

Pán má Své oddané nesmírně rád a je k nim velice laskavý, a oni proto za žádných okolností nepodléhají následkům karmy. Oddaný se nikdy neuchází o přemístění na nebeské planety; nerozlišuje mezi nebeskými planetami, osvobozením a peklem, neboť různé podmínky v hmotném světě se od sebe v jeho očích neliší. Vždy touží vrátit se domů, zpátky k Bohu, a zůstat tam jako Pánův společník. Toto přání v jeho srdci je čím dál vroucnější, a proto se nestará o hmotné změny ve svém životě. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura podotýká, že Pārvatino prokletí Mahārāje Citraketua je třeba považovat za milost Pána, který chtěl, aby se k Němu Citraketu vrátil co nejdříve, a proto ukončil všechny reakce za jeho minulé činy. Pán, který sídlí v srdci každého, prostřednictvím Pārvatina srdce Citraketua proklel, aby zastavil všechny jeho hmotné reakce. Tak se stal Citraketu v příštím životě Vṛtrāsurou a vrátil se domů, zpátky k Bohu.

Bhagavad-gītā (3.27) potvrzuje:

“Duše zmatená falešným egem se považuje za konatele činností, které jsou ve skutečnosti konány třemi kvalitami hmotné přírody.” Podmíněná duše je ve skutečnosti zcela pod kontrolou hmotné přírody. Když putuje z místa na místo — vždy a všude — podléhá výsledkům svých minulých činů. To zařizují přírodní zákony. Živá bytost si však pošetile myslí, že konatelem je ona sama, i když tomu tak ve skutečnosti není. Aby se vysvobodila z karma-cakry, kola výsledků své karmy, musí přijmout proces bhakti-mārgy — oddané služby neboli vědomí Kṛṣṇy. To je jediná pomoc. Sarva-dharmān parityajya mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja.

Velice důležité je zde slovo ajña. Všechny živé bytosti v hmotném světě jsou různou měrou ajña, nevědomé. Tato nevědomost je dále velice výrazná v kvalitě nevědomosti, která je projevem hmotné přírody. Člověk se proto musí svým charakterem a chováním vypracovat na úroveň dobra a pak postupně dospět na transcendentální úroveň, do stádia adhokṣaja, kde realizuje své postavení i postavení ostatních. Vše se děje pod vedením Nejvyšší Osobnosti Božství. Proces udílení výsledků jednání je označován slovem niyatam, “věčně činný”.

Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura zpívá: (miche) māyāra vaśe, yāccha bhese', khāccha hābuḍubu, bhāi — “Mé drahé živé bytosti v tomto hmotném světě, proč jste unášeny vlnami kvalit hmotné přírody?” (Jīva) kṛṣṇa-dāsa, ei viśvāsa, karle ta' āra duḥkha nāi — “Když se bude živá bytost snažit pochopit, že je věčným služebníkem Kṛṣṇy, již pro ni nebude existovat utrpení.” Kṛṣṇa chce, abychom se vzdali všech ostatních zaměstnání a odevzdali se Jemu. Jestliže tak učiníme, kde potom bude příčina a následek tohoto hmotného světa? Pro odevzdanou duši nic takového jako je příčina a následek neexistuje. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura v této souvislosti říká, že být umístěn do tohoto hmotného světa je stejné jako být uvržen do solného dolu. Když člověk spadne do solného dolu, na všech stranách okusí jedině sůl. Podobně tento hmotný svět je plný utrpení. Takzvané světské štěstí, které je dočasné, je také utrpením, ale pod vlivem nevědomosti to nejsme schopni pochopit. Taková je naše skutečná situace. Když člověk přijde k rozumu — když si začne být vědom Kṛṣṇy—již se nezajímá o různé podmínky tohoto hmotného světa. Nezajímá se o štěstí či neštěstí, kletby či projevy přízně, nebeské či pekelné planety. Nevidí mezi nimi žádný rozdíl.

Je možné se ptát, proč se živé bytosti nacházejí v různých podmínkách a kdo to zařizuje. Odpověď zní, že to bez pomoci kohokoliv jiného zařizuje Nejvyšší Osobnost Božství. Pán má Své vlastní energie (parāsya śaktir vividhaiva śrūyate) a jedna z nich — vnější energie — pod Jeho dohledem vytváří pro podmíněné duše hmotný svět a různé druhy štěstí a neštěstí. Hmotný svět sestává ze tří kvalit hmotné přírody—sattva-guṇy, rajo-guṇy a tamo-guṇy. Prostřednictvím sattva-guṇy ho Pán udržuje, prostřednictvím rajo-guṇy ho tvoří a prostřednictvím tamo-guṇy ho ničí. Poté, co jsou různé druhy živých bytostí stvořeny, podléhají štěstí a neštěstí podle toho, s kterou kvalitou jsou ve styku. Je-li to sattva-guṇa, kvalita dobra, jsou šťastné, je-li to rajo-guṇa, jsou nešťastné, a pod vlivem tamo-guṇy nechápou, co mají dělat, co je správné a co špatné.

I když je Nejvyšší Pán konečným konatelem všeho, ve Své původní transcendentální existenci není zodpovědný za štěstí a neštěstí či otroctví a osvobození podmíněných duší. To jsou výsledky plodonosných činností živých bytostí v tomto hmotném světě. Jeden člověk je na nařízení soudce propuštěn z vězení a druhý uvězněn, ale soudce za to nenese zodpovědnost, neboť neštěstí a štěstí těchto lidí je výsledkem jejich vlastních činností. I když je vláda z konečného hlediska svrchovanou autoritou, výkon spravedlnosti je v pravomoci jejích příslušných institucí a vláda samotná nezodpovídá za jednotlivé rozsudky; staví se tedy ke všem občanům stejně. Také Nejvyšší Pán je neutrální, ale pro udržování zákona a řádu má Jeho svrchovaná vláda různá oddělení, která dohlížejí na činnosti živých bytostí. Dalším příkladem uváděným v této souvislosti je, že lilie se otevírají či zavírají vlivem slunečního svitu, a čmeláci si proto užívají nebo trpí, ale sluneční svit a planeta Slunce nenesou za štěstí a neštěstí čmeláků zodpovědnost.

Citraketu si byl plně vědom toho, jak působením zákonů přírody vznikají výsledky karmy, a nechtěl být Pārvatina prokletí zbaven. Chtěl ji však uspokojit, neboť i když byl jeho výrok přirozený, cítila se dotčena. Pokládal za samozřejmost se Pārvatī omluvit.

Pán Śiva, manžel Pārvatī, své ženě řekl: “Má milá Pārvatī, máš nádhernou postavu a jsi nepochybně slavná. Nemyslím si však, že můžeš soupeřit s krásou a slávou oddaných, kteří se stali služebníky služebníků Nejvyšší Osobnosti Božství.” Pán Śiva se samozřejmě usmíval, když takto žertoval se svou manželkou, neboť jiní takto hovořit nemohou. “Nejvyšší Pán,” pokračoval Śiva, “jedná vždy vznešeným způsobem, a zde je další příklad Jeho úžasného vlivu na Jeho oddaného, krále Citraketua. Jen se podívej — přestože jsi krále proklela, vůbec se nebál, a ani toho nelitoval. Naopak ti vzdal úctu, nazval tě matkou a přijal tvoje prokletí s pocitem viny. Neřekl nic na oplátku. Taková je vznešenost oddaného. Tím, jak klidně toleroval tvoji kletbu, nepochybně překonal slávu tvé krásy a tvé moci ho proklít. Nestranně mohu posoudit, že tento oddaný, Citraketu, tě i s tvou vznešeností porazil jednoduše tím, že se stal čistým oddaným Pána.” Jak řekl Śrī Caitanya Mahāprabhu: taror api sahiṣṇunā. Oddaný dokáže stejně jako strom tolerovat všechna prokletí a životní zvraty. To je vznešenost oddaného. Pán Śiva Pārvatī nepřímo zakázal dopouštět se takové chyby a proklínat oddaného, jako je Citraketu. Naznačil, že i když je mocná, král — aniž by projevil jakoukoliv moc—překonal její moc svou tolerancí.

Pārvatī se přirozeně mohla zeptat, jak oddaní dosáhli takové vznešenosti. Tento verš proto vysvětluje, že jsou nārāyaṇa-para, závislí výhradně na Nārāyaṇovi. Nevadí jim nepříznivé zvraty v životě, neboť se ve službě Nārāyaṇovi naučili tolerovat všechny těžkosti, které mohou nastat. Nestarají se o to, zda jsou v nebi či v pekle; pouze slouží Pánu. V tom spočívá jejich vznešenost. Ānukūlyena kṛṣṇānuśīlanam — jsou plně zaměstnáni službou Pánu, a proto jsou vznešení. Výrazem bhṛtya-bhṛtyānām Pán Śiva poukázal na to, že Citraketu byl jedním příkladem tolerance a vznešenosti, ale že slavní jsou všichni oddaní, kteří se odevzdali Pánu jako Jeho věční služebníci. Netouží po štěstí, které skýtá dosažení nebeských planet, osvobození nebo splynutí s Brahmanem, svrchovanou duchovní září. Takové výhody jejich mysl nepřitahují. Zajímají se pouze o přímou službu Pánu.

V Bhagavad-gītě čteme: mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram — chod hmotného světa je pod dohledem bohyně Durgy, hmotné energie Pána, ale ta jedná pod vedením Nejvyšší Osobnosti Božství. To rovněž potvrzuje Brahma-saṁhitā (5.44):

Durgā — bohyně Pārvatī, manželka Pána Śivy — je nesmírně mocná. Svým samotným přáním může stvořit, udržovat a zničit jakékoliv množství vesmírů, ale jedná pod vedením Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇy, nikoliv nezávisle. Kṛṣṇa je nestranný, ale jelikož toto je hmotný svět duality, vůlí Nejvyššího jsou vytvořeny relativní pojmy jako štěstí a neštěstí nebo prokletí a projevy přízně. Osoby, které nejsou nārāyaṇa-para, čistými oddanými, tento duální charakter hmotného světa nevyhnutelně znepokojuje, zatímco oddané, kteří jsou připoutaní ke službě Pánu, neznepokojuje ani v nejmenším. Například Haridāse Ṭhākura zbili holí na dvaceti dvou tržištích, ale jeho to vůbec nevyvedlo z klidu; místo toho bití s úsměvem toleroval. Oddaní nejsou ani trochu znepokojeni, bez ohledu na znepokojující hmotné duality. Jelikož upínají mysl na lotosové nohy Pána a soustřeďují se na Pánovo svaté jméno, necítí takzvané bolesti a radosti, způsobené dualitami tohoto světa.

Štěstí i neštěstí hmotného světa duality jsou mylné představy. V Caitanya-caritāmṛtě (Antya 4.176) je řečeno:

Rozdíly mezi štěstím a neštěstím v hmotném světě duality jsou pouze mentální výmysly, neboť takzvané štěstí a neštěstí jsou ve skutečnosti jedno a totéž. Jsou jako štěstí a neštěstí ve snech. Spící člověk si sněním vytváří štěstí a neštěstí, jež však ve skutečnosti neexistují.

Dalším příkladem v tomto verši je, že girlanda z květů je velice pěkná, ale omylem, z nedostatku zralého poznání, ji může někdo považovat za hada. S tím se pojí výrok Prabodhānandy Sarasvatīho: viśvaṁ pūrṇa-sukhāyate. Každého v hmotném světě sužují strastiplné podmínky, ale Śrīla Prabodhānanda Sarasvatī říká, že tento svět je plný štěstí. Jak je to možné? Odpovídá: yat-kāruṇya-kaṭākṣa-vaibhavavatāṁ taṁ gauram eva stumaḥ. Oddaný pokládá neštěstí tohoto hmotného světa za štěstí jedině díky bezpříčinné milosti Śrī Caitanyi Mahāprabhua. Śrī Caitanya Mahāprabhu Svým osobním chováním ukázal, že není nikdy nešťastný, ale naopak vždy šťastný, když zpívá Hare Kṛṣṇa mahā-mantru. Každý by měl kráčet ve stopách Śrī Caitanyi Mahāprabhua a neustále zpívat mahā-mantru: Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. Pak nebude nikdy zakoušet neštěstí světa duality. Zpívá-li člověk svaté jméno Pána, je šťastný v jakýchkoliv podmínkách.

Ve snech si někdy užíváme sladké rýže a jindy trpíme kvůli smrti jednoho z milovaných členů naší rodiny. Jelikož tatáž mysl a tělo existují v tomtéž hmotném světě duality také když jsme vzhůru, není takzvané štěstí a neštěstí tohoto světa o nic lepší než falešné, povrchní štěstí snů. Mysl je zprostředkujícím médiem za snění i bdění a vše, co vytvoří v rámci přijímání a odmítání (saṅkalpa a vikalpa), se nazývá manodharma, mentální výmysl.

Zde můžeme vidět rozdíl mezi oddaným a filozofem, který spekuluje na téma transcendence. Oddaný nemusí rozvíjet poznání, aby pochopil falešnost či dočasnost tohoto hmotného světa. Díky jeho čisté oddanosti Vāsudevovi se u něho toto poznání a odpoutanost projeví přirozeně. To je potvrzeno na jiném místě ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.2.7):

Ten, kdo vykonává čistou oddanou službu Vāsudevovi, Kṛṣṇovi, získává automaticky informace o tomto hmotném světě, a proto je přirozeně odpoutaný. Tuto odpoutanost umožňuje jeho vysoká úroveň poznání. Spekulující filozof se snaží chápat, že tento hmotný svět je falešný, pomocí rozvoje poznání, ale u oddaného se toto pochopení projeví automaticky, bez vedlejšího úsilí. Māyāvādští filozofové jsou možná velice pyšní na své takzvané poznání, ale jelikož nemají pochopení Vāsudeva (vāsudevaḥ sarvam iti), nechápou ani svět duality, který je projevem Vāsudevovy vnější energie. Dokud tedy takzvaní jñānī nepřijmou útočiště u Vāsudeva, bude jejich spekulativní poznání nedokonalé. Ye 'nye 'ravindākṣa vimukta-māninaḥ. Pouze si myslí, že se zbavili znečištění hmotného světa, ale jelikož nepřijímají útočiště u lotosových nohou Vāsudeva, jejich poznání je nečisté. Když se skutečně očistí, odevzdají se lotosovým nohám Vāsudeva. Absolutní Pravdu tedy pochopí snadněji oddaný než jñānī, kteří ve snaze porozumět Vāsudevovi pouze spekulují. To Pán Śiva potvrzuje v následujícím verši.

Brahma-saṁhitā (5.33) uvádí:

“Uctívám Nejvyšší Osobnost Božství, Govindu, který je původní osobou — je absolutní, nikdy nepoklesne, nemá počátek, je stále původní i přesto, že se expanduje do neomezených podob, je nejstarší a vždy vypadá jako mladík. Tyto věčné, blažené, vševědoucí podoby Pána nechápou ani ti nejlepší znalci Ved; jsou však vždy projeveny čistým oddaným.” Pán Śiva se staví do role jednoho z neoddaných, kteří nechápou totožnost Nejvyššího Pána. Pán, který je ananta, má neomezeně mnoho podob. Jak by Mu tedy mohl obyčejný člověk porozumět? Pán Śiva stojí samozřejmě výše než obyčejné lidské bytosti, ale přesto ani on nedokáže pochopit Nejvyšší Osobnost Božství. Śiva nepatří ani mezi obyčejné živé bytosti, ani do kategorie Pána Viṣṇua. Jeho postavení je mezi Pánem Viṣṇuem a obyčejnou jīvou.

Nejvyšší Osobnost Božství je ve Svém druhém aspektu Nadduší všech živých bytostí. Tak jako je každému nesmírně drahé jeho vlastní já, Svrchované Já tohoto vlastního já je ještě dražší. Nikdo nemůže být nepřítelem přátelského Nejvyššího Já, Pána, který se staví ke každému stejně. Vztahy náklonnosti či nepřátelství mezi Nejvyšším Pánem a živými bytostmi existují kvůli zásahu iluzorní energie. Tyto různé vztahy se objevují proto, že se mezi Pána a živé bytosti staví tři kvality hmotné přírody. Živá bytost ve svém čistém stavu je ve skutečnosti Pánovi vždy nesmírně drahá a Pán je drahý jí. Stranění či nepřátelství nepřipadají v úvahu.

Je řečeno: vaiṣṇavera kriyā, mudrā vijñeha nā bujhaya — člověk se nemá divit, když vidí činnosti vznešených, osvobozených vaiṣṇavů. Stejně jako se nemá nechat zmást jednáním Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, neměl by se nechat zmást ani jednáním Jeho oddaných. Pán i Jeho oddaní jsou osvobození. Jsou na stejné úrovni; jediný rozdíl spočívá v tom, že Pán je vládce a oddaní jsou služebníci. Kvalitativně jsou totožní. V Bhagavad-gītě (9.29) Osobnost Božství říká:

“Nikdo není mým nepřítelem a nikomu nestraním. Jsem stejně nakloněn všem. Ale každý, kdo mi s oddaností slouží, je Můj přítel, je ve Mně, a já jsem také přítelem jemu.” Z tohoto výroku Nejvyššího Pána je zřejmé, že Jeho oddaní jsou Mu vždy nesmírně drazí. Pán Śiva v podstatě Pārvatī řekl: “Citraketu i já jsme vždy velmi drazí Nejvyššímu Pánu — on i já jsme jakožto služebníci Pána na stejné úrovni. Jsme přátelé a někdy se navzájem bavíme žertovnými slovy. Když se Citraketu hlasitě smál mému chování, bylo to míněno přátelsky, a proto nebyl důvod ho proklínat.” Pán Śiva se takto snažil svou manželku Pārvatī přesvědčit, že její prokletí Citraketua nebylo příliš moudré.

Zde vidíme rozdíl mezi mužem a ženou, který existuje i na vyšších úrovních života — dokonce i mezi Pánem Śivou a jeho manželkou. Pán Śiva Citraketuovi bez potíží porozuměl, ale Pārvatī nikoliv. I na vyšších úrovních života tedy existuje rozdíl mezi chápáním muže a ženy. Je možné jednoznačně říci, že chápání ženy je vždy na nižší úrovni než chápání muže. V západních zemích se nyní hodně mluví o tom, že by muž a žena měli být považováni za rovnocenné, ale z tohoto verše vyplývá, že žena je vždy méně inteligentní než muž.

Je zřejmé, že Citraketu měl v úmyslu kritizovat chování svého přítele Pána Śivy, protože Śiva seděl s manželkou na klíně. Pán Śiva zase chtěl kritizovat Citraketua za to, že navenek vystupuje jako velký oddaný, ale přitom si chce užívat se ženami z planety Vidyādharů. To vše byly přátelské žerty; nejednalo se o nic vážného, za co by měla Pārvatī Citraketua proklít. Když Pārvatī vyslechla výklad Pána Śivy, jistě se velice styděla za to, že Citraketua proklela, aby se stal démonem. Matka Pārvatī nebyla schopná docenit Citraketuovo postavení, a proto ho proklela, ale když porozuměla slovům Pána Śivy, velice se styděla.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura poznamenává, že slovo śānta-dhīḥ znamená svīya-pūrva-svabhāva-smṛtyā. Když si Pārvatī vzpomněla na své dřívější chování — jak proklela Citraketua — velice se styděla a zakryla si tvář cípem svého sārī. Přiznala, že Citraketua proklela neprávem.

Když Pán Śiva matku Pārvatī poučil, pochopila, že prokletí Citraketua byla chyba. Král Citraketu byl tak vznešeného charakteru, že i když ho matka Pārvatī chybně proklela, okamžitě sestoupil ze svého letadla, poklonil se jí a přijal její kletbu. To již bylo vysvětleno: nārāyaṇa-parāḥ sarve na kutaścana bibhyati. Citraketu byl čestný a cítil, že jelikož ho Pārvatī chtěla proklít, může toto prokletí přijmout, jen aby ji potěšil. Tomu se říká sādhu-lakṣaṇam, vlastnost sādhua neboli oddaného. Jak vysvětlil Śrī Caitanya Mahāprabhu: tṛṇād api sunīcena taror api sahiṣṇunā. Oddaný má být vždy velice pokorný a mírný a vzdávat veškerou úctu druhým, zvláště výše postaveným. Jelikož ho chrání Nejvyšší Osobnost Božství, je vždy mocný, ale nechce svou moc projevovat zbytečně. Když má však nějakou moc méně inteligentní člověk, chce ji využít k tomu, aby získal smyslový požitek. Tak se oddaný nikdy nechová.

Slovo yoni je obvykle chápáno ve významu jāti — rod, skupina či druh. I když se Vṛtrāsura zjevil v rodu démonů, je jasně řečeno, že jeho duchovní poznání i nadále existovalo. Jñāna-vijñāna-saṁyutaḥ—duchovní poznání, které měl, a jeho praktické uplatnění v životě se mu neztratily. Proto je řečeno, že i když oddaný z nějakého důvodu poklesne, přesto není ztracen.

Jakmile je někdo jednou pokročilý v oddané službě, již své duchovní jmění nikdy, za žádných okolností neztratí. Jakýkoliv duchovní pokrok, kterého dosáhl, si nese s sebou. To je potvrzeno v Bhagavad-gītě. I když bhakti-yogī poklesne, narodí se v bohaté rodině nebo v rodině brāhmaṇů, kde opět začne vykonávat činnosti oddané služby od bodu, kde skončil. Přestože byl Vṛtrāsura známý jako asura, démon, o své vědomí Kṛṣṇy neboli oddanou službu nepřišel.

Nezasvěcení lidé, neoddaní, si někdy historické události popsané v Purāṇách — jako je příběh o Citraketuovi z Bhāgavata Purāṇy — mylně vykládají. Śukadeva Gosvāmī proto radil vyslechnout příběh o Citraketuovi od oddaného. Vše o oddané službě či vlastnostech Pána a Jeho oddaných je třeba vyslechnout od oddaného, nikoliv od profesionálního přednašeče. To je zde doporučeno. Sekretář Śrī Caitanyi Mahāprabhua také radil učit se Śrīmad-Bhāgavatamu od oddaného: yāha, bhāgavata paḍa vaiṣṇavera sthāne. Výrokům Śrīmad-Bhāgavatamu není správné naslouchat od profesionálních přednašečů, neboť v jejich podání nebudou účinné. Śrī Sanātana Gosvāmī nám uvedením citátu z Padma Purāṇy přísně zakazuje naslouchat tomu, co o činnostech Pána a Jeho oddaných říkají neoddaní:

“O Kṛṣṇovi nemá člověk poslouchat nic od neoddaného. Mléko, kterého se dotkla hadí tlama, působí jako jed; stejně tak i hovory o Kṛṣṇovi, které vede neoddaný, jsou jedovaté.” Člověk musí být autorizovaný oddaný, a pak může kázat a vštěpovat svým posluchačům vědu o oddané službě.