KAPITOLA DEVÁTÁ

CHAPTER NINE

Prvotřídní charakter Jaḍa Bharaty

The Supreme Character of Jaḍa Bharata

Tato kapitola popisuje, jak Bharata Mahārāja získal tělo brāhmaṇy. V tomto těle se choval, jako kdyby byl tupý, hluchý a němý — dokonce i když ho přivedli před bohyni Kālī, aby ho zabili a obětovali, vůbec neprotestoval a jen mlčel. Poté, co opustil tělo jelena, narodil se z lůna nejmladší manželky jednoho brāhmaṇy. I v tomto životě si pamatoval na činnosti ze svého minulého života, a aby se vyhnul vlivu společnosti, vystupoval jako hluchý a němý člověk. Dával si velký pozor, aby znovu nepoklesl, a nestýkal se s žádnými neoddanými. Takové jednání by si měl osvojit každý oddaný. Śrī Caitanya Mahāprabhu učil: asat-saṅga-tyāga,—ei vaiṣṇava-ācāra. Oddaný se má striktně vyhýbat společnosti neoddaných, i kdyby se jednalo o členy vlastní rodiny. Když byl Bharata Mahārāja v těle brāhmaṇy, lidé v okolí ho považovali za tupého šílence. On však v nitru neustále opěvoval a připomínal si Vāsudeva, Nejvyšší Osobnost Božství. I když mu jeho otec chtěl dát vzdělání a očistit ho jako brāhmaṇu předáním posvátné šňůry, choval se tak, aby otci i matce bylo jasné, že je blázen a o žádné očištění se nezajímá. Přesto si však byl vždy plně vědom Kṛṣṇy, aniž by podstupoval tyto oficiální obřady. Někteří lidé, jež nebyli o nic lepší než zvířata, ho kvůli jeho mlčení začali mnoha způsoby sužovat, ale on to vše toleroval. Po smrti otce a matky s ním jeho nevlastní matka a bratři velmi špatně nakládali. Dávali mu to nejhorší jídlo, ale jemu to nevadilo a zůstával vždy zcela pohroužený ve vědomí Kṛṣṇy. Jedné noci mu nevlastní bratři a matka nařídili, aby hlídal rýžoviště; tehdy ho odvlekl vůdce tlupy lupičů a pokusil se ho zabít a obětovat bohyni zvané Bhadra Kālī. Když lupiči přivedli Bharatu Mahārāje před bohyni Kālī a pozdvihli mačetu, aby ho zabili, špatné zacházení s oddaným vyburcovalo bohyni k činu. Vystoupila z božstva, sama vzala mačetu a všechny lupiče pozabíjela. Čistý oddaný Nejvyšší Osobnosti Božství tedy může zůstat mlčet, i když s ním neoddaní zle nakládají. Darebáci a lupiči, kteří se chovají špatně k oddanému, budou nakonec potrestáni řízením Nejvyšší Osobnosti Božství.

In this chapter Bharata Mahārāja’s attainment of the body of a brāhmaṇa is described. In this body he remained like one dull, deaf and dumb, so much so that when he was brought before the goddess Kālī to be killed as a sacrifice, he never protested but remained silent. After having given up the body of a deer, he took birth in the womb of the youngest wife of a brāhmaṇa. In this life he could also remember the activities of his past life, and in order to avoid the influence of society, he remained like a deaf and dumb person. He was very careful not to fall down again. He did not mix with anyone who was not a devotee. This process should be adopted by every devotee. As advised by Śrī Caitanya Mahāprabhu: asat-saṅga-tyāga — ei vaiṣṇava-ācāra. One should strictly avoid the company of nondevotees, even though they may be family members. When Bharata Mahārāja was in the body of a brāhmaṇa, the people in the neighborhood thought of him as a crazy, dull fellow, but within he was always chanting and remembering Vāsudeva, the Supreme Personality of Godhead. Although his father wanted to give him an education and purify him as a brāhmaṇa by offering him the sacred thread, he remained in such a way that his father and mother could understand that he was crazy and not interested in the reformatory method. Nonetheless, he remained fully Kṛṣṇa conscious, even without undergoing such official ceremonies. Due to his silence, some people who were no better than animals began to tease him in many ways, but he tolerated this. After the death of his father and mother, his stepmother and stepbrothers began to treat him very poorly. They would give him the most condemned food, but still he did not mind; he remained completely absorbed in Kṛṣṇa consciousness. He was ordered by his stepbrothers and mother to guard a paddy field one night, and at that time the leader of a dacoit party took him away and tried to kill him by offering him as a sacrifice before Bhadra Kālī. When the dacoits brought Bharata Mahārāja before the goddess Kālī and raised a chopper to kill him, the goddess Kālī became immediately alarmed due to the mistreatment of a devotee. She came out of the deity and, taking the chopper in her own hands, killed all the dacoits there. Thus a pure devotee of the Supreme Personality of Godhead can remain silent despite the mistreatment of nondevotees. Rogues and dacoits who misbehave toward a devotee are punished at last by the arrangement of the Supreme Personality of Godhead.

Sloka 1-2:: Śrīla Śukadeva Gosvāmī pokračoval: Můj milý králi, poté, co Bharata Mahārāja opustil tělo jelena, narodil se ve velice čisté bráhmanské rodině. Kdysi žil jeden brāhmaṇa, který patřil k Aṅgirově dynastii a byl plně obdařený bráhmanskými vlastnostmi: ovládal mysl a smysly, prostudoval védskou a další doplňkovou literaturu, vynikal v rozdávání milodarů, byl vždy spokojený, tolerantní, velice jemný, učený a nikomu nezáviděl. Byl seberealizovaný, praktikoval oddanou službu Pánu a setrvával neustále v tranzu. Se svou první manželkou měl devět synů, kvalifikovaných stejně jako on, a s druhou manželkou zplodil dvojčata — bratra a sestru. O chlapci je uvedeno, že byl nejvznešenějším oddaným a nejlepším ze svatých králů — Bharatou Mahārājem. Toto je tedy příběh jeho dalšího života, poté, co opustil tělo jelena.

Texts 1-2:: Śrīla Śukadeva Gosvāmī continued: My dear King, after giving up the body of a deer, Bharata Mahārāja took birth in a very pure brāhmaṇa family. There was a brāhmaṇa who belonged to the dynasty of Aṅgirā. He was fully qualified with brahminical qualifications. He could control his mind and senses, and he had studied the Vedic literatures and other subsidiary literatures. He was expert in giving charity, and he was always satisfied, tolerant, very gentle, learned and nonenvious. He was self-realized and engaged in the devotional service of the Lord. He remained always in a trance. He had nine equally qualified sons by his first wife, and by his second wife he begot twins — a brother and a sister, of which the male child was said to be the topmost devotee and foremost of saintly kings — Bharata Mahārāja. This, then, is the story of the birth he took after giving up the body of a deer.

Sloka 3:: Bharata Mahārāja si díky Pánově zvláštní milosti pamatoval události ze svého minulého života. I když dostal tělo brāhmaṇy, přesto se velice obával svých příbuzných a přátel, kteří nebyli oddaní. Na takovou společnost si vždy dával velký pozor, neboť se bál, že by mohl znovu poklesnout. Před očima veřejnosti proto vystupoval jako tupý, slepý a hluchý šílenec, aby se s ním druzí nepokoušeli bavit. Takto se chránil před špatnou společností. V nitru neustále myslel na lotosové nohy Pána a opěvoval Jeho slávu, která člověku poskytne ochranu před pouty plodonosného jednání. Tímto způsobem zůstal nedotčen vlivem neoddaných společníků.

Text 3:: Due to his being especially gifted with the Lord’s mercy, Bharata Mahārāja could remember the incidents of his past life. Although he received the body of a brāhmaṇa, he was still very much afraid of his relatives and friends who were not devotees. He was always very cautious of such association because he feared that he would again fall down. Consequently he manifested himself before the public eye as a madman — dull, blind and deaf — so that others would not try to talk to him. In this way he saved himself from bad association. Within he was always thinking of the lotus feet of the Lord and chanting the Lord’s glories, which save one from the bondage of fruitive action. In this way he saved himself from the onslaught of nondevotee associates.

Sloka 4:: Mysl bráhmanského otce byla vždy plná lásky ke svému synovi, Jaḍa Bharatovi (Bharatovi Mahārājovi). Proto k němu otec vždy lnul. Jelikož Jaḍa Bharata nebyl způsobilý přijmout gṛhastha-āśram, vykonával očistné procesy pouze do konce brahmacarya-āśramu. I když nechtěl přijímat otcovy pokyny, brāhmaṇa ho nepřestal poučovat, jak udržovat čistotu a jak se mýt, neboť myslel na to, že je třeba, aby otec učil svého syna.

Text 4:: The brāhmaṇa father’s mind was always filled with affection for his son, Jaḍa Bharata [Bharata Mahārāja]. Therefore he was always attached to Jaḍa Bharata. Because Jaḍa Bharata was unfit to enter the gṛhastha-āśrama, he simply executed the purificatory process up to the end of the brahmacarya-āśrama. Although Jaḍa Bharata was unwilling to accept his father’s instructions, the brāhmaṇa nonetheless instructed him in how to keep clean and how to wash, thinking that the son should be taught by the father.

Sloka 5:: Jaḍa Bharata se před svým otcem choval jako hlupák, přestože od něho dostával náležitou průpravu ve védském poznání. Choval se tak proto, aby otce přesvědčil o své neschopnosti přijímat pokyny a aby ho přiměl vzdát se dalších pokusů ho poučovat. Jednal vždy přesně naopak — když mu bylo řečeno, aby si umyl ruce po vyměšování, umyl si je předem. Otec mu však přesto chtěl během jara a léta předat védské pokyny. Snažil se ho naučit Gāyatrī mantru společně s oṁkārou a vyāhṛti, ale ani po čtyřech měsících se mu to nepodařilo.

Text 5:: Jaḍa Bharata behaved before his father like a fool, despite his father’s adequately instructing him in Vedic knowledge. He behaved in that way so that his father would know that he was unfit for instruction and would abandon the attempt to instruct him further. He would behave in a completely opposite way. Although instructed to wash his hands after evacuating, he would wash them before. Nonetheless, his father wanted to give him Vedic instructions during the spring and summer. He tried to teach him the Gāyatrī mantra along with oṁkāra and vyāhṛti, but after four months his father still was not successful in instructing him.

Sloka 6:: Jaḍa Bharata byl pro svého bráhmanského otce vším, a otec k němu byl proto silně připoutaný. Považoval za správné svého syna náležitě vychovat, a zabraný v této neúspěšné snaze se ho pokoušel naučit pravidlům a zásadám brahmacaryi, jako je dodržování védských slibů, čistota, studium Ved, usměrňující metody, služba duchovnímu mistrovi a způsob vykonávání ohňové oběti. Přestože se snažil ze všech sil to vše synovi vštípit, veškeré jeho úsilí selhalo. V srdci doufal, že ze syna bude učenec, ale všechny jeho pokusy byly neúspěšné. Tak jako všichni lidé, byl i tento brāhmaṇa připoutaný ke svému domovu a zapomněl, že jednoho dne zemře. Smrt však nezapomněla — přišla v pravý čas a donutila ho vše opustit.

Text 6:: The brāhmaṇa father of Jaḍa Bharata considered his son his heart and soul, and therefore he was very much attached to him. He thought it wise to educate his son properly, and being absorbed in this unsuccessful endeavor, he tried to teach his son the rules and regulations of brahmacarya — including the execution of the Vedic vows, cleanliness, study of the Vedas, the regulative methods, service to the spiritual master and the method of offering a fire sacrifice. He tried his best to teach his son in this way, but all his endeavors failed. In his heart he hoped that his son would be a learned scholar, but all his attempts were unsuccessful. Like everyone, this brāhmaṇa was attached to his home, and he had forgotten that someday he would die. Death, however, was not forgetful. At the proper time, death appeared and took him away.

Sloka 7:: Brāhmaṇova mladší manželka potom svěřila svá dvojčata — chlapce a dívku — starší manželce a odebrala se na Patiloku, když dobrovolně zemřela se svým manželem.

Text 7:: Thereafter, the brāhmaṇa’s younger wife, after entrusting her twin children — the boy and girl — to the elder wife, departed for Patiloka, voluntarily dying with her husband.

Sloka 8:: Devět nevlastních bratrů Jaḍa Bharaty po otcově smrti upustilo od snahy dát svému bratrovi úplné vzdělání, neboť si o něm mysleli, že je tupý a nemá žádný mozek. Sami byli vyškolení ve třech Vedách — Ṛg, Sāma a Yajur Vedě, jež značně povzbuzují k plodonosnému jednání—a naprosto postrádali duchovní poznání o oddané službě Pánu. Nemohli proto vznešené postavení Jaḍa Bharaty pochopit.

Text 8:: After the father died, the nine stepbrothers of Jaḍa Bharata, who considered Jaḍa Bharata dull and brainless, abandoned the father’s attempt to give Jaḍa Bharata a complete education. The stepbrothers of Jaḍa Bharata were learned in the three Vedas — the Ṛg Veda, Sāma Veda and Yajur Veda — which very much encourage fruitive activity. The nine brothers were not at all spiritually enlightened in devotional service to the Lord. Consequently they could not understand the highly exalted position of Jaḍa Bharata.

Sloka 9-10:: Degradovaní lidé nejsou ve skutečnosti o nic lepší než zvířata. Jediný rozdíl spočívá v tom, že zvířata mají čtyři nohy a degradovaní lidé pouze dvě. Tato dvounohá lidská zvířata Jaḍa Bharatovi nadávala, že je šílený, tupý, hluchý a němý, a zle s ním nakládala. Jaḍa Bharata byl pro ně hluchý, slepý a tupý šílenec. Neprotestoval však, ani se je nesnažil přesvědčit, že tomu tak není. Když po něm druzí něco chtěli, jednal podle jejich přání. Přijímal a jedl jakékoliv jídlo, které získal žebráním, jako mzdu nebo které přišlo samo o sobě — ať už ho bylo málo, bylo chutné či bez chuti. Nikdy nejedl nic pro uspokojení smyslů, neboť byl již osvobozený od tělesného pojetí, které člověka nábádá k přijímání chutné či nechutné potravy. Měl dokonalé transcendentální vědomí oddané služby, a proto ho neovlivňovaly duality pocházející z tělesného pojetí. Jeho tělo bylo silné jako tělo býka a jeho údy byly velice svalnaté. Nevšímal si zimy či léta, větru a deště, a nikdy se nezahaloval. Lehal si na zem a nikdy si nepotíral tělo olejem ani se nekoupal. Špína zahalovala jeho duchovní záři a poznání stejně, jako skrývá lesk cenného drahokamu. Nosil pouze umazanou bederní roušku a začernalou posvátnou šňůru. Lidé viděli, že se narodil v rodině brāhmaṇy, a proto mu nadávali, že je “brahma-bandhu” a podobně. Takto urážený a opovrhovaný materialisty putoval z místa na místo.

Texts 9-10:: Degraded men are actually no better than animals. The only difference is that animals have four legs and such men have only two. These two-legged, animalistic men used to call Jaḍa Bharata mad, dull, deaf and dumb. They mistreated him, and Jaḍa Bharata behaved for them like a madman who was deaf, blind or dull. He did not protest or try to convince them that he was not so. If others wanted him to do something, he acted according to their desires. Whatever food he could acquire by begging or by wages, and whatever came of its own accord — be it a small quantity, palatable, stale or tasteless — he would accept and eat. He never ate anything for sense gratification because he was already liberated from the bodily conception, which induces one to accept palatable or unpalatable food. He was full in the transcendental consciousness of devotional service, and therefore he was unaffected by the dualities arising from the bodily conception. Actually his body was as strong as a bull’s, and his limbs were very muscular. He didn’t care for winter or summer, wind or rain, and he never covered his body at any time. He lay on the ground, and never smeared oil on his body or took a bath. Because his body was dirty, his spiritual effulgence and knowledge were covered, just as the splendor of a valuable gem is covered by dirt. He only wore a dirty loincloth and his sacred thread, which was blackish. Understanding that he was born in a brāhmaṇa family, people would call him a brahma-bandhu and other names. Being thus insulted and neglected by materialistic people, he wandered here and there.

Sloka 11:: Jaḍa Bharata pracoval pouze za jídlo. Jeho nevlastní bratři toho využili a výměnou za trochu jídla ho zaměstnali prací na poli, ale on nevěděl, jak na něm správně pracovat. Nevěděl, kam přidat hlínu, kde zemi zarovnat a kde vytvořit brázdy. Bratři mu dávali rozlámanou rýži, olejové pokrutiny, rýžové plevy, obilí prolezlé červy a připálené zrní ze dna hrnce, ale on to vše s radostí přijímal jako nektar. Vůči nikomu nechoval zášť a vše jedl s velkým potěšením.

Text 11:: Jaḍa Bharata used to work only for food. His stepbrothers took advantage of this and engaged him in agricultural field work in exchange for some food, but actually he did not know how to work very well in the field. He did not know where to spread dirt or where to make the ground level or uneven. His brothers used to give him broken rice, oil cakes, the chaff of rice, worm-eaten grains and burned grains that had stuck to the pot, but he gladly accepted all this as if it were nectar. He did not hold any grudges and ate all this very gladly.

Sloka 12:: Jeden vůdce lupičů pocházející z rodiny šúdrů, který si přál mít syna, se tehdy rozhodl uctít bohyni jménem Bhadra Kālī obětováním tupého člověka, který není o nic lepší než zvíře.

Text 12:: At this time, being desirous of obtaining a son, a leader of dacoits who came from a śūdra family wanted to worship the goddess Bhadra Kālī by offering her in sacrifice a dull man, who is considered no better than an animal.

Sloka 13:: Vůdce lupičů chytil pro oběť jednoho takového napůl člověka-napůl zvíře, ale tomu se podařilo utéci. Vůdce okamžitě nařídil svým stoupencům, aby ho chytili a přivedli. Rozběhli se do všech stran, ale nemohli ho nikde nalézt. Když zahaleni hustou tmou hledali uprostřed noci, došli na rýžoviště, kde uviděli vznešeného syna Aṅgirova rodu (Jaḍa Bharatu), jenž seděl na vyvýšeném místě a chránil pole před jeleny a divokými prasaty.

Text 13:: The leader of the dacoits captured a man-animal for sacrifice, but he escaped, and the leader ordered his followers to find him. They ran in different directions but could not find him. Wandering here and there in the middle of the night, covered by dense darkness, they came to a paddy field where they saw the exalted son of the Āṅgirā family [Jaḍa Bharata], who was sitting in an elevated place guarding the field against the attacks of deer and wild pigs.

Sloka 14:: Stoupenci a služebníci vůdce lupičů usoudili, že Jaḍa Bharata má požadované vlastnosti lidského zvířete, a rozhodli, že je dokonale vhodný pro oběť. Tváře se jim rozzářily štěstím; spoutali ho provazy a přivedli do chrámu bohyně Kālī.

Text 14:: The followers and servants of the dacoit chief considered Jaḍa Bharata to possess qualities quite suitable for a man-animal, and they decided that he was a perfect choice for sacrifice. Their faces bright with happiness, they bound him with ropes and brought him to the temple of the goddess Kālī.

Sloka 15:: Poté všichni zloději podle svého vymyšleného obřadu pro zabíjení zvířecích lidí Jaḍa Bharatu vykoupali, oblékli do nových šatů, dali mu ozdoby vhodné pro zvíře, potřeli mu tělo vonnými oleji a ozdobili ho tilakem, santálovou dření a girlandami. Vydatně ho nakrmili a poté přivedli před bohyni Kālī, které obětovali vonné tyčinky, lampy, girlandy, pražené obilí, mladé větvičky, výhonky, ovoce a květy. Takto před zabitím lidského zvířete bohyni uctívali, zpívali písně, pronášeli modlitby a hráli na bubny a trubky. Poté přiměli Jaḍa Bharatu, aby usedl před božstvem.

Text 15:: After this, all the thieves, according to their imaginative ritual for killing animalistic men, bathed Jaḍa Bharata, dressed him in new clothes, decorated him with ornaments befitting an animal, smeared his body with scented oils and decorated him with tilaka, sandalwood pulp and garlands. They fed him sumptuously and then brought him before the goddess Kālī, offering her incense, lamps, garlands, parched grain, newly grown twigs, sprouts, fruits and flowers. In this way they worshiped the deity before killing the man-animal, and they vibrated songs and prayers and played drums and bugles. Jaḍa Bharata was then made to sit down before the deity.

Sloka 16:: Jeden ze zlodějů, který jednal jako hlavní kněz, byl tehdy připravený bohyni Kālī obětovat jako likér krev Jaḍa Bharaty, jehož pokládali za lidské zvíře. Uchopil proto hrozivý ostrý meč, posvětil ho mantrou Bhadra Kālī a pozdvihl ho, aby Jaḍa Bharatu zabil.

Text 16:: At this time, one of the thieves, acting as the chief priest, was ready to offer the blood of Jaḍa Bharata, whom they imagined to be an animal-man, to the goddess Kālī to drink as a liquor. He therefore took up a very fearsome sword, which was very sharp and, consecrating it by the mantra of Bhadra Kālī, raised it to kill Jaḍa Bharata.

Sloka 17:: Všichni ničemové a zloději, kteří připravili uctívání bohyně Kālī, byli hrubci spoutaní kvalitami vášně a nevědomosti. Opojeni touhou po velkém bohatství se opovážili porušit příkazy Ved do té míry, že se chystali zabít Jaḍa Bharatu, seberealizovanou duši narozenou v bráhmanské rodině. Ve své zlovolnosti ho přivedli před bohyni Kālī, aby ho obětovali. Takoví lidé mají sklon k zlovolnému jednání, a proto měli tu drzost pokusit se Jaḍa Bharatu zabít. Jaḍa Bharata nebyl pro nikoho nepřítelem — byl nejlepším přítelem všech živých bytostí. Neustále setrvával pohroužený v meditaci o Nejvyšší Osobnosti Božství. Narodil se kvalifikovanému bráhmanskému otci a zabít ho bylo zakázáno, i kdyby jednal nepřátelsky či agresivně. Pro jeho usmrcení neexistoval jediný důvod a bohyně Kālī něco takového nemohla strpět. Okamžitě pochopila, že se tito hříšní lupiči chystají zabít velkého oddaného Pána. Tělo božstva se náhle rozlomilo vedví a z něho vystoupila samotná bohyně Kālī v planoucím těle, které vydávalo pronikavou, nesnesitelnou záři.

Text 17:: All the rogues and thieves who had made arrangements for the worship of Goddess Kālī were low minded and bound to the modes of passion and ignorance. They were overpowered by the desire to become very rich; therefore they had the audacity to disobey the injunctions of the Vedas, so much so that they were prepared to kill Jaḍa Bharata, a self-realized soul born in a brāhmaṇa family. Due to their envy, these dacoits brought him before the goddess Kālī for sacrifice. Such people are always addicted to envious activities, and therefore they dared to try to kill Jaḍa Bharata. Jaḍa Bharata was the best friend of all living entities. He was no one’s enemy, and he was always absorbed in meditation on the Supreme Personality of Godhead. He was born of a good brāhmaṇa father, and killing him was forbidden, even though he might have been an enemy or aggressive person. In any case, there was no reason to kill Jaḍa Bharata, and the goddess Kālī could not bear this. She could immediately understand that these sinful dacoits were about to kill a great devotee of the Lord. Suddenly the deity’s body burst asunder, and the goddess Kālī personally emerged from it in a body burning with an intense and intolerable effulgence.

Sloka 18:: Rozlícená bohyně Kālī netolerovala spáchané přestupky; blýskala rudýma planoucíma očima, cenila strašné křivé zuby a projevila své hrůzu nahánějící rysy. Přijala děsivé tělo, jako kdyby se chystala zničit celé stvoření. Zuřivě seskočila z oltáře a okamžitě sťala všechny lupiče tímtéž mečem, kterým chtěli zabít Jaḍa Bharatu. Poté začala pít horkou krev, jež vytékala z krků jejích bezhlavých obětí, jako kdyby to byl nějaký likér. Pila tento opojný nápoj se svými společnicemi, čarodějnicemi a démonkami, a v opojení touto krví poté všechny začaly hlasitě zpívat a tancovat, jako by se chystaly zničit celý vesmír. Zároveň si začaly hrát s usekanými hlavami darebáků a házely si s nimi jako s míči.

Text 18:: Intolerant of the offenses committed, the infuriated Goddess Kālī flashed her eyes and displayed her fierce, curved teeth. Her reddish eyes glowed, and she displayed her fearsome features. She assumed a frightening body, as if she were prepared to destroy the entire creation. Leaping violently from the altar, she immediately decapitated all the rogues and thieves with the very sword with which they had intended to kill Jaḍa Bharata. She then began to drink the hot blood that flowed from the necks of the beheaded rogues and thieves, as if this blood were liquor. Indeed, she drank this intoxicant with her associates, who were witches and female demons. Becoming intoxicated with this blood, they all began to sing very loudly and dance as though prepared to annihilate the entire universe. At the same time, they began to play with the heads of the rogues and thieves, tossing them about as if they were balls.

Sloka 19:: Když se zlovolný člověk dopustí přestupku vůči velké osobnosti, je vždy potrestán výše uvedeným způsobem.

Text 19:: When an envious person commits an offense before a great personality, he is always punished in the way mentioned above.

Sloka 20:: Śukadeva Gosvāmī poté řekl Mahārājovi Parīkṣitovi: Ó Viṣṇudatto, ti, kdo již vědí, že duše je oddělená od těla, kdo jsou zbaveni nezdolného uzlu v srdci, kdo neustále jednají pro dobro všech živých bytostí a nikdy neplánují, jak někomu ublížit, jsou vždy pod ochranou Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, Jenž nosí Svůj disk (Sudarśana cakru) a jedná jako svrchovaný čas, aby zabíjel démony a chránil Své oddané. Oddaní vždy přijímají útočiště u lotosových nohou Pána, a proto zůstávají klidní za všech okolností; dokonce i když jim hrozí stětí hlavy. Pro ně to není nic podivuhodného.

Text 20:: Śukadeva Gosvāmī then said to Mahārāja Parīkṣit: O Viṣṇudatta, those who already know that the soul is separate from the body, who are liberated from the invincible knot in the heart, who are always engaged in welfare activities for all living entities and who never contemplate harming anyone are always protected by the Supreme Personality of Godhead, who carries His disc [the Sudarśana cakra] and acts as supreme time to kill the demons and protect His devotees. The devotees always take shelter at the lotus feet of the Lord. Therefore at all times, even if threatened by decapitation, they remain unagitated. For them, this is not at all wonderful.