Prožívá-li žena nějaké extatické pocity nebo strach, hrozí velké nebezpečí, že potratí. Těhotné ženy by proto měly být všech těchto vnějších vlivů ušetřeny.

Zákony přírody fungují subtilním, nám neznámým způsobem. Mahārāja Bharata byl velký král, který byl velmi pokročilý v oddané službě. Téměř dosáhl úrovně láskyplné služby Nejvyššímu Pánu, ale dokonce i z tohoto postavení mohl poklesnout na hmotnou úroveň. Bhagavad-gītā nás proto upozorňuje:

“Ó nejlepší z lidí (Arjuno), ten, koho nerozruší štěstí ani neštěstí a kdo zůstává za všech okolností klidný, je nepochybně hoden osvobození.” (Bg. 2.15)

Při usilování o duchovní záchranu a vysvobození z hmotného otroctví je třeba velké obezřelosti, neboť i malý nedostatek může způsobit, že znovu poklesneme do hmotné existence. Studiem činností Mahārāje Bharaty se můžeme naučit umění, jak se zcela zbavit veškeré hmotné připoutanosti. V dalších verších bude vyjeveno, že Bharata Mahārāja musel kvůli přehnanému soucitu s tímto malým jelínkem přijmout tělo jelena. Soucit bychom měli projevovat tím způsobem, že budeme pomáhat druhým k vzestupu z hmotné úrovně na duchovní; jinak se nám může kdykoliv stát, že náš duchovní pokrok bude pozastaven a poklesneme na hmotnou úroveň. Soucit Mahārāje Bharaty s kolouškem byl počátkem jeho pádu do hmotného světa.

Z tohoto popisu plyne, jak musíme být při vykonávání svých duchovních povinností opatrní — pečlivě dodržovat pravidla a usměrnění a pravidelně zpívat Hare Kṛṣṇa mahā-mantru. Zanedbáme-li tyto činnosti, nakonec poklesneme. Musíme vstávat časně ráno, vykoupat se, zúčastnit se maṅgala-ārati, uctívat Božstva, zpívat Hare Kṛṣṇa mantru, studovat védskou literaturu a dodržovat pravidla předepsaná ācāryi a duchovním mistrem. Pokud se od tohoto procesu odchýlíme, můžeme poklesnout i z vysoce pokročilého postavení. Bhagavad-gītā (18.5) uvádí:

“Vykonávání obětí, rozdávání milodarů a podstupování askeze jsou činnosti, kterých se člověk nemá nikdy zříkat — naopak je musí vždy vykonávat. Pomocí obětí, dobročinnosti a askeze se očišťují dokonce i velké duše.” Ani ten, kdo je ve stavu odříkání, nemá nikdy zanechat dodržování usměrňujících zásad. Měl by uctívat Božstvo a věnovat svůj čas a život službě Kṛṣṇovi. Musí také pokračovat v dodržování pravidel a usměrnění platných pro askezi. Těchto věcí se nelze zříci. Člověk se nemá považovat za velice pokročilého jen proto, že přijal sannyās. V zájmu svého duchovního pokroku by měl pečlivě studovat činnosti Bharaty Mahārāje.

Ten, kdo je pokročilý v duchovním vědomí neboli vědomí Kṛṣṇy, má přirozeně velký soucit se všemi živými bytostmi, které trpí v hmotném světě. Taková osoba přirozeně myslí na utrpení všech lidí. Pokud však člověk neví o hmotném utrpení pokleslých duší a cítí účast co se týče tělesného pohodlí — jak tomu bylo v případě Bharaty Mahārāje—pak takový soucit způsobí jeho vlastní pád. Pokud někdo skutečně soucítí s pokleslým, trpícím lidstvem, měl by se snažit lidi povznést z hmotného vědomí k duchovnímu. Bharata Mahārāja byl k jelínkovi velice soucitný, ale zapomněl, že ho nemůže povznést k duchovnímu vědomí, protože jelínek je koneckonců pouhé zvíře. Pro Bharatu Mahārāje bylo velice nebezpečné obětovat všechny usměrňující zásady jen tomu, aby pečoval o zvíře. Je třeba následovat principy dané v Bhagavad-gītě: yaṁ hi na vyathayanty ete puruṣaṁ puruṣarṣabha. Co se týče hmotného těla, nemůžeme udělat pro nikoho vůbec nic. Jestliže však sami následujeme usměrňující pravidla, můžeme milostí Kṛṣṇy povznést druhého k duchovnímu vědomí. Vzdáme-li se svých vlastních duchovních činností a začneme se starat pouze o tělesné pohodlí druhých, dostaneme se do nebezpečné situace.

Māyā je velice silná. Ve jménu dobročinnosti, lidumilství a komunismu lidé soucítí s trpícím lidstvem na celém světě. Dobrodinci a lidumilové si neuvědomují, že hmotné podmínky lidí není možné zlepšit. Ty jsou již dané vyšším řízením podle osobní karmy a nelze je změnit. Jediné, co můžeme udělat pro trpící bytosti dobrého, je snažit se je povznést k duchovnímu vědomí. Hmotné pohodlí nelze zvětšovat ani zmenšovat. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.5.18) je proto řečeno: tal labhyate duḥkhavad anyataḥ sukham — “Hmotné štěstí přichází samočinně a nezávisí na našem úsilí, stejně jako utrpení.” Hmotné štěstí a bolesti můžeme získat bez jakékoliv námahy. S hmotnými činnostmi bychom si neměli dělat starosti. Je-li někdo skutečně soucitný či schopný činit dobro pro druhé, měl by se snažit povznést lidi k vědomí Kṛṣṇy. Milostí Pána tak bude každý dělat duchovní pokrok. Bharata Mahārāja jednal uvedeným způsobem pro naše poučení. Měli bychom být velice opatrní, abychom se nenechali svést takzvanými veřejně prospěšnými činnostmi vykonávanými na tělesné úrovni. Za žádnou cenu bychom se neměli vzdát svého zájmu, kterým je dosažení přízně Pána Viṣṇua. Lidé to obvykle nevědí, nebo na to zapomínají. Obětují svůj původní zájem — dosáhnout Viṣṇuovy přízně — a zabývají se filantropickými činnostmi zaměřenými na tělesné pohodlí.

Zde je popsáno, jak Mahārāja Bharata prohluboval svou lásku k jelínkovi. Dokonce i tak vznešená osobnost jako Bharata Mahārāja, který dosáhl láskyplného vztahu k Nejvyšší Osobnosti Božství, poklesl ze svého postavení kvůli náklonnosti k nějakému zvířeti. Proto musel — jak uvidíme později — v příštím životě přijmout tělo jelena. Jestliže tomu tak bylo v případě Bharaty Mahārāje, co lze říci o těch, kteří nejsou duchovně pokročilí a přilnuli ke kočkám a psům? Nezvětší-li znatelně svou lásku k Nejvyšší Osobnosti Božství, budou muset kvůli své lásce ke kočkám a psům v příštím životě přijmout právě takové tělesné podoby. Pokud neposílíme svou víru v Nejvyššího Pána, bude nás přitahovat mnoho jiných věcí. To je příčina našich hmotných pout.

Mahārāja Bharata opustil svůj domov, manželku, děti, království a vše ostatní, aby v lese rozvíjel svůj duchovní život, ale následkem připoutanosti k bezvýznamnému ochočenému jelínkovi padl znovu za oběť hmotné náklonnosti. Jaký potom mělo význam, že se zřekl rodiny? Ten, kdo má vážný zájem o rozvoj duchovního života, si musí dávat velký pozor, aby neulpěl na ničem jiném než na Kṛṣṇovi. Někdy musíme v zájmu kázání vykonávat mnohé hmotné činnosti, ale měli bychom mít na paměti, že vše je určeno pro Kṛṣṇu. Budeme-li si to pamatovat, pak nebude hrozit, že by si nás hmotné činnosti podmanily.

Bharata Mahārāja byl k jelínkovi přitahovaný tak intenzívně, že se nedokázal soustředit na uctívání Pána či vykonávání svých obřadů. I když uctíval Božstvo, jeho mysl byla kvůli této nadměrné náklonnosti neklidná. Když se snažil meditovat, myslel jen na jelínka, kam asi odešel. Je-li naše mysl odvedena od uctívání, pak nám pouhé předvádění uctívání nepřinese žádný prospěch. Skutečnost, že Bharata Mahārāja musel čas od času vstávat a hledat jelínka, byla známkou toho, že poklesl z duchovní úrovně.

Když chudý člověk ztratí nějaké peníze či zlato, ihned ho to velmi rozruší. I mysl Mahārāje Bharaty byla rozrušená, když neviděl jelínka. To je příklad toho, jak může být přeorientována připoutanost. Je-li naše připoutanost zaměřená na službu Pánu, děláme pokrok. Śrīla Rūpa Gosvāmī se modlil k Pánu, aby ho služba Jemu přitahovala stejně přirozeně, jako se navzájem přitahují mladí muži a mladé ženy. Śrī Caitanya Mahāprabhu projevil takovou připoutanost k Pánu, když skočil do moře nebo když v noci naříkal následkem odloučení. Je-li však naše připoutanost místo k Pánu nasměrovaná k hmotným věcem, poklesneme z duchovní úrovně.

Bharata Mahārāja byl velice ušlechtilý a vznešený, a proto když se jelínek ztratil, pokládal se za neschopného a vyčítal si, že mu nedokázal poskytnout ochranu. Jelikož byl k němu tolik připoutaný, považoval ho za stejně ušlechtilého a vznešeného, jako byl on sám. Dle logiky ātmavan manyate jagat uvažuje každý o druhých podle toho, jaký je on sám. Mahārāja Bharata proto cítil, že ho jelínek opustil kvůli jeho nedbalosti a že se znovu vrátí, jelikož má ušlechtilé srdce.

Mahārāja Bharata si myslel, že zvíře bylo pod jeho ochranou nespokojené a opustilo ho, aby vyhledalo ochranu u polobohů. Přesto si však vroucně přál, aby ho znovu viděl ve svém āśramu, jak spásá měkkou trávu a nebojí se tygrů a dalších zvířat. Dokázal myslet jen na jelínka a na to, jak by ho bylo možné ochránit před vším nepříznivým. Z materialistického hlediska mohou být takové myšlenky chvályhodné, ale z duchovního hlediska král ve skutečnosti klesal ze svého vznešeného duchovního postavení a nadměrně se připoutával ke zvířeti. Kvůli této degradaci musel přijmout zvířecí tělo.

Tygři se nikdy netoulají lesem ve skupinách — každý je sám. Lesní kanci se naopak drží pohromadě, stejně jako prasata, vlci a psi. Mahārāja Bharata si myslel, že jelínka zabilo některé z mnoha dravých lesních zvířat.

Brahma-saṁhitā (5.52) popisuje slunce jako oko Nejvyšší Osobnosti Božství.

Při východu slunce má člověk pronášet védskou mantru, počínaje Gāyatrī. Slunce je symbolickým zastoupením oka Nejvyššího Pána. Mahārāja Bharata naříkal, že i když se slunce chystalo zapadnout, nic příznivého nenacházel, jelikož nebohé zvíře bylo stále pryč. Považoval se za nanejvýš nešťastného, neboť bez jelínka neviděl v přítomnosti slunce nic blahodárného.

Pod vlivem silné náklonnosti se král na malého jelínka díval jako na prince. Tomu se říká moha. Následkem úzkosti vyvolané jelínkovou nepřítomností oslovoval zvíře jako svého syna. Z lásky je možné kohokoliv oslovit jakkoliv.

Nyní král Bharata považuje svou meditaci za strojenou. Když meditoval, myslel ve skutečnosti na svého jelínka, a působilo mu velké potěšení, když do něho zvíře píchalo svými rohy. Král předstíral meditaci, ale ve skutečnosti myslel na jelínka, což nebylo nic jiného než příznak jeho pádu.

Bharata Mahārāja neustále myslel na činnosti jelínka. Zapomínal, že taková meditace a rozptýlení pozornosti ničí vše, čeho dosáhl v duchovním životě.

Je řečeno, že ten, kdo se přehnaně zaplete do láskyplných vztahů, zapomíná na sebe i na druhé. Rovněž zapomíná, jak má jednat a hovořit. Jednomu muži se narodil slepý syn, ale otec ho tak miloval, že mu dal jméno Padmalocana, “mající lotosové oči”. To je důsledek slepé lásky. Bharata Mahārāja se postupně propadal do takového stavu kvůli své hmotné lásce k jelínkovi. Smṛti-śāstra uvádí:

“Území, na kterém lze spatřit stopy černého jelena, je vhodným místem pro vykonávání náboženských obřadů.”

Podle ajurvédského léčení má na člověka s vysokou horečkou někdo vychrstnout vodu, kterou předtím kloktal. To horečku sníží. I když byl Bharata Mahārāja velice zarmoucený kvůli odloučení od svého takzvaného syna — jelínka — myslel si, že měsíc ho polévá kloktanou vodou ze svých úst, a snižuje tak jeho vysokou horečku, která ho spaluje následkem odluky od jelínka.

V dalších verších uvidíme, že Bharata Mahārāja byl kvůli své připoutanosti k jelínkovi donucen v okamžiku smrti přijmout jelení tělo. V této souvislosti lze položit otázku: Jak může být oddaný ovlivněn svým minulým špatným jednáním? V Brahma-saṁhitě (5.54) je řečeno: karmāṇi nirdahati kintu ca bhakti-bhājām — “Ti, kdo vykonávají oddanou službu (bhakti-bhajana), nepodléhají trestu za své minulé činy.” Podle toho nemohl být Bharata Mahārāja potrestán za své dřívější jednání. Závěr je, že Mahārāja Bharata úmyslně nadměrně přilnul k jelínkovi a zanedbal svůj duchovní pokrok. Dostal tedy na krátkou dobu tělo jelena, aby svou chybu okamžitě napravil. Účelem toho bylo zvětšit jeho touhu po zralé oddané službě. I když dostal tělo zvířete, nezapomněl, k čemu došlo kvůli jeho úmyslné chybě. Velice si přál zbavit se jeleního těla, což svědčí o tom, že jeho vztah k oddané službě zesílil, a to do takové míry, že v dalším životě rychle dosáhl dokonalosti v těle brāhmaṇy. Právě s tímto přesvědčením prohlašujeme v našem časopisu Back to Godhead, že oddaní, jako jsou gosvāmī ve Vṛndāvanu, kteří úmyslně páchají hříšné činnosti, se narodí v této svaté zemi v tělech psů, opic a želv. Nakrátko přijmou nižší životní podoby a poté, co tato zvířecí těla opustí, dosáhnou opět duchovního světa. Takový trest trvá jen krátkou dobu a nezpůsobuje ho minulá karma. Může vypadat jako důsledek minulé karmy, ale je dán oddanému za účelem napravit ho a přivést ho k čisté oddané službě.

Bharata Mahārāja získal jelení tělo, ale ve srovnání s tím, jak druzí získávají různá těla podle stavu své mysli v okamžiku smrti, zde byl rozdíl. Druzí po smrti zapomenou na všechno, co se dělo v jejich minulých životech, ale Bharata Mahārāja nezapomněl. Bhagavad-gītā říká:

“Každý dospěje právě do toho stavu bytí, na který vzpomíná, když opouští své tělo.” (Bg. 8.6)

Živá bytost dostane po opuštění svého těla další tělo podle stavu své mysli v okamžiku smrti. Umírající člověk vždy myslí na to, v čem byl pohroužen během života. Podle tohoto zákona dostal Bharata Mahārāja tělo jelena, protože neustále myslel na svého jelínka a zapomněl na uctívání Nejvyššího Pána. Díky vrcholné úrovni své oddané služby však nezapomněl na události z minulého života. Toto zvláštní požehnání ho zachránilo před dalším úpadkem. Díky minulým činnostem v oddané službě byl odhodlaný završit svou oddanou službu i přesto, že se nacházel v těle jelena. Proto je zde řečeno: mṛtam — i když zemřel, anu — poté, na mṛta-janmānusmṛtir itaravat — nezapomněl na události ze svého minulého života, jako na ně zapomínají druzí. Jak uvádí Brahma-saṁhitā: karmāṇi nirdahati kintu ca bhakti-bhājām (Bs. 5.54). Tím je dokázáno, že milostí Nejvyššího Pána nemůže dojít k tomu, aby byl oddaný přemožen. Kvůli svému vědomému zanedbání oddané služby může být na krátký čas potrestán, ale znovu svou oddanou službu obnoví a vrátí se domů, zpátky k Bohu.

Toto je zvláštní výsada pro oddaného. I když dostane jiné tělo než lidské, udělá milostí Nejvyšší Osobnosti Božství další pokrok v oddané službě, ať už na základě vzpomínek na minulý život nebo z přirozených příčin. Obyčejný člověk si těžko vzpomene na své činnosti v minulém životě, ale Bharata Mahārāja si je pamatoval díky svým velkým obětem a oddané službě.

Díky striktnímu vykonávání oddané služby si Mahārāja Bharata pamatoval činnosti svého minulého života a způsob, jak dospěl na duchovní úroveň. Kvůli své pošetilosti přilnul k bezvýznamnému jelínkovi, a tak poklesl a musel přijmout tělo jelena. To je významné pro každého oddaného. Zneužijeme-li svého postavení a budeme si myslet, že jsme naplno zaměstnaní oddanou službou a můžeme dělat cokoliv chceme, budeme muset trpět jako Bharata Mahārāja a přijmout takové tělo, které naruší naši oddanou službu. Vykonávat oddanou službu lze jedině v lidské podobě, a pokud se toho dobrovolně zřekneme ve prospěch smyslového požitku, budeme muset být nevyhnutelně potrestáni. Tento trest není zcela totožný s tím, jaký podstupuje obyčejný materialista. Milostí Nejvyšší Osobnosti Božství je oddaný potrestán tak, aby vzrostla jeho dychtivost dosáhnout lotosových nohou Pána Vāsudeva. Díky své intenzívní touze se vrátí domů v příštím životě. Zde je v úplnosti popsána oddaná služba: tad-anuśravaṇa-manana-saṅkīrtanārādhanānusmaraṇābhiyogena. Bhagavad-gītā doporučuje neustálé naslouchání o slávě Pána a její opěvování: satataṁ kīrtayanto māṁ yatantaś ca dṛḍha-vratāḥ. Ti, kdo začali praktikovat vědomí Kṛṣṇy, si musí dávat velký pozor, aby ani jediný okamžik nepromarnili bez opěvování a připomínání si Nejvyššího Pána a Jeho činností. Kṛṣṇa nás Svými činy a činy Svých oddaných učí, jak máme být v oddané službě opatrní. Na příkladě Bharaty Mahārāje nám Kṛṣṇa ukazuje, že při vykonávání oddané služby musíme být pozorní. Chceme-li udržet svou mysl bez odchýlení, musíme ji bez ustání zaměstnávat oddanou službou. Členové Mezinárodní společnosti pro vědomí Kṛṣṇy obětují vše dalšímu pokračování tohoto hnutí. Přesto se musí poučit ze života Bharaty Mahārāje, že musí být velice obezřetní a dávat pozor, aby ani jediný okamžik nepromarnili lehkovážným hovorem, spánkem či nenasytným jedením. Jíst není zakázáno, ale jíme-li nenasytně, budeme zaručeně muset spát více, než je třeba. Poté přijde na řadu smyslový požitek, a tak můžeme být degradováni do nižší životní podoby, což přinejmenším na čas pozastaví náš duchovní pokrok. Nejlepší, co můžeme udělat, je přijmout radu Śrīly Rūpy Gosvāmīho: avyartha-kālatvam. Měli bychom zajistit, abychom každý okamžik svého života využívali výhradně k vykonávání oddané služby. To je bezpečná pozice pro každého, kdo se chce vrátit domů, zpátky k Bohu.

Je významné, že Mahārāja Bharata si milostí Vāsudeva pamatoval svůj minulý život. Neztrácel ani okamžik — vrátil se do Pulaha-āśramu nacházejícím se ve vesnici zvané Śālagrāma. Hodnota společnosti je velmi vysoká; proto se ISKCON snaží přivést k dokonalosti každého, kdo do tohoto hnutí vstoupí. Všichni členové této Společnosti musí mít vždy na paměti, že se nejedná o hotel zdarma. Měli by velice důsledně vykonávat své duchovní povinnosti, aby se každý, kdo přijde, stal automaticky oddaným a mohl se vrátit k Bohu ještě v tomto životě. I když Bharata Mahārāja obdržel tělo jelena, opustil znovu svůj domov — tentokrát horu Kālañjara. Žádný člověk by se neměl nechat okouzlit místem svého zrození a svou rodinou; každý by měl přijmout útočiště ve společnosti oddaných a rozvíjet vědomí Kṛṣṇy.

Svatá místa, jako je Vṛndāvan, Hardwar, Prayāg a Jagannāth Purī, jsou zvláště určena pro vykonávání oddané služby. Konkrétně Vṛndāvan je tím nejvznešenějším a nejvyhledávanějším svatým místem pro vaiṣṇavy, oddané Pána Kṛṣṇy, kteří se ucházejí o návrat k Bohu, na vaikuṇṭhské planety. Ve Vṛndāvanu žije mnoho oddaných, jež se pravidelně koupou v Yamuně, což odstraňuje veškeré nečistoty hmotného světa. Neustálým nasloucháním svatým jménům a zábavám Nejvyššího Pána a jejich opěvováním se člověk nepochybně očistí a stane se vhodným kandidátem pro osvobození. Pokud však někdo úmyslně propadne smyslovému požitku, musí být potrestán — přinejmenším na jeden život, jako Bharata Mahārāja.