Nejdůležitějším sdělením tohoto verše je hari-guru-caraṇa-aravinda-madhukara-anupadavīm. Podmíněné duše v tomto hmotném světě jsou ve svých činnostech neúspěšné a někdy také po velkých potížích získají úlevu. Celkově vzato, podmíněná duše není nikdy šťastná — pouze bojuje o přežití. Její jedinou skutečnou povinností je přijmout duchovního mistra, gurua, a jeho prostřednictvím přijmout lotosové nohy Pána. To vysvětlil Śrī Caitanya Mahāprabhu: guru-kṛṣṇa-prasāde pāya bhakti-latā-bīja. Lidé bojující o přežití v lesích nebo velkoměstech hmotného světa si ve skutečnosti neužívají života. Pouze zakoušejí různé bolesti a radosti; obvykle bolesti, které jsou vždy nepříznivé. Snaží se těchto bolestí zbavit, ale kvůli nevědomosti nemohou. Pro ně je ve Vedách uvedeno: tad-vijñānārthaṁ sa gurum evābhigacchet. Když se živá bytost ztratí v lese hmotného světa, v boji o přežití, je jejím prvním úkolem nalézt pravého gurua, který je vždy zaměstnaný u lotosových nohou Nejvyšší Osobnosti Božství, Viṣṇua. Chce-li někdo skutečně uniknout z boje o přežití, musí najít pravého gurua a přijmout pokyny u jeho lotosových nohou. Takto se může vysvobodit.

Jelikož je zde hmotný svět přirovnán k lesu, někdo může namítat, že moderní civilizace Kali-yugy se nachází převážně ve městech. Velké město je však jako velký les. Velkoměstský život je ve skutečnosti ještě nebezpečnější než život v lese. Když člověk přijede do neznámého města, kde nemá přátele ani útočiště, žít tam je pro něj těžší nežli žít v lese. Na celém povrchu Země je mnoho velkoměst, a kamkoliv se podíváme, všude vidíme boj o přežití, který probíhá dvacet čtyři hodin denně. Lidé neustále pospíchají sem a tam v autech řítících se stodeseti nebo stotřicetikilometrovou rychlostí, a to vytváří scénu tohoto velkého boje. Člověk musí brzy ráno vstát a cestovat takovým autem smrtelnou rychlostí. Neustále hrozí nehoda a je třeba dávat dobrý pozor. Živá bytost sedící ve svém automobilu je plná úzkosti a její boj není vůbec příznivý. Nejen lidské bytosti, ale i další druhy, jako kočky a psi, ve dne v noci těžce bojují o přežití. Tento boj probíhá neustále a živá bytost mění jedno postavení za druhým. Na chvíli je dítětem, ale brzy se musí stát chlapcem. Z chlapce se musí změnit v mladíka a z mladíka v muže a starce. Když nakonec tělo již nefunguje, musí přijmout nové, v nějakém jiném druhu. Opuštění těla se nazývá “smrt” a přijetí dalšího se nazývá “zrození”. Lidská podoba je příležitostí přijmout útočiště u pravého duchovního mistra a jeho prostřednictvím u Nejvyššího Pána. Toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy bylo založeno proto, aby dalo takovou možnost všem členům lidské společnosti, kteří jsou svedeni pošetilými vůdci. Z tohoto boje o přežití, který je plný utrpení, se nikdo nemůže vymanit, aniž by přijal čistého oddaného Pána. Hmotné pokusy doprovázejí změny z jednoho postavení do druhého a nikomu se od boje o přežití nedostává úlevy. Jediným útočištěm jsou lotosové nohy pravého duchovního mistra a — jeho prostřednictvím — lotosové nohy Pána.

Pūrva-janmārjitā vidyā pūrva-janmārjitaṁ dhanaṁ agre dhāvati dhāvati. Následováním zásad varṇāśrama-dharmy dosáhne člověk lepšího postavení v hmotném světě; může být bohatý, učený, krásný nebo mít vznešený původ. Ten, kdo má tyto přednosti, by měl vědět, že jsou všechny určeny pro rozvoj vědomí Kṛṣṇy. Když je však člověk svedený, naneštěstí zneužije svého vysokého postavení k uspokojování smyslů. Neovládnuté smysly jsou proto považovány za lupiče. Dobrá pozice získaná dodržováním náboženských zásad je promarněna, jakmile se jí zmocní loupeživé smysly. Následováním náboženských zásad podle zákonů varṇāśrama-dharmy se živá bytost dostane do uspokojivého postavení. Tehdy může snadno využít svých předností k dalšímu rozvoji vědomí Kṛṣṇy. Měla by vědět, že bohatství a příležitost, které dostává v hmotném světě, nemá promrhat na smyslový požitek, neboť jsou určeny k rozvoji vědomí Kṛṣṇy. Toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy proto učí lidi ovládat mysl a pět poznávacích smyslů přesně daným procesem. Je třeba vynaložit trochu úsilí a neutrácet peníze na nic jiného než na usměrněný život oddané služby. Smysly chtějí, abychom se dívali na pěkné věci — proto máme utrácet peníze na zdobení Božstva v chrámu. Stejně tak jazyk musí chutnat dobrá jídla, jež byla přinesena a obětována Božstvu. Nosem lze přičichávat k obětovaným květinám a ušima lze poslouchat Hare Kṛṣṇa mantru. Tak mohou být smysly usměrněny a použity k rozvoji vědomí Kṛṣṇy. Dobré postavení pak nemůže být zničeno hmotným uspokojováním smyslů formou nedovoleného sexu, jedení masa, požívání omamných látek a hazardování. Člověk maří své výhodné postavení v hmotném světě jízdami v automobilech, trávením času v nočních klubech či konzumací odporných jídel v restauracích. Loupeživé smysly takto obírají podmíněnou duši o všechny přednosti, které s velkými potížemi získala.

Jeden hindský básník zpíval: din kā dakinī rāt kā bāghinī pālak pālak rahu cuse. Manželka je ve dne jako čarodějnice a v noci jako tygřice; ve dne v noci z manžela jen vysává krev. Ve dne jsou to domácí výdaje hrazené penězi, které manžel vydělal za cenu vlastní krve, a v noci manžel ztrácí krev v podobě semene kvůli sexuálnímu požitku. Takto ho manželka vysává ve dne i v noci, ale on je přesto tak šílený, že se o ni velice pečlivě stará. Stejně tak i děti jsou jako tygři, šakali a lišky. Tygři, šakali a lišky unášejí jehňata i přes bdělou ovčákovu ochranu, a podobně děti okrádají otce i přesto, že na své peníze osobně dohlíží. Členové rodiny se tedy mohou nazývat “manželka a děti”, ale ve skutečnosti jsou to lupiči.

Dokud člověk plně nepřeorientuje své touhy na službu Nejvyšší Osobnosti Božství, touha po rodinném životě v něm zůstane dokonce i poté, co přijme sannyās. Někdy se stává, že oddaný v naší Mezinárodní společnosti pro vědomí Kṛṣṇy ze sentimentu přijme sannyās, ale jelikož jeho touhy nejsou zcela spáleny, vrátí se znovu k rodinnému životu, nehledě na nebezpečí, že ztratí svou prestiž a zostudí své dobré jméno. Tyto silné touhy lze zcela spálit, když se člověk plně zaměstná oddanou službou Pánu.

Narottama dāsa Ṭhākura zpívá píseň:

Ten, kdo zapomněl na lotosové nohy Pána Nityānandy a je pyšný na základě svého hmotného vlastnictví — bohatství a majestátu — považuje iluzorní, dočasný hmotný svět za skutečnost. To je hmotná nemoc. Živá bytost je věčná a blažená, ale kvůli své nevědomosti považuje hmotný svět za skutečný, bez ohledu na jeho strastiplné podmínky.

Existují dva světy — duchovní a hmotný. Hmotný svět je iluzorní jako fata morgána na poušti. Zvířata na poušti si myslí, že vidí vodu, ale ve skutečnosti tam žádná není. Stejně tak lidé, kteří jsou jako zvířata, se snaží nalézt mír v poušti hmotného života. V různých śāstrách je opakovaně řečeno, že v tomto hmotném světě žádná radost neexistuje. Dokonce i když přistoupíme na to, že budeme žít bez radosti, ani to nám nebude dovoleno. V Bhagavad-gītě Pán Kṛṣṇa říká, že hmotný svět je nejen plný utrpení (duḥkhālayam), ale také dočasný (aśāśvatam). I kdybychom zde chtěli žít uprostřed všeho utrpení, hmotná příroda nám to nedovolí. Donutí nás vyměnit těla a vstoupit do jiné atmosféry plné bídných podmínek.

Parīkṣit Mahārāja řekl Kali-yuze, aby okamžitě opustila jeho království a usadila se na čtyřech místech: v nevěstincích, prodejnách alkoholu, na jatkách a v hernách. Kali-yuga ho však požádala, aby jí přidělil jedno místo, které všechna čtyři zahrnuje, a Parīkṣit Mahārāja jí dal to místo, kde se přechovává zlato. Ve zlatě jsou zahrnuty čtyři principy hříchu, a podle zásad duchovního života je proto třeba se mu co nejvíce vyhýbat. Kde je zlato, tam bude jistě nedovolený sex, jedení masa, hazardování a požívání omamných látek. Lidé na Západě mají hodně zlata, a proto jsou obětí těchto čtyř hříchů. Žlutá barva zlata je třpytivá a materialistu velice přitahuje, ale ve skutečnosti je zlato pouze druhem výkalů. Člověk s nemocnými játry má obvykle žlutou stolici. Barva těchto výkalů přitahuje materialistu stejně, jako bludička přitahuje toho, kdo potřebuje teplo.

Jak bylo uvedeno na začátku, chudý člen obchodnické třídy jde do lesa získat nějaké laciné zboží, aby ho přinesl do města a se ziskem prodal. Je tak pohroužený v myšlenkách na udržování těla a duše pohromadě, že zapomíná na svůj původní vztah s Kṛṣṇou a vyhledává pouze tělesné pohodlí. Hmotné činnosti jsou tedy jediným zaměstnáním podmíněné duše. Jelikož materialista nezná cíl života, neustále putuje po hmotném světě a usiluje o základní životní potřeby. I když získá dostatek prostředků, následkem své nevědomosti ohledně cíle života si vytváří umělé potřeby a čím dál více se zaplétá. Tvoří mentální situaci, kdy potřebuje stále větší pohodlí. Materialista nezná tajemství chodu přírody. Jak potvrzuje Bhagavad-gītā (3.27):

“Duše zmatená falešným egem se považuje za konatele činností, které jsou ve skutečnosti konány třemi kvalitami hmotné přírody.” Kvůli chtivé touze vytváří živá bytost určitou mentální situaci, v níž si chce užívat tohoto hmotného světa. Takto se zaplétá a vstupuje do různých těl, ve kterých potom trpí.

V Bhagavad-gītě (7.11) je řečeno: dharmāviruddho bhūteṣu kāmo 'smi bharatarṣabha. Sex je dovolený pouze pro plození dětí, nikoliv pro požitek. Člověk může mít sex, aby zplodil dobrého potomka pro blaho rodiny, společnosti a světa; jinak je sex proti pravidlům a usměrněním náboženského života. Materialista nevěří, že vše v přírodě je řízeno, a neví, že když někdo dělá něco špatného, různí polobozi jsou tomu svědky. Člověk si užívá nedovoleného sexu a kvůli své slepé chtivé touze si myslí, že ho nikdo nevidí, ale tento nedovolený sex po celou dobu sledují zástupci Nejvyšší Osobnosti Božství. Proto je mnoha způsoby trestán. Dnes v Kali-yuze pochází z nedovoleného sexu mnoho těhotenství, která někdy končí potraty. Těmto hříšným činnostem přihlížejí zástupci Nejvyšší Osobnosti Božství, a muž i žena, kteří takovou situaci vytvářejí, budou potrestáni přísnými zákony hmotné přírody (daivī hy eṣā guṇamayī mama māyā duratyayā). Nedovolený sex se nikdy nepromíjí a ti, kdo mu holdují, jsou trestáni život za životem. Bhagavad-gītā (16.20) potvrzuje:

“Ó synu Kuntī, život za životem se tyto osoby rodí v démonských životních druzích a nikdy ke Mně nemohou dospět. Postupně klesají do té nejodpornější formy existence.”

Nejvyšší Osobnost Božství nikomu nedovolí jednat proti přísným zákonům hmotné přírody, a proto je nedovolený sex trestán život za životem. Nedovolený sex vytváří těhotenství, a tato nechtěná těhotenství vedou k potratům. Ti, kdo se na tom podílejí, se do těchto hříchů zaplétají natolik, že budou tímtéž potrestáni v příštím životě. I oni v příštím životě vstoupí do lůna matky a budou zabiti stejným způsobem. Všem těmto věcem se můžeme vyhnout tím, že zůstaneme na transcendentální úrovni vědomí Kṛṣṇy. Tak nebudeme páchat hříšné činnosti. Nedovolený sex je vlivem chtivé touhy nejrozšířenější hřích. Ten, kdo se stýká s kvalitou vášně, se zaplétá do utrpení jeden život za druhým.

Tělesné pojetí je hlavní nemocí hmotného života. Když podmíněná duše opakovaně prožívá zklamání v hmotných činnostech, nějaký čas přemýšlí o zbytečnosti hmotného požitku, ale pak znovu usiluje o totéž. Díky společnosti oddaných může člověk nabýt přesvědčení o marnosti hmotného počínání, ale přestože si velice přeje vrátit se domů, zpátky k Bohu, nedokáže se svých činností vzdát. Za těchto okolností Nejvyšší Pán, který sídlí v srdci každého, soucitně odebere takovému oddanému všechno hmotné vlastnictví. Jak uvádí Śrīmad-Bhāgavatam (10.88.8): yasyāham anugṛhṇāmi hariṣye tad-dhanaṁ śanaiḥ. Pán Kṛṣṇa říká, že oddanému, který je přehnaně připoutaný k hmotnému vlastnictví, bere vše, a tím mu projevuje Svou mimořádnou přízeň. Když oddaný vše ztratí, cítí se bezmocný a zklamaný společností, přátelstvím a láskou. Cítí, že jeho rodina se o něho již nestará, a proto se zcela odevzdá lotosovým nohám Nejvyššího Pána. To je zvláštní přízeň, kterou Pán udílí oddanému, jenž se Mu kvůli silnému tělesnému pojetí nedokáže plně odevzdat. Caitanya-caritāmṛta (Madhya 22.39) vysvětluje: āmi — vijña, ei mūrkhe ’viṣaya' kene diba. Pán chápe oddaného, který se zdráhá zapojit do služby Jemu proto, že neví, zda by se neměl pokusit znovu obnovit svůj hmotný život. Po opakovaných pokusech a neúspěších se oddaný plně odevzdá Pánovým lotosovým nohám. Tehdy obdrží od Pána vedení a poté, co dosáhne štěstí, zapomene na všechny hmotné činnosti.

V tomto hmotném světě jsou různé druhy nepřátel. Vláda například spílá člověku za neplacení daní z příjmu. Taková kritika — přímá či nepřímá — zarmucuje a někdy se jí podmíněná duše snaží zabránit. Naneštěstí však nezmůže vůbec nic.

Majetku a bohatství získaného za minulé zbožné činnosti se nemá zneužívat ke smyslovému požitku. Užívat si jich pro uspokojení vlastních smyslů je jako vychutnávat ovoce jedovatého stromu. Takové činnosti podmíněné duši nijak nepomohou ani v tomto, ani v příštím životě. Když však člověk pod vedením řádného duchovního mistra zapojí své vlastnictví do služby Pánu, dosáhne v tomto i příštím životě štěstí. Jestliže tak nečiní, pak jí zakázané jablko, a tím ztrácí svůj ráj. Pán Śrī Kṛṣṇa proto radí, abychom naše vlastnictví dávali Jemu.

“Vše co děláš, vše co jíš, vše co obětuješ a rozdáváš, jakož i veškerou askezi, kterou podstupuješ, dělej jako oběť Mně, ó synu Kuntī.” (Bg. 9.27) Jsme-li si vědomi Kṛṣṇy, můžeme hmotného majetku a bohatství získaného minulými zbožnými činnostmi plně využít v náš prospěch v tomto i příštím životě. Neměli bychom se snažit vlastnit víc než nezbytně potřebujeme. Dostaneme-li víc, měli bychom přebytek zapojit do služby Pánu. Pak budou podmíněná duše, svět a Kṛṣṇa šťastní, a to je cílem života.

Vždy se najdou podvodníci, kteří si vymýšlejí vlastní způsoby duchovní realizace. S touhou po nějakém hmotném prospěchu vyhledává podmíněná duše tyto falešné sannyāsīny a yogīny, aby jí dali laciná požehnání, ale žádný prospěch od nich nezíská; ani duchovní, ani hmotný. V tomto věku žije mnoho podvodníků, kteří předvádějí různé kejklířství a kouzla. Dokonce vytvářejí i zlato, aby oslnili své stoupence, a ti je potom považují za Boha. Takové podvádění je v Kali-yuze velice rozšířené. Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura popisuje skutečného gurua takto:

Člověk má vyhledat gurua, který dokáže uhasit planoucí požár tohoto hmotného světa, boje o přežití. Lidé chtějí být podvedeni, a proto jdou za yogīny a svāmīmi, kteří předvádějí různé triky, ale žádné triky nemohou zmírnit utrpení hmotného života. Je-li schopnost vyrábět zlato měřítkem pro to, kdo je Bůh, proč potom nepřijmout Kṛṣṇu, vlastníka celého vesmíru, v němž se nacházejí nesčetné tuny zlata? Jak bylo uvedeno dříve, barva zlata se přirovnává k bludičce nebo žluté stolici. Člověk by se proto neměl nechat okouzlit guruy, kteří vytvářejí zlato, ale raději s upřímností vyhledat oddaného, jako je Jaḍa Bharata. Jaḍa Bharata poučil Rahūgaṇu Mahārāje tak dokonale, že se král zbavil tělesného pojetí. Nikdo nemůže dosáhnout štěstí přijetím falešného gurua. Gurua je třeba přijmout tak, jak doporučuje Śrīmad-Bhāgavatam (11.3.21): tasmād guruṁ prapadyeta jijñāsuḥ śreya uttamam — člověk má vyhledat pravého gurua, aby se ho dotazoval na nejvyšší prospěch v životě. Takový guru je popsán následovně: śābde pare ca niṣṇātam. Pravý guru nevytváří zlato a nežongluje se slovy. Je dobře obeznámený se závěry védského poznání (vedaiś ca sarvair aham eva vedyaḥ), prostý všeho hmotného znečištění a plně zaměstnaný ve službě Kṛṣṇovi. Podaří-li se člověku získat prach z lotosových nohou takového gurua, bude jeho život úspěšný. Jinak jeho plány selžou jak v tomto, tak v příštím životě.

Jednou jsme skutečně viděli zbídačelého muže, který ukradl ozdoby své dceři, jen aby se zaopatřil. Anglické přísloví říká, že v nouzi je vše dovoleno. Když podmíněná duše něco potřebuje, zapomíná na své příbuzenské vztahy a vykořisťuje vlastního otce nebo syna. Ze Śrīmad-Bhāgavatamu se také dozvídáme, že v tomto věku Kali se již přibližuje doba, kdy budou lidé pro pár drobných zabíjet své příbuzné. Bez vědomí Kṛṣṇy budou čím dál více upadat do pekelných podmínek, ve kterých se budou dopouštět odporných činů.

Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura zpívá ve své Gurv-aṣṭace:

Život v tomto hmotném světě je jako planoucí lesní požár. Nikdo nejde do lesa požár založit, ale oheň se přesto vznítí. Každý chce být v hmotném světě šťastný, avšak utrpení hmotného života stále jen přibývá. Ten, kdo se ocitne v planoucím požáru hmotné existence, se někdy proklíná, ale kvůli svému tělesnému pojetí se nedokáže ze zapletení vyprostit, a proto trpí víc a víc.

Výraz rāja-kula-rakṣasā je velice významný. Śrīmad-Bhāgavatam byl sestaven zhruba před pěti tisíci lety, a přesto jsou členové vlády označováni jako Rākṣasové, masožraví démoni. Jsou-li proti někomu zaujatí, připraví ho o všechno bohatství, které si po dlouhou dobu pečlivě střádal. Nikdo nechce platit daně z příjmu — dokonce i sami členové vlády se jim snaží vyhnout — ale ve špatných časech jsou tyto daně vymáhány násilím a poplatníci jsou velice nešťastní.

Kvůli neznalosti skutečné existence Pána si podmíněná duše představuje mnoho věcí. Pod vlivem plodonosného jednání se setkává se svými příbuznými, otci, syny a dědy, stejně jako se shlukují stébla trávy v plynoucí řece. Za okamžik budou vlnami rozhozena a ztratí spolu veškeré spojení. V podmíněném životě je živá bytost dočasně ve styku s mnoha jinými podmíněnými dušemi. Spojují se jako rodinní členové a hmotná citová náklonnost je tak silná, že i poté, co otec či děd odejdou, si člověk libuje v myšlenkách, že se vracejí do rodiny v jiných podobách. Někdy se to může i stát, ale v každém případě je pravda, že podmíněná duše v takových výmyslech vyhledává potěšení.

Existuje mnoho společenských činností pro udržení prestižního postavení ve společnosti. V různých zemích a společnostech jsou to různé festivaly a obřady. V Indii se od každého otce očekává, že ožení své syny a provdá své dcery; tím naplní svou zodpovědnost vůči rodině. Pořádání svateb je zvláště v této době velice obtížné. V současnosti nikdo nedokáže vykonat náležitý obřad či oběť a nikdo si také nemůže dovolit financovat svatby svých dětí. Hospodáři jsou proto velice nešťastní, když musí čelit těmto společenským povinnostem. Je to, jako kdyby je bodaly trny a zraňovaly kamínky. Hmotná připoutanost je však tak silná, že přes všechno utrpení se jí člověk nedokáže vzdát. Prahlāda Mahārāja proto doporučuje (Bhāg. 7.5.5):

Takzvaně pohodlné rodinné postavení je přirovnáno k temné studně na poli. Když člověk spadne do temné studny zarostlé trávou, je ztracen, i když volá o pomoc ze všech sil. Vysoce pokročilí spiritualisté proto doporučují nepřijímat gṛhastha-āśram. Lepší je se připravovat v brahmacarya-āśramu na askezi, zůstat po celý život čistým brahmacārīnem, a vyhnout se tak bodavým trnům hmotného života v gṛhastha-āśramu. Gṛhastha musí přijímat pozvání od přátel a příbuzných a vykonávat různé obřady. Když takto jedná, je těmito věcmi okouzlený, přestože mu mohou chybět dostatečné fondy, aby s nimi pokračoval. Pro udržování životního stylu gṛhasthy musí člověk těžce pracovat, aby vydělal nějaké peníze; tak se zaplétá do hmotného života a trpí bodáním trnů.

Śrīla Vidyāpati Ṭhākura zpívá:

Štěstí rodinného života je přirovnáno ke kapce vody na poušti. Nikdo nemůže být v rodinném životě šťastný. Podle védské civilizace se člověk nesmí zříkat svých povinností vůči rodině, ale dnes každý ukončuje rodinný život rozvodem. Činí tak kvůli utrpení, které v něm zakouší. Někdy se pod vlivem tohoto utrpení zatvrdí vůči vlastním milujícím synům, dcerám a manželce. To je pouze část planoucího požáru lesa hmotné existence.

Hmotný život znamená být plně zabrán do jedení, spaní, sexu a bránění se. Z těchto činností je zvláště spaní bráno velice vážně. Když živá bytost spí, zcela zapomíná na cíl života a na to, co má dělat. V zájmu duchovní realizace se musíme snažit spánku co nejvíce vyhýbat. Gosvāmī z Vṛndāvanu prakticky vůbec nespali. Trochu samozřejmě spali, protože tělo spánek potřebuje, ale byly to dvě hodiny, a někdy i méně. Neustále se věnovali duchovnímu rozvoji. Nidrāhāra-vihārakādi-vijitau. Měli bychom kráčet ve stopách Gosvāmīch a snažit se omezit spánek, jídlo, sex a obranu.

Hmotný život je takový, že kvůli nedovolenému sexu, hazardování, požívání omamných látek a jedení masa je živá bytost neustále v nebezpečné situaci. Maso a omamné látky dráždí smysly čím dál více a podmíněná duše se stává obětí žen. Aby mohla vydržovat ženy, potřebuje peníze, a aby získala peníze, žebrá, půjčuje si nebo krade. Dopouští se tedy odporných činností, za které musí trpět jak v tomto životě, tak v příštím. Ti, kdo mají sklon k duchovnímu životu či jsou na cestě duchovní realizace, proto musí nedovoleného sexu zanechat. Mnoho oddaných kvůli němu pokleslo. Stává se, že začnou krást peníze a někdy poklesnou dokonce i z vysoce ctěného stavu odříkání. Potom přijímají podřadné služby a stávají se žebráky, aby si vydělali na živobytí. V śāstrách je proto řečeno: yan maithunādi-gṛhamedhi-sukhaṁ hi tuccham — materialismus se zakládá na sexu, ať už dovoleném či nedovoleném. Sex je plný nebezpečí i pro ty, kdo žijí životem hospodáře. Ať už má člověk k sexu oprávnění nebo ne, vždy přicházejí velké potíže. Bahu-duḥkha-bhāk — pohlavnímu styku následují mnohá strádání. Utrpení živé bytosti v hmotném životě neustále přibývá. Lakomec nedokáže správně použít svůj majetek a materialista podobně zneužívá lidské životní podoby. Místo aby toto tělo použil k duchovnímu osvobození, používá ho ke smyslovému požitku. Proto je označen za lakomce.

Karmī neznají cenu života, a proto vytvářejí situace, kvůli kterým v tomto i v příštím životě trpí. Jsou bohužel velice připoutaní k hmotnému smyslovému požitku, a proto si neuvědomují utrpení hmotné existence ani v tomto, ani v příštím životě. Vedy proto lidem přikazují probudit se k duchovnímu vědomí a všechny své činnosti použít k dosažení přízně Nejvyšší Osobnosti Božství. Samotný Pán říká v Bhagavad-gītě (9.27):

“Vše co děláš, vše co jíš, vše co obětuješ a rozdáváš, jakož i veškerou askezi, kterou podstupuješ, dělej jako oběť Mně, ó synu Kuntī.”

Výsledků všech činností je třeba použít nikoliv pro uspokojování smyslů, ale pro misi Nejvyšší Osobnosti Božství. Nejvyšší Pán dává v Bhagavad-gītě veškeré informace o cíli života a na jejím konci požaduje odevzdat se Mu. Lidem se tento požadavek obvykle nelíbí, ale ten, kdo po mnoho životů rozvíjí duchovní poznání, se nakonec odevzdá Pánovým lotosovým nohám (bahūnāṁ janmanām ante jñānavān māṁ prapadyate).

Bohatství pochází od Lakṣmī, bohyně štěstí, a ta je majetkem Nārāyaṇa, Nejvyšší Osobnosti Božství. Bohyně štěstí nemůže setrvat nikde jinde než po boku Nārāyaṇa; další z jejích jmen je proto Cañcalā, “nestálá”. Bez společnosti svého manžela Nārāyaṇa nevydrží v klidu. Jednou se Lakṣmī zmocnil materialista Rāvaṇa — unesl Sītu, bohyni štěstí, která patřila Pánu Rāmovi. Výsledkem bylo, že celá Rāvaṇova rodina, veškeré jeho bohatství a celé království byly zničeny, bohyně štěstí Sītā byla vyrvána z jeho spárů a znovu se shledala s Pánem Rāmou. Všechno vlastnictví a bohatství tedy patří Kṛṣṇovi. Jak uvádí Bhagavad-gītā (5.29):

“Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je skutečným příjemcem veškerých obětí a askeze a svrchovaným vlastníkem všech planetárních soustav.”

Pošetilí materialisté střádají peníze a okrádají jiné zloděje, ale nedokáží si finance udržet. V každém případě budou vydány. Jeden člověk podvede druhého a ten zase někoho jiného — nejlepším způsobem, jak vlastnit Lakṣmī, je tedy udržovat ji po boku Nārāyaṇa. To je záměrem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Uctíváme Lakṣmī (Rādhārāṇī) společně s Nārāyaṇem (Kṛṣṇou). Získáváme peníze z různých zdrojů, ale tyto peníze nepatří nikomu jinému než Rādě a Kṛṣṇovi (Lakṣmī-Nārāyaṇovi). Jsou-li používány ve službě Lakṣmī-Nārāyaṇovi, oddaný automaticky žije v bohatství. Chce-li si však někdo užívat Lakṣmī, jak to učinil Rāvaṇa, zákony přírody ho zničí a jakákoliv trocha majetku, kterou vlastní, mu bude odebrána. Smrt nakonec vezme vše, a smrt je představitelem Kṛṣṇy.

Takzvaně šťastný materialista musí neustále podstupovat trojí životní utrpení, zvané adhidaivika, adhyātmika a adhibhautika. Proti nim nikdo nic nezmůže. Buď na člověka udeří všechny tři najednou, nebo je jedno nepřítomné a působí další. Proto je živá bytost plná úzkosti a obává se, že utrpení přijde z jedné či z druhé strany. Podmíněná duše je v každém případě sužována alespoň jedním z těchto tří druhů utrpení. Tomu se nemůže nikdo vyhnout.

Tato situace se nazývá saṁsāra-dāvānala. Dokonce i při obyčejném obchodu mezi dvěma lidmi dochází soustavně k podvádění, protože podmíněná duše má čtyři nedostatky — podléhá iluzi, dopouští se omylů, její poznání je nedokonalé a má sklon podvádět. Dokud není živá bytost osvobozená od hmotného podmínění, tyto čtyři nedostatky ji vždy poznamenávají. Každý člověk má tedy sklon podvádět, který uplatňuje v obchodě či při finančních transakcích. Dva přátelé spolu například žijí v míru, ale jakmile mezi nimi dojde k obchodu, stanou se z nich kvůli jejich sklonu podvádět nepřátelé. Filozof obviňuje ekonoma, že je podvodník, ale když přijde do styku s penězi, ekonom ho může také obvinit z podvádění. Tak je tomu v hmotném životě vždy. Člověk může vyznávat vysokou filozofii, ale když potřebuje peníze, začne podvádět. Takzvaní vědci, filozofové a ekonomové tohoto hmotného světa jsou tak či onak jen obyčejní podvodníci. Vědci jsou podvodníci, protože ve jménu vědy předkládají mnohé nepravdy. Říkají, že poletí na Měsíc, ale ve skutečnosti jen obírají veřejnost o velké finanční obnosy na své experimenty. Nejsou schopni udělat nic užitečného. Dokud člověk nenalezne osobu, která je transcendentální čtyřem základním nedostatkům, neměl by od nikoho přijímat rady, aby se nestal obětí hmotného podmínění. Nejlepším postupem je přijmout radu a pokyny od Śrī Kṛṣṇy nebo Jeho pravého zástupce. Tak může být člověk šťastný v tomto i v příštím životě.

Podmíněná duše musí pro pouhé uspokojení smyslů v tomto světě přijmout všechny tyto podmínky. I když se lidé prohlašují za velké vědce, ekonomy, filozofy, politiky a sociology, ve skutečnosti nejsou nic jiného než darebáci. Proto jsou v Bhagavad-gītě (7.15) popsáni jako mūḍhové a narādhamové:

“Ti ničemové, kteří jsou zcela hloupí, kteří jsou nejnižší z lidí, jimž poznání vzala iluze a kteří přijímají ateistickou povahu démonů, se Mi neodevzdávají.”

Všichni tito materialisté jsou kvůli své pošetilosti označeni v Bhagavad-gītě jako narādhamové. Získali lidskou životní podobu, aby se osvobodili z hmotných pout, ale místo toho jsou čím dál více zmateni vlivem strastiplných hmotných podmínek. Proto jsou to narādhamové, nejnižší z lidí. Někdo se může ptát, zda vědci, filozofové, ekonomové a matematici jsou také narādhamové, a Nejvyšší Osobnost Božství odpovídá, že ano, neboť postrádají skutečné poznání. Jsou pouze pyšní na svou falešnou prestiž a postavení. Ve skutečnosti nevědí, jak dosáhnout úlevy od hmotného podmínění a obnovit svůj duchovní život, který je plný transcendentální blaženosti a poznání. Proto jen plýtvají časem a energií v honbě za takzvaným štěstím. To jsou kvalifikace démonů. V Bhagavad-gītě je řečeno, že má-li někdo všechny tyto démonské vlastnosti, stává se mūḍhou. Z toho důvodu závidí Nejvyšší Osobnosti Božství a život za životem se rodí v démonských rodinách; převtěluje se z jednoho démonského těla do druhého. Tak zapomíná na svůj vztah s Kṛṣṇou a zůstává narādhamou v odporných podmínkách život za životem.

Když je podmíněná duše v objetí své milované manželky, zapomíná na vše o vědomí Kṛṣṇy. Čím více lpí na své ženě, tím více se zaplétá do rodinného života. Bengálský básník jménem Bankim Candra říká, že v očích milence je milenka vždy velice krásná, i když je ošklivá. Tato přitažlivost se nazývá deva-māyā. Vzájemná přitažlivost mezi mužem a ženou je pro oba příčinou otroctví. Muž i žena ve skutečnosti patří k parā prakṛti, vyšší energii Pána, ale oba jsou prakṛti (ženského rodu). Jelikož si však oba chtějí jeden druhého užívat, jsou někdy označováni jako puruṣa (mužského rodu). Ani jeden z nich není skutečný puruṣa, ale oba je lze takto povrchně označit. Jakmile se muž a žena vezmou, přilnou k domovu a rodinnému krbu, půdě, přátelství a penězům. Tímto způsobem jsou oba polapeni v hmotné existenci. Výraz bhuja-latā-upagūḍha—“objímaný krásnými pažemi, které jsou přirovnané k popínavým rostlinám” — vyjadřuje, jak je podmíněná duše spoutána v tomto hmotném světě. Produkty pohlavního života — synové a dcery — budou nepochybně následovat. Tak vypadá hmotná existence.

Je řečeno: hariṁ vinā mṛtiṁ na taranti. Bez přízně Hariho, Nejvyšší Osobnosti Božství, se nikdo nemůže zachránit před krutými spáry smrti. Bhagavad-gītā uvádí: mām eva ye prapadyante māyām etāṁ taranti te — každý, kdo se plně odevzdá Kṛṣṇovi, může být z krutých spárů hmotné přírody vysvobozen. Podmíněná duše se však někdy chce odevzdat nějakému polobohu, falešnému bohu, pseudoinkarnaci nebo falešnému svāmīmu či yogīnovi. Všichni tito podvodníci tvrdí, že se řídí náboženskými zásadami, a začali být také v současném věku Kali velice populární. Existuje mnoho pāṣaṇḍīch, kteří se bez odkazů na śāstry vydávají za inkarnace, a hloupí lidé je následují. Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, nám po Sobě zanechal Śrīmad-Bhāgavatam a Bhagavad-gītu. Darebáci se bez odkazů na tato autorizovaná písma obracejí na písma vytvořená člověkem a pokoušejí se s Pánem Kṛṣṇou soupeřit. To je největší potíž, se kterou se setkáváme při své snaze pozdvihnout úroveň duchovního vědomí v lidské společnosti. Toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy vynakládá veškeré úsilí na to, aby přivedlo lidi zpátky k vědomí Kṛṣṇy v jeho čisté podobě, ale podvodných pāṣaṇḍīch a ateistů je tolik, že jsme někdy uvedeni do rozpaků a uvažujeme, jak toto hnutí dále prosazovat. V žádném případě však nemůžeme přijmout neautorizované způsoby takzvaných inkarnací, bohů, podvodníků a šarlatánů, kteří jsou zde označeni za vrány, supy, káňata a volavky.

Poté, co živá bytost dokončí evoluční proces od vodních živočichů na zvířecí úroveň, dospěje nakonec do lidské podoby. Během evoluce neustále působí tři kvality hmotné přírody. Ti, kdo přicházejí do lidské podoby skrze kvalitu dobra (sattva-guṇa), byli ve své poslední zvířecí inkarnaci kravami. Ti, kdo přicházejí skrze kvalitu vášně (rajo-guṇa), byli předtím lvy a ti, kdo přicházejí skrze kvalitu nevědomosti (tamo-guṇa), byli opicemi. Ty, kdo přišli přes opičí druhy, považují v tomto věku moderní antropologové, jako je Darwin, za potomky opic. Zde se dozvídáme, že lidé, kteří se zajímají pouze o sex, nejsou skutečně o nic lepší než opice. Opice jsou velmi zběhlé v sexuálním požitku, a lékaři také někdy vyjímají opicím pohlavní žlázy a umísťují je do lidského těla, aby si člověk mohl i ve stáří užívat sexu. Tak vypadá pokrok moderní civilizace. V Indii chytají mnoho opic a posílají je do Evropy, aby jejich pohlavní žlázy mohly nahradit žlázy starých lidí. Ti, kdo skutečně pocházejí z opic, chtějí prostřednictvím sexu rozšiřovat své aristokratické rodiny. Vedy popisují rovněž určité obřady, které jsou zvláště určeny ke zdokonalení pohlavního styku a dosažení vyšších planetárních soustav, kde mu holdují polobozi. I polobozi velice tíhnou k sexu, protože se jedná o základní princip hmotného požitku.

Ze všeho nejdříve je podmíněná duše podvedená takzvanými svāmīmi, yogīny a inkarnacemi, za nimiž přichází pro úlevu od hmotného utrpení. Když s nimi není spokojená, přichází k oddaným a čistým brāhmaṇům, kteří se jí snaží povznést ke konečnému osvobození z hmotných pout. Podmíněná duše, jež postrádá svědomí, však nedokáže striktně dodržovat zásady zakazující nedovolený sex, požívání omamných látek, hazardování a jedení masa. Proto poklesne a uchýlí se k lidem, jež jsou jako opice. V hnutí pro vědomí Kṛṣṇy tito opičí žáci, kteří nejsou schopni dodržovat striktní usměrňující zásady, někdy poklesnou a snaží se vytvářet společnosti založené na sexu. To je důkaz, že takoví lidé jsou potomky opic, jak potvrzuje Darwin. V tomto verši je proto jasně řečeno: yathā vānara-jāteḥ.

Kvůli své opičí inteligenci jsou někdy materialisté nazýváni śūdrové neboli potomci opic. Nezajímají se, jak probíhá evoluční proces, a nechtějí ani znát, co se stane po skončení jejich krátkého lidského života. To je postoj śūdrů. Mise Śrī Caitanyi Mahāprabhua, toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, se snaží povznést śūdry na úroveň brāhmaṇů, aby poznali skutečný cíl života. Materialisté jsou však bohužel příliš připoutaní ke smyslovému požitku, a proto nemají vážný zájem tomuto hnutí pomáhat; místo toho se ho někteří snaží potlačit. Zaměstnáním opic je totiž narušovat činnosti brāhmaṇů. Potomci opic zcela zapomínají, že musí zemřít, a jsou velice pyšní na vědecké poznání a pokrok hmotné civilizace. Slovo grāmya-karmaṇā označuje činnosti určené výhradně pro zlepšení tělesného pohodlí. V současné době je celá lidská společnost zaměstnána zlepšováním ekonomických podmínek a tělesného pohodlí. Lidé nemají zájem vědět, co se stane po smrti, a nevěří ani v převtělování duše. Vědeckým studiem evoluční teorie lze pochopit, že lidský život je rozcestím, z něhož je možné se vydat nahoru nebo dolů. Bhagavad-gītā (9.25) uvádí:

“Ti, kdo uctívají polobohy, se narodí mezi polobohy; ti, kdo uctívají předky, půjdou k předkům; ti, kdo uctívají duchy, se narodí mezi takovými bytostmi a ti, kdo uctívají Mě, budou žít se Mnou.”

V tomto životě se musíme připravit na dosažení lepšího postavení v příštím životě. Ti, kdo jsou v kvalitě vášně (rajo-guṇa), se obvykle chtějí dostat na nebeské planety. Někteří lidé jsou nevědomě degradováni do nižších zvířecích podob. Ti, kdo jsou v kvalitě dobra, se mohou zaměstnat oddanou službou a poté se vrátit domů, zpátky k Bohu (yānti mad-yājino 'pi mām). To je skutečný cíl lidského života. Toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se snaží přivést inteligentní lidské bytosti na úroveň oddané služby. Člověk nemá ztrácet čas snahou o dosažení lepšího postavení v hmotné existenci; měl by usilovat pouze o návrat domů, zpátky k Bohu. Pak budou všechny jeho problémy vyřešeny. Śrīmad-Bhāgavatam (1.2.17) uvádí:

“Osobnost Božství Śrī Kṛṣṇa, který sídlí jako Paramātmā (Nadduše) v srdci každého a je dobrodincem pravdomluvných oddaných, zprošťuje srdce oddaného, dychtícího naslouchat Jeho poselství, touhy po hmotném požitku. Jsou-li Pánova poselství správně vyslechnuta a přednesena, jsou sama o sobě příznivá.”

Člověk musí dodržovat usměrňující zásady, jednat jako brāhmaṇa, zpívat Hare Kṛṣṇa mantru a číst Bhagavad-gītu a Śrīmad-Bhāgavatam. Tak se očistí od nižších hmotných kvalit (tamo-guṇy a rajo-guṇy) a zbaven z nich plynoucí chamtivosti může dosáhnout naprostého klidu mysli. Tímto způsobem bude způsobilý pochopit Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, a svůj vztah k Němu, a dosáhnout tak nejvyšší dokonalosti (siddhiṁ paramāṁ gatāḥ).

Śrīmad-Bhāgavatam (11.9.29) uvádí: viṣayaḥ khalu sarvataḥ syāt. Tělesné potřeby — jídlo, spánek, sex a obrana — jsou snadno dostupné v jakékoliv životní podobě. Zde je řečeno, že opice (vānara) si velmi libuje v sexu. Každý opičí samec si vydržuje alespoň dva tucty manželek a skáče z jednoho stromu na druhý, aby nějakou chytil. Jakmile ji chytí, má s ní okamžitě pohlavní styk. Zaměstnáním opičího samce je tedy skákat z jednoho stromu na druhý a užívat si sexu se svými manželkami. Podmíněná duše dělá totéž — převtěluje se z jednoho těla do druhého a holduje sexu. Tak zcela zapomíná, jak se osvobodit z hmotného zajetí. Někdy opici chytí lovec, který prodá její tělo lékařům, aby z něho mohli vyjmout žlázy ve prospěch jiné opice. K tomu všemu dochází ve jménu hospodářského rozvoje a vylepšeného pohlavního života.

Každý se bojí smrti, a když na materialistu přijde nemoc a stáří, musí přijmout varování smrti nehledě na to, jak je silný. Poté, co podmíněná duše dostane toto varování, je velice zasmušilá. Její strach je přirovnán ke strachu prožívanému při vstoupení do temné horské jeskyně a smrt je přirovnána k velkému slonu.

Śrīmad-Bhāgavatam (5.5.8) uvádí:

Podmíněná duše podobná opici je nejprve přitahována k sexu, a když dojde k pohlavnímu styku, ulpí na něm ještě více. Následně potřebuje jisté hmotné pohodlí — byt, dům, jídlo, přátele, majetek a tak dále. Aby tyto věci získala, musí podvádět druhé, a to vytváří nepřátelství i mezi těmi nejdůvěrnějšími přáteli. Někdy toto nepřátelství vzniká mezi podmíněnou duší a otcem či duchovním mistrem. Jestliže někdo není upevněný v dodržování usměrňujících zásad, může se stát, že se dopustí hanebných činů, i když je členem hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Proto svým žákům radíme, aby striktně dodržovali usměrňující zásady; jinak budou toto nejdůležitější hnutí pro pozdvižení lidstva brzdit rozkoly mezi jeho členy. Ti, kdo mají vážný zájem šířit hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, to musí mít na paměti a striktně dodržovat usměrňující zásady, aby jejich mysl zůstala klidná.

Říká se, že v nouzi je vše dovoleno. Když podmíněná duše potřebuje peníze na zaopatření základních životních potřeb, použije jakékoliv metody — žebrá, půjčuje si nebo krade. Místo aby získala věci, které potřebuje, je urážena a trestána. Nemá-li člověk vše dobře promyšlené a organizované, nedokáže hromadit bohatství nečestnými prostředky. I když se mu to podaří, nemůže se vyhnout trestu od vlády a potupě od lidí. Je mnoho příkladů významných lidí, kteří zpronevěřili peníze, byli dopadeni a vsazeni do vězení. Člověk se může vyhnout vězeňskému trestu, ale nevyhne se trestu Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, který jedná prostřednictvím hmotné přírody. To popisuje Bhagavad-gītā (7.14): daivī hy eṣā guṇamayī mama māyā duratyayā. Příroda je velice krutá. Nikomu nepromine. Když na ni lidé nedbají, páchají nejrůznější hříšné činnosti, a proto musí trpět.

Již bylo řečeno, že každá podmíněná duše má sklony podvádět, a to platí i v manželství. Všude v tomto hmotném světě je jedna podmíněná duše nepřátelská vůči druhé. Na nějaký čas mohou být lidé přáteli, ale nakonec se znovu znepřátelí a bojují o peníze. Někdy uzavřou svatbu a pak se rozvedou nebo se rozdělí nějakým jiným způsobem. Všeobecně vzato, jednota není nikdy trvalá. Kvůli sklonu podvádět zůstávají obě strany navzájem nepřátelské. Dokonce i ve vědomí Kṛṣṇy dochází k odloučení a vzniká nepřátelství vlivem převládajících hmotných sklonů.

Každý zdravý člověk po důkladném rozboru materialistického způsobu života pochopí, že v tomto světě neexistuje ani trocha štěstí. Jelikož se však podmíněná duše již od nepaměti nachází na této cestě nebezpečí, aniž by se stýkala se světci, pod vlivem iluze si chce tohoto hmotného světa užívat. Hmotná energie jí někdy dává příležitost pocítit takzvané štěstí, ale zároveň ji neustále trestá. Proto je řečeno: daṇḍya-jane rājā yena nadīte cubāya (Cc. Madhya 20.118). Materialistický život znamená ustavičné neštěstí, ale někdy přijímáme jako štěstí to, co zakoušíme v přestávkách mezi neštěstím. Odsouzený člověk je někdy střídavě potápěn pod vodu a vytahován. To vše je ve skutečnosti součástí trestu, ale když je provinilec nad vodou, cítí se lépe. Taková je situace podmíněné duše. Všechny śāstry proto doporučují sdružovat se s oddanými a světci.

Pouhá chvilka ve společnosti oddaných může přinést podmíněné duši vysvobození z této strastiplné hmotné situace. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se proto snaží dát každému příležitost stýkat se se svatými lidmi. Všichni členové této Společnosti pro vědomí Kṛṣṇy proto musí být sami dokonalými sādhuy, aby byli nadějí pro pokleslé podmíněné duše. To je nejlepší humanitární činnost.

Velký světec Jaḍa Bharata popsal strastiplnou situaci i způsob, jak se z ní dostat. Jedinou cestou ven jsou styky s oddanými, a ty jsou velice snadné. Tuto příležitost dostávají i nešťastníci, ale vlivem svého nešťastného stavu se nedokáží čistým oddaným odevzdat, a proto neustále trpí. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy přesto naléhá, aby se každý vydal touto cestou tak, že přijme zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry. Kazatelé vědomí Kṛṣṇy chodí ode dveří ke dveřím, aby sdělili lidem, jak se mohou osvobodit od strastiplných podmínek hmotného života. Jak prohlásil Śrī Caitanya Mahāprabhu: guru-kṛṣṇa-prasāde pāya bhakti-latā-bīja — milostí Kṛṣṇy a gurua může živá bytost dostat semínko oddané služby. Je-li alespoň trochu inteligentní, může rozvíjet vědomí Kṛṣṇy a zbavit se hmotného utrpení.

Skutečným posláním života podmíněné duše je znovu ustanovit zapomenutý vztah s Nejvyšší Osobností Božství a zaměstnat se v oddané službě, aby po opuštění těla mohla obnovit vědomí Kṛṣṇy. Člověk se nemusí vzdávat své pozice brāhmaṇy, kṣatriyi, vaiśyi, śūdry a podobně. V jakémkoliv postavení může při vykonávání svých předepsaných povinností rozvíjet vědomí Kṛṣṇy tím, že se bude stýkat s oddanými — zástupci Kṛṣṇy, kteří učí této vědě. Velcí politici a vůdci v hmotném světě bohužel jen vytvářejí nepřátelství a nezajímají se o duchovní pokrok. Obyčejný člověk může mít z hmotného pokroku velikou radost, ale nakonec ho čeká prohra, protože se ztotožňuje s hmotným tělem a považuje vše, co je s ním spojené, za své vlastnictví. To je nevědomost. Ve skutečnosti mu nepatří nic, dokonce ani tělo. Dostává určité tělo na základě své karmy, a pokud ho nevyužívá k potěšení Nejvyšší Osobnosti Božství, jsou všechny jeho činnosti marné. Skutečný smysl života je popsán ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.2.13):

Skutečně nezáleží na tom, jakou činnost člověk vykonává. Dokáže-li uspokojovat Nejvyššího Pána, jeho život je úspěšný.

V této souvislosti říká Śrī Caitanya Mahāprabhu:

I když živá bytost putuje mnoho miliónů let, od doby stvoření po dobu zničení, nemůže se vysvobodit z cesty hmotné existence, dokud nezíská útočiště u lotosových nohou čistého oddaného. Tak jako se opice drží větve banyánu a myslí si, že si užívá, podmíněná duše, která nezná skutečný účel svého života, se drží cesty plodonosných činností (karma-kāṇḍa). Někdy díky těmto činnostem vystoupí nebeské planety a jindy znovu sestoupí na Zemi. To popisuje Śrī Caitanya Mahāprabhu slovy brahmāṇḍa bhramite. Má-li však Kṛṣṇovou milostí někdo to štěstí, že dosáhne útočiště u gurua, dostane se mu milostí Kṛṣṇy také poučení o tom, jak vykonávat oddanou službu Nejvyššímu Pánu. Tak získá klíč, jak se vymanit z tohoto nekonečného strastiplného stoupání a klesání v hmotném světě. Védský pokyn proto zní, že člověk má vyhledat duchovního mistra. Vedy prohlašují: tad-vijñānārthaṁ sa gurum evābhigacchet (Muṇḍaka Upaniṣad 1.2.12). Podobně v Bhagavad-gītě (4.34) Nejvyšší Osobnost Božství radí:

“Snaž se poznat pravdu tím, že se obrátíš na duchovního mistra. Pokorně se ho dotazuj a zároveň mu služ. Seberealizované duše ti mohou předat poznání, neboť uzřely pravdu.” Śrīmad-Bhāgavatam (11.3.21) dává podobnou radu:

“Každý, kdo si opravdu přeje dosáhnout skutečného štěstí, musí vyhledat pravého duchovního mistra a přijmout u něho útočiště prostřednictvím zasvěcení. Kvalifikací jeho duchovního mistra je, že na základě úvahy musí mít zrealizované závěry písem a musí být schopen o nich přesvědčit ostatní. Takové velké osobnosti, které se odevzdaly Nejvyššímu Bohu a ponechaly stranou všechny hmotné ohledy, je třeba chápat jako pravé duchovní mistry.” Rovněž Viśvanātha Cakravartī, velký vaiṣṇava, radí: yasya prasādād bhagavat-prasādaḥ — “Milostí duchovního mistra člověk získá milost Kṛṣṇy.” To je stejná rada jako ta, kterou dal Śrī Caitanya Mahāprabhu (guru-kṛṣṇa-prasāde pāya bhakti-latā-bīja). To je podstatné. Živá bytost musí dospět k vědomí Kṛṣṇy, a proto musí přijmout útočiště u čistého oddaného. Tak se může vysvobodit ze zajetí hmoty.

Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (7.3):

“Z mnoha tisíců lidí možná jeden usiluje o dokonalost a z těch, kteří dokonalosti dosáhli, Mě sotva jeden zná v pravdě.” Cesta oddané služby je velice obtížná; i pro velké krále, kteří porazili mnoho nepřátel. I když byli tito králové vítězní na bojišti, nedokázali překonat tělesné pojetí. Existuje mnoho velkých vůdců, yogīnů, svāmīch a takzvaných inkarnací, kteří se neustále oddávají mentální spekulaci a prohlašují se za dokonalé osobnosti, ale nakonec jsou neúspěšní. Následovat cestu oddané služby je nepochybně obtížné, ale může to být snadné, chce-li jít uchazeč ve stopách mahājany. V tomto věku je zde cesta Śrī Caitanyi Mahāprabhua, který přišel, aby osvobodil všechny pokleslé duše. Tato cesta je tak snadná, že se po ní může vydat každý, když začne zpívat svaté jméno Pána.

Jsme velice spokojeni, že hnutí pro vědomí Kṛṣṇy tuto cestu zpřístupňuje, protože mnoho evropských a amerických chlapců a dívek bere tuto filozofii vážně a postupně spěje k dokonalosti.

Bůh se jmenuje Kṛṣṇa, protože je tak přitažlivý, že čistý oddaný se pro Něho dokáže vzdát všeho v tomto hmotném světě. Mahārāja Bharata byl ideální král, učitel a vládce lidstva. Vlastnil veškeré bohatství hmotného světa, ale Kṛṣṇa je tak přitažlivý, že Mahārāje Bharatu od všeho jeho hmotného vlastnictví odlákal k Sobě. Král přesto z nějakého důvodu našel zalíbení v malém jelínkovi, poklesl ze svého postavení a musel v příštím životě přijmout tělo jelena. Díky nesmírné Kṛṣṇově milosti na své postavení nezapomněl a uvědomoval si, jak poklesl. V dalším životě si proto jako Jaḍa Bharata dával velký pozor, aby nemrhal svou energií, a vydával se za hluchého a němého. Tak se mohl soustředit na svou oddanou službu. Od slavného krále Bharaty se musíme učit, jak být při rozvoji vědomí Kṛṣṇy opatrní. Malá nepozornost může naši oddanou službu načas zbrzdit. Žádná služba Nejvyšší Osobnosti Božství přesto není nikdy ztracena. Svalpam apy asya dharmasya trāyate mahato bhayāt (Bg. 2.40). I trocha upřímné oddané služby je trvalým kladem. Śrīmad-Bhāgavatam (1.5.17) uvádí:

Když je člověk jakýmkoliv způsobem přitahován ke Kṛṣṇovi, pak každá oddaná služba, kterou vykoná, je trvalým kladem. I když kvůli nezralosti nebo špatné společnosti poklesne, to, čeho dosáhl v oddané službě, se mu nikdy neztratí. Existuje pro to mnoho příkladů — Ajāmila, Mahārāja Bharata a mnozí další. Toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy dává každému příležitost zaměstnat se alespoň na nějaký čas oddanou službou. Každá trocha služby bude člověku podnětem k pokroku, a jeho život tak bude úspěšný.

V tomto verši je Pán označen jako Uttamaśloka. Uttama znamená “nejlepší” a śloka znamená “věhlas”. Pán Kṛṣṇa oplývá v plné míře šesti vznešenými vlastnostmi a sláva je jednou z nich. Aiśvaryasya samagrasya vīryasya yaśasaḥ śriyaḥ. Kṛṣṇova sláva stále roste. My šíříme Kṛṣṇův věhlas prosazováním tohoto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Kṛṣṇova sláva se i dnes, pět tisíc let po bitvě na Kurukṣetře, šíří po celém světě. Každý významný člověk již jistě o Kṛṣṇovi slyšel; zvláště nyní, díky hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Dokonce i lidé, kteří nás nemají v oblibě a chtějí hnutí potlačit, také v nějaké souvislosti vyslovují Hare Kṛṣṇa. Říkají: “Tomu hnutí Hare Kṛṣṇa musíme učinit přítrž!” Tito hlupáci si neuvědomují skutečnou hodnotu tohoto hnutí, ale samotná jejich snaha ho kritizovat jim dává příležitost vyslovovat Hare Kṛṣṇa, a tím je úspěšná.

Tento verš potvrzuje, že Kṛṣṇa je všepřitažlivý. Mahārāja Bharata byl ke Kṛṣṇovi tak přitahován, že se vzdal všeho svého hmotného vlastnictví. Materialisty obyčejně takové vlastnictví velice láká.

“Člověk začíná být přitahovaný ke svému tělu, domovu, majetku, dětem, příbuzným a bohatství. Takto zvětšuje svou životní iluzi a uvažuje v pojmech ,já a moje’.” Připoutanost k hmotným věcem je výsledkem působení iluze. Být přitahován k těmto věcem nemá žádnou cenu, neboť podmíněnou duši rozptylují. Náš život je úspěšný, když se pohroužíme do přitažlivosti Kṛṣṇovy síly, krásy a zábav, jak je popisuje desátý zpěv Śrīmad-Bhāgavatamu. Māyāvādīny přitahuje splynutí s Pánem, ale Kṛṣṇa je přitažlivější nežli tato touha. Slovo abhavaḥ znamená “nezrodit se znovu v hmotném světě”. Oddaný se nestará o to, zda se znovu narodí nebo ne. Je spokojený, může-li sloužit Pánu, ať je to v jakýchkoliv podmínkách. To je skutečné mukti.

“Kdo jedná tak, aby tělem, myslí, inteligencí a slovy sloužil Kṛṣṇovi, je osvobozený dokonce již v tomto hmotném světě.” (Bhakti-rasāmṛta-sindhu 1.2.187) Ten, kdo chce neustále sloužit Kṛṣṇovi, se zajímá o způsoby, jak přesvědčit lidi, že existuje Nejvyšší Osobnost Božství a že touto Nejvyšší Osobností Božství je Kṛṣṇa. Taková je jeho touha. Nezáleží mu na tom, zda je v nebi či v pekle. To se nazývá uttamaśloka-lālasa.

Celé Vedy jsou určeny pro pochopení karmy, jñāny a yogy—plodonosných činností, spekulativního poznání a mystické yogy. Bez ohledu na to, kterou cestu duchovní realizace přijmeme, je konečným cílem Nārāyaṇa, Nejvyšší Osobnost Božství. Živé bytosti jsou s Ním věčně spojené prostřednictvím oddané služby. Jak uvádí Śrīmad-Bhāgavatam: ante nārāyaṇa-smṛtiḥ — dokonalostí života je vzpomínat v okamžiku smrti na Nārāyaṇa. I když musel Bharata Mahārāja přijmout tělo jelena, vzpomínal při umírání v jelením těle na Nārāyaṇa, a následkem toho se poté narodil jako dokonalý oddaný v bráhmanské rodině. To potvrzuje výrok Bhagavad-gīty (6.41): śucīnāṁ śrīmatāṁ gehe yoga-bhraṣṭo 'bhijāyate—“Ten, kdo poklesne z cesty seberealizace, se narodí v rodině brāhmaṇů nebo bohaté aristokracie.” I když Mahārāja Bharata přišel na svět v královské rodině, zanedbal své povinnosti a v příštím životě se narodil jako jelen. Jelikož byl v jelením těle velice opatrný, narodil se poté v bráhmanské rodině jako Jaḍa Bharata. Během tohoto života si byl neustále dokonale vědom Kṛṣṇy a přímočaře kázal poselství vědomí Kṛṣṇy, počínaje jeho pokyny Mahārājovi Rahūgaṇovi. Významné je zde slovo yogāya. Madhvācārya uvádí, že účelem aṣṭāṅga-yogy je dosáhnout spojení s Nejvyšší Osobností Božství; nikoliv předvádět nějaké hmotné dokonalosti.

Tato čtrnáctá kapitola souhrnně popisuje les hmotné existence. Slovo bhavāṭavī označuje cestu hmotného života. Obchodník je živá bytost, která přichází do lesa hmotné existence, aby se pokusila vydělat peníze na smyslový požitek. Šest lupičů jsou smysly — oči, uši, nos, jazyk, dotek a mysl. Špatným vůdcem je zvrácená inteligence. Inteligence je určena pro rozvoj vědomí Kṛṣṇy, ale v hmotném životě ji místo toho zaměřujeme na získávání hmotných prostředků. Vše patří Kṛṣṇovi, Nejvyšší Osobnosti Božství, ale kvůli své zvrácené mysli a smyslům drancujeme Pánův majetek a věnujeme se uspokojování svých smyslů. Šakalové a tygři v lese jsou členové naší rodiny, a byliny a popínavé rostliny jsou naše hmotné touhy. Horská jeskyně je náš šťastný domov, a komáři a hadi jsou naši nepřátelé. Krysy, šelmy a supi jsou různé druhy zlodějů, kteří nám berou naše vlastnictví, a gandharva-pura je přelud v podobě těla a domova. Bludička je náš sklon být přitahováni zlatem a jeho barvou, a hmotné sídlo a bohatství jsou přísady pro náš hmotný požitek. Hurikán je tendence být přitahován manželkou, a písečná bouře je oslepující vášeň prožívaná během sexu. Polobozi ovládají různé směry a cvrček představuje hrubá slova, kterými nás napadá nepřítel v naší nepřítomnosti. Sova je ten, kdo nás přímo uráží, a bezbožné stromy jsou bezbožní lidé. Vyschlá řeka představuje ateisty, kteří nám působí potíže v tomto i příštím světě. Masožraví démoni jsou vládní úředníci a bodavé trny jsou překážky v hmotném životě. Nepatrná chuť zažívaná při sexu je naše touha užívat si s manželkou někoho jiného a mouchy jsou opatrovníci žen, jako je manžel, tchán, tchyně a tak dále. Sama popínavá rostlina jsou ženy všeobecně a lev je kolo času. Volavky, vrány a supi jsou takzvaní polobozi, falešní svāmī, yogīni a inkarnace. Ti všichni jsou příliš malí na to, aby někomu pomohli. Labutě jsou dokonalí brāhmaṇové a opice jsou marnotratní śūdrové, kteří se věnují jedení, spaní, sexu a obraně. Stromy, na nichž opice žijí, jsou naše domácnosti a slon je smrt, která přichází nakonec. Tato kapitola tak popisuje všechny složky hmotné existence.