Je velice snadné pochopit obtížnost a nezdolatelnost cesty uspokojování smyslů. Živá bytost, která neví, co taková cesta představuje, se zaplétá do koloběhu zrození a znovu a znovu přijímá různé druhy těl. Takto trpí v hmotné existenci. V tomto životě se může považovat za velice šťastného Američana, Inda, Angličana nebo Němce, ale v příštím životě bude muset přijmout jiné tělo v některém z 8 400 000 životních druhů. Příští tělo musí dostat podle své karmy; bude donucena přijmout určité tělo a protesty jí nepomohou. To je přísný zákon přírody. Jelikož živá bytost neví o svém věčném, blaženém životě, je pod vlivem māyi přitahována k hmotným činnostem. V tomto světě nemůže nikdy zakusit štěstí, a přesto těžce pracuje, aby ho dosáhla. Tomu se říká māyā.

V lese je mnoho lupičů, banditů, šakalů a tygrů. Šakalové jsou přirovnáni k manželce a dětem — šakalové za hluboké noci hlasitě vyjí, a manželka a děti v tomto hmotném světě vyjí stejně jako oni. Děti říkají: “Tati, tohle potřebuji; dej mi to. Jsem přece tvůj milý syn.” A manželka říká: “Jsem tvá drahá žena. Prosím dej mi to. To nyní nutně potřebujeme.” Takto člověka okrádají lupiči v lese. Jelikož nezná cíl lidského života, je neustále klamán. Cílem života je Viṣṇu (na te viduḥ svārtha-gatiṁ hi viṣṇum). Každý těžce pracuje, aby vydělal nějaké peníze, ale neví, že v jeho skutečném vlastním zájmu je sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství. Místo aby člověk utrácel na rozvoj hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, platí svými těžce vydělanými penězi různé kluby, nevěstince, alkohol, jatka a podobně. Svými hříšnými činnostmi se zaplétá do procesu převtělování, a proto musí přijímat jedno tělo za druhým. Takto zabředený v zoufalé situaci nikdy nedosáhne štěstí.

Hmotná domácnost je ve skutečnosti jámou plodonosných činností. Člověk pracuje v průmyslu a obchodu, aby si vydělal na živobytí, a někdy vykonává velké oběti, aby se dostal na vyšší planetární soustavy. Přinejmenším má však každý své zaměstnání, kterým si obstarává své základní životní potřeby. Při tomto jednání se musí stýkat s mnoha nežádoucími lidmi, jejichž chování je přirovnáno ke kousání komárů. To vytváří skutečně nežádoucí podmínky. I uprostřed těchto nepříjemností si člověk představuje, že si postaví nádherný dům a bude v něm žít věčně. Neustále o tom sní, přestože ví, že to není možné. Zlato je přirovnáno k rychle se mihnoucímu duchovi, který vypadá jako meteor na nebi. Na chvíli se objeví a opět zmizí. Karmī obvykle přitahuje zlato a peníze, ale ty jsou zde přirovnány k duchům a čarodějnicím.

Je řečeno, že přitažlivost domácnosti spočívá v manželce, protože středem rodinného života je sex (yan maithunādi-gṛhamedhi-sukhaṁ hi tuccham). Materialista, pro něhož je manželka středem pozornosti, ve dne v noci těžce pracuje a jeho jediným požitkem v hmotném životě je pohlavní styk. Karmī jsou proto přitahováni k ženám jako přítelkyním či manželkám; bez sexu nemohou ani pracovat. Za těchto okolností je manželka přirovnána k hurikánu, zvláště během jejího menstruačního období. Ti, kdo striktně dodržují pravidla života hospodářů, mají sex pouze jednou za měsíc, na konci menstruačního období manželky. S tím, jak se muž těší na tuto příležitost, má oči oslepené krásou své ženy. Proto je řečeno, že hurikán zalepuje jeho oči prachem. Takový chtivý člověk neví, že všechny jeho hmotné činnosti sledují různí polobozi — zvláště bůh Slunce — a že jsou zaznamenávány jako karma pro jeho další tělo. Astrologické výpočty se nazývají jyoti-śāstra. Různé hvězdy a planety v hmotném světě vydávají jyoti, záři, a proto se tato věda nazývá jyoti-śāstra, věda o svítících tělesech. Výpočty jyoti odhalují naši budoucnost. Jinými slovy, podmíněná duše dostává určitý druh těla na základě toho, že všechna svítící tělesa—hvězdy, Slunce a Měsíc — jsou svědky jejích činností. Chtivý člověk, jehož oči jsou zalepené prachem neseným hurikánem hmotné existence, vůbec nebere v úvahu, že všechny jeho činnosti probíhají pod dohledem různých hvězd a planet a jsou zaznamenávány. Jelikož to podmíněná duše neví, páchá pro uspokojení svých chtivých tužeb hříšné činnosti všeho druhu.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno, že filozofie Bhāgavata je určena pro lidi, kteří jsou zcela prosti závisti (paramo nirmatsarāṇām). Hmotný svět je plný závistivých lidí. Dokonce i v okruhu nejbližších koluje mnoho pomluv — to je přirovnáno ke cvrkání cvrčka v lese. Cvrčka není vidět, ale je slyšet jeho zvuky, které působí utrpení. Když někdo začne praktikovat vědomí Kṛṣṇy, slyší vždy od svých příbuzných mnoho nepříjemných slov. To je povaha tohoto světa; mentálnímu utrpení způsobenému pomluvami závistivých lidí se nelze vyhnout. Zarmoucená živá bytost se někdy obrátí s žádostí o pomoc na hříšného člověka, ale ten jí nemůže pomoci, protože postrádá inteligenci. Živá bytost je tedy zklamána. Její situace je jako situace zvířete, které ve snaze nalézt vodu běží za fata morgánou na poušti. Takové činnosti nepřinesou žádný hmatatelný výsledek. Podmíněná duše mnoha způsoby trpí, jelikož ji ovládá iluzorní energie.

Když je člověku horko z palčivého slunce, skočí někdy do řeky, aby se mu ulevilo. Je-li však řeka téměř vyschlá a příliš mělká, může si svým skokem zlámat kosti. Podmíněná duše neustále trpí v nešťastných podmínkách. Její snaha získat pomoc od přátel je někdy stejná jako skákání do vyschlé řeky. Nezíská z takového jednání žádný prospěch; jenom si zláme kosti. Když někdy trpí nedostatkem potravy, může se stát, že jde za někým, kdo není schopen ani ochoten dávat milodary. Někdy člověk žije životem hospodáře, který je přirovnán k lesnímu požáru (saṁsāra-dāvānala-līḍha-loka). Když od něho vláda vybírá vysoké daně, je z toho zarmoucený. Krutý daňový systém ho nutí skrývat svůj příjem, ale přes všechnu jeho snahu jsou vládní zástupci často tak bdělí a silní, že mu stejně všechny peníze odeberou. Podmíněná duše je pak velice nešťastná.

Takto se lidé snaží být v hmotném světě šťastní, ale to je stejné jako snažit se být šťastný uprostřed lesního požáru. Nikdo nemusí jít do lesa požár založit; oheň vzplane sám od sebe. Stejně tak nikdo nechce být v rodinném či světském životě nešťastný, ale zákony přírody vnutí neštěstí každému. Záviset ve své obživě na druhém je velice ponižující; podle védského systému má proto každý žít nezávisle. Jedině śūdrové nejsou schopni žít nezávisle a musí sloužit někomu, kdo se o ně postará. V śāstrách je řečeno: kalau śūdra-sambhavāḥ. V současném věku Kali závisí každý ve své obživě na milosti někoho jiného — každý je proto śūdra. Ve dvanáctém zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno, že v Kali-yuze bude vláda vybírat daně, aniž by na oplátku pomáhala občanům. Anāvṛṣṭyā vinaṅkṣyanti durbhikṣa-kara-pīḍitāḥ. V tomto věku bude také nedostatek deště; proto nastane nouze o jídlo a občané budou velice sužováni daněmi vlády. Nakonec se vzdají svých pokusů vést pokojný život a v naprostém zklamání budou opouštět své domovy a odcházet do lesů.

Velmi významné je slovo gandharva-puram. Někdy se v lese objeví velký palác — tomu se říká vzdušný zámek. Ve skutečnosti tento zámek neexistuje nikde jinde než v našich představách. Tento jev se nazývá gandharva-pura. V hmotném světě někdy podmíněná duše rozjímá o velkých zámcích a mrakodrapech a ve snaze jich dosáhnout plýtvá svou energií. Přitom sní o tom, že v nich bude pokojně žít se svou rodinou navěky. Zákony přírody to však nedovolí. Když člověk do takového zámku vstoupí, dočasně si myslí, že je velice šťastný, ale jeho štěstí je pomíjivé. Může trvat několik let, ale jelikož vlastník zámku musí v okamžiku smrti zámek opustit, vše je nakonec ztraceno. Tak už to chodí v hmotném světě. Takové štěstí popisuje Vidyāpati jako štěstí z kapky vody na poušti. Poušť je rozpálená žárem slunce a na její ochlazení bychom potřebovali obrovské množství vody — milióny a milióny litrů. Co zmůže jedna kapka? Voda má jistě cenu, ale jediná kapka nemůže zchladit horko pouště. Každý v hmotném světě je velmi ctižádostivý, ale horko spaluje vše. Jak nám pomůže imaginární vzdušný zámek? Śrīla Vidyāpati proto zpívá: tāṭala saikate, vāri-bindu-sama, suta-mita-ramaṇi-samāje. Štěstí rodinného života, přátel a společnosti je přirovnáno ke kapce vody na vyprahlé poušti. Celý hmotný svět se neustále snaží dosáhnout štěstí, protože štěstí je neodvolatelným právem živé bytosti. Živá bytost však bohužel poklesla a dostala se do styku s hmotnou přírodou, a proto pouze bojuje o přežití. I když je někdo na chvíli šťastný, nějaký mocný nepřítel ho může vzápětí o vše oloupit. Je známo mnoho případů, kdy se velký obchodník stal přes noc žebrákem a skončil na ulici. Povaha hmotného světa je však taková, že hloupí lidé jsou přesto k takovému jednání přitahováni a zapomínají, že jejich skutečným úkolem je seberealizace.

Ctižádostivá podmíněná duše chce být šťastná v tomto hmotném světě se svou rodinou, ale je přirovnána k poutníkovi v lese, který chce vylézt na kopec plný trní a malých kamínků. Jak je řečeno v předchozím verši, štěstí pocházející ze společnosti, přátelství a lásky je jako kapka vody ve spalujícím žáru pouště. Člověk může chtít být společensky uznávaný a mít velkou moc, ale to je jako snažit se vylézt na kopec zarostlý trním. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura přirovnává rodinu k vysokým horám. Hledání štěstí v rodinném kruhu je jako snaha hladového člověka vylézt na horu, jejíž svahy jsou plné trní. Přes veškerou snahu uspokojit členy své rodiny je téměř 99,9 procent obyvatelstva v rodinném životě nešťastných. V západních zemích vzhledem k nespokojenosti rodinných příslušníků prakticky žádný rodinný život neexistuje. Dochází k mnoha rozvodům a nespokojené děti se vzdávají ochrany svých rodičů. Zvláště v tomto věku Kali se rodinný život vytrácí. Každý si hledí jen sám sebe, protože takový je zákon přírody. I když má někdo dostatek peněz pro obživu, situace je taková, že nikdo není v rodinném životě šťastný. Proto podle systému varṇāśramy musí muž ve středním věku od rodiny odejít: pañcāśordhvaṁ vanaṁ vrajet. Ve věku padesáti let má dobrovolně zanechat rodinného života a odejít do Vṛndāvanu či lesa. To doporučuje Śrīla Prahlāda Mahārāja (Bhāg. 7.5.5):

Přemísťovat se z jednoho lesa do druhého nepřináší žádný užitek. Je třeba jít do vṛndāvanského lesa a přijmout útočiště u Govindy. Tak bude člověk šťastný. Mezinárodní společnost pro vědomí Kṛṣṇy proto staví chrám Kṛṣṇa-Balarāma, aby zvala své členy i lidi zvenčí k pokojnému životu v duchovní atmosféře. To pomůže komukoliv dosáhnout transcendentálního světa a vrátit se domů, zpátky k Bohu. Další část tohoto verše je také velice významná: kauṭumbikaḥ krudhyati vai janāya. Člověku, jehož mysl je mnoha způsoby rozrušená, dělá dobře, když se hněvá na svou nebohou ženu a děti. Manželka a děti přirozeně závisí na otci, ale otec, který se o svou rodinu nedokáže náležitě postarat, je mentálně rozrušený, a proto členy své rodiny zbytečně trestá. Śrīmad-Bhāgavatam (12.2.9) uvádí: ācchinna-dāra-draviṇā yāsyanti giri-kānanam. Muž znechucený rodinným životem se od rodiny odloučí rozvodem nebo nějakým jiným způsobem. Když se musí odloučit, proč ne dobrovolně? Systematické odloučení je lepší než vynucené. Vynucené odloučení nikomu štěstí nepřinese, ale muž se musí v určitém věku vzdát rodinných starostí — na základě oboustranného souhlasu neboli podle védského systému — a plně záviset na Kṛṣṇovi. Tak bude jeho život úspěšný.

Když člověk po hadím uštknutí ztratí vědomí, nechápe, co se okolo něho děje. Toto bezvědomí je stavem hlubokého spánku. Stejně tak podmíněná duše ve skutečnosti spí na klíně iluzorní energie. Bhaktivinoda Ṭhākura zpívá: kata nidrā yāo māyā-piśācīra kole — “Ó živá bytosti, jak dlouho budeš spát v tomto podmínění na klíně māyi?” Lidé nechápou, že v hmotném světě ve skutečnosti spí, neboť postrádají poznání o duchovním životě. Caitanya Mahāprabhu proto říká:

“Přináším lék na probuzení všech živých bytostí z jejich věčného spánku. Prosím, přijměte svaté jméno Pána, Hare Kṛṣṇa mahā-mantru, a probuďte se.” Kaṭha Upaniṣad (1.3.14) rovněž říká: uttiṣṭha jāgrata prāpya varān nibodhata — “Ó živá bytosti, spíš v hmotném světě. Prosím vstaň a využij své lidské životní podoby.” Spánek znamená ztrátu všeho poznání. V Bhagavad-gītě (2.69) je rovněž řečeno: yā niśā sarva-bhūtānāṁ tasyāṁ jāgarti saṁyamī — “Co je nocí pro všechny bytosti, je časem bdění pro sebeovládnuté.” Dokonce i na vyšších planetách je každý okouzlen iluzorní energií. Nikdo nemá opravdový zájem poznat skutečné životní hodnoty. Stav spánku, který se nazývá kāla-sarpa (časový faktor), udržuje podmíněnou duši ve stavu nevědomosti, a její čisté vědomí je proto ztraceno. V lese je mnoho zapomenutých studní, a když člověk do některé z nich spadne, nemá naději na záchranu. Ve spánku živou bytost neustále koušou různá zvířata; zvláště hadi.

Plástve medu ve velkém lese jsou velice důležité. Lidé tam často chodí vybírat med a včely je někdy napadají a dávají jim za vyučenou. Členové lidské společnosti, kteří si nejsou vědomi Kṛṣṇy, zůstávají v lese hmotného života jen kvůli medu v podobě sexu. Takoví zvrhlíci se zdaleka nespokojí s jednou manželkou, a chtějí více žen. Den za dnem se je s velkými potížemi snaží získat a někdy jsou při pokusech ochutnat tento med napadeni příbuznými těchto žen a nemilosrdně zbiti. Člověk si může podplácením obstarat cizí ženu za účelem požitku, ale jiný zvrhlík ji může unést nebo jí nabídne něco lepšího. Tento hon na ženy v lese hmotného světa pokračuje neustále; někdy zákonným a jindy nezákonným způsobem. Oddaní v hnutí pro vědomí Kṛṣṇy mají proto nedovolený pohlavní styk zakázán, čímž se vyhýbají mnoha potížím. Muž se má spokojit s jednou ženou, se kterou se náležitě ožení. Své chtivé touhy může uspokojovat se svou manželkou, aniž by vytvářel rozruch ve společnosti a byl za to potrestán.

Toto je příklad boje o přežití; snahy působit proti náporu hmotné přírody. Takové jednání vytváří ve společnosti nepřátelství, a v důsledku toho je všude spousta lidí plných nenávisti. Jeden člověk nenávidí druhého — tak vypadá hmotný svět. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy si klade za cíl vytvořit atmosféru prostou závisti a zášti. Na úroveň vědomí Kṛṣṇy samozřejmě nedospěje každý, ale toto hnutí může vytvořit příkladnou společnost, kde nebude existovat zášť.

Žebrání, půjčování si a kradení je příznačné pro tento hmotný svět. Když je člověk v nouzi, žebrá, půjčuje si nebo krade. Není-li žebrání úspěšné, vypůjčí si. Když nemůže platit, krade, a když je dopaden, slízí potupu. To je zákon hmotné existence. Nikdo zde nemůže žít příliš čestně, a proto se každý snaží uspokojit své smysly za pomoci podvodů, žebrání, půjček a krádeží. Nikdo v tomto hmotném světě proto nežije v klidu.

V tomto hmotném světě se uzavírá mnoho obchodů mezi jednotlivci i celými společnostmi a národy, ale ty postupně vedou k nepřátelství zúčastněných stran. Také v manželském vztahu jsou někdy finanční transakce zmařeny nebezpečnými podmínkami hmotného života — člověk například onemocní nebo se dostane do finančních nesnází. V moderním věku se většina zemí ekonomicky rozvíjí, ale kvůli obchodním výměnám jsou jejich vztahy zjevně napjaté. Nakonec mezi sebou národy vyhlašují války a výsledkem těchto bouří je zkáza po celém světě a lidé nesmírně trpí.

V tomto hmotném světě je rodina institucí pro sex. Yan maithunādi-gṛhamedhi-sukham (Bhāg. 7.9.45). Otec a matka mají sex a plodí děti, které se ožení či vdají a pokračují stejnou cestou pohlavního života. Po smrti otce a matky uzavírají děti svá vlastní manželství a plodí děti. To se opakuje stále stejným způsobem generaci za generací, aniž by se kdokoliv osvobodil od nesnází hmotného života. Nikdo nepřijímá duchovní proces poznání a odříkání, který vrcholí bhakti-yogou. Lidský život je ve skutečnosti určen pro jñānu a vairāgyu, poznání a odříkání. Jejich prostřednictvím lze dospět na úroveň oddané služby. V tomto věku se lidé bohužel vyhýbají společnosti osvobozených osob (sādhu-saṅga) a nadále žijí svým jednotvárným rodinným životem. Kvůli finančním a sexuálním transakcím se proto dostávají do potíží.

Velcí političtí vůdci možná dokáží porazit stejně mocné politické odpůrce, ale bohužel nedokáží přemoci své silné smysly — nepřátele, kteří je neustále doprovázejí. Neschopni porazit tyto blízké nepřátele usilují o poražení jiných nepřátel a nakonec umírají v boji o přežití. Nedávají se cestou duchovní realizace a nestanou se sannyāsīny. Někdy se tito velcí vůdci oblékají jako sannyāsīni a říkají si mahātmové, ale jejich jediným zájmem je porazit své politické odpůrce. Maří své životy iluzí “toto je moje země a moje rodina”, a proto nemohou dělat duchovní pokrok a vysvobodit se ze zajetí māyi.

V lese hmotného světa je mnoho zvířat, ptáků, stromů a popínavých rostlin. Někdy chce živá bytost přijmout v těchto rostlinách útočiště — jinými slovy, chce být šťastná v objetí své manželky, jejíž paže se podobají popínavým rostlinám. V těchto rostlinách žije mnoho štěbetajících ptáků; to naznačuje, že muž chce dosáhnout uspokojení nasloucháním sladkému hlasu své manželky. Ve stáří se ovšem začne obávat blížící se smrti, která je zde přirovnána ke řvoucímu lvu. Aby se zachránil před útokem lva, uchyluje se k neautorizovaným svāmīm, yogīnům, inkarnacím, šarlatánům a podvodníkům. Takto svedený iluzorní energií maří svůj život. Je řečeno: hariṁ vinā mṛtiṁ na taranti — nikdo se nemůže zachránit před bezprostředním nebezpečím smrti, aniž by přijal útočiště u Nejvyšší Osobnosti Božství. Slovo hari označuje jak lva, tak Nejvyššího Pána. Pro ochranu před tlapami Hariho — lva smrti — musí člověk přijmout útočiště u svrchovaného Hariho — Nejvyšší Osobnosti Božství. Lidé s nedostatečným poznáním se pro ochranu před spáry smrti uchylují k neoddaným podvodníkům a šarlatánům. V lese hmotného světa chce být živá bytost ze všeho nejdříve šťastná tím, že se odevzdá liánovitým pažím své manželky a poslouchá její sladký hlas. Později se někdy odevzdává takzvaným guruům a sādhuům, kteří jsou jako jeřábi, volavky a supi. V obou případech je oklamána, protože se neodevzdává Nejvyššímu Pánu.

Občas se stává, že nějaký hlupák, který je znechucený špatnou společností, přijde do styku s oddanými a brāhmaṇy a přijme zasvěcení od duchovního mistra. Na jeho radu se snaží dodržovat usměrňující zásady, ale naneštěstí se jeho pokyny nedokáže řídit. Opustí proto společnost oddaných a odejde do společnosti opičích lidí, kteří se zajímají jen o sex a omamné látky. Takzvaní spiritualisté jsou přirovnáni k opicím. Opice někdy navenek připomínají sādhuy, protože žijí nahé v lese a trhají ovoce, ale jejich jediná touha je mít mnoho opičích partnerek a užívat si sexu. Někdy se takzvaní spiritualisté, kteří hledají duchovní život, začnou stýkat s oddanými ve vědomí Kṛṣṇy, ale nedokáží dodržovat usměrňující zásady a držet se cesty duchovního života; proto opustí společnost oddaných a odcházejí se stýkat s požitkáři, kteří jsou přirovnáni k opicím. Znovu se vrátí ke svému sexu a omamným látkám a jsou spokojení, když hledí jeden druhému do obličeje. Takto tráví své životy až do okamžiku smrti.

Zde je popsána zoufalá situace života hospodáře. Život hospodáře je plný utrpení a jediné, co je na něm přitažlivé, je sex se svou manželkou, která svého muže při pohlavním styku kope stejně, jako oslice kope svého partnera. Kvůli neustálému sexu se člověk stává obětí mnoha nevyléčitelných nemocí. Tehdy — ve strachu ze smrti, která je jako slon—zůstává viset na větvích stromu jako opice.

Tak to vypadá v materialistickém životě. Když je člověk v zajetí sexuální touhy, zaplétá se mnoha způsoby a nechápe skutečný životní cíl. Śrīmad-Bhāgavatam (7.5.31) proto říká: na te viduḥ svārtha-gatiṁ hi viṣṇum — lidé obvykle nechápou konečný cíl života. Ve Vedách je řečeno: oṁ tad viṣṇoḥ paramaṁ padaṁ sadā paśyanti sūrayaḥ — ti, kdo jsou duchovně pokročilí, vzhlížejí k lotosovým nohám Viṣṇua. Podmíněná duše ovšem o obnovení svého vztahu s Viṣṇuem nemá zájem, a proto je okouzlena hmotnými činnostmi. Svedena takzvanými vůdci zůstává v trvalém otroctví.

V Bhagavad-gītě Pán Kṛṣṇa přirovnává hmotný svět ke stromu iluze, ze kterého je třeba se vysekat:

“Skutečnou podobu tohoto stromu nelze v tomto světě vnímat. Nikdo neví, kde končí, kde začíná a kde má svůj základ. Živá bytost však musí tento strom s odhodláním skácet zbraní neulpívání. Přitom musí vyhledat ono místo, ze kterého se po jeho dosažení již nikdy nevrátí, a tam se odevzdat Nejvyššímu Pánu, Osobnosti Božství, v Němž má vše svůj počátek a v Němž od nepaměti vše spočívá.” (Bg. 15.3-4)

Lidský život skýtá velkou příležitost k seberealizaci. Je možné se také narodit na nějaké vyšší planetární soustavě mezi polobohy, ale kvůli přemíře hmotného pohodlí tam nelze získat osvobození z hmotného otroctví. I na této Zemi vidíme, že velmi bohatí lidé obvykle nejeví o vědomí Kṛṣṇy zájem. Ten, kdo je inteligentní a skutečně se chce ze zajetí hmoty vysvobodit, se musí stýkat s čistými oddanými. Díky takové společnosti se může postupně odpoutat od hmotné přitažlivosti peněz a žen. Peníze a ženy jsou základní principy hmotné připoutanosti. Těm, kdo mají skutečně vážný zájem vrátit se k Bohu, proto Śrī Caitanya Mahāprabhu radil, že k tomu, aby byli způsobilí vstoupit do království Boha, se musí vzdát peněz a žen. Peníze a ženy lze plně využít ve službě Pánu a ten, kdo je dokáže takto využít, může být vysvobozen z hmotného otroctví. Satāṁ prasaṅgān mama vīrya-saṁvido bhavanti hṛt-karṇa-rasāyanāḥ kathāḥ (Bhāg. 3.25.25). Jedině ve společnosti oddaných lze vychutnávat oslavování Nejvyšší Osobnosti Božství. Stačí okamžik styku s čistým oddaným, a člověk může být na své cestě zpátky k Bohu úspěšný.

Styky s čistými oddanými živou bytost nepochybně vysvobozují z hmotného zajetí. To je jistě pravda v případě styku krále Rahūgaṇy s Jaḍa Bharatou. Král Rahūgaṇa se okamžitě zbavil všech pochybností vyplývajících z hmotné společnosti. Argumenty, které dávají čistí oddaní svým žákům, jsou tak přesvědčivé, že i tupý žák je okamžitě osvícen duchovním poznáním.

Král Rahūgaṇa se velice kál za to, že donutil Jaḍa Bharatu nést královská nosítka. Začal se proto modlit ke všem brāhmaṇům a seberealizovaným osobám, i když si třeba mohou hrát jako děti nebo se skrývat v různých převlecích. Čtyři Kumārové cestují všude v podobě pětiletých chlapců a je i mnoho dalších brāhmaṇů — znalců Brahmanu — kteří putují křížem krážem po povrchu Země jako mladí muži, děti nebo avadhūtové. Členové královských dynastií, namyšlení vlivem svého postavení, obvykle tyto velké duše urážejí. Král Rahūgaṇa proto začal těmto velkým osobnostem skládat uctivé poklony, aby urážlivé krále nepostihl pád do pekelných podmínek. Když někdo urazí velkou osobnost, Nejvyšší Osobnost Božství mu neodpustí, i když samy velké osobnosti se možná neurazí. Mahārāje Ambarīṣe urazil Durvāsā, který se s prosbou o odpuštění obrátil dokonce až na Pána Viṣṇua. Pán Viṣṇu mu však neodpustil a Durvāsā musel padnout k lotosovým nohám Mahārāje Ambarīṣe, přestože Mahārāja Ambarīṣa byl kṣatriya-gṛhastha. Člověk si musí dávat velký pozor, aby se nedopustil přestupku u lotosových nohou vaiṣṇavů a brāhmaṇů.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (3.25.21) Kapiladeva popisuje příznaky velkých osobností: titikṣavaḥ kāruṇikāḥ suhṛdaḥ sarva-dehinām. Svatý oddaný je vždy velice tolerantní. Je přítelem všech živých bytostí a nevytváří si na světě žádné nepřátele. Čistý oddaný má všechny vlastnosti sādhua a Jaḍa Bharata je toho příkladem. Když ho král Rahūgaṇa urazil, jeho smysly to vzrušilo, protože měl hmotné tělo, ale jelikož se mu později král pokorně odevzdal, Jaḍa Bharata mu prominul. Povinností každého, kdo se chce vrátit k Bohu, je být pokorný jako král Rahūgaṇa a prosit o odpuštění vaiṣṇavy, které mohl urazit. Vaiṣṇavové jsou obvykle velice laskaví, a proto když se člověk okamžitě odevzdá u lotosových nohou vaiṣṇavy, je ihned zbaven reakcí za své urážky. Pokud tak neučiní, reakce mu zůstanou a výsledky nebudou právě příjemné.

Caitanya-caritāmṛta (Madhya 22.54) uvádí:

Je pravda, že když někdo přijme útočiště u čistého oddaného, dosáhne naprosté dokonalosti i v případě, že jejich setkání bylo pouze krátké. Sādhu je čistý oddaný Pána. Máme praktickou zkušenost, že první pokyn našeho duchovního mistra nás tak naplnil vědomím Kṛṣṇy, že dnes jsme přinejmenším na cestě vědomí Kṛṣṇy a chápeme filozofii. Výsledkem je, že se do tohoto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy zapojuje mnoho oddaných. Celý svět se točí pod vlivem tělesného pojetí — na celém světě proto musí být oddaní, aby lidi tohoto falešného tělesného pojetí zbavili a plně je zaměstnali ve vědomí Kṛṣṇy.

Mnoho příběhů a událostí ve Śrīmad-Bhāgavatamu je popsáno obrazně. Neinteligentní lidé těmto alegorickým popisům nemusí rozumět; povinností studenta je proto vyhledat pravého duchovního mistra a požádat ho o přímé vysvětlení.