Jaḍa Bharata byl sice donucen nést nosítka, ale nevzdal se svého soucitu s nebohými mravenci, kteří se objevovali na cestě. Oddaný Pána nezapomíná na svou oddanou službu a další příznivé činnosti, ani když je v sebevíce nepříjemném postavení. Jaḍa Bharata byl kvalifikovaný brāhmaṇa s pokročilým duchovním poznáním, ale přesto byl donucen nést královská nosítka. Nevadilo mu to, ale když kráčel po cestě, nemohl zapomenout na své povinnosti a vyhýbal se zabití jediného mravence. Vaiṣṇava není nikdy zlý a nedopouští se zbytečného násilí. Na cestě bylo mnoho mravenců, ale Jaḍa Bharata dával pozor a díval se vždy metr před sebe. Šlápl na zem až tehdy, když byli mravenci pryč. Vaiṣṇava je v srdci vždy velice laskavý ke všem živým bytostem. Pán Kapiladeva vysvětluje ve Své sāṅkhya-yoze: suhṛdaḥ sarva-dehinām. Živé bytosti přijímají různé tělesné podoby. Podle těch, kdo nejsou vaiṣṇavy, si soucit zaslouží pouze lidská společnost, ale Kṛṣṇa prohlašuje, že je svrchovaným otcem všech životních forem. Vaiṣṇava si proto dává pozor, aby předčasně nebo zbytečně neusmrtil žádného živého tvora. Všem živým bytostem je dána jistá doba, po kterou mají být uzavřeny v určitém druhu hmotného těla; tuto vyměřenou dobu musí dovršit, než se budou moci přemístit do jiného těla. Zabití zvířete nebo jakéhokoliv živého tvora jen vytvoří překážku v jeho dokončení nuceného pobytu v daném těle. Člověk by tedy neměl zabíjet těla pro svůj smyslový požitek, protože to ho zaplétá do hříšného jednání.

Podle zásad politické vědy se král někdy snaží své podřízené uklidnit, někdy je trestá, někdy se jim vysmívá a někdy je odměňuje. Tímto způsobem král vládne svým podřízeným. Nosičům bylo jasné, že se Mahārāja Rahūgaṇa zlobí a chystá se je potrestat.

Ostatní nosiči byli śūdrové, zatímco Jaḍa Bharata byl nejen brāhmaṇa, člen vyšší třídy, ale také velký oddaný. Śūdrové nemají s ostatními živými bytostmi soucit, ale vaiṣṇava nemůže jednat jako śūdra. Jakmile jsou dáni dohromady śūdra a bráhmanský vaiṣṇava, nastane v plnění povinností nerovnováha. Śūdrové kráčeli s nosítky, aniž by mravencům na zemi věnovali sebemenší pozornost, ale Jaḍa Bharata nemohl jednat jako śūdra, a proto vznikly potíže.

Tento verš vysvětluje rozdíl mezi rajo-guṇou a sattva-guṇou. Přestože byl král spravedlivý a pokročilý v politické vědě a řízení vlády, ovládala ho kvalita vášně, a proto se kvůli nepatrnému popudu rozhněval. Jaḍa Bharata sice kvůli své hře na hluchého a němého zakoušel různé urážky, ale díky své duchovní pokročilosti zachovával mlčení. Jeho brahma-tejaḥ, záři Brahmanu, však u něho nebylo zřetelně vidět.

Takto ho král kritizoval jízlivými slovy, ale Jaḍa Bharata bez ohledu na kritiku nehodnotil situaci na základě tělesného pojetí. Věděl, že není toto tělo, neboť již dosáhl své duchovní totožnosti. Nebyl tlustý ani hubený a neměl nic společného s kusem hmoty, který je kombinací pěti hrubých a tří jemných prvků. S hmotným tělem a jeho dvěma rukama a nohama ho nic nepojilo, neboť již plně realizoval svou duchovní totožnost (ahaṁ brahmāsmi). Králova jízlivá kritika se ho proto nedotkla. Aniž by cokoliv řekl, nesl nosítka jako předtím.

Jaḍa Bharata byl zcela osvobozený. Nevšímal si ani toho, že se lupiči pokoušeli zabít jeho tělo — dobře věděl, že není tímto tělem. Nevadilo by mu ani, kdyby bylo tělo zabito, neboť byl plně přesvědčený o skutečnosti, kterou popisuje Bhagavad-gītā (2.20): na hanyate hanyamāne śarīre. Věděl, že nemůže být zabit, ani kdyby bylo zabito jeho tělo. Ačkoliv sám neprotestoval, Nejvyšší Pán v podobě Svého zástupce nemohl tolerovat nespravedlivost lupičů; proto byl Jaḍa Bharata milostí Kṛṣṇy zachráněn a lupiči byli zabiti. Také v tomto případě — když nesl krále — věděl, že není tímto tělem. Jeho tělo bylo velice silné, zdravé a plně schopné nést nosítka. Jelikož byl osvobozený od tělesného pojetí, králova jízlivá slova se ho vůbec nedotkla. Tělo živé bytosti je vytvořené podle její karmy a hmotná příroda dodává složky potřebné pro rozvoj určitého druhu těla. Duše, kterou tělo pokrývá, se liší od tělesné schránky; proto nic příznivého ani zlého pro tělo duši neovlivní. Vedy uvádějí: asaṅgo hy ayaṁ puruṣaḥ — duše není nikdy ovlivněná hmotnými změnami.

Zde je vyložen rozdíl mezi tím, kdo žije v tělesném pojetí, a tím, kdo toto pojetí překonal. Král Rahūgaṇa se v tělesném pojetí považoval za krále a mnoha nežádoucími způsoby Jaḍa Bharatu káral. Jaḍa Bharata byl seberealizovaný, dokonale situovaný na transcendentální úrovni, a proto se vůbec nehněval; místo toho se usmál a začal králi Rahūgaṇovi předávat své učení. Vysoce pokročilý vaiṣṇava, oddaný, je přítelem všech živých bytostí, a tedy i svých nepřátel. Ve skutečnosti nikoho za nepřítele nepovažuje. Suhṛdaḥ sarva-dehinām. Někdy se zdánlivě rozhněvá na neoddaného, ale tomu to přinese jen prospěch. Ve védské literatuře to dokládají různé příklady. Jednou se například Nārada rozhněval na dva Kuverovy syny, Nalakūvaru a Maṇigrīvu, a potrestal je tím, že je proměnil ve stromy. Výsledkem ovšem bylo, že je později osvobodil Pán Śrī Kṛṣṇa. Oddaný se nachází na absolutní úrovni a není rozdíl mezi tím, zda se hněvá nebo je potěšen, protože v obou případech dává požehnání.

V Bhagavad-gītě je řečeno, že toho, kdo má pokročilé duchovní poznání, nerozrušují bolesti a radosti hmotného těla. Hmotné tělo je zcela oddělené od duše, a jeho bolesti a radosti jsou něčím přebytečným. Praktikování askeze je určené pro pochopení rozdílu mezi tělem a duší a také toho, jak může duše zůstat neovlivněná radostmi a bolestmi těla. Jaḍa Bharata se nacházel na úrovni seberealizace. Byl zcela odpoutaný od tělesného pojetí, a proto okamžitě zaujal toto postavení a přesvědčil krále, že ať už řekl král o jeho těle cokoliv sporného, nic z toho se nevztahovalo na něho jako na duši.

Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura zpívá: deha-smṛti nāhi yāra, saṁsāra-bandhana kāhāṅ tāra. Ten, kdo je duchovně pokročilý, nemá žádné spojení s tělem a jeho akcemi a reakcemi. Když člověk pochopí, že není toto tělo, a proto není tlustý ani hubený, dosáhne nejvyšší podoby duchovní realizace. Toho, kdo není duchovně realizovaný, zaplétá tělesné pojetí do hmotného světa. V současné době celá lidská společnost trpí následkem tělesného pojetí; śāstry proto označují lidi tohoto věku za dvounohá zvířata (dvipada-paśu). V civilizaci řízené takovými zvířaty nemůže být nikdo šťastný. Naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se snaží povznést pokleslou lidskou společnost na úroveň duchovního porozumění. Není možné, aby se každý stal okamžitě seberealizovanou duší, jako byl Jaḍa Bharata. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.2.18) je však řečeno: naṣṭa-prāyeṣv abhadreṣu nityaṁ bhāgavata-sevayā — šířením zásad Bhāgavatamu můžeme povznést lidskou společnost na úroveň dokonalosti. Ten, koho neovlivňují tělesná pojetí, může pokročit k oddané službě Pánu.

Čím více se osvobozujeme od tělesného pojetí, tím více se upevňujeme v oddané službě a tím více jsme šťastní a pokojní. Śrīla Madhvācārya v této souvislosti říká, že ti, kdo jsou příliš ovlivněni hmotou, zůstávají v tělesném pojetí. Takoví lidé se zajímají pouze o různé tělesné příznaky, zatímco ten, kdo je od tělesného pojetí osvobozený, žije nezávisle na těle dokonce i v hmotných podmínkách.

Tělesné pojetí je základním principem utrpení v hmotné existenci. Zvláště v Kali-yuze jsou lidé tak nevzdělaní, že ani nedokáží pochopit skutečnost, že tělo se mění každým okamžikem a že konečná změna se nazývá smrt. V tomto životě může být živá bytost králem a v dalším životě psem; podle toho, jaká je její karma. Duše spí hlubokým spánkem způsobeným silou hmotné přírody a vždy je uvedena do určitého stavu, který se opět změní v jiný. Živá bytost prodlužuje svůj podmíněný život bez seberealizace a poznání a falešně se prohlašuje za krále, služebníka, kočku či psa, což jsou pouze různé proměny způsobené vyšším řízením. Takovými dočasnými tělesnými pojetími bychom se neměli nechat zmást. Nikdo ve skutečnosti není v tomto hmotném světě pánem, neboť vše podléhá hmotné přírodě, která je pod vládou Nejvyšší Osobnosti Božství. Svrchovaným pánem je tedy Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství. To vysvětluje Caitanya-caritāmṛta: ekale īśvara kṛṣṇa, āra saba bhṛtya — jediným pánem je Kṛṣṇa a všichni ostatní jsou Jeho služebníci. Naše zapomnění vztahu s Nejvyšším Pánem je příčinou našeho utrpení v hmotném světě.

Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno: ahaṁ mameti — člověk si myslí: “Jsem toto tělo a v tomto tělesném vztahu je toto můj pán, toto je můj služebník, toto je má manželka a toto je můj syn.” Vzhledem k řízení hmotné přírody a nevyhnutelným změnám těla jsou všechna taková pojetí dočasná. Setkáváme se jako stébla plovoucí na vlnách oceánu, jež od sebe budou podle zákonů vln nevyhnutelně oddělena. V hmotném světě pluje každý na vlnách oceánu nevědomosti. Bhaktivinoda Ṭhākura to popsal takto:

(miche) māyāra vaśe, yāccha bhese’,

khāccha hābuḍubu, bhāi

(jīva) kṛṣṇa-dāsa, ei viśvāsa,

karle ta’ āra duḥkha nāi

Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura říká, že všichni muži a ženy plují jako stébla na vlnách hmotné přírody. Když pochopí, že jsou věčnými služebníky Kṛṣṇy, tato situace pro ně skončí. Bhagavad-gītā (3.37) uvádí: kāma eṣa krodha eṣa rajoguṇa-samudbhavaḥ. Kvůli působení kvality vášně toužíme po mnoha věcech a podle naší touhy a nařízení Nejvyššího Pána nám hmotná příroda dá určitý druh těla. Po nějaký čas hrajeme roli pána či služebníka, stejně jako herci hrají na jevišti pod řízením někoho jiného. V lidské podobě bychom však měli toto nesmyslné představení ukončit a vrátit se do svého původního přirozeného stavu, který se nazývá vědomí Kṛṣṇy. V tuto chvíli je skutečným pánem hmotná příroda. Daivī hy eṣā guṇamayī mama māyā duratyayā (Bg. 7.14). Pod vlivem hmotné přírody se stáváme služebníky a pány, ale přijmeme-li vládu Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, a Jeho věčných služebníků, tento dočasný stav skončí.

Každý v tomto hmotném světě jedná jako blázen pod určitými dojmy, jichž působením iluze nabyl v hmotném podmínění. Například zloděj, který ví, že krást se nemá a že za to bude následovat trest krále či Boha, a který viděl, jak zloděje zatýká a trestá policie, přesto znovu a znovu krade. Je posedlý myšlenkou, že bude-li krást, bude šťastný. To je příznak šílenství. Přestože je zloděj opakovaně trestán, nemůže se vzdát svého zvyku krást — takový trest proto nemá žádný význam.

Vznešený oddaný Pána si o sobě nikdy nemyslí, že je paramahaṁsa či osvobozená duše. Neustále zůstává pokorným služebníkem Pána. Za jakýchkoliv nepříznivých okolností vždy souhlasí s tím, že si vytrpí výsledky svého minulého života. Nikdy neviní Pána, že ho do takové strastiplné situace přivedl. To jsou příznaky vznešeného oddaného. Tat te 'nukampāṁ susamīkṣyamāṇaḥ. Když oddaný trpí nějakými nepříznivými podmínkami, vždy to přijímá tak, že Pán zmírňuje jeho zasloužené utrpení. Nikdy se na svého pána nezlobí; je spokojený s jakýmkoliv postavením, které mu Pán dá. V každém případě pokračuje s plněním svých povinností v oddané službě. Takový oddaný má zaručený návrat domů, zpátky k Bohu. Śrīmad-Bhāgavatam (10.14.8) uvádí:

“Můj milý Pane, ten, kdo neustále čeká, až mu udělíš Svou bezpříčinnou milost, kdo snáší reakce za své minulé nesprávné jednání a z hloubi srdce Ti přitom vzdává uctivé poklony, je nepochybně způsobilý pro osvobození, neboť se stalo jeho právoplatným nárokem.”

V Bhagavad-gītě (4.2) Pán Kṛṣṇa říká:

“Takto byla tato nejvyšší věda předávána posloupností duchovních učitelů, a tak ji pochopili svatí králové. Časem však byla posloupnost přerušena, a proto se zdá, že původní věda je nyní ztracena.”

Díky učednické posloupnosti byli členové královského rodu na stejné úrovni jako velcí světci (rāja-ṛṣiové). V dřívějších dobách vládci chápali filozofii života a věděli, jak připravovat občany na dosažení téže úrovně. Jinými slovy, věděli, jak občany osvobodit od dalšího rození a umírání. Když Mahārāja Daśaratha vládl v Ayodhyi, přišel za ním jednou velký mudrc Viśvāmitra, který si chtěl odvést Pána Rāmacandru a Lakṣmaṇa do lesa, aby tam zabili jednoho démona. Jakmile světec Viśvāmitra vstoupil na dvůr Mahārāje Daśarathy, král se ho na přivítanou zeptal: aihiṣṭaṁ yat tat punar-janma-jayāya. Otázal se mudrce, zda úspěšně pokračuje ve své snaze překonat opakující se zrození a smrt. Na tomto bodu se zakládá celá védská civilizace. Musíme vědět, jak překonat koloběh zrození a smrti. Také Mahārāja Rahūgaṇa znal smysl života, a proto okamžitě ocenil životní filozofii, kterou mu Jaḍa Bharata předložil. To je základ védské společnosti. Učenci, brāhmaṇové, světci a mudrci, kteří si byli plně vědomi cíle Ved, radili příslušníkům královského stavu, jak prospět ostatním, a obyčejní lidé měli z jejich spolupráce užitek. Vše bylo proto úspěšné. Mahārāja Rahūgaṇa dosáhl této dokonalosti — chápání ceny lidského života — a proto litoval svých urážlivých slov vůči Jaḍa Bharatovi. Okamžitě sestoupil z nosítek a padl na zem k jeho lotosovým nohám, aby mu Jaḍa Bharata prominul a aby od něho mohl dále naslouchat o životních hodnotách. Tomu se říká brahma-jijñāsā (dotazování se na Absolutní Pravdu). Současní vysocí vládní úředníci o životních hodnotách nic nevědí, a když se světci snaží šířit védské poznání, nejenže jim takzvaní výkonní představitelé neskládají uctivé poklony, ale navíc se pokoušejí duchovní propagandě bránit. Dřívější královskou vládu tedy můžeme přirovnat k nebi a současnou vládu k peklu.

Mahārāja Rahūgaṇa si velice přál získat další osvícení ve védském poznání, protože chápal, že Jaḍa Bharata patří k bráhmanskému rodu — buď z hlediska učednické posloupnosti, nebo zrozením v dynastii brāhmaṇů. Ve Vedách je řečeno: tad vijñānārthaṁ sa gurum evābhigacchet. Rahūgaṇa přijímal Jaḍa Bharatu jako gurua, ale každý guru musí prokázat své postavení nejen tím, že nosí posvátnou šňůru, ale také tím, že rozvíjí poznání duchovního života. Rovněž významné je, že se Rahūgaṇa ptal Jaḍa Bharaty, ke kterému rodu patří. Existují dva druhy rodů — jeden z hlediska dynastie a druhý z hlediska učednické posloupnosti. Od obou lze získat osvícení. Slovo śuklaḥ se vztahuje na někoho, kdo je v kvalitě dobra. Chce-li člověk získat duchovní poznání, musí vyhledat pravého bráhmanského gurua; buď v učednické posloupnosti, nebo v rodu učených brāhmaṇů.

Když Śrī Caitanya Mahāprabhu poučoval Rūpu Gosvāmīho na Daśāśvamedha-ghāṭu v Prayāgu, velice jasně poukázal na to, jak vážným přestupkem je urazit vaiṣṇavu. Přirovnal vaiṣṇava-aparādhu k šílenému slonu (hātī mātā). Dostane-li se šílený slon do zahrady, zničí všechny plody a květy. Stejně tak ten, kdo se dopustí přestupku proti vaiṣṇavovi, zničí celý svůj duchovní pokrok. Urazit brāhmaṇu je velice nebezpečné a Mahārāja Rahūgaṇa to věděl. Otevřeně proto přiznal svoji chybu. Existuje mnoho nebezpečných věcí — blesky, oheň, Yamarājův trest, potrestání trojzubcem Pána Śivy a podobně — ale žádná se svou závažností nevyrovná urážce brāhmaṇy, jako je Jaḍa Bharata. Mahārāja Rahūgaṇa proto okamžitě sestoupil z nosítek a padl na zem u jeho lotosových nohou, jen aby mu brāhmaṇa Jaḍa Bharata prominul.

Světci, jako je Jaḍa Bharata, nepronášejí obyčejná slova. Vše, co říkají, potvrzují velcí yogīni a osoby pokročilé v duchovním životě. To je rozdíl mezi obyčejnými lidmi a světci. Má-li posluchač chápat slova takových vznešených, duchovně pokročilých lidí, jako je Jaḍa Bharata, musí být sám také pokročilý. Bhagavad-gītu přednesl Pán Kṛṣṇa Arjunovi, a ne někomu jinému. Pro udílení pokynů o duchovním poznání si vybral právě jeho, protože Arjuna byl Jeho velký oddaný a důvěrný přítel. Velké osobnosti rovněž hovoří k pokročilým; nikoliv k śūdrům, vaiśyům, ženám či neinteligentním lidem. Udílet hluboké filozofické pokyny obyčejným lidem je někdy velice riskantní, ale Śrī Caitanya Mahāprabhu nám dal pro dobro pokleslých duší Kali-yugy vynikající nástroj — zpívání Hare Kṛṣṇa mantry. Všichni obyčejní lidé — byť i śūdrové a nižší — se mohou zpíváním této Hare Kṛṣṇa mantry očistit, a pak budou schopni pochopit vznešená filozofická sdělení Bhagavad-gīty a Śrīmad-Bhāgavatamu. V hnutí pro vědomí Kṛṣṇy proto zavádíme zpívání Hare Kṛṣṇa mahā-mantry pro obyčejné lidi, aby se postupně očistili, a poté jim vysvětlujeme učení Bhagavad-gīty a Śrīmad-Bhāgavatamu. Materialisté, jako jsou strī, śūdra a dvija-bandhu, nemohou pochopit slova o duchovním pokroku, ale přesto se každý může uchýlit k vaiṣṇavovi, který zná umění, jak o vznešených námětech vyložených v Bhagavad-gītě a Śrīmad-Bhāgavatamu poučit dokonce i śūdry.

Kṛṣṇa potvrzuje v Bhagavad-gītě:

“Ten z yogīnů, který se ke Mně neustále upíná s velkou vírou a uctívá Mě transcendentální láskyplnou službou, je se Mnou nejdůvěrněji spojen prostřednictvím yogy a je ze všech nejvyšší.” (Bg. 6.47)

Jaḍa Bharata byl dokonalý yogī. Dříve měl tělo krále, Bharaty Mahārāje, a nyní byl tím nejvznešenějším z učených mudrců a vládcem všech mystických sil. I když byl obyčejnou živou bytostí, zdědil veškeré poznání, které předložil Nejvyšší Pán Kapiladeva, a proto ho bylo možné přijmout přímo za Nejvyšší Osobnost Božství. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura potvrzuje ve svých slokách pro duchovního mistra: sākṣād-dharitvena samasta-śāstraiḥ. Vznešená osobnost, jako je Jaḍa Bharata, je na stejné úrovni jako Nejvyšší Osobnost Božství, jelikož plně zastupuje Pána v předávání poznání ostatním. Jaḍa Bharata je zde přijat za přímého zástupce Nejvyšší Osobnosti Božství, neboť udílel poznání jménem Nejvyššího Pána. Mahārāja Rahūgaṇa tedy došel k závěru, že je vhodné se ho ptát na ātma-tattvu, duchovní vědu. Tad-vijñānārthaṁ sa gurum evābhigacchet. Tento védský pokyn je zde rovněž potvrzen. Pokud má někdo skutečně zájem o poznání duchovní vědy (brahma-jijñāsā), musí vyhledat gurua, jako je Jaḍa Bharata.

I když Mahārāja Rahūgaṇa zastával úlohu krále, Jaḍa Bharata ho poučil, že není králem a že on sám také není hluchý a němý. Tato označení tvořila pouze obaly duše. Je nutné, aby každý došel k tomuto poznání. Jak potvrzuje Bhagavad-gītā (2.13): dehino 'smin yathā dehe. Každý je uzavřený v těle, a jelikož tělo není nikdy totožné s duší, tělesné činnosti jsou pouze iluzorní. Ve společnosti takového sādhua, jako byl Jaḍa Bharata, si Mahārāja Rahūgaṇa uvědomil, že jeho činnosti v postavení královské autority nebyly ničím jiným než iluzorními jevy. Souhlasil tedy, že od Jaḍa Bharaty přijme poznání, a to byl začátek jeho dokonalosti. Tad-vijñānārthaṁ sa gurum evābhigacchet. Člověk jako Mahārāja Rahūgaṇa — který velice dychtil poznat hodnoty života a duchovní vědu — musí vyhledat osobnost, jako je Jaḍa Bharata. Tasmād guruṁ prapadyeta jijñāsuḥ śreya uttamam (Bhāg. 11.3.21). Je třeba se obrátit na gurua, jako je Jaḍa Bharata — zástupce Nejvyšší Osobnosti Božství—a ptát se ho na cíl lidského života.

Toto je diskuse mezi neosobní māyāvādskou filozofií a praktickou filozofií vaiṣṇavů. Māyāvādská filozofie vysvětluje tento svět jevů jako neskutečný, ale vaiṣṇavští filozofové s tím nesouhlasí. Vědí, že svět jevů je dočasným projevem, ale není neskutečný. Sen, který se nám v noci zdá, je bezpochyby iluzorní, ale hrůzostrašný sen nás nepochybně ovlivňuje. Únava duše není skutečná, ale dokud je živá bytost pohroužená v iluzorním tělesném pojetí, je takovými iluzorními sny ovlivněná. Ve snu se nelze vyhnout událostem, které v něm prožíváme, a podmíněná duše je nucena kvůli svému snu trpět. Nádoba na vodu vytvořená z hlíny je dočasná a ve skutečnosti neexistuje; existuje pouze hlína. Dokud však nádoba udrží vodu, můžeme ji za tímto účelem používat. Nelze říci, že je absolutně neskutečná.

Tento argument Mahārāje Rahūgaṇy je z praktického hlediska správný, ale pochází z připoutanosti k tělesnému pojetí. Můžeme říci, že člověk, který sedí v autě, se od svého auta bezpochyby liší, ale když se s autem něco stane, pak jeho vlastník, který je k němu přehnaně připoutaný, cítí bolest. Škoda na voze ve skutečnosti nemá s jeho majitelem nic společného, ale jelikož se majitel ztotožňuje se zájmy vozu, cítí radost a bolest, které se s tím pojí. Tomuto podmíněnému stavu se člověk může vyhnout, když odstraní svou připoutanost k autu. Když se pak auto jakkoliv poškodí, majiteli to nebude působit ani radost, ani bolest. Také duše nemá nic společného s tělem a smysly, ale z nevědomosti se s tělem ztotožňuje a cítí radost a bolest na základě radosti a bolesti těla.

Mahārāja Rahūgaṇa zde předkládá velice pádný argument. Śrīla Rūpa Gosvāmī říká ve svém Bhakti-rasāmṛta-sindhu (1.2.4): tasmāt kenāpy upāyena manaḥ kṛṣṇe niveśayet — člověk má být jakýmkoliv způsobem zaměstnán ve vědomí Kṛṣṇy. Každá živá bytost je ve skutečnosti věčným služebníkem Kṛṣṇy, ale vlivem svého zapomnění jedná jako věčný služebník māyi. Dokud slouží māyi, nemůže být šťastná. Naše hnutí pro vědomí Kṛṣṇy si klade za cíl zaměstnat lidi službou Pánu Kṛṣṇovi, což jim pomůže zbavit se všeho hmotného znečištění a hříšného jednání. To potvrzuje Bhagavad-gītā (4.10): vīta-rāga-bhaya-krodhāḥ. Odpoutáme-li se od hmotných činností, zbavíme se strachu a hněvu. Askezí se živá bytost očistí a dosáhne způsobilosti k návratu domů, zpátky k Bohu. Povinností krále je vládnout občanům tak, aby mohli vyvinout vědomí Kṛṣṇy. To by bylo velice prospěšné pro každého. Král či prezident dnes bohužel místo ke službě Pánu vede lidi ke smyslovému požitku, a takové činnosti zajisté nikomu neprospívají. Král Rahūgaṇa chtěl, aby Jaḍa Bharata nesl nosítka, což bylo pro krále jistou formou smyslového požitku. Je-li však někdo zaměstnán jako nosič nosítek ve službě Pánu, je to nepochybně prospěšné. Jestliže prezident v této bezbožné civilizaci nějakým způsobem zaměstná občany oddanou službou — probouzením vědomí Kṛṣṇy — prokáže jim to největší dobro.

Śrī Caitanya Mahāprabhu řekl, že urážkou vaiṣṇavy člověk zničí všechny své duchovní činnosti. Přestupek proti vaiṣṇavovi je považován za přestupek šíleného slona. Šílený slon dokáže zničit celou zahradu, jejíž úprava si vyžádala mnoho práce. Člověk může dosáhnout nejvyšší úrovně oddané služby, ale pokud nějakým způsobem urazí vaiṣṇavu, celá stavba se zhroutí. Král Rahūgaṇa se nevědomky dopustil přestupku proti Jaḍa Bharatovi, ale jelikož měl zdravý rozum, požádal ho o odpuštění. To je způsob, jak se zprostit vaiṣṇava-aparādhy. Oddaný Kṛṣṇy je vždy velice prostý a přirozeně milostivý. Spáchá-li někdo přestupek u lotosových nohou vaiṣṇavy, musí se mu okamžitě omluvit, aby se vyhnul těžkostem ve svém duchovním pokroku.

Mahārāja Rahūgaṇa byl velice inteligentní a byl si vědom nepříznivých důsledků uražení vaiṣṇavy. Úzkostlivě proto žádal Jaḍa Bharatu o odpuštění. Každý by měl kráčet ve stopách Mahārāje Rahūgaṇy a dávat si velký pozor, aby se nedopustil přestupku u lotosových nohou vaiṣṇavy. Śrīla Vṛndāvana dāsa Ṭhākura říká v Caitanya-bhāgavatě (Madhya 13):

“I ten, kdo je silný jako Pán Śiva, jenž v ruce nosí trojzubec, poklesne ze svého duchovního postavení, pokouší-li se urazit vaiṣṇavu. To je výrok všech védských písem.” V Caitanya-bhāgavatě (Madhya 22) říká také toto:

“Toho, kdo pomlouvá vaiṣṇavu, nikdo neochrání. I ten, kdo je silný jako Pán Śiva, bude nepochybně zničen, pomlouvá-li vaiṣṇavu. To říkají všechny śāstry. Pokud někdo nedbá na výrok śāster a opovažuje se pomlouvat vaiṣṇavu, bude za to trpět život za životem.”