Sloka 1b

Text 29.1b

Verš

Text

bhaktiḥ kṛṣṇe dayā jīveṣv
akuṇṭha-jñānam ātmani
yadi syād ātmano bhūyād
apavargas tu saṁsṛteḥ

Synonyma

Synonyms

bhaktiḥ — oddaná služba; kṛṣṇe — Kṛṣṇovi; dayā — milost; jīveṣu — k jiným živým bytostem; akuṇṭha-jñānam — dokonalé poznání; ātmani — vlastního já; yadi — když; syāt — stane se; ātmanaḥ — vlastního já; bhūyāt — musí přijít; apavargaḥ — osvobození; tu — tehdy; saṁsṛteḥ — z pout hmotného života.

bhaktiḥ — devotional service; kṛṣṇe — unto Kṛṣṇa; dayā — mercy; jīveṣu — unto other living entities; akuṇṭha-jñānam — perfect knowledge; ātmani — of the self; yadi — if; syāt — it becomes; ātmanaḥ — of one’s self; bhūyāt — there must be; apavargaḥ — liberation; tu — then; saṁsṛteḥ — from the bondage of material life.

Překlad

Translation

Když je živá bytost pokročilá ve vědomí Kṛṣṇy a milostivá ke druhým a když je její duchovní poznání o seberealizaci dokonalé, okamžitě získá osvobození z pout hmotné existence.

If a living entity is developed in Kṛṣṇa consciousness and is merciful to others, and if his spiritual knowledge of self-realization is perfect, he will immediately attain liberation from the bondage of material existence.

Význam

Purport

Slova dayā jīveṣu, “milost k jiným živým bytostem”, v tomto verši znamenají, že chce-li někdo dělat pokrok v seberealizaci, musí být milostivý ke druhým. To znamená, že když sám dosáhne dokonalosti a pochopí své postavení věčného služebníka Kṛṣṇy, musí toto poznání kázat ostatním. Tak bude živým bytostem prokazovat skutečnou milost. Jiné druhy dobročinnosti mohou být dočasně prospěšné pro tělo, ale živá bytost, duše, je duchovní povahy, a proto jí z konečného hlediska můžeme prokázat skutečnou milost jedině tím, že jí předáme poznání o její duchovní existenci. Caitanya Mahāprabhu říká: jīvera ’svarūpa' haya—kṛṣṇera ’nitya-dāsa'. “Každá živá bytost je ve svém přirozeném postavení služebníkem Kṛṣṇy.” Tuto skutečnost bychom měli dobře vědět a kázat o ní všem lidem. Realizace toho, kdo pochopí, že je věčný služebník Kṛṣṇy, ale nekáže toto poznání, není dokonalá. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura proto zpívá: duṣṭa mana, tumi kisera vaiṣṇava? pratiṣṭhāra tare, nirjanera ghare, tava hari-nāma kevala kaitava — “Má drahá mysli, co ty jsi za vaiṣṇavu? Zpíváš Hare Kṛṣṇa mantru na odlehlém místě jen pro falešnou prestiž a hmotné uznání.” Takto kritizuje lidi, kteří nekáží. Ve Vṛndāvanu je mnoho vaiṣṇavů, kteří nechtějí kázat a většinou se snaží napodobovat Haridāse Ṭhākura. Skutečný výsledek jejich takzvaného zpívání svatého jména v ústraní ovšem je, že spí a myslí na ženy a na peníze. Stejně tak ten, kdo se pouze věnuje chrámovému uctívání, ale nevšímá si zájmů všech lidí a neprojevuje uznání oddaným, se nazývá kaniṣṭha-adhikārī:

In this verse the words dayā jīveṣu, meaning “mercy to other living entities,” indicate that a living entity must be merciful to other living entities if he wishes to make progress in self-realization. This means he must preach this knowledge after perfecting himself and understanding his own position as an eternal servant of Kṛṣṇa. Preaching this is showing real mercy to living entities. Other types of humanitarian work may be temporarily beneficial for the body, but because a living entity is spirit soul, ultimately one can show him real mercy only by revealing knowledge of his spiritual existence. As Caitanya Mahāprabhu says, jīvera ‘svarūpa’ haya — kṛṣṇera ‘nitya-dāsa’: “Every living entity is constitutionally a servant of Kṛṣṇa.” One should know this fact perfectly and should preach it to the mass of people. If one realizes that he is an eternal servant of Kṛṣṇa but does not preach it, his realization is imperfect. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura therefore sings, duṣṭa mana, tumi kisera vaiṣṇava? pratiṣṭhāra tare, nirjanera ghare, tava hari-nāma kevala kaitava: “My dear mind, what kind of Vaiṣṇava are you? Simply for false prestige and a material reputation you are chanting the Hare Kṛṣṇa mantra in a solitary place.” In this way people who do not preach are criticized. There are many Vaiṣṇavas in Vṛndāvana who do not like preaching; they chiefly try to imitate Haridāsa Ṭhākura. The actual result of their so-called chanting in a secluded place, however, is that they sleep and think of women and money. Similarly, one who simply engages in temple worship but does not see to the interests of the mass of people or cannot recognize devotees is called a kaniṣṭha-adhikāri:

arcāyām eva haraye
pūjāṁ yaḥ śraddhayehate
na tad-bhakteṣu cānyeṣu
sa bhaktaḥ prākṛtaḥ smṛtaḥ

(Bhāg. 11.2.47)