Tyto tři verše vysvětlují, jak hmotné tělo živé bytosti spadá pod vládu tří kvalit vnější energie. Samotné tělo je vůz a živá bytost je vlastník těla, což je uvedeno v Bhagavad-gītě (2.13): dehino 'smin yathā dehe. Vlastník těla se nazývá dehī a sídlí uvnitř těla, konkrétně v srdci. O řízení se stará jeden vozataj. Samotný vůz tvoří tři guṇy, kvality hmotné přírody, jak potvrzuje Bhagavad-gītā (18.61): yantrārūḍhāni māyayā. Slovo yantra znamená “vozidlo”. Tělo dává hmotná příroda a jeho řidičem je Paramātmā, Nadduše. Živá bytost je usazená na voze. To je její skutečné postavení.

Živou bytost neustále ovlivňují tři kvality — sattva (dobro), rajas (vášeň) a tamas (nevědomost). To je rovněž potvrzeno v Bhagavad-gītě (7.13): tribhir guṇamayair bhāvaiḥ — živá bytost je zmatena třemi kvalitami hmotné přírody. Tento verš popisuje tři kvality jako tři prapory. Podle praporu se pozná, komu patří vůz, a podobně podle vlivu tří kvalit hmotné přírody snadno zjistíme, jakým směrem vůz jede. Ten, kdo se dokáže dívat, chápe, jak tělo ovládá určitá kvalita hmotné přírody. Tyto tři verše popisují jednání živé bytosti, které dokazuje, jak je tělo ovlivněno kvalitou nevědomosti, i když chce být člověk zbožný. Nārada Muni chtěl králi Prācīnabarhiṣatovi dokázat, že ho ovlivňuje tamo-guṇa, kvalita nevědomosti, přestože ho lidé považovali za velice zbožného.

Člověk následující cestu plodonosných činností (karma-kāṇḍīya) vykonává různé oběti předepsané ve Vedách, které zahrnují zabíjení zvířat, při němž se ověřuje síla védských manter. Zabíjení zvířat spadá jednoznačně pod vládu kvality nevědomosti. Člověk může být i nábožensky zaměřený, ale śāstry — a nejen Vedy, ale i moderní písma různých sekt — přesto doporučují zvířecí oběti. Tyto oběti se sice vykonávají ve jménu náboženství, ale ve skutečnosti jsou určeny pro osoby v kvalitě nevědomosti. Když takoví lidé zabíjejí zvířata, mohou to alespoň dělat ve jménu náboženství. V transcendentálním náboženském systému, jako je vaiṣṇavismus, však pro zvířecí oběti není místo. Tento transcendentální náboženský systém doporučuje Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě (18.66):

“Zanech všech druhů náboženství a odevzdej se Mně. Zbavím tě všech hříšných reakcí. Neboj se.” Jelikož se král Prācīnabarhiṣat věnoval vykonávání různých obětí, při kterých se zabíjela zvířata, Nārada Muni ho upozornil, že takové jednání spadá do kvality nevědomosti. Hned na začátku Śrīmad-Bhāgavatamu (1.1.2) je řečeno: projjhita-kaitavo 'tra. Všechny náboženské systémy spojené s podváděním Śrīmad-Bhāgavatam důsledně zavrhuje. Bhagavad-dharma, náboženství týkající se našeho vztahu s Nejvyšší Osobností Božství, zvířecí oběti nedoporučuje. Při vykonávání saṅkīrtana-yajñi — Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare — není obětování zvířat doporučeno.

Odjezd krále Purañjany do lesa za účelem zabíjení zvířat, popsaný v těchto třech verších, je symbolickým znázorněním toho, jak je živá bytost ovládána kvalitou nevědomosti, a proto vykonává různé činnosti pro smyslový požitek. Již samo hmotné tělo znamená, že se živá bytost nachází pod vlivem tří kvalit hmotné přírody a je pobízena k tomu, aby si užívala hmotných zdrojů. Ovlivňuje-li tělo kvalita nevědomosti, jeho nákaza je velice akutní. Ovlivňuje-li ho kvalita vášně, projevují se příznaky této nákazy. Ovlivňuje-li ho však kvalita dobra, materialistická nákaza ustupuje a tělo se očišťuje. Obřady doporučené v různých náboženských systémech jsou nepochybně na úrovni dobra, ale v tomto hmotném světě je dokonce i kvalita dobra někdy znečištěna jinými kvalitami (vášní a nevědomostí), a proto i člověk v kvalitě dobra někdy jedná pod vlivem nevědomosti.

Zde stojí, že král Purañjana jednou odjel do lesa zabíjet zvířata. To znamená, že se jakožto živá bytost dostal pod vliv kvality nevědomosti. Les, ve kterém král Purañjana lovil, se jmenoval Pañca-prastha. Slovo pañca znamená “pět” a vztahuje se na předměty vnímání pěti smyslů. Tělo má pět činných smyslů — ruce, nohy, jazyk, konečník a genitálie — a s jejich pomocí si užívá hmotného života. Vůz táhlo pět koní, kteří zastupují pět smyslových orgánů — oči, uši, nos, kůži a jazyk. Tyto orgány se nechají velice snadno upoutat smyslovými předměty, a proto je řečeno, že koně byli rychlí. Král Purañjana s sebou vezl dvě výbušné zbraně, které lze přirovnat k falešnému egu (ahaṅkāra). To se vyznačuje dvěma postoji: “jsem toto tělo” (ahantā) a “vše ve vztahu k mému tělu patří mně” (mamatā).

Dvě kola vozu můžeme přirovnat ke dvěma pohonům — hříšnému životu a zbožnému životu. Vůz zdobí tři vlajky, které představují tři kvality hmotné přírody. Pět druhů překážek neboli nerovných cest představuje pět druhů vzduchu proudících v těle. Nazývají se prāṇa, apāna, udāna, samāna a vyāna. Samotné tělo má sedm obalů — kůži, svaly, tuk, krev, morek, kosti a semeno. Živá bytost je pokrytá třemi jemnohmotnými a pěti hrubohmotnými prvky. To jsou překážky, které stojí živé bytosti v cestě k osvobození z hmotného otroctví.

Slovo raśmi (“provaz”) se v tomto verši vztahuje na mysl. Významné je také slovo nīḍa, které označuje hnízdo, ve kterém pták odpočívá. Nīḍa v tomto případě znamená srdce, kde sídlí živá bytost. Toto je jediné místo, kde se živá bytost nachází. Příčiny jejího otroctví jsou dvě: nářek a iluze. V hmotném světě živá bytost stále touží po něčem, co nemůže získat. Žije tedy v iluzi a pod vlivem svého iluzorního postavení neustále naříká. Tento nářek a iluze zde vystupují jako dvi-kūbara, dvě místa připoutání.

Živá bytost vyplňuje své touhy pěti různými způsoby, což se vztahuje na jednání pěti činných smyslů. Zlaté ozdoby a šaty vyjadřují, že je živá bytost ovlivněna kvalitou vášně (rajo-guṇa). Kvalita vášně ovládá zvláště toho, kdo má velké bohatství. Pod jejím vlivem si člověk přeje získat z tohoto hmotného světa mnoho věcí pro svůj požitek. Jedenáct velitelů představuje deset smyslů a mysl. Mysl společně s deseti veliteli neustále plánuje, jak si užívat hmotného světa. Les zvaný Pañca-prastha, kam jel král na lov, je les pěti smyslových předmětů — podoby, chuti, zvuku, vůně a doteku. Takto ve třech verších Nārada Muni popisuje situaci hmotného těla a to, jak je v něm živá bytost uvězněná.

Jeden druh lovu se nazývá “lov žen”. Podmíněná duše se nikdy nespokojí s jednou manželkou. Zvláště ti, kdo neovládají své smysly, stále pronásledují ženy. To, jak se král Purañjana zřekl společnosti své řádné manželky, představuje snahu podmíněné duše shánět mnoho žen pro svůj smyslový požitek. Krále má na všech jeho cestách doprovázet královna, ale když se ho zmocní touha po smyslovém požitku, král neboli podmíněná duše se přestane starat o náboženské zásady. Místo toho se s velkou pýchou chopí svého luku a šípu v podobě připoutanosti a nenávisti. Naše vědomí neustále jedná dvěma způsoby — dobrým či špatným. Když člověk začne být pod vlivem kvality vášně příliš pyšný na své postavení, opustí dobrou cestu a vydá se na špatnou. Kšatrijští králové mají občas doporučeno vyjet do lesa a lovit dravá zvířata, aby se naučili zabíjet, ale účelem těchto loveckých cest není nikdy smyslový požitek. Zabíjet zvířata kvůli masu je lidem zakázáno.

Když začne být člověk příliš pyšný na své hmotné postavení, pokouší se užívat si smyslů bez omezení, neboť je pod vlivem kvalit vášně a nevědomosti. Jeho sklony jsou proto označeny za asurské neboli démonské. Když jsou lidé v démonském rozpoložení, nemají soucit s nebohými zvířaty a staví jatka. To se odborně nazývá sūnā nebo hiṁsā, což znamená “zabíjení živých bytostí”. V Kali-yuze, kvůli rostoucímu vlivu kvalit vášně a nevědomosti, mají téměř všichni lidé asurské, démonské sklony. Proto velice rádi jedí maso a za tím účelem udržují různá jatka.

V tomto věku Kali se milosrdnost téměř vytratila, a proto spolu lidé a národy neustále bojují a válčí. Lidé nechápou, že když bez omezení zabíjejí tolik zvířat, musí být také zabiti jako zvířata ve velkých válkách. To je velice názorně vidět v západních zemích. Na Západě neplatí pro jatka žádná omezení, a proto tam každý pátý nebo desátý rok dochází k velké válce, ve které je nespočetné množství lidí zabito ještě krutěji, než jak se zabíjejí zvířata. Během některých válek vojáci zavírají své nepřátele do koncentračních táborů a tam jim připravují velice krutou smrt. To jsou reakce za neomezené zabíjení zvířat na jatkách a při lovu v lese. Pyšní démoni neznají zákony přírody, zákony Boha. Neomezeně proto zabíjejí nebohá zvířata a vůbec jim na nich nezáleží. V hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je zabíjení zvířat zakázáno. Nikdo není přijat do tohoto hnutí jako pravý student, dokud neslíbí, že bude dodržovat čtyři usměrňující zásady: žádné zabíjení zvířat, žádné požívání omamných látek, žádný nedovolený sex a žádné hazardování. Toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je jedinou silou, která může působit proti hříšným činnostem lidí Kali-yugy.

Je možné se ptát, proč by se měla živá bytost omezovat ve smyslovém požitku. Může-li král jet do lesa a lovit zvířata, aby se naučil zabíjet, proč by se živá bytost, která má smysly, nemohla věnovat neomezenému smyslovému požitku? V současnosti s tímto argumentem vystupují dokonce i takzvaní svāmī a yogīni, kteří veřejně prohlašují, že když máme smysly, musíme je uspokojovat smyslovým požitkem. Tito hloupí svāmī a yogīni ovšem neznají příkazy śāster. Někdy tito darebáci otevřeně popírají śāstry a dokonce veřejně hlásají, že by se už nikdo neměl řídit žádnými śāstrami, žádnými knihami. Říkají: “Pojďte ke mně! Já se vás dotknu a okamžitě budete duchovně pokročilí.”

Démoni chtějí být oklamáni, a proto existuje mnoho podvodníků, aby je oklamali. V současné době (v této Kali-yuze) se celá lidská společnost stala spolkem podvodníků a podvedených. Z toho důvodu nám védská písma dávají náležité pokyny pro uspokojování smyslů. Každý má v tomto věku sklony jíst maso a ryby, pít alkohol a holdovat sexu, ale podle védských pokynů je sex dovolený pouze v manželství, jíst maso se dovoluje, pouze je-li zvíře zabito a obětováno bohyni Kālī, a pro požívání omamných látek také platí jistá omezení. Slovo niyamyate v tomto verši naznačuje, že všechny tyto věci — zabíjení zvířat, požívání omamných látek a sex — mají být usměrněné.

Usměrnění se vztahují na lidi, nikoliv na zvířata. Dopravní předpisy, podle kterých mají lidé jezdit vpravo nebo vlevo, platí pro lidi, ne pro zvířata. Poruší-li zvíře zákon, nikdo ho nepotrestá — člověka však čeká trest. Vedy nejsou určeny pro zvířata, ale pro lidskou společnost. Ten, kdo bez rozmyslu porušuje pravidla a usměrnění Ved, bude potrestán. Člověk by si proto neměl užívat smyslů podle svých chtivých tužeb, ale měl by se přizpůsobit usměrňujícím zásadám daným ve Vedách. Má-li král dovoleno lovit v lese, není to pro jeho smyslový požitek. Se zabíjením si nelze zahrávat. Pokud se král bojí loupežníků, a proto zabíjí nebohá zvířata a potom doma v pohodlí jí jejich maso, musí přijít o své místo. Králové v tomto věku mají právě takové démonské sklony, a proto byla monarchie působením přírodních zákonů ve všech zemích zrušena.

Lidé jsou v tomto věku tak zdegradovaní, že na jednu stranu omezují mnohoženství, a na druhou stranu loví ženy bez omezení. Mnoho podniků veřejně inzeruje, že v tom či onom klubu nebo obchodu se nabízejí dívky “nahoře bez”. Ženy se tak v moderní společnosti stávají nástroji smyslového požitku. Pokyn Ved je ovšem takový, že chce-li si muž užívat s více ženami — k čemuž občas tíhnou příslušníci vyšších společenských tříd (brāhmaṇové, kṣatriyové a vaiśyové), a někdy dokonce i śūdrové—může mít více manželek. Manželství znamená mít ženu zcela ve své péči a žít pokojně bez sexuální nevázanosti. V současnosti je ovšem zhýralost neomezená. Přesto se však vydává zákon, že nikdo nesmí mít více než jednu manželku. To je typické pro démonskou společnost.

Podobně jako vláda může vydávat svým občanům povolení k obchodní činnosti, aby usměrnila jejich jednání, dávají Vedy pokyny, které omezují a usměrňují všechny naše plodonosné činnosti. Všechny živé bytosti si přicházejí do tohoto hmotného světa užívat. Proto jsou zde Vedy — aby usměrňovaly smyslový požitek. Ten, kdo uspokojuje své smysly podle védských zásad, se nezaplete do akcí a reakcí svého jednání. Jak je řečeno v Bhagavad-gītě (3.9): yajñārthāt karmaṇaḥ — člověk má jednat pouze v rámci vykonávání oběti, aby uspokojil Pána Viṣṇua. Anyatra loko 'yaṁ karma-bandhanaḥ — jakýkoliv jiný čin přinese odplatu, která bude živou bytost poutat. Lidská podoba je zvláště určena k osvobození se z pout zrození, smrti, stáří a nemoci. Védské zásady proto usměrňují naše jednání takovým způsobem, abychom naplnili své touhy po smyslovém požitku a zároveň se postupně vysvobozovali z hmotného otroctví. Jednání podle těchto zásad se nazývá poznání. Slovo veda vlastně znamená “poznání”. Slova jñānena na sa lipyate naznačují, že ten, kdo se řídí védskými zásadami, se nezaplete do akcí a reakcí spojených s jeho plodonosným jednáním.

Každému se proto doporučuje, aby jednal podle védských pokynů, a nikoliv nezodpovědně. Jedná-li občan státu podle vládních zákonů a povolení, nezaplete se do trestných činností. Lidské zákony mají ovšem vždy své nedostatky, protože je vytvářejí lidé, kteří chybují, podléhají iluzi, podvádějí a mají nedokonalé smysly. Védské pokyny jsou jiné, neboť nemají tyto čtyři nedostatky. Pokyny Ved jsou bezchybné. Védské poznání je poznání získané přímo od Boha, a tím pádem není ovlivněno iluzí, podváděním, chybami či nedokonalými smysly. Je dokonalé, protože přichází přímo od Boha prostřednictvím parampary, učednické posloupnosti. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.1.1) je řečeno: tene brahma hṛdā ya ādi-kavaye. První bytost tohoto vesmíru, Pána Brahmu zvaného ādi-kavi, poučil Kṛṣṇa ze srdce. Poté, co Brahmā přijal védské pokyny od Samotného Pána Kṛṣṇy, předal toto poznání prostřednictvím systému paramparā Nāradovi a Nārada ho předal Vyāsovi. Díky tomu je védské poznání dokonalé. Budeme-li jednat podle něho, nepřipadá v úvahu, že bychom se zapletli do hříšných činností.

V tomto verši je mnoho důležitých slov. Prvním je anyathā, “jinak”, které označuje toho, kdo nevěnuje pozornost védským pravidlům a usměrněním. Pravidla a usměrnění daná ve Vedách se nazývají śāstra-vidhi. Bhagavad-gītā jasně říká, že ten, kdo nepřijme śāstra-vidhi a jedná náladově či pod vlivem falešné pýchy, nedosáhne v tomto životě ani dokonalosti, ani štěstí či osvobození z hmotných podmínek.

“Ten, kdo se nestará o příkazy písem a jedná podle vlastního rozmaru, nedosáhne ani dokonalosti, ani štěstí, ani nejvyššího cíle.” (Bg. 16.23) Jakmile někdo vědomě přestupuje pravidla śāster, zaplétá se více a více do hmotné existence v rámci tří kvalit hmotné přírody. Lidská společnost by se tedy měla řídit védskými životními zásadami, jak je shrnuje Bhagavad-gītā. Jinak bude nadále žít v hmotném světě. Hlupáci nevědí, že duše prochází skrze 8 400 000 životních druhů. Když postupnou evolucí dojde do lidské životní podoby, má následovat pravidla a usměrnění daná ve Vedách. Śrī Caitanya Mahāprabhu říká, že živá bytost od nepaměti trpí třemi druhy hmotného utrpení kvůli svému démonskému postoji, který představuje její snaha o vzpouru proti Nejvyšší Osobnosti Božství. Kṛṣṇa to rovněž potvrzuje v Bhagavad-gītě (15.7):

“Živé bytosti v tomto podmíněném světě jsou Mé věčné dílčí části. Kvůli tomu, že žijí podmíněným životem, těžce bojují se šesti smysly, jež zahrnují také mysl.” Každá živá bytost je nedílnou částí Boha. Nemá důvod vstoupit do hmotného světa, který je plný trojího utrpení, ale přesto dobrovolně přijímá hmotnou existenci pod falešnou záminkou, že se stane poživatelem. Aby ji Pán zachránil z této hrozné situace, dává jí ve Své inkarnaci Vyāsadeva veškerou védskou literaturu. Je řečeno:

“Živá bytost je od nepaměti materialistou, neboť zapomíná na Kṛṣṇu. Kṛṣṇova iluzorní energie jí proto v hmotném světě připravuje různá utrpení.” (Cc. Madhya 20.117)

“Když je živá bytost okouzlena vnější energií, nemůže sama oživit své původní vědomí Kṛṣṇy. Z toho důvodu jí Kṛṣṇa laskavě dává védskou literaturu, jako jsou čtyři Vedy a osmnáct Purāṇ.” (Cc. Madhya 20.122) Každá lidská bytost by tedy měla využít védských pokynů — jinak ji budou poutat její náladové činnosti a bude postrádat vedení.

Dále je v tomto verši velice důležité slovo mānārūḍhaḥ. Pod záminkou, že se stanou velkými filozofy a vědci, jednají lidé na celém světě na mentální úrovni. Jsou to obvykle neoddaní, jelikož se nezajímají o pokyny, které dal Pán první živé bytosti, Pánu Brahmovi. Bhāgavatam (5.18.12) proto říká:

Neoddaný nemá žádné dobré kvalifikace, neboť jedná na mentální úrovni. Na této úrovni je člověk neustále nucen měnit své pojetí poznání. Proto vidíme, jak jeden filozof nesouhlasí s druhým filozofem a jak jeden vědec předkládá teorii, která odporuje teorii druhého vědce. To vše je způsobeno tím, že jednají na mentální úrovni, aniž by měli základní normu poznání. Védské pokyny však vycházejí z daného standardu poznání, i když se někdy může zdát, že si některé údaje odporují. Vedy představují standard poznání a je třeba je přijmout, přestože obsahují zdánlivé protiklady. Kdo je nepřijme, zůstane spoután hmotnou existencí.

Hmotnou existenci v tomto verši popisují slova guṇa-pravāha, “tok tří kvalit hmotné přírody”. Śrīla Bhaktivinoda Ṭhākura proto v jedné písni říká: miche māyāra vaśe, yāccha bhese', khāccha hābuḍubu, bhāi — “Proč trpíš? Proč se střídavě topíš ve vlnách hmotné přírody a vyplouváš na povrch?” Jīva kṛṣṇa-dāsa, e viśvāsa, karle ta'āra duḥkha nāi — “Prosím uznej, že jsi služebník Kṛṣṇy. Pak se zbavíš všeho utrpení.” Jakmile se živá bytost odevzdá Kṛṣṇovi a přijme dokonalý standard poznání, kterým je Bhagavad-gītā taková, jaká je, oprostí se od hmotných kvalit přírody a již nepoklesne a své poznání neztratí.

Naṣṭa-prajñaḥ. Slovo prajña znamená “dokonalé poznání” a naṣṭa-prajña znamená “ten, kdo nemá dokonalé poznání”. Ten, kdo nemá dokonalé poznání, má jen mentální spekulace, kvůli kterým klesá čím dál hlouběji do pekelných životních podmínek. Pokud někdo překračuje zákony dané v śāstrách, nemůže očistit své srdce. Není-li srdce očištěné, člověk jedná podle tří kvalit hmotné přírody. Tyto činnosti velice pěkně vysvětluje sedmnáctá kapitola Bhagavad-gīty ve verších 1 až 6. V Bhagavad-gītě (2.45) se dále praví:

“Vedy se převážně zabývají tématy v rámci tří kvalit hmotné přírody. Povznes se nad tyto kvality, ó Arjuno, a buď jim transcendentální. Zbav se všech dualit a tužeb po zisku a bezpečí a setrvávej na úrovni skutečného já.” Celý svět a veškeré hmotné poznání spadá do tří kvalit hmotné přírody. Musíme transcendovat tyto kvality, a abychom dosáhli úrovně transcendence, musíme následovat pokyny Nejvyšší Osobnosti Božství. Tak dosáhneme ve svém životě dokonalosti. Jinak budeme smeteni třemi kvalitami hmotné přírody. To dále vysvětluje Śrīmad-Bhāgavatam (7.5.30) slovy Prahlāda Mahārāje:

Materialisty, kteří jsou příliš zabráni do hmotného požitku a neznají nic mimo své hmotné zkušenosti, unášejí rozmary hmotné přírody. Jejich život se dá označit jako žvýkání toho, co již bylo přežvýkané, a jejich neovládnuté smysly je mají zcela ve své moci. Tak tito materialisté klesají do nejtemnějších pekelných oblastí.

Polobozi neboli oddaní Pána jsou velice zarmouceni, když démoni zabíjejí zvířata. V moderním věku udržuje démonská civilizace po celém světě různá jatka. Ničemní svāmī a yogīni doporučují hloupým lidem i nadále jíst maso a zabíjet zvířata a přitom se věnovat takzvané meditaci a mystickým cvikům. To vše jsou příšerné věci a soucitný člověk, oddaný Pána, je z pohledu na ně velice nešťastný. Jak jsme již vysvětlili, lovení probíhá i v jiných oblastech. Lovení žen, pití různého alkoholu, požívání omamných látek, zabíjení zvířat a holdování sexu — to vše tvoří základ moderní civilizace. Vaiṣṇavové jsou velice nešťastní, když vidí, že na světě panuje taková situace, a proto se usilovně snaží šířit toto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy.

Oddané bolí dívat se na lovení a zabíjení zvířat v lese, porážení zvířat ve velkém na jatkách a zneužívání mladých dívek v nevěstincích, které se nyní skrývají za různými kluby a společnostmi. Velký mudrc Nārada začal poučovat krále Prācīnabarhiṣata na základě svého nesmírného soucitu se zvířaty zabíjenými při obětech. Ve svých pokynech Nārada Muni vyjádřil, že oddané, jako je on, velice rmoutí veškeré zabíjení, které v lidské společnosti probíhá. Zarmouceni jsou nejen světci, ale i Samotný Bůh, který proto přichází v inkarnaci Pána Buddhy. Jayadeva Gosvāmī o tom zpívá: sadaya-hṛdaya-darśita-paśu-ghātam — Pán Buddha se zjevil ze soucitu, aby ukončil zabíjení zvířat. Jistí darebáci hlásají teorii, že zvíře nemá duši a je něco jako mrtvý kámen, a tím chtějí dokázat, že zabíjení zvířat není hřích. Zvířata ve skutečnosti nejsou mrtvé kameny, ale srdce těch, kdo je zabíjejí, jsou z kamene. Žádná logika ani filozofie na ně proto neplatí. I nadále vydržují jatka a zabíjejí zvířata v lesích. Z toho vyplývá, že ten, kdo nedbá pokynů světců, jako je Nārada Muni a členové jeho učednické posloupnosti, patří jednoznačně do kategorie naṣṭa-prajña, a půjde proto do pekla.

Člověk v kvalitě nevědomosti páchá mnoho hříšných činností. Śrīla Rūpa Gosvāmī vysvětluje v Bhakti-rasāmṛta-sindhu, že člověk hřeší pouze na základě nevědomosti. Výsledkem hříšného života je utrpení. Ti, kdo neznají státní zákony a jednají proti nim, jsou podle nich potrestáni. Zákony přírody jsou také velice přísné. Když se dítě dotkne ohně, aniž by znalo následky, oheň ho spálí, přestože je to jen dítě. Přírodní zákony neznají slitování ani s dítětem. Člověk narušuje přírodní zákony jen kvůli své nevědomosti, a když získá poznání, své hříšné jednání ukončí.

Král zabil mnoho zvířat a byl unaven. Když se člověk setká se světcem, seznámí se s přísnými zákony přírody a stane se zbožným. Bezbožní lidé jsou jako zvířata, ale v tomto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy mohou přijít k rozumu a pochopit skutečnost. Potom zavrhnou čtyři základní zakázané činnosti — nedovolený sex, jedení masa, hazardování a požívání omamných látek. To je počátek zbožného života. Takzvaně zbožní lidé, kteří se věnují těmto čtyřem zakázaným činnostem, jsou podvodníci. Náboženský život a hříšné činnosti se navzájem vylučují. Má-li někdo vážný zájem o náboženský život, cestu osvobození, musí se držet těchto čtyř základních pravidel. Člověk může být jakkoliv hříšný, ale pokud přijme poznání od pravého duchovního mistra, lituje činností svého minulého hříšného života a skončí s nimi, okamžitě získá právo vrátit se domů, zpátky k Bohu. To je možné jedině tehdy, když bude dodržovat pravidla a usměrnění daná śāstrou a následovat pravého duchovního mistra.

V současnosti se celý svět začíná odvracet od slepé materialistické civilizace, kterou lze přirovnat k lovu zvěře v lese. Lidé by měli využít tohoto hnutí pro vědomí Kṛṣṇy a zanechat svého nepříznivého života plného zabíjení. Je řečeno, že ti, kdo zabíjejí zvířata, by neměli žít ani umírat. Žijí-li jen proto, aby zabíjeli zvířata a užívali si se ženami, jejich život není příliš úspěšný. A jakmile zemřou, vstoupí do koloběhu rození a umírání v nižších životních druzích. To také není žádoucí. Tito lidé by měli zanechat zabíjení a připojit se k hnutí pro vědomí Kṛṣṇy, aby svůj život dovedli k dokonalosti. Zmatený a zklamaný člověk si neuleví sebevraždou, protože ta ho pouze přivede ke zrození v nižších životních druzích nebo k tomu, že zůstane duchem, který nemůže přijmout hrubohmotné tělo. Dokonalým návodem je zcela zanechat hříšných činností a začít rozvíjet vědomí Kṛṣṇy. Tímto způsobem může každý dosáhnout dokonalosti a vrátit se domů, zpátky k Bohu.

Materialista celý týden těžce pracuje a stále se ptá: “Kde jsou peníze? Kde jsou peníze?” Na konci týdne si chce od těchto činností ulevit a odjet si odpočinout. Král Purañjana se vrátil domů, protože ho lovení zvěře v lese velice unavilo. Tímto způsobem ho svědomí přimělo ukončit hříšné činnosti a vrátit se domů. V Bhagavad-gītě jsou materialisté označeni slovem duṣkṛtinaḥ, což znamená “ti, kdo se neustále věnují hříšným činnostem”. Když člověk přijde k rozumu a pochopí, jak hřeší, začne se znovu řídit svým svědomím, které zde obrazně zastupuje palác. Materialisté jsou obvykle nakaženi hmotnými kvalitami vášně a nevědomosti, jež probouzejí chtíč a chamtivost. Život materialisty tedy představuje jednání plné chtíče a chamtivosti. Jakmile však přijde k rozumu, chce těchto činností zanechat. Ve védské civilizaci se tato změna rozhodně doporučuje a období života v ústraní se nazývá vānaprastha. Pro materialistu, který se chce odpoutat od hříšných činností, je odchod do ústraní absolutně nezbytný.

To, jak se král Purañjana vrátil domů, vykoupal a řádně najedl, naznačuje, že materialista musí zanechat hříšných činností a očistit se tím, že přijme duchovního mistra a bude od něho naslouchat o životních hodnotách. Takové jednání dá člověku plný pocit svěžesti, stejný jako po vykoupání. Ten, kdo přijme zasvěcení od pravého duchovního mistra, musí zanechat všech hříšných činností — nedovoleného sexu, požívání omamných látek, hazardování a jedení masa.

Důležité je slovo ucitāhāraḥ. Ucita znamená “vhodný”. Člověk musí jíst přiměřeně, a ne se vyžívat v jídle, jako se prasata vyžívají ve výkalech. Pro člověka je v Bhagavad-gītě (17.8) jako potrava předepsaná sāttvika-āhāra, potrava v kvalitě dobra; není správné jíst potravu v kvalitách vášně a nevědomosti. To se nazývá ucitāhāra, vhodné přijímání potravy. Ten, kdo jí neustále maso a pije alkohol, což je jídlo a pití v kvalitách vášně a nevědomosti, musí těchto zlozvyků zanechat, aby se mohlo probudit jeho skutečné vědomí. Tak se člověk uklidní a osvěží. Je-li neklidný a unavený, nemůže pochopit vědu o Bohu. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.2.20) stojí:

Dokud se člověk nezbaví vlivu vášně a nevědomosti, nemůže být klidný, a dokud není klidný, nemůže pochopit vědu o Bohu. Návrat krále Purañjany domů představuje návrat člověka k jeho původnímu vědomí, vědomí Kṛṣṇy. Vědomí Kṛṣṇy je absolutně nezbytné pro toho, kdo se dopustil mnoha hříšných činností, zvláště zabíjení zvířat či lovení v lese.

Když člověk získá správné vědomí a přijme svatou osobu za svého duchovního mistra, vyslechne mnoho védských pokynů v podobě filozofie, příběhů, vyprávění o velkých oddaných a vzájemném jednání mezi Bohem a Jeho oddanými. Takto osvěží mysl stejně jako ten, kdo si potře celé tělo vonnou santálovou pastou a ozdobí se různými šperky. Takové šperky lze přirovnat k poznání ohledně náboženství a vlastního já. Prostřednictvím tohoto poznání se člověk odpoutá od materialistického způsobu života a začne se věnovat neustálému naslouchání Śrīmad-Bhāgavatamu, Bhagavad-gītě a dalším védským písmům. Slovo sādhv-alaṅkṛta, použité v tomto verši, naznačuje, že se člověk musí pohroužit do poznání získaného z pokynů svatých osob. Stejně jako král Purañjana začal hledat svoji lepší polovičku — královnu, ten, kdo je ozdoben poznáním a pokyny od svatých osob, by se měl snažit najít své původní vědomí — vědomí Kṛṣṇy. Nikdo se nemůže vrátit k vědomí Kṛṣṇy bez požehnání v podobě pokynů svaté osoby. Śrīla Narottama dāsa Ṭhākura proto zpívá: sādhu-śāstra-guru-vākya, cittete kariyā aikya. Jestliže se chceme stát svatými osobami neboli obnovit své původní vědomí Kṛṣṇy, musíme být ve styku se sādhuem (světcem), śāstrou (autoritativní védskou literaturou) a guruem (pravým duchovním mistrem). Takový je předepsaný postup.

Tento verš je velice důležitý pro ty, kdo se snaží dosáhnout vyšší úrovně vědomí Kṛṣṇy. Je-li člověk zasvěcený od duchovního mistra, mění své zvyky a přestává jíst nežádoucí věci, jako je maso, přestává pít alkohol, holdovat nedovolenému sexu a hazardování. K potravě v kvalitě dobra (sāttvika-āhāra) patří podle śāster obilí, rýže, zelenina, ovoce, mléko, cukr a mléčné produkty. Jednoduchá jídla, jako je rýže, dāl, capātī, zelenina, mléko a cukr, tvoří vyváženou stravu, ale někdy vidíme, že zasvěcený žák se ve jménu prasādam stravuje velice přepychově. Vlivem svého minulého hříšného života začne být přitahován Amorem a nenasytně jí vybraná jídla. Je jasně vidět, že když se nováček ve vědomí Kṛṣṇy přejídá, tak poklesne. Místo aby dosáhl čistého vědomí Kṛṣṇy, zmocní se ho Amor. Takzvaného brahmacārīna začnou vzrušovat ženy a vānaprasthu přemůže znovu touha po sexu se svou manželkou nebo si začne hledat jinou manželku. Z nějakého sentimentu opustí svoji ženu a přijde do společnosti oddaných a duchovního mistra, ale následkem svého minulého hříšného života tam nevydrží. Místo aby vyvinul vědomí Kṛṣṇy, poklesne, přitahován Amorem, a přijme jinou manželku pro sexuální požitek. Poklesnutí začínajícího oddaného z cesty vědomí Kṛṣṇy do hmotného života popisuje Nārada Muni ve Śrīmad-Bhāgavatamu (1.5.17):

Zde se uvádí, že i když začínající oddaný může z nezralosti poklesnout z cesty vědomí Kṛṣṇy, jeho služba Kṛṣṇovi nepřijde nikdy nazmar. Na druhou stranu ten, kdo vytrvale plní své rodinné povinnosti nebo takzvané společenské a rodinné závazky, ale nerozvíjí vědomí Kṛṣṇy, nezíská žádný prospěch. Ten, kdo přichází k vědomí Kṛṣṇy, si musí dávat velký pozor a zdržet se zakázaných činností, které definuje Rūpa Gosvāmī ve své Upadeśāmṛtě takto:

Začínající oddaný nemá jíst příliš mnoho ani střádat více peněz, než je nezbytné. Přehnaně jíst nebo střádat příliš mnoho se nazývá atyāhāra a stojí to člověka mnoho energie. To se nazývá prayāsa. Někdo může navenek předstírat velkou věrnost pravidlům a usměrněním, ale zároveň nebýt pevný v jejich dodržování. To se nazývá niyamāgraha. Při stycích s nežádoucí společností (jana-saṅga) se člověk znečistí chtíčem a chamtivostí a poklesne z cesty oddané služby.

Slovo vediṣat se vztahuje na krále Prācīnabarhiho. Když člověk ožije ve společnosti oddaných a probudí své vědomí Kṛṣṇy, zpytuje činnosti mysli — myšlení, cítění a chtění — a rozhoduje se, zda se má vrátit ke svým hmotným činnostem, či zůstat pevně v duchovním vědomí. Slovo kuśalam označuje to, co je příznivé. Člověk může učinit svůj dům dokonale šťastným, když se zapojí do oddané služby Pánu Viṣṇuovi. Ten, kdo se věnuje jiným činnostem, než je viṣṇu-bhakti — kdo se věnuje hmotným činnostem — má neustále mnoho starostí. Rozumný člověk by měl obrátit pozornost na svoji mysl, na její myšlení, cítění a chtění, a rozhodnout se, jak tyto pochody využít. Pokud někdo neustále myslí na Kṛṣṇu, cítí, jak by Mu měl sloužit, a chce vykonávat Kṛṣṇovy pokyny, je třeba vědět, že přijal dobrou radu od své inteligence, která se nazývá matkou. Přestože byl král osvěžen, ptal se na svoji manželku. Takto se radil s myšlením a chtěním, jak by se mohl vrátit ke svému stálému dobrému vědomí. Mysl může navrhovat, že člověk bude šťastný díky smyslovému požitku (viṣaya-bhoga), ale ten, kdo je pokročilý ve vědomí Kṛṣṇy, nehledá štěstí v hmotných činnostech. To vysvětluje Bhagavad-gītā (2.59):

“Vtělená duše může být omezena ve smyslovém požitku, přestože chuť na smyslové předměty jí zůstává. Zanechá-li však těchto činností, když okusí vyšší chuť, její vědomí se upevní.” Člověk se nemůže odpoutat od smyslových předmětů, dokud nenajde lepší činnosti v oddané službě. Paraṁ dṛṣṭvā nivartate. Zanechat hmotných činností může jedině ten, kdo skutečně vykonává oddanou službu.

Velký politik Cāṇakya Paṇḍita prohlásil:

“Když člověk nemá doma matku ani příjemnou manželku, měl by opustit domov a odejít do lesa, protože mezi lesem a domovem pro něj neexistuje rozdíl.” Skutečná mātā neboli matka je oddaná služba Pánu a skutečná patnī neboli oddaná manželka je ta, která svému manželovi pomáhá vykonávat náboženské činnosti oddané služby. Tyto dvě věci jsou zapotřebí, aby byl domov šťastný.

Žena je vlastně pokládána za energii muže. Za každým velkým mužem v historii stála buď matka, nebo manželka. Když má člověk dobrou manželku i matku, jeho rodinný život je velice úspěšný. Celé rodinné dění a veškeré vybavení domácnosti je pro něho potom zdrojem radosti. Pán Caitanya Mahāprabhu měl jak dobrou matku, tak příjemnou ženu, a byl doma velice šťastný. Pro dobro celého lidstva však přesto přijal sannyās a matku i manželku opustil. Jinými slovy, aby člověk mohl být doma dokonale šťastný, je nezbytné, aby měl dobrou matku a manželku. Jinak nemá takový život žádný význam. Dokud člověk není zbožně veden inteligencí a neposkytuje oddanou službu Nejvyšší Osobnosti Božství, jeho domov nebude nikdy těšit světce. Má-li člověk dobrou matku či dobrou manželku, není třeba, aby přijímal sannyās — není-li to ovšem absolutně nezbytné, jak tomu bylo v případě Pána Caitanyi Mahāprabhua.

Není rozdíl mezi dobrou manželkou a dobrou inteligencí. Člověk, který má dobrou inteligenci, se díky jasnému uvažování dokáže dostat z mnoha nebezpečných situací. V hmotném světě číhá nebezpečí na každém kroku. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.14.58) je řečeno: padaṁ padaṁ yad vipadāṁ na teṣām. Tento hmotný svět není vhodné místo pro inteligentní osoby, oddané, protože nebezpečí tu číhá na každém kroku. Skutečným domovem oddaného je Vaikuṇṭha, kde úzkost ani nebezpečí neexistují. Dobrá inteligence znamená vyvinout vědomí Kṛṣṇy. V Caitanya-caritāmṛtě je řečeno: kṛṣṇa ye bhaje se baḍa catura. Kdo nemá vědomí Kṛṣṇy, nemůže být označen za inteligentního.

Zde vidíme, že král Purañjana hledal svoji dobrou manželku, která mu vždy pomáhala v nebezpečných situacích, jež v hmotném světě neustále vznikají. Jak již bylo vysvětleno, skutečná manželka je dharma-patnī. Znamená to, že byla přijata v řádném svatebním obřadu, a je tedy manželkou podle náboženských zásad. Děti, které se narodí dharma-patnī, dědí otcův majetek, zatímco děti narozené ženě, která není řádně vdaná, nemají na otcův majetek nárok. Slovo dharma-patnī také označuje počestnou ženu. Počestná žena je ta, která neměla před svatbou žádný styk s muži. Jakmile se žena může v mládí volně stýkat s různými muži, těžko zůstane počestná. Většinou to není možné. Máslo, které přiblížíme k ohni, se rozteče. Žena je jako oheň a muž je jako máslo. Má-li však muž počestnou manželku, kterou přijal v náboženském svatebním obřadu, tato žena mu může pomoci z mnoha nebezpečných situací, které mu v životě hrozí. Taková manželka se pak může stát zdrojem veškeré dobré inteligence. Díky dobré manželce a rodinnému životu v oddané službě Pánu se z domova stává skutečný gṛhastha-āśram neboli domácnost zasvěcená duchovnímu rozvoji.

Když se člověk nevěnuje oddané službě, viṣṇu-bhakti, vykonává mnoho hříšných činností. Král Purañjana zanedbal svoji manželku, odjel z domova a věnoval se zabíjení zvířat. To je případ všech materialistů. Nepečují o svoji počestnou manželku, ale využívají ji pouze jako nástroj pro smyslový požitek, a nikoliv jako prostředek oddané služby. Karmī těžce pracují, aby mohli mít neomezený sex. Došli k závěru, že nejlepší je mít sex s kteroukoliv ženou a pouze za ni zaplatit, jako kdyby byla zboží. Svoji energii tedy vynakládají na těžkou práci pro takové hmotné zisky. Tito materialisté ztratili svoji dobrou inteligenci a je třeba, aby ji znovu našli ve svém srdci. Inteligence toho, kdo nemá počestnou manželku, kterou přijal podle náboženských zásad, je vždy zmatená.

Manželka krále Purañjany ležela na zemi, protože ji její manžel zanedbal. Ženu musí vždy chránit její manžel. O bohyni štěstí se říká, že pobývá na hrudi Nārāyaṇa. Jinými slovy, manžel musí manželku vždy objímat — tak bude milovaná a dobře chráněná. Stejně jako člověk střádá peníze a osobně na ně dává pozor, tak má také chránit svoji manželku a osobně se o ni starat. Stejně jako inteligence vždy sídlí v srdci, milovaná počestná manželka má mít vždy místo na hrudi dobrého manžela. To je správný vztah mezi mužem a ženou v manželství. Manželka se proto nazývá ardhāṅganī, “polovička těla”. Člověk nemůže mít jen jednu nohu, jednu ruku nebo jednu stranu těla. Musí mít obě strany. Stejně tak je přirozené, aby manželé žili spolu. V nižších životních druzích, u ptáků a zvířat, vidíme, jak řízením přírody žijí manželé spolu. Podobně i v lidském životě je pro manžele ideální, aby žili společně. Domov má být místem pro oddanou službu a manželka má být počestná a přijatá prostřednictvím svatebním obřadu. Tak je možné být doma šťastný.

V tomto verši je zvláště důležité slovo avadhutām, neboť označuje potulného mnicha, který se nestará o své tělo. Krále Purañjanu velice zarmoutilo, že královna ležela na zemi bez matrací a náležitého oděvu. Litoval, že zanedbal svoji inteligenci a oddával se zabíjení zvířat v lese. Jinými slovy, když člověk zanedbá svoji dobrou inteligenci, propadne hříšným činnostem. Zanedbání dobré inteligence neboli vědomí Kṛṣṇy vede k tomu, že je člověk zmatený a vykonává hříšné činnosti. Když si to uvědomí, začne se kát. Toto pokání popsal Narottama dāsa Ṭhākura:

Narottama dāsa Ṭhākura zde říká, že lituje toho, jak promarnil svůj lidský život a vědomě pil jed. Pokud člověk nežije ve vědomí Kṛṣṇy, vědomě pije jed materialistického života. Význam je takový, že když člověk přijde o svoji počestnou manželku neboli když ztratí zdravý rozum a nerozvíjí vědomí Kṛṣṇy, jistě propadne hříšným činnostem.

Král velice litoval, že opustil svoji královnu a odjel do lesa věnovat se hříšným činnostem. Když člověk lituje svých hříšných činností a toho, jak se vzdal vědomí Kṛṣṇy a dobré inteligence, cesta osvobození z hmotného zajetí je pro něho otevřená. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu (5.5.5) stojí: parābhavas tāvad abodha-jāto yāvan na jijñāsata ātma-tattvam. Když člověk ztratí své vědomí Kṛṣṇy a zájem o seberealizaci, nutně se věnuje hříšným činnostem. Všechny činnosti toho, kdo žije bez vědomí Kṛṣṇy, znamenají pouze porážku a promarněný život. Ten, kdo přichází k vědomí Kṛṣṇy, přirozeně lituje svých minulých hříšných činností v lidské podobě. Jedině tak se člověk může osvobodit ze zajetí nevědomosti materialistického života.

K probuzení vědomí Kṛṣṇy musíme nejprve litovat svých minulých činů. Stejně jako král Purañjana začal lichotit své královně, i my bychom se měli uvážlivě povznést na úroveň vědomí Kṛṣṇy. Abychom tohoto cíle dosáhli, musíme se dotknout lotosových nohou duchovního mistra. Vědomí Kṛṣṇy nemůžeme dosáhnout vlastní snahou — musíme za tím účelem vyhledat seberealizovanou osobu s vědomím Kṛṣṇy a dotknout se jejích nohou. Prahlāda Mahārāja proto řekl:

Do vědomí Kṛṣṇy nemůžeme proniknout, dokud se nedotkneme prachu z lotosových nohou někoho, kdo se stal mahātmou, velkým oddaným. To je počátek odevzdání se. Pán Kṛṣṇa chce, aby se Mu každý odevzdal, a tento proces odevzdání se začíná tím, že se dotkneme lotosových nohou pravého duchovního mistra. Upřímným sloužením pravému duchovnímu mistrovi začínáme svůj duchovní život ve vědomí Kṛṣṇy. Dotknout se lotosových nohou duchovního mistra znamená vzdát se své falešné prestiže a bezdůvodné pýchy na své postavení v hmotném světě. Ti, kdo zůstávají v temnotě hmotné existence kvůli svému rádoby výsadnímu postavení, jako takzvaní vědci a filozofové, jsou ve skutečnosti ateisté. Neznají konečnou příčinu všeho. Přestože jsou zmateni, nechtějí se odevzdat lotosovým nohám někoho, kdo zná věci v jejich pravé podstatě. Jinými slovy, nikdo v sobě neprobudí vědomí Kṛṣṇy vlastními mentálními spekulacemi. Je nutné se odevzdat pravému duchovnímu mistrovi — jedině to nám pomůže.

Ve védské civilizaci se s domácími zvířaty a služebníky zachází stejně jako s vlastními dětmi. Zvířata a děti jsou někdy potrestáni, nikoliv však ze msty, ale z lásky. Stejně tak pán někdy trestá svého služebníka, ne ze msty, ale z lásky, aby ho napravil a ukázal mu správnou cestu. Král Purañjana tedy přijal trest od královny, své manželky, jako milost, kterou mu projevuje. Považoval se za královnina poslušného služebníka. Hněvala se na něho kvůli jeho hříšným činnostem — že odjel do lesa lovit a nechal ji doma samotnou. Král Purañjana tento trest přijal jako projev skutečné lásky své manželky. Stejně tak když člověka trestají zákony přírody, vůle Boha, nemělo by ho to znepokojit. Tak uvažuje skutečný oddaný. Když se oddaný dostane do nepříjemné situace, pokládá to za milost Nejvyššího Pána.

Tento verš uvádí, že oddaný přijímá všechny zvraty ve svém životě jako požehnání od Pána a vzdává Mu za ně ještě více poklon a modliteb, neboť si myslí, že si trest zaslouží za své minulé špatné činy a že ho Pán trestá velice mírně. Trest, který člověku udělí stát nebo Bůh za jeho provinění, je ve skutečnosti pro jeho dobro. V Manu-saṁhitě je řečeno, že král, který odsoudí vraha k smrti, je velice milostivý, protože trestem v tomto životě se vrah zbaví svých hříšných reakcí a v příštím životě se narodí zbavený všech hříchů. Když člověk přijme trest jako odměnu od svého pána, získá dostatečnou inteligenci, aby již stejnou chybu neopakoval.

Je řečeno, že když hlupákovi dáme dobrou radu, obvykle ji nedokáže přijmout a místo toho se rozzlobí. Takový hněv se přirovnává k hadímu jedu — jestliže hada krmíme mlékem a banány, jeho jedu pouze přibude. Když had dostane dobré jídlo, nezačne být soucitný a umírněný, ale pouze se tím posílí jeho jed. Stejně tak když poučujeme hlupáka, nenapraví se, ale naopak se rozzlobí.

Zženštilý manžel, kterého přitahuje vnější krása jeho manželky, se snaží jednat jako její poslušný služebník. Śrīpāda Śaṅkarācārya proto radí, abychom se nenechali upoutat kusem masa a krve. Jistý příběh vypráví, jak se kdysi jeden muž dvořil krásné ženě, která ho velice přitahovala. Byl tak neodbytný, že vymyslela plán, jak mu ukáže složky své krásy. Sjednala si s ním schůzku a před tím si vzala silné projímadlo, takže celý den a noc měla průjem. Své výkaly shromažďovala v hrnci. Když za ní příštího večera její nápadník přišel, byla velice ošklivá a vyzáblá. Ptal se jí na ženu, se kterou se měl sejít, a ona řekla: “To jsem já.” Muž jí to nechtěl věřit, protože nevěděl, že všechnu svoji krásu ztratila kvůli silnému projímadlu, které ji nutilo vyměšovat ve dne v noci. Když se s ní začal dohadovat, řekla mu, že není krásná, protože oddělila složky své krásy. Ptal se, jak to provedla, a ona odpověděla: “Pojď, já ti je ukážu.” A ukázala mu hrnec plný tekutých výkalů a zvratků. Tak si muž uvědomil, že krásná žena je jen kus hmoty složený z krve, výkalů, moči a dalších nechutných látek. Taková je skutečnost, ale ve stavu iluze se muž nechá okouzlit iluzorní krásou a stane se obětí māyi.

Král Purañjana prosil královnu, aby obnovila svoji původní krásu. Snažil se ji oživit, stejně jako se živá bytost snaží oživit své původní vědomí, vědomí Kṛṣṇy, které je velice krásné. Všechnu královninu krásu lze přirovnat ke kráse vědomí Kṛṣṇy. Když se člověk vrátí ke svému původnímu vědomí Kṛṣṇy, ustálí se a jeho život bude úspěšný.

Brāhmaṇa — to znamená člověk kvalifikovaný k tomu, aby pochopil Absolutní Pravdu, neboli příslušník nejinteligentnější společenské třídy — a také oddaný Pána Kṛṣṇy, který je známý jako Muradviṣa, nepřítel démona jménem Mura, nepodléhají ve védské civilizaci pravidlům a usměrněním státu. Každého, kdo poruší státní zákony, může vláda potrestat — kromě brāhmaṇů a vaiṣṇavů. Brāhmaṇové a vaiṣṇavové nikdy nepřestupují zákony státu a přírody, protože dobře vědí, jaké reakce potom následují. A i když někdy tyto zákony zdánlivě přestoupí, král je nemá trestat. Tento pokyn dal Nārada Muni králi Prācīnabarhiṣatovi. Král Purañjana představoval krále Prācīnabarhiṣata, jehož Nārada Muni takto upomínal na jeho předka, Mahārāje Pṛthua, který nikdy brāhmaṇy a vaiṣṇavy netrestal.

Naši čistou inteligenci neboli čisté vědomí Kṛṣṇy znečišťují hmotné činnosti. Čisté vědomí lze oživit prostřednictvím obětí, zbožných činností, rozdávání milodarů atd., ale když někdo své vědomí Kṛṣṇy znečistí přestupkem proti brāhmaṇovi či vaiṣṇavovi, je velice obtížné ho oživit. Śrī Caitanya Mahāprabhu označil přestupek proti vaiṣṇavovi (vaiṣṇava-aparādha) jako “přestupek šíleného slona”. Měli bychom si dát velký pozor, abychom se proti vaiṣṇavovi či brāhmaṇovi neprohřešili. I velkého yogīna Durvāsu pronásledovala Sudarśana cakra, když urazil vaiṣṇavu Mahārāje Ambarīṣe, který nebyl ani brāhmaṇou, ani sannyāsīnem, ale obyčejným hospodářem. Byl však vaiṣṇavou, a proto byl Durvāsā Muni potrestán.

Závěr je, že pokud naše vědomí Kṛṣṇy pokrývají hmotné hříchy, můžeme je jednoduše odstranit zpíváním Hare Kṛṣṇa mantry. Znečistíme-li však své vědomí Kṛṣṇy přestupkem proti brāhmaṇovi či vaiṣṇavovi, nemůžeme ho oživit, dokud svůj hřích náležitě neodčiníme tím, že dotyčného brāhmaṇu či vaiṣṇavu osobně uspokojíme. To musel učinit Durvāsa Muni, který se Mahārājovi Ambarīṣovi odevzdal. Vaiṣṇava-aparādha se nedá odčinit jiným způsobem než tak, že poprosíme o odpuštění vaiṣṇavu, proti němuž jsme se prohřešili.

Každá žena vypadá velmi krásná, když ji zdobí tilak a rumělka. Když si žena obarví rty načervenalým šafránem či rumělkou, je obvykle velice přitažlivá. Když však naše vědomí a inteligence postrádají zářivé myšlenky o Kṛṣṇovi, jsou zasmušilé a bez lesku, a to do té míry, že bez ohledu na bystrou inteligenci nemůžeme z ničeho získat prospěch.

Muž i žena touží jeden po druhém — to je základní princip hmotné existence. Ženy obvykle dbají na svoji krásu, aby byly neustále přitažlivé pro své chtivé manžely. Když takový muž přijde za svou manželkou, žena využije jeho útočnosti a užívá si života. Téměř každá žena je velice chtivá, a když na ni naléhá nějaký muž — ať už její manžel nebo někdo jiný — obvykle ji to těší. Jinými slovy, když náležitě využijeme svoji inteligenci, potom si intelekt a inteligentní člověk užívají jeden druhého a jsou velice spokojeni. Śrīmad-Bhāgavatam (7.9.45) praví:

Skutečným štěstím karmīch je sex. Odcházejí z domova těžce pracovat, a aby si svou práci vynahradili, vrací se domů užívat si sexu. Král Purañjana odjel do lesa na lov a po své namáhavé práci se vrátil domů, aby mohl mít sex. Žije-li muž mimo domov a tráví týden ve městě či někde jinde, na konci týdne je velice dychtivý vrátit se domů a užívat si sexu se svou manželkou. To potvrzuje Śrīmad-Bhāgavatam: yan maithunādi-gṛhamedhi-sukhaṁ hi tuccham. Karmī těžce pracují pouze proto, aby si užívali sexu. Moderní lidská společnost zdokonalila materialistický způsob života tím, že mnoha způsoby prosazuje neomezený sex. To je nejlépe vidět v západním světě.