Každý, kdo si přichází do hmotného světa užívat neboli panovat hmotné přírodě, závidí druhým. Tuto závist najdeme i u krále nebes Indry. Zjevená písma uvádějí, že Indra mnohokrát záviděl různým osobám. Zvláště záviděl velké plodonosné činnosti a používání jógových metod (siddhi). Nemohl tyto věci snést a chtěl je přerušit. Záviděl ze strachu, že by ti, kdo vykonávají velké oběti pro dosažení výsledků mystické yogy, mohli zaujmout jeho místo. Jelikož nikdo v tomto hmotném světě nesnese pokrok druhého, každý se zde nazývá matsara, “závistivý”. Na počátku Śrīmad-Bhāgavatamu je proto řečeno, že Bhāgavatam je určen pro ty, kdo jsou zcela nirmatsara, “nezávistiví”. Ten, kdo se nezbavil znečištění v podobě závisti, nemůže dělat pokroky ve vědomí Kṛṣṇy. Ve vědomí Kṛṣṇy platí, že když jeden oddaný předčí druhého, tak ten, který je překonán, myslí na to, jak šťastný je ten druhý, že dělá takové pokroky v oddané službě. Tato nezávistivost je typickým rysem Vaikuṇṭhy. Závidět svému soupeři je naopak hmotné. Polobozi zastávající různá místa v hmotném světě nejsou od závisti oproštěni.

Slovo sākṣāt je důležité. Pṛthu Mahārāja byl śaktyāveśa-avatārem Pána Viṣṇua. Byl jednou z živých bytostí, ale získal od Pána Viṣṇua zvláštní schopnosti. Pán Viṣṇu je však přímo Nejvyšší Osobností Božství, a patří tedy do kategorie viṣṇu-tattva. Mahārāja Pṛthu patřil do kategorie jīva-tattva. Viṣṇu-tattva označuje Boha a jīva-tattva Jeho nedílnou část. Když je nedílná část Boha zvláště zmocněná, nazývá se śaktyāveśa-avatāra. Pán Viṣṇu je zde popsán jako harir īśvaraḥ. Pán je tak laskavý, že Své oddané zbavuje všech strastiplných podmínek — proto se nazývá Hari. A īśvara je proto, že může dělat cokoliv chce. Je nejvyšší vládce. Nejvyšší īśvara puruṣottama je Pán Kṛṣṇa. Své vlastnosti īśvary, nejvyššího vládce, ukazuje, když ujišťuje Svého oddaného v Bhagavad-gītě (18.66): “Zanech všech druhů náboženství a jen se Mi odevzdej. Zbavím tě všech hříšných reakcí. Neboj se.” Svého oddaného může okamžitě ochránit od všech reakcí způsobených hříšným životem, pokud se Mu oddaný jednoduše odevzdá. Je označen slovem sarvātmā, což znamená, že je přítomný v srdci každého jako Nadduše, a je tudíž svrchovaným učitelem všech. Máme-li to štěstí, že přijmeme ponaučení, která dává Pán Kṛṣṇa v Bhagavad-gītě, stanou se naše životy úspěšnými. Nikdo nemůže dát lidské společnosti lepší pokyny než Pán Kṛṣṇa.

V tomto verši je důležité slovo dharma-dughā, neboť označuje krávu kāma-dhenu, které se rovněž říká surabhi. Krávy surabhi žijí v duchovním světě, a jak uvádí Brahma-saṁhitā, Pán Kṛṣṇa je chodí pást: surabhīr abhipālayantam. Tyto krávy lze dojit kdykoliv a vždy dají tolik mléka, kolik je třeba. Mléko je samozřejmě nezbytné pro výrobu mnoha mléčných produktů, zvláště přečištěného másla, kterého je třeba při vykonávání velkých obětí. Nejsme-li připraveni vykonávat předepsané oběti, dodávka našich životních potřeb se zastaví. Bhagavad-gītā potvrzuje, že Pán Brahmā stvořil lidskou společnost společně s yajñou, obětí. Yajña znamená Pán Viṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství, a oběť znamená jednat pro uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství. V tomto věku je ovšem velice těžké nalézt kvalifikované brāhmaṇy, kteří dokáží vykonávat oběti předepsané ve Vedách. Śrīmad-Bhāgavatam proto doporučuje (yajñaiḥ saṅkīrtana-prāyaiḥ), že všechny výsledky získané v minulosti prostřednictvím velkých obětí můžeme získat tím, že vykonáváním saṅkīrtana-yajñi uspokojíme yajña-puruṣu, Pána Caitanyu. Král Pṛthu a další získali od planety Země všechny životní potřeby vykonáváním velkých obětí. Nyní již Mezinárodní společnost pro vědomí Kṛṣṇy toto saṅkīrtanové hnutí zahájila. Lidé by měli této velké oběti využít a zapojit se do činností společnosti; pak nebude ničeho nedostatek. Bude-li se vykonávat saṅkīrtana-yajña, nebudou s ničím potíže, dokonce ani v průmyslovém podnikání. Tento systém by proto měl být zaveden do všech oblastí života — společenské, politické, průmyslové, obchodní atd. Potom bude vše probíhat velmi pokojně a hladce.

Když řeky nejsou znečištěné a mohou téci přirozeně, s tím, že někdy také zaplaví zemi, stane se země velice úrodnou a může dávat veškerou zeleninu, stromy a rostliny. Slovo rasa znamená “chuť”. Všechny rasy jsou ve skutečnosti chutě obsažené v zemi, a jakmile se do půdy zasejí semena, vyrůstají různé stromy, které uspokojí naše různé chutě. Například cukrová třtina dává šťávu pro uspokojení naší chuti na sladké a pomeranče dávají šťávu se sladkokyselou chutí. Existují také ananasy a další ovoce a zároveň roste i čili pro uspokojení naší chuti na ostré. Z jedné a téže půdy pocházejí prostřednictvím různých semen různé chutě. Kṛṣṇa říká v Bhagavad-gītě (7.10): bījaṁ māṁ sarva-bhūtānām—“Jsem původní semeno veškeré existence.” Vše je tedy zařízeno. Īśopaniṣad praví: pūrṇam idam. Nejvyšší Osobnost Božství obstarává všechny životní potřeby. Lidé by se tedy měli naučit, jak uspokojit yajña-puruṣu, Pána Viṣṇua. Živá bytost je Pánovou nedílnou částí, a uspokojení Pána je tedy jejím prvořadým úkolem. Celý svět je proto uspořádán tak, že živá bytost musí plnit povinnosti podle svého přirozeného postavení, a když tak nečiní, musí trpět. To je zákon přírody.

Slova taravo bhūri-varṣmāṇaḥ označují velmi bujné vzrostlé stromy s velkými kmeny. Tyto stromy měly za úkol dávat med a různé druhy ovoce. Les má tedy také své poslání — dávat med, ovoce a květy. V Kali-yuze sice v lesích roste mnoho velkých stromů, ale jelikož se nevykonává yajña, nedávají bohužel dostatek ovoce a medu. Vše tedy závisí na yajñi. Nejlepším způsobem, jak vykonávat yajñu v tomto věku, je šířit saṅkīrtanové hnutí po celém světě.

Īśopaniṣad uvádí, že toto hmotné stvoření dokáže produkovat vše, co živé bytosti potřebují — nejen lidé, ale i zvířata, plazi, vodní živočichové a stromy. Oceány a moře dávají perly, korály a vzácné drahokamy, aby jich šťastliví lidé poslušní zákona mohli využít. Hory jsou zase plné chemických látek, které řeky roznesou po polích, a pohnojí tak čtyři druhy potravy, odborně zvané carvya (potraviny, které se žvýkají), lehya (které se lížou), cūṣya (které se polykají) a peya (které se pijí).

Pṛthua Mahārāje zdravili obyvatelé a vládnoucí božstva jiných planet. Přinášeli mu rozmanité dary a uznávali ho jako řádného krále, jehož plány a činnosti přinášejí štěstí a blahobyt všem bytostem ve vesmíru. Zde se jasně uvádí, že účelem oceánů a moří je dávat drahokamy, ale v Kali-yuze se používají hlavně k lovu ryb. Śūdrové a chudí lidé mohli lovit ryby, ale členové vyšších tříd, jako jsou kṣatriyové a vaiśyové, shromažďovali perly, drahokamy a korály. I když chudí lidé nachytali tuny ryb, hodnotou se to nevyrovnalo jedinému korálu či perle. V tomto věku se staví mnoho továren na výrobu hnojiv, ale když vykonáváním yajñi potěšíme Osobnost Božství, hory budou automaticky dávat hnojivé chemické látky, které napomohou pěstování potravin na polích. Vše závisí na tom, zda lidé přijímají védské zásady oběti.

Slova adhokṣaja, bhagavān indraḥ a pṛthoḥ vyjadřují tři významné skutečnosti. Mahārāja Pṛthu je inkarnací Viṣṇua, ale přesto je Jeho velkým oddaným. I když je Jeho zplnomocněnou inkarnací, je přesto živou bytostí, a tím pádem musí být oddaným Nejvyšší Osobnosti Božství. Ani zplnomocněná inkarnace Nejvyšší Osobnosti Božství nesmí zapomenout na svůj věčný vztah s Nejvyšším Pánem. V Kali-yuze se najde mnoho samozvaných inkarnací, darebáků, kteří se prohlašují za Nejvyšší Osobnost Božství. Slova bhagavān indraḥ vyjadřují, že živá bytost může být vznešená a mocná dokonce jako král Indra, neboť i on je obyčejnou živou bytostí hmotného světa se čtyřmi nedostatky podmíněné duše. Král Indra je zde označen jako bhagavān. Toto slovo se obvykle používá pro označení Nejvyšší Osobnost Božství, ale v tomto případě je jím osloven král Indra, jelikož má v rukách velikou moc. Přestože se však stal bhagavānem, závidí inkarnaci Boha, Mahārājovi Pṛthuovi. Nedostatky hmotného života jsou tak výrazné, že kvůli svému znečištění začal král Indra závidět inkarnaci Boha.

Měli bychom se proto snažit pochopit, jak je podmíněná duše pokleslá. Bohatství krále Pṛthua nezáviselo na hmotných okolnostech. Tento verš uvádí, že byl velkým oddaným Adhokṣaji. Slovo adhokṣaja označuje Osobnost Božství, Pána, který je mimo dosah mysli a slov. Přesto se Nejvyšší Osobnost Božství zjevuje před oddaným ve Své původní podobě věčné blaženosti a poznání. Oddaný může vidět Nejvyššího Pána tváří v tvář, přestože Ho nelze popsat v rámci schopností našich smyslů a realizovat Ho přímým vnímáním.

Král Indra je známý jako śata-kratu, což vyjadřuje, že vykonal sto obětí koně (aśvamedha-yajña). Měli bychom však vědět, že zvířata obětovaná při yajñi se nezabíjela. Pokud kněží během obřadu správným způsobem pronášeli védské mantry, obětované zvíře opět získalo nový život. To je zkouška úspěšné yajñi. Když král Pṛthu vykonával sto yajñí, Indra mu začal velmi závidět, neboť nechtěl, aby ho někdo překonal. Byl obyčejnou živou bytostí, a proto králi Pṛthuovi záviděl; jako neviditelný mu ukradl koně, čímž znemožnil vykonání yajñi.

Slovo pākhaṇḍa, použité v tomto verši, se někdy vyslovuje jako pāṣaṇḍa. Obojí označuje podvodníka, který se vydává za velice zbožnou osobu, ale ve skutečnosti je hříšný. Indra si oblékl oděv šafránové barvy, aby podvedl druhé. Tento šafránový oděv zneužívá mnoho podvodníků, kteří se vydávají za osvobozené osoby nebo za inkarnace Boha, a podvádějí tak lidi. Již mnohokrát jsme se zmínili o tom, že podmíněná duše má sklon podvádět, a proto tuto vlastnost můžeme vidět i u osoby, jako je král Indra. Ani on tedy není osvobozený od vlivu hmotného znečištění. Proto jsou zde použita slova āmuktam iva, “jako kdyby byl osvobozený”. Sannyāsī svým šafránovým oděvem oznamuje světu, že se zřekl všech světských záležitostí a věnuje se pouze službě Pánu. Takový oddaný je skutečný sannyāsī neboli osvobozená osoba. Bhagavad-gītā (6.1) říká:

“Pravý sannyāsī a pravý mystik je ten, kdo nelpí na plodech svého jednání a koná činy, které je zavázán vykonat — nikoliv ten, kdo nezažehne oheň a je nečinný.”

Skutečný sannyāsī a yogī je tedy ten, kdo obětuje výsledky svých činností Nejvyšší Osobnosti Božství. Falešní sannyāsīni a yogīni existují od doby Pṛthuovy oběti. Toto podvádění velice pošetile zavedl král Indra. V některých dobách je velmi výrazné a v jiných dobách méně. Sannyāsī musí být velice opatrný, neboť — jak pravil Pán Caitanya: sannyāsīra alpa chidra sarva-loke gāya — sebemenší skvrnu na jeho charakteru bude veřejnost zveličovat (Cc. Madhya 12.51). Nikdo by tedy neměl přijímat stav sannyāsa, není-li skutečně upřímný a vážný. Tohoto stavu se nemá používat jako prostředku k podvádění veřejnosti. V současném věku Kali je lépe sannyās nepřijímat, jelikož dráždivé podněty jsou nyní velice silné. O sannyās by se měla ucházet jedině velmi vznešená, duchovně pokročilá osoba. Tento stav by neměl nikdo přijímat jako prostředek k získávání živobytí nebo pro nějaké hmotné cíle.

Slov tiṣṭha tiṣṭha používají kṣatriyové, když vyzývají svého nepřítele k boji. Kṣatriya nesmí utíkat z bitevního pole, a pokud tak ze zbabělosti učiní a ukáže svému nepříteli záda, protivník ho vyzve slovy tiṣṭha tiṣṭha. Skutečný kṣatriya nikdy nezabíjí zezadu ani se na bojišti neobrací k nepříteli zády. Kšatrijská zásada je buď zvítězit, nebo zemřít. Přestože byl král Indra jakožto král nebes velice vznešený, ukradl koně určeného pro oběť, a tím se degradoval. Proto prchal bez ohledu na kšatrijské zásady, a syn Mahārāje Pṛthua ho tedy musel vyzvat slovy tiṣṭha tiṣṭha.

Příslušníci stavu sannyāsa nosí od nepaměti tridaṇḍu. Až později zavedl Śaṅkarācārya systém ekadaṇḍi-sannyāsa. Tridaṇḍi-sannyāsī je vaiṣṇavský sannyāsī a ekadaṇḍi-sannyāsī je māyāvādský sannyāsī. Existuje mnoho dalších druhů sannyāsīnů, které Vedy vůbec neuznávají. Roli falešného sannyāsīna zavedl Indra, když se chtěl skrýt před útokem Vijitāśvy, mocného syna krále Pṛthua. Nyní existuje mnoho různých druhů sannyāsīnů. Někteří chodí nazí a jiní, obvykle zvaní kāpālika, nosí lebku a trojzubec. Ti všichni se objevili za nějakých bezvýznamných okolností a lidé s nedostatečným poznáním tyto falešné sannyāsīny a jejich předstírání uznávají, přestože se nejedná o autority, které by někoho mohly vést k duchovním pokroku. Určité misionářské organizace v současné době bez ohledu na védská pravidla ustanovují sannyāsīny, kteří holdují hříšným činnostem. Hříšné činnosti, zakázané v śāstrách, jsou: nedovolený sex, požívání omamných látek, jedení masa a hazardování. Tito takzvaní sannyāsīni se věnují všem těmto činnostem. Jedí maso, ryby, vejce; prakticky cokoliv. Někdy také pijí s výmluvou, že ve studených zemích poblíž polárního kruhu se bez alkoholu, ryb a masa nedá žít. Tito sannyāsīni zavádějí všechny uvedené hříšné činnosti ve jménu služby ubohým a ubohá zvířata jsou potom rozsekávána na kousky a putují do žaludků těchto sannyāsīnů. Následující verše vysvětlí, že takoví sannyāsīni jsou pākhaṇḍī. Ve védské literatuře stojí, že ten, kdo klade Pána Nārāyaṇa na stejnou úroveň s Pánem Śivou nebo Pánem Brahmou, se okamžitě stává pākhaṇḍīm. V Purāṇách je řečeno:

V Kali-yuze jsou pākhaṇḍī velice rozšíření. Pán Śrī Caitanya Mahāprabhu však zavedl Své saṅkīrtanové hnutí s cílem všechny tyto pākhaṇḍī zabít. Ti, kdo využijí saṅkīrtanového hnutí Mezinárodní společnosti pro vědomí Kṛṣṇy, se před jejich vlivem dokáží ochránit.

Ve védské civilizaci je sannyās jedním z nejdůležitějších pilířů varṇāśramského zřízení. Sannyās je třeba přijímat v systému parampary ācāryů. V současné době ovšem mnoho takzvaných sannyāsīnů neboli potulných mnichů neví nic o vědomí Boha. Takový sannyās zavedl Indra ze své žárlivosti na Mahārāje Pṛthua a stejná věc se znovu objevuje ve věku Kali. Prakticky žádný sannyāsī v tomto věku není pravý. Nikdo nemůže do védského způsobu života zavádět nějaký nový systém, a pokud to někdo ze zlomyslnosti dělá, je třeba vědět, že je to pāṣaṇḍī, ateista. Ve vaiṣṇavské Tantře je řečeno:

I když je to zakázáno, existuje mnoho pāṣaṇḍīch, kteří razí pojmy jako daridra-nārāyaṇa a svāmi-nārāyaṇa, přestože ani takoví polobozi, jako je Brahmā a Śiva, se Nārāyaṇovi nikdy nevyrovnají.

Śrīmad-Bhāgavatam uvádí, že lidé v tomto věku Kali mají krátký život, postrádají duchovní poznání a kvůli svému nešťastnému stavu jsou náchylní přijímat falešné náboženské systémy. Proto je také jejich mysl neustále znepokojená. Védské śāstry prakticky zakazují ve věku Kali přijímat sannyās, neboť méně inteligentní lidé by toho mohli zneužívat k podvádění. Jediným skutečným náboženstvím je odevzdat se Nejvyšší Osobnosti Božství. Musíme sloužit Pánu s vědomím Kṛṣṇy. Všechny ostatní druhy sannyāsu a náboženství jsou neautorizované a v tomto věku představují pouhou napodobeninu. To je nanejvýš politováníhodná situace.

Povinností krále je netolerovat zavádění jakýchkoliv bezbožných praktik. Král Pṛthu byl inkarnací Nejvyšší Osobnosti Božství, a byl tedy povinen všechny takové projevy potlačit. Všichni čelní představitelé státu by ho měli následovat, být pravými zástupci Boha a potlačovat všechny bezbožné praktiky. Bohužel jsou to zbabělci, kteří vyhlašují sekulární stát. Takový způsob uvažování je určitým druhem kompromisu mezi zbožnými a bezbožnými praktikami, ale kvůli tomu se obyvatelstvo celkově přestává zajímat o duchovní pokrok. Situace se zhoršuje do té míry, že se lidská společnost stává pekelnou.

Zabíjení zvířat má jiný účel. Ověřuje se jím správné vyslovování védských manter, díky kterým zvířata přivedená do obětního ohně z něho vyjdou s novým životem. Při oběti určené pro uspokojení Pána Viṣṇua nemá být nikdo nikdy zabit. Jak by potom mohl být zabit Indra, který je ve skutečnosti yajñou uctíván a je považován za nedílnou část Nejvyšší Osobnosti Božství? Kněží tedy krále Pṛthua žádali, aby ho nezabíjel.

Správným pronášením védských manter při oběti lze dokázat mnoho úžasných věcí. V Kali-yuze ovšem neexistují kvalifikovaní brāhmaṇové, kteří by dokázali mantry správně pronášet. Nikdo se proto nemá o provádění takových velkých obětí pokoušet. Jedinou doporučenou obětí v tomto věku je saṅkīrtanové hnutí.

Pán Brahmā sestoupil, aby uklidnil krále Pṛthua ohledně dokončení jeho sta obětí. Král Pṛthu byl odhodlaný vykonat sto obětí a král Indra to vzal velmi vážně, neboť sám byl známý jako ten, kdo vykonal sto obětí. Závidět svým soupeřům je povahou všech živých bytostí v tomto hmotném světě, a proto i král Indra — přestože je králem nebes — Mahārājovi Pṛthuovi záviděl a chtěl mu zabránit ve vykonání sta obětí. Vznikla tak velká soutěž a král Indra začal pro uspokojení svých smyslů vymýšlet mnoho bezbožných praktik, aby králi Pṛthuovi kladl překážky. Pán Brahmā se osobně zjevil v obětní aréně, aby těmto bezbožnostem učinil přítrž. Co se týče Mahārāje Pṛthua, byl velkým oddaným Nejvyšší Osobnosti Božství, a proto nemusel vykonávat předepsané védské obřady. Tyto obřady se nazývají karma a pro oddaného v transcendentálním postavení nejsou důležité. Mahārāja Pṛthu však byl jako ideální král povinen konat oběti, a proto bylo nutné dosáhnout kompromisu. Požehnáním Pána Brahmy se král Pṛthu stal slavnější než král Indra, a tak bylo jeho odhodlání vykonat sto obětí nepřímo splněno.

Někdy se i světec nebo velice zbožná osoba musí v životě setkat s různými zvraty. Takové události je třeba chápat jako řízení prozřetelnosti. I když může mít člověk dostatek důvodů, proč být nešťastný, měl by se vyhnout snaze tyto zvraty napravovat, neboť čím více se o to pokoušíme, tím hlouběji vstupujeme do nejtemnějších oblastí hmotné úzkosti. Pán Kṛṣṇa nám v této souvislosti také radí, abychom se nevzrušovali, ale raději se naučili vše tolerovat.

Velké soupeření probíhá i v obyčejném obchodování a kapitoly karma-kāṇḍské části Ved mezi karmīmi někdy vyvolávají soupeření a závist. Karmī je nucen závidět, protože si chce užívat hmotných radostí v nejvyšší možné míře. To je hmotná nemoc. Proto mezi karmīmi dochází neustále k soupeření; ať už při obyčejném obchodování nebo při vykonávání yajñi. Cílem Pána Brahmy bylo ukončit soupeření mezi Pánem Indrou a Mahārājem Pṛthuem. Jelikož byl Mahārāja Pṛthu velkým oddaným a inkarnací Boha, Brahmā ho požádal, aby ukončil oběti, a nedal tak Indrovi záminku k zavádění dalších bezbožných praktik, kterými se zločinně uvažující lidé neustále řídí.

V Bhagavad-gītě (3.21) je řečeno:

“Cokoliv koná velký člověk, konají i ostatní lidé. Celý svět následuje vzor, který svým příkladem stanoví.”

Král Indra chtěl pro vlastní smyslový požitek překonat Mahārāje Pṛthua ve vykonání sta obětí koně. Proto ukradl koně a skryl se mezi mnoho bezbožných osob v převleku sannyāsīna. Takové činnosti jsou pro obyčejné lidi přitažlivé, a proto jsou nebezpečné. Pán Brahmā usoudil, že než aby Indrovi dovolili zavádění dalších bezbožných praktik, bude lepší ukončit oběť. Podobný postoj zaujal Pán Buddha, když byli lidé příliš zabraní do provádění zvířecích obětí, doporučovaných ve Vedách. Pán Buddha byl nucen zavést náboženství nenásilí tím, že popřel védské pokyny týkající se obětí. Zvířata zabitá v obětech ve skutečnosti dostávala nový život, ale těchto védských obřadů začali využívat lidé, kteří neměli potřebné schopnosti, a bezdůvodně zabíjeli nebohá zvířata. Pán Buddha proto musel na čas popřít autoritu Ved. Nikdo by neměl vykonávat oběti, které si vynutí ustanovení protikladných pokynů. Takové oběti je lépe ukončit.

Již několikrát jsme vysvětlili, že kvůli nedostatku kvalifikovaných bráhmanských kněží v Kali-yuze není možné vykonávat obřady doporučené ve Vedách. Śāstry nás proto nabádají vykonávat saṅkīrtana-yajñu. Saṅkīrtanovou obětí uspokojíme a uctíme Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, v Jeho podobě Pána Caitanyi. Smyslem vykonávání obětí je uctívat Nejvyšší Osobnost Božství, Viṣṇua. Pán Viṣṇu neboli Pán Kṛṣṇa je přítomný ve Své podobě Pána Caitanyi, a inteligentní lidé by se Ho tedy měli snažit uspokojit vykonáváním saṅkīrtana-yajñi. To je nejsnadnější způsob uspokojení Pána Viṣṇua v tomto věku. Lidé by měli využít pokynů různých śāster ohledně obětí v současné době a nevytvářet během hříšného věku Kali zbytečné nepokoje. V Kali-yuze jsou lidé po celém světě velmi zběhlí v otevírání jatek pro zabíjení zvířat, která jedí. Kdyby se vykonávaly staré obřady, lidi by to povzbuzovalo zabíjet stále více a více zvířat. V Kalkatě existují mnohá řeznictví s božstvy bohyně Kālī a ti, kdo jedí maso, si myslí, že nakupovat v takových obchodech je v pořádku, neboť doufají, že jedí zbytky potravy obětované bohyni Kālī. Nevědí, že bohyně Kālī nikdy nepřijímá nevegetariánskou potravu, protože je věrnou manželkou Pána Śivy. Pán Śiva je velký vaiṣṇava, který nikdy nejí nevegetariánská jídla, a bohyně Kālī přijímá zbytky jeho potravy. Není tedy možné, aby jedla maso nebo ryby. Takové obětiny přijímají její společníci, známí jako bhūtové, piśācové a Rākṣasové. Ti, kdo jedí prasādam bohyně Kālī v podobě masa nebo ryb, nepřijímají ve skutečnosti její prasādam, ale jídlo, které po sobě zanechali bhūtové a piśācové.

To, jak Pán Viṣṇu zabíjí démony a chrání oddané, je popsáno v Bhagavad-gītě (4.8):

“Abych osvobodil zbožné a vyhladil ničemné a abych znovu ustanovil náboženské zásady, objevuji se věk po věku.”

Ve dvou rukách drží Pán Viṣṇu vždy kyj a cakru, aby zabíjel démony, a v dalších dvou rukách má lasturu a lotos, aby chránil Své oddané. Když je na této planetě nebo v tomto vesmíru přítomná Jeho inkarnace, zabíjí démony a zároveň chrání Své oddané. Někdy se Pán Viṣṇu zjevuje Osobně jako Pán Kṛṣṇa nebo Pán Rāma. Všechna tato zjevení jsou uvedena v śāstrách. Někdy se zjevuje jako śaktyāveśa-avatāra, jakým je například Pán Buddha. Jak bylo vysvětleno dříve, tito śaktyāveśa-avatārové jsou inkarnacemi Viṣṇuovy moci, kterou byla živá bytost obdařena. Živé bytosti jsou rovněž nedílné části Viṣṇua, ale nejsou tak mocné. Když tedy živá bytost sestoupí jako inkarnace Viṣṇua, je Pánem zvláště zmocněna.

To, že je král Pṛthu popsán jako inkarnace Pána Viṣṇua, je třeba pochopit tak, že se jedná o śaktyāveśa-avatāra — nedílnou, zvláště zmocněnou část Pána Viṣṇua. Každá živá bytost, která jedná jako inkarnace Pána Viṣṇua, je Pánem zplnomocněná kázat bhakti. Taková osoba může jednat jako Pán Viṣṇu, porážet démony silnými argumenty a kázat rozvoj bhakti přesně podle zásad uvedených v śāstrách. Bhagavad-gītā uvádí, že jakmile vidíme někoho neobyčejným způsobem kázat bhakti, měli bychom vědět, že je zplnomocněn Pánem Viṣṇuem neboli Pánem Kṛṣṇou. Potvrzuje to Caitanya-caritāmṛta (Antya 7.11): kṛṣṇa-śakti vinā nahe tāra pravartana — nikdo není schopen vysvětlovat slávu svatého jména Pána, aniž by ho k tomu Pán zvláště zmocnil. Pokud někdo takovou zplnomocněnou osobu kritizuje nebo na ní hledá chyby, je to třeba brát tak, že uráží Pána Viṣṇua a podléhá trestu. I když se tito darebáci mohou oblékat jako vaiṣṇavové a mít falešný tilak a mālu, Pán jim jejich přestupky proti čistému vaiṣṇavovi nikdy neodpustí. Śāstry uvádějí mnoho takových příkladů.

Pán Brahmā krále Pṛthua oslovuje prajāpate, aby mu připomněl jeho velkou zodpovědnost ohledně udržování míru a blahobytu občanů. Nejvyšší Pán zplnomocnil Mahārāje Pṛthua pouze za tímto účelem. Ideální král je povinen dohlížet, zda lidé řádně dodržují náboženské zásady. Pán Brahmā krále Pṛthua zvláště požádal, aby zničil pseudonáboženské zásady, které zavedl král Indra. To znamená, že stát nebo král má povinnost zrušit pseudonáboženské systémy, vytvořené nezodpovědnými osobami. Náboženská zásada je původně jedna. Je daná Nejvyšší Osobností Božství a sestupuje prostřednictvím učednické posloupnosti ve dvou podobách. Pán Brahmā žádal Pṛthua Mahārāje, aby upustil od zbytečného soupeření s Indrou, který byl odhodlaný mu zabránit v dokončení sté yajñi. Mahārāja Pṛthu neměl vytvářet nepříznivé reakce, ale raději yajñi zastavit v zájmu původního účelu svého sestoupení. Tímto účelem bylo ustanovit dobrou vládu a uvést vše do pořádku.

Yajña znamená Pán Viṣṇu, neboť všechny yajñi jsou určeny pro potěšení Nejvyšší Osobnosti Božství, Pána Viṣṇua. Jelikož vykonávání oběti automaticky potěší polobohy, udílejí jejím vykonavatelům svá požehnání. Když zaléváme kořen stromu, pak jsou jeho větve, kmen, výhonky, květy a listy také spokojené, a když krmíme žaludek, živíme tím všechny části těla. Stejně tak když vykonáváním yajñi uspokojíme Pána Viṣṇua, zároveň tím uspokojíme i všechny polobohy, a ti nám na oplátku dají svá požehnání. Čistý oddaný proto nežádá požehnání přímo od polobohů. Jeho jediným zájmem je sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství, a věci, které dodávají polobozi, mu proto nikdy nechybí.