Když správce pokladnice oslovil Dhruvu Mahārāje “ty, jenž jsi bez hříchu”, Dhruva Mahārāja si o sobě mohl myslet něco jiného, neboť se cítil zodpovědný za zabití mnoha Yakṣů. Kuvera ho však ujistil, že vlastně nezabil ani jednoho Yakṣu, a proto skutečně nezhřešil. Dhruva pouze plnil svoji královskou povinnost, jak přikazují přírodní zákony. Kuvera dodal: “Ani smrt tvého bratra nezavinili Yakṣové. Zemřel působením přírodních zákonů, protože nadešel jeho čas. Věčný čas, jeden z aspektů Pána, je z konečného hlediska zodpovědný za ničení i plození, a proto za tyto věci neneseš žádnou odpovědnost.”

Považovat sebe a ostatní za vzájemně oddělené (ahaṁ tvam, “já” a “ty”) je mylná představa, způsobená zapomenutím na náš věčný vztah s Nejvyšší Osobností Božství. Kṛṣṇa, Nejvyšší Osoba, je střed všeho a my všichni jsme Jeho nedílné části, stejně jako jsou ruce a nohy nedílné části celého těla. Když pochopíme naši věčnou sounáležitost s Nejvyšším Pánem, přestaneme rozlišovat na základě tělesných rozdílů. Ruka je rukou a noha je nohou. Pokud však ruka i noha jednají ve službách celého těla, není mezi nimi faktický rozdíl, neboť obě jsou součástí celku, jednoho těla. Stejně tak ti, kdo jsou ve vědomí Kṛṣṇy, nedělají rozdíl mezi sebou a ostatními, neboť všichni jsou služebníci Pána. Pán i služba Jemu jsou na absolutní úrovni. Ruka sice pracuje jinak než noha, ale jelikož cílem obou je sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství, jsou jednotné. Nejedná se zde o stejnou jednotu, jakou hlásají māyāvādští filozofové známým výrokem “všechno je jedno”. Skutečné poznání je, že ruka je ruka, noha je noha, tělo je tělo, ale dohromady jsou jedním celkem. Podmíněná, hmotná existence začíná okamžikem, kdy se živá bytost začne považovat za nezávislou. Pojetí nezávislé existence je jako sen. Chceme-li být vysvobozeni z hmotných pout, musíme se vrátit do svého původního postavení ve vědomí Kṛṣṇy.

Slovo vigraham, “s podobou”, je zde velice důležité, jelikož poukazuje na to, že Absolutní Pravdou je z konečného hlediska Nejvyšší Osobnost Božství. Brahma-saṁhitā vysvětluje (sac-cid-ānanda-vigrahaḥ), že Absolutní Pravda má Svou podobu, která se však liší od všech hmotných podob. Živé bytosti jsou okrajovou energií této svrchované podoby. Jako takové se od svrchované podoby neliší, ale současně se jí nikdy nevyrovnají. Kuvera Dhruvovi doporučuje, aby této svrchované podobě sloužil; tak bude sloužit i všem individuálním podobám. Strom má také svoji podobu, a když zaléváme jeho kořeny, automaticky dostanou vodu i ostatní podoby, jako jsou listy, výhonky, květy a plody. Tato sloka vyvrací māyāvādskou teorii, že Absolutní Pravda je všechno, a proto musí být beztvará. Nejvyšší Pán, Absolutní Pravda, je všude, vše na Něm závisí, a přesto má také Svoji svrchovanou podobu.

V návaznosti na předchozí verš zde Kuvera Dhruvovi říká, že by se měl zaměstnat v oddané službě Pánu. Neosobnímu Brahmanu nelze oddaně sloužit, přestože je jedním z aspektů Nejvyšší Osobnosti Božství. Bhajasva, “oddaně sloužit”, předpokládá existenci služebníka, služby a obsluhovaného. Nejvyšší Pán je ten, komu se slouží, činnost určená k Jeho uspokojení se nazývá služba a ten, kdo takovou službu vykonává, je služebník. Pán je také podle tohoto verše jediný, komu se má sloužit. Bhagavad-gītā to potvrzuje slovy mām ekaṁ śaraṇaṁ vraja. Polobozi jsou jako Jeho ruce a nohy a není nutné jim sloužit zvlášť. Sloužením Nejvyššímu Pánu sloužíme Jeho rukám a nohám automaticky. Bhagavad-gītā (12.7) dále vysvětluje: teṣām ahaṁ samuddhartā mṛtyu-saṁsāra-sāgarāt. Na důkaz Své zvláštní přízně Pán řídí Svého oddaného zevnitř takovým způsobem, aby se nakonec vymanil ze zapletení v hmotné existenci. Nikdo jiný nedokáže živou bytost vyprostit z hmotného světa. Hmotná energie je projevem jedné z mnohých energií Nejvyšší Osobnosti Božství (parāsya śaktir vividhaiva śrūyate), stejně jako teplo a světlo jsou energie ohně. Hmotná energie se od Pána neliší, ale Pán je na ní naprosto nezávislý. Živá bytost, součást okrajové energie Pána, upadne do zajetí hmotné energie, když zatouží ovládat hmotný svět. Pána tato touha neovlivňuje, ale jakmile se tatáž živá bytost zapojí do Jeho oddané služby, Pán je k této službě přitahován. Tomu se říká yuktam. Oddaný vnímá Nejvyššího Pána i v hmotné energii. Taková je Pánova nepředstavitelná moc. Hmotná energie působí prostřednictvím tří hmotných kvalit, které vytvářejí akce a reakce hmotného světa. Neoddaní jsou těmito akcemi a reakcemi hmotné existence poutáni, zatímco oddaní, kteří znají způsob, jak vše využít ve službě Nejvyššímu Pánu, jsou mimo jejich vliv. Pán je zde proto označen jako bhava-cchidam neboli “ten, kdo osvobozuje ze zapletení v hmotné existenci”.

Dhruva Mahārāja, syn krále Uttānapādy, byl již známý po celém vesmíru jako velký oddaný Pána, který neustále myslí na Jeho lotosové nohy. Takový čistý oddaný je hoden všech požehnání polobohů, aniž by je za tím účelem musel zvlášť uctívat. Kuvera, pokladník polobohů, Dhruvovi osobně nabízel jakékoliv požehnání. Śrīla Bilvamaṅgala Ṭhākura řekl, že všechna hmotná požehnání čekají, aby mohla sloužit tomu, kdo oddaně slouží Pánu. Mukti-devī čeká u dveří oddaného, aby ho obdařila osvobozením nebo čímkoliv, oč ji požádá. Být oddaný je tedy velmi vznešené postavení. Když někdo s transcendentální oddaností a láskou slouží Nejvyšší Osobnosti Božství, může dostat veškerá požehnání tohoto světa, aniž by o ně usiloval. Pán Kuvera Dhruvovi Mahārājovi řekl, že slyšel, že Dhruva je nepřetržitě v samādhi — neustále myslí na lotosové nohy Pána. Uvědomoval si, že v těchto třech hmotných světech nebylo nic, po čem by Dhruva Mahārāja toužil, a předem také věděl, že ho Dhruva nepožádá o nic jiného, než aby mohl bez přestání vzpomínat na lotosové nohy Nejvyššího Pána.

Podle zkušených stoupenců védských obřadů existují různé druhy požehnání týkající se zbožnosti, hospodářského rozvoje, smyslového požitku a osvobození. Tyto čtyři principy se nazývají catur-vargy, přičemž za nejvyšší z nich je v tomto světě považováno osvobození. Umožnit překonání hmotné nevědomosti se všeobecně uznává jako nejvyšší puruṣārtha, požehnání pro lidskou bytost. Dhruva Mahārāja však toužil po požehnání, které předčí i tuto nejvyšší puruṣārthu, osvobození. Chtěl požehnání, aby mohl neustále vzpomínat na lotosové nohy Pána. Toto životní stádium se nazývá pañcama-puruṣārtha. Oddaný, který dosáhl úrovně pañcama-puruṣārtha a oddaně slouží Pánu, vidí osvobození, čtvrtou puruṣārthu, jako zcela bezvýznamné. Śrīla Prabodhānanda Sarasvatī v této souvislosti řekl, že pro oddaného je osvobození peklem a smyslový požitek dostupný na nebeských planetách bezcenným přeludem. Yogīni se pracně snaží ovládat smysly, ale pro oddané to není nic složitého. Smysly jsou jako hadi, ale v případě oddaného mají vylomené jedové zuby. Śrīla Prabodhānanda Sarasvatī analyzoval všechny druhy požehnání, které lze získat v tomto světě, a došel k jasnému závěru, že pro čistého oddaného nemá význam ani jedno z nich. Dhruva Mahārāja byl prvotřídním oddaným, mahā-bhāgavatou, s vysokou inteligencí (mahā-matiḥ). Oddanou službu neboli vědomí Kṛṣṇy můžeme rozvíjet, jen když jsme velmi inteligentní. Prvotřídní oddaný je přirozeně také vysoce inteligentní, a požehnání tohoto světa ho proto nepřitahují. Dhruvovi Mahārājovi nabídl požehnání král králů. Kuvera, pokladník polobohů, který dává obyvatelům tohoto materialistického světa nezměrná bohatství, je nazýván králem králů, neboť nikdo se nemůže stát králem bez jeho požehnání. Král králů osobně nabízel Dhruvovi jakékoliv bohatství, ale Dhruva je odmítl. Proto je zde osloven jako mahā-matiḥ, velmi rozvážný a inteligentní.

Kuvera, známý jako syn Iḍaviḍy, byl s postojem Dhruvy Mahārāje velmi spokojen, jelikož Dhruva nechtěl nic pro svůj hmotný požitek. Kuvera je jeden z polobohů a někdo může namítat: “Proč Dhruva Mahārāja přijal požehnání od poloboha?” Vaiṣṇava však neodmítá požehnání polobohů, pokud mu pomáhají dělat pokroky ve vědomí Kṛṣṇy. Gopī například uctívaly polobohyni Kātyāyanī, ale jen proto, aby dostaly Kṛṣṇu za manžela. Vaiṣṇava zásadně nechce žádat o požehnání; ani polobohy, ani Nejvyšší Osobnost Božství. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno, že Nejvyšší Pán dává osvobození, ale čistý oddaný ho odmítá přijmout, i když mu ho Pán Osobně nabízí. Dhruva Mahārāja Kuveru nežádal, aby mu zaručil návrat do duchovního světa. Žádal pouze, aby mohl neustále vzpomínat na Nejvyšší Osobnost Božství, ať už bude kdekoliv — v hmotném či duchovním světě. Vaiṣṇava je vždy a ke všem uctivý, a když tedy Kuvera nabídl Dhruvovi požehnání, Dhruva ho neodmítl. Přál si však jen to, co mohlo prospět jeho pokroku ve vědomí Kṛṣṇy.

Bhagavad-gītā (3.9) praví: yajñārthāt karmaṇo 'nyatra loko 'yaṁ karma-bandhanaḥ — musíme pracovat pro uspokojení Nejvyššího Pána, jinak se budeme zaplétat do výsledků své práce. Systém vareṇ a āśramů doporučuje, aby zvláště kṣatriyové a vaiśyové vykonávali velké obětní obřady a rozdávali přitom velkoryse své bohatství. Dhruva Mahārāja byl příkladný král a kṣatriya, protože neustále konal mnoho takových obřadů pro uspokojení Pána a rozdával velké množství milodarů. Kṣatriyové a vaiśyové jsou obvykle velmi zámožní lidé a své bohatství získávají občas také hříšným způsobem. Kṣatriyové musí vládnout a například Dhruva Mahārāja musel během své vlády bojovat a zabít mnoho Yakṣů. Takovému jednání se kṣatriyové nemohou vyhnout. Kṣatriya nesmí být zbabělý ani nenásilný. Aby mohl vládnout zemi, musí se někdy dopouštět násilí.

Podle védské tradice mají kṣatriyové a vaiśyové rozdávat nejméně padesát procent svého nashromážděného bohatství jako milodary. Bhagavad-gītā také říká, že člověk nesmí ukončit yajñu, dānu a tapasyu ani po přijetí životního stavu odříkání. Těchto činností nemá nikdy zanechat. Tapasya je určena pro životní stav odříkání; ti, kdo se vzdali světských činností, mají podstupovat tapasyu, askezi. Kṣatriyové a vaiśyové žijí v hmotném světě a jejich povinností je rozdávat milodary, zatímco brahmacārīni, mladí studenti, musí vykonávat různé druhy yajñi.

Dhruva Mahārāja byl příkladným králem, který rozdal v milodarech prakticky celý obsah své královské pokladnice. Král nesmí pouze vybírat daně, shromažďovat bohatství a utrácet je za smyslový požitek. Monarchie se zhroutily právě tehdy, když králové začali používat daně občanů k uspokojování svých smyslů. Tento druh úpadku však pokračuje i v demokratickém systému. V demokratických vládách jsou různé strany, ale všichni politici si pouze chtějí udržet svá místa a zajistit, aby jejich strana zůstala u moci. Nemají čas myslet na blaho občanů — místo toho jim ukládají velké daně, jako je daň z příjmu, daň z obratu a mnohé další. V určitých státech občané odvádějí až osmdesát nebo devadesát procent svých příjmů ve prospěch luxusního života státních úředníků a vládnoucích politiků. V minulosti se daně používaly k pořádání velkolepých obětí, které předepisují Vedy. V současné době však téměř žádnou z těchto obětí není možné vykonávat. Śāstry proto lidem doporučují, aby vykonávali saṅkīrtana-yajñu. Každý gṛhastha, ať už má jakékoliv postavení, je schopen bez velkých výdajů pořádat saṅkīrtana-yajñu; celá rodina si může společně sednout, tleskat a zpívat mahā-mantru Hare Kṛṣṇa. Každý může uspořádat tuto yajñu a také veřejně rozdávat prasādam. Ve věku Kali je to dostačující. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je založeno na této jednoduché metodě: zpívat mantru Hare Kṛṣṇa, kdykoliv je to možné, ať už v chrámech nebo mimo ně, a co nejvíce rozdávat prasādam. Tento proces je možné urychlit ve spolupráci s vládními představiteli a těmi, kdo vytvářejí státní majetek. Pouhým štědrým rozdáváním prasādam a vykonáváním saṅkīrtanu může na celém světě zavládnout mír a blahobyt.

Všechny hmotné obřady doporučené ve védských písmech zahrnují oběti polobohům. Toto uctívání polobohů je určeno pro méně inteligentní lidi, neboť výsledky jakéhokoliv uctívání patří Nārāyaṇovi, Nejvyšší Osobnosti Božství. V Bhagavad-gītě (5.29) Pán Kṛṣṇa říká (bhoktāraṁ yajña-tapasām), že On je ve skutečnosti poživatelem všech obětí. Proto se nazývá Yajñapuruṣa.

Dhruva Mahārāja byl velký oddaný a neměl s vykonáváním těchto obětí nic společného, ale přesto vykonal mnohé oběti a rozdal všechno své bohatství v podobě milodarů, aby dal příklad obyvatelům království. Během svého života hospodáře neutratil nic pro vlastní smyslový požitek. Výraz karma-phala-pradam je v tomto verši velmi důležitý. Pán dává individuálním živým bytostem různou karmu podle jejich přání. Jako Nadduše sídlí v srdci všech a je tak laskavý a velkorysý, že dává každému vše potřebné pro jeho libovolné jednání. Živá bytost si poté také užívá výsledků svého jednání. Chceme-li panovat hmotné přírodě, Pán nám k tomu dá veškeré možnosti, ale my budeme zapleteni do výsledných reakcí. Pán pomůže i tomu, kdo se chce plně zaměstnat oddanou službou, a oddaný si pak bude užívat výsledků. Proto je Pán známý jako karma-phala-prada.

Dhruva Mahārāja konal nejen četné oběti, ale současně pokračoval i ve své transcendentální oddané službě Pánu. Obyčejné karmī, kteří si chtějí užívat výsledků plodonosných činností, zajímají pouze oběti a obřady předepsané ve védských śāstrách. Dhruva Mahārāja jako příkladný král také vykonával mnohé oběti, ale zároveň neustále sloužil Pánu. Pán vždy chrání Své oddané, kteří se Mu odevzdali. Oddaný ví, že Pán je v srdci každého, jak uvádí Bhagavad-gītā (īśvaraḥ sarva-bhūtānāṁ hṛd-deśe 'rjuna tiṣṭhati). Obyčejný člověk si nedokáže představit, jak může být Nejvyšší Pán v srdci každého, ale oddaný Pána skutečně vidí. Nejenže Ho vidí vně, ale svým duchovním pohledem také vidí, že v Něm vše spočívá, jak popisuje Bhagavad-gītā (mat-sthāni sarva-bhūtāni). Takový je pohled mahā-bhāgavaty. Mahā-bhāgavata vidí vše, co ostatní, ale místo aby viděl pouze stromy, hory, města a nebe, vidí ve všem jen svého milovaného Pána, Nejvyšší Osobnost Božství, a vše vidí v Něm. To je pohled mahā-bhāgavaty. Mahā-bhāgavata, vysoce pokročilý čistý oddaný, vidí Pána všude, i v srdci každého. Tento pohled se naskýtá oddaným, kteří dosáhli vysokého stupně oddané služby Pánu. Brahma-saṁhitā (5.38) říká: premāñjana-cchurita-bhakti-vilocanena — pouze ti, kdo své oči potřeli balzámem lásky k Bohu, mohou Nejvyššího Pána vidět všude tváří v tvář. Nelze toho dosáhnout v představách nebo takzvanou meditací.

Dhruvovy vlastnosti jsou příznačné pro svatého krále. Nejen králové, ale i vůdci moderní demokratické, neosobní vlády musí mít všechny tyto božské vlastnosti. Pak mohou být občané státu šťastní. Zde se jasně říká, že občané považovali Dhruvu Mahārāje za svého otce. Stejně jako dítě, které závisí na svém zodpovědném otci, je dokonale spokojené, tak i občané pod ochranou státu nebo krále by měli být neustále ve všech ohledech spokojeni. V současné době však vláda nezaručuje ani ty nejzákladnější životní předpoklady, jako je ochrana života a majetku občanů.

V této souvislosti je obzvlášť důležité slovo brahmaṇyam. Dhruva Mahārāja byl velmi oddaný brāhmaṇům, kteří studují Vedy, a tudíž znají Nejvyšší Osobnost Božství. Neustále také šíří vědomí Kṛṣṇy. Stát by se měl k organizacím, které šíří vědomí Boha po celém světě, chovat s velkou úctou. V dnešní době však bohužel neexistuje jediný stát na světě, který by takováto hnutí podporoval. Ve státní správě budeme také marně hledat někoho, kdo má nějaké dobré vlastnosti. Každý státní úředník se drží svého místa a na všechny žádosti odpovídá záporně, jako kdyby byl placen za službu říkat občanům stále jen “ne”. Slovo dīna-vatsalam je rovněž důležité. Vládní představitel musí být laskavý k nevinným. Ministři a prezidenti v tomto věku však bohužel berou od státu dobré platy a tváří se jako velice zbožní, ale současně dovolují provoz jatek, kde se zabíjejí nevinná zvířata. Když se pokusíme srovnat vlastnosti současných státníků s božskými vlastnostmi Dhruvy Mahārāje, zjistíme, že to není možné. Z dalších veršů se dozvíme, že Dhruva Mahārāja žil v Satya-yuze a byl ideálním králem své doby. V současném věku Kali postrádají členové vlády jakékoliv božské vlastnosti. Když zvážíme všechna tato hlediska, lidé dnes nemají jinou možnost, jak ochránit náboženství, životy a vlastnictví, než se uchýlit k vědomí Kṛṣṇy.

Dhruva Mahārāja panoval této planetě třicet šest tisíc let, což znamená, že žil v Satya-yuze, kdy se lidé dožívali sta tisíce let. V následujícím věku, Tretā-yuze, lidé žili deset tisíc let, v Dvāpara-yuze tisíc a v Kali-yuze, dnešním věku, se dožívají nanejvýš sta let. S příchodem každé nové yugy se lidem krátí život a paměť, ubývá soucitu a všech ostatních dobrých vlastností. Existují dva druhy čiností — zbožné a bezbožné. Zbožné činy vedou k vyšším formám hmotného požitku, zatímco bezbožné způsobují kruté utrpení. Oddaný ovšem nevyhledává požitek ani není ovlivněn utrpením. Když prožívá štěstí, uvědomuje si, že snižuje reakce za své zbožné činy, a v neštěstí zase ví, že snižuje reakce bezbožných činů. Oddaného nezajímá štěstí nebo neštěstí, ale jen oddaná služba Pánu. Śrīmad-Bhāgavatam říká, že oddaná služba musí být apratihatā — nesmí ji omezovat hmotné štěstí a neštěstí. Oddaný se podrobuje askezi tím způsobem, že dodržuje Ekādaśī a další postní dny a vyhýbá se nedovolenému sexu, požívání omamných látek, hazardování a jedení masa. Tím se očišťuje od reakcí za svůj minulý bezbožný život, a jelikož vykonává oddanou službu, která je tou nejzbožnější činností, užívá života, aniž by o nějaký požitek usiloval.

Dokonalosti materialistického života lze dosáhnout dodržováním náboženských zásad. To vede k úspěšnému hospodářskému rozvoji, který umožňuje snadné uspokojení všech hmotných tužeb. Dhruva Mahārāja musel jako král dbát na udržení patřičné úrovně svého života (status quo), aby mohl vládnout všem lidem, a dělal to dokonale. Když však viděl, že jeho syn dospěl natolik, aby mohl převzít královský trůn, okamžitě ho ustanovil svým nástupcem a zanechal všech hmotných činností.

Velmi důležité je zde slovo avicalendriyaḥ, které znamená, že ho nevzrušoval nátlak smyslů, ale zároveň neubývalo na jejich síle, přestože byl věkem velice starý. Po třiceti šesti tisíci letech vlády nad světem byl Dhruva Mahārāja nesporně ve velmi pokročilém věku, ale jeho smysly byly silné jako zamlada — přesto neměl zájem o smyslový požitek, neboť se dovedl ovládat. Z materialistického hlediska dokonale plnil své povinnosti. Tak se chovají velcí oddaní. Śrīla Raghunātha dāsa Gosvāmī, jeden z přímých žáků Pána Caitanyi Mahāprabhua, pocházel z velice bohaté rodiny. Nechtěl si užívat hmotného štěstí, ale když mu byla svěřena určitá povinnost ve vládě, vykonával ji dokonale. Śrīla Gaurasundara mu doporučil: “Buď ve svém nitru stále odpoutaný, ale navenek plň své hmotné povinnosti tak, jak je třeba.” Tohoto transcendentálního postavení mohou dosáhnout jedině oddaní. Bhagavad-gītā říká, že zatímco jiní, jako například yogīni, se snaží ovládnout své smysly násilím, oddaní se neoddávají smyslovému požitku (přestože jsou jejich smysly plné síly), jelikož se věnují vyšším, transcendentálním činnostem.

V hlubokém lese se nám někdy zdá, že vidíme velké paláce a krásná města. Této iluzi se říká gandharva-nagara. Také ve snech si představujeme mnoho neskutečných věcí. Seberealizovaná duše, oddaný Pána, si uvědomuje, že tento hmotný vesmírný projev není ničím jiným než dočasnou, iluzorní představou, která se zdá být opravdová. Vesmír je jako přelud nebo stín. Za tímto stínovým výtvorem je však skutečnost, realita duchovního světa. Oddaného zajímá duchovního svět, a ne jeho stín. Oddaný, který realizoval nejvyšší pravdu, nemá zájem o její dočasný stín. To potvrzuje Bhagavad-gītā: paraṁ dṛṣṭvā nivartate.

Když Dhruva Mahārāja na počátku svého života odešel do lesa hledat Nejvyšší Osobnost Božství, uvědomil si, že všechna tělesná pojetí štěstí jsou výtvory iluzorní energie. Toužil tehdy po otcově království, a proto se snažil najít Nejvyššího Pána. Později však došel k závěru, že všechno je stvořením iluzorní energie. Z jeho příkladu je patrné, že kdokoliv dosáhne vědomí Kṛṣṇy, realizuje nakonec milostí Pána skutečnou pravdu, bez ohledu na to, jaká byla jeho původní motivace. Dhruva Mahārāja chtěl nejprve otcovo království, ale později se stal mahā-bhāgavatou, velkým oddaným, a ztratil o hmotný požitek zájem. Dokonalosti života mohou dosáhnout jedině oddaní. I když dovrší jen nepatrnou část celého procesu oddané služby a znovu ze svého nezralého postavení poklesnou, jsou stále lepší než ti, kdo se celý život plně zaměstnávají plodonosnými činnostmi v rámci tohoto hmotného světa.

Zde je popis systému aṣṭāṅga-yogy, který již Dhruva Mahārāja znal. Aṣṭāṅga-yoga nikdy nebyla určena pro městské jógové kluby. Dhruva Mahārāja odešel do Badarikāśramu a tam, sám na opuštěném místě, začal provozovat yogu. Soustředil svou mysl na arcā-vigrahu, což je Božstvo, které přesně zastupuje Nejvyššího Pána, a neustálými myšlenkami na toto Božstvo se pohroužil do tranzu. Arcā-vigraha je inkarnace Pána v podobě, kterou může oddaný snadno vnímat, a její uctívání není modlářství. Proto oddaní slouží v chrámech Pánu v Jeho podobě arcā-vigraha, která je vytvořena z hmotných (sthūla) složek, jako je kámen, kov, dřevo, drahokamy nebo barva. Všechny tyto materiály se nazývají sthūla, hmotná zastoupení. Jelikož se oddaní při uctívání řídí přísnými pravidly, znamená to, že i když je Pán přítomný ve Své fyzické podobě, neliší se od Své původní, duchovní podoby. Oddaný je tak požehnán dosažením konečného cíle života — být neustále pohroužen do myšlenek na Pána. Tímto nepřetržitým myšlením na Pána, které předepisuje Bhagavad-gītā, se stává tím nejvyšším yogīnem.

Ustavičným vykonáváním oddané služby devíti předepsanými způsoby, jako je naslouchání, opěvování, vzpomínání, uctívání Božstev atd., se oddaný dostává do stavu, kdy se na jeho těle objevují různé transcendentální příznaky. Celkem existuje osm tělesných změn, zvaných aṣṭa-sāttvika-vikāra, které naznačují, že oddaný je již v nitru osvobozený a zcela zapomněl na svoji tělesnou existenci. Uvádí se příklad kokosového ořechu — když vyschne, dužina kokosu se oddělí od skořápky a vnějšího povrchu, a jestliže s ním zatřeseme, můžeme slyšet, jak se dužina uvnitř volně pohybuje. Také ten, kdo je plně pohroužený do oddané služby, je oddělený od dvou hmotných obalů — jemnohmotného a hrubohmotného těla. Soustavným vykonáváním oddané služby Dhruva Mahārāja tohoto stavu dosáhl. Byl mahā-bhāgavata, prvotřídní čistý oddaný, neboť jen tito oddaní mohou projevit výše uvedené tělesné změny. Všechny je projevil Pán Caitanya Mahāprabhu, stejně jako Ṭhākura Haridāsa a mnoho dalších čistých oddaných. Tyto příznaky nelze napodobovat, ale když je oddaný skutečně pokročilý, projeví se samy. Tehdy je zřejmé, že oddaný je osvobozený od hmotné existence. Cesta osvobození je samozřejmě otevřená již od samého začátku oddané služby, stejně jako kokosový ořech utržený ze stromu začne okamžitě vysychat; trvá to pouze určitý čas, než se dužina a skořápka od sebe oddělí.

Důležité je slovo mukta-liṅgaḥ. Mukta znamená “osvobozený” a liṅgaḥ znamená “jemnohmotné tělo”. Když člověk zemře, opustí hrubohmotné tělo, ale jemnohmotné tělo složené z mysli, inteligence a falešného ega ho nese do další tělesné schránky. Během existence v současném hrubém těle ho totéž jemnohmotné tělo přenáší z jednoho životního stádia do druhého (například z dětství do chlapectví) prostřednictvím mentálního vývoje. Mentální úroveň nemluvněte a chlapce se od sebe liší, a stejně tak se liší mentální úroveň chlapce, mladého muže a starce. Změna těla v okamžiku smrti tedy probíhá na jemnohmotné úrovni — mysl, inteligence a falešné ego přenášejí duši z jednoho hrubého těla do druhého. Tomu se říká převtělování duše. Existuje však ještě jiné stádium, kdy jsme osvobozeni i od jemnohmotného těla — tehdy je živá bytost kvalifikovaná a plně připravená, aby mohla být přemístěna do transcendentálního, duchovního světa.

Z popisu tělesných příznaků Śrī Dhruvy Mahārāje je patrné, že byl zcela způsobilý k přemístění do duchovního světa. Rozdíl mezi jemnohmotným a hrubohmotným tělem můžeme pozorovat i v každodenním životě. Když sníme, naše hrubohmotné tělo leží na posteli a jemnohmotné tělo nás přenáší do zcela odlišného prostředí. Jelikož má však hrubohmotné tělo dále existovat, jemnohmotné tělo se do něho vrací zpět. Musíme se tedy osvobodit i od jemnohmotného těla — a toto osvobození se nazývá mukta-liṅga.

Existují různé úrovně získaného poznání — bezprostřední poznání, poznání získané od autorit, transcendentální poznání, nadsmyslové poznání a konečně duchovní poznání. Kdo překoná stádium poznání přijímaného sestupným procesem, dosáhne okamžitě transcendentální úrovně. Dhruva Mahārāja, jenž byl osvobozený od tělesného pojetí života, se nacházel na úrovni transcendentálního poznání a dokázal vnímat přítomnost transcendentálního letadla, které zářilo jako měsíc v úplňku. Na úrovni přímo či nepřímo vnímaného poznání to není možné. Takové transcendentální poznání je projevem zvláštní přízně Nejvyšší Osobnosti Božství. Této úrovně je ovšem možné dosáhnout metodou postupného rozvíjení oddané služby neboli vědomí Kṛṣṇy.

Obyvatelé Viṣṇuloky mají stejnou podobu jako Pán Viṣṇu. V rukách drží kyj, lasturu, lotosový květ a disk. Zde je jasně řečeno, že měli čtyři paže a krásné šaty, a popis jejich ozdob se přesně shoduje s popisem ozdob Viṣṇua. Tyto dvě neobyčejné osobnosti, které vystoupily z letadla, přiletěly přímo z Viṣṇuloky, planety, na které sídlí Pán Viṣṇu.

Zpívání svatých jmen Pána je po všech stránkách dokonalé. Když Dhruva Mahārāja uviděl Viṣṇudūty, Pánovy přímé společníky se čtyřma rukama a krásnými ozdobami, pochopil, o koho se jedná, ale na okamžik byl zmaten. Dokázal však své neobyčejné hosty, kteří se před ním znenadání objevili, uspokojit zpíváním svatého jména Pána, Hare Kṛṣṇa mantry. Zpívání svatého jména Pána je dokonalé — i když neznáme způsob, jak potěšit Pána Viṣṇua nebo Jeho společníky, stačí, když budeme pouze upřímně zpívat Pánovo svaté jméno, a vše bude dokonalé. Oddaný proto zpívá mantru Hare Kṛṣṇa neustále; v nebezpečí i ve štěstí. V případě nebezpečí je ihned ochráněn, a když se dostane do situace, kdy přímo vidí Pána Viṣṇua nebo Jeho společníky, může je zpíváním této mahā-mantry dokonale uspokojit. To je absolutní povaha mahā-mantry. Můžeme ji zpívat bez omezení, v nebezpečí i ve štěstí.

Důležité je slovo puṣkaranābha-sammatau. Kṛṣṇa, Pán Viṣṇu, má lotosové oči, lotosový pupek, lotosové nohy a lotosové dlaně. Zde je nazván puṣkara-nābha, což znamená “Nejvyšší Pán, Jenž má lotosový pupek”. Sammatau znamená “dva důvěrní nebo velice poslušní služebníci”. Rozdíl mezi materialistickým a duchovním způsobem života je, že ten první znamená neposlušnost a druhý naopak poslušnost vůli Nejvyššího Pána. Všechny živé bytosti jsou nedílné části Osobnosti Božství a jejich přirozenou povinností je Pána vždy poslouchat. V tom spočívá dokonalá jednota.

Ve vaikuṇṭhském světě žijí všechny živé bytosti v jednotě s Nejvyšším Pánem, jelikož Mu nikdy neodporují. Zde v hmotném světě však nejsou sammata, poslušné, ale naopak asammata, neposlušné. Lidská životní podoba je příležitostí naučit se poslouchat Pánovy pokyny. Takovou výchovu zavádí do společnosti hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Bhagavad-gītā říká, že zákony přírody jsou neúprosné a nikdo je nemůže překonat. Snadno je překonají jen ti, kdo se Nejvyššímu Pánu odevzdají a souhlasí, že budou následovat Jeho pokyny. Dhruva Mahārāja v tomto ohledu poskytuje jedinečný příklad. Jen díky tomu, že přijal pokyny Nejvyšší Osobnosti Božství a vyvinul lásku k Bohu, dostal příležitost setkat se s důvěrnými služebníky Pána Viṣṇua tváří v tvář. To, co bylo možné pro Dhruvu, je možné pro všechny. Každý, kdo se upřímně věnuje oddané službě, může časem dosáhnout téže dokonalosti lidské životní podoby.

Co bylo možné pro Dhruvu Mahārāje, je možné pro kohokoliv. Každé pětileté dítě lze vychovat tak, že za krátkou dobu se jeho život stane úspěšným díky realizaci vědomí Kṛṣṇy. Tato výchova dnes ve světě bohužel chybí. Vůdci hnutí pro vědomí Kṛṣṇy proto musí po celém světě začít zakládat školy, ve kterých budou děti již od pěti let dostávat náležitou výchovu. Tím se zabrání, aby se z nich později stali hippies a zkažená mládež. Místo toho z nich budou oddaní Pána, a tvář světa se tak automaticky změní.

V Bhagavad-gītě Pán říká, že každý, kdo zná Jeho transcendentální zábavy (ať už v hmotném nebo duchovním světě) a kdo skutečně chápe Jeho osobnost, Jeho zjevení a Jeho jednání, je okamžitě způsobilý k přemístění do duchovního světa. Tato zásada Bhagavad-gīty se vztahovala na případ krále Dhruvy. Po celý život se prostřednictvím askeze snažil pochopit Nejvyšší Osobnost Božství, a ve zralém věku byl proto připravený vrátit se ve společnosti důvěrných společníků Pána do duchovního světa.

Dokonce i v tomto hmotném světě se takzvaní vědci, filozofové a mentální spekulanti snaží splynout s duchovním nebem, ale nikdy se tam nedostanou. Oddaný však prostřednictvím oddané služby nejen realizuje, co duchovní svět skutečně je, ale nakonec tam také odchází za věčným životem, který je plný blaženosti a poznání. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy je tak mocné, že když člověk přijme tyto životní zásady a vyvine lásku k Nejvyšší Osobnosti Božství, může se snadno vrátit domů, zpátky k Bohu. Důkazem toho je život Dhruvy Mahārāje. Vědci a filozofové se snaží dostat na Měsíc, ale jsou zklamáni, neboť tam nemohou trvale žít. Na druhé straně oddaní putují snadno na jiné planety a nakonec se vracejí zpátky k Bohu. Nemají zájem navštívit jiné planety, ale při cestě zpátky k Bohu je všechny míjejí, jako když cestujeme vlakem na vzdálené místo a míjíme mnohé malé stanice.

Dhruva Mahārāja odešel podstoupit askezi s pevným odhodláním, že dosáhne postavení, o jakém se jeho předkům ani nesnilo. Jeho otcem byl Uttānapāda, dědem Manu a pradědem Pán Brahmā. Dhruva tedy chtěl ještě větší království, než jaké mohl získat Pán Brahmā, a požádal Nāradu Muniho, aby mu k tomu dal prostředky. Viṣṇuovi společníci mu řekli, že planety Pána Viṣṇua, Viṣṇuloky, nedosáhli nejen jeho předci, ale ani nikdo jiný. Důvodem je, že každý v tomto hmotném světě je buď karmī, jñānī nebo yogī, ale stěží se zde najdou čistí oddaní. Na transcendentální planetu Viṣṇuloku mají přístup výhradně oddaní; karmī, jñānī ani yogīni tam nemohou. Velcí ṛṣiové a polobozi se stěží dostanou na Brahmaloku, a jak říká Bhagavad-gītā, také tam nemohou zůstat navěky. Pán Brahmā žije nesmírně dlouhou dobu — jen těžko si lze představit délku jeho jediného dne. Nicméně i on musí spolu s obyvateli své planety jednou zemřít. Bhagavad-gītā (8.16) říká: ābrahma-bhuvanāl lokāḥ punar āvartino 'rjuna — mimo těch, kdo jdou na Viṣṇuloku, podléhají všichni čtyřem zákonitostem hmotné existence — zrození, smrti, stáří a nemoci. Pán praví: yad gatvā na nivartante tad dhāma paramaṁ mama — “Mé svrchované sídlo je ta planeta, ze které se nikdo nemusí vrátit.” (Bg. 15.6) Společníci Viṣṇua Dhruvovi řekli, že právě na takovou planetu s nimi poletí. Vědci se dnes snaží dostat na Měsíc a další planety, ale zdaleka si nedovedou představit cestu na nejvyšší planetu, Brahmaloku. Podle hmotných propočtů by tato cesta trvala rychlostí světla čyřicet tisíc let a neexistuje žádný mechanický prostředek, který by toho byl schopen. Provozováním bhakti-yogy po vzoru Mahārāje Dhruvy se však snadno dostaneme nejen na jiné planety, ale i za hranice tohoto vesmíru, na planety, které se jmenují Viṣṇuloky. To jsme nastínili v naší brožurce Snadná cesta na jiné planety.

Podle védské astronomie existuje vedle Polárky ještě planeta jménem Śiśumāra, na které sídlí Pán Viṣṇu, udržovatel hmotného světa. Jak budou popisovat následující sloky, na Śiśumāru a Dhruvaloku nemá přístup nikdo jiný než vaiṣṇavové. Společníci Pána Viṣṇua přiletěli pro Dhruvu Mahārāje speciálním letadlem a oznámili mu, že ho posílá Pán Viṣṇu Osobně.

Letadla z Vaikuṇṭhy nemají mechanický pohon. K létání v meziplanetárním prostoru se používají tři metody. Jednu z nich užívají i moderní vědci — nazývá se ka-pota-vāyu. Ka znamená “vesmírný prostor” a pota znamená “loď”. Další metoda se rovněž jmenuje kapota-vāyu, ale v tomto případě slovo kapota znamená “holub”. Existuje způsob, jak vycvičit holuby, aby nás vynesli do meziplanetárního prostoru. Třetí metoda je velice subtilní. Jmenuje se ākāśa-patana a je rovněž hmotná. Letadlem ākāśa-patana lze létat rychlostí mysli, stejně jako můžeme bez mechanických prostředků cestovat v myšlenkách, kamkoliv se nám zachce. Letadla z Vaikuṇṭhy se ovšem pohybují prostorem naprosto duchovním způsobem. Letadlo, které poslal Pán Viṣṇu, aby dopravilo Dhruvu Mahārāje na Śiśumāru, bylo zcela duchovní, transcendentální letadlo. Materialističtí vědci takové dopravní prostředky nemohou vidět a nedokáží si ani představit jejich způsob létání. Nevědí nic o duchovním nebi, přestože se o něm píše v Bhagavad-gītě (paras tasmāt tu bhāvo 'nyaḥ).

Všimněme si, jak byl Dhruva Mahārāja svědomitý ve své oddané službě — dokonce i v okamžiku, kdy opouštěl tento hmotný svět. Neustále si hleděl svých povinností oddaného. Každý oddaný se musí časně ráno vykoupat a ozdobit tělo tilakem. V Kali-yuze nemáme možnosti zdobit se šperky ze zlata a drahokamů, ale dvanáct znaků tilakem na těle stačí jako příznivé ozdoby pro očištění těla. Dhruva Mahārāja v té době pobýval v Badarikāśramu, kde žili i jiní velcí mudrci. Nezpyšněl, že na něj čekalo letadlo, které poslal Pán Viṣṇu; jako pokorný vaiṣṇava nejprve přijal požehnání od všech přítomných mudrců, a teprve poté nastoupil do letadla, kterým přiletěli hlavní společníci Pána Vaikuṇṭhy.

V absolutním světě je vše duchovní — letadlo, služebníci Pána Viṣṇua i Pán Viṣṇu Samotný. Neexistuje tam hmotné znečištění a vše je kvalitativně naprosto stejné. Pánovy společníky, Jeho příslušenství, Jeho letadlo a Jeho sídlo je třeba uctívat stejně jako Pána Viṣṇua Samotného, neboť vše, co je spojené s Viṣṇuem, je na stejné úrovni jako Pán Viṣṇu. Dhruva Mahārāja si toho byl jako čistý vaiṣṇava dobře vědom, a proto před nastoupením vzdal nejprve úctu letadlu a Pánovým společníkům. Mezitím se však jeho tělo změnilo v duchovní a začalo zářit jako tavené zlato. Dhruva Mahārāja se tak rovněž stal součástí duchovní reality Viṣṇuloky.

Māyāvādští filozofové si duchovní různorodost v jednotě nedovedou vysvětlit, neboť pro ně je duchovní realita prosta jakékoliv rozmanitosti. Proto se také jmenují impersonalisté. Od hmotného světa se naprosto liší nejen Śiśumāra, Viṣṇuloka a Dhruvaloka, ale i chrámy Viṣṇua, které se nacházejí v tomto světě. Když vstoupíme do chrámu Viṣṇua, měli bychom vědět, že jsme mimo hmotný svět. Pán Viṣṇu, Jeho trůn, Jeho místnost a všechny ostatní věci, které souvisí s chrámem, jsou transcendentální. Tři kvality přírody — sattva-guṇa, rajo-guṇa a tamo-guṇa — nemají do chrámu přístup. Je řečeno, že život v lese je v kvalitě dobra, život ve městě je v kvalitě vášně a život v nevěstinci, v prodejnách alkoholu nebo na jatkách je v kvalitě nevědomosti. Žít v chrámu však znamená žít na Vaikuṇṭě. V chrámu je vše stejně úctyhodné jako Pán Viṣṇu neboli Kṛṣṇa.

Myslet si, že když oddaný a neoddaný opouštějí tělo, jedná se o totéž, je naprosto mylná představa. Když Dhruva Mahārāja nastupoval do transcendentálního letadla, náhle před sebou uviděl zosobněnou smrt, ale vůbec se jí nebál. Místo aby mu smrt dělala potíže, využil její přítomnosti a stoupl si jí na hlavu. Lidé s nedostatečným poznáním si neuvědomují rozdíl mezi smrtí oddaného a smrtí neoddaného. V této souvislosti je vhodný příklad kočky, která v tlamě nosí svá koťata a také do ní chytá myši. Když chytí myš, na první pohled to vypadá stejně, jako když nese kotě, ale skutečnost je jiná. Když kočka chytí myš, pro myš to znamená smrt. Když však uchopí do zubů své kotě, pro kotě je to příjemný zážitek. Když Dhruva Mahārāja nastupoval do letadla, využil toho, že mu zosobněná smrt přišla vzdát svoji úctu; stoupl si jí na hlavu, a tak vystoupil do jedinečného letadla, které bylo podle tohoto verše velké jako dům (gṛham).

V Bhāgavatamu je mnoho takových příkladů. Je řečeno, že když Kardama Muni stvořil letadlo pro svoji ženu Devahūti, se kterým pak oba cestovali po celém vesmíru, podobalo se velkému městu. Byly v něm domy, jezírka i zahrady. Moderní vědci vyrobili také velká letadla, ale cestující jsou v nich natěsnáni jeden vedle druhého a během letu je čeká jen samé nepohodlí.

Materialističtí vědci neumějí náležitě vyrábět ani hmotná letadla. Aby se jejich letadla mohla srovnávat s letadlem, které používal Kardama, nebo s tím, které přiletělo z Viṣṇuloky, musela by být vybavena jako velké město, s veškerým pohodlím — jezírky, zahradami, parky atd. Navíc by musela být schopna létat v meziplanetárním prostoru a navštěvovat jiné planety. Když se jim podaří taková letadla vynalézt, nebudou pro ně muset stavět žádné meziplanetární čerpací stanice s pohonnými látkami. Tato letadla budou mít buď neomezené množství paliva, nebo žádné nebudou potřebovat, stejně jako letadla z Viṣṇuloky.

Dhruva se cítil své matce Sunīti zavázán, jelikož to byla ona, kdo mu dal vodítko, které mu nyní umožnilo odcestovat na vaikuṇṭhskou planetu ve společnosti služebníků Pána Viṣṇua. Teď si na ni vzpomněl a chtěl ji vzít s sebou. Sunīti byla vlastně jeho patha-pradarśaka-guru, duchovní mistr, který ukazuje cestu. Takovému guruovi se rovněž někdy říká śikṣā-guru. Nārada Muni byl sice Dhruvův dīkṣā-guru, zasvěcující duchovní mistr, ale Sunīti, jeho matka, mu jako první dala směrodatné informace o způsobu, jak získat přízeň Nejvyšší Osobnosti Božství. Śikṣā-guru i dīkṣā-guru mají povinnost svého žáka náležitě poučit a žák potom musí jejich učení uvést do praxe. Śāstry praví, že mezi śikṣā-guruem a dīkṣā-guruem není žádný rozdíl a śikṣā-guru se také obvykle stává dīkṣā-guruem svého žáka. Sunīti byla ovšem žena a navíc Dhruvova matka, a proto se nemohla stát jeho dīkṣā-guruem. Dhruva Mahārāja jí však přesto nebyl o nic méně zavázán. Nemohl uvažovat o tom, že by na Vaikuṇṭhaloku vzal Nāradu Muniho — myslel však na svoji matku.

Jakýkoliv plán, o kterém uvažuje Nejvyšší Osobnost Božství, se okamžitě uskuteční. Stejně tak i oddanému, který je na Pánu zcela závislý, se Pánovou milostí splní všechna přání. Pán uskutečňuje Svá přání Sám, zatímco oddaný plní své touhy tím, že závisí na Nejvyšší Osobnosti Božství. Když si tedy Dhruva Mahārāja vzpomněl na svoji ubohou matku, Viṣṇuovi společníci ho ujistili, že Sunīti je také na cestě na Vaikuṇṭhaloku, jen v jiném letadle. Dhruva Mahārāja si myslel, že poletí sám, bez matky, což by nebylo příliš příznivé, neboť lidé by ho kritizovali, že Sunīti mu tolik dala a on si odletěl na Vaikuṇṭhaloku a nevzal ji s sebou. Současně však věděl, že on sám není Nejvyšší a že vše záleží na Kṛṣṇovi. Kṛṣṇa okamžitě pochopil mysl Dhruvy Mahārāje, a proto mu řekl, že jeho matka letí také. Tato událost dokazuje, že čistý oddaný, jako je Dhruva Mahārāja, dokáže splnit všechna svá přání. Milostí Pána získává stejné schopnosti, jako má Pán, a jakmile tedy na něco pomyslí, jeho přání se okamžitě splní.

Tato událost dokazuje, že žák, který svoji oddanou službu vykonává stejně svědomitě jako Dhruva Mahārāja, dokáže svého śikṣā-gurua nebo dīkṣā-gurua zachránit, pokud jeho guru není dostatečně pokročilý. Sunīti sice Dhruvovi dala pokyny, co má dělat, ale jelikož byla žena, nemohla jít sama do lesa a podstupovat přísnou askezi jako on. Dhruva Mahārāja byl však přesto schopen vzít ji s sebou. Také Prahlāda Mahārāja osvobodil svého ateistického otce Hiraṇyakaśipua. Je-li tedy žák nebo syn dostatečně pokročilým oddaným Pána, dokáže s sebou na Vaikuṇṭhaloku vzít i svého otce, matku, śikṣā-gurua nebo dīkṣā-gurua. Śrīla Bhaktisiddhānta Sarasvatī Ṭhākura často říkal: “Kdybych dokázal vysvobodit jen jedinou duši a přivést ji zpátky domů, zpátky k Bohu, považoval bych své poslání kázat vědomí Kṛṣṇy za úspěšné.” Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy se nyní šíří po celém světě a já někdy myslím na to, že stane-li se jediný z mých žáků stejně mocný jako Dhruva Mahārāja, bude mě také moci vzít s sebou na Vaikuṇṭhaloku, přestože mám tolik nedostatků.

Védská mantra praví: yasmin vijñāte sarvam evaṁ vijñātaṁ bhavati — jelikož oddaný zná Nejvyšší Osobnost Božství, zná všechno. Kdo letí na planetu Nejvyššího Pána, na Vaikuṇṭhu, cestou pozná i veškeré ostatní planetární systémy. Nesmíme zapomínat, že tělo Dhruvy Mahārāje bylo jiné, než je naše. Když nastupoval do letadla z Vaikuṇṭhy, jeho tělo se proměnilo ve zcela duchovní tělo se zlatou barvou. V hmotném těle se nikdo nedostane dále než na vyšší planety, ale v duchovním těle lze cestovat nejen na vyšší planetární systémy tohoto hmotného světa, ale i na ještě vyšší planetární systém, zvaný Vaikuṇṭhaloka. Je známo, že Nārada Muni cestuje všude, po duchovních i hmotných světech.

Je také třeba poznamenat, že když Sunīti cestovala na Vaikuṇṭhaloku, dostala rovněž duchovní tělo. Každá matka by si měla vzít ze Śrī Sunīti příklad a vychovávat své dítě k tomu, aby se stalo oddaným jako Dhruva Mahārāja. Sunīti učila svého syna odpoutanosti od světa již ve věku pěti let a poradila mu, aby šel do lesa vyhledat Nejvyšší Osobnost Božství. Nechtěla, aby zůstal v pohodlí domova a nikdy se nevěnoval askezi s cílem získat přízeň Nejvyššího Pána. Každá matka musí o svého syna dbát stejně jako Sunīti a již od pěti let ho vychovávat k tomu, aby se z něho stal brahmacārī a aby se za účelem duchovní realizace podrobil askezi. Stane-li se syn velkým oddaným jako Dhruva, pak nejen on, ale i jeho matka bude mít možnost vrátit se zpátky domů, zpátky k Bohu, do duchovního světa, a to i v případě, že sama není schopna se podrobit askezi při vykonávání oddané služby.

Letadlo řídili dva hlavní společníci Pána Viṣṇua, Sunanda a Nanda. Jen takoví duchovní astronauté dokáží doletět za sedm planet, do oblasti věčného a blaženého života. Bhagavad-gītā rovněž potvrzuje (paras tasmāt tu bhāvo 'nyaḥ), že nad hmotnými planetami začíná duchovní nebe, kde je vše věčné a blažené. Planety duchovního nebe se jmenují Viṣṇuloka nebo Vaikuṇṭhaloka a jedině na nich můžeme žít věčně, blaženě a v dokonalém poznání. Pod Vaikuṇṭhalokou je hmotný vesmír, kde Pán Brahmā a ostatní obyvatelé Brahmaloky žijí až do jeho zničení, ale nemohou žít věčně. I to potvrzuje Bhagavad-gītā (ābrahma-bhuvanāl lokāḥ). I když se dostaneme na nejvyšší planetu tohoto vesmíru, věčný život tam nezískáme. Věčný a blažený život je možný pouze na Vaikuṇṭhaloce.

Zde jsou popsány dva aspekty vaikuṇṭhských planet. První je, že na vaikuṇṭhském nebi není zapotřebí Slunce a Měsíce. To potvrzují Upaniṣady a rovněž Bhagavad-gītā (na tad bhāsyate sūryo na śaśāṅko na pāvakaḥ). Vaikuṇṭhaloky v duchovním světě svítí vlastním světlem, a není tam tedy třeba Slunce, Měsíce či elektrického proudu. Světlo Vaikuṇṭhalok proniká do hmotného nebe a Slunce v hmotném světě jen odráží jejich pronikavou záři, kterou dále osvětluje všechny ostatní hvězdy a měsíce ve vesmíru. Svítící tělesa hmotného nebe si tedy vypůjčují světlo od Vaikuṇṭhalok. Kdo se však chce na Vaikuṇṭhaloky dostat, musí neustále konat dobro pro všechny ostatní živé bytosti. Neustále vykonávat činnosti, které jsou skutečně prospěšné pro všechny, lze jedině ve vědomí Kṛṣṇy. Kromě vědomí Kṛṣṇy neexistuje v tomto hmotném světě žádný jiný druh dobročinnosti, kterou je možné být zaměstnán dvacet čtyři hodin denně.

Ten, kdo má vědomí Kṛṣṇy, usiluje stále jen o to, aby se celé trpící lidstvo mohlo vrátit domů, zpátky k Bohu. I když se mu nepodaří přivést všechny pokleslé duše zpátky k Bohu, tak jelikož si je vědom Kṛṣṇy, návrat na Vaikuṇṭhu má zaručen a spolu s ním každý, kdo ho následuje. Jiní lidé, kteří se věnují závistivým činnostem, se nazývají karmī. Závidí jeden druhému a pro uspokojení svých smyslů dokáží zabíjet tisíce nevinných zvířat. Jñānī nejsou tak hříšní jako karmī, ale návrat ostatních živých bytostí zpátky Bohu je nezajímá. Podstupují askezi jen pro své vlastní osvobození. Yogīni se zase chtějí povýšit snahou o dosažení mystických sil. Pouze služebníci Pána, oddaní vaiṣṇavové, se snaží zachránit pokleslé duše v rámci skutečných činností hnutí pro vědomí Kṛṣṇy. Jedině oddaní, kteří jsou si vědomi Kṛṣṇy, jsou oprávněni vstoupit do duchovního světa. O tom jasně hovoří tato sloka a rovněž to potvrzuje Bhagavad-gītā, kde Pán říká, že nikdo Mu není milejší než ti, kdo šíří poselství Bhagavad-gīty po celém světě.

Tento popis jasně naznačuje, že do království Boha mohou vstoupit pouze oddaní. Jejich první vlastností je, že jsou klidní, jelikož nechtějí nic pro svůj smyslový požitek. Jediná činnost, která je zajímá, je služba Pánu. Karmī nemohou být klidní, neboť neustále touží po smyslovém požitku. Také jñānī nejsou klidní, jelikož se pracně snaží dosáhnout osvobození a splynout s Nejvyšším, a yogīni zase proto, že chtějí získat mystické síly. Oddaný je však naprosto klidný, protože se plně odevzdal Nejvyšší Osobnosti Božství a sám sebe považuje za zcela bezmocného. Je klidný jako dítě, které zcela závisí na svých rodičích, neboť oddaný ve všem závisí na milosti Nejvyšší Osobnosti Božství.

Oddaný je vyrovnaný, protože každého vidí na stejné transcendentální úrovni. Ví, že i když má podmíněná duše určitý druh těla na základě svých minulých plodonosných činností, ve skutečnosti je každý částí Nejvyššího Pána. Oddaný se dívá na všechny živé bytosti duchovním pohledem a nedělá rozdíly na tělesné úrovni. Takové vlastnosti lze vyvinout pouze ve společnosti oddaných; bez ní nemůže nikdo dělat duchovní pokrok. Proto jsme založili Mezinárodní společnost pro vědomí Kṛṣṇy a každý, kdo v této společnosti žije, automaticky vyvíjí vědomí Kṛṣṇy. Nejvyšší Pán má rád Své oddané a oddaní mají rádi jedině Nejvyšší Osobnost Božství. Pouze na této úrovni je možné dělat pokroky ve vědomí Kṛṣṇy. Oddaní Pána, kteří mají vědomí Kṛṣṇy, dovedou uspokojit každého, jak se o tom můžeme v hnutí pro vědomí Kṛṣṇy přesvědčit. Zveme každého bez rozdílu a vybízíme všechny, aby se posadili, zpívali mantru Hare Kṛṣṇa a přijali tolik prasādam, kolik jsme schopni obstarat. Proto je s námi každý spokojen. To je důležitý předpoklad — sarva-bhūtānurañjanāḥ. Co se týče očištění, nikdo nemůže být čistší než oddaní. Každý, kdo jen jednou vysloví jméno Viṣṇua, je okamžitě očištěn zevně i vnitřně (yaḥ smaret puṇḍarīkākṣam). Jelikož oddaný neustále zpívá mantru Hare Kṛṣṇa, hmotné nečistoty tohoto světa se ho nemohou dotknout. Je tedy skutečně očištěný. Muci haya śuci haya yadi kṛṣṇa bhaje — i švec nebo ten, kdo se narodil v ševcovské rodině, se může stát brāhmaṇou (śuci), začne-li rozvíjet vědomí Kṛṣṇy. Ten, kdo má čisté vědomí Kṛṣṇy a zpívá mantru Hare Kṛṣṇa, je nečistší bytostí v celém vesmíru.

Zde je uveden přesný sanskrtský výraz pro “vědomí Kṛṣṇy” — kṛṣṇa-parāyaṇaḥ. Parāyaṇa znamená “jít kupředu”. Jít kupředu ke Kṛṣṇovi znamená být kṛṣṇa-parāyaṇa, plně si vědom Kṛṣṇy. Příklad Dhruvy Mahārāje ukazuje, že každý, kdo rozvíjí vědomí Kṛṣṇy, může počítat s tím, že dosáhne nejvyššího vrcholu všech tří planetárních systémů ve vesmíru. Kṛṣṇy si vědomá osoba může zaujmout tak vznešené postavení, že si ho žádný ctižádostivý materialista nedokáže ani představit.

Každá planeta ve vesmíru se pohybuje nesmírně vysokou rychlostí. Ze Śrīmad-Bhāgavatamu se dozvídáme, že rychlost Slunce je dvacet pět tisíc sedm set kilometrů za sekundu. Brahma-saṁhitā praví: yac-cakṣur eṣa savitā sakala-grahāṇām. Slunce je považováno za oko Nejvyšší Osobnosti Božství, Govindy, a pohybuje se po své oběžné dráze, stejně jako ostatní planety ve vesmíru. Všechny planety společně však krouží kolem Polárky neboli Dhruvaloky, kde na vrcholu tří světů sídlí Dhruva Mahārāja. Můžeme si jen představovat, jak vznešené je postavení oddaného, a vznešenost postavení Nejvyšší Osobnosti Božství je již zcela mimo naše chápání.

Velký mudrc Nārada byl duchovní mistr Dhruvy Mahārāje, a proto měl přirozeně z jeho slávy nesmírnou radost. Otec je šťastný, když vidí pokrok svého syna, a stejně tak je šťastný duchovní mistr, když sleduje vzestup svého žáka.

Slovo veda-vādinaḥ je velice důležité. Veda-vādī je obecně ten, kdo přísně následuje védské zásady. Existují však také takzvaní vedāntisté, kteří se vydávají za stoupence Vedānty, ale přitom tuto filozofii nesprávně interpretují. V Bhagavad-gītě se rovněž setkáme s výrazem veda-vāda-ratāḥ, který označuje ty, kdo lpí na Vedách, aniž by chápali jejich skutečný význam. Takové osoby mohou znovu a znovu hovořit o Vedách či podstupovat askezi podle vlastních představ, ale nikdy nedosáhnou tak vznešeného postavení jako Dhruva Mahārāja. Obyčejní králové toho nejsou vůbec schopni. Zmínka o králích je důležitá, neboť v dávných dobách byli králové zároveň rājarṣiové — vyrovnali se velkým mudrcům. Dhruva Mahārāja byl král a zároveň byl vzdělaný jako velký mudrc. Ovšem bez oddané služby ani významný král, kṣatriya, ani velký brāhmaṇa, který striktně následuje pravidla Ved, nedosáhne tak vznešeného postavení, jakého dosáhl Dhruva Mahārāja.

Nejvyšší Pán je nepřemožitelný; nikdo Ho nedokáže porazit. Dobrovolně se však podřizuje vznešeným vlastnostem Svých oddaných. Pán Kṛṣṇa se například podřídil vůli matky Yaśody, protože byla velkou oddanou. Podřizovat se vůli Svých oddaných dělá Pánovi radost. V Caitanya-caritāmṛtě se píše, že každý chodí k Pánu a nabízí Mu vznešené modlitby, ale Pán není tolik spokojen, jako když Ho oddaný z čisté lásky trestá coby sobě podřízeného. Pán zapomene na Své vznešené postavení a ochotně se Svému čistému oddanému podvolí. Dhruva Mahārāja přemohl Nejvyššího Pána, protože v útlém mládí — když mu bylo pouhých pět let — podstoupil veškerou askezi v rámci oddané služby. Svou oddanou službu samozřejmě vykonával pod vedením velkého mudrce, Nārady. To je první zásada oddané služby — ādau gurv-āśrayam. Na začátku je třeba přijmout pravého duchovního mistra, a budeme-li přísně následovat jeho pokyny (tak jako Dhruva Mahārāja následoval pokyny Nārady), pak pro nás nebude obtížné získat Pánovu přízeň.

Podstatou všech vlastností oddaného je, že rozvíjí čistou lásku ke Kṛṣṇovi. Čistou lásku ke Kṛṣṇovi lze získat prostým nasloucháním o Kṛṣṇovi. Pán Caitanya kázal právě tuto zásadu — když kdokoliv v jakémkoliv postavení pokorně naslouchá transcendentálnímu poselství, které vyslovil Kṛṣṇa nebo které pojednává o Kṛṣṇovi, postupně vyvine příznaky čisté lásky, a jedině touto láskou může přemoci nepřemožitelného. Māyāvādští filozofové se snaží s Nejvyšším Pánem splynout, ale oddaný získá mnohem vyšší postavení. Nejenže dosáhne kvalitativní jednoty s Nejvyšším Pánem, ale někdy se dokonce stane Pánovým otcem, matkou nebo nadřízeným. Arjuna svou oddanou službou přiměl Pána Kṛṣṇu, aby se stal jeho vozatajem; poručil Pánovi: “Řiď můj vůz sem,” a Pán jeho pokyn vyplnil. To je několik příkladů, jak oddaný může získat tak vznešené postavení, že přemůže nepřemožitelného.

O Dhruvovi je zde řečeno, že byl kṣatra-bandhuḥ, tedy ne zcela zralý kṣatriya, jelikož jako pětiletý ještě neměl možnost podrobit se celému kšatrijskému výcviku. Kṣatriya i brāhmaṇa se musí podrobit příslušnému výcviku. Chlapec, který se narodí v bráhmanské rodině, není ještě brāhmaṇou. Musí být nejprve náležitě vychován a projít očistným procesem.

Velký mudrc Nārada Muni byl velmi hrdý, že má takového žáka-oddaného, jako byl Dhruva Mahārāja. Měl samozřejmě mnoho jiných žáků, ale s Dhruvou byl velice spokojený, protože Dhruva v jednom životě dosáhl prostřednictvím askeze Vaikuṇṭhy, což nedokázal žádný jiný syn krále ani rājarṣi v celém vesmíru. Král Bharata byl také velký oddaný, ale dosáhl Vaikuṇṭhaloky až po třech životech. I když se v prvním životě podroboval askezi v lese, stal se obětí přílišné náklonnosti k malému jelínkovi, a v příštím životě musel přijmout tělo jelena. Ani v těle jelena sice nezapomněl na své duchovní postavení, ale přesto musel počkat na další život, než dosáhl dokonalosti. Poté se narodil jako Jaḍa Bharata; byl již zcela osvobozený od veškerého hmotného zapletení a dosáhl povýšení na Vaikuṇṭhaloku. Dhruva Mahārāja je živým důkazem toho, že pokud někdo chce, může dosáhnout Vaikuṇṭhaloky v jednom životě, aniž by musel čekat mnoho dalších životů. Můj Guru Mahārāja, Śrī Śrīmad Bhaktisiddhānta Sarasvatī Gosvāmī Prabhupāda, říkával, že každý z jeho žáků může dosáhnout Vaikuṇṭhaloky v tomto životě a nemusí čekat na další život, ve kterém by vykonával oddanou službu. Pouze je nutné být upřímný a svědomitý jako Dhruva Mahārāja. Za takových okolností je možné dosáhnout Vaikuṇṭhaloky a vrátit se domů, zpátky k Bohu, v jednom životě.

Śrīmad-Bhāgavatam znamená vše, co je spojeno s Nejvyšší Osobností Božství. Naslouchat o zábavách a činnostech Nejvyššího Pána nebo o charakteru, slávě a činnostech Jeho oddaných je jedno a totéž. Začátečníci v oddané službě se snaží pochopit jen zábavy Pána a nemají příliš velký zájem naslouchat o činnostech Jeho oddaných. Skuteční oddaní by se však měli takového rozlišování vyvarovat. Méně inteligentní lidé někdy zkoušejí naslouchat o Kṛṣṇově tanci rāsa a ostatní části Śrīmad-Bhāgavatamu přecházejí s tím, že je nezajímají. Placení vypravěči Bhāgavatamu začínají rovnou kapitolami, které popisují Kṛṣṇovu rāsa-līlu, jako kdyby ostatní kapitoly Śrīmad-Bhāgavatamu neměly žádný význam. Ācāryové však takovéto rozlišování a předčasné naslouchání Pánově zábavě rāsa-līlā neschvalují. Upřímný oddaný by měl číst každou kapitolu a každé slovo Śrīmad-Bhāgavatamu, jehož počáteční verše uvádějí, že je to zralý plod veškeré védské literatury. Oddaní by tedy ze Śrīmad-Bhāgavatamu neměli vynechat ani jediné slovo. Velký mudrc Maitreya zde proto potvrzuje, že Bhāgavatam je sammataṁ satām — schválen velkými oddanými.

V tomto světě žijí různé druhy lidí, a ne všichni jsou čistí oddaní. Někteří jsou karmī toužící po velkém bohatství, jiní chtějí být slavní, další se chtějí dostat na nebeské planety nebo na Dhruvaloku a jiní zase uspokojovat polobohy, aby od nich získali hmotné výhody. Maitreya zde říká, že poslechem vyprávění o Dhruvovi Mahārājovi mohou všichni tito lidé získat vše, po čem touží. Oddaní (akāma), karmī (sarva-kāma) a jñānī, kteří si přejí osvobození (mokṣa-kāma) — ti všichni by pro dosažení svého životního cíle měli uctívat Nejvyšší Osobnost Božství. A stejného výsledku dosáhne i ten, kdo naslouchá o činnostech Pánova oddaného, neboť mezi činnostmi a vlastnostmi Nejvyššího Pána a činnostmi a vlastnostmi Jeho čistých oddaných není rozdíl.

Slovo acyuta-priya je velmi důležité. Charakter a sláva Dhruvy Mahārāje jsou významné proto, že Dhruva je milý Acyutovi, Nejvyšší Osobnosti Božství. Tak jako je příjemné naslouchat o zábavách a činnostech Nejvyššího Pána, je příjemné a působivé naslouchat i o Jeho oddaných, kteří Mu jsou velice drazí. Každý, kdo znovu a znovu pročítá nebo poslouchá tyto kapitoly o Dhruvovi Mahārājovi, může dosáhnout nejvyšší dokonalosti života v čemkoliv si přeje. Co je však nejdůležitější — bude mít možnost stát se velkým oddaným Pána. Stát se velkým oddaným znamená ukončit veškeré utrpení materialistického života.

Každý v hmotném světě touží po zisku, úctě a slávě a každý by chtěl mít co nejvyšší postavení. Každý chce také poslouchat o ušlechtilých vlastnostech vznešených osob. Všechna přání, která mohou mít velké osobnosti, lze splnit pouhým čtením a pochopením vyprávění o činnostech Dhruvy Mahārāje.

Povahu a zábavy Nejvyššího Pána nebo Jeho oddaných lze pochopit jen ve společnosti oddaných. Zde je doporučeno hovořit o Dhruvovi Mahārājovi ve společnosti dvojzrozených, což se vztahuje na kvalifikované brāhmaṇy, kṣatriye a vaiśyi. Nejlepší je samozřejmě společnost brāhmaṇů, kteří dosáhli úrovně vaiṣṇavů. Takové rozmlouvání o Śrīmad-Bhāgavatamu, které se zabývá charakterem a zábavami oddaných a Pána, přináší velice rychlý účinek. Mezinárodní společnost pro vědomí Kṛṣṇy byla založena právě za tímto účelem. V každém středisku této společnosti probíhají různé činnosti v rámci oddané služby — nejen ráno, v poledne a večer, ale prakticky dvacet čtyři hodin denně. Každý, kdo přijde s touto společností do styku, se stane oddaným. Mnoho karmīch a jiných lidí navštěvuje ISKCON a nacházejí v jeho chrámech velice příjemnou a klidnou atmosféru. Slovo dvi-janmanām v tomto verši znamená “dvojzrozených”. K Mezinárodní společnosti pro vědomí Kṛṣṇy se může kdokoliv připojit, přijmout zasvěcení a stát se dvojzrozeným. Sanātana Gosvāmī řekl, že dvojzrozeným se může stát každý, kdo přijme zasvěcení a projde autorizovanou přípravou. První zrození umožňují rodiče a druhé umožňuje duchovní otec a védské poznání. Jen ti, kdo jsou dvakrát narození, mohou pochopit transcendentální vlastnosti Pána a Jeho oddaných. Śūdrové tedy nemohou studovat Vedy. Akademické vzdělání śūdrovi nestačí, aby mohl pochopit transcendentální vědu. V dnešní době na celém světě převládá výuka, která produkuje śūdry. Velký odborník na technologii není nic víc než velký śūdra. Ve věku Kali jsou všichni śūdrové — kalau śūdra-sambhavaḥ. Celý svět je plný śūdrů, a proto upadá duchovní poznání a lidé jsou nešťastní. Hnutí pro vědomí Kṛṣṇy bylo založeno zvláště proto, aby vychovávalo kvalifikované brāhmaṇy, kteří budou po celém světě šířit duchovní poznání, neboť tak mohou být lidé velice šťastní.

Profesionální recitátoři žádají o peníze, aby uhasili oheň ve svém břiše, ale to jim k duchovnímu pokroku nebo dokonalosti nepomůže. Proto se přísně zakazuje používat recitace Śrīmad-Bhāgavatamu jako způsobu obživy. Pouze ten, kdo se zcela odevzdal lotosovým nohám Nejvyšší Osobnosti Božství a plně na Pánu závisí co se týče obživy sebe samotného nebo i celé své rodiny, může recitací Śrīmad-Bhāgavatamu, který je plný vyprávění o zábavách Pána a Jeho oddaných, dosáhnout dokonalosti. Celý postup lze shrnout tak, že posluchači musí být připraveni s vírou přijmout poselství Bhāgavatamu a přednášející musí zcela záviset na Nejvyšší Osobnosti Božství. Recitace Bhāgavatamu se nesmí stát obchodem. Náležitá recitace nejen dokonale uspokojuje přednášejícího, ale s přednášejícím a publikem je spokojen i Nejvyšší Pán, a všichni zúčastnění jsou tak pouhým nasloucháním osvobozeni z hmotného otroctví.

Jñānam ajñāta je poznání, které nezná téměř nikdo na celém světě. Nikdo neví, co je ve skutečnosti Absolutní Pravda. Materialisté si velice zakládají na svém pokroku ve vzdělání, filozofické spekulaci a vědeckém poznání, ale o Absolutní Pravdě nevědí nic. Velký mudrc Maitreya proto říká, že oddaní musí seznamovat lidi s Absolutní Pravdou (tattva) a kázat učení Śrīmad-Bhāgavatamu po celém světě. Śrīla Vyāsadeva toto velké vědecké dílo sestavil především proto, že lidé nevědí vůbec nic o Absolutní Pravdě. Na počátku Śrīmad-Bhāgavatamu, v prvním zpěvu, je řečeno, že učený mudrc Vyāsadeva sestavil tuto velkou Bhāgavata Purāṇu, aby odstranil nevědomost obyčejných lidí. Lidé neznají Absolutní Pravdu, a proto dal Nārada Vyāsadevovi pokyn, aby sepsal Śrīmad-Bhāgavatam. I ti, kdo se zajímají o pochopení pravdy, zpravidla jen spekulují a dojdou nanejvýš k pojetí neosobního Brahmanu. Jen velice málo lidí však skutečně zná Osobnost Božství.

Přednášení Śrīmad-Bhāgavatamu má především za cíl seznamovat lidi s Absolutní Pravdou, Nejvyšší Osobností Božství. Mezi neosobním Brahmanem, lokalizovanou Paramātmou a Nejvyšší Osobností Božství neexistuje v podstatě rozdíl, nicméně skutečné nesmrtelnosti dosáhneme teprve v okamžiku, kdy navážeme osobní styk s Nejvyšší Osobností. Skutečnou nesmrtelností je oddaná služba, která přivádí do společnosti Nejvyššího Pána. Čistí oddaní jsou ze soucitu k pokleslým duším velice laskaví k obyčejným lidem (kṛpālu) a šíří poznání Bhāgavatamu po celém světě. Laskavý oddaný se nazývá dīna-nātha, ochránce ubohých, nevědomých lidí. Pán Kṛṣṇa je také známý jako dīna-nātha nebo dīna-bandhu, ochránce a opravdový přítel ubohých živých bytostí, a Jeho čistý oddaný zaujímá stejné postavení. Oddaní Kṛṣṇy, dīna-nāthové, kteří káží o cestě oddané služby, jsou oblíbení i mezi polobohy. Lidé obvykle uctívají polobohy, zejména Pána Śivu, aby od nich získali hmotný prospěch, ale čistý oddaný, který káže o zásadách oddané služby tak, jak ji doporučuje Śrīmad-Bhāgavatam, je nemusí uctívat — polobozi jsou s ním automaticky tak spokojeni, že mu dávají všechna svá požehnání. Jako se zaléváním kořene stromu voda přirozeně dostane i k jeho listům a větvím, podobně čistá oddaná služba Pánu automaticky uspokojuje všechny polobohy, kteří představují větve, výhonky a listy Nejvyšší Osobnosti Božství, a ti potom oddaného obdaří veškerým požehnáním.

Cāṇakya Paṇḍita řekl, že život je sice krátký, ale sláva toho, kdo jedná správným způsobem, zůstane zachována pro budoucí generace. Sláva Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství, je nehynoucí, stejně jako sláva Jeho oddaných. V popisu činností Dhruvy Mahārāje je proto užito slov vikhyāta a viśuddha — “velice slavné” a “transcendentální”. To, jak Dhruva Mahārāja v útlém mládí opustil domov a přijal v lese útočiště u Nejvyšší Osobnosti Božství, je příklad, který nemá v tomto světě obdoby.