V této dvacáté deváté kapitole je obšírně vysvětlena a popsána sláva oddané služby a také vliv času na podmíněnou duši. Důkladný popis vlivu času má podmíněnou duši odpoutat od jejích hmotných činností, které jsou považovány za pouhou ztrátu času. Minulá kapitola obsahuje analytický rozbor hmotné přírody, duše a Nejvyššího Pána neboli Nadduše a tato kapitola vysvětluje principy bhakti-yogy neboli oddané služby — vykonávání činností na úrovni věčného vztahu mezi živými bytostmi a Osobností Božství.

Bhakti-yoga, oddaná služba, je základním principem všech filozofických systémů — veškerá filozofie, která není zaměřena na oddanou službu Pánu, představuje pouze mentální spekulaci. Pochopitelně bhakti-yoga bez filozofického základu je samozřejmě více méně věcí sentimentu. Existují dva druhy lidí. Jedni se považují za intelektuálně pokročilé a pouze spekulují nebo meditují, zatímco druzí jsou sentimentální a nemají pro svá tvrzení žádné filozofické podklady. Ani jedni nemohou dosáhnout nejvyššího životního cíle; a pokud ano, bude jim to trvat mnoho a mnoho let. Védská písma proto prohlašují, že existují tři prvky — Nejvyšší Pán, živá bytost a jejich věčný vztah — a cílem života je řídit se zásadami bhakti, oddané služby, a nakonec s plnou oddaností a láskou dosáhnout planety Nejvyššího Pána jako Jeho věčný služebník.

Sāṅkhyová filozofie představuje analytický rozbor veškeré existence. Vše musíme chápat na základě zkoumání povahy a vlastností daného předmětu. To se nazývá získání poznání. Neměli bychom však pouze získávat poznání, aniž bychom dosáhli životního cíle, bhakti-yogy, která je zároveň základním předpokladem pro získávání poznání. Pokud se vzdáme bhakti-yogy a zabýváme se pouze analytickým zkoumáním pravé povahy světa, výsledek našeho zkoumání bude prakticky nulový. V Bhāgavatamu je řečeno, že taková činnost se podobá mlácení již vymláceného obilí. Nemá význam mlátit prázdné slupky, ve kterých již není zrno. Vědeckým studiem hmotné přírody, živé bytosti a Nadduše musíme pochopit základní princip oddané služby Pánu.

V tomto verši je velice důležité slovo saṁsṛtīḥ. Śreyaḥ-sṛti znamená blahodárná cesta pokroku k Nejvyšší Osobnosti Božství, zatímco saṁsṛti znamená nepřetržité putování cestou rození a umírání do nejtemnějších oblastí hmotného světa. Lidé, kteří nic nevědí o tomto hmotném světě, o Bohu a o svém skutečném důvěrném vztahu k Němu, ve jménu pokroku a hmotného rozvoje civilizace ve skutečnosti spějí do nejtemnějších oblastí hmotného světa, kde se narodí v jiném životním druhu než lidském. Nevědomí lidé nevědí, že po tomto životě budou zcela v moci hmotné přírody a obdrží život, který jim nemusí být příliš příjemný. Jak živá bytost získává různá těla, vysvětlí další kapitola. Toto neustálé střídání těl prostřednictvím rození a umírání se nazývá saṁsāra. Devahūti žádá svého slavného syna Kapilu Muniho, aby vysvětlil toto nepřetržité putování s cílem vštípit podmíněným duším, že pokud nechápou cestu bhakti-yogy, oddané služby, spějí k úpadku.

Ať je člověk jakkoliv nevědomý co se týče blahodárné cesty a cesty do nejtemnějších oblastí nevědomosti, každý si je vědom vlivu věčného času, který pohlcuje všechny výsledky našich hmotných činností. Tělo se rodí v určitý okamžik a ihned na ně působí vliv času. Ode dne zrození těla zároveň působí i vliv smrti; vliv času na tělo souvisí s přibývajícím věkem. Je-li člověku třicet nebo padesát let, pak vliv času již pohltil třicet nebo padesát let jeho života.

Každý si je vědom toho, že v posledním životním stadiu padne do spárů kruté smrti, ale někteří lidé berou v úvahu svůj věk a okolnosti a dávají pozor na vliv času, a zapojí se proto do zbožných činností, aby se v budoucnosti neocitli v nízké rodině nebo ve zvířecím životním druhu. Lidé všeobecně lpí na smyslovém požitku, a proto se ucházejí o život na nebeských planetách. Z toho důvodu vykonávají lidumilné nebo jiné zbožné činnosti, ale jak je řečeno v Bhagavad-gītě, živá bytost se nemůže osvobodit z koloběhu zrození a smrti, ani když půjde na nejvyšší planetu Brahmaloku, protože v tomto hmotném světě působí vliv času všude. V duchovním světě naproti tomu časový faktor nemá žádný vliv.

Zde vidíme, že Śrīmatī Devahūti, slavná matka Pána Kapiladeva, velice lituje žalostné podmínky obyčejných lidí, kteří spí v temné iluzi, neboť neznají smysl života. Vaiṣṇava neboli oddaný Pána přirozeně cítí, že by je měl probudit. Devahūti tedy žádá svého slavného syna, aby osvítil životy podmíněných duší a umožnil jim ukončit jejich nešťastný podmíněný život. Pána zde označuje výraz yoga-bhāskara, “slunce veškeré yogy”. Devahūti již dříve žádala svého slavného syna, aby popsal bhakti-yogu, a Pán vysvětlil, že bhakti-yoga je nejvyšším stadiem yogy.

Bhakti-yoga je světlo podobné slunečnímu svitu, osvobozující podmíněné duše, jejichž všeobecnou situaci popisuje tento verš. Nedokáží vidět, co je v jejich vlastním zájmu. Nevědí, že smyslem života není zvyšovat hmotné potřeby, protože tělo nebude existovat déle než několik let. Živé bytosti jsou věčné a věčné jsou i jejich potřeby. Pokud si člověk dělá starosti pouze o tělo a nezabývá se věčnými životními potřebami, pak je součástí civilizace, jejíž rozvoj přivádí živé bytosti do nejtemnějších oblastí nevědomosti. Spánek v této temné oblasti nikoho neosvěží, ale naopak více a více unaví. Lidé vymýšlejí mnoho způsobů, jak svoji únavu zmírnit, ale nedaří se jim to a zůstávají zmateni. Jedinou cestou ke zmírnění této únavy z boje o existenci je cesta oddané služby, cesta vědomí Kṛṣṇy.

Pán Kapila byl s žádostí Své slavné matky velice spokojený, protože nemyslela pouze na vlastní záchranu, ale i na všechny pokleslé podmíněné duše. Pán je vždy soucitný k pokleslým duším v tomto hmotném světě, a proto přichází Sám nebo posílá Své důvěrné služebníky, aby je osvobodil. Jelikož Jeho soucit s nimi neustává, velice Ho těší, když se nad nimi slituje i některý z Jeho oddaných. V Bhagavad-gītě je jasně řečeno, že ti, kdo se snaží zlepšit podmínky pokleslých duší kázáním závěru Bhagavad-gīty — plně se odevzdat Osobnosti Božství — jsou Pánovi velice drazí. Když tedy Pán viděl, že Jeho milovaná matka měla s pokleslými dušemi veliký soucit, potěšilo Ho to a byl k ní také soucitný.

Čistá oddaná služba ve vědomí Kṛṣṇy je jedna, protože oddaný na této úrovni od Pána nic nežádá. Obvykle však lidé začínají vykonávat oddanou službu s určitým cílem. Jak je řečeno v Bhagavad-gītě, lidé, kteří nejsou zcela očištěni, přistupují k oddané službě se čtyřmi cíli. Člověk, jenž trpí svými hmotnými podmínkami, se stává oddaným Pána a obrací se na Něho, aby zmírnil jeho utrpení. Člověk s nedostatkem peněz přichází Pána požádat o zlepšení své finanční situace. Dále se k oddané službě dostávají lidé, kteří ani netrpí, ani nepotřebují finanční pomoc, ale hledají poznání. Chtějí pochopit Absolutní Pravdu, a proto se dotazují na povahu Nejvyššího Pána. To velice pěkně popisuje Bhagavad-gītā (7.16). Cesta oddané služby je ve skutečnosti jedna jediná, ale jeví se v mnoha různých podobách podle situace oddaných, což bude pěkně vysvětleno v následujících verších.

V druhé kapitole prvního zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu již bylo řečeno, že nejvyšší a nejslavnější náboženství znamená dosáhnout bezpříčinné, ničím nemotivované oddané služby. Jediným motivem čisté oddané služby má být touha potěšit Nejvyšší Osobnost Božství. Vlastně to ani není motiv, ale čistý stav živé bytosti. Když se člověk věnuje oddané službě v podmíněném stavu, má s úplnou odevzdaností následovat pokyny pravého duchovního mistra. Duchovní mistr je projevený zástupce Nejvyššího Pána, protože přijímá a předává Pánovy pokyny takové, jaké jsou, prostřednictvím učednické posloupnosti. V Bhagavad-gītě je uvedeno, že její učení má člověk přijmout v učednické posloupnosti, neboť jinak bude zkreslené. Jednání podle pokynů pravého duchovního mistra s motivem uspokojit Nejvyšší Osobnost Božství představuje čistou oddanou službu. Je-li však něčí oddaná služba motivovaná touhou po uspokojení vlastních smyslů, projevuje se jinak. Takový člověk je často násilný, pyšný, závistivý a hněvivý a jeho zájmy se liší od zájmů Pána.

Ten, kdo se na Nejvyššího Pána obrací se svou oddanou službou, ale je na sebe pyšný, závidí druhým nebo je pomstychtivý, je pod vlivem kvality hněvu. Myslí si o sobě, že je nejlepší oddaný. Takto vykonávaná oddaná služba není čistá — je smíšená a nejnižšího druhu, tāmasaḥ. Śrīla Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura doporučuje vyhýbat se vaiṣṇavovi, který nemá dobrý charakter. Vaiṣṇava je ten, kdo pokládá Nejvyšší Osobnost Božství za konečný cíl života, ale pokud není čistý a má stále nějaké motivy, pak není vaiṣṇavou s prvotřídním charakterem. Vaiṣṇavovi v kvalitě nevědomosti můžeme skládat poklony, protože přijal Nejvyššího Pána za konečný cíl života, ale neměli bychom se s ním sdružovat.

Slovo “separatista” je třeba správně pochopit. Odpovídající sanskrtská slova jsou bhinna-dṛk a pṛthag-bhāvaḥ. Separatista je ten, kdo vidí svůj zájem jako odlišný od zájmu Nejvyššího Pána. Smíšení oddaní, to znamená oddaní v kvalitách vášně a nevědomosti, si myslí, že zájmem Nejvyššího Pána je plnit požadavky oddaného, a jejich záměr je získat od Pána co nejvíce pro svůj smyslový požitek. To je separatistické uvažování. Čistá oddanost však byla vysvětlena v minulé kapitole — mysl oddaného má být sladěna s myslí Nejvyššího Pána. Oddaný nemá chtít nic jiného než plnit touhu Nejvyššího. To je skutečná jednota. Má-li oddaný zájem nebo touhu odlišnou od zájmu Nejvyššího Pána, uvažuje jako separatista. Pokud takzvaný oddaný touží po hmotném požitku, který nesouvisí se zájmem Nejvyššího Pána, nebo chce získat slávu či bohatství využitím milosti Nejvyššího Pána, je pod vlivem kvality vášně.

Māyāvādīni ovšem vykládají slovo “separatista” jinak. Říkají, že člověk se má při uctívání Pána považovat za totožného s Nejvyšším Pánem. To je další falešná podoba oddanosti v rámci kvalit hmotné přírody. Představa, že živá bytost splývá s Nejvyšším, patří do kvality nevědomosti. Jednota se ve skutečnosti zakládá na jednotě zájmů. Čistý oddaný nechce nic jiného než jednat v zájmu Nejvyššího Pána. Jakmile má někdo sebemenší vlastní zájem, jeho oddanost je smíšená s třemi kvalitami hmotné přírody.

Osm společenských skupin, vareṇ a āśramů, tvoří brāhmaṇové, kṣatriyové, vaiśyové a śūdrové a brahmacārīni, gṛhasthové, vānaprasthové a sannyāsīni. Všichni mají určené příslušné povinnosti pro uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství. Tyto činnosti, jejichž výsledky jsou obětovány Nejvyššímu Pánu, se nazývají karmārpaṇam neboli povinnosti vykonávané pro uspokojení Pána. Obětováním jsou odčiněny jejich nedostatky a chyby. Pokud však obětování není na úrovni čisté oddanosti, ale kvality dobra, motivují ho jiné zájmy. Příslušníci čtyř āśramů a čtyř vareṇ jednají pro určitý prospěch, který je ve shodě s jejich vlastními zájmy. Takové činnosti proto nelze započítat do kategorie čisté oddanosti, ale do kvality dobra. Čistá oddaná služba je podle popisu Rūpy Gosvāmīho prostá všech hmotných tužeb. Anyābhilāṣitā-śūnyam. Nepřipouští se v ní žádné osobní nebo hmotné zájmy. Činnosti oddaného mají být transcendentální plodonosným činnostem a empirické filozofické spekulaci. Čistá oddaná služba je transcendentální všem hmotným kvalitám.

Oddanou službu v kvalitách nevědomosti, vášně a dobra lze rozdělit do jednaosmdesáti kategorií. Oddaná služba zahrnuje různé činnosti, jako je naslouchání, opěvování, vzpomínání, uctívání, skládání modliteb, sloužení a odevzdání všeho, a každou z nich lze rozdělit do tří kategorií podle tří kvalit. Existuje naslouchání v kvalitě vášně, v kvalitě nevědomosti a v kvalitě dobra. Stejně tak opěvování může být v kvalitě nevědomosti, vášně nebo dobra atd. Třikrát devět je dvacet sedm a dvacetsedmkrát tři je osmdesát jedna. Oddaný musí transcendovat všechnu smíšenou materialistickou oddanou službu, aby dosáhl úrovně čisté oddané služby, kterou popisují následující verše.

Základním principem čisté oddané služby je láska k Bohu. Mad-guṇa-śruti-mātreṇa znamená “ihned po zaslechnutí popisu transcendentálních vlastností Nejvyšší Osobnosti Božství”. Tyto vlastnosti se označují slovem nirguṇa. Nejvyšší Pán není znečištěný kvalitami hmotné přírody, a proto přitahuje čisté oddané. Čistý oddaný je přitahován bez jakékoliv předchozí meditace, neboť je již na transcendentální úrovni. Vzájemná přitažlivost mezi ním a Nejvyšší Osobností Božství je přirozená a je přirovnána k vodě Gangy plynoucí do moře. Tok Gangy nemůže nic zastavit a stejně tak nemohou žádné hmotné podmínky zastavit připoutanost oddaného k transcendentálnímu jménu, podobě a zábavám Nejvyššího Boha. V této souvislosti je velmi důležité slovo avicchinnā, “bez přerušení”. Žádné hmotné podmínky nemohou zastavit tok oddané služby čistého oddaného.

Slovo ahaitukī znamená “bez důvodu”. Čistý oddaný nabízí Osobnosti Božství láskyplnou službu bez příčiny a nesleduje žádný prospěch, hmotný ani duchovní. To je první příznak čisté oddanosti. Anyābhilāṣitā-śūnyam—jeho oddaná služba nesleduje splnění žádné touhy. Tato oddaná služba je určena pro puruṣottamu, Nejvyšší Osobnost; pro nikoho jiného. Falešní oddaní někdy předvádějí oddanost mnoha polobohům, jejichž podoby považují za rovnocenné podobě Nejvyšší Osobnosti Božství. Zde je ovšem výslovně uvedeno, že bhakti, oddaná služba, je určena pouze pro Nejvyšší Osobnost Božství, Nārāyaṇa, Viṣṇua, neboli Kṛṣṇu, a pro nikoho jiného.

Avyavahitā znamená “bez přestání”. Čistý oddaný musí Pánu sloužit dvacet čtyři hodin denně bez přestání. Má život uspořádaný tak, aby se každou minutu a každou vteřinu věnoval určitému druhu oddané služby Nejvyšší Osobnosti Božství. Jiný význam slova avyavahitā je, že zájem oddaného a zájem Nejvyššího Pána jsou na stejné úrovni. Oddaný nemá jiný zájem než splnit transcendentální touhu Nejvyššího Pána. Taková spontánní služba Nejvyššímu Pánu je transcendentální a není nikdy znečištěna kvalitami hmotné přírody. To jsou příznaky čisté oddané služby, která je prostá jakéhokoliv znečištění hmotnou přírodou.

Pán Caitanya nás učí, jak vykonávat čistou oddanou službu na základě spontánní lásky k Nejvyšší Osobnosti Božství. Ve Své Śikṣāṣṭace se modlí k Pánu: “Ó Pane, nežádám od Tebe bohatství ani nechci krásnou ženu nebo mnoho stoupenců. Jediné, co od Tebe chci, je, abych mohl život za životem zůstat čistým oddaným u Tvých lotosových nohou.” Modlitby Pána Caitanyi mají s výroky Śrīmad-Bhāgavatamu mnoho podobného. Pán Caitanya se modlí: “život za životem”, což naznačuje, že oddaný si nepřeje ani ukončení rození a umírání. Yogīni a empiričtí filozofové chtějí zastavit koloběh zrození a smrti, ale oddaný je spokojený, i když zůstane v tomto hmotném světě, aby vykonával oddanou službu.

Zde je jasně řečeno, že čistý oddaný si nepřeje ekatva, splynout s Nejvyšším Pánem, jak je tomu u impersonalistů, mentálních spekulantů a meditujících yogīnů. Čistý oddaný na splynutí s Nejvyšším Pánem ani ve snu nepomyslí. Někdy případně přijme povýšení na vaikuṇṭhské planety, aby sloužil Pánovi tam, ale nikdy nepřijme splynutí se září Brahmanu, které je pro něho horší než peklo. Toto ekatva neboli splynutí se září Nejvyššího Pána se nazývá kaivalya, ale štěstí plynoucí z kaivalyi pokládá čistý oddaný za pekelné. Oddaný natolik dychtí po službě Pánu, že ani pět druhů osvobození pro něj není důležitých. Pokud někdo vykonává čistou transcendentální láskyplnou službu Pánu, rozumí se, že již dosáhl pěti druhů osvobození.

Je-li oddaný povýšen do duchovního světa, Vaikuṇṭhy, nabízejí se mu čtyři druhy možné existence. Jedním z nich je sālokya, žít na stejné planetě jako Nejvyšší Osobnost. Nejvyšší Osoba žije ve Svých různých úplných expanzích na nespočetně mnoha vaikuṇṭhských planetách a hlavní planetou je Kṛṣṇaloka. Kṛṣṇaloka je hlavní planetou duchovního světa, stejně jako je Slunce hlavní planetou tohoto hmotného vesmíru. Z Kṛṣṇaloky se šíří tělesná záře Pána Kṛṣṇy nejen po duchovním světě, ale i po hmotném světě, kde je však zakryta hmotou. V duchovním světě existuje nespočetně mnoho vaikuṇṭhských planet a Pán je vládnoucím Božstvem každé z nich. Oddaný může být povýšen na jednu z těchto vaikuṇṭhských planet, aby žil s Nejvyšší Osobností Božství.

Při osvobození sārṣṭi se bohatství oddaného vyrovná bohatství Nejvyššího Pána. Sāmīpya znamená být osobním společníkem Nejvyššího Pána. Při osvobození sārūpya má oddaný tělesné rysy přesně stejné jako Nejvyšší Osoba, až na dva nebo tři znaky, které se nacházejí výhradně na Pánově transcendentálním těle. Pán se liší od Svých oddaných například znakem Śrīvatsa, chomáčem chlupů na hrudi.

Čistý oddaný nepřijímá těchto pět druhů duchovní existence, přestože mu jsou nabízeny, a už vůbec netouží po hmotných výsadách, které jsou ve srovnání s výsadami duchovními zcela bezvýznamné. Když Prahlāda Mahārāja dostal nabídku různých hmotných výhod, prohlásil: “Můj Pane, viděl jsem, že můj otec získal všechny hmotné výhody a dokonce i polobozi se báli jeho velikosti, ale Ty jsi mu vzal jeho život a veškeré hmotné bohatství během jediného okamžiku.” Pro oddaného nepřipadá v úvahu, že by toužil po nějakém hmotném nebo duchovním bohatství. Uchází se pouze o službu Pánu. To je jeho největší štěstí.

Śrīpāda Śaṅkarācārya, který je považován za vůdce neosobní filozofické školy, uznal na začátku svého komentáře k Bhagavad-gītě, že Nārāyaṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, stojí nad hmotným stvořením—vše kromě Něho se nachází v hmotném světě. Ve védských písmech je rovněž potvrzeno, že před stvořením existoval pouze Nārāyaṇa — neexistoval ani Pán Brahmā, ani Pán Śiva. Jedině Nārāyaṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, Viṣṇu, neboli Kṛṣṇa, je vždy v transcendentálním postavení mimo vliv hmotného stvoření.

Hmotné kvality dobra, vášně a nevědomosti nemohou postavení Nejvyšší Osobnosti Božství ovlivnit, a proto se Pán nazývá nirguṇa (bez jediného poskvrnění hmotnými kvalitami). Tutéž skutečnost zde potvrzuje Pán Kapila — ten, kdo vykonává čistou oddanou službu, je stejně jako Pán v transcendentálním postavení. Tak jako nepůsobí vliv hmotných kvalit na Pána, nepůsobí ani na Jeho čisté oddané. Ten, koho neovlivňují tři kvality hmotné přírody, se nazývá osvobozená duše neboli duše brahma-bhūta. Brahma-bhūtaḥ prasannātmā je stadium osvobození. Ahaṁ brahmāsmi—“Nejsem toto tělo.” To se vztahuje pouze na toho, kdo Kṛṣṇovi neustále oddaně slouží, a je proto v transcendentálním postavení, mimo vliv tří kvalit hmotné přírody.

To, že člověk může uctívat jakoukoliv vymyšlenou podobu Pána neboli Brahmanu a nakonec splynout se září Brahmanu, je mylné pojetí impersonalistů. Splynout s tělesnou září Nejvyššího Pána (Brahmanem) je samozřejmě také osvobození, jak bylo popsáno v minulém verši. Ekatva je jedním druhem osvobození, ale žádný oddaný ho nikdy nepřijme, protože oddanou službou se kvalitativní totožnosti dosahuje okamžitě. Této kvalitativní rovnosti, která je výsledkem neosobního osvobození, již oddaný dosáhl a nemusí o ni zvlášť usilovat. Zde je jasně řečeno, že čistou oddanou službou se živá bytost jednoduše dostává na kvalitativně stejnou úroveň, na jaké je Samotný Pán.

Člověk musí plnit své předepsané povinnosti podle svého společenského postavení jako brāhmaṇa, kṣatriya, vaiśya či śūdra. Předepsané povinnosti čtyř tříd lidské společnosti jsou rovněž uvedeny v Bhagavad-gītě. Činnostmi brāhmaṇů je ovládat smysly a stát se jednoduchými, čistými, vzdělanými oddanými. Kṣatriyové mají smysl pro vládnutí, nebojí se na bitevním poli a jsou shovívaví. Vaiśyové neboli členové třídy obchodníků se starají o obchod, ochranu krav a rozvoj zemědělství. Śūdrové, dělníci, slouží vyšším třídám, protože sami nejsou příliš inteligentní.

Jak je potvrzeno v Bhagavad-gītě (sva-karmaṇā tam abhyarcya), člověk v jakémkoliv postavení může sloužit Nejvyššímu Pánu vykonáváním svých předepsaných povinností. Není pravda, že Nejvyššímu Pánu mohou sloužit pouze brāhmaṇové, a śūdrové nikoliv. Každý může sloužit Nejvyššímu Pánu plněním svých předepsaných povinností pod vedením duchovního mistra — zástupce Nejvyšší Osobnosti Božství. Nikdo by si neměl myslet, že jeho předepsané povinnosti jsou podřadné. Brāhmaṇa může sloužit Pánu s použitím své inteligence a kṣatriya může sloužit Nejvyššímu Pánu svým válečnickým uměním, jako Arjuna sloužil Kṛṣṇovi. Arjuna byl válečník a neměl čas studovat Vedāntu či jiné vysoce intelektuální knihy. Dívky ve Vrajadhāmu se narodily ve třídě vaiśyů a věnovaly se ochraně krav a zemědělství. Kṛṣṇův nevlastní otec Nanda Mahārāja a všichni jeho společníci byli vaiśyové. Neměli žádné vzdělání, ale mohli Kṛṣṇovi sloužit svou láskou a tím, že Mu nabízeli vše, co měli. Stejně tak je i mnoho případů, kdy Kṛṣṇovi sloužili caṇḍālové, lidé v nižším postavení než śūdrové. Také mudrc Vidura byl považován za śūdru, neboť jeho matka byla shodou okolností śūdrāṇī. Nejsou zde rozdíly, protože Pán Sám prohlásil v Bhagavad-gītě, že každý, kdo se věnuje oddané službě, je nepochybně povýšen do transcendentálního postavení. Předepsané povinnosti kohokoliv jsou slavné, jsou-li vykonávány jako oddaná služba Pánu bez touhy po zisku. Tato láskyplná služba musí být vykonávána bez důvodu, bez přerušení a spontánně. Kṛṣṇa je předmětem lásky a člověk Mu musí sloužit všemi schopnostmi, které má. To je čistá oddaná služba.

Další významný výraz v tomto verši je nātihiṁsreṇa (“s minimem násilí nebo obětí na životech”). I když se oddaný musí dopouštět násilí, nemělo by ho být víc, než je nutné. Někdy se nás lidé ptají: “Žádáte nás, abychom nejedli maso, ale vy jíte zeleninu. Myslíte si, že to není násilí?” Odpověď zní, že jíst zeleninu představuje násilí a vegetariáni se též dopouštějí násilí na jiných živých bytostech, protože zelenina je také živá. Neoddaní kvůli jídlu zabíjejí krávy, kozy a mnoho jiných zvířat a oddaný jakožto vegetarián také zabíjí. Ale co je významné — je řečeno, že každá živá bytost musí žít tím, že zabíjí jiné bytosti; to je zákon přírody. Jīvo jīvasya jīvanam — jedna živá bytost je životem pro druhou. Pokud se však jedná o lidské bytosti, násilí by mělo být jen tolik, kolik je nezbytně nutné.

Lidská bytost nemá jíst nic, co nebylo obětováno Nejvyšší Osobnosti Božství. Yajña-śiṣṭāśinaḥ santaḥ — bude-li člověk jíst potravu obětovanou Yajñovi, Nejvyšší Osobnosti Božství, zbaví se všech hříšných reakcí. Oddaný proto jí pouze prasādam, potravu nabídnutou Nejvyššímu Pánu, a Kṛṣṇa říká, že přijímá potravu z rostlinné říše, kterou Mu oddaný s oddaností nabízí. Oddaný má Kṛṣṇovi nabízet rostlinnou potravu. Kdyby chtěl Nejvyšší Pán potravu připravenou ze zvířat, oddaný by ji mohl nabídnout, ale Pán nic takového nenařizuje.

Musíme se dopouštět násilí — to je přírodní zákon. Neměli bychom však páchat přehnané násilí; pouze tolik, kolik nařizuje Pán. Arjuna pěstoval umění zabíjet, což je samozřejmě násilí, ale on zabíjel nepřátele na Kṛṣṇovo nařízení. Dopouštíme-li se nezbytného násilí na pokyn Pána, nazývá se to nātihiṁsā. Nemůžeme se vyhnout násilí, protože žijeme podmíněným životem, kde jsme k němu nuceni, ale neměli bychom páchat více násilí, než kolik je nezbytně nutné neboli kolik nařizuje Nejvyšší Osobnost Božství.

Chrámové uctívání je jednou z povinností oddaného. Zvláště se doporučuje začátečníkům, ale ani pokročilí by od něho neměli upouštět. Začátečník a pokročilý oddaný vnímají Pánovu přítomnost v chrámu různě. Začátečník si myslí, že arcā-vigraha (socha Pána) se liší od původní Osobnosti Božství, a pokládá ji za zastoupení Nejvyššího Pána v podobě Božstva. Pokročilý oddaný však přijímá Božstvo v chrámu jako Nejvyšší Osobnost Božství. Nevidí žádný rozdíl mezi původní podobou Pána a sochou neboli arcā podobou Pána v chrámu. Takový je pohled oddaného, jehož oddaná služba je na nejvyšší úrovni bhāvy, lásky k Bohu, zatímco pro nováčka je uctívání v chrámu rutinní povinností.

Uctívání chrámového Božstva je jednou z činností oddaného. Pravidelně se chodí dívat na krásně ozdobené Božstvo, s úctou se dotýká lotosových nohou Pána a nabízí předměty uctívání — plody, květy a modlitby. Zároveň se má na ostatní živé bytosti dívat jako na duchovní jiskry, nedílné části Nejvyššího Pána, aby tak pokročil v oddané službě. Oddaný má vzdávat úctu každé bytosti, která má vztah k Pánu. Jelikož každá živá bytost má původně vztah k Pánu jako Jeho nedílná část, oddaný se má snažit vidět všechny živé bytosti na stejné úrovni duchovní existence. Jak je řečeno v Bhagavad-gītě, paṇḍita neboli vzdělaný člověk vidí stejně učeného brāhmaṇu, śūdru, prase, psa i krávu. Nevidí tělo, které tvoří pouze vnější oděv. Nevidí oděv brāhmaṇy, oděv krávy nebo prasete. Vidí duchovní jiskru, nedílnou část Nejvyššího Pána. Pokud oddaný nevidí každou živou bytost tímto způsobem, nazývá se prākṛta-bhakta, materialistický oddaný. Není ještě zcela na duchovní úrovni, ale naopak v nejnižším stadiu oddanosti; projevuje však veškerou úctu Božstvu.

I když oddaný vidí všechny živé bytosti na úrovni duchovní existence, nemá zájem se stýkat s každým. To, že je tygr nedílnou částí Nejvyššího Pána, ještě neznamená, že se s ním budeme na základě jeho duchovního vztahu k Nejvyššímu Pánu objímat. Musíme se sdružovat jedině s osobami, které vyvinuly vědomí Kṛṣṇy.

K těm, kdo jsou pokročilí ve vědomí Kṛṣṇy, bychom měli být přátelští a zvláště uctiví. Jiné živé bytosti jsou nepochybně také nedílné části Nejvyššího Pána, ale jelikož je jejich vědomí stále zakryté a nevyvinulo se ve vědomí Kṛṣṇy, neměli bychom se s nimi příliš stýkat. Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura řekl, že dokonce i když je někdo vaiṣṇava, nemá-li dobrý charakter, měli bychom se jeho společnosti vyhýbat, přestože mu můžeme vzdávat úctu jako vaiṣṇavovi. Každý, kdo přijímá Viṣṇua jako Nejvyšší Osobnost Božství, je pokládán za vaiṣṇavu, ale od vaiṣṇavy se očekává, že vyvine všechny dobré vlastnosti polobohů.

Přesný význam slova sattvena vyjadřuje Śrīdhara Svāmī slovem dhairyeṇa, “trpělivost”. Oddanou službu je třeba vykonávat s velikou trpělivostí. Nesmíme zanechat oddané služby kvůli jednomu nebo dvěma neúspěchům. Musíme pokračovat. Rovněž Śrī Rūpa Gosvāmī potvrzuje, že oddaný má být velice nadšený a vykonávat oddanou službu s trpělivostí a důvěrou. Trpělivost je nezbytná, abychom vyvinuli důvěru v to, že “Kṛṣṇa mě jistě přijme, protože oddaně sloužím.” Musíme pouze vykonávat službu podle pravidel a předpisů, a tak si zajistíme úspěch.

Ve třinácté kapitole Bhagavad-gīty je jasně řečeno, že člověk má vykonávat oddanou službu a dělat pokroky na cestě duchovního poznání tím, že přijme ācāryu. Ācāryopāsanam — oddaný má uctívat ācāryu, duchovního mistra, který má skutečné poznání. Duchovní mistr musí patřit k učednické posloupnosti začínající Kṛṣṇou. Má svého duchovního mistra, který má zase svého duchovního mistra, ten má zase svého duchovního mistra atd., a tito jeho předchůdci tvoří učednickou posloupnost ācāryů.

Zde se doporučuje prokazovat všem ācāryům tu nejvyšší úctu. Je řečeno: guruṣu nara-matiḥ. Guruṣu znamená “ve vztahu k ācāryům” a nara-matiḥ znamená “uvažovat jako obyčejný člověk”. Myslet si, že vaiṣṇavové neboli oddaní patří k určité kastě nebo společnosti, považovat ācāryu za obyčejného člověka nebo považovat Božstvo v chrámu za výtvor z kamene, dřeva či kovu, je odsouzené. Niyamena — oddaný má ācāryům vzdávat tu nejvyššší úctu podle uznávaných pravidel. Má být také soucitný k chudákům; to se však nevztahuje na lidi trpící hmotnou chudobou. Z duchovního pohledu je člověk chudý, když nemá vědomí Kṛṣṇy. Po hmotné stránce může být velice bohatý, ale pokud si není vědom Kṛṣṇy, je považován za chudáka. Naproti tomu mnoho ācāryů, jako Rūpa Gosvāmī a Sanātana Gosvāmī, trávilo každou noc pod stromy. Navenek se zdálo, že trpěli chudobou, ale z jejich spisů vyplývá, že v duchovním životě byli těmi nejbohatšími osobami.

Oddaný projevuje soucit ubohým duším, kterým chybí duchovní poznání, tím, že je poučuje, aby jim pomohl na úroveň vědomí Kṛṣṇy. To je jedna z povinností oddaného. Má se také přátelit s osobami na stejné úrovni nebo se stejným poznáním. Oddaný nemá důvod rozvíjet přátelství s obyčejnými lidmi — má se přátelit s ostatními oddanými, aby si společnými rozmluvami navzájem pomáhali v rozvoji duchovního porozumění. To se nazývá iṣṭa-goṣṭhī.

V Bhagavad-gītě je zmínka o bodhayantaḥ parasparam, “společném rozmlouvání”. Čistí oddaní obvykle využívají svůj drahocenný čas ke společnému opěvování a probírání různých činností Pána Kṛṣṇy a Pána Caitanyi. Existuje bezpočet knih, jako jsou Purāṇy, Mahābhārata, Bhāgavatam, Bhagavad-gītā a Upaniṣady, které obsahují nesčetná témata pro rozhovory dvou nebo více oddaných. Přátelství se má upevňovat mezi osobami se společnými zájmy a porozuměním. O takových osobách se říká, že jsou sva-jāti, “stejného druhu”. Oddaný se má vyhýbat tomu, jehož charakter není pevně založený na standardním porozumění — může se jednat o vaiṣṇavu, oddaného Kṛṣṇy, ale pokud jeho charakter není takový, jaký má být, je třeba se mu vyhýbat. Oddaný má pevně ovládat smysly a mysl, přísně dodržovat pravidla a předpisy a přátelit se s osobami na stejné úrovni.

Aby člověk rozvíjel duchovní porozumění, musí naslouchat duchovnímu poznání z pravých zdrojů. Realitu duchovního života může pochopit přísným dodržováním usměrňujících zásad a ovládáním smyslů. Pro sebeovládání je nezbytné být nenásilný a pravdomluvný, nekrást, vyhýbat se sexu a vlastnit pouze tolik, kolik je absolutně nutné pro udržení těla a duše pohromadě. Člověk nemá jíst víc, než je nutné, shromažďovat více majetku, než je třeba, zbytečně mluvit s obyčejnými lidmi a dodržovat pravidla a předpisy bez jasného cíle. Pravidla má dodržovat proto, aby dělal skutečný pokrok.

V Bhagavad-gītě je uvedeno osmnáct kvalifikací a jednou z nich je jednoduchost. Oddaný nemá být pyšný, nemá vyžadovat zbytečnou úctu od druhých a má být nenásilný. Amānitvam adambhitvam ahiṁsā. Má být velice tolerantní a prostý, má přijmout duchovního mistra a ovládat své smysly. To je uvedeno zde i v Bhagavad-gītě. Má naslouchat z pravých zdrojů o způsobech pokroku v duchovním životě. Tyto pokyny má přijímat od ācāryi a sžít se s nimi.

Je zde výslovně řečeno: nāma-saṅkīrtanāc ca — člověk má zpívat svatá jména Pána, Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare; buď sám, nebo s ostatními. Pán Caitanya zvláště zdůrazňoval zpívání těchto svatých jmen Pána jako základní princip duchovního pokroku. Dále je zde použité slovo ārjavena, které znamená “bez diplomacie”. Oddaný nemá dělat plány pro uskutečnění svých vlastních zájmů. Kazatelé někdy samozřejmě musí mít nějaký plán, aby mohli systematicky šířit Pánovu misi, ale ohledně osobních zájmů nemá být oddaný nikdy vypočítavý. Má se také vyhýbat společnosti těch, kteří nedělají pokrok v duchovním životě. Další slovo je ārya. Árijci jsou ti, kteří rozvíjejí poznání vědomí Kṛṣṇy a zároveň i hmotný blahobyt. Rozdíl mezi árijcem a neárijcem, mezi surou a asurou, spočívá v jejich úrovni duchovního pokroku. Stýkat se s lidmi, kteří nejsou duchovně pokročilí, je zakázané. Pán Caitanya doporučoval vyhýbat se lidem, kteří lpí na dočasných věcech — asat-saṅga-tyāga. Asat je příliš hmotně připoutaný člověk, který není oddaným Pána a příliš tíhne k ženám a předmětům hmotného požitku. Takový člověk je podle vaiṣṇavské filozofie persona non grata (“nežádoucí osoba”).

Oddaný nemá být pyšný na věci, které získal. Známkou oddaného je pokora. I když je duchovně velice pokročilý, zůstává vždy pokorný, jak nás učí Kavirāja Gosvāmī a všichni ostatní vaiṣṇavové vlastním příkladem. Caitanya Mahāprabhu učil, že člověk má být pokornější než tráva na ulici a tolerantnější než strom. Nemá být pyšný nebo falešně namyšlený. Tak udělá jistě pokrok v duchovním životě.

Na počátku těchto pokynů Pán vysvětlil Své matce, že oddaný je ihned upoután, když zaslechne jméno nebo popis vlastností, podoby atd. Nejvyšší Osobnosti Božství (mad-guṇa-śruti-mātreṇa). Abychom získali všechny transcendentální vlastnosti a stali se plně kvalifikovanými, musíme následovat pravidla a předpisy doporučené v různých písmech. Ve styku s hmotou jsme vyvinuli jisté nežádoucí vlastnosti a následováním uvedeného postupu se tohoto znečištění zbavíme. Abychom vyvinuli transcendentální vlastnosti, uvedené v minulém verši, musíme se zbavit těchto nečistých vlastností.

Stejně jako vánek nesoucí příjemnou vůni z květinové zahrady okamžitě upoutá čich, může i naše oddaností naplněné vědomí okamžitě upoutat transcendentální Nejvyšší Osobnost Božství, Pána, který je ve Svém aspektu Paramātmy přítomný všude, i v srdci každé živé bytosti. V Bhagavad-gītě je řečeno, že Nejvyšší Pán je kṣetra-jña neboli přítomný v našem těle, ale zároveň je přítomný i ve všech ostatních tělech. Individuální duše je přítomná pouze v jednom určitém těle, a proto je znepokojená, když s ní jiná individuální duše nespolupracuje. Nadduše je však přítomná všude stejně. Mezi individuálními dušemi může vznikat rozpor, ale Nadduše, jelikož je přítomná v každém těle, se nazývá “neměnná”, avikāri. Je-li individuální duše naplněna vědomím Kṛṣṇy, může pochopit přítomnost Nadduše. V Bhagavad-gītě je potvrzeno (bhaktyā mām abhijānāti), že osoba zcela vytížená oddanou službou v plném vědomí Kṛṣṇy může pochopit Nejvyšší Osobnost Božství buď jako Nadduši, nebo jako Nejvyšší Osobu.

Ten, kdo má očištěné vědomí neboli vědomí Kṛṣṇy, vidí Kṛṣṇu přítomného všude. Pokud tedy někdo uctívá Božstvo v chrámu a nebere v úvahu ostatní živé bytosti, je na nejnižším stupni oddané služby. Ten, kdo uctívá Božstvo v chrámu a neprokazuje úctu druhým, je oddaný na hmotné úrovni, v nejnižším stadiu oddané služby. Oddaný by se měl snažit chápat vše ve vztahu ke Kṛṣṇovi a s tímto přístupem se snažit sloužit všemu. Sloužit všemu znamená zapojit vše do služby Kṛṣṇovi. Je-li nějaký člověk nevinný a nezná svůj vztah ke Kṛṣṇovi, pokročilý oddaný by se ho měl snažit zapojit do služby Kṛṣṇovi. Ten, kdo je pokročilý ve vědomí Kṛṣṇy, dokáže zapojit do služby Kṛṣṇovi nejen živé bytosti, ale cokoliv.

Zde je jasně řečeno, že Nejvyšší Osobnost Božství sídlí ve Své úplné expanzi jako Nadduše ve všech živých bytostech. Existuje 8 400 000 různých druhů těl živých bytostí a Nejvyšší Osobnost Božství žije v každém těle zároveň jako individuální duše a jako Nadduše. Individuální duše je nedílnou částí Nejvyššího Pána; v tom smyslu tedy Pán žije v každém těle a zároveň je přítomný jako svědek v podobě Nadduše. V obou případech je přítomnost Boha v každé živé bytosti velice podstatná. Lidé, kteří vyznávají příslušnost k nějaké náboženské sektě, ale přitom nedokáží vnímat přítomnost Nejvyšší Osobnosti Božství v každé živé bytosti a všude jinde, jsou tedy v kvalitě nevědomosti.

Pokud se člověk pouze upne na obřady v chrámu, kostele či mešitě bez tohoto předběžného poznání o Pánově všudypřítomnosti, je to podobné, jako kdyby namísto do ohně lil máslo do popela. Při oběti se za zpěvu védských manter lije přečištěné máslo do ohně, ale oběť, při které by se máslo lilo do popela, by byla k ničemu, i kdyby se zpívaly védské mantry a všechny podmínky byly příznivé. Jinými slovy, oddaný nemá přehlížet žádnou živou bytost. Oddaný musí vědět, že v každé živé bytosti — bez ohledu na to, jak je nepatrná; dokonce i v mravenci — je přítomný Bůh, a proto je třeba se ke všem chovat vlídně a nevystavovat je žádnému násilí. V moderní civilizované společnosti se na základě jistých náboženských zásad oficiálně vydržují jatka. Je ale třeba vědět, že bez poznání o přítomnosti Boha v každé živé bytosti patří každý takzvaný pokrok lidské společnosti, duchovní či hmotný, do kvality nevědomosti.

V tomto verši jsou významné dvě vazby: bhūteṣu baddha-vairasya (“nepřátelský k ostatním”) a dviṣataḥ para-kāye (“závistivý vůči tělu druhého”). Ten, kdo je závistivý nebo nepřátelský vůči ostatním, nikdy nepocítí štěstí. Oddaný proto musí mít dokonalý pohled. Měl by přehlížet tělesné rozdíly a vnímat pouze přítomnost nedílné části Nejvyššího Pána a Pána Samotného v Jeho úplné expanzi jako Nadduše. Takový je pohled čistého oddaného. Oddaný si nikdy nevšímá tělesného vzhledu určitého druhu živé bytosti.

Je zde vyjádřeno, že Pán si neustále přeje osvobodit podmíněné duše, které jsou uvězněné v hmotných tělech. Oddaní mají za úkol zprostředkovat toto poselství a touhu Pána podmíněným duším a poučit je o vědomí Kṛṣṇy. Tak mohou dosáhnout transcendentálního, duchovního života a naplní se jejich životní poslání. Nemohou to samozřejmě dělat živé bytosti nižší než lidské, ale v lidské společnosti mohou být vědomím Kṛṣṇy osvíceny všechny živé bytosti. K vědomí Kṛṣṇy mohou být pozvednuty určitými metodami dokonce i nižší bytosti. Například Śivānanda Sena, velký oddaný Pána Caitanyi, osvobodil psa tím, že ho krmil prasādam. Rozdává-li se prasādam (zbytky jídla obětovaného Pánu) i nevědomým masám lidu a zvířatům, dostávají tyto živé bytosti možnost dosáhnout vědomí Kṛṣṇy. Když se tentýž pes setkal v Purī s Pánem Caitanyou, byl osvobozen z hmotného podmínění.

Jasně se zde uvádí, že oddaný musí být prost veškerého násilí (jīvāhiṁsā). Pán Caitanya doporučoval, aby se oddaný nedopouštěl násilí na žádné živé bytosti. Někdy dostáváme otázku: “Rostliny také žijí a oddaní jedí rostlinnou potravu. To není násilí?” Za prvé, když ze stromu nebo rostliny utrhneme několik lístků, výhonků nebo plodů, rostlinu tím nezabijeme. A dále, jīvāhiṁsā znamená, že jelikož každá živá bytost musí—přestože je věčná — projít určitým druhem těla podle své minulé karmy, její postupný vývoj nemá nic narušit. Oddaný se musí důsledně držet zásad oddané služby a vědět, že ať je živá bytost jakkoliv nepatrná, je v ní přítomný Pán. Oddaný musí realizovat tuto všudypřítomnost Pána.

Existuje šedesát čtyři různých předpisů pro uctívání Božstva v chrámu. Božstvu se nabízí mnoho předmětů — některé jsou cenné více a jiné méně. V Bhagavad-gītě je předepsáno: “Když Mi oddaný nabídne malou květinu, lístek, trochu vody nebo kousek ovoce, přijmu to.” Skutečný účel je ukázat svoji láskyplnou oddanost Pánu; samotné nabízené předměty jsou druhotné. Pokud člověk nevyvinul k Pánu láskyplnou oddanost a pouze obětuje mnoho druhů potravy, ovoce a květiny bez skutečné oddanosti, Pán jeho oběť nepřijme. Osobnost Božství nemůžeme podplatit. Pán je tak veliký, že náš úplatek pro Něho nemá žádnou hodnotu. Navíc Mu nic nechybí — je plný Sám v Sobě — co Mu tedy můžeme nabídnout? Vše pochází z Něho. Obětujeme pouze proto, abychom Mu ukázali naši lásku a vděčnost.

Tuto vděčnost a lásku k Bohu projevuje čistý oddaný, který ví, že Pán žije v každé živé bytosti. K chrámovému uctívání tedy nutně patří rozdávání prasādam. Ne že si člověk zřídí chrám ve svém soukromém bytě nebo pokoji, nabídne něco Pánu a pak to sní. Je to samozřejmě lepší než jen vařit a jíst bez pochopení svého vztahu k Nejvyššímu Pánu, neboť lidé, kteří tak jednají, jsou jako zvířata. Ale oddaný, který chce pokročit na vyšší úroveň porozumění, musí vědět, že Pán je přítomný v každé živé bytosti, a jak je řečeno v minulém verši, měl by být k ostatním soucitný. Oddaný má uctívat Nejvyššího Pána, být přátelský k osobám na stejné úrovni a soucitný k nevědomým. Svůj soucit s nevědomými živými bytostmi by měl projevit rozdáváním prasādam. Pro ty, kdo obětují Osobnosti Božství, je rozdávání prasādam nevědomým masám lidu velice důležité.

Pán přijímá skutečnou lásku a oddanost. Člověku můžeme předložit mnoho hodnotných jídel, ale pokud nemá hlad, pak je pro něj vše bezcenné. Stejně tak můžeme Božstvu obětovat mnoho cenných předmětů, ale pokud nemáme skutečný smysl pro oddanost a pro Pánovu přítomnost všude, pak nevykonáváme oddanou službu. V takovém stavu nevědomosti nemůžeme Pánovi nabídnout nic, co by od nás mohl přijmout.

Uctívání Božstva Nejvyšší Osobnosti Božství je zde předepsáno i lidem, kteří pouze vykonávají své předepsané povinnosti. To se týká příslušníků čtyř společenských tříd (brāhmaṇů, kṣatriyů, vaiśyů a śūdrů) a čtyř āśramů (brahmacarya, gṛhastha, vānaprastha a sannyāsa). Člověk má uctívat Božstvo Pána, dokud nezačne vnímat Pánovu přítomnost v každé živé bytosti. Jinými slovy, nemá se spokojit s pouhým řádným vykonáváním svých povinností — musí realizovat svůj vztah a vztah všech ostatních živých bytostí k Nejvyšší Osobnosti Božství. Pokud toto nechápe, pak i když řádně plní své předepsané povinnosti, pouze se bezvýsledně namáhá.

Slovo sva-karma-kṛt je v tomto verši velice důležité. Označuje člověka zaměstnaného plněním svých předepsaných povinností. Není pravda, že kdo se stal oddaným Pána nebo kdo se zapojil do oddané služby, má zanechat svých povinností. Nikdo nemá být líný pod záminkou oddané služby. Oddanou službu je třeba vykonávat s ohledem na své předepsané povinnosti. Sva-karma-kṛt znamená, že každý má plnit povinnosti, které jsou pro něj předepsané, a nezanedbávat je.

Mezi mnoha druhy živých bytostí existují tělesné rozdíly, ale oddaný nemá mezi jednou a druhou živou bytostí rozlišovat na tomto základě — jeho pohled má být takový, že duše i Nadduše jsou rovnocenně přítomné ve všech druzích živých bytostí.

Neměli bychom si mylně vykládat, že když Nadduše sídlí v srdci živé bytosti, individuální duše se Jí vyrovná. To, že Nadduše a individuální duše jsou si rovny, je mylná představa impersonalistů. Zde je jasně řečeno, že individuální duši je třeba vidět ve vztahu k Nejvyšší Osobnosti Božství. Jako způsoby uctívání individuální duše se zde uvádí dávání milodarů či přátelské chování bez jakéhokoliv separatistického pohledu. Impersonalisté někdy označují ubohou individuální duši slovem daridra-nārāyaṇa, kterým chtějí vyjádřit, že Nārāyaṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, se stal chudákem. To je rozpor. Nejvyšší Pán je plný všech vznešených vlastností a může žít s ubohou duší nebo dokonce i se zvířetem, ale to z Něj nedělá chudáka.

Jsou zde použita dvě sanskrtská slova, māna a dāna. Māna se vztahuje k nadřízenému a dāna k člověku, který dává milodary nebo je soucitný k podřízenému. K Nejvyšší Osobnosti Božství se nemůžeme chovat jako k někomu, kdo je v nižším postavení než my a kdo závisí na našich milodarech. Milodary dáváme lidem, kteří jsou v horší hmotné ekonomické situaci; nedáváme je boháčům. Stejně tak je zde jednoznačně řečeno, že výše postaveným se prokazuje māna neboli úcta a níže postaveným se dávají milodary. Živé bytosti mohou být podle různých výsledků svých plodonosných činností bohaté či chudé, ale Nejvyšší Pán je neměnným vlastníkem šesti vznešených vlastností. Jednat s živými bytostmi stejně neznamená jednat s nimi jako s Nejvyšší Osobností Božství. Chovat k někomu soucit a přátelství nevyžaduje, abychom ho kvůli tomu neprávem vyvyšovali do vznešeného postavení Nejvyšší Osobnosti Božství. Zároveň bychom se však neměli mylně domnívat, že Nadduše v srdci zvířete, jako je prase, a Nadduše v srdci učeného brāhmaṇy se od Sebe liší. Nadduše ve všech živých bytostech je jedna a tatáž Nejvyšší Osobnost Božství. Díky Své všemohoucnosti může žít kdekoliv a všude si dokáže vytvořit Své vaikuṇṭhské sídlo. Taková je Pánova nepochopitelná energie. Když tedy Nārāyaṇa žije v srdci prasete, nestane se prasečím Nārāyaṇem. Je stále stejným Nārāyaṇem a tělo prasete Ho neovlivňuje.

V minulém verši bylo vysvětleno, že živé bytosti je třeba ctít milodary a přátelským chováním. V tomto a následujících verších je popis různých úrovní živých bytostí, abychom věděli, kdy se chovat přátelsky a kdy dávat milodary. Například tygr je živá bytost, nedílná část Nejvyšší Osobnosti Božství, a Nejvyšší Pán žije v jeho srdci jako Nadduše. Znamená to ale, že bychom se k tygru měli chovat jako k příteli? To jistě ne. Musíme se k němu chovat jinak; dávat mu milodary v podobě prasādam. V džungli žije mnoho světců, kteří se k tygrům nechovají jako k přátelům, ale dávají jim prasādam. Tygři přijdou, snědí jídlo a odejdou, stejně jako to dělají psi. Podle védského systému nesmí pes vstoupit do domu. Kočky a psi jsou nečistá zvířata, která nemají v bytě kulturního člověka co dělat, a jsou proto naučena zůstávat venku. Soucitný hospodář jim přinese prasādam, psi a kočky to venku sežerou a odejdou. K nižším živým bytostem se musíme chovat soucitně, ale to neznamená, že s nimi máme jednat jako s lidmi. Musí existovat pocit rovnosti, ale v jednání je třeba rozlišovat. Způsob správného rozlišování vysvětluje dalších šest veršů, které se týkají různých úrovní životních podmínek.

První rozlišení je mezi neživou hmotou podobnou kameni a živým organismem. Živý organismus se však někdy projevuje dokonce i v kameni. Zkušenost ukazuje, že některé kopce a hory rostou. Je to způsobeno přítomností duše. Vyšším projevem životního postavení je vyvinuté vědomí a dalším je smyslové vnímání. V části Mahābhāraty zvané Mokṣa-dharma je řečeno, že stromy mají vyvinuté smyslové vnímání a dokáží vidět a cítit. Ze zkušenosti víme, že stromy vidí. Velké stromy někdy mění směr svého růstu, aby se vyhnuly různým překážkám. To znamená, že vidí, a jak potvrzuje Mahābhārata, také cítí různé vůně. To ukazuje na rozvinuté smyslové vnímání.

I když na Západě lidé uznávají Darwina jako autora evoluční teorie, věda o evoluci není nová. Postupný vývoj byl znám již mnohem dříve ze Śrīmad-Bhāgavatamu, který byl sepsán před pěti tisíci lety. Bhāgavatam zaznamenává výroky Kapily Muniho, Jenž byl přítomný téměř na počátku stvoření. Toto poznání existuje od védských dob a védská literatura odhaluje všechny souvislosti — teorie evoluce neboli postupného vývoje není pro Vedy nic nového.

Je zde řečeno, že evoluční proces se týká i stromů — různé druhy stromů vnímají dotek. Ryby jsou lepší než stromy, protože mají vyvinutou chuť. Lepší než ryby jsou včely, které mají vyvinutý čich, a ještě lepší jsou hadi, protože mají vyvinutý sluch. V noční tmě si hadi dokáží najít potravu po sluchu, neboť slyší příjemné kvákání žab. Had ví: “Tady je žába,” a chytí ji díky zvuku, který žába vydává. Tento příklad se někdy uvádí v souvislosti s lidmi, kteří vydávají zvuky, pouze aby si přivolali smrt. Můžeme mít jemný jazyk schopný vydávat zvuky jako žába, ale tyto vibrace pouze přivolávají smrt. Nejlepším použitím jazyka a zvukové vibrace je zpívat Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare. To nás ochrání před krutou smrtí.

Je řečeno, že určití ptáci (jako například vrány) dokáží rozlišovat podoby. Živé bytosti, které mají mnoho nohou (vosa), jsou lepší než rostliny a traviny, které žádné nohy nemají. Čtyřnohá zvířata jsou lepší než mnohonohé živé bytosti a lepší než zvířata je člověk, který má pouze dvě nohy.

Systém dělení lidské společnosti na čtyři třídy podle vlastností a činností je velice vědecký. Tento systém brāhmaṇů, kṣatriyů, vaiśyů a śūdrů nyní zdegeneroval do podoby současného kastovního systému v Indii, ale vidíme, že je známý již dlouhou dobu, neboť se o něm zmiňuje Śrīmad-Bhāgavatam a Bhagavad-gītā. Dokud není lidská společnost takto rozdělena na třídy inteligence, vojáků, obchodníků a dělníků, lidé nevědí, kdo má pracovat pro jaký cíl. Ten, kdo dosáhl úrovně chápání Absolutní Pravdy, je brāhmaṇa, a je-li tento brāhmaṇa veda-jña, potom chápe smysl Ved. Smyslem Ved je porozumět Absolutnímu. Ten, kdo chápe Absolutní Pravdu ve třech aspektech — jako Brahman, Paramātmu a Bhagavāna—a ví, že pojem Bhagavān označuje Nejvyšší Osobnost Božství, je považován za nejlepšího z brāhmaṇů, za vaiṣṇavu.

Artha-jña brāhmaṇa je ten, kdo důkladně analyticky prostudoval Absolutní Pravdu a ví, že Absolutní Pravda je realizována ve třech různých aspektech — jako Brahman, Paramātmā a Bhagavān. Pokud má někdo nejen toto poznání, ale i schopnost rozptýlit všechny pochybnosti poté, co je dotázán na Absolutní Pravdu, je považován za lepšího. Někdo může být také učeným brāhmaṇa-vaiṣṇavou, který dokáže podávat jasná vysvětlení a odstraňovat všechny pochybnosti, ale pokud nedodržuje vaiṣṇavské zásady, pak není na vyšší úrovni. Je nutné být schopen vyjasnit všechny pochybnosti a zároveň mít bráhmanské vlastnosti. Ten, kdo zná smysl védských pokynů, kdo dokáže uplatnit zásady dané ve védské literatuře a kdo podle toho učí své žáky, se nazývá ācārya. Ācārya jedná tak, že vykonává oddanou službu, aniž by si chtěl vylepšit své životní postavení.

Nejdokonalejší brāhmaṇa je vaiṣṇava. Je řečeno, že vaiṣṇava, který zná vědu o Absolutní Pravdě, ale není schopen kázat toto poznání druhým, je v nižším stadiu; ten, kdo nejen chápe zásady vědy o Bohu, ale umí také kázat, je ve středním stadiu a ten, který umí nejen kázat, ale také vidí vše v Absolutní Pravdě a Absolutní Pravdu ve všem, je v nejvyšší kategorii vaiṣṇavů. Tento verš vyjadřuje, že vaiṣṇava je již brāhmaṇou; stát se vaiṣṇavou ve skutečnosti znamená dosáhnout nejvyšší úrovně bráhmanské dokonalosti.

Slovo sama-darśanāt v tomto verši znamená, že oddaný již nemá žádné oddělené zájmy — jeho zájmy jsou totožné se zájmy Nejvyšší Osobnosti Božství. Tutéž filozofii kázal například také Pán Caitanya, který vystupoval v roli oddaného. Kázal, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství, Pán hodný uctívání, a že zájem Jeho oddaných se od Jeho zájmu neliší.

Māyāvādští filozofové díky svému nedostatečnému poznání někdy vykládají slovo sama-darśanāt ve významu, že oddaný má vidět sebe sama jako totožného s Nejvyšší Osobností Božství. To je pošetilost. Považuje-li se někdo za totožného s Nejvyšším Pánem, nemůže Mu sloužit. Kde je služba, tam musí být také pán. Ke službě jsou nutné tři věci: pán, služebník a služba. Zde je jasně řečeno, že ten, kdo zasvětil svůj život, všechny své činnosti, svoji mysl a svoji duši — vše — uspokojení Nejvyššího Pána, je pokládán za největší osobnost.

Slovo akartuḥ znamená “bez jakýchkoliv vlastnických nároků”. Každý chce být pánem svých činů, aby si mohl požívat výsledku. Oddaný ovšem takovou touhu nemá — jedná proto, že Osobnost Božství po něm chce, aby takto jednal. Nemá žádný osobní motiv. Když Pán Caitanya kázal vědomí Kṛṣṇy, nedělal to proto, aby o Něm lidé mluvili jako o Kṛṣṇovi, Nejvyšší Osobnosti Božství, ale naopak kázal, že Kṛṣṇa je Nejvyšší Osobnost Božství a že má být jako takový uctíván. Oddaný, který je Pánovým nejdůvěrnějším služebníkem, nikdy nedělá nic pro sebe, ale dělá vše pro uspokojení Nejvyššího Pána. Je proto jasně řečeno: mayi sannyasta-karmaṇaḥ — oddaný jedná, ale jedná pro Nejvyššího. Dále je řečeno: mayy arpitātmanaḥ — “Svoji mysl dává Mně.” To jsou kvalifikace oddaného, který je v tomto verši prohlášen za nejvyšší ze všech lidských bytostí.

Dokonalý oddaný, jak je popsán výše, si nemyslí, že když Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, vstupuje do těla každé živé bytosti, každá živá bytost se stává Nejvyšší Osobností Božství. To je pošetilost. To, že někdo vejde do pokoje, neznamená, že se pokoj stane touto osobou. Stejně tak Nejvyšší Pán vstupuje do každého z 8 400 000 druhů hmotných těl, ale to neznamená, že se každé z těchto těl stává Nejvyšším Pánem. Díky přítomnosti Nejvyššího Pána však čistý oddaný pokládá všechna těla za chrámy Pána, a jelikož s plným poznáním vzdává úctu těmto chrámům, vzdává tak úctu každé živé bytosti ve vztahu k Pánu. Māyāvādští filozofové se mylně domnívají, že když Nejvyšší Pán vstupuje do těla chudáka, stává se z Něj daridra-nārāyaṇa, chudý Nārāyaṇa. To vše jsou urážky, které pocházejí od ateistů a neoddaných.

Nejvyšší Osobnost Božství Kapiladeva zde dokonale vysvětluje, že jógové činnosti osmi druhů, které jsou podstatou mystické yogy, je třeba vykonávat s cílem dosáhnout dokonalosti bhakti-yogy. Člověk se nesmí spokojit s pouhým cvičením sedů a považovat se za dokonalého. Meditací musíme dojít do stadia oddané služby. Jak bylo popsáno dříve, yogī má meditovat o podobě Pána Viṣṇua část po části — od kotníků k lýtkům, ke kolenům, stehnům, hrudi, krku, a tímto způsobem postupně až k obličeji a potom k jednotlivým ozdobám. O neosobní meditaci nemůže být ani řeči.

Když yogī podrobnou meditací o Nejvyšší Osobnosti Božství dojde na úroveň lásky k Bohu, dosáhl samotné podstaty bhakti-yogy a od této chvíle musí skutečně sloužit Pánu na základě své transcendentální lásky. Každý, kdo provozuje yogu a dojde na úroveň oddané služby, může dospět k Nejvyššímu Pánu v Jeho transcendentálním sídle. Zde je to jasně řečeno: puruṣaḥ puruṣaṁ vrajet — puruṣa, živá bytost, jde k Nejvyšší Osobě. Nejvyšší Osobnost Božství a živá bytost jsou kvalitativně stejné a obě se označují slovem puruṣa, protože obě mají vlastnosti puruṣi. Puruṣa znamená “poživatel” a jak živá bytost, tak Nejvyšší Pán vyhledávají požitek. Množství jejich požitku se však liší. Živá bytost nemůže zakusit stejné množství požitku jako Nejvyšší Osobnost Božství. Můžeme to přirovnat k bohatému a chudému člověku — oba si chtějí užívat, ale chudý člověk si nemůže užívat tolik jako bohatý. Jakmile však své touhy sladí s touhami bohatého a vznikne mezi nimi spolupráce, mohou se bohatý a chudý nebo velký a malý člověk o požitek podělit. Stejné je to s bhakti-yogou. Puruṣaḥ puruṣaṁ vrajet — když živá bytost vstoupí do království Boha a spolupracuje s Nejvyšším Pánem tak, že Mu poskytuje požitek, užívá si stejnou měrou jako Nejvyšší Osobnost Božství.

Naproti tomu když si chce živá bytost užívat tak, že bude napodobovat Nejvyšší Osobnost Božství, její touha se nazývá māyā a přivádí ji do hmotného světa. Živá bytost, která si chce užívat na vlastní pěst a nespolupracuje s Nejvyšším Pánem, se věnuje materialistickému životu. Jakmile svůj požitek spojí s Nejvyšší Osobností Božství, věnuje se duchovnímu životu. Zde můžeme uvést příklad částí těla, které si také nemohou užívat života nezávisle, ale musí spolupracovat s celým tělem a dodávat potravu žaludku. Tak získávají všechny tělesné části ve spolupráci s celým tělem stejný díl požitku. To je acintya-bhedābheda, filozofie současné jednoty a odlišnosti. Živá bytost si nemůže užívat života v opozici k Nejvyššímu Pánu, ale sladit své činnosti s Ním vykonáváním bhakti-yogy.

Je zde řečeno, že k Nejvyšší Osobnosti Božství lze dojít buď pomocí yogy, nebo pomocí bhakti-yogy. To naznačuje, že mezi yogou a bhakti-yogou ve skutečnosti není žádný rozdíl, protože cílem obou je Viṣṇu. V moderní době však byla vymyšlena yoga, která se zaměřuje na něco prázdného a neosobního. Yoga ve skutečnosti znamená meditovat o podobě Pána Viṣṇua. Je-li yoga skutečně vykonávána podle uznávaných pokynů, není mezi ní a bhakti-yogou žádný rozdíl.

Aby bylo jasné, kdo je tou osobností, na kterou se musí individuální duše obrátit, je zde řečeno, že tento puruṣa, Nejvyšší Osobnost Božství, je vůdcem všech živých bytostí a konečnou podobou neosobní záře Brahmanu a projevu Paramātmy. Jelikož je Jejich původem, je zde popsán jako vůdčí osobnost. To potvrzuje Kaṭha Upaniṣad: nityo nityānām — existuje mnoho věčných živých bytostí, ale Pán je jejich vůdcem, který se o ně stará. Potvrzuje to rovněž Bhagavad-gītā, kde Pán Kṛṣṇa říká: ahaṁ sarvasya prabhavaḥ — “Jsem původ všeho, včetně záře Brahmanu a projevu Paramātmy.” Jeho činnosti jsou transcendentální, jak dokládá Bhagavad-gītā. Janma karma ca me divyam — činnosti, příchod a odchod Nejvyšší Osobnosti Božství jsou transcendentální a nelze je považovat za hmotné. Každý, kdo zná tuto skutečnost (že příchod, odchod a činnosti Pána přesahují rámec hmotných činností či hmotného pojetí), je osvobozený. Yo vetti tattvataḥ / tyaktvā dehaṁ punar janma — taková osoba se po opuštění svého těla nevrátí do tohoto hmotného světa, ale odejde k Nejvyšší Osobě. To je potvrzeno zde: puruṣaḥ puruṣaṁ vrajet—stačí, aby živá bytost pochopila transcendentální povahu a činnosti Pána, a může jít k Nejvyšší Osobnosti.

Každý se bojí působení času, ale oddaný, který ví, že časový faktor je dalším zastoupením či projevem Nejvyšší Osobnosti Božství, se vlivu času nebojí. Výraz rūpa-bhedāspadam je velice významný. Vlivem času se mnoho podob mění. Například když se dítě narodí, jeho podoba je malá, ale během času se tato podoba zvětšuje do těla chlapce a mladého muže. Podobně probíhají pod vlivem faktoru času neboli nepřímým řízením Nejvyšší Osobnosti Božství všechny změny. Obvykle neděláme rozdíl mezi tělem dítěte a tělem chlapce či mladého muže, protože víme, že tyto změny přináší čas. Důvod ke strachu má ten, kdo neví, jak čas působí.

Tato pasáž jasně popisuje Pána Viṣṇua, Nejvyšší Osobnost Božství. Je nejvyšším poživatelem a všichni ostatní jednají jako Jeho služebníci. Jak je řečeno v Caitanya-caritāmṛtě (Ādi 5.14): ekale īśvara kṛṣṇa — jediný Nejvyšší Pán je Viṣṇu. Āra saba bhṛtya — všichni ostatní jsou Jeho služebníci. Pán Brahmā, Pán Śiva a všichni ostatní polobozi jsou služebníci. Tentýž Viṣṇu vstupuje do srdce každého jako Paramātmā a způsobuje zničení každé bytosti jinou bytostí.

Zapomenutí na svůj vztah k Pánu Viṣṇuovi, Nejvyšší Osobnosti Božství, je příčinou opakovaného rození a umírání. Živá bytost je stejně věčná jako Nejvyšší Pán, ale kvůli svému zapomnění se dostává do hmotného světa, převtěluje se z jednoho těla do druhého a myslí si, že s tělem zaniká i ona. Skutečnou příčinou jejího zničení je to, že zapomněla na svůj vztah k Pánu Viṣṇuovi. Každý, kdo obnoví své vědomí původního vztahu, dostává od Pána inspiraci. To neznamená, že Pán je něčí nepřítel a něčí přítel. Pomáhá každému — ten, kdo není zmaten vlivem hmotné energie, je zachráněn a ten, kdo je zmaten, je zničen. Je proto řečeno: hariṁ vinā na sṛtiṁ taranti — nikdo se nemůže zachránit před opakovaným rozením a umíráním bez pomoci Nejvyššího Pána. Je proto povinností všech živých bytostí přijmout útočiště u lotosových nohou Viṣṇua, a zachránit se tak z koloběhu zrození a smrti.

Pán říká v Bhagavad-gītě: mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate—“Příroda jedná pod Mým dohledem.” Hloupí lidé si myslí, že příroda jedná automaticky, ale védská literatura tuto ateistickou filozofii nepodporuje. Příroda jedná pod dohledem Nejvyšší Osobnosti Božství. To je potvrzeno v Bhagavad-gītě a také zde čteme, že na pokyn Pána svítí slunce a mraky sesílají déšť. Vše, co se v přírodě děje, probíhá pod dohledem Nejvyšší Osobnosti Božství, Viṣṇua.

Stejně jako pod dohledem Nejvyšší Osobnosti Božství v určenou dobu vychází a zapadá slunce a nastávají změny ročních období, tak na pokyn Nejvyššího Pána rostou i sezónní rostliny, květiny, byliny a stromy. Není pravda — jak tvrdí ateističtí filozofové — že rostliny rostou automaticky, bez jakékoliv příčiny. Naopak — rostou podle svrchovaného pokynu Nejvyšší Osobnosti Božství. Védská literatura potvrzuje, že Pánovy různé energie jednají tak úžasně, že se zdá, jako kdyby se vše dělo automaticky.

Z védské literatury vyplývá, že tento vesmír je do poloviny zaplněný vodou, na které leží Garbhodakaśāyī Viṣṇu. Z Jeho pupku vyrůstá lotosový květ, v jehož stonku spočívají všechny planety. To, že se všechny tyto planety vznášejí, vysvětlují materialističtí vědci zákonem přitažlivosti nebo nějakým jiným zákonem, ale skutečným zákonodárcem je Nejvyšší Osobnost Božství. Když mluvíme o zákonech, musíme vědět, že mají také svého tvůrce. Materialističtí vědci dokáží odhalit přírodní zákony, ale nedokáží zjistit, kdo je stvořil. Ze Śrīmad-Bhāgavatamu a Bhagavad-gīty víme, kdo je tímto zákonodárcem — je to Nejvyšší Osobnost Božství.

Je zde řečeno, že se planety nepotopí. Vznášejí se na pokyn Nejvyššího Boha, působením Jeho energie, a proto nespadnou do vody, která pokrývá polovinu vesmíru. Všechny planety jsou velice těžké, neboť nesou různá pohoří, moře, oceány, města, paláce a budovy, a přesto se vznášejí. Z těchto údajů je zřejmé, že všechny ostatní planety, které se vznášejí ve vzduchu, mají podobné hory a oceány, jaké jsou na této planetě.

Z tohoto verše vyplývá, že všechny planety ve vesmíru se vznášejí a na všech jsou živé bytosti. Slovo śvasatām znamená “ti, kteří dýchají” neboli živé bytosti. Životní prostor jim poskytuje nesčíslně mnoho planet. Každá je sídlem nespočetně mnoha živých bytostí a svrchovaným řízením Pána je pro ně v nebi dostatek prostoru. Je zde také řečeno, že se celé vesmírné tělo zvětšuje. Pokrývá ho sedm obalů a stejně jako pět prvků existuje uvnitř vesmíru, tak také souhrn prvků pokrývá vesmírné tělo zvenčí v podobě obalů. První obal tvoří země a je desetkrát širší než prostor uvnitř vesmíru. Druhý obal je z vody a je desetkrát širší než zemský obal, třetí obal je z ohně a je desetkrát širší než vodní obal atd. Takto je každý obal vždy desetkrát širší než předchozí.

Třem kvalitám hmotné přírody, dobru, vášni a nevědomosti, vládnou tři božstva: Brahmā, Viṣṇu a Pán Śiva. Pán Viṣṇu má na starosti kvalitu dobra, Pán Brahmā kvalitu vášně a Pán Śiva kvalitu nevědomosti. Dále je zde mnoho jiných polobohů, kteří vedou oddělení vzduchu, oddělení vody, oddělení mraků atd. Stejně jako je ve vládě mnoho různých oddělení, tak i vláda Nejvyššího Pána v tomto hmotném světě má mnohá oddělení a všechna zdárně fungují v obavách z Nejvyšší Osobnosti Božství. Polobozi vládnou veškeré hmotě ve vesmíru, živé i neživé, ale nad nimi je nejvyšší vládce, Osobnost Božství. V Brahma-saṁhitě je proto řečeno: īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ. Ve správě tohoto vesmíru je nepochybně mnoho vládců, ale nejvyšší vládce je Kṛṣṇa.

Existují dva druhy zničení. První nastává, když jde Brahmā ve své noci spát, a ke konečnému zničení dochází, když Brahmā umírá. Dokud je Brahmā naživu, tvoření, udržování a ničení řídí různí polobozi pod dohledem Nejvyššího Pána.

Působením věčného času, který je zástupcem Nejvyšší Osobnosti Božství, otec plodí syna a působením kruté smrti umírá. Ale vliv času zabíjí i pána kruté smrti. Jinými slovy, všichni polobozi v hmotném světě jsou dočasní, stejně jako my. My se dožíváme nanejvýš sta let, a přestože se polobozi mohou dožívat milionů a miliard let, také nejsou věční. Nikdo nemůže žít v tomto hmotném světě věčně. Jevový svět je stvořen, udržován a zničen pokynem Pánova malíčku. Oddaný proto v tomto hmotném světě nic nechce; přeje si pouze sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství. Toto služebnictví existuje věčně, neboť Pán, Jeho služebník i služba jsou věčné.