V minulé kapitole došel Pán Kapiladeva k závěru, že když člověk začne vykonávat oddanou službu, může získat odpoutanost a transcendentální poznání, s nimiž pochopí vědu o Bohu. Zde se potvrzuje stejná věc. Ten, kdo je odpoutaný od kvalit hmotné přírody, je ve stejné situaci jako slunce, které se zrcadlí na vodě. Když se slunce zrcadlí na vodě, nemohou ho ovlivnit její pohyby, její klid či vlnění. Stejně tak — vāsudeve bhagavati bhakti-yogaḥ prayojitaḥ (Bhāg. 1.2.7) — když se člověk plně zaměstná činnostmi oddané služby, bhakti-yogou, dostane se do postavení slunce odraženého na vodě. Přestože se zdá, že oddaný je v hmotném světě, ve skutečnosti je v transcendentálním světě. Stejně jako se zdá, že slunce je ve vodě, ale přitom je od ní mnoho milionů kilometrů daleko, tak i ten, kdo se věnuje bhakti-yoze, je nirguṇa, neovlivněný kvalitami hmotné přírody.

Avikāra znamená “beze změn”. V Bhagavad-gītě je potvrzeno, že každá živá bytost je nedílnou částí Nejvyššího Pána, a jejím věčným posláním je proto s Pánem spolupracovat a využívat energii v souladu s Ním. To je její neměnné postavení. Změna tohoto postavení, kdy živá bytost zaměří svoji energii a činnosti na smyslový požitek, se nazývá vikāra. Pokud člověk vykonává oddanou službu podle pokynů duchovního mistra, může dojít do stavu beze změn již v tomto hmotném těle, protože je to jeho přirozená povinnost. Jak je řečeno ve Śrīmad-Bhāgavatamu, osvobození znamená návrat do svého původního postavení. Původní postavení znamená sloužit Pánu (bhakti-yogena, bhaktyā). Jakmile se člověk odpoutá od hmotných svodů a plně se zaměstná oddanou službou, dosahuje neměnnosti. Akartṛtvāt znamená nedělat nic pro smyslový požitek. Pokud člověk dělá něco na vlastní nebezpečí, přisuzuje tuto činnost sobě, a proto ho za ni čekají reakce, ale pokud dělá vše pro Kṛṣṇu, neprohlašuje žádné činnosti za své. Neměnnost a nepřivlastňování si činností jsou známky transcendentálního postavení, ve kterém je živá bytost nedotčena kvalitami hmotné přírody, stejně jako je odraz slunce nedotčený vodou.

Podmíněná duše je ve skutečnosti nucena jednat pod tlakem kvalit hmotné přírody. Živá bytost nemá žádnou nezávislost. Pokud se řídí pokyny Nejvyšší Osobnosti Božství, je svobodná, ale pokud se věnuje požitkářským činnostem v domnění, že uspokojuje své smysly, je ve skutečnosti pod vládou hmotné přírody. V Bhagavad-gītě je řečeno: prakṛteḥ kriyamāṇāni — každý jedná podle toho, jaké kvality přírody na něj působí. Guṇa označuje kvality hmotné přírody. Člověka ovládají tyto kvality, ale on se falešně považuje za vlastníka. Tomuto mylnému pocitu vlastnictví se člověk může vyhnout jednoduše tím, že bude oddaně sloužit podle pokynů Nejvyššího Pána nebo Jeho pravého zástupce. Arjuna se v Bhagavad-gītě pokoušel přisoudit zodpovědnost za zabití svého děda a učitele v boji sám sobě, ale jednáním podle pokynů Kṛṣṇy se tohoto přivlastňování si činností zbavil. Bojoval, ale nenesl za boj žádné reakce, zatímco na začátku, když chtěl být nenásilný a odmítal bojovat, padala veškerá zodpovědnost na jeho hlavu. To je rozdíl mezi osvobozeným a podmíněným stavem. Podmíněná duše může být velice ušlechtilá a jednat v kvalitě dobra, ale stále ji podmiňuje vliv hmotné přírody. Zato oddaný jedná plně pod vedením Nejvyššího Pána. Obyčejnému člověku nemusí jeho činnosti připadat příliš vznešené, ale oddaný za ně nenese žádnou zodpovědnost.

Slovo karma-doṣaiḥ znamená “nesprávným jednáním”. To se vztahuje na každou dobrou či špatnou činnost vykonávanou v tomto světě — všechny jsou znečištěné a nesprávné, protože se pojí s hmotou. Hloupá podmíněná duše si může myslet, že jedná šlechetně, když otevírá nemocnice pro hmotné blaho nebo vzdělávací ústavy pro hmotné vzdělání, ale neví, že tyto činnosti jsou také nesprávné, protože ji neosvobodí od neustálého přecházení z jednoho těla do druhého. Zde je jasně řečeno: sad-asan-miśra-yoniṣu. To znamená, že za své takzvané zbožné činnosti v hmotném světě se člověk může narodit ve velice vznešené rodině nebo na vyšších planetách mezi polobohy, ale tyto činnosti jsou také nesprávné, protože nepřinášejí osvobození. Narodit se na pěkném místě nebo ve vznešené rodině neznamená, že se vyhneme hmotnému utrpení; bolestem zrození, smrti, stáří a nemoci. Podmíněná duše pod vlivem hmotné přírody nechápe, že každá činnost, kterou vykonává pro svůj smyslový požitek, je nesprávná a že jedině činnosti v oddané službě Pánu ji mohou zbavit reakcí za nesprávné jednání. Jelikož nepřestává jednat nesprávným způsobem, musí se stále stěhovat do různých těl, někdy do vyšších a jindy do nižších. To se nazývá saṁsāra-padavīm, což znamená tento hmotný svět, z něhož není úniku. Chce-li někdo získat hmotné osvobození, musí své činnosti změnit na oddanou službu. Jiná možnost neexistuje.

Příklad snu je velice výstižný. Kvůli svým různým mentálním stavům se ve snu dostáváme do mnoha příznivých a nepříznivých situací. Stejně tak duše nemá nic společného s touto hmotnou přírodou, ale jakmile myslí na to, že se chce stát pánem, dostává se do stavu podmíněné existence.

Podmíněná existence je zde popsána slovy dhyāyato viṣayān asya. Viṣaya znamená “předmět požitku”. Dokud si živá bytost myslí, že si může užívat hmotných výhod, žije podmíněným životem, ale jakmile přijde k rozumu, získá poznání, že není poživatelem, protože jediným poživatelem je Nejvyšší Osobnost Božství. Jak je potvrzeno v Bhagavad-gītě (5.29), Pán je příjemcem všech výsledků obětí a odříkání (bhoktāraṁ yajña-tapasām) a je vlastníkem všech tří světů (sarva-loka-maheśvaram). Je skutečným přítelem všech živých bytostí. My však namísto toho, abychom vlastnictví, požitek a postavení skutečného přítele všech živých bytostí přenechali Nejvyšší Osobnosti Božství, prohlašujeme, že sami jsme vlastníci, poživatelé a přátelé. Vykonáváme lidumilné činnosti a považujeme se za přátele lidské společnosti. Člověk o sobě může tvrdit, že je velký vlastenec a nejlepší přítel lidu a své země, ale ve skutečnosti nemůže být největším přítelem každého. Jediný přítel je Kṛṣṇa. Je třeba snažit se pozdvihnout vědomí podmíněné duše na úroveň porozumění, že Kṛṣṇa je její skutečný přítel. Ten, kdo naváže přátelství s Kṛṣṇou, nebude nikdy podveden a dostane veškerou potřebnou pomoc. Největší službou je probudit v podmíněné duši toto vědomí, a nikoliv vydávat se za velkého přítele jiné živé bytosti. Síla přátelství je omezená. I když se někdo prohlašuje za přítele, nemůže být přítelem neomezeně. Existuje neomezeně mnoho živých bytostí a naše schopnosti jsou omezené, takže nemůžeme přinést skutečný prospěch všem lidem. Nejlepší službou lidem je probudit v nich vědomí Kṛṣṇy, aby věděli, že nejvyšším poživatelem, nejvyšším vlastníkem a nejvyšším přítelem je Kṛṣṇa. Tehdy skončí jejich iluzorní sen o panování hmotné přírodě.

V tomto verši je velice pěkně vysvětlen postup osvobození. Příčinou podmínění živé bytosti hmotnou přírodou je, že se považuje za poživatele, vlastníka či přítele všech živých bytostí. Toto nesprávné uvažování je výsledkem rozjímání o smyslovém požitku. Když se někdo považuje za nejlepšího přítele svých krajanů, společnosti nebo celého lidstva a věnuje se různým vlasteneckým, dobročinným a lidumilným činnostem, to vše pouze znamená, že se příliš soustředí na smyslový požitek. Takzvaný vůdce národa nebo humanista neslouží každému — slouží pouze svým smyslům. Taková je skutečnost. Podmíněná duše to však nechápe, protože je zmatena vlivem hmotné přírody. Proto se v tomto verši doporučuje velice vážně se zapojit do oddané služby Pánu. To znamená, že si člověk nemá myslet, že je vlastníkem, příznivcem, přítelem nebo poživatelem. Má si být vždy vědom toho, že skutečným poživatelem je Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství. To je základní zásada bhakti-yogy. Člověk musí být pevně přesvědčen o těchto třech věcech: vždy by měl vědět, že Kṛṣṇa je vlastník, Kṛṣṇa je poživatel a Kṛṣṇa je přítel. Nejenže by měl tyto skutečnosti chápat sám, ale měl by se o nich také snažit přesvědčit ostatní a šířit vědomí Kṛṣṇy.

Když se člověk vážně zaměstná oddanou službou Pánu, přirozeně zmizí jeho sklon falešně se prohlašovat za pána hmotné přírody. Tato odpoutanost se nazývá vairāgya. Místo aby byl pohroužen do takzvaného panování hmotě, jedná ve vědomí Kṛṣṇy. To je způsob ovládnutí vědomí. Nutným předpokladem pro vykonávání yogy je ovládnout smysly. Yoga indriya-saṁyamaḥ. Jelikož smysly jsou neustále aktivní, jejich činnosti je nutné zapojit do oddané služby — není možné tyto činnosti ukončit. Chce-li člověk uměle ukončit činnosti smyslů, jeho pokus bude neúspěšný. I velký yogī Viśvāmitra, který se snažil ovládnout smysly jógovou metodou, padl za oběť kráse Menaky. Takových příkladů je mnoho. Dokud člověk svoji mysl a vědomí plně nezaměstná oddanou službou, jeho mysli se mohou kdykoliv zmocnit touhy po smyslovém požitku.

Jeden bod uvedený v tomto verši je velice významný. Je zde řečeno: prasaktam asatāṁ pathi — mysl vždy přitahuje asat, dočasná hmotná existence. Zvykli jsme si na svoji připoutanost k dočasné hmotné přírodě, jelikož jsme s ní ve styku od nepaměti. Mysl je třeba upřít na věčné lotosové nohy Nejvyššího Pána. Sa vai manaḥ kṛṣṇa-padāravindayoḥ. Člověk musí upřít svoji mysl na lotosové nohy Kṛṣṇy, a pak bude vše příznivé. Proto se v tomto verši zdůrazňuje vážné vykonávání bhakti-yogy.

Vykonávání yogy má osm stadií: yama, niyama, āsana, prāṇāyāma, pratyāhāra, dhāraṇā, dhyāna a samādhi. Yama a niyama znamená rozvíjet sebeovládání dodržováním přísných pravidel a āsana označuje pozice sedu. To vše člověku pomáhá dosáhnout úrovně víry v oddanou službu. Naučit se jógové cviky není samo o sobě cílem — skutečným cílem je soustředit se, ovládnout mysl a připravit se na věrné vykonávání oddané služby.

Bhāvena neboli bhāva je velice důležitá složka jógového či jakéhokoliv jiného duchovního postupu. Bhāva je vysvětlena v Bhagavad-gītě (10.8): budhā bhāva-samanvitāḥ — člověk má být pohroužen v láskyplných myšlenkách na Kṛṣṇu. Když ví, že Kṛṣṇa, Nejvyšší Osobnost Božství, je zdrojem všeho a že vše pochází z Něho (ahaṁ sarvasya prabhavaḥ), pak chápe aforismus Vedānty — janmādy asya yataḥ (“původní zdroj všeho”) — a může se pohroužit do bhāvy, což je předběžné stadium lásky k Bohu.

Rūpa Gosvāmī velice pěkně vysvětluje v Bhakti-rasāmṛta-sindhu, jak se této bhāvy, předběžného stadia lásky k Bohu, dosahuje. Říká, že člověk musí nejdříve ze všeho rozvinout víru (śraddhayānvitaḥ). Víru získá ovládáním smyslů — buď jógovým postupem, dodržováním pravidel a předpisů a nácvikem předepsaných sedů, nebo tím, že se přímo zaměstná bhakti-yogou, jak je doporučeno v minulém verši. První a nejdůležitější z devíti různých částí bhakti-yogy je zpívat a naslouchat o Pánu. To je rovněž uvedeno zde. Mat-kathā-śravaṇena ca. Člověk může dojít na úroveň víry dodržováním pravidel a předpisů jógového systému a stejného cíle může dosáhnout jednoduše opěvováním transcendentálních činností Pána a nasloucháním o nich. Významné je slovo ca. Bhakti-yoga je přímá metoda a druhá metoda je nepřímá. Pokud však někdo použije nepřímou metodu, ani tehdy nebude úspěšný, dokud se nezačne plně věnovat přímému postupu — naslouchání o slávě Pána a jejímu opěvování. Proto je zde použité slovo satyena. Śrīdhara Svāmī v této souvislosti komentuje, že satyena znamená niṣkapaṭena, “bez podvádění”. Impersonalisté jsou podvodníci. Někdy předstírají, že vykonávají oddanou službu, ale jejich konečným cílem je splynout s Nejvyšším. To je podvádění, kapaṭa. Bhāgavatam takové podvádění nedovoluje. Na začátku Śrīmad-Bhāgavatamu je jasně řečeno: paramo nirmatsarāṇām — “Toto pojednání, Śrīmad-Bhāgavatam, je určené pro ty, kdo jsou zcela prosti závisti.” Zde se znovu zdůrazňuje stejná věc. Dokud člověk není dokonale věrný Nejvyšší Osobnosti Božství a nevěnuje se naslouchání o Pánovi a opěvování Jeho slávy, nemůže dosáhnout osvobození.

Oddaný Nejvyšší Osobnosti Božství, který se vážně věnuje oddané službě, je stejný ke všem živým bytostem. Existují různé druhy živých bytostí, ale oddaný nevidí vnější obal; vidí duši pobývající uvnitř těla. Každá duše je nedílnou částí Nejvyšší Osobnosti Božství, a oddaný proto nevidí žádný rozdíl. Takový je pohled učeného oddaného. Jak je vysvětleno v Bhagavad-gītě, oddaný nebo učený mudrc nevidí žádný rozdíl mezi vzdělaným brāhmaṇou, psem, slonem nebo krávou, protože ví, že tělo je pouze vnější obal a duše je ve skutečnosti nedílnou částí Nejvyššího Pána. Oddaný není k žádné živé bytosti nepřátelský, ale to neznamená, že se stýká s každým. To je zakázané. Aprasaṅgataḥ znamená “nebýt v důvěrném styku s každým”. Oddaný se zajímá o vykonávání své oddané služby, a aby mohl dělat pokroky, měl by se stýkat pouze s oddanými. Nemá důvod stýkat se s někým jiným. I když nevidí nikoho jako svého nepřítele, jedná pouze s těmi, kdo vykonávají oddanou službu.

Oddaný má dodržovat slib celibátu. Při celibátu není nutné se absolutně vyhýbat sexu; uspokojení s vlastní manželkou je dovolené. Nejlepší je ovšem žít zcela bez sexu. Je to výhodnější. Jinak se oddaný může oženit podle náboženských zásad a žít pokojně se svou manželkou.

Oddaný nemá mluvit zbytečně. Vážný oddaný nemá čas mluvit o nesmyslech. Je neustále vytížen činnostmi ve vědomí Kṛṣṇy. Kdykoliv mluví, mluví o Kṛṣṇovi. Mauna znamená “mlčení”. Mlčení neznamená, že by oddaný neměl mluvit vůbec, ale že by neměl mluvit o nesmyslech. Má s velikým nadšením mluvit o Kṛṣṇovi. Dalším důležitým bodem, který je zde uvedený, je sva-dharmeṇa — být výhradně zaměstnaný svými věčnými činnostmi, to znamená jednat jako věčný služebník Pána; jednat ve vědomí Kṛṣṇy. Další slovo, balīyasā, znamená “nabízet výsledky všech činností Nejvyšší Osobnosti Božství”. Oddaný nejedná ve svém vlastním zájmu, pro smyslový požitek. Vše, co si vydělá, vše, co jí, a vše, co dělá, nabízí pro uspokojení Nejvyšší Osobnosti Božství.

Každý, kdo přijal hmotné tělo, musí mít nějaký příjem, z něhož zabezpečí potřeby těla. Oddaný má pro takový příjem pracovat jen tolik, kolik je nezbytně nutné. Má být se svým příjmem vždy spokojený, a ne se snažit vydělávat víc a víc, jen aby hromadil zbytečné bohatství. Když je člověk, který je podmíněný, bez peněz, pokaždé vidíme, jak těžce pracuje, aby si nějaké vydělal, s cílem panovat hmotné přírodě. Kapiladeva nás poučuje, že bychom neměli těžce usilovat o věci, které mohou přijít samy, bez vedlejšího úsilí. Přesné slovo, použité v této souvislosti, je yadṛcchayā. Znamená, že každá živá bytost má ve svém současném těle předurčené štěstí a neštěstí. To se nazývá “zákon karmy”. Ne každý člověk, který se snaží nahromadit peníze, to dokáže; jinak by měli všichni prakticky stejně. Ve skutečnosti každý vydělává a získává tolik, kolik má dáno svou karmou. Jak je řečeno v Bhāgavatamu, někdy se dostáváme do nebezpečných a nepříjemných situací, aniž bychom chtěli, a stejně tak můžeme žít v blahobytu, aniž bychom o to usilovali. Proto dostáváme radu, abychom tyto věci nechali přicházet tak, jak jsou předurčeny. Svůj drahocenný čas máme věnovat činnostem ve vědomí Kṛṣṇy. Člověk se tedy má spokojit se svou přirozenou situací. Je-li mu dáno žít v méně přepychových podmínkách než někomu jinému, nemá tím být rozrušen. Má se pouze snažit využít svůj drahocenný čas k pokroku ve vědomí Kṛṣṇy. Pokrok ve vědomí Kṛṣṇy nezávisí na hmotném přepychu nebo chudobě; neovlivňují ho podmínky vnucené hmotným životem. I chudý člověk může rozvíjet vědomí Kṛṣṇy stejně účinně, jako velice bohatý člověk. Každý se proto má spokojit s tím postavením, které mu Pán nabízí.

Dalším slovem je zde mita-bhuk. To znamená, že člověk má jíst jen tolik, kolik je nezbytné pro udržení těla a duše pohromadě. Nemá být nenasytný, aby uspokojil svůj jazyk. Pro lidskou spotřebu je vyhrazeno obilí, ovoce, mléko a podobné potraviny. Člověk nemá mít přehnanou touhu uspokojit jazyk a nemá jíst to, co není určeno lidem. Konkrétně oddaný má jíst pouze prasādam — jídlo, které bylo obětováno Osobnosti Božství. Má přijímat zbytky těchto pokrmů. Pánu jsou obětována nevinná jídla, jako je obilí, zelenina, ovoce, květiny a mléčné výrobky. Nikdy se Mu neobětují jídla v kvalitách vášně a nevědomosti. Oddaný nemá být chamtivý. Dále je doporučeno, že oddaný má být muni, rozvážný — má vždy myslet na Kṛṣṇu a na to, jak Nejvyšší Osobnosti Božství lépe sloužit. To má být jeho jediná starost. Stejně jako materialista vždy myslí na to, jak zlepšit své hmotné podmínky, oddaný se má ve svých myšlenkách neustále zabývat zlepšením své situace ve vědomí Kṛṣṇy — má tedy být muni.

Dále se doporučuje, aby oddaný žil v ústraní. Obyčejní lidé se obvykle zajímají o peníze a materialistický rozvoj života, který je pro oddaného zbytečný. Oddaný se má usadit tam, kde se všichni zajímají o oddanou službu. Proto obvykle chodí na posvátná poutní místa, kde žijí oddaní. Je mu doporučeno žít na místě, kde není mnoho obyčejných lidí. Žít v ústraní (vivikta-śaraṇa) je velice důležité. Další bod je śānta, mírumilovnost. Oddaný nemá být vzrušený. Má být spokojený se svým přirozeným příjmem, jíst pouze tolik, kolik potřebuje, aby si zachoval zdraví, žít v ústraní a být vždy klidný. Klid mysli je nezbytný pro rozvoj vědomí Kṛṣṇy.

Dalším bodem je maitra, přátelskost. Oddaný má být přátelský ke každému, ale důvěrné přátelství má udržovat jedině s oddanými. K ostatním se má chovat oficiálně. Může říci: “Ano, pane. Co říkáte, je v pořádku,” ale nemá se k takovým lidem chovat důvěrně. Má však mít soucit s nevinnými lidmi, kteří nejsou ani ateističtí, ani příliš vyspělí v duchovní realizaci. K nim má být soucitný a co nejvíce je poučovat, jak mohou pokročit ve vědomí Kṛṣṇy. Oddaný má být vždy ātmavān, ve svém duchovním postavení. Nemá zapomínat, že jeho hlavním zájmem je udělat pokrok v duchovním vědomí, vědomí Kṛṣṇy, a nemá se nevědomě ztotožňovat s tělem a myslí. Ātmā znamená tělo nebo mysl, ale v tomto verši slovo ātmavān konkrétně znamená, že oddaný má být seberealizovaný. Má si neustále udržovat čisté vědomí své duchovní totožnosti a nepokládat se za hmotné tělo nebo mysl. Tak bude s jistotou dělat pokroky ve vědomí Kṛṣṇy.

Podmíněné duše se velice dychtivě ztotožňují s tělem a myslí si, že tělo znamená “já” a vše, co má vztah k tělu nebo co k němu patří, je “moje”. V sanskrtu se to označuje slovy ahaṁ mamatā a je to základní příčina celého podmíněného života. Člověk má vše vidět jako kombinaci hmoty a duše. Má rozeznávat mezi povahou hmoty a duše a svoji skutečnou totožnost vidět jako duchovní, nikoliv jako hmotnou. Na základě tohoto poznání se má vyhýbat mylnému tělesnému pojetí života.

Vědomí pod vlivem hmotného pojetí života jedná na třech úrovních. Jeden stav vědomí je, když bdíme, druhý stav je, když sníme, a třetí, když tvrdě spíme. Aby si člověk mohl být vědom Kṛṣṇy, musí transcendovat tyto tři úrovně vědomí. Musíme své současné vědomí zbavit všech jiných pohledů na život, než je vědomí Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství. To se nazývá dūrī-bhūtānya-darśanaḥ, což znamená, že když někdo dosáhne dokonalého vědomí Kṛṣṇy, nevidí nic než Kṛṣṇu. V Caitanya-caritāmṛtě je řečeno, že dokonalý oddaný může vidět mnoho pohyblivých a nehybných předmětů, ale ve všem vidí působit energii Kṛṣṇy. Jakmile si vzpomene na energii Kṛṣṇy, okamžitě si vzpomene na Kṛṣṇu v Jeho osobní podobě. Proto ve všem, co vidí, vidí pouze Kṛṣṇu. V Brahma-saṁhitě (5.38) je řečeno, že ten, jehož oči jsou potřeny láskou ke Kṛṣṇovi (premāñjana-cchurita), vidí Kṛṣṇu neustále, uvnitř i vně. Totéž je potvrzeno zde — člověk se má odpoutat od všech ostatních náhledů, a takto se zbaví svého tělesného pojetí založeného na falešném egu a sám sebe uvidí jako věčného služebníka Pána. Cakṣuṣevārkam — stejně jako bez pochyby vidíme slunce, ten, kdo plně rozvinul své vědomí Kṛṣṇy, vidí Kṛṣṇu a Jeho energii. Díky tomuto pohledu je ātma-dṛk, seberealizovaný. Jakmile odstraníme falešné ego ztotožňování se s tělem, začneme vidět život takový, jaký je. Smysly budou tím pádem také očištěny. Skutečná služba Pánu začíná na úrovni očištěných smyslů. Není nutné ukončit činnosti smyslů, ale odstranit falešné ego tělesné totožnosti. Potom budou smysly automaticky očištěny a s očištěnými smysly můžeme skutečně vykonávat oddanou službu.

Čistý oddaný vidí přítomnost Nejvyšší Osobnosti Božství ve všech hmotných projevech. Pán je tam přítomný pouze jako odraz, ale čistý oddaný realizuje, že Nejvyšší Pán je jediným světlem v temnotě hmotné iluze a že je její oporou. V Bhagavad-gītě je potvrzeno, že Pán Kṛṣṇa je základem hmotného projevu. A jak je řečeno v Brahma-saṁhitě, Kṛṣṇa je příčina všech příčin. Dále je tam uvedeno, že Nejvyšší Pán je Svou částečnou nebo úplnou expanzí přítomný nejen v tomto vesmíru a ve všech ostatních, ale i v každém atomu, přestože je jeden jediný. Slovo advayam neboli “nedvojný”, použité v tomto verši, naznačuje, že ačkoliv je Nejvyšší Pán zastoupen ve všem včetně atomů, není rozdělen. Jeho přítomnost ve všem vysvětluje následující verš.

Příklad uvedený v tomto verši je dokonalý. Slunce se nachází na nebi, daleko od zemského povrchu, ale jeho odraz můžeme vidět i v nádobě s vodou, která stojí v rohu místnosti. Místnost je temná a slunce je daleko na nebi, ale odraz slunce na vodě rozptyluje temnotu místnosti. Čistý oddaný realizuje přítomnost Nejvyšší Osobnosti Božství ve všem prostřednictvím odrazu Pánovy energie. Ve Viṣṇu Purāṇě je řečeno, že stejně jako přítomnost ohně poznáme podle tepla a světla, tak Nejvyššího Pána, přestože je jeden jediný, můžeme vnímat všude prostřednictvím různých energií, které šíří. V Īśopaniṣadě je potvrzeno, že osvobozená duše vnímá přítomnost Pána všude, stejně jako je všude možné vidět sluneční světlo a jeho odraz, přestože se slunce nachází daleko od zemského povrchu.

Podmíněná duše si myslí: “Jsem toto tělo,” ale osvobozená duše uvažuje: “Nejsem toto tělo. Jsem duše.” Toto “já jsem” se nazývá ego neboli pojetí vlastní totožnosti. “Jsem toto tělo,” nebo “Vše ve vztahu k tělu je moje,” se nazývá falešné ego, ale pojetí seberealizované živé bytosti, která se považuje za věčného služebníka Nejvyššího Pána, je skutečné ego. První pojetí je zatemněné třemi kvalitami hmotné přírody—dobrem, vášní a nevědomostí — a druhé je na úrovni čistého dobra, zvané śuddha-sattva nebo vāsudeva. Když říkáme, že se vzdáme svého ega, znamená to, že se vzdáme svého falešného ega, ale skutečné ego je vždy přítomno. Když se živá bytost zrcadlí prostřednictvím hmotného znečištění v podobě těla a mysli ve falešném pojetí své totožnosti, je v podmíněném stavu, ale zrcadlí-li se ve své čisté podobě, nazývá se osvobozená. Ztotožňování se se svým hmotným příslušenstvím v podmíněném stavu je třeba očistit a živá bytost musí vidět svoji totožnost ve vztahu k Nejvyššímu Pánu. V podmíněném stavu člověk přijímá vše jako předmět svého smyslového požitku a v osvobozeném stavu vše přijímá pro službu Nejvyššímu Pánu. Vědomí Kṛṣṇy, oddaná služba, je skutečnou osvobozenou existencí živé bytosti. Jinak přijímání i odmítání na hmotné úrovni, voidismus či impersonalismus jsou pro čistou duši nedokonalé stavy.

Porozuměním čisté duši, zvané satya-dṛk, může člověk vidět vše jako odraz Nejvyšší Osobnosti Božství. Uvedeme konkrétní příklad. Když podmíněná duše vidí nádhernou růži, myslí si, že tato krásná vonící květina je určena pro její smyslový požitek. To je jeden druh pohledu. Osvobozená duše však vidí tutéž květinu jako odraz Nejvyššího Pána. Myslí si: “Tato nádherná květina vznikla působením vyšší energie Nejvyššího Pána. Patří tedy Pánu a má Mu sloužit.” To jsou dva různé pohledy. Podmíněná duše vidí květinu z hlediska svého požitku a oddaný ji vidí jako předmět, který se má použít ve službě Pánu. Stejně tak můžeme vidět odraz Nejvyššího Pána i ve svých smyslech, mysli a těle — ve všem. S tímto správným pohledem můžeme zaměstnat vše ve službě Pánu. V Bhakti-rasāmṛta-sindhu je řečeno, že ten, kdo zaměstnává vše — svou životní energii, bohatství, inteligenci a slova — ve službě Pánu, nebo ten, kdo si to vše přeje zaměstnat ve službě Pánu, je bez ohledu na své postavení pokládán za osvobozenou duši (satya-dṛk). Takový člověk má správné pochopení.

Tímto veršem je dále rozvedeno vysvětlení Rūpy Gosvāmīho v Bhakti-rasāmṛta-sindhu, jak může být živá bytost osvobozená ještě v tomto těle. Živá bytost na úrovni satya-dṛk, která realizuje své postavení ve vztahu k Nejvyšší Osobnosti Božství, může zdánlivě splývat s pěti prvky hmoty, pěti hmotnými předměty smyslového vnímání, deseti smysly, myslí a inteligencí, ale přesto je pokládána za probuzenou a zbavenou reakcí falešného ega. Velice významné je zde slovo līna. Māyāvādští filozofové propagují jako svůj konečný cíl splynutí s neosobní září Brahmanu. Zde se rovněž mluví o splynutí, ale živá bytost si i po splynutí může zachovat svoji individualitu. Jīva Gosvāmī dává příklad, že zelený pták, který vlétne do koruny zeleného stromu, vypadá, jako kdyby splynul s jeho zelení, ale přitom neztrácí svoji individualitu. Stejně tak se živá bytost splývající buď s hmotnou, nebo s duchovní přírodou nezbavuje své individuality. Skutečná individualita znamená vědět: “Jsem věčný služebník Nejvyššího Pána.” Tuto informaci získáváme přímo z úst Pána Caitanyi. Na dotaz Sanātany Gosvāmīho jasně řekl, že živá bytost je věčně služebníkem Kṛṣṇy. Kṛṣṇa také potvrzuje v Bhagavad-gītě, že živá bytost je věčně Jeho nedílnou částí. Nedílná část je určena ke službě celku. To je její individualita. Je tomu tak i v této hmotné existenci, kde živá bytost zdánlivě splývá s hmotou. Její hrubohmotné tělo tvoří pět prvků, její jemnohmotné tělo tvoří mysl, inteligence, falešné ego a znečištěné vědomí a má pět činných a pět poznávacích smyslů. Tímto způsobem splývá s hmotou. Ale přestože splývá s dvaceti čtyřmi prvky hmoty, může si zachovat svoji individualitu jako věčný služebník Pána. Ať už je takový služebník v duchovní či hmotné přírodě, je třeba ho pokládat za osvobozenou duši. To je vysvětlení autorit, které tento verš potvrzuje.

Živá bytost si o sobě myslí, že je ztracena, jedině pod vlivem nevědomosti. Dosáhne-li díky získanému poznání svého skutečného stavu věčné existence, ví, že tomu tak není. V tomto verši je uveden výstižný příklad: naṣṭa-vitta ivāturaḥ. Člověk, který ztratil velkou částku peněz, si o sobě může myslet, že je ztracen, ale ve skutečnosti není — ztracené jsou jen jeho peníze. Jelikož je však do peněz příliš zahloubaný a ztotožňuje se s nimi, myslí si, že je ztracen. Podobně když se mylně ztotožňujeme s hmotou jako polem svých činností, myslíme si, že jsme ztraceni, i když ve skutečnosti nejsme. Jakmile se osoba probudí k čistému poznání, že je věčným služebníkem Pána, oživí své skutečné postavení. Živá bytost nemůže být nikdy ztracena. Když člověk v hlubokém spánku zapomene na svou totožnost a pohrouží se do snu, může se považovat za někoho jiného nebo si o sobě myslet, že je ztracen, ale ve skutečnosti zůstává jeho totožnost nedotčená. Toto pojetí “jsem ztracen” je vyvoláno falešným egem a trvá tak dlouho, dokud si živá bytost neuvědomí smysl své existence—být věčným služebníkem Pána. Představa māyāvādských filozofů, že splynou s Nejvyšším Pánem, je další příznak ztracení se ve falešném egu. Člověk o sobě může falešně tvrdit, že je Nejvyšší Pán, ale ve skutečnosti to není pravda. Je to poslední léčka māyi na živou bytost. Považovat se za rovnocenného Nejvyššímu Pánu nebo přímo za Pána Samotného je další výplod falešného ega.

Stanovisko māyāvādských filozofů je takové, že v konečné fázi se ztrácí individualita, vše se stává jedním a není rozdílu mezi znalcem, předmětem poznání a poznáním. Pečlivým rozborem však můžeme zjistit, že to není pravda. Individualita se nikdy neztrácí, třebaže si možná myslíme, že tyto tři principy (znalec, předmět poznání a samotné poznání) splynuly v jedno. Už samotné pojetí, že tyto tři věci splývají v jednu, je další podobou poznání, a jelikož stále existuje osoba, která toto poznání vnímá, jak můžeme říci, že znalec, poznání a předmět poznání splynuli v jedno? Individuální duše, která vnímá toto poznání, zůstává stále individuální duší. Individualita pokračuje v hmotné i duchovní existenci — jediný rozdíl je v kvalitě totožnosti. Na úrovni hmotné totožnosti působí falešné ego a živá bytost, která se mylně ztotožňuje s hmotou, vidí vše jinak, než jaké to ve skutečnosti je. To je základní princip podmíněného života. Naproti tomu když je falešné ego očištěné, živá bytost vidí vše ve správném světle. To je stav osvobození.

V Īśopaniṣadě je řečeno, že vše patří Pánu. Īśāvāsyam idaṁ sarvam. Vše spočívá na energii Nejvyššího Pána. To je rovněž potvrzeno v Bhagavad-gītě. Vše je výtvorem Jeho energie, spočívá na Jeho energii, a tato energie se proto od Něho neliší — ale Pán přesto prohlašuje: “Já nejsem v ní.” Když živá bytost jasně pochopí své přirozené postavení, vše se před ní projeví. Chápání na základě falešného ega živou bytost podmiňuje, zatímco chápání skutečnosti takové, jaká je, ji osvobozuje. K tomu lze použít příklad daný v minulém verši: zakládá-li člověk svoji totožnost na penězích, pak jakmile peníze ztratí, myslí si, že on sám je také ztracen. Ve skutečnosti však není s penězi totožný a tyto peníze mu ani nepatří. Je-li nám vyjevena skutečná situace, porozumíme, že peníze nepatří žádné individuální osobě či živé bytosti a že je člověk ani nevytvořil. Z konečného hlediska jsou peníze majetkem Nejvyššího Pána a nemohou se ztratit. Dokud si však živá bytost falešně myslí: “Já jsem poživatel,” neboli: “Já jsem Pán,” zachovává si takové pojetí a zůstává podmíněná. Jakmile odstraní toto falešné ego, je osvobozená. Jak Bhāgavatam potvrzuje, naše skutečné přirozené postavení je mukti, osvobození.

Kapiladevova matka Devahūti zde klade svoji první otázku. I když chápeme, že duše a hmota se od sebe liší, jejich skutečné odloučení není možné, ať už z hlediska filozofické spekulace či správného pochopení. Duše je okrajová energie Nejvyššího Pána a hmota je Jeho vnější energie. Tyto dvě věčné energie se nějakým způsobem spojily, a jelikož je tak obtížné je od sebe oddělit, jak se může individuální duše osvobodit? Z praktické zkušenosti víme, že když je duše oddělena od těla, existence těla zaniká, a když je tělo odděleno od duše, přestáváme vnímat existenci duše. Život můžeme pozorovat, dokud jsou tělo a duše pohromadě, ale když se od sebe oddělí, tělo ani duše svoji existenci neprojevují. Tuto otázku, kterou Devahūti položila Kapiladevovi, si více méně vynucuje voidistická filozofie. Voidisté říkají, že vědomí je výsledkem kombinace hmoty, a jakmile se ztratí, kombinace hmoty se rozpadne a nakonec nezbude nic než prázdnota. Ve slovníku māyāvādské filozofie se tato nepřítomnost vědomí označuje slovem nirvāṇa.

Je zde dán příklad toho, že vše hmotné má svoji vůni. Květina, země — vše má svoji vůni. Je-li hmota zbavena své vůně, není možné ji rozpoznat. Voda, která nemá žádnou chuť, nemá smysl, stejně jako oheň, který nevydává teplo. Podobně nemá smysl duše, které chybí inteligence.

I když se živá bytost chce zbavit hmotného znečištění, nemůže mu uniknout. Jakmile se dostane pod vládu kvalit hmotné přírody, tyto kvality ovlivňují její činnosti, a tak se stává pasivní. To je potvrzeno v Bhagavad-gītě: prakṛteḥ kriyamāṇāni guṇaiḥ — živá bytost jedná tak, jak jí určují kvality hmotné přírody. Falešně se domnívá, že jedná ona sama, ale bohužel je pasivní. Nemá tedy možnost vymanit se z vlády hmotné přírody, neboť je již podmíněná. V Bhagavad-gītě je také řečeno, že dostat se ze zajetí hmotné přírody je velice obtížné. Člověk si může myslet různé věci — že z konečného hlediska je vše prázdné, že Bůh neexistuje a že pokud má vše duchovní podstatu, tato podstata je neosobní. Takto je možné spekulovat, ale zároveň zůstává skutečností, že je velice obtížné uniknout ze zajetí hmotné přírody. Devahūti se bez ohledu na všechny možné spekulace ptá, jak se může živá bytost osvobodit, dokud je pod vlivem hmotné přírody. Odpověď také nalezneme v Bhagavad-gītě (7.14): ze zajetí māyi se může osvobodit jedině ten, kdo se odevzdá lotosovým nohám Nejvyššího Pána Kṛṣṇy (mām eva ye prapadyante).

Devahūti se postupně blíží do bodu odevzdání se, a její otázky jsou proto velice inteligentní. Jak se může živá bytost osvobodit? Jak může být v čistém stavu duchovní existence, dokud je v silném sevření kvalit hmotné přírody? To se také nepřímo vztahuje na falešné yogīny. Mnoho lidí se věnuje takzvané meditaci a myslí si: “Jsem Nejvyšší Duše. Já řídím činnosti hmotné přírody. Na můj pokyn se pohybuje slunce a vychází měsíc.” Myslí si, že se takovou kontemplací mohou osvobodit, ale můžeme vidět, že sotva skončí se svou nesmyslnou meditací, okamžitě se jich zmocní kvality hmotné přírody. Jejich meditace zní sice pěkně, ale jakmile s ní “yogī” skončí, ihned dostane žízeň a chce kouřit nebo pít. Nachází se v silném sevření hmotné přírody, a přesto si myslí, že se již osvobodil ze zajetí māyi. Tato Devahūtina otázka je určena těm, kdo falešně prohlašují, že jsou vším, že z konečného hlediska je všechno prázdné a že neexistují hříšné ani zbožné činnosti. To vše jsou ateistické výmysly. Ve skutečnosti se nikdo nemůže osvobodit ze zajetí māyi, dokud se neodevzdá Nejvyšší Osobnosti Božství podle pokynu Bhagavad-gīty.

Příčinou hmotného otroctví je falešné ego, se kterým chce živá bytost panovat hmotné přírodě, a dostává se tak pod vládu hmoty. Bhagavad-gītā (7.27) udává: icchā-dveṣa-samutthena. Živá bytost vyvíjí sklony dvojího druhu. Jedním je icchā, což označuje touhu panovat hmotné přírodě neboli být stejně veliký jako Nejvyšší Pán. Každý v tomto hmotném světě chce být tou největší osobností. A dveṣa znamená “závist”. Jakmile živá bytost začne závidět Kṛṣṇovi, Nejvyšší Osobnosti Božství, myslí si: “Proč by měl být Kṛṣṇa nejlepší? Já jsem stejně dobrý jako Kṛṣṇa.” Tyto dvě věci — touha být Pánem a závist vůči Pánu — jsou počáteční příčinou hmotného otroctví. Dokud filozof, impersonalista nebo voidista touží být nejvyšší, být vším nebo popřít existenci Boha, tato příčina trvá a není možné, aby se osvobodil.

Devahūti říká velice inteligentně: “Člověk může dělat teoretické rozbory a říkat, že se osvobodil poznáním, ale ve skutečnosti není svobodný, dokud existuje příčina jeho otroctví.” Bhagavad-gītā potvrzuje, že živá bytost dospěje k cíli svého bádání po mnoha a mnoha životech spekulování, když získá své skutečné vědomí a odevzdá se Nejvyššímu Pánu, Kṛṣṇovi. Mezi teoretickým osvobozením a skutečným osvobozením z hmotného otroctví je propastný rozdíl. Bhāgavatam (10.14.4) říká, že pokud člověk opustí příznivou cestu oddané služby a snaží se pochopit skutečnost svou spekulací, pak jen promarňuje drahocenný čas (kliśyanti ye kevala-bodha-labdhaye). Výsledkem takové nevýnosné práce je pouze práce a nic jiného. Pracné spekulování končí jedině vyčerpáním. Je dán příklad, že mlácení prázdných plev nic nevynáší, neboť zrno je již pryč. Stejně tak se pouhým spekulováním nikdo neosvobodí z hmotného otroctví, jehož příčina i nadále trvá. Musíme odstranit příčinu, a pak bude odstraněn důsledek. To vysvětluje Nejvyšší Osobnost Božství v následujících verších.

Śrīdhara Svāmī v této souvislosti uvádí, že živou bytost nepodmiňuje samotný styk s hmotnou přírodou. Podmíněný život začíná teprve tehdy, když se živá bytost nakazí kvalitami hmotné přírody. To, že je někdo ve styku s policií, ještě neznamená, že je zločinec. Dokud nepáchá zločiny, není trestán, přestože existuje policie. Stejně tak není osvobozená duše ovlivněna, ani když pobývá v hmotné přírodě. Dokonce i Nejvyšší Pán, když sestoupí, je zdánlivě ve styku s hmotnou přírodou, ale ve skutečnosti jí není ovlivněn. Člověk musí jednat takovým způsobem, aby nepodlehl znečištění, přestože se nachází v hmotné přírodě. Lotosový květ vyrůstá z vody, ale nedotýká se jí. Tak musí člověk žít, což zde popisuje Osobnost Božství Kapiladeva (animitta-nimittena sva-dharmeṇāmalātmanā).

Od všech nepříznivých podmínek se může živá bytost osvobodit jednoduše tím, že se s veškerou vážností zaměstná oddanou službou. Zde je vysvětleno, jak se tato oddaná služba vyvíjí a jak dozrává. Na počátku musí člověk s čistou myslí plnit své předepsané povinnosti. Čisté vědomí znamená vědomí Kṛṣṇy. Člověk musí plnit své předepsané povinnosti ve vědomí Kṛṣṇy. Není třeba, aby své povinnosti měnil — musí pouze jednat ve vědomí Kṛṣṇy. Při vykonávání povinností ve vědomí Kṛṣṇy musí vědět, zda svými činnostmi těší Kṛṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství. Na jiném místě Bhāgavatamu je řečeno: svanuṣṭhitasya dharmasya saṁsiddhir hari-toṣaṇam — každý má určité povinnosti, ale jeho jednání je dokonalé jedině tehdy, když je s ním Hari, Nejvyšší Osobnost Božství, spokojen. Například předepsanou povinností Arjuny bylo bojovat a dokonalost jeho bojování se ukázala na Kṛṣṇově spokojenosti. Kṛṣṇa chtěl, aby bojoval, a když bojoval pro uspokojení Pána, pak dokonale plnil povinnosti svého zaměstnání v oddané službě. Naproti tomu když v rozporu s vůlí Kṛṣṇy odmítal bojovat, jednal nedokonale.

Chce-li člověk dovést svůj život k dokonalosti, musí plnit své předepsané povinnosti pro uspokojení Kṛṣṇy. Musí jednat ve vědomí Kṛṣṇy, neboť takové jednání mu nepřinese žádné reakce (animitta-nimittena). To je rovněž potvrzeno v Bhagavad-gītě. Yajñārthāt karmaṇo 'nyatra — všechny činnosti je třeba vykonávat pouze pro Yajñu, pro uspokojení Viṣṇua. Všechny ostatní činnosti, které netěší Viṣṇua neboli Yajñu, člověka spoutávají. Proto zde také Kapila Muni jednoznačně říká, že člověk může překonat hmotné zapletení, bude-li jednat ve vědomí Kṛṣṇy, což znamená vážně vykonávat oddanou službu. Tato vážná oddaná služba se může vyvinout dlouhotrvajícím nasloucháním. Opěvování a naslouchání jsou začátkem oddané služby. Člověk se má stýkat s oddanými a naslouchat od nich o Pánově transcendentálním příchodu, činnostech, odchodu, pokynech atd.

Existují dva druhy śruti (písem). Jedna vyslovil Pán a druhá hovoří o Pánu a Jeho oddaných. Bhagavad-gītā patří k první skupině a Śrīmad-Bhāgavatam ke druhé. Člověk musí těmto písmům opakovaně naslouchat ze spolehlivých zdrojů, aby se ustálil ve vážné oddané službě, jejímž prostřednictvím se bude zbavovat znečištění māyi. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno, že naslouchání o Nejvyšší Osobnosti Božství očišťuje srdce od všeho znečištění způsobeného vlivem tří kvalit hmotné přírody. Neustálé, pravidelné naslouchání zmenšuje následky znečištění, jako je chtíč a touha panovat hmotné přírodě nebo si v ní užívat, a člověk se tak postupně dostává do kvality dobra. To je stav realizace Brahmanu neboli duchovní realizace. Tehdy živá bytost získává stálé postavení na transcendentální úrovni. Být pevně umístěný na transcendentální úrovni znamená osvobodit se z hmotného zapletení.

Oddanou službu ve vědomí Kṛṣṇy nelze vykonávat slepě na základě hmotných citů nebo mentálních výmyslů. Zde je výslovně uvedeno, že oddanou službu je třeba vykonávat s plným poznáním a viděním Absolutní Pravdy. O Absolutní Pravdě se dovídáme, když rozvíjíme transcendentální poznání, a výsledek tohoto postupu se projeví na odříkání. Toto odříkání není dočasné nebo umělé, ale velice silné. Je řečeno, že vývoj vědomí Kṛṣṇy se ukazuje na úměrném růstu hmotné odpoutanosti (vairāgya). Dokud se člověk nedokáže vzdát hmotného požitku, je zřejmé, že ve vědomí Kṛṣṇy nedělá pokroky. Odříkání ve vědomí Kṛṣṇy je tak silné, že ho žádná přitažlivá iluze nemůže narušit. K oddané službě neodmyslitelně patří tapasya, askeze. Oddaný by se měl postit dva dny v měsíci — na Ekādaśī, které připadá na jedenáctý den po úplňku a novoluní — a také ve dnech zjevení Pána Kṛṣṇy, Pána Rāmy a Caitanyi Mahāprabhua. Takových postních dnů je mnoho. Yogena znamená “ovládáním smyslů a mysli”. Yoga indriya-saṁyamaḥ. Yogena značí, že člověk je vážně pohroužen do svého já a s rozvojem poznání dokáže pochopit své přirozené postavení ve vztahu k Nejvyšší Duši. Tímto způsobem se ustálí v oddané službě a žádné hmotné svody nebudou moci otřást jeho vírou.

Oheň je uschován v dřívkách a za příznivých okolností vzplane. Je-li vše, jak má být, dřívka, která jsou původem ohně, jsou jím také pohlcena. Podobně je podmíněná hmotná existence živé bytosti způsobena její touhou panovat hmotné přírodě a její závistí vůči Nejvyššímu Pánu. Její hlavní nemoci tedy představují touha splynout s Nejvyšším Pánem a touha panovat hmotné přírodě. Karmī se snaží těžit ze zásob hmotné přírody, stát se jejím pánem a užívat si smyslového požitku, a jñānī neboli člověk toužící po osvobození, který je zklamaný hmotným požitkem, chce splynout s Nejvyšší Osobností Božství a stát se součástí neosobní záře. Tyto dvě nemoci jsou projevem hmotného znečištění. Oddaná služba může pohltit hmotné znečištění, protože je prostá těchto dvou nemocí — jak touhy panovat hmotné přírodě, tak touhy splynout s Nejvyšším Pánem. Pečlivé vykonávání oddané služby ve vědomí Kṛṣṇy tedy okamžitě pohltí příčinu hmotné existence.

Oddaný v dokonalém vědomí Kṛṣṇy vypadá navenek jako velký karmī, který neustále pracuje, ale činnosti oddaného mají svůj vnitřní význam, neboť jsou určeny pro uspokojení Nejvyššího Pána. To se nazývá bhakti, “oddaná služba”. Arjuna byl navenek bojovník, ale když svým bojem uspokojoval smysly Pána Kṛṣṇy, stal se oddaným. Oddaný se také věnuje filozofickému bádání, aby pochopil Nejvyššího Pána takového, jaký je, a jeho činnosti proto mohou vypadat jako činnosti mentálního spekulanta, ale oddaný se ve skutečnosti snaží pochopit duchovní přírodu a transcendentální činnosti. I když má sklon k filozofické spekulaci, nepůsobí na něho hmotné důsledky plodonosného jednání ani empirické spekulace, protože jeho činnosti jsou určeny pro Nejvyšší Osobnost Božství.

Živá bytost není skutečným poživatelem hmotných zdrojů, a proto jsou její pokusy panovat hmotné přírodě odsouzeny ke konečnému nezdaru. Po zažitém zklamání si přeje získat větší moc, než mají obyčejné živé bytosti, a chce proto splynout s existencí nejvyššího poživatele. Tímto způsobem spřádá plány na větší požitek.

Když člověk skutečně vykonává oddanou službu, je ve svém nezávislém postavení. Méně inteligentní lidé nechápou postavení věčného služebníka Pána. Když slyší slovo “služebník”, jsou zmateni — nechápou, že se jedná o jinou službu, než je služba v hmotném světě. Být služebníkem Pána je nejvyšší postavení. Jestliže to člověk pochopí a na základě toho oživí svůj původní postoj věčné služby Pánu, je plně nezávislý. Živá bytost ztrácí svoji nezávislost stykem s hmotou. V duchovním světě je plně nezávislá, a proto nepřipadá v úvahu její podřízenost třem kvalitám hmotné přírody. Oddaný dosáhl tohoto postavení, a proto se zříká touhy po hmotném požitku, když poznal, jak je nesprávná.

Rozdíl mezi oddaným a impersonalistou je, že impersonalista chce splynout s Nejvyšším, aby si mohl bez překážek užívat, zatímco oddaný se zcela vzdává touhy po požitku a věnuje se transcendentální láskyplné službě Pánu. To je jeho přirozené slavné postavení. Tehdy je īśvara, plně nezávislý. Skutečný īśvara neboli īśvaraḥ paramaḥ, nejvyšší īśvara a nejvýše nezávislý jedinec, je Kṛṣṇa. Živá bytost je īśvara, jedině když slouží Pánu. Transcendentální radost získaná z láskyplné služby Pánu je skutečnou nezávislostí.

Ve stavu snění má člověk téměř zakryté vědomí a může vidět mnoho nepříznivých věcí, které ho zneklidní nebo mu naženou strach, ale jakmile se probudí, pak přestože si vzpomíná, co se dělo ve snu, není znepokojený. Stejně tak seberealizace neboli pochopení svého skutečného vztahu k Nejvyššímu Pánu je stav, ve kterém je člověk naprosto spokojený a tři kvality hmotné přírody, které jsou příčinou všeho zneklidnění, ho nemohou ovlivnit. Se znečištěným vědomím člověk vidí vše jako předmět svého vlastního požitku, ale s čistým vědomím neboli vědomím Kṛṣṇy vidí, že vše existuje pro požitek nejvyššího poživatele. To je rozdíl mezi sněním a bděním. Stav znečištěného vědomí se přirovnává k vědomí ve snu a vědomí Kṛṣṇy se přirovnává k bdělému stavu. Jak je řečeno v Bhagavad-gītě, jediným absolutním poživatelem je ve skutečnosti Kṛṣṇa. Ten, kdo chápe, že Kṛṣṇa je vlastníkem všech tří světů a přítelem každého, je klidný a nezávislý. Dokud podmíněná duše nemá toto poznání, touží si všeho užívat — chce se stát humanistou nebo dobrodincem a otevírat nemocnice a školy pro své bližní. To vše je iluze, protože takovými hmotnými činnostmi nikomu neprospěje. Chce-li pomoci svému bližnímu, musí probudit jeho spící vědomí Kṛṣṇy. Být si vědom Kṛṣṇy je stav pratibuddha, což znamená “čisté vědomí”.

Pán Kapila říká, že mayi mānasam, oddaný, jehož mysl je vždy upřená na lotosové nohy Nejvyšší Osobnosti Božství, se nazývá ātmārāma nebo vidita-tattva. Ātmārāma znamená “ten, kdo se raduje ve svém vlastním já” neboli “ten, kdo si užívá v duchovní atmosféře”. Ātmā v hmotném smyslu znamená “tělo” nebo “mysl”, ale ātmārāma jakožto označení toho, kdo upírá svoji mysl na lotosové nohy Nejvyššího Pána, znamená “ten, kdo je ustálený v duchovních činnostech ve vztahu k Nejvyšší Duši”. Nejvyšší Duše je Osobnost Božství a individuální duše je živá bytost. Je-li mezi nimi vzájemný vztah výměny služby a požehnání, je řečeno, že živá bytost je ve stavu ātmārāma. Tohoto stavu může dosáhnout ten, kdo zná pravdu takovou, jaká je. Pravda je, že Nejvyšší Pán je poživatel a živé bytosti mají sloužit Jeho požitku. Kdo zná tuto pravdu a snaží se zaměstnat všechny prostředky ve službě Pánu, uniká všem hmotným reakcím a vlivům kvalit hmotné přírody.

Uvedeme příklad pro ilustraci. Materialista staví velký mrakodrap a oddaný staví velký chrám pro Viṣṇua. Na první pohled se může zdát, že oba jsou na stejné úrovni, protože oba shánějí dřevo, kámen, železo a další stavební materiály, ale stavitel mrakodrapu je materialista, zatímco stavitel chrámu Viṣṇua je ātmārāma. Materialista staví mrakodrap ve snaze o uspokojení na tělesné úrovni, ale oddaný staví chrám proto, aby uspokojil Nejvyšší Duši, Nejvyšší Osobnost Božství. Přestože jsou oba ve spojení s hmotnými činnostmi, oddaný je osvobozený, zatímco materialista je podmíněný. Důvodem toho je, že oddaný, který staví chrám, upírá svoji mysl na Nejvyšší Osobnost Božství, ale neoddaný, který staví mrakodrap, ji zaměřuje na smyslový požitek. Pokud člověk při vykonávání jakékoliv činnosti, dokonce i v hmotném životě, upírá svoji mysl na lotosové nohy Osobnosti Božství, nezaplete se a nepoklesne do podmíněného stavu. Ten, kdo se věnuje oddané službě v plném vědomí Kṛṣṇy, nikdy nepodléhá vlivu hmotné přírody.

Každý, kdo vykonává oddanou službu Nejvyšší Osobnosti Božství, je oddaný, ale je rozdíl mezi čistými oddanými a smíšenými oddanými. Smíšený oddaný se věnuje oddané službě pro duchovní prospěch a chce být věčně zaměstnán v transcendentálním sídle Pána v plné blaženosti a s plným poznáním. Není-li oddaný zcela očištěný, pak v hmotném světě očekává od Pána hmotný prospěch v podobě úlevy od hmotného utrpení, nebo chce získat hmotné bohatství, prohloubit poznání o vztahu mezi Nejvyšší Osobností Božství a živou bytostí nebo poznání skutečné povahy Nejvyššího Pána. Čistý oddaný je těmto věcem transcendentální. Neslouží Pánu pro žádný hmotný prospěch ani proto, aby Ho pochopil. Jeho jediný zájem představuje láska k Nejvyšší Osobnosti Božství, a proto se spontánně snaží Pána uspokojit.

Nejvyšší příklad čisté oddané služby dávají gopī ve Vṛndāvanu. Nechtějí Kṛṣṇu pochopit, ale pouze milovat. Tato úroveň lásky je čistou podobou oddané služby. Dokud oddaný nepokročí na tuto čistou úroveň oddané služby, má sklony zlepšovat své hmotné postavení. Smíšený oddaný si může chtít užívat pohodlného života na jiné planetě, kde je možné žít velice dlouho, jako například na Brahmaloce. To jsou hmotné touhy, ale smíšený oddaný slouží Pánu, a proto nakonec po mnoha a mnoha životech plných hmotného požitku nepochybně vyvine vědomí Kṛṣṇy. Příznakem toho je, že již nemá zájem o život na vysoké hmotné úrovni. Nechce se stát ani osobností, jako je Pán Brahmā.

Skutečná seberealizace znamená stát se čistým oddaným Pána. Kde je oddaný, tam musí být také oddanost a předmět oddanosti. Seberealizace v nejvyšším slova smyslu znamená pochopit Osobnost Božství a živé bytosti — skutečnou seberealizací je znát individuální duši a vzájemné výměny láskyplné služby mezi Nejvyšší Osobností Božství a živou bytostí. Toho nemohou dosáhnout impersonalisté a jiní transcendentalisté, neboť nejsou schopni pochopit vědu o oddané službě. Oddaná služba je vyjevena čistému oddanému neomezenou bezpříčinnou milostí Pána. To zde Pán výslovně říká: mat-prasādena — “Mou zvláštní milostí”. Je to rovněž potvrzeno v Bhagavad-gītě. Pouze ti, kdo s láskou a vírou oddaně slouží, dostávají od Nejvyšší Osobnosti Božství potřebnou inteligenci, aby mohli postupně dospět do Pánova sídla.

Niḥśreyasa znamená “konečný cíl”. Sva-saṁsthāna naznačuje, že impersonalisté nemají místo, kde by mohli pobývat. Impersonalisté obětují svoji individualitu, aby mohli jako živé jiskry splynout s neosobní září vycházející z transcendentálního těla Pána, ale oddaný má svůj domov. Planety spočívají ve slunečním světle, ale sluneční světlo nespočívá na žádném určitém místě. Živá bytost najde svůj domov, když dosáhne určité planety. Duchovní nebe zvané kaivalya je blažené světlo, které se šíří na všechny strany a je pod ochranou Nejvyšší Osobnosti Božství. Jak je řečeno v Bhagavad-gītě (14.27): brahmaṇo hi pratiṣṭhāham — neosobní záře Brahmanu spočívá na těle Nejvyšší Osobnosti Božství. Kaivalya, neosobní Brahman, je tedy tělesná záře Nejvyšší Osobnosti Božství. V této neosobní záři se nacházejí duchovní planety Vaikuṇṭhy, z nichž hlavní je Kṛṣṇaloka. Někteří oddaní se dostanou na vaikuṇṭhské planety a někteří na Kṛṣṇaloku. Každý oddaný přichází podle své touhy do svého sídla, které se nazývá sva-saṁsthāna, “jeho vytoužený cíl”. Seberealizovaný oddaný zaměstnaný oddanou službou zná milostí Pána svůj cíl, ještě když je v hmotném těle. Proto neochvějně a bez pochybností vykonává svoji oddanou službu a po opuštění hmotného těla okamžitě dosáhne cíle, o nějž usiloval. Po dosažení onoho sídla se nikdy nevrátí do tohoto hmotného světa.

Slova liṅgād vinirgame, použitá v tomto verši, znamenají “poté, co se zbaví dvou těl, jemnohmotného a hrubohmotného”. Jemnohmotné tělo tvoří mysl, inteligence, falešné ego a znečištěné vědomí, a hrubohmotné tělo tvoří pět prvků — země, voda, oheň, vzduch a éter. Když se živá bytost přemístí do duchovního světa, zbaví se jemnohmotného i hrubohmotného těla, která patří do hmotného světa, a vstoupí ve svém duchovním těle na jednu z planet duchovního nebe. Ačkoliv impersonalisté po opuštění jemnohmotného a hrubohmotného těla dosáhnou také duchovního nebe, nedostanou se na duchovní planety — podle své touhy splynou s duchovní září, jež vychází z transcendentálního těla Pána. Slovo sva-saṁsthānam je také velice důležité. Živá bytost dosáhne takového sídla, na jaké se připravuje. Pro impersonalisty existuje neosobní záře Brahmanu, ale ti, kteří se chtějí stýkat s Nejvyšší Osobností Božství v transcendentální podobě Nārāyaṇa na Vaikuṇṭhách nebo s Kṛṣṇou na Kṛṣṇaloce, odcházejí do těchto sídel, odkud se nikdy nevrátí.

Yogīny obvykle přitahují vedlejší produkty mystických jógových sil, protože díky nim mohou být menší než nejmenší nebo větší než největší, získat vše, po čem touží, mít schopnost stvořit dokonce i planetu nebo si kohokoliv podrobit. Yogīni, kteří nemají úplné informace o výsledku oddané služby, jsou přitahováni těmito silami, jež jsou však hmotné a nemají nic společného s duchovním pokrokem. I mystické jógové síly jsou hmotné, stejně jako další hmotné síly, které jsou výtvorem hmotné energie. Mysl dokonalého yogīna nepřitahuje žádná hmotná síla, ale jedině čistá služba Nejvyššímu Pánu. Oddaný pokládá splynutí se září Brahmanu za pekelné a jógové síly neboli předběžnou jógovou dokonalost — být schopen ovládat své smysly — získává automaticky. Život na vyšších planetách považuje za pouhou halucinaci. Svoji pozornost soustředí pouze na věčnou láskyplnou službu Pánu, a moc smrti na něj proto nemá žádný vliv. V tomto postoji oddanosti může dokonalý yogī dosáhnout stavu nesmrtelného poznání a blaženosti.