Jak je řečeno v Bhagavad-gītě, pochopit Nejvyšší Osobnost Božství, Absolutní Pravdu, je možné jedině oddanou službou (bhaktyā mām abhijānāti). V Bhāgavatamu stojí, že cílem oddané služby je mām, Kṛṣṇa. A jak je vysvětleno v Caitanya-caritāmṛtě, pochopit Kṛṣṇu znamená znát Kṛṣṇu v Jeho osobní podobě s Jeho vnitřní energií, Jeho vnější energií, Jeho expanzemi a Jeho inkarnacemi. Poznání o Kṛṣṇovi má mnoho různých částí. Sāṅkhyová filozofie je zvláště určena pro bytosti, které jsou podmíněné tímto hmotným světem. Podle systému parampary neboli učednické posloupnosti je všeobecně pokládána za vědu o oddané službě. Pán již vyložil předběžný rozbor oddané služby. Nyní bude vysvětlovat její analytický rozbor a říká, že s jeho pomocí se živá bytost osvobodí od vlivu kvalit hmotné přírody. Totéž Pán prohlašuje v Bhagavad-gītě: tato māṁ tattvato jñātvā — pochopením Pána z hlediska různých kategorií získáme oprávnění ke vstupu do království Boha. To je řečeno i v tomto verši. Pochopením vědy o oddané službě podle sāṅkhyové filozofie se lze osvobodit od vlivu kvalit hmotné přírody. Poté, co se věčná duše osvobodí od vlivu hmotné přírody, je oprávněna vstoupit do království Boha. Dokud má živá bytost sebemenší touhu panovat hmotné přírodě, nemá naději se osvobodit zpod vlády jejích hmotných kvalit. Proto je třeba chápat Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, analyticky — tak, jak Ho vysvětluje Pán Kapiladeva ve Svém sāṅkhyovém filozofickém systému.

Je řečeno, že když člověk správně pochopí svoji čistou duchovní podstatu — když dosáhne seberealizace — může se osvobodit od své připoutanosti k hmotným věcem. Poznání člověka dovádí ke konečné dokonalosti života a umožňuje mu vidět se takového, jaký je. To rovněž potvrzuje Śvetāśvatara Upaniṣad (3.8). Tam eva viditvāti mṛtyum eti—jakmile člověk pochopí své duchovní postavení a vidí sebe sama takového, jaký je, může se vyprostit z hmotného zapletení. Vidění sebe samotného je různými způsoby popsáno ve védské literatuře a Bhāgavatam potvrzuje (puruṣasya ātma-darśanam), že člověk musí vidět a znát, kdo je. Jak Kapiladeva vysvětluje Své matce, toto “vidění” je umožněné nasloucháním ze správného autoritativního zdroje. Kapiladeva je největší autoritou, protože je Osobnost Božství, a ten, kdo přijme všechna Jeho vysvětlení taková, jaká jsou, aniž by je interpretoval, bude schopný vidět své vlastní já.

Pán Caitanya vyložil Sanātanovi Gosvāmīmu skutečné přirozené postavení živé bytosti. Řekl přímo, že každá individuální duše je věčným služebníkem Kṛṣṇy. Jīvera ’svarūpa' haya — kṛṣṇera ’nitya-dāsa' — každá individuální duše je věčný služebník. Jakmile se člověk ustálí v pochopení, že je nedílnou součástí Nejvyšší Duše a jeho věčným postavením je sloužit ve společnosti Nejvyššího Pána, dostává se na úroveň seberealizace. Toto správné pochopení sebe samotného přetíná uzly hmotné připoutanosti (hṛdaya-granthi-bhedanam). Živá bytost se kvůli falešnému egu nesprávně ztotožňuje s tělem a hmotným světem, a je takto v zajetí māyi. Jakmile však pochopí, že je kvalitativně stejné povahy jako Nejvyšší Pán, protože patří do stejné duchovní kategorie, a že jejím věčným postavením je sloužit, dosáhne úrovně ātma-darśanam a hṛdaya-granthi-bhedanam neboli seberealizace. Chápání, se kterým člověk dokáže přetnout uzel připoutanosti k hmotnému světu, se nazývá poznání. Ātma-darśanam znamená vidět sebe sama prostřednictvím poznání — člověk musí prohlubovat své poznání, aby se zbavil falešného ega a viděl, kdo skutečně je. To je pro člověka konečná životní nutnost. Takto je duše vydělena ze zapletení ve dvaceti čtyřech kategoriích hmotné přírody. Systematický postup sāṅkhyové filozofie vede k poznání a odhalení sebe sama.

Je zde řečeno, že Nejvyšší Osobnost Božství je bez počátku. Je puruṣa, Nejvyšší Duše. Puruṣa znamená “osoba”. Každá osoba, kterou známe v současnosti, má svůj počátek. To znamená, že se narodila a má svoji minulost od počátku svého života. Pán je zde však zvláště označen slovem anādi, “bez počátku”. Budeme-li prověřovat všechny osoby, zjistíme, že každá má svůj počátek, ale když dojdeme k někomu, kdo nemá počátek, je to Nejvyšší Osoba. To je definice, kterou dává Brahma-saṁhitā. Īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ — Nejvyšší Osobnost Božství je Kṛṣṇa, nejvyšší vládce. Nemá žádný počátek a je počátkem všech. Tuto definici nalezneme ve všech védských textech.

Pán je zde označen jako duše, duchovní energie. Jaká je její definice? Duchovní energii lze vnímat všude. Brahman znamená “veliký”. Jeho velikost lze vnímat všude. A co představuje tuto velikost? Vědomí. Známe vědomí osobně, protože se šíří po celém těle — cítíme ho v každém vlasovém váčku. To je individuální vědomí. A stejně tak existuje nadvědomí. Můžeme uvést příklad malého světla a světla slunce. Sluneční světlo vidíme všude, ve svém pokoji i na nebi, ale malé světlo má omezený dosah. Své vědomí vnímáme v rámci svého těla, ale nadvědomí neboli existenci Boha můžeme vnímat všude. Je přítomný všude prostřednictvím Své energie. Ve Viṣṇu Purāṇě je řečeno, že vše, s čím se kdekoliv setkáváme, je energie šířená Nejvyšším Pánem. Rovněž v Bhagavad-gītě je potvrzeno, že Pán je všeprostupující a existuje všude prostřednictvím Své energie dvojího druhu, duchovní a hmotné. Duchovní i hmotná energie se rozprostírají všude, a to je důkaz existence Nejvyšší Osobnosti Božství.

Všudypřítomná existence vědomí není dočasná. Je bez počátku, a jelikož nemá počátek, je také bez konce. Tento verš nesouhlasí s teorií, že se vědomí vyvíjí v určitém stadiu kombinace hmoty, protože říká, že všudypřítomné vědomí je bez počátku. Materialistická nebo ateistická teorie, že neexistuje duše, že neexistuje Bůh a že vědomí je výsledkem kombinace hmoty, je nepřijatelná. Hmota není bez počátku; má svůj počátek. Stejně jako toto hmotné tělo má svůj počátek, má ho i vesmírné tělo. A stejně jako naše hmotné tělo vzniklo na základě naší duše, celé obrovské vesmírné tělo vzniklo na základě Nejvyšší Duše. Vedānta-sūtra říká: janmādy asya. Celý hmotný projev — jeho stvoření, růst, udržování a zničení — pochází z Nejvyšší Osoby. Také v Bhagavad-gītě Pán říká: “Jsem počátek a původ všeho.”

Zde je popis Nejvyšší Osobnosti Božství. Není dočasnou osobou a je bez počátku. Nemá žádnou příčinu a je příčinou všech příčin. Paraḥ znamená “transcendentální”, “nad tvůrčí energií”. Pán je stvořitelem tvůrčí energie. V hmotném světě můžeme vidět tvůrčí energii, ale Pán nespadá pod její vliv. Je prakṛti-paraḥ, nad touto energií. Nepodléhá trojímu utrpení, které vytváří hmotná energie, protože je nad ní. Nedotýkají se Ho kvality hmotné přírody. Dále je svayaṁ jyotiḥ — On Sám je světlo. V hmotném světě známe světlo jako odraz jiného světla. Měsíční světlo je odrazem slunečního světla, které je odrazem brahmajyoti. A duchovní záře brahmajyoti je odrazem těla Nejvyššího Pána. To potvrzuje Brahma-saṁhitā: yasya prabhā prabhavataḥ. Brahmajyoti, záře Brahmanu, vychází z Jeho těla. Proto je zde řečeno: svayaṁ jyotiḥ — On Sám je světlo. Jeho světlo se šíří různými způsoby: jako brahmajyoti, jako sluneční světlo a jako měsíční světlo. Bhagavad-gītā potvrzuje, že v duchovním světě není třeba světla slunce, světla měsíce nebo elektřiny. Rovněž Upaniṣady to potvrzují—jelikož je duchovní svět dostatečně ozářen tělem Nejvyšší Osobnosti Božství, není tam zapotřebí slunečního, měsíčního ani jakéhokoliv jiného světla či elektřiny. Tato svítivost také vyvrací teorii, že se duše neboli duchovní vědomí vyvíjí na určité úrovni kombinace hmoty. Výraz svayaṁ-jyotiḥ naznačuje, že duše nemá nic společného s hmotou ani s jakoukoliv hmotnou reakcí. Je zde potvrzeno, že pojetí Pánovy všudypřítomnosti se zakládá na Jeho světle, které se šíří všude. Známe příklad slunce, které je na jednom místě, ale jeho světlo se šíří miliony a miliony kilometrů do všech stran. To je naše praktická zkušenost. Pán jako zdroj nejvyššího světla je sice přítomen ve Svém sídle, na Vaikuṇṭě nebo Goloce Vṛndāvaně, a Jeho světlo se přesto šíří nejen v duchovním světě, ale i mimo něj. V hmotném světě odráží toto světlo planeta Slunce a sluneční světlo odráží planeta Měsíc. Přestože se Pán nachází ve Svém sídle, Jeho světlo se šíří po všech duchovních i hmotných světech. To potvrzuje Brahma-saṁhitā (5.37): goloka eva nivasaty akhilātma-bhūtaḥ — Pán žije na Goloce, ale přesto je přítomný v celém stvoření. Je Nadduší všeho, Nejvyšší Osobností Božství, a má nespočetně mnoho transcendentálních vlastností. Ačkoliv je nepochybně osobou, není puruṣou tohoto hmotného světa. Māyāvādští filozofové nechápou, že za hranicemi tohoto hmotného světa může být osoba, a proto jsou impersonalisté. Zde je však velice pěkně vysvětleno, že Osobnost Božství je nad hmotnou existencí.

V tomto verši je velice významné slovo guṇamayīm. Daivīm znamená “energie Nejvyšší Osobnosti Božství” a guṇamayīm znamená “vybavená třemi kvalitami hmotné přírody”. Když se objevuje hmotná energie Nejvyšší Osobnosti Božství, tato energie guṇamayīm jedná jako projev tří kvalit a má zahalující účinek. Energie emanující z Nejvyšší Osobnosti Božství se projevuje dvěma způsoby — jako emanace z Nejvyššího Pána a jako pokryv Jeho obličeje. V Bhagavad-gītě je řečeno, že jelikož je celý svět oklamán třemi kvalitami hmotné přírody, obyčejná podmíněná duše, která je zakrytá touto energií, nemůže vidět Nejvyšší Osobnost Božství. Je dán pěkný příklad mraku. Na nebi se může znenadání objevit veliký mrak a existují na něj dva různé pohledy. Pro slunce je výtvorem jeho energie, ale pro obyčejného člověka v podmíněném stavu je tím, co mu zakrývá oči — kvůli mraku nevidí slunce. Mrak ve skutečnosti slunce nezakrývá — zakrytý je pouze pohled obyčejné bytosti. Ačkoliv māyā, hmotná energie, nemůže zakrýt Nejvyššího Pána, který je nad ní, pokrývá obyčejné živé bytosti. Tyto pokryté podmíněné duše jsou individuální živé bytosti a ten, z Něhož je māyā stvořena, je Nejvyšší Osobnost Božství.

Na jiném místě ve Śrīmad-Bhāgavatamu, v sedmé kapitole prvního zpěvu, je řečeno, že Vyāsadeva svým duchovním zrakem viděl Nejvyššího Pána a hmotnou energii stojící za Ním. To naznačuje, že hmotná energie nemůže zakrýt Pána, stejně jako temnota nemůže zakrýt slunce. Temnota může pokrýt území, jehož rozloha je zanedbatelná proti území ovlivněnému sluncem. Temnota může zakrýt malou jeskyni, ale nikoliv širé nebe. Podobně omezená je i krycí schopnost hmotné energie — nemůže působit na Nejvyššího Pána, který se proto nazývá vibhu. Stejně jako slunce umožňuje výskyt mraku, Pán v určitých intervalech umožňuje výskyt hmotné energie. I když je z Jeho energie stvořen hmotný svět, neznamená to, že On je touto energií zakrytý. Bytosti pokryté hmotnou energií se nazývají podmíněné duše. Pán přijímá hmotnou energii pro Své hmotné zábavy při tvoření, udržování a ničení. Podmíněná duše je však pokrytá a nechápe, že nad touto hmotnou energií je Nejvyšší Pán, který je příčinou všech příčin, stejně jako méně inteligentní člověk nechápe, že nad mraky svítí jasné sluneční světlo.

Hmotná energie má schopnost zakrýt poznání, ale toto zakrytí se nevztahuje na Nejvyšší Osobnost Božství. Vztahuje se jedině na prajāḥ neboli podmíněné duše narozené v hmotných tělech. Různé druhy živých bytostí se od sebe navzájem liší podle kvalit hmotné přírody, jak popisuje Bhagavad-gītā a jiné védské texty. V Bhagavad-gītě (7.12) je velice pěkně vysvětleno, že ačkoliv kvality dobra, vášně a nevědomosti pocházejí z Nejvyšší Osobnosti Božství, Pán není pod jejich vlivem. Energie emanující z Nejvyššího Pána nemůže působit na Něj — působí na podmíněné duše, které jsou pokryté hmotnou energií. Pán je otcem všech živých bytostí, protože oplodňuje hmotnou energii podmíněnými dušemi. Podmíněné duše tedy získávají těla vytvořená hmotnou energií, ale jejich otec zůstává nad třemi kvalitami.

V předchozím verši je řečeno, že Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, přijal hmotnou energii, aby mohl projevit zábavy pro živé bytosti, které si chtěly užívat a panovat hmotné energii. Tento svět byl stvořen prostřednictvím hmotné energie Pána pro takzvaný požitek takovýchto živých bytostí. Proč byl hmotný svět stvořen tak, aby v něm podmíněné duše trpěly, je velice složitá otázka. Náznak odpovědi je v minulém verši ve slově līlayā, které znamená “pro zábavy Pána”. Pán chce napravit požitkářské sklony podmíněných duší. V Bhagavad-gītě je řečeno, že jediným poživatelem je Nejvyšší Pán. Hmotná energie je tedy stvořena pro každého, kdo předstírá, že si užívá. Na tomto místě můžeme uvést příklad, že vláda necítí potřebu vytvářet zvláštní policejní oddělení, ale jelikož se někteří občané nechtějí řídit státními zákony, je zločinecké oddělení nutné. Je nepotřebné, ale zároveň je nutné. Stejně tak bylo zbytečné stvořit tento hmotný svět, aby v něm podmíněné duše trpěly, ale zároveň existují určité živé bytosti zvané nitya-baddha, “věčně podmíněné”. Říkáme, že jsou podmíněné od nepaměti, protože nikdo nemůže vystopovat, kdy se živá bytost, nedílná část Nejvyššího Pána, vzbouřila proti Jeho svrchovanosti.

Existují dva druhy lidí — ti, kteří poslouchají zákony Nejvyššího Pána, a ateisté či agnostici, kteří neuznávají existenci Boha a chtějí si vytvořit své vlastní zákony. Chtějí ustanovit, že každý si může vytvářet své vlastní zákony a své vlastní náboženství. Aniž bychom zkoumali počátky existence těchto dvou tříd, můžeme si být jisti, že se některé živé bytosti vzbouřily proti zákonům Pána. Tyto bytosti se nazývají podmíněné duše, jelikož jsou podmíněné třemi kvalitami hmotné přírody. Proto jsou zde použita slova guṇair vicitrāḥ.

V hmotném světě existuje 8 400 000 životních druhů. Všechny bytosti jsou jakožto duchovní duše transcendentální tomuto hmotnému světu. Proč se tedy projevují v různých životních podobách? Zde je odpověď: jsou pod vlivem tří kvalit hmotné přírody. Ty byly stvořeny hmotnou energií, a proto se jejich těla skládají z hmotných prvků. Jelikož jsou živé bytosti pokryty hmotným tělem, ztrácejí svoji duchovní totožnost; proto je zde použito slovo mumuhe, které vyjadřuje, že zapomínají na svoji duchovní totožnost. Toto zapomenutí duchovní totožnosti se týká jīv, podmíněných duší, pokrytých energií hmotné přírody. Další použité slovo je jñāna-gūhayā. Gūhā znamená “pokryv”. Nepatrné podmíněné duše se projevují v tolika životních druzích proto, že jejich poznání je zakryté. V sedmé kapitole prvního zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno: “Živé bytosti jsou oklamány hmotnou energií.” Rovněž ve Vedách je řečeno, že věčné živé bytosti jsou pokryty různými kvalitami a že se označují jako trojbarevné — červené, bílé a modré živé bytosti. Červená představuje kvalitu vášně, bílá představuje kvalitu dobra a modrá představuje kvalitu nevědomosti. Tyto kvality hmotné přírody náleží hmotné energii, a proto mají živé bytosti pod vlivem různých kvalit různé druhy hmotných těl. Jelikož zapomněly na svoji duchovní totožnost, považují hmotná těla za sebe samotné. “Já” znamená pro podmíněnou duši hmotné tělo. To se nazývá moha, zmatenost.

V Kaṭha Upaniṣadě je několikrát řečeno, že Nejvyšší Osobnost Božství nikdy nepodléhá vlivu hmotné přírody. Jsou to pouze podmíněné duše, nepatrné, nekonečně malé nedílné části Nejvyššího, které jsou ovlivněny hmotnou přírodou a objevují se v různých tělech podle hmotných kvalit.

Zapomnětlivou živou bytost můžeme přirovnat k člověku, jenž dostal nějakou nemoc a zbláznil se, nebo k člověku posedlému duchy, který nemá vládu nad svým jednáním, a přesto si myslí, že mu vládne. Podmíněná duše je pod vlivem hmotné přírody pohroužena do hmotného vědomí. S tímto vědomím si myslí, že ona sama je původcem všeho, co je vykonáno pod vlivem hmotné energie. Duše v čistém stavu si má být vědoma Kṛṣṇy. Nejedná-li s vědomím Kṛṣṇy, nutně jedná s hmotným vědomím. Vědomí nelze odstranit, protože vědomí je příznakem živé bytosti. Hmotné vědomí je pouze nutné očistit. Živá bytost získá osvobození, když přijme Kṛṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství, za svého pána a když změní kvalitu svého vědomí z hmotného vědomí na vědomí Kṛṣṇy.

Māyāvādský filozof, který nerozlišuje mezi Nejvyšší Duší a individuální duší, říká, že podmíněná existence živé bytosti je její līlā, zábava. Slovo “zábava” se ovšem používá pro činnosti Pána. Māyāvādīni toto slovo zneužívají a říkají, že i když se živá bytost stane prasetem, které pojídá výkaly, je to stále její zábava. To je velice nebezpečná interpretace. Nejvyšší Pán je ve skutečnosti vůdcem a udržovatelem všech živých bytostí. Jeho zábavy jsou transcendentální jakýmkoliv hmotným činnostem. Tyto zábavy Pána nelze snížit na úroveň podmíněných činností živých bytostí. V podmíněném životě je živá bytost prakticky vězněm v rukách hmotné energie a dělá vše, co jí tato energie nařizuje. Podmíněná duše nemá žádnou zodpovědnost — je pouze svědkem jednání, ale je nucena takto jednat, protože narušila svůj věčný vztah ke Kṛṣṇovi. Pán Kṛṣṇa proto říká v Bhagavad-gītě, že māyā, Jeho hmotná energie, je tak silná, že ji není možné překonat. Když ale živá bytost pouze pochopí, že jejím přirozeným postavením je sloužit Kṛṣṇovi, a snaží se podle toho jednat, pak bez ohledu na to, do jaké míry je podmíněná, vliv māyi okamžitě zmizí. To je jasně řečeno v sedmé kapitole Bhagavad-gīty: Kṛṣṇa se stará o každého, kdo se Mu v beznaději odevzdá, a odstraní vliv māyi neboli podmíněného života.

Duše je ve skutečnosti sac-cid-ānanda — věčná, plná blaženosti a plná poznání. V zajetí māyi ovšem trpí opakovaným zrozením, smrtí, nemocí a stářím. Živá bytost se musí vážně snažit tyto podmínky hmotné existence odstranit a získat vědomí Kṛṣṇy, protože tím bez potíží zmírní své dlouhodobé utrpení. Souhrnně řečeno, utrpení podmíněné duše je způsobené její připoutaností k hmotné přírodě. Tuto připoutanost je třeba převést z hmoty ke Kṛṣṇovi.

V Bhagavad-gītě je řečeno, že když Pán sestupuje do tohoto hmotného světa, přichází jako osoba prostřednictvím Své vlastní energie, ātma-māyi. Žádná vyšší energie ho nenutí. Přichází z vlastního rozhodnutí a to je možné nazvat Jeho zábavou, līlou. Zde je však jasně řečeno, že podmíněná duše je k tomu, aby přijala určitý druh těla a smyslů, nucena třemi kvalitami hmotné přírody. Toto tělo nezískává na základě své vlastní volby. Podmíněná duše nemá na vybranou — musí přijmout určitý druh těla podle své karmy. Co se však týče tělesných reakcí, které cítí ve štěstí a v neštěstí, jejich příčinou je ona samotná. Jestliže si to duše přeje, může změnit svůj podmíněný život, který je plný dualit, tím, že se rozhodne sloužit Kṛṣṇovi. Živá bytost je příčinou svého utrpení, ale může být také příčinou svého věčného štěstí. Chce-li se zaměstnat ve vědomí Kṛṣṇy, dostane vhodné tělo od vnitřní, duchovní energie Pána, a chce-li uspokojovat své smysly, dostane hmotné tělo. Má tedy svobodnou volbu mezi duchovním a hmotným tělem, ale jakmile jednou nějaké tělo přijme, musí si vychutnat nebo vytrpět důsledky. Māyāvādský filozof tvrdí, že když živá bytost přijme tělo prasete, je to její zábava. S touto teorií však nemůžeme souhlasit, protože slovo “zábava” se vztahuje na dobrovolné přijetí něčeho za účelem požitku. Tato interpretace je tedy velice klamná. Je-li něco vynucené utrpení, není to zábava. Zábavy Pána a přijímání karmických reakcí živé bytosti nejsou na stejné úrovni.

Prakṛti neboli hmotná příroda je spojena s Nejvyšším Pánem i s živými bytostmi, stejně jako je žena spojena se svým mužem jako manželka a se svými dětmi jako matka. Pán říká v Bhagavad-gītě, že oplodňuje matku přírodu dětmi — živými bytostmi — a poté se projevují všechny životní druhy. Vztah všech živých bytostí s hmotnou přírodou již byl vysvětlen. Nyní chce Devahūti pochopit vztah mezi hmotnou přírodou a Nejvyšším Pánem. Je řečeno, že výsledkem tohoto vztahu je projevený a neprojevený hmotný svět. Neprojevený hmotný svět je jemná mahat-tattva a z této mahat-tattvy vzešel hmotný projev.

Ve védských textech je řečeno, že celková hmotná energie je oplodněna pohledem Nejvyššího Pána a poté se vše rodí z hmotné přírody. Také v deváté kapitole Bhagavad-gīty je potvrzeno, že příroda jedná na základě Jeho pohledu, adhyakṣeṇa — pod Jeho dohledem a podle Jeho vůle. Není pravda, že příroda jedná slepě. Poté, co Devahūti pochopila postavení živých bytostí ve vztahu k hmotné přírodě, chtěla vědět, jak příroda jedná podle Pánových pokynů a jaký je vztah mezi hmotnou přírodou a Pánem. Chtěla se tedy dozvědět o vlastnostech Nejvyššího Pána ve vztahu k hmotné přírodě.

Vztah živých bytostí s hmotou a vztah Nejvyššího Pána s hmotou nejsou v žádném případě na stejné úrovni, i když to tak māyāvādīni mohou interpretovat. Když se říká, že živé bytosti jsou zmateny, vztahují to māyāvādští filozofové i na Nejvyššího Pána. To však neplatí. Pán není nikdy zmaten. To je rozdíl mezi personalisty a impersonalisty. Devahūti není hloupá. Má dostatek inteligence, aby věděla, že živé bytosti nejsou na úrovni Nejvyššího Pána. Živé bytosti jsou nekonečně malé, a proto mohou být zmateny nebo podmíněny hmotnou přírodou, ale to neznamená, že podmíněn a zmaten je i Nejvyšší Pán. Rozdíl mezi podmíněnou duší a Pánem je, že Pán je Pán, vládce hmotné přírody, a proto nepodléhá jejímu vlivu. Nevládne Mu duchovní ani hmotná příroda. On Sám je nejvyšší vládce a nelze Ho srovnávat s obyčejnými živými bytostmi, kterým vládnou zákony hmotné přírody.

V tomto verši jsou použita dvě slova, sat a asat. Vesmírný projev je asat — neexistuje — ale hmotná energie Nejvyššího Pána je sat — existuje věčně. Hmotná příroda ve své jemné podobě jako energie Pána existuje věčně, ale někdy projevuje tuto neexistující neboli dočasně existující přírodu, vesmír. Můžeme to přirovnat k otci a matce: jak matka, tak otec existují, ale matka občas plodí děti. Stejně tak tento vesmírný projev, který pochází z neprojevené hmotné energie Nejvyššího Pána, se někdy objevuje a opět mizí. Hmotná příroda ale existuje věčně a Pán je nejvyšší příčinou jak jemného, tak hrubého projevu tohoto hmotného světa.

Pán poukazuje na hmotnou přírodu v jejím jemném stavu, který se nazývá pradhāna, a rozebírá jej. Rozdíl mezi pradhānou a prakṛti je, že pradhāna je jemný, nerozlišený souhrn všech hmotných prvků. Jsou sice nerozlišené, ale je zřejmé, že v pradhāně jsou obsaženy všechny hmotné prvky. Je-li souhrn hmotných prvků projevený vzájemným působením tří kvalit hmotné přírody, projev se nazývá prakṛti. Impersonalisté říkají, že v Brahmanu není rozmanitost a odlišnost. Někdo by mohl říci, že pradhāna je Brahman, ale Brahman je něco jiného. Pradhāna se liší od Brahmanu, protože v Bramanu neexistují hmotné kvality přírody. Někdo může namítat, že mahat-tattva se také liší od pradhāny, protože v mahat-tattvě existují projevy. Zde je ovšem podáno skutečné vysvětlení pradhāny: když nejsou zřetelně projeveny (avyakta) příčina a důsledek, nedochází k reakci souhrnu prvků a tento stav hmotné přírody se nazývá pradhāna. Pradhāna není prvek času, protože v čase probíhají akce a reakce, stvoření a zničení. Není to ani jīva, okrajová energie živých bytostí neboli označené, podmíněné živé bytosti, protože označení živých bytostí nejsou věčná. V této souvislosti je zde použito přídavné jméno nitya, které vyjadřuje věčnost. Pradhāna je tedy stav hmotné přírody těsně před jejím projevením.

V Bhagavad-gītě je souhrn dvaceti čtyř prvků, popsaný v tomto verši, označen jako yonir mahad-brahma. Tato yonir mahad-brahma je oplodněna všemi živými bytostmi, které se potom rodí v různých podobách, od Brahmy až po nepatrného mravence. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu a dalších védských textech je tento souhrn dvaceti čtyř prvků, pradhāna, také nazván yonir mahad-brahma, neboť je zdrojem zrození a udržování všech živých bytostí.

Zde popsané čtyři vnitřní neboli jemné smysly jsou definovány různými vlastnostmi. Když je čisté vědomí hmotně znečištěné a duše se ztotožňuje s tělem, je řečeno, že je pod vlivem falešného ega. Vědomí je funkce duše, a proto se za vědomím skrývá duše. Hmotně znečištěné vědomí se nazývá ahaṅkāra.

Podle Ved neexistuje nic než Brahman. Sarvaṁ khalv idaṁ brahma (Chāndogya Upaniṣad 3.14.1). Rovněž ve Viṣṇu Purāṇě je řečeno, že vše, co vidíme, je parasya brahmaṇaḥ śaktiḥ — vše je expanzí energie Nejvyšší Absolutní Pravdy, Brahmanu. Když je Brahman smíšen se třemi kvalitami — dobrem, vášní a nevědomostí — výsledkem je hmotná expanze, která se někdy nazývá saguṇa Brahman a skládá se z uvedených dvaceti pěti prvků. V nirguṇa Brahmanu, kde neexistuje hmotné znečištění — neboli v duchovním světě — se tři kvality (dobro, vášeň a nevědomost) nevyskytují. Nirguṇa Brahman znamená výhradně čisté dobro. Saguṇa Brahman se podle sāṅkhyového filozofického systému skládá z dvaceti pěti prvků, ke kterým patří faktor času (minulost, přítomnost a budoucnost).

Strach živé bytosti ze smrti je způsobený jejím falešným egem — ztotožňováním se s tělem. Každý se bojí smrti. Duše ve skutečnosti nemůže zemřít, ale jelikož jsme pohrouženi do tělesné totožnosti, dostáváme strach ze smrti. To je rovněž řečeno ve Śrīmad-Bhāgavatamu (11.2.37): bhayaṁ dvitīyābhiniveśataḥ syāt. Dvitīya se vztahuje na hmotu, která následuje po duši. Hmota je druhotným projevem duše, protože je z duše vytvořená. Stejně jako jsou popsané hmotné prvky výtvorem Nejvyššího Pána neboli Nejvyšší Duše, tak i tělo je výtvorem duše. Proto se hmotné tělo nazývá dvitīya, “druhé”. Ten, kdo je pohroužen do tohoto druhého prvku neboli druhého projevu duše, se bojí smrti. Když je člověk plně přesvědčen o tom, že není toto tělo, pak se nemůže bát smrti, protože duše neumírá.

Jakmile se duše zaměstná v duchovních činnostech oddané služby, zcela se osvobodí z úrovně zrození a smrti. Jejím dalším stavem je naprosté duchovní osvobození od hmotného těla. Strach ze smrti je dílem kāly, faktoru času, který představuje vliv Nejvyšší Osobnosti Božství. Čas má ničivé účinky. Vše, co je stvořeno, podléhá zničení, které je dílem času. Čas je zastoupením Pána a také nám připomíná, že se musíme Pánu odevzdat. Pán promlouvá jako čas ke každé podmíněné duši. V Bhagavad-gītě říká, že pokud se Mu někdo odevzdá, zbaví se problému zrození a smrti. Měli bychom proto přijímat časový faktor jako Nejvyšší Osobnost Božství stojící před námi. To je blíže vysvětleno v následujícím verši.

Zde je vysvětlení neprojeveného stavu hmotné přírody, pradhāny. Pán říká, že když je neprojevená hmotná příroda vzrušena pohledem Nejvyšší Osobnosti Božství, začíná se různými způsoby projevovat. Před tímto vzrušením zůstává v neutrálním stavu, kdy na sebe tři kvality hmotné přírody nepůsobí. Dokud tedy hmotná příroda nepřijde do styku s Nejvyšší Osobností Božství, nemůže vytvářet žádné rozmanité projevy. To je velice pěkně vysvětleno v Bhagavad-gītě. Nejvyšší Pán je příčinou výtvorů hmotné přírody. Bez styku s Ním nemůže hmotná příroda nic vytvořit.

Také v Caitanya-caritāmṛtě je v této souvislosti uveden velice výstižný příklad. Ačkoliv bradavky na krku kozy vypadají jako prsní bradavky, nedávají mléko. Stejně tak hmotná příroda z pohledu materialistického vědce jedná a reaguje úžasným způsobem, ale ve skutečnosti nemůže jednat bez vybuzení časem, který zastupuje Nejvyšší Osobnost Božství. Hmotná příroda začíná vytvářet rozmanité projevy, když čas vzruší její neutrální stav. Je řečeno, že z konečného hlediska je příčinou stvoření Nejvyšší Osobnost Božství. Stejně jako žena nemůže porodit dítě, dokud ji neoplodní muž, hmotná příroda nemůže nic vytvořit nebo projevit, dokud ji neoplodní Nejvyšší Osobnost Božství v podobě časového faktoru.

Zde je řečeno, že Nejvyšší Osobnost Božství sídlí v srdci jako Nadduše. Totéž je vysvětleno v Bhagavad-gītě — Nadduše dlí vedle individuální duše a jedná jako svědek. Je to potvrzeno také na jiných místech ve védské literatuře: dva ptáci sedí na jednom stromě (v těle) a jeden je svědkem, zatímco druhý pojídá ovoce tohoto stromu. Tento puruṣa neboli Paramātmā, sídlící v těle individuální duše, je v Bhagavad-gītě (13.23) označen jako upadraṣṭā, svědek, a anumantā, schvalující autorita. Podmíněná duše prožívá štěstí a neštěstí určitého těla, které dostala řízením vnější energie Nejvyššího Pána, ale nejvyšší živá bytost, Paramātmā, se od podmíněné duše liší. V Bhagavad-gītě je označena jako maheśvara, Nejvyšší Pán. Je Paramātmā, nikoliv jīvātmā. Paramātmā znamená Nadduše, která sídlí vedle podmíněné duše, aby schvalovala její činnosti. Podmíněná duše přichází do tohoto hmotného světa panovat hmotné přírodě. Jelikož nikdo nemůže nic dělat bez svolení Nejvyššího Pána, Pán žije s duší (jīvou) jako svědek a schvalovatel. Je také bhoktā — dává podmíněné duši vše, co potřebuje k životu.

Jelikož jsou živé bytosti věčně nedílnými částmi Nejvyšší Osobnosti Božství, Pán je k nim velice laskavý. Když je živá bytost zmatena a oklamána vnější energií, nešťastně zapomíná na svůj vztah k Pánu, ale jakmile si začne být vědoma svého přirozeného postavení, je osvobozena. Nepatrná nezávislost podmíněné duše se projevuje jejím okrajovým postavením. Jestliže si přeje, může zapomenout na Nejvyšší Osobnost Božství a s falešným egem přijít do hmotného světa panovat hmotné přírodě, ale jestliže chce, může se obrátit ke službě Pánu. Individuální živá bytost má tuto nezávislost. Jakmile se obrátí k Pánu, její podmíněný život úspěšně končí, ale zneužije-li své nezávislosti, vstoupí do hmotného světa. Pán je přesto tak laskavý, že s podmíněnou duší neustále zůstává jako Nadduše. Pán si nechce v hmotném těle užívat a nechce v něm ani trpět. Zůstává s jīvou pouze jako schvalovatel a svědek, aby živá bytost mohla získat dobré či špatné výsledky svých činností.

Vně těla podmíněné duše existuje Nejvyšší Osobnost Božství jako faktor času. Podle sāṅkhyového filozofického systému existuje dvacet pět prvků. Dvacet čtyři prvků již bylo popsáno a společně s časovým faktorem je jich celkem dvacet pět. Někteří učení filozofové k nim připočítávají ještě Nadduši, a tak docházejí k výslednému počtu dvaceti šesti prvků.

Toto oplodnění hmotné přírody je popsáno ve 3. verši čtrnácté kapitoly Bhagavad-gīty. Základní složkou hmotné přírody je mahat-tattva, ze které se rodí veškerá rozmanitost. Tato část hmotné přírody, která se nazývá pradhāna a také Brahman, je oplodněna Nejvyšší Osobností Božství a rodí různé druhy živých bytostí. Hmotná příroda se v této souvislosti nazývá Brahman proto, že je zvráceným odrazem duchovní přírody.

Ve Viṣṇu Purāṇě stojí, že živé bytosti patří k duchovní přírodě. Energie Nejvyššího Pána je duchovní a živé bytosti, ačkoliv se nazývají okrajová energie, jsou také duchovní. Kdyby živé bytosti nebyly duchovní, nebylo by možné použít tento popis oplodnění Pánem. Nejvyšší Pán nevkládá Své semeno do ničeho, co není duchovní, ale zde je řečeno, že Nejvyšší Osoba vkládá Své semeno do hmotné přírody. To znamená, že živé bytosti jsou svou povahou duchovní. Po oplodnění hmotná příroda porodí všechny druhy živých bytostí v různých životních podobách, počínaje největším živým tvorem, Pánem Brahmou, a konče nepatrným mravencem. V Bhagavad-gītě (14.4) je jasně řečeno, že hmotná příroda je sarva-yoniṣu, to znamená, že je matkou všech životních druhů — polobohů, lidských bytostí, zvířat, ptáků atd. (všeho, co je projevené) — a Nejvyšší Osobnost Božství je otcem dávajícím sémě. Obyčejně otec dává dítěti život a matka mu dává tělo; i když semeno života pochází od otce, tělo se vyvíjí v lůně matky. Stejně tak jsou duchovní živé bytosti vloženy do lůna hmotné přírody a získaná těla mají podoby mnoha životních druhů. Nic tu nehovoří pro teorii, že příznaky života se projevují vzájemným působením dvaceti čtyř hmotných prvků. Životní síla pochází přímo od Nejvyšší Osobnosti Božství a je zcela duchovní. Žádný hmotný vědecký pokrok tedy nemůže vytvořit život. Životní síla pochází z duchovního světa a se vzájemným působením hmotných prvků nemá nic společného.

Jelikož Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, je věčně plný blaženosti a poznání, Jeho různé energie existují také věčně v nečinném stavu. Proto když byla stvořena mahat-tattva, projevila hmotné ego a pohltila temnotu, která pokryla vesmírný projev v době zničení. Tuto představu můžeme dále rozvést: V noci je člověk nečinný, neboť je pokrytý noční tmou, ale když se ráno probudí, jeho noční pokrytí neboli zapomnění, které trvalo po dobu spánku, zmizí. Když se po noci, kdy je zničen hmotný svět, projeví mahat-tattva, projeví svoji záři, aby znovu předvedla jeho rozmanitost.

Projev vāsudeva neboli stav pochopení Nejvyšší Osobnosti Božství se nazývá čisté dobro, śuddha-sattva. Ve stavu śuddha-sattva nepůsobí rušivé vlivy ostatních kvalit, vášně a nevědomosti. Ve védské literatuře je uvedeno, že Pán se expanduje jako čtyři Osobnosti Božství—Vāsudeva, Saṅkarṣaṇa, Pradyumna a Aniruddha. Tyto čtyři expanze Boha se objevují při opětovném projevení mahat-tattvy. Pán, který sídlí v srdci jako Nadduše, se nejprve expanduje jako Vāsudeva.

Stadium vāsudeva je oproštěné od rušivých vlivů hmotných tužeb a je stavem, ve kterém může živá bytost pochopit Nejvyšší Osobnost Božství — předmět označený v Bhagavad-gītě jako adbhuta. To je další charakteristikou mahat-tattvy. Stav vāsudeva se také nazývá vědomí Kṛṣṇy, protože v něm není ani stopy po hmotné vášni a nevědomosti. Tento stav jasného porozumění pomáhá člověku poznat Nejvyšší Osobnost Božství. Stav vāsudeva je v Bhagavad-gītě popsán také jako kṣetra-jña, což označuje znalce pole činností a také Nejvyššího Znalce. Živá bytost, která obývá určité tělo, zná toto tělo, ale Nejvyšší Znalec, Vāsudeva, zná nejen jedno určité tělo, ale také pole činností ve všech tělech. Abychom měli jasné vědomí neboli vědomí Kṛṣṇy, musíme uctívat Vāsudeva. Vāsudeva je Kṛṣṇa, je-li samotný. Je-li Kṛṣṇa neboli Viṣṇu samotný, bez doprovodu Své vnitřní energie, nazývá se Vāsudeva. Je-li doprovázen Svou vnitřní energií, nazývá se Dvārakādhīśa. Pro získání jasného vědomí, vědomí Kṛṣṇy, je nutné uctívat Vāsudeva. V Bhagavad-gītě je také řečeno, že po mnoha a mnoha zrozeních se živá bytost odevzdá Vāsudevovi. Taková velká duše je velice vzácná.

Aby se člověk zbavil falešného ega, musí uctívat Saṅkarṣaṇa. Saṅkarṣaṇa je také uctíván prostřednictvím Pána Śivy — hadi na těle Pána Śivy jsou zástupci Saṅkarṣaṇa a Pán Śiva je neustále pohroužen do meditace o Saṅkarṣaṇovi. Ten, kdo skutečně uctívá Pána Śivu jako Saṅkarṣaṇova oddaného, se může zbavit falešného, hmotného ega. Chce-li se člověk zbavit mentálních potíží, musí uctívat Aniruddhu. Za tímto účelem je ve védské literatuře také doporučeno uctívání planety Měsíce. A aby člověk upevnil svoji inteligenci, musí uctívat Pradyumnu, na kterého se lze obrátit uctíváním Brahmy. Tyto věci jsou vysvětleny ve védské literatuře.

Na počátku existuje čistý stav vědomí neboli vědomí Kṛṣṇy. Okamžitě po stvoření je vědomí čisté. S přibývajícím hmotným znečištěním se ovšem zatemňuje. V čistém vědomí může živá bytost vnímat nepatrný odraz Nejvyšší Osobnosti Božství. Stejně jako v čiré, nezvířené vodě bez nečistot vidíme vše jasně, tak i v čistém vědomí, vědomí Kṛṣṇy, můžeme vidět věci takové, jaké jsou. Můžeme vidět odraz Nejvyšší Osobnosti Božství a také svoji vlastní existenci. Tento stav vědomí je velice příjemný, průzračný a rozvážný. Na počátku je vědomí čisté.

Na počátku vzniká z čirého vědomí neboli čistého stavu vědomí Kṛṣṇy první znečištění, jež se nazývá falešné ego, ztotožňování se s tělem. Živá bytost existuje v přirozeném stavu vědomí Kṛṣṇy, ale má okrajovou nezávislost, která jí umožňuje zapomenout na Kṛṣṇu. Původně existuje čisté vědomí Kṛṣṇy, ale je zde také možnost zapomenout na Kṛṣṇu zneužitím okrajové nezávislosti. To se projevuje i v běžném životě — je mnoho případů těch, kteří jednají ve vědomí Kṛṣṇy a náhle své chování změní. V Upaniṣadách je proto uvedeno, že cesta duchovní realizace je jako ostří břitvy. To je velice výstižný příklad. S ostrou břitvou si můžeme krásně oholit tvář, ale jakmile se nesoustředíme a ujede nám ruka, okamžitě se pořežeme.

Musíme nejen dojít do stadia čistého vědomí Kṛṣṇy, ale také být velice opatrní. Každá nepozornost nebo neopatrnost může způsobit pád. Tento pád je způsoben falešným egem, které se rodí ze stavu čistého vědomí zneužitím nezávislosti. Nemůžeme se přít o tom, proč z čistého vědomí vzniká falešné ego. Ve skutečnosti je tato možnost neustále zde, a proto musíme být velice opatrní. Falešné ego je základem všech hmotných činností, které jsou vykonávány na úrovni kvalit hmotné přírody. Jakmile se živá bytost odchýlí od čistého vědomí Kṛṣṇy, zvětší své zapletení v hmotných reakcích. Toto zapletení v materialismu tvoří hmotnou mysl a z ní se projevují smysly a hmotné orgány.

Ahaṅkāra neboli falešné ego se mění na polobohy, vládce hmotného dění. Jako nástroj je falešné ego zastoupené různými smysly a smyslovými orgány a výsledkem spojení polobohů a smyslů je vznik hmotných předmětů. V hmotném světě vytváříme mnoho věcí a nazýváme to “rozvoj civilizace”, ale tento rozvoj civilizace je ve skutečnosti projevem falešného ega. Všechny hmotné věci jsou vytvářeny jako předměty požitku působením falešného ega. Člověk musí skončit se zvyšováním umělých potřeb v podobě hmotných předmětů. Narottama dāsa Ṭhākura, velký ācārya, naříkal, že když se člověk odchýlí od čistého vědomí Vāsudeva neboli vědomí Kṛṣṇy, zaplete se do hmotných činností. Použil přesně tato slova: sat-saṅga chāḍi' kainu asate vilāsa / te-kāraṇe lāgila ye karma-bandha-phāṅsa — “Opustil jsem čistý stav vědomí, protože jsem si chtěl užívat v dočasném hmotném světě, a tak jsem se zapletl do sítě akcí a reakcí.”

Příznaky mysli jsou přijímání a odmítání, způsobené různými touhami. Toužíme po tom, co je pro náš smyslový požitek příznivé, a odmítáme to, co pro něj příznivé není. Hmotná mysl není stálá, ale lze ji ustálit činnostmi ve vědomí Kṛṣṇy. Dokud je mysl na hmotné úrovni, je přelétavá a všechno její přijímání a odmítání je asat, dočasné. Je řečeno, že ten, jehož mysl není ustálená ve vědomí Kṛṣṇy, musí balancovat mezi přijímáním a odmítáním. Bez ohledu na své akademické vzdělání bude pouze přijímat a odmítat a nikdy nebude schopen upřít svoji mysl na určitý předmět, dokud se neustálí ve vědomí Kṛṣṇy.

K systému yogy patří ovládání mysli a Pánem mysli je Aniruddha. Je řečeno, že Aniruddha má čtyři ruce, ve kterých drží Sudarśana-cakru, lasturu, kyj a lotosový květ. Existuje dvacet čtyři podob Viṣṇua s různými jmény. Čtyři z těchto dvaceti čtyř podob — Saṅkarṣaṇa, Aniruddha, Pradyumna a Vāsudeva — jsou velice pěkně popsány v Caitanya-caritāmṛtě, kde je uvedeno, že Aniruddha je cílem uctívání yogīnů. Meditace o prázdnu je moderní výmysl vynalézavého mozku nějakého spekulanta. Jógová meditace se má ve skutečnosti soustředit na podobu Aniruddhy, jak je předepsáno v tomto verši. Meditováním o Aniruddhovi se člověk může oprostit od rušivého přijímání a odmítání. Je-li jeho mysl zaměřená na Aniruddhu, postupně realizuje Boha a dosahuje čistého stavu vědomí Kṛṣṇy, konečného cíle yogy.

Inteligence je rozlišující schopnost, která slouží k pochopení daného předmětu a pomáhá smyslům v jejich rozhodování. Proto je inteligence považována za pána smyslů. Dokonalosti inteligence člověk dosáhne tehdy, když se ustálí v činnostech vědomí Kṛṣṇy. Správné použití inteligence vede k rozšíření vědomí, jehož konečnou fází je vědomí Kṛṣṇy.

Pochybování je jednou z důležitých rolí inteligence — slepé přijímání něčeho o příliš dobré inteligenci nesvědčí. Slovo saṁśaya je proto velice významné. Aby člověk mohl rozvíjet svoji inteligenci, musí na začátku pochybovat. Pochybování ale není na místě, jsou-li informace přijímány ze správného zdroje. Pán říká v Bhagavad-gītě, že pochybování o slovech autority je příčinou zkázy.

Patañjali uvádí ve svém popisu jógového systému: pramāṇa-viparyaya-vikalpa-nidra-smṛtyaḥ. Jedině pomocí inteligence můžeme pochopit věci takové, jaké jsou; zda jsme či nejsme toto tělo. Zjišťování, zda je naše totožnost duchovní či hmotná, začíná u pochybnosti. Jakmile člověk dokáže analyzovat své skutečné postavení, zjistí, že se mylně ztotožňuje s tělem. To je viparyāsa. Když zjistí, že jeho představa vlastní totožnosti je nesprávná, může začít chápat svoji skutečnou totožnost. Skutečné chápání je zde označené jako niścayaḥ, “prokázané experimentální poznání”. Toto experimentální poznání lze získat, když člověk pochopí, co je nesprávné poznání. Pomocí experimentálního neboli prokázaného poznání může pochopit, že není toto tělo, ale duchovní duše.

Smṛti znamená “vzpomínání” a svāpa znamená “spaní”. Spánek je také nutný k udržení správné činnosti inteligence. Bez spánku mozek nemůže dobře pracovat. V Bhagavad-gītě je výslovně řečeno, že ti, kdo udržují jedení, spaní a další potřeby těla ve správné míře, mohou být velice úspěšní ve vykonávání yogy. To jsou některé výsledky rozboru inteligence, popsané v Patañjaliho jógovém systému i v Kapiladevově systému sāṅkhyové filozofie ve Śrīmad-Bhāgavatamu.

V předchozích verších bylo vysvětleno, že mysl je výtvorem falešného ega v kvalitě dobra a její úlohou je přijímání a odmítání v závislosti na touze. Zde je však řečeno, že inteligence je výtvorem falešného ega v kvalitě vášně. To je rozdíl mezi myslí a inteligencí — mysl pochází z ega v kvalitě dobra a inteligence z ega v kvalitě vášně. Velice důležitou součástí mysli je touha něco přijímat a něco odmítat. Mysl je výtvorem kvality dobra, a je-li tedy upřena na Pána mysli, Aniruddhu, může se dostat na úroveň vědomí Kṛṣṇy. Narottama dāsa Ṭhākura řekl, že máme neustálé touhy a nelze je ukončit. Zaměříme-li je však na potěšení Nejvyšší Osobnosti Božství, dosáhneme dokonalosti života. Zaměřují-li se touhy na panování hmotné přírodě, jsou znečištěné hmotou. Touhy je nutné očistit. Na počátku musí očištění probíhat pod vedením duchovního mistra, neboť duchovní mistr ví, jak žákovy touhy zapojit do vědomí Kṛṣṇy. Co se týče inteligence, je zde jasně řečeno, že je výtvorem falešného ega v kvalitě vášně. Praxí se člověk dostane na úroveň kvality dobra, a když svoji mysl odevzdá neboli zaměří na Nejvyšší Osobnost Božství, stane se z něho veliká osobnost, mahātmā. V Bhagavad-gītě je jasně řečeno: sa mahātmā sudurlabhaḥ — “Taková velká duše je velmi vzácná.”

Z tohoto verše je zřejmé, že oba druhy smyslů, poznávací i činné, jsou výtvory falešného ega v kvalitě vášně. A jelikož obojí smyslové orgány potřebují energii, ze stejného zdroje vzniká také životní energie. Proto také můžeme pozorovat, že velice vášniví lidé dosahují velmi rychle hmotných úspěchů. Védská písma doporučují, že chceme-li někoho podporovat v hmotném rozvoji, máme podporovat také jeho sexuální život. Je přirozené, že lidé holdující sexu jsou zároveň hmotně pokročilí, protože sex a vášnivý život představují hybnou sílu hmotného rozvoje civilizace. Pro ty, kdo chtějí dělat duchovní pokrok, kvalita vášně prakticky neexistuje. Převažuje u nich pouze kvalita dobra. Vidíme, že ti, kdo se věnují vědomí Kṛṣṇy, jsou po hmotné stránce chudí, ale každý, kdo má oči, vidí, kdo je větší. Oddaný ve vědomí Kṛṣṇy sice vypadá po hmotné stránce chudý, ale skutečně chudý je neoddaný, který se o vědomí Kṛṣṇy nezajímá a se svým hmotným vlastnictvím vypadá velice šťastný. Lidé zaslepení hmotným vědomím jsou velice inteligentní co se týče zlepšování hmotného pohodlí, ale vůbec nechápou duši a duchovní život. Proto chce-li někdo pokročit v duchovním životě, musí se vrátit zpět na úroveň očištěné touhy, touhy po oddané službě. Jak je řečeno v Nārada-pañcarātře, služba Pánu se smysly očištěnými ve vědomí Kṛṣṇy představuje čistou oddanost.

Z tohoto verše je zřejmé, že všechny předměty našeho smyslového požitku jsou výtvory falešného ega v kvalitě nevědomosti. Dozvídáme se, že po vzrušení nevědomého ega byl nejprve vytvořen zvuk, který je jemnou podobou éteru. Rovněž ve Vedānta-sūtře je řečeno, že zvuk je původem všech hmotných předmětů a zvukem je také možné ukončit tuto hmotnou existenci. Anāvṛttiḥ śabdāt znamená “osvobození zvukem”. Celý hmotný projev začal u zvuku, a má-li zvuk zvláštní sílu, může také ukončit hmotné zapletení. Konkrétním zvukem, který to dokáže, je transcendentální vibrace Hare Kṛṣṇa. Naše zapletení v hmotném světě začíná u hmotného zvuku. Nyní musíme tento zvuk očistit duchovním pochopením. Zvuk existuje i v duchovním světě. Zaměříme-li svoji pozornost na tento zvuk, začne náš duchovní život a vše potřebné pro duchovní pokrok bude následovat. Musíme jasně pochopit, že zvuk je počátkem stvoření všech hmotných předmětů pro náš smyslový požitek, a je-li očištěn, budou z něho vytvořeny i naše duchovní potřeby.

Je zde řečeno, že ze zvuku se projevil éter a z éteru se projevil vzduch. Jak ze zvuku vzniká éterické nebe, z nebe vzduch a ze vzduchu oheň, bude vysvětleno později. Zvuk je původem nebe a nebe je původem sluchu (śrotram). Sluch je prvním smyslem pro přijímání poznání. Každé poznání, které chceme přijmout, ať už hmotné či duchovní, musíme přijmout sluchem. Proto je śrotram velice důležitý smysl. Védské poznání se nazývá śruti — poznání, které je nutné přijmout poslechem. Jedině nasloucháním můžeme získat přístup k hmotnému či duchovnímu požitku.

V hmotném světě vyrábíme pomocí naslouchání mnoho věcí pro své hmotné pohodlí. Tyto věci již existují, ale díky naslouchání je můžeme přeměnit. Chceme-li postavit vysoký mrakodrap, neznamená to, že ho musíme stvořit. Materiál pro tento mrakodrap — dřevo, kovy, hlína atd.—již existuje, ale my s těmito již vytvořenými hmotnými prvky navážeme důvěrný vztah tím, že vyslechneme, jak je využít. Moderní hospodářský rozvoj za účelem tvoření je také výsledkem naslouchání a stejně tak si můžeme nasloucháním ze správného zdroje vytvořit příznivé pole pro duchovní činnosti. Arjuna uvažoval jako materialista v tělesném pojetí života a velice tímto tělesným pojetím trpěl. Pouhým nasloucháním však získal vědomí Kṛṣṇy. Sluch je velice důležitý a pochází z nebe. Jedině s pomocí naslouchání můžeme správně využít to, co již existuje, a to se týká nejen hmotných materiálů, ale i duchovních věcí. Musíme jen naslouchat ze správného duchovního zdroje.

Zde je jasně uvedeno, že jakmile mluvíme o naslouchání, musí být také někdo, kdo mluví — není možné naslouchat, pokud by nebylo komu. Védské poznání zvané śruti neboli “to, co se přijímá nasloucháním” se také nazývá apauruṣa. Apauruṣa znamená “nevyslovené žádnou hmotně stvořenou osobou”. Na začátku Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno: tene brahma hṛdā. Zvuk Brahmanu, Veda, byl nejprve vložen do srdce Brahmy, prvního učence (ādi-kavaye). Jak se stal učencem? Učit se znamená někomu naslouchat. Brahmā byl však první stvořenou bytostí. Kdo k němu promlouval? Nikdo jiný neexistoval, tak kdo byl tedy jeho duchovní mistr, který mu dal poznání? Brahmā byl jedinou živou bytostí a védské poznání mu vložil do srdce Nejvyšší Pán, který sídlí v srdci každého jako Paramātmā. Védské poznání je vyslovené Nejvyšší Osobností Božství, a proto nemá nedostatky hmotného chápání. Hmotné chápání je plné nedostatků. Slyšíme-li něco od podmíněné duše, má to mnoho nedostatků. Všechny hmotné a světské informace jsou poznamenány iluzí, chybami, podváděním a nedokonalostí smyslů. Védské poznání je však dokonalé, jelikož ho sdělil Nejvyšší Pán, který je transcendentální hmotnému stvoření. Když přijímáme toto védské poznání od Brahmy v učednické posloupnosti, znamená to, že přijímáme dokonalé poznání.

Každé slovo, které slyšíme, má svůj význam. Když slyšíme slovo “voda”, víme, že označuje určitou látku, vodu. Když slyšíme slovo “Bůh”, i to má svůj význam. Význam a vysvětlení slova “Bůh” poznáme dokonale, když ho přijmeme od Samotného Boha. Budeme-li však o významu slova “Bůh” spekulovat, bude to vždy nedokonalé. Bhagavad-gītā je věda o Bohu přímo v podání Osobnosti Božství. To je dokonalé poznání. Mentální spekulanti a takzvaní filozofové, kteří se snaží vypátrat, co je ve skutečnosti Bůh, nikdy povahu Boha nepochopí. Vědu o Bohu je nutné pochopit v učednické posloupnosti od Brahmy, který se jako první seznámil s poznáním o Bohu od Boha Samotného. Poznání o Bohu můžeme pochopit vyslechnutím Bhagavad-gīty od autorizovaného člena učednické posloupnosti.

Když mluvíme o dívání se, musí se to pojit s nějakou podobou. Počátečním vjemem našeho smyslového vnímání je nebe. Nebe je počátek podoby a z něho potom emanují další podoby. Předměty poznání a smyslového vnímání tedy začínají nebem.

Mysl, smysly a životní síla neboli živá bytost mají své podoby, které však nejsou vidět pouhým okem. Jejich podoba spočívá v jemné existenci v éteru a uvnitř je vnímána jako žíly v těle a oběh životního vzduchu. Vně existují neviditelné podoby smyslových předmětů. Vytváření neviditelných smyslových předmětů je vnější činností éteru a oběh životního vzduchu a krve je jeho vnitřní činností. To, že v éteru existují jemné podoby, dokazuje moderní věda zprostředkováním televizního přenosu, kdy jsou podoby a fotografie jednoho místa přenášeny na jiné místo prostřednictvím éterického prvku. To je zde velice pěkně vysvětleno. Tento verš je podkladem pro rozsáhlý vědecký výzkum, protože vysvětluje, že jemné podoby jsou vytvářeny z éteru a mají své vlastnosti a činnosti a že z jemné podoby se projevují hmatatelné prvky — vzduch, oheň, voda a země. Mentální činnosti neboli psychické pochody zvané myšlení, cítění a chtění jsou také na úrovni éterické existence. Tento verš rovněž potvrzuje prohlášení Bhagavad-gīty, že rozpoložení mysli v okamžiku smrti je základem dalšího života. Mentální existence dostává hmatatelnou podobu prostřednictvím znečištění, kdy se z jemné podoby vyvinou hrubohmotné prvky.

Když se v průběhu času jemné podoby mění na hrubé, stávají se z nich předměty hmatu. Předměty hmatu a hmat vznikají také tímto vývojem v čase. Zvuk je prvním smyslovým předmětem, pomocí něhož se projevuje hmotná existence. Ze sluchového vnímání se vyvíjí hmatové vnímání a z něho zrakové vnímání. Tak vypadá postupný vývoj předmětů našeho vnímání.

Hmatatelnost je důkazem tvaru. Reálné předměty vnímáme dvěma různými způsoby — jsou buď měkké, nebo tvrdé; chladné, nebo teplé atd. Tyto hmatové vjemy jsou výsledkem vývoje vzduchu, který vzniká z nebe.

Činnosti vzduchu můžeme vnímat, když se hýbou větve na stromě nebo když se seskupí suché listy na zemi. Stejně tak je to právě činnost vzduchu, která umožňuje pohyby těla, a jakmile něco brání cirkulaci vzduchu, výsledkem jsou různé nemoci. Ochrnutí, nervové zhroucení, šílenství a mnoho dalších nemocí je ve skutečnosti způsobeno nedostatečným oběhem vzduchu. Podle ajurvédského systému se tyto nemoci léčí na základě cirkulace vzduchu. Pokud jí od počátku věnujeme náležitou péči, nemůžeme takové nemoci dostat. Z Āyur-vedy i ze Śrīmad-Bhāgavatamu je zřejmé, že mnoho vnitřních i vnějších činností se děje právě díky vzduchu, a jakmile je jeho oběh potlačen, tyto činnosti nemohou probíhat. Zde je jasně řečeno: netṛtvaṁ dravya-śabdayoḥ. Náš pocit vlády nad naším jednáním je také způsoben činností vzduchu. Je-li oběh vzduchu pozastaven, nemůžeme se dostavit, když nás někdo volá. Volání slyšíme díky oběhu vzduchu a potom za tímto zvukem jdeme na místo, odkud přichází. V tomto verši je jasně řečeno, že toto vše jsou pohyby vzduchu. Schopnost čichat je také následkem činnosti vzduchu.

Živá bytost získává tělo odpovídající jejím minulým činnostem na základě osudu, hmatových vjemů, interakcí vzduchu a stavu mysli, který je výtvorem éterického prvku. Nemusíme podotýkat, že živá bytost se převtěluje z jedné podoby do druhé. Její podoba se mění podle osudu a řízením vyšší autority, která ovládá interakce vzduchu a mentální rozpoložení. Podoba je kombinací různých druhů smyslového vnímání. Předurčené činnosti vycházejí z mentálního stavu a interakce vzduchu.

Každá podoba, kterou hodnotíme, má své určité rozměry a vlastnosti. Hodnota daného předmětu se posuzuje jeho užitečností. Zvuková podoba je však nezávislá. Neviditelné podoby lze pochopit jedině hmatem — to je nezávislé hodnocení podoby, která je neviditelná. Viditelné podoby se posuzují rozborem jejich stavby. Stavba daného předmětu se hodnotí podle jeho vnitřního působení. Podoba soli se například vyznačuje působením slaných chutí a podoba cukru se vyznačuje působením sladkých chutí. Chutě a přirozené vlastnosti jsou základní měřítka pro pochopení podoby daného předmětu.

První příznaky ohně jsou světlo a teplo a jeho existenci také vnímáme v žaludku. Bez ohně bychom nemohli strávit to, co jíme. Bez trávení bychom neměli hlad a žízeň a nemohli bychom jíst a pít. Nedostatečný hlad a žízeň jsou známky slabého ohně v žaludku, a ajurvédská léčba se proto zaměřuje na prvek ohně, agni-māndyam. Jelikož oheň sílí vyměšováním žluči, léčba sleduje zvýšení sekrece žluči. Ajurvédská léčba tedy potvrzuje údaje Śrīmad-Bhāgavatamu. Jak oheň zmírňuje vliv zimy, zná každý. Proti kruté zimě se můžeme vždy bránit pomocí ohně.

Jazyk je zde popsán jako nástroj pro získávání chuťového poznání. Jelikož je chuť výtvorem vody, máme na jazyku vždy sliny.

Pitím vody je možné zmírnit hladovění. Někdy vidíme, jak se člověk držící půst čas od času napije trochu vody, a tím okamžitě zmírní své vyčerpání. Ve Vedách je rovněž řečeno: āpomayaḥ prāṇaḥ — “Život závisí na vodě.” Voda může všechno smáčet nebo navlhčit. Ze směsi mouky s vodou se připravuje těsto. Smíšením hlíny s vodou vzniká bláto. Jak je řečeno na začátku Śrīmad-Bhāgavatamu, voda je stmelující složkou různých hmotných prvků. Když stavíme dům, je důležitou přísadou při výrobě cihel. Oheň, voda a vzduch se jako prvky mísí v celém hmotném projevu, ale voda je z nich nejvýznamnější. Také nadměrné teplo můžeme jednoduše zmírnit tím, že žhavou plochu polijeme vodou.

Smíšenou vůni někdy cítíme z jídel připravených z různých složek, jako je zelenina smíšená s různými druhy koření a asafoetidou. Na špinavých místech cítíme zápach, příjemné vůně cítíme z kafru, mentolu a podobných výrobků, ostré vůně z česneku a cibule a kyselé vůně z kurkumy a podobných kyselých látek. Původní vůně pochází ze země, a je-li smíšena s různými látkami, jeví se různými způsoby.

V zemi nalezneme různé prvky, jako je zvuk, nebe, vzduch, oheň či voda. Jako další charakteristika země je zde zvláště uvedeno to, že může projevit různé podoby Nejvyšší Osobnosti Božství. Těmito Kapilovými slovy se potvrzuje, že Nejvyšší Osobnost Božství, Brahman, má nespočetně mnoho podob, které jsou popsány v písmech. Zpracováním země a jejích výtvorů, jako je kámen, dřevo a drahokamy, se mohou tyto podoby Nejvyššího Pána objevit před našima očima. Když se prostřednictvím sochy vytvořené ze země projeví podoba Pána Kṛṣṇy nebo Pána Viṣṇua, není to výplod představivosti. Země dává tvar podobám Pána podle popisů v písmech.

V Brahma-saṁhitě je popis říše Pána Kṛṣṇy, rozmanitosti duchovního sídla a podob Pána, který má Své duchovní tělo a hraje na flétnu. Všechny Jeho podoby jsou popsány v písmech, a když jsou takto projeveny, jsou hodny uctívání. Nejsou imaginární, jak říkají māyāvādští filozofové. Slovo bhāvana je někdy mylně vykládáno jako “představa”. Ale bhāvana neznamená “představa” — znamená to zpodobení popisů z védské literatury. Země je konečnou fází přeměny všech živých bytostí a příslušných kombinací kvalit hmotné přírody, které je ovlivňují.

Zvuk je jednou z vlastností éteru a je předmětem naslouchání. Stejně tak je dotek vlastností vzduchu a je předmětem hmatu.

Zvuk je příčinou éteru, éter je příčinou vzduchu, vzduch je příčinou ohně, oheň je příčinou vody a voda je příčinou země. V éteru existuje pouze zvuk; ve vzduchu existuje zvuk a dotek; v ohni existuje zvuk, dotek a tvar; ve vodě existuje zvuk, dotek, tvar a chuť a v zemi zvuk, dotek, tvar, chuť a vůně. Země tedy obsahuje všechny vlastnosti ostatních prvků — je jejich souhrnem. Země má všech pět základních vlastností, voda má čtyři vlastnosti, oheň má tři, vzduch dvě a nebe má pouze jednu vlastnost, zvuk.

Poté, co Kapiladeva popsal vznik příčin, začíná hovořit o vzniku důsledků. V době, kdy byly příčiny nesmíšené, vstoupil do každého vesmíru Nejvyšší Pán, Osobnost Božství ve Své podobě Garbhodakaśāyī Viṣṇua. Doprovázelo Ho všech sedm základních složek — pět hmotných prvků, celková energie (mahat-tattva) a falešné ego. Nejvyšší Osobnost Božství vstupuje zároveň i do atomů v hmotném světě. To je potvrzeno v Brahma-saṁhitě (5.35): aṇḍāntara-stha-paramāṇu-cayāntara-stham. Je nejen ve vesmíru, ale i v atomech. Je v srdci každé živé bytosti. Garbhodakaśāyī Viṣṇu, Nejvyšší Osobnost Božství, vstoupil do všeho.

Spojení hmoty pocházející od rodičů, která zahrnuje emulgaci a sekreci, vytváří při sexuálním styku situaci, za které duše vstupuje do hmoty, a spojená hmota se postupně vyvíjí v úplné tělo. Stejný princip platí při stvoření vesmíru: složky již existovaly, ale ke skutečnému vybuzení hmoty došlo, teprve když do hmotných prvků vstoupil Pán. To je příčina stvoření. Můžeme to pozorovat v běžné praxi. Přestože máme hlínu, vodu a oheň, tyto prvky dostanou podobu cihly teprve tehdy, když vynaložíme práci na jejich spojení. Bez živé síly hmota nemůže získat podobu. Stejně tak se hmotný svět nevyvíjí, dokud ho nevybudí Nejvyšší Pán jako virāṭ-puruṣa. Yasmād udatiṣṭhad asau virāṭ — Jeho působením byl vytvořen vesmír a v něm se také projevila vesmírná podoba Pána.

Tento vesmír neboli vesmírné nebe, které můžeme pozorovat s jeho nesčetnými planetami, má tvar vejce. Tak jako vejce pokrývá skořápka, vesmír pokrývají různé obaly. První obal tvoří voda, druhý oheň, třetí vzduch, další éter a konečnou nepropustnou skořápku tvoří pradhāna. V tomto vesmíru, který má tvar vejce, je vesmírná podoba Pána, virāṭ-puruṣa, a všechny planetární systémy jsou částmi Jeho těla. To je již popsáno na začátku druhého zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu. Planetární systémy jsou pokládány za různé části těla této Pánovy vesmírné podoby. Těm, kteří nemohou uctívat přímo transcendentální podobu Pána, se doporučuje myslet na tuto vesmírnou podobu a uctívat ji. Nejnižší planetární systém, Pātāla, je považován za chodidla Nejvyššího Pána a Země je pokládána za Pánovo břicho. Brahmaloka, nejvyšší planetární systém, na kterém žije Brahmā, je považován za Pánovu hlavu.

Virāṭ-puruṣa je pokládán za inkarnaci Pána. Původní Pánovou podobou je Kṛṣṇa, jak je potvrzeno v Brahma-saṁhitě: ādi-puruṣa. Virāṭ-puruṣa je také puruṣa, ale není ādi-puruṣa. Ādi-puruṣa je Kṛṣṇa. Īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ sac-cid-ānanda-vigrahaḥ / anādir ādir govindaḥ. Rovněž v Bhagavad-gītě je Kṛṣṇa uznán jako ādi-puruṣa, původní Pán. Kṛṣṇa říká: “Nikdo není větší než Já.” Existuje bezpočet Pánových expanzí a všechny jsou puruṣové neboli poživatelé, ale ani virāṭ-puruṣa, ani puruṣa-avatārové—Kāraṇodakaśāyī Viṣṇu, Garbhodakaśāyī Viṣṇu a Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu—ani žádná z mnoha jiných expanzí není původní. V každém vesmíru je Garbhodakaśāyī Viṣṇu, virāṭ-puruṣa a Kṣīrodakaśāyī Viṣṇu. Zde je popsán aktivní projev virāṭ-puruṣi. Lidé, jejichž pochopení Nejvyšší Osobnosti Božství je na nižší úrovni, mohou uvažovat o vesmírné podobě Pána, neboť to Bhāgavatam doporučuje.

Jsou zde naznačeny i rozměry vesmíru. Jeho vnější pokrytí tvoří obaly z vody, vzduchu, ohně, éteru, ega a mahat-tattvy a každý obal je desetkrát širší než předchozí. Žádný vědec ani nikdo jiný nedokáže změřit prostor vesmírné dutiny a tuto dutinu obklopuje sedm obalů, přičemž každý z nich je desetkrát širší nežli předcházející. Obal z vody je desetkrát širší než průměr vesmíru a obal z ohně je desetkrát širší než obal z vody. Stejně tak obal ze vzduchu je desetkrát širší nežli obal z ohně. Všechny tyto rozměry jsou pro nepatrný lidský mozek nepochopitelné.

Je také řečeno, že tento popis se týká pouze jednoho vesmírného vejce. Kromě tohoto existuje nespočetně mnoho dalších vesmírů a některé z nich jsou mnohonásobně větší. Tento vesmír je dokonce pokládán za nejmenší — proto má jeho hlavní správce Brahmā pro jeho řízení pouze čtyři hlavy. V jiných vesmírech, které jsou mnohem větší než tento, má Brahmā více hlav. V Caitanya-caritāmṛtě je uvedeno, jak Pán Kṛṣṇa jednoho dne svolal všechny tyto Brahmy jako odpověď na dotaz malého Brahmy, který oněměl úžasem, když viděl všechny větší Brahmy. Taková je nepochopitelná moc Pána. Nikdo nedokáže změřit délku a šířku Boha svou spekulací nebo tím, že se bude falešně považovat za Boha sám. Takové pokusy jsou příznaky šílenství.

S projevením řeči se projevil také oheň a s projevením nosních dírek se projevil životní vzduch, dýchání a čich.

Zde je popis, jak se objevují různé tělesné části Pánovy vesmírné podoby a vládnoucí božstva těchto tělesných částí. Stejně jako dítě v lůně matky postupně vyvíjí různé části těla, tak i vesmírná podoba Pána umožňuje vznik různého příslušenství ve vesmírném lůně. Objevují se smysly a každému vládne určité božstvo. Tento verš Śrīmad-Bhāgavatamu a také Brahma-saṁhitā potvrzují, že slunce se objevilo poté, co se objevily oči vesmírné podoby Pána. Slunce závisí na očích vesmírné podoby. Brahma-saṁhitā také uvádí, že slunce je oko Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇy. Yac-cakṣur eṣa savitā. Savitā znamená “slunce”. Slunce je oko Nejvyšší Osobnosti Božství. Ve skutečnosti je vše stvořeno vesmírným tělem Nejvyššího Boha. Hmotná příroda pouze dodává materiál. Stvoření prakticky provádí Nejvyšší Pán, jak je potvrzeno v Bhagavad-gītě (9.10). Mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram — “Pod Mým dohledem hmotná příroda vytváří všechny pohyblivé a nehybné předměty ve vesmírném stvoření.”

Kůže je sídlem hmatu. Božstvy vládnoucími hmatu jsou polobozi, kteří ovládají růst bylin a léčivých narkotik.

Z tohoto verše se dozvídáme, že schopnost vypouštět semeno je příčinou smrti. Yogīni a transcendentalisté, kteří chtějí žít dlouho, se proto dobrovolně zdržují vypouštění semene. Čím více člověk dokáže zadržet své semeno, tím více se oddálí problém smrti. Je mnoho yogīnů, kteří tímto způsobem žijí až tři sta nebo sedm set let, a v Bhāgavatamu je jasně řečeno, že vypouštění semene je příčinou hrozné smrti. Čím více se člověk věnuje sexuálnímu požitku, tím více mu hrozí rychlá smrt.

Božstvo vládnoucí rukám je Indra a božstvo vládnoucí pohybu je Nejvyšší Osobnost Božství, Viṣṇu. Viṣṇu se objevil zároveň s nohama virāṭ-puruṣi.

Žíly v těle se přirovnávají k řekám — když se ve vesmírné podobě projevily žíly, projevily se také řeky na různých planetách. Božstvo vládnoucí řekám je také vládnoucím božstvem nervového systému. Lidem trpícím nervovou labilitou se při ajurvédském léčení doporučuje koupání v tekoucích řekách.

Oceán je pokládán za vládnoucí božstvo břicha, odkud pocházejí pocity hladu a žízně. Má-li někdo problémy hladu a žízně, podle ajurvédského léčení se mu doporučuje vykoupat se v oceánu.

Měsíc se objevil poté, co se objevila mysl; to naznačuje, že měsíc je vládnoucím božstvem mysli. Podobně Pán Brahmā, který se objevil po inteligenci, je vládnoucím božstvem inteligence a Pán Śiva, který se objevil po falešném egu, je vládnoucím božstvem falešného ega. Bůh Měsíce je tedy v kvalitě dobra, zatímco Pán Brahmā je v kvalitě vášně a Pán Śiva je v kvalitě nevědomosti. Vědomí se objevilo po falešném egu, což znamená, že hmotné vědomí je od počátku pod vlivem kvality nevědomosti. Člověk se proto musí očistit tím, že očistí své vědomí. Postup očisty se nazývá vědomí Kṛṣṇy. Jakmile je vědomí čisté, falešné ego zmizí. Falešné ego znamená mylné ztotožňování se s tělem. To potvrzuje Pán Caitanya ve Své Śikṣāṣṭace. Říká, že prvním výsledkem zpívání mahā-mantry Hare Kṛṣṇa je, že se odstraní špína z vědomí neboli ze zrcadla mysli, a potom okamžitě uhasne žhnoucí požár hmotné existence. Požár hmotné existence je způsobený falešným egem, ale jakmile falešné ego zmizí, živá bytost pochopí svoji skutečnou totožnost. Tehdy je skutečně osvobozena ze zajetí māyi. Jakmile se zbaví falešného ega, očistí se také její inteligence a mysl je od té chvíle neustále upřená na lotosové nohy Nejvyšší Osobnosti Božství.

Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, se zjevil v den úplňku jako Gauracandra, transcendentální měsíc bez jediné skvrny. Hmotný měsíc má skvrny, ale na transcendentálním měsíci, Gauracandrovi, žádné skvrny nejsou. Člověk musí uctívat tento neposkvrněný měsíc, Gauracandru, aby ustálil svoji očištěnou mysl ve službě Nejvyššímu Pánu. Lidé, kteří jsou vášniví na hmotné úrovni a chtějí využívat svoji inteligenci pro hmotný pokrok v životě, obvykle uctívají Pána Brahmu a lidé, kteří se v naprosté nevědomosti ztotožňují s tělem, uctívají Pána Śivu. Materialisté, jako byl Hiraṇyakaśipu a Rāvaṇa, uctívají Pána Brahmu či Pána Śivu, ale Prahlāda a další oddaní ve službě vědomí Kṛṣṇy uctívají Nejvyššího Pána, Osobnost Božství.

Aby v sobě člověk probudil spící Božstvo, které mu vládne, musí přeorientovat činnosti smyslů od soustředění na okolí k soustředění dovnitř. V následujících verších budou velice pěkně popsány smyslové činnosti potřebné k probuzení virāṭ-puruṣi.

Zde je podrobně popsáno vysvětlení sāṅkhyové filozofie v tom smyslu, že virāṭ-puruṣa neboli vesmírná podoba Nejvyšší Osobnosti Božství je původním zdrojem všech různých smyslových orgánů a jejich vládnoucích božstev. Vztah mezi virāṭ-puruṣou a vládnoucími božstvy nebo živými bytostmi je tak složitý, že virāṭ-puruṣu nelze probudit pouze pomocí smyslových orgánů, které se pojí se svými vládnoucími božstvy. Probudit virāṭ-puruṣu neboli spojit se s Nejvyšší Absolutní Osobností Božství není možné hmotnými činnostmi. Spojení s Absolutním je možné navázat Jedině oddanou službou a odpoutaností.

Člověk může realizovat Nadduši v sobě. Sídlí v jeho těle, ale zároveň je od těla oddělená, je mu transcendentální. Přestože Nadduše sídlí ve stejném těle jako individuální duše, nemá v tomto těle žádné zalíbení, zatímco individuální duše ano. Člověk se tedy musí od tohoto hmotného těla odpoutat vykonáváním oddané služby. Zde je jasně uvedeno (bhaktyā), že člověk musí oddaně sloužit Nejvyššímu. Jak je řečeno v druhé kapitole prvního zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu (1.2.7): vāsudeve bhagavati bhakti-yogaḥ prayojitaḥ. Když člověk s naprosto čistou oddaností slouží Vāsudevovi, všepronikajícímu Viṣṇuovi, Nejvyšší Osobnosti Božství, okamžitě se začíná projevovat jeho odpoutanost od hmotného světa. Účelem sāṅkhyi je odpoutat živou bytost od hmotného znečištění. Toho lze dosáhnout pouhou oddanou službou Nejvyšší Osobnosti Božství.

Když se člověk odpoutá od přitažlivosti hmotného blahobytu, může soustředit mysl na Nadduši. Dokud jej přitahuje hmota, nemůže soustředit svoji mysl a inteligenci na Nejvyššího Pána nebo Jeho částečné zastoupení, Nadduši. Nikdo nedokáže soustředit svoji mysl a energii na Nejvyššího, dokud není odpoutaný od hmotného světa. S odpoutaností od hmotného světa může člověk skutečně získat transcendentální poznání o Absolutní Pravdě. Dokud je zapletený v požitku smyslů neboli v hmotném požitku, nemůže pochopit Absolutní Pravdu. To je potvrzeno také v Bhagavad-gītě (18.54). Ten, kdo se zbavil hmotného znečištění, je plný radosti a může začít vykonávat oddanou službu a jejím prostřednictvím dosáhnout osvobození.

V prvním zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno, že vykonávání oddané služby přináší radost. Jedině s tímto radostným přístupem může člověk pochopit vědu o Bohu neboli vědomí Kṛṣṇy; jinak to není možné. Analytický rozbor prvků hmotné přírody a soustředění mysli na Nadduši jsou, souhrnně řečeno, podstatou sāṅkhyového filozofického systému. Dokonalost této sāṅkhya-yogy vrcholí v oddané službě Absolutní Pravdě.