Slovo ātma-prajñaptaye vyjadřuje, že Pán sestupuje pro dobro lidstva, aby dával transcendentální poznání. Vedy se dostatečně zabývají hmotnými potřebami a poskytují návod, jak si zajistit dobré životní podmínky a postupně se dopracovat na úroveň dobra. V kvalitě dobra lze své poznání rozšířit. Na úrovni vášně žádné poznání není, protože vášeň je pouze podnětem požívat si hmotných darů. Na úrovni nevědomosti neexistuje poznání ani požitek, ale pouze život, který je prakticky na zvířecí úrovni.

Účelem Ved je povýšit člověka z kvality nevědomosti na úroveň dobra. V kvalitě dobra je člověk schopen chápat poznání o duši neboli transcendentální poznání. Obyčejní lidé mu však nemohou porozumět. Jelikož je zde zapotřebí učednická posloupnost, vysvětluje ho buď Samotný Nejvyšší Pán, nebo Jeho autorizovaný oddaný. Śaunaka Muni zde také říká, že Kapila, inkarnace Nejvyšší Osobnosti Božství, se narodil neboli zjevil pouze proto, aby rozšířil transcendentální poznání a zvýšil jeho cenu. Vědět, že nejsme hmota, ale duše (ahaṁ brahmāsmi — “jsem svou povahou Brahman”), nestačí, abychom duši a její činnosti pochopili. Musíme znát a vykonávat činnosti Brahmanu. Poznání o nich vysvětlil Nejvyšší Pán Osobně. Toto transcendentální poznání si může uvědomit lidská společnost, a nikoliv zvířecí, což je zde jasně řečeno slovem nṛṇām, “pro lidské bytosti”. Lidské bytosti mají žít usměrněným životem. Zvířecí život je také regulovaný přírodními zákony, ale to je něco jiného než usměrněný život podle písem a pokynů autorit. Člověk má žít usměrněně, a ne jako zvíře. Jedině ten, kdo žije usměrněným životem, může pochopit transcendentální poznání.

V Bhagavad-gītě je řečeno, že Nejvyššímu Pánu se nikdo nevyrovná a nikdo není větší než On. To je potvrzeno i ve Vedách: eko bahūnāṁ yo vidadhāti kāmān. Je nejvyšší živou bytostí a dodává vše potřebné všem ostatním živým bytostem. Všechny živé bytosti kategorií viṣṇu-tattva i jīva-tattva jsou tedy podřízené Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇovi. Totéž je potvrzeno i zde. Na hy asya varṣmaṇaḥ puṁsām — ani jedna živá bytost nemůže překonat Nejvyšší Osobu, protože nikdo není bohatší, slavnější, silnější, krásnější, moudřejší nebo odříkavější než Pán. Tyto vlastnosti z Něho činí Nejvyššího Boha, příčinu všech příčin. Yogīni jsou velice pyšní na své zázračné schopnosti, ale žádný z nich se nemůže srovnávat s Nejvyšší Osobností Božství.

Každý, kdo je ve styku s Nejvyšším Pánem, je uznávaný jako prvotřídní yogī. Oddaní možná nejsou stejně mocní jako Nejvyšší Pán, ale neustálým stykem s Pánem vyvíjejí stejné vlastnosti, jaké má On. Někdy i jednají mocněji než Pán, ale to je samozřejmě výsada, kterou jim Pán dává.

Je zde také použito slovo varimṇaḥ, které znamená “nejvznešenější ze všech yogīnů”. Naslouchat Kṛṣṇovi je skutečným potěšením smyslů. Proto se nazývá Govinda, neboť Svými slovy, Svým učením, Svými pokyny—vším, co je s Ním spojené — oživuje smysly. Všechny Jeho pokyny pocházejí z transcendentální úrovně, a jelikož jsou absolutní, neliší se od Něho. Naslouchat Kṛṣṇovi, Jeho expanzi či úplné expanzi, jako je Kapila, je velice příjemné smyslům. Bhagavad-gītu můžeme číst nebo slyšet mnohokrát, ale protože skýtá velké potěšení, čím více ji čteme, tím větší máme chuť ji číst a chápat a pokaždé získáváme novou inspiraci. Taková je povaha transcendentálního poselství. Stejně tak nacházíme transcendentální štěstí ve Śrīmad-Bhāgavatamu. Čím více nasloucháme a rozmlouváme o slávě Pána, tím jsme šťastnější.

Slovo anukīrtaya je velice důležité. Anukīrtaya znamená držet se popisu — nevytvářet vlastní vymyšlený popis, ale následovat. Śaunaka Ṛṣi žádal Sūtu Gosvāmīho, aby popsal to, co slyšel od svého duchovního mistra Śukadeva Gosvāmīho o transcendentálních zábavách Pána projevených Jeho vnitřní energií. Bhagavān, Nejvyšší Osobnost Božství, nemá hmotné tělo, ale na základě Své svrchované vůle může přijmout jakékoliv tělo. Umožňuje to Jeho vnitřní energie.

Výměna otázek a odpovědí je velice uspokojivá, když je tazatel skutečně upřímný a mluvčí autorizovaný. Maitreya je považován za mocného mudrce, a proto je zde označen slovem bhagavān. Toto slovo se používá nejen pro Nejvyšší Osobnost Božství, ale pro každého, kdo je mocný téměř jako Nejvyšší Pán. Maitreya je osloven jako bhagavān, protože byl duchovně velice pokročilý. Byl osobním přítelem Dvaipāyany Vyāsy, literární inkarnace Pána. Maitreyu Vidurovy otázky velice těšily, protože byly položeny upřímným, pokročilým oddaným. Proto měl Maitreya velkou chuť odpovídat. Když oddaní s podobnou mentalitou rozmlouvají o transcendentálních námětech, jejich otázky a odpovědi jsou velice plodné a inspirující.

V otcově nepřítomnosti má dospělý syn povinnost starat se o svoji matku a sloužit jí, jak nejlépe může, aby necítila odloučení od svého manžela. Manželovou povinností je odejít z domova, jakmile má dospělého syna, který se může starat o jeho ženu a domácnost. Takový je védský systém rodinného života. Muž nemá zůstávat až do chvíle smrti zapletený v rodinných starostech. Musí odejít. O domácnost a jeho manželku se může postarat dospělý syn.

Zde je významné slovo asad-indriya-tarṣaṇāt. Asat znamená “nestálé, dočasné” a indriya znamená “smysly”. Asad-indriya-tarṣaṇāt tedy znamená “nátlakem dočasně projevených smyslů hmotného těla”. Procházíme různými stavy hmotné tělesné existence — někdy jsme v lidském těle, někdy ve zvířecím — a činnosti našich hmotných smyslů se proto také mění. Vše, co se mění, je dočasné neboli asat. Měli bychom vědět, že kromě těchto dočasných smyslů máme své věčné smysly, které jsou nyní zakryté hmotným tělem. Jsou-li věčné smysly znečištěné hmotou, nemohou správně jednat. Oddaná služba tedy zbavuje smysly tohoto znečištění. Jakmile je zcela odstraněné a smysly jednají v čistém vědomí Kṛṣṇy, dosáhli jsme úrovně sad-indriya, věčných smyslových činností. Věčné činnosti smyslů se nazývají oddaná služba a dočasné činnosti smyslů se nazývají smyslový požitek. Dokud se člověk neunaví hmotným smyslovým požitkem, nemůže naslouchat transcendentálnímu poselství od osoby, jako je Kapila. Devahūti dala tuto únavu najevo. Nyní, když její manžel odešel z domova, se chtěla osvobodit nasloucháním pokynům Pána Kapily.

Tento verš je velice poučný, neboť vyjadřuje vztah mezi duchovním mistrem a žákem. Žák neboli podmíněná duše se ocitl v nejtemnějších končinách nevědomosti, a je proto zapletený do hmotné existence, jež se zakládá na smyslovém požitku. Vyprostit se z tohoto zapletení a získat svobodu je velice obtížné, ale člověk, kterému se dostalo společnosti duchovního mistra, jako je Kapila Muni nebo Jeho zástupce, může být jeho milostí osvobozen z bahna nevědomosti. Duchovní mistr je proto uctíván jako ten, kdo osvobozuje svého žáka z temnoty nevědomosti světlem pochodně poznání. Slovo pāragam je velice důležité. Pāragam označuje toho, kdo dokáže převést žáka na druhou stranu. Tato strana je podmíněný život a druhá strana je život na svobodě. Duchovní mistr převádí žáka na druhou stranu tím, že mu otevře oči poznáním. Trpíme pouze kvůli nevědomosti. Pokyny duchovního mistra odstraňují temnotu nevědomosti a umožňují žákovi přejít na stranu svobody. V Bhagavad-gītě je řečeno, že po mnoha a mnoha zrozeních se živá bytost odevzdá Nejvyšší Osobnosti Božství. Podobně když člověk po mnoha a mnoha zrozeních najde pravého duchovního mistra, pravého zástupce Kṛṣṇy, a odevzdá se mu, může být převeden na stranu světla.

Kapila Muni je uznávanou inkarnací Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇy. Slovo ādyaḥ zde znamená “původ všech živých bytostí” a puṁsām īśvaraḥ znamená “Pán (īśvara) živých bytostí” (īśvaraḥ paramaḥ kṛṣṇaḥ). Kapila Muni je přímou expanzí Kṛṣṇy, který je sluncem duchovního poznání. Stejně jako slunce rozptyluje temnotu vesmíru, podobně sestupující světlo Nejvyšší Osobnosti Božství ihned rozptyluje temnotu māyi. Máme oči, ale bez slunečního světla nemají naše oči žádnou cenu. Stejně tak bez světla Nejvyššího Pána, bez božské milosti duchovního mistra, nikdo nemůže vidět věci tak, jak jsou.

Falešné ego, na základě kterého se živá bytost ztotožňuje se svým tělem a věci spojené s tímto tělem prohlašuje za své, je māyā. V patnácté kapitole Bhagavad-gīty Pán říká: “Sídlím v srdci každého a ode Mě pochází vzpomínky a zapomnění.” Devahūti řekla, že falešné ztotožňování se s tělem a připoutanost k tělesnému vlastnictví spadají také pod vládu Pána. Znamená to, že Pán rozlišuje a zaměstnává jednu živou bytost ve Své oddané službě a druhou smyslovým požitkem? Kdyby to byla pravda, byl by to rozpor v chování Nejvyššího Pána, ale skutečnost je jiná. Jakmile živá bytost zapomene na své skutečné, přirozené postavení věčného služebníka Pána a místo toho si chce sama užívat smyslový požitek, je polapena māyou. Toto zajetí māyi má podobu vědomí na úrovni mylného ztotožňování se s tělem a připoutanosti k tělesnému vlastnictví. To je výsledek působení māyi, a jelikož māyā je také zástupcem Pána, jde o nepřímý zásah Pána. Pán je milostivý — jakmile na Něj chce někdo zapomenout a užívat si hmotného světa, Pán mu dává veškeré prostředky; ne přímo, ale prostřednictvím Své hmotné energie. Hmotná energie je však Jeho energie, a proto je to nepřímo Pán, kdo živé bytosti umožňuje na Něho zapomenout. Devahūti proto řekla: “Smyslovému požitku jsem se věnovala také díky Tobě. Nyní mě laskavě vysvoboď z tohoto zapletení.”

Milostí Pána je živé bytosti dovoleno užívat si v hmotném světě, ale když je znechucena a zklamána hmotným požitkem a upřímně se odevzdá lotosovým nohám Pána, Pán je tak laskavý, že ji vysvobodí z jejího zapletení. Kṛṣṇa proto říká v Bhagavad-gītě: “Nejprve se odevzdej. Já se potom o tebe postarám a zbavím tě všech reakcí za hříšné činnosti.” Hříšné činnosti jsou ty, které vykonáváme v zapomnění našeho vztahu k Pánu. Hříšné jsou i činnosti určené k smyslovému požitku, které jsou v tomto hmotném světě považovány za zbožné. Někteří lidé například dávají milodary chudákům s vyhlídkou, že se jim jejich peníze čtyřnásobně vrátí. Dávání milodarů s očekáváním zisku náleží do kvality vášně. Veškeré jednání zde podléhá kvalitám hmotné přírody, a proto jsou všechny činnosti kromě služby Pánu hříšné. Kvůli svým hříšným činnostem jsme přitahováni iluzí v podobě hmotné připoutanosti a myslíme si: “Jsem toto tělo.” Považuji tělo za sebe samotného a tělesné vlastnictví za “moje”. Devahūti žádala Pána Kapilu, aby ji vysvobodil z tohoto zapletení ve falešné představě totožnosti a falešném pocitu vlastnictví.

Jak známo, sāṅkhyová filozofie pojednává o prakṛti a puruṣovi. Puruṣa je Nejvyšší Osobnost Božství nebo každý, kdo Nejvyšší Osobnost Božství napodobuje jako poživatel, a prakṛti je příroda. V tomto hmotném světě je hmotná příroda vykořisťována puruṣi, živými bytostmi. Složité postavení v hmotném světě ve vztahu prakṛti a puruṣi neboli užívaného a užívajícího se nazývá saṁsāra, hmotné zapletení. Devahūti chtěla pokácet strom hmotného zapletení a našla vhodnou zbraň v Osobě Kapily Muniho. V patnácté kapitole Bhagavad-gīty je strom hmotné existence popsán jako strom aśvattha, jehož kořeny směřují vzhůru a větve dolů. Je tam doporučeno, aby člověk přetnul kořen stromu hmotné existence sekerou odpoutanosti. Co znamená připoutanost? Připoutanost se týká prakṛti a puruṣi. Živé bytosti se snaží panovat hmotné přírodě. Podmíněná duše se nazývá puruṣa, jelikož považuje hmotnou přírodu za předmět svého požitku a staví se do postavení poživatele.

Devahūti se obrátila na Kapilu Muniho, protože věděla, že jedině On může přeseknout její pouta k hmotnému světu. Živé bytosti v převlecích mužů či žen se snaží užívat si hmotné energie. V tomto smyslu je každá z nich puruṣou, protože puruṣa znamená “užívající” a prakṛti znamená “užívaná”. Takzvaní muži i takzvané ženy v tomto hmotném světě napodobují skutečného puruṣu — skutečným poživatelem v transcendentálním smyslu je Nejvyšší Osobnost Božství, zatímco všichni ostatní jsou prakṛti. Živé bytosti jsou považovány za prakṛti. V Bhagavad-gītě se o hmotě mluví jako o aparā, nižší energii, nad kterou je jiná, vyšší energie — živé bytosti. Živé bytosti jsou také prakṛti, užívané, ale pod vlivem māyi se snaží neoprávněně zaujmout postavení užívajících. Tak vzniká saṁsāra-bandha, podmíněný život. Devahūti se chtěla z podmíněného života vymanit a zcela se odevzdat. Pán je śaraṇya, což znamená, že je “jedinou vhodnou osobností, které je možné se plně odevzdat”, protože má všechny vznešené vlastnosti. Touží-li někdo po skutečné úlevě, pak nejlepší, co může udělat, je odevzdat se Nejvyšší Osobnosti Božství. Pán je zde rovněž osloven jako sad-dharma-vidāṁ variṣṭham. To vyjadřuje, že nejlepší ze všech transcendentálních činností je věčná láskyplná služba Nejvyšší Osobnosti Božství. Slovo dharma se někdy překládá jako “náboženství”, ale to není jeho přesný význam. Dharma doslova znamená “to, čeho nelze zanechat”, “to, co je od sebe neoddělitelné”. Teplo nelze nikdy oddělit od ohně—je tedy přirozeností neboli dharmou ohně. Podobně sad-dharma znamená “věčné zaměstnání”. Tímto věčným zaměstnáním je transcendentální láskyplná služba Pánu. Smyslem Kapiladevovy sāṅkhyové filozofie je šířit čistou oddanou službu, a Proto je zde Kapila označen jako nejdůležitější z těch, kdo znají transcendentální zaměstnání živé bytosti.

Devahūti doznává, že je zapletena do hmotného světa, a prosí o vysvobození. Otázky, které položila Pánu Kapilovi, jsou velice důležité pro ty, kdo se skutečně snaží osvobodit z hmotného zapletení a dosáhnout dokonalosti lidského života. Dokud se člověk nezajímá o duchovní život a své přirozené postavení a necítí se nesvůj v hmotné existenci, jeho lidský život je zbytečný. Člověk, který se nestará o transcendentální životní potřeby a pouze jí, spí, brání se a páří se jako zvíře, promarňuje svůj život. Pán Kapila byl velice rád, že Mu Jeho matka položila takové otázky, protože odpovědi na tyto otázky podněcují touhu po osvobození z podmíněného života hmotné existence. Takovým otázkám se říká apavarga-vardhanam. Lidé se skutečným duchovním zájmem se nazývají sat, oddaní. Satāṁ prasaṅgāt. Sat znamená “to, co existuje věčně” a asat znamená “to, co není věčné”. Dokud se živá bytost nenachází na duchovní úrovni, není sat, nýbrž asat. Asat je na úrovni, která zanikne, ale každý, kdo je na duchovní úrovni, bude existovat věčně. Jako duše je každý věčný, ale asat přijal za své útočiště hmotný svět, a proto je plný úzkosti. Asad-grāhān, nepatřičná situace, ve které se nachází duše s iluzorní představou, že si užívá hmoty, je příčinou, proč je duše asat. Ve skutečnosti však duše není asat. Jakmile si je toho vědoma a snaží se rozvíjet vědomí Kṛṣṇy, stává se znovu sat. Satāṁ gatiḥ, cesta věčných živých bytostí, je velice zajímavá pro ty, kdo touží po osvobození, a Pán Kapila ji začal popisovat.

V hmotném světě se každý snaží získat nějaké hmotné radosti, ale jakmile nějaké získáme, okamžitě po nich následuje hmotné utrpení. V hmotném světě nemůže nikdo užívat čisté štěstí. Každá radost je poznamenaná strastí. Chceme-li například pít mléko, musíme si dát tu práci, že si pořídíme krávu a budeme se o ni starat. Pít mléko je radost, neboť je velice dobré, ale stojí nás to veliké úsilí. Pán zde říká, že jógový systém má ukončit všechny hmotné radosti i strasti. Podle Kṛṣṇova učení v Bhagavad-gītě je nejlepší yogou bhakti-yoga. Gītā nás také nabádá, abychom byli tolerantní a nenechali se zneklidnit hmotnými radostmi či strastmi. Někdo může samozřejmě namítnout, že hmotná radost ho nezneklidňuje, ale neuvědomuje si, že jakmile skončí jeho požitek z takzvané hmotné radosti, okamžitě bude následovat nějaké hmotné utrpení. To je zákon hmotného světa. Pán Kapila říká, že jógový systém je duchovní věda. Yoga nám pomůže dosáhnout dokonalosti na duchovní úrovni. Netýká se hmotných radostí nebo strastí, jelikož je transcendentální. Pán Kapila později vysvětlí její transcendentální povahu, ale nejprve podá předběžný úvod.

Pán si nevymýšlí nový druh yogy. Někdy můžeme slyšet různá prohlášení, že se někdo stal inkarnací Boha a vyjevuje nový teologický aspekt Absolutní Pravdy. Zde však vidíme, že Kapila Muni, který je Samotný Pán a mohl by snadno pro Svou matku vytvořit nové učení, říká: “Vysvětlím ti pradávný systém yogy, který jsem kdysi vysvětlil velkým mudrcům, neboť si velice přáli o něm slyšet.” Naprosto dokonalý jógový systém je již popsán ve védských písmech, a proto není zapotřebí vymýšlet žádný nový a mást nevinné lidi. V současné době se stalo módou zavrhovat standardní systém a hlásat nějaké výmysly ve jménu nově vynalezené yogy.

Zde je rozlišeno vědomí Kṛṣṇy a vědomí māyi. Guṇeṣu neboli vědomí māyi znamená, že živá bytost ulpívá na třech kvalitách hmotné přírody, a proto je nucena jednat někdy v kvalitě dobra a s poznáním, někdy v kvalitě vášně a někdy v kvalitě nevědomosti. Její jednání pod vlivem různých kvalit se vždy soustředí kolem hmotného požitku a je příčinou jejího podmíněného života. Když živá bytost upne totéž vědomí, cetaḥ, k Nejvyšší Osobnosti Božství, Kṛṣṇovi, neboli je si vědoma Kṛṣṇy, je na cestě osvobození.

Kāma a lobha jsou dva příznaky hmotné existence. Každý chce neustále něco vlastnit. Zde se říká, že chtíč a chamtivost vznikají, když se živá bytost mylně ztotožňuje se svým tělem. Zbaví-li se tohoto znečištění, její mysl a vědomí se také očistí a dosáhnou svého původního stavu. Existuje mysl, vědomí a živá bytost. Když mluvíme o živé bytosti, zahrnuje to i mysl a vědomí. Rozdíl mezi podmíněným a osvobozeným životem vyjde najevo, když mysl a vědomí očistíme. Tehdy začínáme být transcendentální hmotnému štěstí a neštěstí.

Na začátku Pán Kapila řekl, že dokonalá yoga člověku umožní překonat hmotné radosti a strasti, a nyní uvádí, jak toho dosáhnout: je nutné očistit svou mysl a vědomí. To lze učinit pomocí bhakti-yogy. V Nārada-pañcarātře stojí, že mysl a smysly musí být očištěné (tat-paratvena nirmalam). Metoda je jednoduchá: smysly je nutné zaměstnat oddanou službou Pánu. Mysl musí mít nějaké zaměstnání, není možné ji vyprázdnit. Existují samozřejmě různé pošetilé pokusy vytvořit v mysli prázdnotu, ale to není možné. Jediným způsobem, jak očistit mysl, je zaměřit ji na Kṛṣṇu. Mysl musí být zaměstnaná. Budeme-li neustále myslet na Kṛṣṇu, naše vědomí se očistí zcela přirozeně a hmotné touhy a chamtivost do něho nebudou moci proniknout.

Ve stavu čistého vědomí neboli vědomí Kṛṣṇy může živá bytost vidět, že je nepatrnou částečkou, která se neliší od Nejvyššího Pána. V Bhagavad-gītě stojí, že jīva, individuální živá bytost, je věčnou nedílnou částí Nejvyššího Pána. Jako jsou sluneční paprsky drobnými částečkami zářícího Slunce, je i živá bytost nepatrnou částí Nejvyšší Duše. Individuální duše a Nejvyšší Pán nejsou odděleni jako při hmotném dělení. Individuální duše je od samého začátku částí. Neměli bychom si myslet, že když je individuální duše částí, znamená to, že je oddělená od úplného duchovního celku. Podle māyāvādské filozofie existuje úplný duchovní celek, ale jeho část zvaná jīva se dostala pod vliv iluze. Tato filozofie je však nepřijatelná, protože duši nelze dělit od celku jako hmotu. Část, jīva, je věčně částí. Dokud existuje Nejvyšší Duše, existuje i Její nedílná část. Dokud bude existovat Slunce, budou existovat i částice slunečního svitu.

Ve védských písmech se velikost duše přirovnává k jedné desetitisícině konečku vlasu. Duše je nekonečně malá. Nejvyšší Duše je nekonečně velká, ale živá bytost, individuální duše, je nekonečně malá, přestože se kvalitativně od Nejvyšší Duše neliší. V tomto verši je zvláště důležité si všimnout dvou slov. První je nirantaram, což znamená “nelišící se” nebo “téže kvality”. Povaha duše je zde také popsána slovem aṇimānam, “nekonečně malá”. Nejvyšší Duše je všepronikající, ale individuální duše je velice malá. Akhaṇḍitam neznamená jen “nedílná”, ale také “svou povahou vždy nekonečně malá”. Nikdo nedokáže oddělit částice slunečního světla od Slunce, ale tyto částice zároveň nebudou nikdy velké jako Slunce. Živá bytost je svou povahou kvalitativně stejná jako Nejvyšší Duše, ale je nekonečně malá.

Bakterie určité nakažlivé nemoci mohou působit jen na slabší jedince. Podobně vliv hmotné přírody neboli iluzorní energie Pána může působit na slabší, podmíněné duše, ale nikoliv na osvobozené duše. Být seberealizovaný znamená nacházet se na osvobozené úrovni. Svému přirozenému postavení můžeme porozumět pomocí poznání a vairāgyi, odříkání. Bez poznání nemůžeme být realizovaní. Poznáme-li, že jsme nepatrné částečky Nejvyšší Duše, přestane nás zajímat hmotný, podmíněný život. To je počátek oddané služby. Dokud nejsme zbaveni hmotného znečištění, nemůžeme se zapojit do oddané služby Pánu. Proto se v tomto verši říká: jñāna-vairāgya-yuktena. Když si je člověk plně vědom svého přirozeného postavení a nachází se v životním stadiu odříkání, kdy nejeví zájem o hmotné svody, pak se může stát prostřednictvím čisté oddané služby (bhakti-yuktena) milujícím služebníkem Pána. Paripaśyati znamená, že je schopen všechno vidět v pravém světle. Vliv hmotné přírody se tehdy téměř vytratí. Potvrzuje to také Bhagavad-gītā: brahma-bhūtaḥ prasannātmā — ten, kdo je seberealizovaný, začíná být šťastný a zbavuje se vlivu hmotné přírody. Nikdy se nermoutí a po ničem netouží. Pán popisuje tento stav jako mad-bhaktiṁ labhate parām, skutečný počátek oddané služby. V Nārada-pañcarātře je potvrzeno, že pouze očištěné smysly je možné zaměstnat v oddané službě Pánu. Ten, koho přitahuje hmotné znečištění, nemůže být oddaným.

Zde je jasně vysvětleno, že poznání a odříkání nejsou nikdy dokonalé, dokud se nepojí s oddanou službou. Na yujyamānayā znamená “bez spojení”. Mluvíme-li o službě, přirozená otázka je, komu má být určena. Oddanou službu je třeba nabídnout Nejvyšší Osobnosti Božství, Nadduši všeho, protože to je jediná spolehlivá cesta seberealizace neboli realizace Brahmanu. Slovo brahma-siddhaye znamená pochopit, že se lišíme od hmoty; že jsme Brahman. Vedy říkají: ahaṁ brahmāsmi. Brahma-siddhi znamená, že bychom měli vědět, že se lišíme od hmoty, že jsme čisté duše. Existují různé druhy yogīnů, ale každý yogī se věnuje seberealizaci neboli realizaci Brahmanu. Zde je jasně řečeno, že bez plného zapojení se do oddané služby Nejvyšší Osobnosti Božství je přístup k brahma-siddhi obížný.

Na začátku druhé kapitoly Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno, že oddanou službu Vāsudevovi automaticky doprovází duchovní poznání a odpoutanost od hmotného světa. Oddaný o ně nemusí zvlášť usilovat. Oddaná služba je tak mocná, že jakmile člověk zaujme služebnický postoj, je mu vše vyjeveno. Śivaḥ panthāḥ — je to jediná příznivá cesta k seberealizaci. Oddaná služba je nejdůvěrnější cestou k realizaci Brahmanu. To, že dokonalosti realizace Brahmanu se dosahuje příznivou cestou oddané služby, také znamená, že takzvaná realizace Brahmanu neboli zářící brahmajyoti není samotná brahma-siddhi. Nad brahmajyoti je Nejvyšší Osobnost Božství. V Upaniṣadách se oddaný modlí k Pánu, aby laskavě odstranil Svou záři, aby oddaný mohl vidět skutečnou, věčnou podobu Pána. Bez realizace transcendentální podoby Pána není bhakti možná. Bhakti vyžaduje příjemce oddané služby a oddaného, který ji nabízí. Brahma-siddhi je realizace Nejvyšší Osobnosti Božství prostřednictvím oddané služby. Poznání tělesné záře Osobnosti Božství není dokonalou úrovní brahma-siddhi, realizace Brahmanu. Ani realizace Paramātmy není dokonalá, protože Bhagavān, Nejvyšší Osobnost Božství, je akhilātmā — On je Nadduší. Ten, kdo realizuje Nejvyšší Osobnost, realizuje také ostatní rysy Boha—Paramātmu a Brahman. Tato celková realizace se nazývá brahma-siddhi.

Připoutanost k jedné věci je příčinou otroctví v podmíněném životě, ale je-li stejná připoutanost zaměřená k něčemu jinému, otevírá dveře osvobození. Připoutanost nelze zničit; je nutné ji pouze přeorientovat. Připoutanost k hmotným věcem je základem hmotného vědomí a připoutanost ke Kṛṣṇovi nebo Jeho oddanému je základem vědomí Kṛṣṇy. Připoutanost tedy existuje na úrovni vědomí. Když své vědomí očistíme a změníme z hmotného vědomí na vědomí Kṛṣṇy, dospějeme k osvobození. Říká se sice, že bychom se připoutanosti měli vzdát, ale úplně se zbavit všech tužeb není pro živou bytost možné. Živá bytost má přirozený sklon být k něčemu poutána. Vidíme, že když člověk nemá nikoho, komu by se mohl věnovat, nemá-li žádné děti, zaměří svou připoutanost ke kočkám a psům. Z toho je patrné, že sklon k připoutanosti nelze zničit, pouze musí být využit správným způsobem. Naše připoutanost k hmotným věcem prodlužuje náš podmíněný život, ale stejná připoutanost vztažená k Nejvyššímu Pánu nebo Jeho oddanému je zdrojem osvobození.

Zde je doporučeno, abychom svou připoutanost zaměřili k seberealizovaným oddaným, sādhuům. Kdo je sādhu? Sādhu není obyčejný člověk v šafránovém rouchu nebo s dlouhými vousy. Sādhu je podle Bhagavad-gīty ten, kdo se neochvějně věnuje oddané službě. Může se stát, že ještě nedodržuje přísná pravidla oddané služby, ale pokud má neochvějnou víru v Kṛṣṇu, Nejvyšší Osobu, měli bychom ho považovat za sādhua. Sādhur eva sa mantavyaḥ. Sādhu je neochvějným stoupencem oddané služby. Chce-li někdo dosáhnout realizace Brahmanu neboli duchovní dokonalosti, má podle tohoto verše zaměřit svou připoutanost k oddanému, sādhuovi. Pán Caitanya to také potvrzuje. Lava-mātra sādhu-saṅge sarva-siddhi haya — jediný okamžik ve společnosti sādhua nám může přinést dosažení dokonalosti života.

Mahātmā a sādhu jsou synonyma. Je řečeno, že služba mahātmovi, vznešenému oddanému Pána, je dvāram āhur vimukteḥ, královská cesta osvobození. Mahat-sevāṁ dvāram āhur vimuktes tamo-dvāraṁ yoṣitāṁ saṅgi-saṅgam (Śrīmad-Bhāgavatam 5.5.2). Služba materialistům má opačný výsledek. Jestliže někdo slouží materialistovi nebo člověku, kterého zajímá jen smyslový požitek, pak se mu vlivem této společnosti otevírají dveře do pekla. Totéž je potvrzeno zde. Připoutanost k oddanému je totožná s připoutaností ke službě Pánu, protože budeme-li se stýkat se sādhuem, bude nás učit, jak se stát oddanými, jak uctívat Pána a jak Mu upřímně sloužit. To jsou dary sādhua. Chceme-li být ve společnosti sādhua, nemůžeme očekávat, že nám bude radit, jak zlepšit své hmotné postavení. Bude nám radit, jak přeseknout pouta hmotných zálib a pokročit na úroveň oddané služby. To je výsledek společnosti sādhua. Prvním pokynem Kapily Muniho je, že cesta osvobození začíná vyhledáním této společnosti.

Sādhu, kterého popisuje tento verš, je oddaný Pána. Neustále se proto snaží dát lidem poznání o oddané službě Pánu. To je jeho milost. Ví, že bez oddané služby Pánu je lidský život promarněný. Oddaný cestuje po celé zemi, ode dveří ke dveřím, a káže: “Buďte si vědomi Kṛṣṇy. Staňte se oddanými Pána Kṛṣṇy. Nepromarňujte své životy uspokojováním svých zvířecích sklonů. Lidský život je určen k seberealizaci, k vědomí Kṛṣṇy.” To je kázání sādhua. Nespokojí se jen se svým vlastním osvobozením, ale stále myslí na druhé. Je velice soucitný ke všem pokleslým duším. Jedna z jeho vlastností je tedy kāruṇika, milostivý k pokleslým duším. Při kázání musí sādhu neboli oddaný Pána čelit mnoha projevům nepřátelství, a proto je třeba, aby byl velice tolerantní. Lidé se k němu často chovají hrubě, protože podmíněné duše nejsou připraveny přijmout transcendentální poznání o oddané službě. Nechtějí nic takového slyšet—to je jejich nemoc. Sādhu se ujímá nevděčného úkolu přesvědčit je o důležitosti oddané služby. Někdy jsou oddaní vystaveni i tělesnému násilí. Pán Ježíš Kristus byl ukřižován, Haridāsa Ṭhākura byl bičován na dvaceti dvou tržištích a Nityānanda, jeden z hlavních společníků Pána Caitanyi, se stal terčem útoku Jagāie a Mādhāie. Přesto vše tolerovali, protože jejich posláním bylo osvobodit pokleslé duše. Sādhu se vyznačuje tím, že je velice tolerantní a milostivý ke všem pokleslým duším. Je milostivý, protože je skutečným dobrodincem všech živých bytostí. Přeje dobro nejen lidem, ale i zvířatům. Slovo sarva-dehinām se vztahuje na všechny vtělené živé bytosti. Hmotné tělo mají nejen lidé, ale i ostatní živé bytosti, jako jsou kočky a psi. Oddaný Pána je milostivý ke všem: ke kočkám, psům, stromům atd. Ke všem živým bytostem se chová tak, aby mohly nakonec získat osvobození z tohoto hmotného světa. Śivānanda Sena, jeden ze žáků Pána Caitanyi, svou transcendentální péčí osvobodil psa. Je mnoho příkladů, kdy ve společnosti sādhua získal osvobození i pes, neboť sādhu vykonává tu nejzáslužnější činnost v zájmu všech živých bytostí. Sādhu se k nikomu nechová nepřátelsky, ale svět je přesto tak nevděčný, že i sādhu má mnoho nepřátel.

Jaký je rozdíl mezi nepřítelem a přítelem? Rozdíl je v chování. Sādhu jedná se všemi podmíněnými dušemi takovým způsobem, aby se nakonec vyprostily z hmotného zapletení. Proto je nejlepším přítelem podmíněných duší. Sādhu je mírný a s klidnou myslí následuje pokyny písem. Sādhu znamená ten, kdo následuje písma a je zároveň oddaným Pána. Skutečný následovník písem musí být oddaným Boha, protože všechny śāstry nařizují, abychom poslouchali příkazy Osobnosti Božství. Sādhu je tedy následovník pokynů písem a oddaný Pána. Oddaný má všechny tyto charakterové rysy. Oddaný vyvíjí všechny dobré vlastnosti polobohů, zatímco neoddaný, přestože může mít akademické vzdělání, nemá z hlediska transcendentální realizace žádné dobré vlastnosti či předpoklady.

Člověku v životním stadiu odříkání neboli sannyāsīnovi se také říká sādhu, protože se zřekl všeho: svého domova, pohodlí, přátel, příbuzných a svých povinností vůči přátelům a rodině. Vzdal se všeho v zájmu Nejvyšší Osobnosti Božství. Sannyāsī je obecně v životním stadiu odříkání. Jeho odříkání však bude úspěšně dovršeno jedině tehdy, když svou energii zaměstná ve službě Pánu. V tomto verši se říká: bhaktiṁ kurvanti ye dṛḍhām. Ten, kdo se vší vážností slouží Pánu a je v životním stadiu odříkání, je sādhu. Vzdal se všech společenských, rodinných a světských humanitárních povinností, aby se věnoval výhradně službě Pánu. Hned poté, co se člověk narodí, má v hmotném světě mnoho povinností a závazků: ke společnosti, k polobohům, k velkým světcům, k živým bytostem všeobecně, k rodičům, předkům a mnoha dalším. Když se všech těchto závazků vzdá v zájmu služby Nejvyššímu Pánu, nebude za své opuštění povinností potrestán. Pokud je však zanedbá pro svůj smyslový požitek, čeká ho trest přírodních zákonů.

V hmotném světě existuje utrpení mnoha druhů. Některé pochází od těla a mysli, některé způsobují jiné živé bytosti a některé je výsledkem přírodních katastrof. Sādhu však není tímto utrpením rozrušen, neboť jeho mysl naplňuje vědomí Kṛṣṇy, a proto nechce mluvit o ničem jiném než o činnostech Pána. Mahārāja Ambarīṣa mluvil pouze o Pánových zábavách. Vacāṁsi vaikuṇṭha-guṇānuvarṇane (Bhāg. 9.4.18). Každým svým slovem opěvoval Nejvyšší Osobnost Božství. Sādhuové si neustále přejí naslouchat o činnostech Pána nebo Jeho oddaných. Jelikož jsou naplněni vědomím Kṛṣṇy, zapomínají na hmotné utrpení. Obyčejné podmíněné duše zapomínají na Pánovy činnosti a neustále se bojí hmotných potíží. Oddaní naproti tomu neustále naslouchají a vyprávějí o Pánu, a zapomínají tak na hmotné bolesti.

Kapila Muni zde radí Své matce Devahūti, že chce-li se zbavit svých hmotných pout, má se snažit zvětšit svou připoutanost k oddaným, sādhuům, kteří nemají žádné hmotné vazby. V 5. verši patnácté kapitoly Bhagavad-gīty je uvedeno, kdo je kvalifikován ke vstupu do království Boha: nirmāna-mohā jita-saṅga-doṣāḥ. Tato slova označují osobnost, která není pyšná na své vlastnictví. Člověk může být po hmotné stránce velice bohatý nebo vážený, ale chce-li se vrátit do duchovního království, zpátky domů, zpátky k Bohu, musí se zbavit své pýchy a hmotné chamtivosti, protože mu nic takového nepřísluší.

Slovo moha zde označuje iluzorní představu, že je člověk bohatý nebo chudý. Pojetí vlastního bohatství nebo chudoby v hmotném světě — nebo jakékoliv takové vědomí ve vztahu k hmotné existenci — je iluzorní, protože samotné tělo je iluzorní neboli pomíjivé. Čistá duše, která se chce osvobodit z hmotného zapletení, se musí nejprve zbavit vlivu tří kvalit hmotné přírody. Ve styku s nimi je nyní naše vědomí znečištěno, a proto Bhagavad-gītā uvádí totéž. Radí nám: jita-saṅga-doṣāḥ — nejprve se musíte zbavit znečišťujícího vlivu tří kvalit hmotné přírody. Zde ve Śrīmad-Bhāgavatamu je to také potvrzeno: čistý oddaný, který se připravuje na návrat do duchovního království, je oproštěn od styku se třemi hmotnými kvalitami. Musíme vyhledávat společnost takových oddaných. Z tohoto důvodu jsme založili Mezinárodní společnost pro vědomí Kṛṣṇy. Můžeme vidět mnoho obchodních, vědeckých a jiných společností, které nabízejí určitý druh vzdělání nebo podporují rozvoj určitého vědomí, ale nenajdeme žádnou společnost, která by lidem pomáhala zbavit se všech hmotných vazeb. Jakmile člověk dospěl do stadia, kdy se potřebuje zbavit hmotného znečištění, musí vyhledat společnost oddaných, kteří rozvíjejí výhradně vědomí Kṛṣṇy. Tak se může oprostit od všech hmotných pout.

Oddaný, který se zbavil všech znečišťujících hmotných vlivů, není dotčen utrpením hmotné existence. I když se zdá, že stále žije v hmotném světě, nepůsobí na něj hmotné utrpení. Jak je to možné? Dobrý příklad nabízí chování kočky. Kočka nosí v tlamě svá koťata, a když zakousne krysu, nosí v tlamě i svou kořist. Kotě i krysa se nachází v kočičí tlamě, ale za odlišných podmínek. Kotě se v tlamě své matky cítí pohodlně, ale krysa zažívá smrtelné křeče. Podobně sādhuové, oddaní, kteří vykonávají transcendentální službu Pánu ve vědomí Kṛṣṇy, necítí znečištění hmotného utrpení, ale neoddaní bez vědomí Kṛṣṇy podléhají bolestem hmotné existence. Proto by měl člověk odejít ze společnosti materialistických lidí a vyhledat společnost těch, kdo jednají ve vědomí Kṛṣṇy. V takové společnosti může udělat duchovní pokrok. Silou jejich slov a pokynů bude moci přetnout svá pouta k hmotné existenci.

Zde je vysvětlen pokrok ve vědomí Kṛṣṇy a v oddané službě. Nejprve je nutné vyhledat osoby, které si jsou vědomé Kṛṣṇy a věnují se oddané službě. Bez jejich společnosti není možné udělat pokrok. Pouhým studiem a hromaděním teoretického poznání není možné v duchovním životě nijak znatelně pokročit. Člověk musí odejít ze společnosti materialistických lidí a vyhledat společnost oddaných, neboť bez ní nemůže porozumět Pánovým činnostem. Lidé jsou obvykle přesvědčeni, že Absolutní Pravda je neosobní. Jelikož se nestýkají s oddanými, nemohou pochopit, jak může být Absolutní Pravda osoba a jak může jednat jako osoba. Je to velice obtížné téma, a dokud člověk nechápe Absolutní Pravdu jako osobu, není možné mluvit o oddanosti. Služba a oddanost se nemůže vztahovat k něčemu neosobnímu. Služba musí být prokazována osobě. Neoddaní nemohou ocenit vědomí Kṛṣṇy na základě čtení Śrīmad-Bhāgavatamu nebo jiných védských písem popisujících činnosti Pána — myslí si, že tyto činnosti jsou vymyšlené historky, protože se s duchovním životem neseznamují správným způsobem. Člověk může pochopit osobní činnosti Pána pouze ve společnosti oddaných. Bude-li v takové společnosti přemýšlet o transcendentálních činnostech Pána a snažit se je pochopit, otevře se mu cesta k osvobození a bude očištěn. Ten, kdo má pevnou víru v Nejvyšší Osobnost Božství, se ustálí a jeho náklonnost ke společnosti Pána a oddaných bude vzrůstat. Být ve společnosti oddaných znamená být ve společnosti Pána. Oddaný v této společnosti vyvíjí vědomí vhodné pro službu Pánu, a jakmile je na transcendentální úrovni oddané služby, postupně dosáhne dokonalosti.

Všechna písma nabádají ke zbožnému životu, aby si lidé mohli užívat smyslového požitku nejen v tomto, ale i v příštím životě. Například vykonávání zbožných plodonosných činností slibuje člověku povýšení na vyšší planety v nebeském království. Oddaný však raději ve společnosti oddaných myslí na činnosti Pána — jak stvořil tento vesmír, jak ho udržuje, jak ho ničí a jakým zábavám se věnuje ve Svém duchovním království. Tyto Pánovy činnosti jsou popsány v mnoha knihách, zvláště v Bhagavad-gītě, Brahma-saṁhitě a Śrīmad-Bhāgavatamu. Upřímný oddaný, který vyhledává společnost oddaných, tak dostává možnost naslouchat a uvažovat o Pánových zábavách a přirozeně se přestává zajímat o takzvané štěstí v tomto nebo jiném světě, v nebi či na různých planetách. Oddaní si pouze přejí dostat se do Pánovy osobní společnosti a již je nepřitahuje pomíjivé, takzvané štěstí. Takové je postavení yoga-yukty. Ten, kdo dosáhl mystické dokonalosti, není ovlivněn svody tohoto nebo onoho světa — zajímá ho pouze duchovní realizace. Na tuto vznešenou úroveň je možné se dostat velice snadno pomocí nejjednoduššího způsobu, bhakti-yogy. Ṛjubhir yoga-mārgaiḥ. Ṛjubhiḥ je velice výstižné slovo a znamená “velice snadný”. Existují různé druhy yoga-mārgy, cesty k dosažení jógové dokonalosti, ale oddaná služba Pánu je nejsnadnější. Nejenže je nejsnadnější, ale vede také ke vznešenému cíli. Každý by měl proto přijmout tento proces vědomí Kṛṣṇy a dosáhnout nejvyšší dokonalosti života.

Když se člověk věnuje oddané službě Pánu prostřednictvím devíti způsobů bhakti-yogy podle pokynů autoritativních písem — naslouchání (śravaṇam), opěvování (kīrtanam), vzpomínání, uctívání, modlení se a prokazování osobních služeb — ať už vykonává jeden, dva nebo všechny způsoby najednou, pak přirozeně nemá možnost sloužit třem kvalitám hmotné přírody. Dokud člověk není dobře zaměstnán v duchovní službě, nemůže se vzdát hmotné služby. Neoddaní se proto zabývají takzvanou dobročinnou nebo lidumilnou prací a zakládají nemocnice nebo charitativní organizace. To jsou nepochybně záslužné činy, protože jsou zbožné, a jejich konatelé mohou získat dobrou příležitost ke smyslovému požitku buď v tomto, nebo v příštím životě. Oddaná služba však stojí vysoko nad smyslovým požitkem. Je to zcela duchovní činnost. Ten, kdo se věnuje duchovním činnostem v oddané službě, přirozeně nemá příležitost k činnostem, které se týkají smyslového požitku. Činnosti ve vědomí Kṛṣṇy oddaní nevykonávají slepě, ale s dokonalým pochopením skutečného poznání a odříkání. Tento druh yogy, při kterém je mysl neustále s oddaností soustředěna na Nejvyšší Osobnost Božství, přináší osvobození ještě v současném životě. Všichni, kdo jednají tímto způsobem, jsou ve styku s Nejvyšší Osobností Božství. Pán Caitanya proto doporučoval naslouchat o Pánových zábavách od realizovaných oddaných. Nezáleží na tom, do jaké hmotné kategorie posluchači náleží. Když bude člověk skromně a s pokorou naslouchat vyprávění realizovaných duší o Pánových zábavách, bude moci porazit Nejvyššího Pána, kterého nelze přemoci žádným jiným způsobem. Naslouchání a společnost oddaných představují nejdůležitější prostředky seberealizace.

V Bhagavad-gītě stojí, že Pánu může sloužit každý. I ženy, obchodníci a dělníci mohou dosáhnout nejvyšší úrovně dokonalosti a vrátit se domů, zpátky k Bohu, jestliže se věnují oddané službě Pánu. Nejvhodnější druh oddané služby pro různé druhy oddaných vybírá a určuje duchovní mistr.

Existují různé druhy mystické yogy, které jsou zaměřené na různé aspekty Absolutní Pravdy. Jñāna-yoga se zaměřuje na neosobní záři Brahmanu, haṭha-yoga se zaměřuje na lokalizovaný osobní aspekt Absolutní Pravdy, Paramātmu, a bhakti-yoga neboli oddaná služba, která se vykonává devíti různými způsoby, počínaje nasloucháním a opěvováním, se zaměřuje na úplnou realizaci Nejvyššího Pána. Existují různé metody seberealizace, ale Devahūti zde mluví zvláště o bhakti-yoze, kterou Pán již předběžně vysvětlil. Různými součástmi bhakti-yogy jsou: naslouchání, opěvování, vzpomínání, modlení se, uctívání Pána v chrámu, přijímání služby Pánu, vykonávání Jeho pokynů, přátelství s Pánem a nakonec vzdání se všeho ve prospěch služby Pánu. V tomto verši je velice významné slovo nirvāṇātman. Dokud se člověk nezačne věnovat oddané službě, nemůže ukončit svou hmotnou existenci. Jñānī provozují jñāna-yogu, ale i když po velkém odříkání dosáhnou neosobní záře Brahmanu, mohou i potom znovu poklesnout do hmotného světa. Jñāna-yoga tedy není skutečný konec hmotné existence. Podobně je tomu s haṭha-yogou, která se zaměřuje na lokalizovaný aspekt Pána, Paramātmu — je mnoho yogīnů, kteří se této yoze věnovali a poklesli, jako například Viśvāmitra. Ale bhakti-yogī, který dosáhne Nejvyšší Osobnosti Božství, se nikdy nevrátí do hmotného světa, jak potvrzuje Bhagavad-gītā. Yad gatvā na nivartante — kdo jednou takto odejde, nikdy se nevrátí zpět. Tyaktvā dehaṁ punar janma naiti — po opuštění tohoto těla se nikdy nevrátí, aby přijal další hmotné tělo. Nirvāṇa neukončuje existenci duše. Duše je věčná. Nirvāṇa znamená ukončení hmotné existence a ukončit svou hmotnou existenci znamená jít zpátky domů, zpátky k Bohu.

Někdy se lidé ptají, jak živá bytost poklesne z duchovního světa do hmotného. Zde je odpověď. Dokud živá bytost nedosáhne vaikuṇṭhských planet a nedostane se do přímého styku s Nejvyšší Osobností Božství, má stále sklon poklesnout, ať už z neosobní realizace Brahmanu nebo z extatického meditativního tranzu. Další velice významné slovo v tomto verši je bhagavad-bāṇaḥ. Bāṇaḥ znamená “šíp”. Bhakti-yoga je jako šíp směřující k Nejvyšší Osobnosti Božství. Bhakti-yoga nikoho nepobízí k dosažení neosobního Brahmanu nebo k realizaci Paramātmy. Tento bāṇaḥ, šíp, je tak ostrý a rychlý, že letí přímo k Nejvyšší Osobnosti Božství a proniká oblastmi neosobní záře Brahmanu a lokalizované Paramātmy.

Obyčejný, méně inteligentní člověk jen velice těžko pochopí poznání o Absolutní Pravdě. Je-li však duchovní mistr ke svému žákovi dostatečně laskavý, pak je mu božskou milostí duchovního mistra vše vyjeveno, přestože je žák sebeméně inteligentní. Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura proto říká: yasya prasādād — milostí duchovního mistra přichází milost Nejvyšší Osobnosti Božství, bhagavat-prasādaḥ. Devahūti požádala svého vznešeného syna, aby k ní byl milostivý, protože byla jen méně inteligentní žena a navíc Jeho matka. Milostí Kapiladeva mohla Absolutní Pravdu docela dobře pochopit, přestože pro obyčejného člověka, a zvláště pro ženu, je to velice obtížné téma.

Smysly živé bytosti jsou neustále v činnosti, ať už se zaměstnávají způsobem, který je předepsaný ve Vedách, nebo se věnují materialistickému jednání. Smysly mají přirozený sklon něco dělat a mysl je jejich střediskem. Mysl je ve skutečnosti jejich vůdcem, a proto se nazývá sattva. Podobně vůdcem všech polobohů, kteří plní různé úlohy v hmotném světě (bůh Slunce, bůh Měsíce, Indra a další), je Nejvyšší Osobnost Božství.

Ve védských písmech stojí, že polobozi jsou různými částmi vesmírného těla Nejvyšší Osobnosti Božství. Tito polobozi rovněž ovládají naše smysly; smysly tedy zastupují jednotlivé polobohy a mysl zastupuje Nejvyšší Osobnost Božství. Smysly vedené myslí jednají pod vládou polobohů. Když je jejich služba z konečného hlediska určena Nejvyšší Osobnosti Božství, nacházejí se ve svém přirozeném postavení. Pán se jmenuje Hṛṣīkeśa, protože je nejvyšším pánem a vlastníkem všech smyslů. Smysly a mysl mají přirozený sklon k činnosti, ale když jsou hmotně znečištěné, jednají pro hmotný prospěch nebo slouží polobohům, ačkoliv jsou určeny ke službě Nejvyšší Osobnosti Božství. Smysly se nazývají hṛṣīka a Nejvyšší Osobnost Božství se nazývá Hṛṣīkeśa. Nepřímo tedy mají všechny smysly přirozený sklon sloužit Nejvyššímu Pánu, a to se nazývá bhakti.

Kapiladeva řekl, že zaměstnat smysly ve službě Nejvyšší Osobnosti Božství bez touhy po hmotném zisku a bez jiných sobeckých motivů znamená vykonávat oddanou službu. Tento služebnický přístup je daleko lepší než siddhi, dokonalost yogy. Bhakti, sklon ke službě Nejvyšší Osobnosti Božství, představuje mnohem vyšší transcendentální úroveň než mukti, osvobození. Dokud živá bytost není osvobozená, nemůže zaměstnat své smysly ve službě Pánu. Když jsou smysly zaměstnány materialistickými činnostmi pro smyslový požitek nebo jednají podle védských pravidel, má to vždy nějaký motiv, ale když jsou zaměstnány službou Pánu bez jakéhokoliv motivu, nazývá se to animittā a jde o přirozený sklon mysli. Když tedy mysl není rozptýlena hmotnými činnostmi nebo védskými pravidly a zcela se zapojí do oddané služby Nejvyšší Osobnosti Božství neboli do vědomí Kṛṣṇy, je to mnohem lepší než tolik žádané osvobození z hmotného zajetí.

Bhakti je mnohem výše než mukti, protože oddaná služba automaticky přináší osvobození z hmotného zajetí. Je zde dán příklad trávícího ohně v žaludku, který stráví vše, co sníme, máme-li zažívání v pořádku. Oddaný nemusí o osvobození zvlášť usilovat. Samotná služba Nejvyšší Osobnosti Božství je prostředkem jeho osvobození, protože věnovat se službě Pánu znamená osvobodit se z hmotného zapletení. Tuto situaci velice pěkně popsal Śrī Bilvamaṅgala Ṭhākura. Řekl: “Mám-li neochvějnou oddanost lotosovým nohám Nejvyššího Pána, mukti neboli osvobození mi slouží jako má služebná. Služebná mukti je neustále připravena udělat, o co ji požádám.”

Pro oddaného není osvobození žádný problém. Osvobození přijde samo, bez jeho zvláštní snahy. Bhakti je tudíž mnohem lepší než mukti neboli postavení impersonalistů. Impersonalisté podstupují tvrdé odříkání, aby dosáhli mukti, ale bhakta, který se pouze věnuje oddané službě, zvláště zpívání Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare a přijímání prasādam obětovaného Nejvyšší Osobnosti Božství, okamžitě ovládne svůj jazyk. Jakmile ovládne jazyk, automaticky ovládne i všechny ostatní smysly. Ovládnutí smyslů je dokonalostí jógových zásad, a jak jen se člověk zaměstná v oddané službě Pánu, okamžitě začíná jeho osvobození. Kapiladeva potvrzuje, že bhakti, oddaná služba, je garīyasī, slavnější než siddhi, dokonalost yogy neboli osvobození.

Písma popisují pět druhů osvobození. Jedním z nich je splynout s Nejvyšší Osobností Božství neboli vzdát se své individuální totožnosti a splynout s Nejvyšší Duší. To se nazývá ekātmatām. Oddaný tento druh osvobození nikdy nepřijme. Další čtyři druhy osvobození jsou: být povýšen na stejnou planetu, kde žije Bůh (na Vaikuṇṭhu), osobně se stýkat s Nejvyšším Pánem, získat stejné bohatství, jako má Pán, a mít tytéž tělesné rysy jako On. Kapila Muni vysvětlí, že čistý oddaný neusiluje o žádný z pěti druhů osvobození. Zvláště opovrhuje pekelnou představou splynutí s Nejvyšší Osobností Božství. Śrī Prabodhānanda Sarasvatī, velký oddaný Pána Caitanyi, řekl: kaivalyaṁ narakāyate. “Štěstí pocházející ze splynutí s Nejvyšším Pánem, o které usilují māyāvādīni, se pokládá za pekelné.” Toto splynutí není pro čisté oddané.

Je mnoho takzvaných oddaných, kteří si myslí, že v podmíněném stavu můžeme uctívat Osobnost Božství, ale že z konečného hlediska žádná osobnost neexistuje. Říkají, že jelikož Absolutní Pravda je neosobní, člověk si může dočasně představit osobní podobu neosobní Absolutní Pravdy, ale že jakmile se osvobodí, s uctíváním skončí. To je teorie māyāvādských filozofů. Impersonalisté ve skutečnosti nesplývají s Nejvyšší Osobou, ale pouze s tělesnou září Pána, která se nazývá brahmajyoti. Ačkoliv se brahmajyoti neliší od Jeho vlastního těla, čistí oddaní nikdy nepřijímají takový druh jednoty (splynutí s tělesnou září Osobnosti Božství), neboť zažívají mnohem větší blaženost, než je takzvaná blaženost splynutí s existencí Pána. Největší blaženost pochází ze služby Pánu. Oddaní neustále myslí na to, jak Mu mohou sloužit — i přes nejobtížnější překážky hmotné existence stále plánují různé způsoby služby Nejvyššímu Pánu.

Māyāvādīni pokládají popisy Pánových zábav za vymyšlené příběhy, ale ve skutečnosti to jsou historické události. Pro čisté oddané nejsou vyprávění o zábavách Pána pouhé příběhy, ale Absolutní Pravda. Významná jsou slova mama pauruṣāṇi. Oddaní jsou velice připoutáni k oslavování Pánových činností, zatímco māyāvādīni na tyto činnosti nedokáží ani pomyslet. Podle nich je Absolutní Pravda neosobní. Neexistuje-li osoba, jak mohou existovat činnosti? Impersonalisté považují činnosti uvedené ve Śrīmad-Bhāgavatamu, Bhagavad-gītě a dalších védských textech za příběhy, které se nikdy neodehrály, a proto je interpretují velice hanebným a škodlivým způsobem. O Osobnosti Božství nemají ani ponětí. Zbytečně strkají nos do písem a vykládají je klamným způsobem, aby tak mátli nevinnou veřejnost. Působení māyāvādské filozofie je pro veřejnost velice nebezpečné, a proto nás Pán Caitanya varoval, abychom od māyāvādīnů nikdy nenaslouchali o jakémkoliv písmu. Jejich výklady všechno pokazí a ten, kdo jim naslouchá, nebude schopen nikdy dojít na cestu oddané služby, aby dosáhl nejvyšší dokonalosti, nebo se mu to podaří až po velice dlouhé době.

Kapila Muni jasně říká, že činnosti bhakti, oddané služby, jsou transcendentální vůči mukti. Nazývají se pañcama-puruṣārtha. Obvykle lidé vykonávají činnosti spojené s náboženstvím, hospodářským rozvojem a uspokojováním smyslů a nakonec jednají s představou, že dosáhnou jednoty s Nejvyšším Pánem (mukti). Bhakti je ale všem těmto činnostem transcendentální. Śrīmad-Bhāgavatam proto začíná prohlášením, že jsou z něho zcela vymazány všechny stopy okázalého náboženství. Bhāgavatam zcela zavrhuje všechny rituální činnosti určené k hospodářskému rozvoji, smyslovému požitku a (po zklamání ze smyslového požitku) k naplnění touhy splynout s Nejvyšším Pánem. Bhāgavatam je zvláště určen pro čisté oddané, kteří jsou neustále pohrouženi do vědomí Kṛṣṇy, do činností Pána, a neustále tyto transcendentální činnosti oslavují. Čistí oddaní uctívají transcendentální činnosti Pána ve Vṛndāvanu, Dvārace a Mathuře, jak je popisuje Śrīmad-Bhāgavatam a další Purāṇy. Māyāvādští filozofové jimi naprosto opovrhují jakožto vymyšlenými příběhy, ale ve skutečnosti se jedná o velké události hodné uctívání, které dokáží vychutnat jedině oddaní. To je rozdíl mezi māyāvādīnem a čistým oddaným.

Māyāvādīni a ateisté pokládají podoby Božstev v chrámu Pána za modly, ale oddaní neuctívají modly. Uctívají přímo Osobnost Božství v Jeho inkarnaci arcā. Arcā je označení podoby, kterou můžeme uctívat v naší současné situaci. V současném stavu nemůžeme vidět Boha v Jeho duchovní podobě, protože naše hmotné oči a další smysly nedokáží vnímat duchovní podoby. Nevidíme ani duchovní podobu individuální duše. Když člověk zemře, nevidíme, jak jeho duchovní podoba opouští tělo. To je nedostatek našich hmotných smyslů. Nejvyšší Pán přijímá příznivou podobu, která se nazývá arcā-vigraha, abychom Ho mohli vidět svými hmotnými smysly. Tato arcā-vigraha, někdy zvaná “inkarnace arcā”, se od Něho neliší. Stejně jako Nejvyšší Osobnost Božství přijímá různé inkarnace, bere na Sebe také podoby vytvořené z hmoty — hlíny, dřeva, kovu a drahokamů.

V śāstrách je mnoho pokynů ohledně modelování podob Pána. Tyto podoby nejsou hmotné. Je-li Bůh všeprostupující, potom je i v hmotných prvcích. O tom není pochyb. Ale ateisté uvažují jinak. Na jednu stranu hlásají, že všechno je Bůh, ale když jdou do chrámu a vidí podobu Pána, popírají, že je Bůh. Podle jejich teorie je všechno Bůh. Proč potom Božstvo není Bůh? Ve skutečnosti nemají žádné pojetí Boha. Pohled oddaných je však jiný — je potřený láskou k Bohu. Jakmile oddaní vidí Pána v Jeho různých podobách, jsou ihned naplněni láskou, protože na rozdíl od ateistů nevidí žádný rozdíl mezi Pánem a Jeho podobou v chrámu. Usměvavý obličej Božstva v chrámu vidí oddaní jako transcendentální a duchovní a velice obdivují ozdoby na těle Pána. Duchovní mistr má povinnost učit, jak se Božstvo v chrámu zdobí, jak se čistí chrám a jak se Božstvo uctívá. V chrámech Viṣṇua jsou stanovena různá pravidla a oddaní tam chodí, dívají se na Božstvo, vigrahu, a získávají od Něho duchovní požitek, protože všechna Božstva jsou velice shovívavá. Oddaní před Božstvy otevírají svoji mysl a Božstva také v mnoha případech odpovídají. Aby však někdo mohl hovořit s Nejvyšším Pánem, musí být velice pokročilým oddaným. Někdy Pán promlouvá k oddanému ve snu. Ateisté nemohou tyto výměny pocitů mezi Božstvem a oddaným pochopit, ale oddaný je skutečně vychutnává. Kapila Muni popisuje, jak oddaní vidí ozdobené tělo a obličej Božstva a jak s Ním rozmlouvají v oddané službě.

Oddaní patří do jedné ze tří kategorií — první, druhé nebo třetí třídy. I oddaní třetí třídy jsou osvobozené duše. V tomto verši je vysvětleno, že i když oddaný nemá poznání, pouhým shlížením krásné výzdoby Božstev v chrámu se pohrouží do myšlenek na Pána a ztratí veškeré jiné vědomí. Člověk je nepostřehnutelně osvobozen jednoduše tím, že se ustálí ve vědomí Kṛṣṇy a zaměstná své smysly službou Pánu. To je rovněž potvrzeno v Bhagavad-gītě. Vykonáváním čisté oddané služby podle pokynů písem dosahuje živá bytost úrovně Brahmanu. V Bhagavad-gītě je řečeno: brahma-bhūyāya kalpate. To znamená, že živá bytost je ve svém původním stavu Brahmanem, protože je nedílnou částí Nejvyššího Brahmanu. Jelikož však zapomíná na své přirozené postavení věčného služebníka Pána, je polapena a přemožena māyou. Její zapomnění svého pravého postavení je māyā. Jinak je živá bytost věčně Brahman.

Jakmile se člověk naučí být si vědom svého postavení, chápe, že je služebníkem Pána. “Brahman” je označení stavu seberealizace. Dokonce i oddaný třetí třídy — který není pokročilý v poznání Absolutní Pravdy, ale pouze se s velkou oddaností klaní, myslí na Pána, navštěvuje Pána v chrámu a přináší květiny a ovoce pro obětování Božstvu — dosahuje nepostřehnutelně osvobození. Śraddhayānvitāḥ — oddaný Božstvu nabízí s velkou oddaností úctu a předměty uctívání. Božstva Rādhy a Kṛṣṇy, Lakṣmī a Nārāyaṇa a Rāmy a Sīty jsou pro oddané velice přitažlivá, a když oddaný vidí ozdobenou podobu Pána v chrámu, plně se pohrouží do myšlenek na Pána. To je stav osvobození. Jinými slovy, je zde potvrzeno, že i oddaný třetí třídy je v transcendentálním postavení, výše než ti, kdo chtějí dosáhnout osvobození spekulací či jinými metodami. Krásou Božstva v chrámu, ozdobami a vůní tulasī obětované Pánu byli upoutáni i velcí impersonalisté, jako byl Śukadeva Gosvāmī a čtyři Kumārové, a stali se z nich oddaní. Přestože byli osvobození, nezůstali impersonalisty, ale upoutala je krása Pána a stali se oddanými.

Zde je velice důležité slovo vilāsa. Vilāsa označuje činnosti neboli zábavy Pána. K předepsaným povinnostem chrámového uctívání patří , že člověk by měl navštěvovat chrám, nejen aby viděl krásně ozdobená Božstva, ale také aby naslouchal přednáškám ze Śrīmad-Bhāgavatamu, Bhagavad-gīty a další podobné literatury, ze které se v chrámu pravidelně přednáší. Ve Vṛndāvanu je takový systém, že v každém chrámu probíhá čtení ze śāster. Dokonce i oddaní třetí třídy, kteří nemají žádné literární vzdělání nebo čas číst Śrīmad-Bhāgavatam nebo Bhagavad-gītu, dostávají příležitost naslouchat o zábavách Pána. Takto může být jejich mysl neustále pohroužená v myšlenkách na Pána — na Jeho podobu, Jeho činnosti a Jeho transcendentální povahu. Tato úroveň vědomí Kṛṣṇy je stavem osvobození. Pán Caitanya proto doporučil pět důležitých druhů oddané služby: (1) zpívat svatá jména Pána, Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare, (2) stýkat se s oddanými a sloužit jim, jak je to jen možné, (3) naslouchat Śrīmad-Bhāgavatamu, (4) navštěvovat ozdobený chrám a Božstva a (5) je-li to možné, žít na místě, jako je Vṛndāvan nebo Mathurā. Těchto samotných pět činností pomůže oddanému dosáhnout nejvyšší dokonalosti. To je potvrzeno v Bhagavad-gītě a zde ve Śrīmad-Bhāgavatamu. To, že i oddaní třetí třídy mohou být nepostřehnutelně osvobozeni, uznává veškerá védská literatura.

Vibhūti neboli bohatství, které nabízí māyā, je velice rozmanité. I na této planetě známe různé druhy hmotného požitku, ale kdybychom dosáhli vyšších planet, jako je Candraloka a Slunce, nebo ještě výše, kde se nachází Maharloka, Janaloka a Tapoloka, a nakonec nejvyšší planety, na které žije Brahmā a která se nazývá Satyaloka, získali bychom nezměrné možnosti hmotného požitku. Například trvání života je na vyšších planetách mnohem delší než na této planetě. Je řečeno, že na Měsíci trvá jeden den našich šest měsíců. Délku života na nejvyšší planetě si ani nedovedeme představit. V Bhagavad-gītě je uvedeno, že dvanáct hodin Brahmy je doba, jakou si nedovedou představit ani naši matematici. Všechny tyto popisy se týkají vnější energie Pána neboli māyi. Kromě toho existují ještě další druhy bohatství, které mohou získat yogīni svou mystickou silou. I ty jsou hmotné. Oddaný netouží po žádném z těchto hmotných požitků, přestože je může získat pouhým přáním. Milostí Pána může oddaný dosáhnout podivuhodných úspěchů jen na základě svého rozhodnutí, ale skutečný oddaný nic takového nechce. Pán Caitanya Mahāprabhu učil, že člověk nemá toužit po hmotném bohatství nebo hmotné slávě, ani se snažit užívat si hmotné krásy — má se pouze ucházet o to, aby mohl být pohroužený do oddané služby Pánu, i kdyby neměl získat osvobození, ale musel se donekonečna rodit a umírat. Tomu, kdo se věnuje vědomí Kṛṣṇy, je ovšem osvobození již zaručené. Oddaní užívají všech darů vyšších planet a také vaikuṇṭhských planet. Zde je zvláště uvedeno: bhāgavatīṁ bhadrām. Na vaikuṇṭhských planetách vládne věčný mír, ale čistý oddaný se nechce dostat ani tam. Přesto tuto výhodu získává a užívá všech vymožeností hmotného a duchovního světa ještě v tomto životě.

V Bhagavad-gītě je řečeno, že živá bytost může zbožnými činnostmi dosáhnout vyšších planetárních systémů až po Brahmaloku, ale jakmile výsledky svých zbožných činností vyčerpá, musí se vrátit zpět na tuto Zemi a začít nový plodonosný život. Proto i když dosáhne vyššího planetárního systému, kde má větší požitek a dlouhý život, stále to není trvalá situace. Ale majetek oddaných — oddaná služba a následné vaikuṇṭhské bohatství ještě na této planetě — není nikdy zničen. V tomto verši Kapiladeva oslovuje Svoji matku slovem śānta-rūpā. Naznačuje jím, že bohatství oddaných je stálé, neboť žijí věčně ve vaikuṇṭhské atmosféře, která se nazývá śānta-rūpa, protože je v kvalitě čistého dobra, jež není narušované kvalitami vášně a nevědomosti. Jakmile se živá bytost ustálí v oddané službě Pánu, její postavení transcendentálního služebníka je neochvějné a blaženosti a služby donekonečna přibývá. Na oddané zaměstnané ve vědomí Kṛṣṇy, ve vaikuṇṭhské atmosféře, nepůsobí vliv času. V hmotném světě vliv času ničí vše, ale ve vaikuṇṭhské atmosféře nepůsobí čas ani polobozi, protože na vaikuṇṭhských planetách žádní nejsou. Zde řídí naše činnosti různí polobozi — ovládají i pohyb naší ruky nebo nohy. Ve vaikuṇṭhské atmosféře však vliv polobohů ani času nepůsobí, a proto tam nic nepodléhá zničení. Kde je přítomný prvek času, tam jistě dochází ke zničení, ale kde není prvek času — minulost, přítomnost a budoucnost — tam je všechno věčné. Proto se v tomto verši objevují slova na naṅkṣyanti, která vyjadřují, že transcendentální bohatství nebude nikdy zničeno.

Je zde uveden i důvod, proč nehrozí toto zničení. Oddaní přijímají Nejvyššího Pána jako nejdražší osobnost a mají s Ním různé vzájemné vztahy. Přijímají Nejvyšší Osobnost Božství jako nejdražšího přítele, nejdražšího příbuzného, nejdražšího syna, nejdražšího učitele, nejdražšího příznivce nebo nejdražší Božstvo. Pán je věčný, a proto každý vztah, ve kterém Ho přijímáme, je také věčný. Je zde jasně potvrzeno, že vztahy nemohou být zničeny, a proto není nikdy zničeno bohatství těchto vztahů. Každá živá bytost má sklony někoho milovat. Často vidíme, že když lidé nemají nikoho, koho by mohli milovat, zaměří svoji lásku k domácím zvířatům; kočkám a psům. To znamená, že všechny živé bytosti chtějí někde uplatnit svůj věčný sklon milovat. Z tohoto verše se můžeme poučit, že můžeme milovat Nejvyšší Osobnost Božství jako nejdražší cíl své lásky — jako přítele, syna, učitele nebo příznivce — tato láska nikdy neskončí a nikdy nebudeme podvedeni. Budeme věčně vychutnávat různé aspekty vztahu s Nejvyšším Pánem. Zvláštním bodem v tomto verši je přijetí Nejvyššího Pána jako nejvyššího učitele. Nejvyšší Pán Osobně přednesl Bhagavad-gītu a Arjuna přijal Kṛṣṇu jako gurua, duchovního mistra. Také my bychom měli přijmout Kṛṣṇu za jediného nejvyššího duchovního mistra.

Kṛṣṇa samozřejmě znamená Kṛṣṇa a Jeho důvěrní oddaní — Kṛṣṇa není sám. Když mluvíme o Kṛṣṇovi, “Kṛṣṇa” znamená Kṛṣṇa ve Svém jménu, ve Své podobě, ve Svých vlastnostech, ve Svém sídle a ve Svých společnících. Kṛṣṇa není nikdy sám, protože oddaní Kṛṣṇy nejsou impersonalisté. Například krále vždy doprovází jeho sekretář, jeho velitel, jeho služebník, a obklopuje ho mnoho potřebného vybavení. Jakmile přijmeme Kṛṣṇu a Jeho společníky za své učitele, žádné špatné vlivy nemohou zničit naše poznání. V hmotném světě se poznání, které získáváme, může vlivem času měnit, ale závěry vyvozené z Bhagavad-gīty, přímo ze slov Nejvyššího Pána, Kṛṣṇy, se nikdy nemění. Bhagavad-gītu nemá smysl interpretovat, neboť je věčná.

Kṛṣṇa, Nejvyšší Pán, má být přijímán jako nejlepší přítel, který nikdy nezradí. Vždy oddanému poskytne Svou přátelskou radu a ochranu. Je-li Kṛṣṇa přijímán jako syn, nikdy nezemře. V tomto světě můžeme mít velice drahého syna nebo dítě, ale otec s matkou nebo ti, kdo ho mají rádi, neustále doufají: “Kéž můj syn nezemře.” Ale Kṛṣṇa skutečně nikdy nezemře. Proto ti, kdo přijímají Kṛṣṇu, Nejvyššího Pána, jako svého syna, nikdy o svého syna nepřijdou. V mnoha případech oddaní přijímali Božstvo jako svého syna. V Bengálsku je mnoho takových případů a dokonce se stává, že po smrti oddaného vykonává Božstvo pro otce obřad śrāddha. Vztah nemůže být zničen. Lidé jsou zvyklí uctívat různé polobohy, ale v Bhagavad-gītě je tento přístup odsouzený — člověk má tedy být natolik inteligentní, aby uctíval jedině různé podoby Nejvyšší Osobnosti Božství, jako je Lakṣmī-Nārāyaṇa, Sītā-Rāma a Rādhā-Kṛṣṇa. Tak nebude nikdy podveden. Uctíváním polobohů může dospět na vyšší planety, ale při zničení hmotného světa bude božstvo i jeho sídlo zničeno. Ale ten, kdo uctívá Nejvyšší Osobnost Božství, se dostává na vaikuṇṭhské planety, kde nepůsobí vliv času a nikdy nedochází ke zničení. Závěr je takový, že oddané, pro které je Nejvyšší Osobnost Božství vším, nemůže ovlivnit čas.

Neochvějná oddaná služba, kterou popisují tyto dva verše, znamená zaměstnat se v plném vědomí Kṛṣṇy neboli oddané službě a přijímat Nejvyššího Pána jako všechno na světě. Jelikož Nejvyšší Pán obsahuje vše, ten, kdo Ho uctívá s neochvějnou vírou, automaticky získá všechna další bohatství a splní všechny ostatní povinnosti. Pán zde slibuje, že Svého oddaného převede na druhou stranu zrození a smrti. Pán Caitanya proto doporučil tomu, kdo chce překonat zrození a smrt, aby nevlastnil žádný hmotný majetek. To znamená, že člověk by se neměl snažit být šťastný v tomto světě nebo dosáhnout nebeského světa a nemá usilovat o hmotné bohatství, děti, domy či dobytek.

Zde je vysvětleno, jak čistý oddaný nepostřehnutelně získává osvobození a jaké jsou toho příznaky. Pro podmíněnou duši existují dva stavy bytí. Jedním stavem je tento současný život a druhým je naše příprava na budoucí život. Jsem-li v kvalitě dobra, mohu se připravovat na přemístění na vyšší planety, jsem-li v kvalitě vášně, zůstanu zde, ve společnosti hýřící činností, a jsem-li v kvalitě nevědomosti, mohu sestoupit do zvířecího života nebo na nižší úroveň lidského života. Zájem oddaného se však nesoustředí ani na tento, ani na příští život, protože ani v jednom si nepřeje zlepšení své hmotné situace a dosažení vysoké či nízké úrovně. Modlí se k Pánovi: “Můj milý Pane, ať už se narodím kdekoliv, třeba jako mravenec, prosím, ať je to v domě oddaného.” Čistý oddaný se k Pánu nemodlí o osvobození z tohoto hmotného otroctví. Nikdy si nemyslí, že si osvobození zaslouží. Když uváží svůj minulý život a své hanebné činnosti, myslí si, že si zaslouží být poslán do nejnižších oblastí pekla. Jestliže se v tomto životě snažím stát oddaným, neznamená to, že jsem byl ve svých mnoha minulých životech na sto procent zbožný. To není možné. Oddaný si je tedy neustále vědom svého skutečného postavení. Jedině díky tomu, že se plně odevzdá Pánu, je Pánovou milostí zmírněno jeho utrpení. Jak je řečeno v Bhagavad-gītě: “Odevzdej se Mně a Já tě ochráním od všech hříšných reakcí.” To je Pánova milost. Ale to neznamená, že ten, kdo se odevzdal lotosovým nohám Pána, v minulém životě nepáchal žádné špatnosti. Oddaný se vždy modlí: “Ať se za své minulé špatné činy rodím znovu a znovu, ale mé jediné přání je, abych nezapomněl na Tvoji službu.” Oddaný má takovou mentální sílu. Modlí se k Pánu: “Ať se rodím znovu a znovu, ale dej mi narodit se v domě Tvého čistého oddaného, abych mohl opět udělat nějaký pokrok.”

Čistý oddaný neusiluje o lepší postavení v příštím životě. Této naděje se již vzdal. Ať se člověk narodí v jakémkoliv životním stavu, jako hospodář nebo i jako zvíře, musí mít nějaké děti, nějaké prostředky a nějaké vlastnictví, ale oddaný o nic takového neusiluje. Je spokojený s tím, co získá milostí Boha. Nijak nelpí na zlepšení svého společenského postavení nebo na lepším vzdělání svých dětí. Není nedbalý — má smysl pro povinnost—ale neztrácí příliš mnoho času zlepšováním svého dočasného rodinného nebo společenského života. Plně se zaměstnává ve službě Pánu a na zbývající záležitosti vyhrazuje tolik času, kolik je nezbytně nutné (yathārham upayuñjataḥ). Takový čistý oddaný netouží poznat, co se stane v příštím nebo v tomto životě; nezajímá se dokonce ani o rodinu, děti nebo společnost. Plně se věnuje službě Pánu ve vědomí Kṛṣṇy. V Bhagavad-gītě je řečeno, že aniž by o tom oddaný věděl, Pán zařizuje, aby byl okamžitě po opuštění těla přemístěn do Jeho transcendentálního sídla. Pak již nevstoupí do lůna další matky. Obyčejná živá bytost se po smrti dostává do lůna další matky, aby přijala nové tělo podle své karmy neboli činností. Oddaný se však okamžitě přemístí do společnosti Pána v duchovním světě. To je Pánova zvláštní milost. Jak je to možné, bude vysvětleno v následujících verších. Pán je všemocný, a proto může učinit cokoliv. Může prominout všechny hříšné reakce a přemístit živou bytost okamžitě na Vaikuṇṭhaloku. Taková je nepochopitelná moc Nejvyšší Osobnosti Božství, Pána, který je příznivě nakloněn čistým oddaným.

Zde je naznačeno, že nikdo nemůže ukončit cyklus zrození a smrti, dokud se nestane čistým oddaným Nejvyššího Pána. Je řečeno: hariṁ vinā na sṛtiṁ taranti. Živá bytost nemůže překonat cyklus zrození a smrti, dokud není obdařena přízní Nejvyšší Osobnosti Božství. Totéž je potvrzeno zde — člověk se může snažit pochopit Absolutní Pravdu svou nedokonalou smyslovou spekulací nebo se chtít realizovat prostřednictvím mystické yogy, ale ať dělá cokoliv, žádná metoda ho nemůže osvobodit, dokud se neodevzdá Nejvyšší Osobnosti Božství. Někdo se může zeptat, jestli to znamená, že snaha těch, kdo podstupují velké odříkání a přísně dodržují různá pravidla a předpisy, vyjde naprázdno. Odpověď je dána ve Śrīmad-Bhāgavatamu (10.2.32): ye'nye 'ravindākṣa vimukta-māninaḥ. Pán Brahmā a ostatní polobozi se modlili k Pánu Kṛṣṇovi, když byl v lůně Devakī: “Můj milý Pane s lotosovýma očima, někteří lidé se nadouvají pýchou, neboť si myslí, že jsou osvobození, že splynuli s Bohem nebo že se stali Bohem, ale přestože uvažují takto namyšleně, jejich inteligenci není možné chválit. Jsou méně inteligentní.” Je řečeno, že jejich inteligence, ať už vysoká či nízká, ještě není očištěná. Živá bytost s očištěnou inteligencí nemůže uvažovat jinak, než že se odevzdá. Bhagavad-gītā proto potvrzuje, že očištěná inteligence se objevuje u velice moudrých lidí. Bahūnāṁ janmanām ante jñānavān māṁ prapadyate. Po mnoha a mnoha zrozeních se živá bytost se skutečně rozvinutou inteligencí odevzdá Nejvyššímu Pánu.

Bez odevzdání se nelze osvobodit. Bhāgavatam říká: “Ti, kdo jsou pouze pyšní a myslí si, že se osvobodili nějakou metodou bez oddanosti, nemají očištěnou inteligenci, protože se Ti ještě neodevzdali. Přestože vykonávali všechny druhy odříkání nebo dokonce dospěli na pokraj duchovní realizace, k realizaci Brahmanu, a myslí si, že se nacházejí v této záři, tak jelikož nevykonávají žádné transcendentální činnosti, poklesávají, aby se znovu věnovali hmotným činnostem.” Živá bytost by se neměla spokojit s pouhým poznáním, že je Brahman, ale sloužit Nejvyššímu Brahmanu—to je bhakti. Zaměstnáním Brahmanu by měla být služba Parabrahmanu. Je řečeno, že ten, kdo se ještě nestal Brahmanem, nemůže sloužit Brahmanu. Nejvyšším Brahmanem je Nejvyšší Osobnost Božství a živá bytost je také Brahman. Pokud si člověk pouze myslí, že je Brahman, aniž by to realizoval a jednal jako duše a věčný služebník Pána, jeho poznání je jen teoretické. Musí to realizovat a zároveň oddaně sloužit Pánovi — potom může existovat na úrovni Brahmanu. Jinak poklesne.

Bhāgavatam říká, že jelikož neoddaní zanedbávají transcendentální láskyplnou službu lotosovým nohám Osobnosti Božství, jejich inteligence je nedostatečná a poklesnou. Živá bytost potřebuje nějakou činnost. Pokud se nevěnuje činnostem oddané služby, musí poklesnout k hmotným činnostem. Jakmile se tak stane, nemůže se osvobodit z cyklu zrození a smrti. Pán Kapila zde říká: “bez Mé milosti” (nānyatra mad bhagavataḥ). Pán je zde označen jako Bhagavān, Nejvyšší Osobnost Božství — to naznačuje, že má všechny vznešené vlastnosti a je plně schopný osvobodit živou bytost z cyklu zrození a smrti. Dále je označen slovem pradhāna, protože je Nejvyšší. Je ke každému stejný, ale tomu, kdo se Mu odevzdá, věnuje zvláštní přízeň. Rovněž v Bhagavad-gītě je potvrzeno, že Pán je ke každému stejný — nikdo není Jeho nepřítel a nikdo není Jeho přítel. Ale je zvláště nakloněn tomu, kdo se Mu odevzdá. Milostí Pána se živá bytost může vyprostit z tohoto cyklu zrození a smrti jednoduše tím, že se Mu odevzdá. Jinak může trávit mnoho a mnoho dalších životů mnoha dalšími pokusy osvobodit se jiným způsobem.

Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa, říká v Bhagavad-gītě, že dané přírodní zákony působí neomylně díky Jeho dohledu. Nikdo by si neměl myslet, že příroda jedná automaticky, bez dohledu. Védská literatura uvádí, že mrakům vládne polobůh Indra, teplo šíří bůh Slunce, chladivý měsíční svit vydává Candra a vítr vane díky polobohu Vāyuovi. Vůdčí živou bytostí nad těmito všemi polobohy je Nejvyšší Osobnost Božství. Nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām. Polobozi jsou také obyčejné živé bytosti, ale díky své věrné oddané službě byli povýšeni na tato místa. Tito různí vládci, polobozi, jako je Candra, Varuṇa a Vāyu, se nazývají adhikāri-devatā. Jsou něco jako ministři. Vláda Nejvyšší Osobnosti Božství se netýká jen jedné, dvou nebo tří planet — existují miliony planet a miliony vesmírů. Nejvyšší Pán má velice rozsáhlou vládu a potřebuje pomocníky. Polobozi jsou ve védské literatuře popsáni jako Jeho tělesné údy. V této situaci tedy bůh Slunce, bůh Měsíce, bůh ohně a bůh větru jednají pod vedením Nejvyššího Pána. Je to potvrzeno v Bhagavad-gītě: mayādhyakṣeṇa prakṛtiḥ sūyate sa-carācaram. Přírodní zákony jsou řízeny pod Jeho dohledem. Vše se děje přesně a pravidelně proto, že za vším stojí On.

Ten, kdo přijal útočiště u Nejvyšší Osobnosti Božství, je zcela ochráněn od všech ostatních vlivů. Již neslouží a není zavázán nikomu jinému. Samozřejmě nikomu neodpírá poslušnost, ale všechna jeho myšlenková energie se soustředí na službu Pánu. Prohlášení Nejvyšší Osobnosti Božství Kapily, že pod Jeho řízením vane vítr, oheň pálí a slunce dává teplo, není sentimentální. Impersonalista možná řekne, že si oddaní Bhāgavatamu vytvářejí a představují někoho jako Nejvyšší Osobnost Božství a připisují Mu různé schopnosti, ale ve skutečnosti se nejedná o žádné představy ani přisuzování vymyšlené moci ve jménu Boha. Ve Vedách je řečeno: bhīṣāsmād vātaḥ pavate / bhīṣodeti sūryaḥ — “Bůh větru a bůh slunce jednají ze strachu z Nejvyššího Pána.” Bhīṣāsmād agniś cendraś ca / mṛtyur dhāvati pañcamaḥ — “Agni, Indra a Mṛtyu také jednají pod Jeho vedením.” To jsou výroky Ved.

Ten, kdo se chce skutečně osvobodit ze zapletení v tomto hmotném světě a jít zpátky domů, zpátky k Bohu, je skutečný mystický yogī. Zde jsou jasně použita slova yuktena bhakti-yogena. Ti, kteří se zaměstnávají oddanou službou, jsou prvotřídní yogīni neboli mystici. Bhagavad-gītā popisuje prvotřídní yogīny jako ty, kdo neustále myslí na Pána, na Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇu. Těmto yogīnům neschází poznání a odříkání. Bhakti-yogī je automaticky obdařen poznáním a odříkáním. To je logický důsledek bhakti-yogy. Ve druhé kapitole prvního zpěvu Bhāgavatamu je rovněž potvrzeno, že ten, kdo oddaně slouží Vāsudevovi, Kṛṣṇovi, nevysvětlitelně získává úplné transcendentální poznání a odříkání. Ahaitukī — přicházejí, aniž by to mělo nějaký důvod. I zcela negramotnému člověku je díky jeho oddané službě zjeveno transcendentální poznání písem. Totéž uvádějí Vedy. Každému, kdo má plnou víru v Nejvyšší Osobnost Božství a duchovního mistra, je zjeven celý význam védské literatury. Nemusí o to nijak zvlášť usilovat — yogīni, kteří se věnují oddané službě, mají úplné poznání a odříkání. Pokud někomu toto poznání a odříkání schází, znamená to, že není plně zapojen v oddané službě. Závěr je takový, že nikdo si nemůže být jistý vstupem do duchovní oblasti — ať do Pánovy neosobní záře brahmajyoti nebo na vaikuṇṭhské planety v této záři — dokud se neodevzdá lotosovým nohám Nejvyššího Pána. Odevzdané duše se nazývají akuto-bhaya. Nemají pochyby ani strach a mají zaručený vstup do duchovního království.

Zde jsou významná slova mano mayy arpitam, která znamenají “mysl upřená na Mě”. Člověk má upřít svoji mysl na lotosové nohy Kṛṣṇy nebo Jeho inkarnace. Být ustálený v této volnosti je cesta osvobození. Příkladem je Mahārāja Ambarīṣa. Mysl upíral na lotosové nohy Pána, mluvil jen o zábavách Pána, čichal pouze ke květům a lístkům tulasī obětovaným Pánu, chodil jedině do chrámu Pána, své ruce zaměstnával čištěním chrámu, jazykem ochutnával pokrmy obětované Pánu a ušima naslouchal o vznešených zábavách Pána. Takto byly zaměstnané všechny jeho smysly. Nejprve je třeba velice ustáleně a přirozeně soustředit mysl na lotosové nohy Pána. Mysl je pánem smyslů, a když je zaměstnaná, budou zaměstnané i všechny smysly. To je bhakti-yoga. Yoga znamená ovládat smysly. Smysly není možné v pravém slova smyslu ovládnout — jsou neustále vzrušené. Je to stejné jako s dětmi — na jak dlouho je můžete donutit, aby seděly v klidu? To není možné. I Arjuna řekl: cañcalaṁ hi manaḥ kṛṣṇa — “Mysl je neustále vzrušená.” Nejlepším postupem je upřít mysl na lotosové nohy Pána. Mano mayy arpitaṁ sthiram. Se vší vážností se zaměstnávat ve vědomí Kṛṣṇy je nejvyšší úroveň dokonalosti. Všechny činnosti ve vědomí Kṛṣṇy jsou na nejdokonalejší úrovni lidského života.