Bojechtiví materialisté se nebojí válčit ani se svým nejmocnějším nepřítelem, Osobností Božství. Démona velice povzbudilo, když od Varuṇy slyšel o bojovníkovi, který mu mohl být skutečným soupeřem. Dychtivě hledal Nejvyššího Pána, aby ho vyzval k boji, přestože mu Varuṇa předpověděl, že bude-li bojovat s Viṣṇuem, stane se obětí psů, šakalů a supů. Démoni jsou méně inteligentní, a proto se opovažují bojovat také s Viṣṇuem, Jehož jméno je Ajita neboli “ten, kdo je neporazitelný”.

V jedné z předchozích kapitol jsme mluvili o Nejvyšší Osobnosti Božství v inkarnaci kance Varāhy. Když Varāha na Svých klech vynášel potopenou Zemi z vodní hlubiny, velký démon Hiraṇyākṣa se s Ním setkal, napadl Ho a nazval Ho zvířetem. Démoni nechápou inkarnace Pána — myslí si, že Jeho inkarnace ryby, kance nebo želvy jsou pouze velká zvířata. Mají mylné představy o těle Nejvyšší Osobnosti Božství, dokonce i v Pánově lidské podobě, a vysmívají se Jeho přítomnosti v hmotném světě. V Caitanya-sampradāyi se někdy objevuje mylné, démonské pojetí inkarnace Nityānandy Prabhua. Tělo Nityānandy Prabhua je duchovní, ale démoni si myslí, že tělo Nejvyšší Osobnosti je hmotné jako naše. Avajānanti māṁ mūḍhāḥ — lidé, kteří nemají žádnou inteligenci, se vysmívají transcendentální podobě Pána a považují ji za hmotnou.

Śrīdhara Svāmī ve svém komentáři k tomuto verši uvedl, že i když se chtěl démon Nejvyššímu Pánovi v podobě kance vysmívat, ve skutečnosti Ho některými slovy uctíval. Označil Ho například slovem vana-gocaraḥ, což znamená “ten, kdo obývá les”, ale vana-gocaraḥ zároveň znamená “ten, kdo leží na vodě”. Viṣṇu leží na vodě, a proto je to oprávněné oslovení Nejvyšší Osobnosti Božství. Démon také použil slova mṛgaḥ, kterým mimoděk poukázal na to, že Nejvyšší Osobnost vyhledávají velcí mudrci, světci a transcendentalisté. Označil Ho také slovem ajña. Śrīdhara Svāmī říká, že jña znamená “poznání” a neexistuje poznání, které by bylo Nejvyšší Osobnosti Božství neznámé. Nepřímo tedy démon řekl, že Viṣṇu zná vše. Dále Pána označil slovem surādhama. Sura znamená “polobozi” a adhama znamená “Pán všeho, co existuje”. Je Pánem všech polobohů, a to znamená, že je z nich nejlepší, tedy Bůh. Když démon použil výraz “v mé přítomnosti”, jeho skrytý význam byl: “Jsi plně schopen odnést Zemi navzdory mé přítomnosti.” Na svasti yāsyasi — “Nemůžeme očekávat žádné štěstí, pokud laskavě nepřevezmeš tuto Zemi z našeho opatrování.”

Démon použil slova abhavāya, které znamená “pro zabití”. Śrīdhara Svāmī podotýká, že toto “zabití” znamená osvobození, nebo jinými slovy, zabití koloběhu opakovaného zrození a smrti. Pán zabíjí koloběh zrození a smrti a Sám zůstává neviditelný. Činnosti Pánovy vnitřní energie jsou nepochopitelné, ale jakmile ji Pán nepatrně projeví, může Svou milostí osvobodit živou bytost z nevědomosti. Śucaḥ znamená “utrpení” — působením Své vnitřní energie yogamāyi může Pán ukončit utrpení hmotné existence. V Upaniṣadách (Śvetāśvatara Up. 6.8) je řečeno: parāsya śaktir vividhaiva śrūyate. Pro oči obyčejného člověka je Pán neviditelný, ale Jeho energie působí mnoha různými způsoby. Nepřátelsky smýšlející démoni si myslí, že se Bůh skrývá a že jedná prostřednictvím Své mystické síly. Myslí si, že kdyby nalezli Boha, zabili by Ho pouhým pohledem. Takto uvažoval i Hiraṇyākṣa a napadl Pána slovy: “Nesmírně ubližuješ naší společnosti, neboť ses přidal na stranu polobohů a mnoha způsoby zabíjíš naše příbuzné, i když Sám přitom zůstáváš skrytý. Nyní Tě vidím tváří v tvář a nenechám Tě odejít. Zabiji Tě a zachráním své příbuzné před Tvými zlovolnými kouzly.”

Démoni neustále chtějí zabít Boha nejen slovy a filozofií, ale myslí si, že je-li někdo mocný po hmotné stránce, může zabít Boha hmotnými smrtícími zbraněmi. Démoni, jakými byli Kaṁsa, Rāvaṇa a Hiraṇyakaśipu, se považovali za dostatečně mocné na to, aby mohli zabít dokonce i Boha. Démoni nechápou, že Bůh jedná prostřednictvím Svých mnoha různých energií tak úžasně, že je přítomný všude a zároveň zůstává ve Svém věčném sídle, Goloce Vṛndāvaně.

Démoni jsou velice zneklidněni, když oddaní předepsaným způsobem uctívají Pána, jak je to doporučeno v písmech. Ve védské literatuře se začínajícím oddaným radí, aby se věnovali devíti druhům oddané služby, jako je poslouchat a zpívat svaté jméno Boha, neustále na Něj vzpomínat, opakovat na růženci Hare Kṛṣṇa, Hare Kṛṣṇa, Kṛṣṇa Kṛṣṇa, Hare Hare / Hare Rāma, Hare Rāma, Rāma Rāma, Hare Hare, uctívat Pána v podobě Jeho inkarnace Božstva v chrámu a vykonávat různé činnosti vědomí Kṛṣṇy, jejichž cílem je zvýšit počet zbožných lidí, a zajistit tak na světě dokonalý mír. Démoni takové činnosti nesnášejí. Neustále závidí Bohu a Jeho oddaným. Stále hlásají, aby lidé neuctívali Boha v chrámu či kostele, ale aby raději usilovali o hmotný pokrok pro uspokojení smyslů. Když démon Hiraṇyākṣa viděl Pána tváří v tvář, chtěl natrvalo vyřešit situaci tím, že zabije Osobnost Božství svým mocným kyjem. Příklad stromu bez kořene, který démon uvádí, je velice významný. Oddaní přijímají Boha jako kořen všeho. Dávají příklad, že stejně jako je žaludek zdrojem energie pro všechny části těla, Bůh je původním zdrojem veškeré energie, projevené v hmotném i duchovním světě. Zásobovat žaludek potravou je způsob, jak uspokojit všechny části těla, a vědomí Kṛṣṇy neboli vyvíjení lásky ke Kṛṣṇovi je vznešená metoda pro uspokojení zdroje veškerého štěstí. Démon chtěl zničit tento zdroj, protože kdyby ovládl kořen neboli Boha, činnosti Pána a oddaných by automaticky ustaly. Taková situace ve společnosti by se démonovi velice líbila. Démoni vždy touží po bezbožné společnosti, aby se mohli věnovat smyslovému požitku. Podle Śrīdhara Svāmīho tento verš znamená, že až Nejvyšší Osobnost Božství připraví démona o jeho kyj, budou velice spokojeni nejen začínající, ale i staří a moudří oddaní Pána.

Māyāvādský filozof nechápe, Jak může mít Pán nějaké pocity. Pán je spokojený, přednese-li Mu někdo krásnou modlitbu, ale je nespokojený, když někdo popírá Jeho existenci nebo Mu spílá. Māyāvādští filozofové jsou téměř jako démoni, protože popírají existenci Nejvyšší Osobnosti Božství. Říkají, že Bůh nemá žádnou hlavu, žádnou podobu, žádné postavení a žádné nohy, ruce a další části těla. Jinými slovy říkají, že je mrtvý nebo chromý. Všechny tyto mylné představy o Nejvyšším Pánu v Něm vyvolávají nespokojenost — takové ateistické popisy Ho nikdy nemohou potěšit. V tomto případě Pán cítil bolest z bodavých slov démona, ale přesto nejprve zachránil Zemi, aby uspokojil polobohy, Své věčné oddané. Závěr je takový, že Bůh cítí stejně jako my. Je spokojený s našimi modlitbami a nespokojený, když proti Němu mluvíme hrubě. Je však vždy připraven snášet urážky ateistů, když chrání Svého oddaného.

Když Pán vycházel z vody a zachraňoval Zemi, démon Ho urážel a vysmíval se Mu, ale Pán si ho nevšímal, protože si byl dobře vědom Své povinnosti. Ten, kdo si hledí svých povinností, se nemá čeho bát a mocné osobnosti se nebojí posměchu ani urážek nepřátel. Pán se neměl čeho bát, ale přesto byl ke Svému nepříteli milostivý a nechával ho na pokoji. I když zdánlivě utíkal před výzvou k boji, ve skutečnosti toleroval Hiraṇyākṣův posměch pouze proto, aby ochránil Zemi před neštěstím.

Démoni nechápou, jak mohl Nejvyšší Pán zařídit, aby Země plula po vodě, ale pro oddané to není nic zvláštního. Nejen Země, ale i mnoho milionů dalších planet se vznáší ve vzduchu a tuto schopnost dostaly od Pána. Žádné jiné vysvětlení neexistuje. Materialisté mohou vysvětlovat, že planety se vznášejí díky gravitačnímu zákonu, ale gravitační zákon podléhá Nejvyššímu Pánu. To je sdělení Bhagavad-gīty, která Pánovými slovy potvrzuje, že za všemi zákony hmotné přírody, udržováním, tvořením a vývojem všech planetárních systémů — krátce řečeno, za vším — je řízení Pána. Jedině polobozi v čele s Brahmou dokázali ocenit Pánovy činnosti, a proto když viděli Jeho neobyčejnou moc, díky které se Země držela na vodní hladině, zasypali Ho květy, aby projevili svůj obdiv Jeho transcendentálním činnostem.

Pán mohl démona potrestat hned, jak se Mu začal posmívat, ale toleroval ho, aby potěšil polobohy a ukázal jim, že se při vykonávání svých povinností nemají bát démonů. Toleranci tedy projevil hlavně proto, aby zahnal obavy polobohů, kteří by měli vědět, že je Pán vždy ochraňuje. Démonův posměch určený Pánovi byl jako štěkot psů — Pán si ho nevšímal, protože měl úkol zachránit Zemi z vodní hlubiny. Materialističtí démoni neustále vlastní velké množství zlata v různých podobách a myslí si, že mnoho zlata, tělesná síla a popularita je zachrání před zlobou Nejvyšší Osobnosti Božství.

Démoni a ateisté mohou Nejvyšší Osobnost Božství urážet, ale zapomínají, že podléhají zákonům zrození a smrti. Myslí si, že pouhou kritikou existence Nejvyššího Pána a pohrdáním Jeho přísnými přírodními zákony se osvobodí z koloběhu zrození a smrti. V Bhagavad-gītě je však řečeno, že ten, kdo pochopí transcendentální povahu Pána, se může vrátit domů, zpátky k Bohu. Démoni a ateisté se ale nikdy nesnaží pochopit povahu Nejvyššího Pána, a zůstávají proto zapleteni v opakovaném rození a umírání.

Démon měl vědět, že Boha nelze odnikud vyhnat, protože je všeprostupující. Démoni si myslí, že jejich majetek patří jim, ale ve skutečnosti všechno patří Nejvyšší Osobnosti Božství a Pán může každému cokoliv odebrat, kdy se Mu zachce.

Démon může být velkým vojákem a velitelem početné pěchoty, ale v přítomnosti Nejvyšší Osobnosti Božství je bezmocný a odsouzený k smrti. Pán tedy vyzval démona, aby neodcházel a splnil svůj slib, že Ho zabije.

K obyčejným lidem se kobra chová nelítostně, ale pro zaklínače, který ji umí ovládat, je hračkou. Stejně tak démon může být velice mocný v oblasti svého vlivu, ale pro Pána je bezvýznamný. Démon Rāvaṇa se choval krutě k polobohům, ale před Pánem Rāmacandrou se třásl strachy a modlil se ke svému uctívanému božstvu, Pánu Śivovi. Ani to mu však nepomohlo.

Je zde dán příklad dokonalého yogīna, jenž dokáže překonat i smrtelnou ránu, kterou mu zasadí zákony přírody. Když se démon snažil svým mocným kyjem udeřit transcendentální tělo Pána, nemělo to žádný význam, protože Pánovu obratnost nemůže nikdo překonat. Pro pokročilé transcendentalisty neplatí přírodní zákony a neporazí je ani smrtelná rána. Někdy to může vypadat, jako by na yogīna útočila smrt, ale on dokáže překonat Pánovou milostí mnoho takových útoků, aby mohl Pánovi sloužit. Stejně jako Pán existuje působením Své nezávislé energie, oddaní Jeho milostí existují také, aby Mu mohli sloužit.

Haryakṣa je jiné jméno démona Hiraṇyākṣi.

Slovo ilā v tomto verši označuje planetu Zemi. Země se původně nazývala Ilāvṛta-varṣa a za doby vlády Mahārāje Parīkṣita se nazývala Bhārata-varṣa. Název Bhārata-varṣa se ve skutečnosti vztahuje na celou planetu, ale postupem času se zúžil pouze na Indii. Stejně jako se Indie nedávno rozdělila na Pakistán a Hindustán, tak i celá Země byla původně Ilāvṛta-varṣa, ale postupně ji začaly rozdělovat státní hranice.

Boj mezi Pánem, Nejvyšší Osobností Božství, a démonem je přirovnán k zápasu býků o krávu. Planeta Země se také nazývá go neboli kráva. Stejně jako spolu býci zápasí o to, kdo z nich bude mít pohlavní styk s krávou, tak také probíhá neustálý boj mezi démony a Nejvyšším Pánem nebo Jeho zástupcem o vládu nad Zemí. Významné je zde označení Pána slovem yajñāvayava. Neměli bychom si myslet, že Pán má tělo obyčejného kance. Může přijmout jakoukoliv podobu a všechny tyto podoby má věčně. Z Něho pocházejí všechny ostatní podoby. Tuto podobu kance nemůžeme považovat za podobu obyčejného divokého prasete—tělo Pána je ve skutečnosti naplněné yajñou neboli uctíváním a obětmi. Yajña, oběti, jsou určené pro Viṣṇua. Yajña znamená tělo Viṣṇua. Jeho tělo není hmotné, a proto Ho nesmíme považovat za obyčejného kance.

Na Brahmu se v tomto verši vztahuje slovo svarāṭ. Úplná nezávislost se ve skutečnosti týká výhradně Nejvyššího Pána, ale každá živá bytost jakožto nedílná část Pána má nepatrné množství nezávislosti. Toto nepatrné množství nezávislosti má každá živá bytost ve vesmíru, ale Brahmā, který je hlavní živou bytostí, má větší díl nezávislosti než kdokoliv jiný. Je zástupcem Kṛṣṇy, Nejvyšší Osobnosti Božství, a byla mu určena vláda nad veškerým děním ve vesmíru. Pracují pro něho všichni ostatní polobozi, a proto je zde označen slovem svarāṭ. Neustále ho doprovázejí velcí mudrci a transcendentalisté a ti všichni se přišli podívat na zápas mezi démonem a Pánem.

Existují dva druhy živých bytostí — jedni se nazývají surové neboli polobozi a druzí se nazývají asurové neboli démoni. Démoni často uctívají polobohy a na různých příkladech je doloženo, jak díky tomuto uctívání získávají značné schopnosti, které mohou využít pro svůj smyslový požitek. To se později stává příčinou potíží brāhmaṇů, polobohů a dalších nevinných živých bytostí. Démoni mají ve zvyku kritizovat polobohy, brāhmaṇy a nevinné bytosti a jsou pro ně neustále zdrojem strachu. Démon jedná tak, že získá moc od polobohů a pak ji použije proti nim. Je dán příklad jednoho velkého oddaného Pána Śivy, který od něho dostal požehnání, že každému, koho se dotkne rukou, upadne hlava. Jakmile démon získal toto požehnání, chtěl se ihned dotknout hlavy Pána Śivy. To je jejich typické jednání. Oddaní Nejvyšší Osobnosti Božství ovšem nežádají nic pro svůj vlastní smyslový požitek. Dokonce i když jim je nabídnuto osvobození, odmítnou je. Jsou šťastní jednoduše tím, že vykonávají transcendentální láskyplnou službu Pánu.

Když je zabit had, nikdo není nešťastný. Chlapci na vesnicích se baví tím, že chytí hada za ocas, nějakou dobu si s ním hrají a pak ho zabijí. Také Pán mohl zabít démona okamžitě, ale hrál si s ním jako dítě s hadem, než ho zabije. Brahmā ovšem žádal Pána, aby si s démonem nehrál, protože byl podlejší a nebezpečnější než had. Brahmovo přání bylo zabít ho okamžitě a bez otálení.