Zde najdeme dokonalou odpověď na otázku Mahārāje Parīkṣita ohledně toho, jak živá bytost začala svůj hmotný život, přestože se liší od hmotného těla a mysli. Ve své podstatě nemá duše nic společného s hmotným pojetím života, ale pohrouží se do něj díky vlivu vnější energie Pána zvané ātma-māyā. To již bylo vysvětleno v prvním zpěvu v souvislosti s Vyāsadevovou realizací Nejvyššího Pána a Jeho vnější energie. Pán vládne vnější energii a vnější energie vládne vůlí Pána živým bytostem. Živá bytost je podřízena vůli Pána prostřednictvím vlivu Jeho vnější energie, třebaže v čistém stavu je její vědomí čisté. V Bhagavad-gītě (15.15) se potvrzuje totéž: Pán je přítomný v srdci každého a ovlivňuje vědomí i zapomnětlivost všech živých bytostí.

Nyní automaticky vyvstane další otázka: Proč Pán ovlivňuje živou bytost k takovému vědomí a zapomnění? Odpovědí je, že Pán si jasně přeje, aby každá živá bytost měla své čisté vědomí Jeho nedílné části, a byla tak zaměstnána v Jeho láskyplné službě, což je pro ni přirozené; jelikož je však živá bytost zároveň částečně nezávislá, může odmítnout sloužit Pánovi a snažit se být stejně nezávislá jako je On. Všechny neoddané živé bytosti touží po tom, aby byly stejně mocné jako je Pán, i když pro to nemají předpoklady. Živé bytosti jsou vůlí Pána ovlivněny iluzí, protože chtějí být stejné jako On. Je to jako když se člověk chce stát králem, přestože k tomu nemá potřebné kvalifikace — když se živá bytost chce stát Samotným Pánem, je jí umožněno snít o tom, že se z ní stal král. Jako první tedy přichází hříšná touha živé bytosti stát se Pánem a vůlí Pána potom živá bytost zapomene na svůj skutečný život a sní o zemi utopie, kde může napodobovat Pána. Dítě pláče a chce, aby mu matka přinesla měsíc, ale matka mu dá zrcátko, a uspokojí plačící a vyrušující dítě odrazem měsíce. Stejně tak je plačícímu dítěti Pána přenechán odraz skutečného světa neboli hmotný svět, kterému může vládnout jako karmī a pak se ho zklamaně vzdát s touhou splynout s Pánem. Obě tato stádia jsou pouze iluzorními sny. Není třeba zkoumat, kdy živá bytost začala takto toužit. Skutečností však je, že jakmile po tom zatoužila, dostala se na nařízení Pána pod vládu ātma-māyi. Proto živá bytost v hmotných podmínkách sní o tom, že toto je “moje” a toto jsem “já”. Podmíněná duše ve svém snu považuje své hmotné tělo za své “já” nebo se mylně domnívá, že je Pánem a že vše ve spojení s tímto hmotným tělem je “moje”. Mylná představa o tom, co je “já” a “moje”, která živou bytost doprovází život za životem, je tedy pouhý sen a pokračuje tak dlouho, dokud si živá bytost nezačne být čistě vědomá skutečnosti, že je podřízenou nedílnou částí Pána.

V čistém vědomí ovšem žádný takový iluzorní sen neexistuje a živá bytost v tomto stavu nezapomíná, že nikdy není Pánem, ale že je věčně Jeho sluhou v transcendentálním láskyplném vztahu.

Různé podoby živých bytostí jsou různými oděvy, které jim poskytuje iluzorní vnější energie Pána podle kvalit přírody, jichž si chtějí živé bytosti užívat. Vnější, hmotná energie je zastoupena svými třemi kvalitami — dobrem, vášní a nevědomostí. I v hmotné přírodě má tedy živá bytost možnost nezávislé volby a v souladu s touto volbou jí hmotná energie poskytuje různé druhy hmotných těl. Existuje 900 000 druhů těl vodních živočichů, 2 000 000 rostlinných druhů, 1 100 000 červů a plazů, 1 000 000 druhů ptáků, 3 000 000 různých těl zvířat a 400 000 lidských podob. Celkem existuje 8 400 000 druhů těl na různých planetách ve vesmíru a živá bytost se neustále převtěluje podle toho, jaký hledá požitek. Dokonce i v jednom těle prochází živá bytost z dětství do chlapectví, z chlapectví do mládí, z mládí do stáří a ze stáří do jiného těla, které si vytváří svým jednáním. Živá bytost si své tělo vytváří vlastními touhami a vnější energie Pána jí poskytuje přesně takovou podobu, s jakou si může užívat podle svých tužeb v nejvyšší míře. Tygr si chce pochutnávat na krvi jiných zvířat, a hmotná energie mu proto milostí Pána dá tělo tygra, jehož stavba umožňuje pít krev jiného zvířete. Chce-li živá bytost získat tělo poloboha na vyšší planetě, i to může dostat milostí Pána. Je-li však dostatečně inteligentní, pak bude chtít získat duchovní tělo, aby mohla být ve společnosti Pána, a toho se jí také dostane. Živá bytost tedy může plně využít své nepatrné svobody a Pán je tak laskavý, že jí udělí přesně takové tělo, jaké si živá bytost přeje. Toužení živé bytosti je jako snění o zlaté hoře. Člověk ví, co je hora, a ví také, co je zlato, a pouze vlivem jeho touhy se mu zdá o zlaté hoře, ale když jeho sen skončí, vidí před sebou něco jiného. Jakmile se probudí, zjistí, že kolem není žádné zlato ani hora, natož pak zlatá hora.

Různá postavení živých bytostí v hmotném světě v rozmanitých druzích těl se zakládají na mylných představách “já” a “moje”. Karmī považuje tento svět za “moje” a jñānī považuje “já jsem” za vše. Všechna hmotná pojetí politiky, sociologie, lidumilství, dobročinnosti atd., která si podmíněné duše vytvářejí, se zakládají na těchto mylných představách “já” a “moje”, což jsou důsledky silné touhy užívat si hmotného světa. Živá bytost zapomněla na svou skutečnou totožnost a ve jménu socialismu, nacionalismu, rodinné náklonnosti a tak dále se ztotožňuje se svým tělem a také s místem, kde toto tělo získala. Ve společnosti Śukadeva Gosvāmīho a Mahārāje Parīkṣita však mohou být všechna nedorozumění zmatené živé bytosti odstraněna, neboť Śrīmad-Bhāgavatam vše zcela jasně vysvětluje.

Dvě mylná životní pojetí, “já” a “moje”, se vyskytují u dvou tříd lidí. U lidí v nižším stádiu velice převládá pojetí “moje” a ve vyšším stádiu převládá mylné pojetí “já”. Mylné pojetí “moje” můžeme vidět i u zvířat, například u koček a psů, kteří se spolu perou se stejnou myšlenkou: “To je moje.” Totéž mylné pojetí mají i lidé v nižším stádiu lidského života a projevuje se v úvahách ve stylu “to je moje tělo”, “to je můj dům”, “to je moje rodina”, “to je moje kasta”, “to je můj národ”, “to je moje země” atd. S rozvojem spekulativního poznání pak lidé ve vyšším stádiu přeměňují toto mylné pojetí “moje” na pojetí “já jsem” nebo “to všechno jsem já”. Existuje mnoho tříd lidí, které mají totéž mylné pojetí “já” a “moje” v různých odstínech. Skutečný význam pojmu “já” však člověk pochopí jedině tehdy, když bude žít s vědomím “já jsem věčný služebník Pána”. To je čistá podoba vědomí a celá védská literatura nás učí takovému chápání života.

Mylné pojetí “já jsem Pán” nebo “já jsem Nejvyšší” je nebezpečnější než mylné pojetí “to je moje”. I když ve védské literatuře najdeme zmínky o tom, že člověk se má považovat za totožného s Pánem, neznamená to, že člověk může být s Pánem totožný ve všech ohledech. Živá bytost je s Pánem nepochybně v mnoha ohledech totožná, ale z konečného hlediska je Mu podřízená a je věčně určena k tomu, aby uspokojovala Jeho smysly. Pán proto žádá podmíněné duše, aby se Mu odevzdaly. Kdyby živé bytosti nebyly podřízeny svrchované vůli, proč by se měly odevzdávat? Kdyby živá bytost byla totožná s Pánem ve všech ohledech, proč by se dostávala pod vliv māyi? Již mnohokrát jsme rozebírali, že hmotné energii vládne Pán. Tuto vládu Pána nad hmotnou přírodou potvrzuje Bhagavad-gītā (9.10). Může živá bytost, která o sobě prohlašuje, že je na stejné úrovni jako Nejvyšší Bytost, vládnout hmotné přírodě? Pošetilé “já” odpoví, že to dokáže v budoucnosti. I když bychom uznali, že v budoucnosti bude člověk stejně dobrým vládcem hmotné přírody jako je Nejvyšší Bytost, proč je tedy nyní ovládán hmotnou přírodou? Bhagavad-gītā říká, že živá bytost se může osvobodit z nadvlády hmotné přírody tím, že se odevzdá Nejvyššímu Pánovi, ale pokud se neodevzdá, nikdy nebude schopná vládnout hmotné přírodě. Člověk se tedy musí vzdát tohoto mylného pojetí “já” pomocí oddané služby; musí se plně odevzdat transcendentální láskyplné službě Pánu. Chudého člověka bez práce čekají v životě mnohé nesnáze, ale pokud ho vláda zaměstná v nějaké dobré službě, bude ihned šťastný. Popírání svrchovanosti Pána, vládce všech energií, nepřináší žádný užitek. Každý by si měl být naopak věčně vědom skutečnosti, že je věčným služebníkem Pána, a tak najít svou skutečnou slávu. V podmíněném životě je živá bytost služebníkem iluzorní māyi a v osvobozeném stavu je čistým služebníkem Pána. Před započetím oddané služby je nutné zbavit se vlivu kvalit hmotné přírody. Dokud člověk slouží svým mentálním výmyslům, nemůže se zcela zbavit nemoci “to jsem já” a “to je moje”.

Nejvyšší Pravda je neznečištěná iluzorní energií, protože je vládcem této energie. Relativní pravdy mohou být ovlivněny iluzorní energií. Nejvýhodnější pro člověka ovšem je, když stojí tváří obrácen k Nejvyšší Pravdě, jako když stojíme tváří proti slunci. Je-li slunce vysoko na nebi, vše je ozářeno světlem, ale jakmile slunce zapadne, vše zakryje temnota. Stejně tak ten, kdo stojí tváří v tvář Pánovi, je oproštěn od veškeré iluze, ale ten, kdo není v tomto postavení, je v temnotě iluzorní māyi. Bhagavad-gītā (14.26) to potvrzuje následovně:

Člověk by měl tedy s veškerou vážností přijmout vědu o bhakti-yoze, uctívat Pána, oslavovat Pána, naslouchat Śrīmad-Bhāgavatamu z autoritativního zdroje (nikoliv od profesionála, ale od toho, kdo žije učením Bhāgavatamu) a být vždy ve společnosti čistých oddaných. Neměl by se nechat svést pojetím “já” a “moje”. Karmī si libují v pojetí “to je moje” a jñānī je okouzlen pojetím “to jsem já”, ale ani jeden z nich není kvalifikovaný pro osvobození. Śrīmad-Bhāgavatam a také hlavně Bhagavad-gītā jsou písma, která se snaží odstranit mylná pojetí “já” a “moje”, a Śrīla Vyāsadeva je sepsal, aby osvobodil pokleslé duše. Živá bytost musí být na transcendentální úrovni, kde již neexistuje žádný vliv času ani hmotné energie. V podmíněném životě je živá bytost podřízena vlivu času a sní o minulosti, přítomnosti a budoucnosti. Mentální spekulant si myslí, že v budoucnosti překoná vliv času a když získá dostatečné poznání a překoná své ego, stane se Vāsudevem neboli Nejvyšším Pánem. Tato metoda však není dokonalá. K dokonalosti je nutné přijmout Pána Vāsudeva za Nejvyššího ve všech ohledech a nejvyšší dokonalostí poznání je odevzdat se Mu, jelikož On je zdrojem všeho. Pouze s takovým chápáním se člověk může zbavit mylných pojetí “já” a “moje”, což potvrzuje Bhagavad-gītā i Śrīmad-Bhāgavatam. Śrīla Vyāsadeva ve svém Śrīmad-Bhāgavatamu předal všem živým bytostem vědu o Bohu a proces bhakti-yogy a podmíněné duše by měly této velké vědy plně využít.

Ātma-tattva je věda o Bohu a živé bytosti. Slovem ātmā se označuje jak Nejvyšší Pán, tak živá bytost. Nejvyšší Pán se nazývá Paramātmā a živá bytost se nazývá ātmā, brahma nebo jīva. Paramātmā i jīvātmā jsou transcendentální hmotné energii a obě se nazývají ātmā. Śukadeva Gosvāmī tedy tímto veršem jasně vysvětluje pravdu o Paramātmě a jīvātmě, neboť mezi lidmi panuje mnoho mylných představ o těchto záležitostech. Mylným pojetím jīvātmy je ztotožňovat hmotné tělo s čistou duší a mylným pojetím Paramātmy je myslet si, že Paramātmā je na stejné úrovni s živou bytostí. Jakmile se však člověk dostane do styku s bhakti-yogou, oba omyly jsou okamžitě odstraněny, stejně jako na slunečním světle je jasně vidět samotné slunce a všechno, co je sluncem ozářeno. Ve tmě nevidíme ani slunce, ani sebe, ani svět, ale na slunečním světle vidíme slunce, sebe a svět kolem nás. Śrīla Śukadeva Gosvāmī proto říká, že pro očištění obou mylných pojetí Pán ukázal Brahmājīmu Svoji věčnou podobu, neboť byl plně spokojený s jeho upřímným slibem vykonávat bhakti-yogu. Kromě bhakti-yogy se nakonec každá metoda pro realizaci ātma-tattvy neboli vědy o ātmě ukáže být klamná.

V Bhagavad-gītě Pán říká, že jedině za pomoci bhakti-yogy je možné Ho poznat dokonale a pochopit vědu o Bohu. Brahmājī podstoupil velké pokání při vykonávání bhakti-yogy, a tak mohl vidět transcendentální podobu Pána. Jeho transcendentální podoba je naprosto duchovní a vidět Ho je možné pouze zduchovnělým pohledem po náležitém vykonávání tapasyi neboli pokání v souladu se zásadami bhakti-yogy. Podoba Pána, kterou spatřil Brahmā, je zcela odlišná od všech podob, s jakými přicházíme do styku v hmotném světě. Brahmājī se nepodroboval takovému přísnému pokání, jen aby spatřil nějakou hmotně stvořenou podobu. Tím je tedy zodpovězena otázka Mahārāje Parīkṣita ohledně podoby Pána. Podoba Pána je sac-cid-ānanda neboli věčná, plná poznání a blaženosti. Hmotná podoba živé bytosti však není ani věčná, ani plná poznání, ani blažená. To je rozdíl mezi tělem Pána a tělem podmíněné duše. Podmíněná duše ovšem může znovu získat svoji podobu plnou věčného poznání a blaženosti, spatří-li za pomoci bhakti-yogy Nejvyššího Pána.

Podmíněná duše je tedy kvůli nevědomosti uvězněna v mnoha dočasných hmotných podobách. Nejvyšší Pán však žádnou takovou dočasnou podobu nemá. Má vždy věčnou podobu plnou poznání a blaženosti, a to je rozdíl mezi Pánem a živou bytostí. Tento rozdíl může člověk pochopit, začne-li se řídit zásadami bhakti-yogy. Brahmā pak vyslechl od Pána podstatu Śrīmad-Bhāgavatamu ve čtyřech původních verších. Śrīmad-Bhāgavatam tedy není výtvorem mentálních spekulantů. Zvuk Śrīmad-Bhāgavatamu je transcendentální a jeho přednášení je stejně účinné jako přednášení Ved. Námětem Śrīmad-Bhāgavatamu je věda o Pánu a živé bytosti. Pravidelné čtení či naslouchání Śrīmad-Bhāgavatamu také náleží k provádění bhakti-yogy a díky společnosti Śrīmad-Bhāgavatamu můžeme dosáhnout nejvyšší dokonalosti. Jak Śukadeva Gosvāmī, tak Mahārāja Parīkṣit dosáhli prostřednictvím Śrīmad-Bhāgavatamu úplné dokonalosti.

Tento verš předchází vysvětlení transcendentálního charakteru podoby a sídla Pána. Na počátku Śrīmad-Bhāgavatamu již bylo řečeno, že Nejvyšší Absolutní Pravda existuje ve Svém sídle nedotčena iluzorní energií. Boží království tedy není žádný mýtus, ale je skutečně existující oblastí duchovního nebe a transcendentálních planet zvaných Vaikuṇṭhaloky. To bude v této kapitole také vysvětleno.

Poznání o duchovním nebi, které se nachází daleko za hranicemi hmotného nebe, lze získat jedině oddanou službou neboli bhakti-yogou. Pán Brahmā získal své tvůrčí schopnosti rovněž pomocí bhakti-yogy. Brahmājī byl zmaten ohledně stvoření a nemohl ani odhalit zdroj své vlastní existence, ale všechno toto poznání obdržel prostřednictvím bhakti-yogy. Bhakti-yogou můžeme poznat Pána a jakmile poznáme Pána jako Nejvyššího, můžeme poznat všechno ostatní. To je závěr všech Ved. Dokonce i první duchovní mistr ve vesmíru byl osvícen milostí Pána a kdo jiný tedy může dosáhnout dokonalého poznání bez milosti Pána? Jakmile si někdo přeje získat dokonalé poznání o všem, musí se ucházet o milost Pána, neboť jinak to není možné. Hledat poznání vlastním úsilím je naprostá ztráta času.

V sanskrtském jazyce je abeceda souhlásek rozdělena do dvou skupin: na sparśa-varṇy a tālavya-varṇy. Sparśa-varṇy jsou písmena od ka po ma a šestnácté písmeno v této skupině se nazývá ta, zatímco dvacáté první písmeno se nazývá pa. Spojí-li se dohromady, vzniká slovo tapa neboli “odříkání”. Toto odříkání je krásou a bohatstvím brāhmaṇů a životního stádia odříkání. Podle bhāgavatské filozofie je lidský život určen jedině pro tuto tapasyu a pro nic jiného, neboť jedině pomocí odříkání je možné realizovat své vlastní já. Smyslem lidského života je seberealizace a nikoliv smyslový požitek. Tato tapa neboli pokání byla vykonávána od samotného počátku stvoření a jako první ji podstoupil nejvyšší duchovní mistr, Brahmā. Skutečný užitek z lidského života nám přinese jedině tapasya, a nikoliv naleštěná zvířecí civilizace. Zvíře nezná nic než smyslový požitek ve stylu “jez, pij, buď veselý a užívej si”, ale lidské bytosti je dáno podstoupit tapasyu a vrátit se zpátky domů, zpátky k Bohu.

Když byl Pán Brahmā zmatený a nevěděl, jak má vytvořit hmotné projevy ve vesmíru, a sestoupil do vody, aby nalezl správný způsob a také zdroj lotosového květu, na kterém seděl, zaslechl dvakrát zaznít slovo tapa. Vydat se cestou tapasyi je pro upřímného žáka druhým narozením. Slovo upāśṛṇot je velice důležité. Podobné slovo, upanayana, znamená “přivést žáka blíže k duchovnímu mistrovi, aby se vydal na cestu odříkání”. Brahmājī byl tedy takto zasvěcen Pánem Kṛṣṇou a tuto skutečnost sám potvrzuje ve své Brahma-saṁhitě. Pán Brahmā zpívá v každém verši Brahma-saṁhity: govindam ādi-puruṣaṁ tam aham bhajāmi. Nežli byl tedy Brahmā schopen vytvořit celý vesmír, byl zasvěcen Kṛṣṇa-mantrou od Pána Kṛṣṇy Samotného, a tak se stal vaiṣṇavou neboli oddaným. V Brahma-saṁhitě je řečeno, že Brahmā byl zasvěcen do přednášení Kṛṣṇa-mantry o osmnácti písmenech, kterou všeobecně přijímají všichni oddaní Śrī Kṛṣṇy. My následujeme tutéž zásadu, jelikož náležíme k Brahmā-sampradāyi, k přímé učednické posloupnosti, vedoucí od Brahmy k Nāradovi, od Nārady k Vyāsovi, od Vyāsy k Madhvovi Munimu, od Madhvy Muniho k Mādhavendrovi Purīmu, od Mādhavendry Purīho k Īśvarovi Purīmu, od Īśvary Purīho k Pánu Caitanyovi a postupně k Jeho Božské Milosti Bhaktisiddhāntovi Sarasvatīmu, našemu duchovnímu učiteli.

Ten, kdo je takto zasvěcen v učednické posloupnosti, může dosáhnout stejného výsledku a získat také schopnost tvořit. Pronášení této svaté mantry je jediným útočištěm čistého oddaného Pána, který je prostý všech tužeb. Jednoduše touto tapasyou neboli odříkáním dosáhne oddaný Pána úplné dokonalosti, právě jako Brahmā.

Chce-li člověk dosáhnout úspěchu v životě, měl by následovat příkladu Pána Brahmy, prvního živého tvora na počátku stvoření. Po zasvěcení od Nejvyššího Pána začal s pevným odhodláním vykonávat tapasyu, jak mu bylo řečeno, a když nemohl nalézt nikoho než sebe samotného, správně pochopil, že zvuk přicházel od Pána Samotného. Brahmā byl tehdy jedinou živou bytostí — neexistovalo žádné jiné stvoření a nebyl tam nikdo jiný než on. Na počátku prvního zpěvu, v prvním verši první kapitoly Śrīmad-Bhāgavatamu již bylo uvedeno, že Pán zasvětil Brahmu ze srdce. Pán je v nitru každé živé bytosti jako Nadduše a zasvětil Brahmu, protože Brahmā byl ochotný přijmout Jeho zasvěcení. Pán může stejně tak udělit zasvěcení každému, kdo si ho přeje.

Jak již bylo řečeno, Brahmā je původním duchovním učitelem vesmíru, a od té doby, kdy byl zasvěcen Samotným Pánem, sestupuje poselství Śrīmad-Bhāgavatamu učednickou posloupností. Chce-li člověk skutečně pochopit poselství Śrīmad-Bhāgavatamu, musí vyhledat duchovního mistra, který je současným představitelem učednické posloupnosti. Po zasvěcení od pravého duchovního mistra v této posloupnosti by měl člověk začít vykonávat tapasyu odpovídající zásadám oddané služby. Neměl by si ovšem myslet, že je na stejné úrovni jako Brahmā a že ho zasvětil přímo Pán zevnitř, protože v současném věku není nikdo tak čistý jako Brahmā. Postavení Brahmy, který řídí stvoření vesmíru, zastává nejčistší živá bytost, a dokud nejsme takto kvalifikováni, nemůžeme očekávat, že dostaneme přímé pokyny jako Brahmājī. Stejné možnosti však můžeme získat od čistých oddaných Pána, z pokynů písem (zvláště z Bhagavad-gīty a Śrīmad-Bhāgavatamu) a také od pravého duchovního mistra, kterého každá upřímná duše může najít. Pán Samotný se zjevuje jako duchovní mistr tomu, kdo si v srdci upřímně přeje sloužit Pánu. Pravý duchovní mistr, se kterým se upřímný oddaný setká, tedy má být přijímán jako nejdůvěrnější a nejmilovanější představitel Pána. Pokud se někomu dostane vedení takového pravého duchovního mistra, je to nepochybným důkazem toho, že Pán udělil upřímně toužící bytosti Svoji milost.

Pán Brahmā zaslechl mystický zvuk tapa, ale neviděl osobu, která ho pronesla. Přesto pokyn přijal s důvěrou, že je pro něho prospěšný, a na tisíc nebeských let se pohroužil do meditace. Jeden nebeský rok trvá 6 x 30 x 12 x 1000 našich let. Zvuk přijal díky tomu, že měl čistou vizi absolutní povahy Pána; díky tomu nerozlišoval mezi Pánem a Jeho pokynem. Mezi Pánem a zvukovou vibrací, která od Něho přichází, neexistuje žádný rozdíl, ani když Pán není Osobně přítomen. Nejlepší cestou k pochopení Absolutní Pravdy je přijmout takový božský pokyn a Brahmā jako prvotní duchovní mistr každého je žijícím příkladem, jak přijmout transcendentální poznání. Sílu transcendentálního zvuku nikdy nezmenšuje ani zdánlivá nepřítomnost jeho původce. Śrīmad-Bhāgavatam, Bhagavad-gītu nebo jakékoliv jiné zjevené písmo na světě nelze v žádném případě považovat za obyčejný hmotný zvuk, postrádající transcendentální sílu.

Transcendentální zvuk je nutné přijímat z pravého zdroje, přijímat ho jako realitu a pokyny plnit bez váhání. Tajemstvím úspěchu je obdržet zvukovou vibraci z pravého zdroje, od pravého duchovního mistra. Hmotně vytvořený zvuk nemá žádnou sílu, a zdánlivě transcendentální zvuk přijatý od neautorizované osoby také nebude účinný. Člověk by měl být dostatečně kvalifikovaný, aby dokázal rozpoznat tuto transcendentální sílu, a pokud se nám díky patřičnému výběru nebo šťastnou náhodou podaří obdržet transcendentální zvuk od pravého duchovního mistra, cestu osvobození máme zaručenou. Žák musí být ovšem připraven plnit pokyny pravého duchovního mistra, stejně jako Brahmā se řídil pokyny svého duchovního mistra, Samotného Pána. Následovat pokyny pravého duchovního mistra je jedinou povinností žáka a toto je také tajemstvím úspěchu.

Pán Brahmā dokázal ovládnout obě dvě skupiny smyslů — orgány smyslového vnímání a činné smyslové orgány — protože je musel zaměstnat při plnění Pánových pokynů. Ovládnout smysly tedy znamená zaměstnat je v transcendentální službě Pánu. Pánovy pokyny sestupují učednickou posloupností přes pravého duchovního mistra, a řídit se pokyny pravého duchovního mistra tedy znamená skutečně ovládat smysly. Jelikož Brahmājī vykonával odříkání s plnou vírou a upřímností, získal takovou moc, že se stal stvořitelem vesmíru, a jelikož dosáhl takové moci, je označován jako nejlepší tapasvī.

Obtíže, kterým se Brahmā podrobil při vykonávání pokání, byly jistě v souladu s oddanou službou (bhakti). Jinak by nebylo možné, aby Brahmājī spatřil Vaikuṇṭhu neboli svalokam, osobní sídlo Pána. Vaikuṇṭhské planety, na kterých sídlí Nejvyšší Pán, nejsou oproti představám impersonalistů žádné mýty ani hmotná iluze. Realizace transcendentálního sídla Pána je však možná jedině prostřednictvím oddané služby, a proto se na tyto planety mohou dostat pouze oddaní. Vykonávat pokání s sebou nepochybně přináší mnoho obtíží. Jestliže však člověk obětuje své pohodlí a vystaví se mnohým obtížím při vykonávání bhakti-yogy, stanou se již od samotného počátku zdrojem jeho transcendentálního štěstí, zatímco obtíže spojené s pokáním v jiných metodách seberealizace (jñāna-yoga, dhyāna-yoga atd.), které nevedou k realizaci Vaikuṇṭhy, zůstávají pouze utrpením a ničím jiným. Mlácení prázdného obilí nepřináší žádný užitek a podobně neplyne žádný užitek z jiných strastiplných pokání než je bhakti-yoga, která je výlučně zaměřená na seberealizaci.

Když Brahmā seděl na lotosovém květu vyrůstajícím z břicha transcendentální Osobnosti Božství, prováděl skutečnou bhakti-yogu. Brahmājī dokázal potěšit Pána a Pán mu také s potěšením ukázal Své vlastní sídlo. Śrīla Jīva Gosvāmī ve svých poznámkách ke Śrīmad-Bhāgavatamu zvaných Krama-sandarbha cituje védský odkaz z Garga Upaniṣady. Je tam řečeno, že Yājñavalkya popisoval transcendentální sídlo Pána Gārgīmu a že toto sídlo Pána se nachází nad nejvyšší planetou ve vesmíru, nad Brahmalokou. Pro méně inteligentní třídu lidí s nedostatečným poznáním zůstává toto sídlo Pána pouhým mýtem, přestože je jeho existence jasně popsaná ve zjevených písmech jako je Bhagavad-gītā a Śrīmad-Bhāgavatam. V tomto verši je velice důležité slovo sva-dṛṣṭavadbhiḥ. Ten, kdo skutečně realizoval své vlastní já, realizuje svou skutečnou transcendentální podobu. Neosobní realizace vlastního já a Nejvyššího není úplná, protože je pouhou negací hmotného pojetí osobnosti. Nejvyšší Pán i Jeho oddaní jsou transcendentální osobnosti a nemají hmotná těla. S hmotným tělem se pojí pět zdrojů utrpení: nevědomost, hmotné pojetí, připoutanost, nenávist a sklon k hmotnému požitku. Dokud je člověk pod vlivem těchto pěti zdrojů hmotného utrpení, nemůže v žádném případě vstoupit na Vaikuṇṭhaloky. Neosobní pojetí vlastního já je pouhou negací hmotné osobnosti a je velice vzdálené od pozitivního pojetí osobní podoby. Charakteristiky osobností transcendentálního světa budou popsány v následujících verších. Brahmājī rovněž popsal nejvyšší vaikuṇṭhskou planetu jako Goloku Vṛndāvanu, kde se Pán těší Svým zábavám, při kterých pase transcendentální krávy surabhi a je obklopen stovkami a tisíci bohyní štěstí.

V tomto verši je rovněž potvrzen výrok z Bhagavad-gīty: yad gatvā na nivartante tad dhāma paramaṁ mama. Param znamená “transcendentální Brahman”. Sídlo Pána je tedy také Brahman a neliší se od Nejvyšší Osobnosti Božství. Pán je známý jako Vaikuṇṭha a Jeho sídlo je také známé jako Vaikuṇṭha. Takto realizovat a uctívat Vaikuṇṭhu může ten, kdo má transcendentální tělo s transcendentálními smysly.

Zde je stejně jako v Bhagavad-gītě v krátkosti popsáno Boží království neboli oblast vaikuṇṭhského nebe, která se nazývá tripād-vibhūti a je třikrát větší nežli hmotné vesmíry. Tento vesmír, obsahující mnoho miliard hvězd a planet, je jedním z miliard takových vesmírů, které se společně nacházejí uvnitř mahat-tattvy. Všechny tyto milióny a miliardy vesmírů dohromady však tvoří pouze jednu čtvrtinu celého stvoření Pána. Nad tímto nebem se nachází duchovní nebe s duchovními planetami jménem Vaikuṇṭhy, které společně tvoří tři čtvrtiny úplného stvoření Pána. Božích stvoření je vždy nekonečné množství. Člověk nedokáže spočítat ani listy na jednom stromě nebo vlasy na své hlavě. Pošetilí lidé si o sobě ovšem vždy povýšeně myslí, že se stali Samotným Bohem, přestože nedokáží stvořit ani jeden chlup na svém těle. Člověk může vynalézt mnoho úžasných dopravních prostředků, ale i kdyby se pomocí svých raket dostal na Měsíc, nemohl by tam zůstat. Rozumně uvažující člověk proto není nikdy namyšlený jako kdyby byl Pánem vesmíru a podřizuje se pokynům védské literatury, což je nejsnadnější způsob, jak získat poznání o transcendenci. Musíme tedy využít autority Śrīmad-Bhāgavatamu a tímto způsobem poznat povahu a složení transcendentálního světa nad hmotným nebem. V duchovním nebi neexistují hmotné kvality, zvláště kvality nevědomosti a vášně. Kvalita nevědomosti v živé bytosti neustále probouzí chtíč a různé žádosti, a to znamená, že na Vaikuṇṭhalokách jsou živé bytosti těchto dvou věcí zbaveny. Jak potvrzuje Bhagavad-gītā, od žádosti a nářku se člověk osvobodí na životní úrovni brahma-bhūta. Všichni obyvatelé vaikuṇṭhských planet jsou tedy živými bytostmi na úrovni brahma-bhūta, čímž se liší od světských tvorů, kteří jsou všichni ovlivněni nářkem a žádostmi. Jestliže člověk v hmotném světě není pod vlivem kvalit nevědomosti a vášně, znamená to, že se nachází v hmotné kvalitě dobra. Dobro v hmotném světě je však čas od času znečištěno příměsemi kvalit vášně a nevědomosti. Na Vaikuṇṭhaloce existuje pouze čisté dobro.

Atmosféra Vaikuṇṭhy je zcela prosta iluzorního vlivu vnější energie. I když iluzorní energie je také nedílnou částí Nejvyššího Pána, je od Něho odlišná. Není ovšem neskutečná, jak tvrdí monističtí filozofové. Provaz považovaný za hada může být pro někoho iluzí, ale provaz je skutečnost a had je také skutečnost. Iluze vody na vyprahlé poušti může být iluzí pro nevědomé zvíře, hledající vodu na poušti, ale poušť i voda jsou skutečností. Hmotné stvoření Pána tedy může být iluzí pro neoddaného, ale pro oddaného je i hmotné stvoření Pána skutečností, protože je to projev Jeho vnější energie. To však není jediná energie Pána. Pán má rovněž Svoji vnitřní energii, která vytváří jiné stvoření, svět Vaikuṇṭhalok, kde neexistuje nevědomost, vášeň, iluze, minulost, přítomnost ani budoucnost. Člověk s nedostatečným poznáním možná není schopen pochopit existenci vaikuṇṭhských planet a podobných věcí, ale to neznamená, že neexistují. Žádná kosmická loď zatím na tyto planety nedoletěla, ale to ještě nevyvrací jejich existenci, která je jasně potvrzena ve zjevených písmech.

Śrīla Jīva Gosvāmī cituje z Nārada-pañcarātry, kde se píše, že transcendentální svět neboli vaikuṇṭhská atmosféra má transcendentální vlastnosti. Tyto transcendentální kvality, jež jsou zjeveny prostřednictvím oddané služby Pánu, se liší od hmotných kvalit nevědomosti, vášně a dobra. Těchto kvalit nemůže dosáhnout nikdo z neoddaných. V Padma Purāṇě, Uttara-khaṇḍě, je řečeno, že nad jednou čtvrtinou Božího stvoření se nachází svět zbývajících tří čtvrtin. Hranicí mezi hmotným a duchovním světem je řeka Virajā a nad touto Virajou, která je řekou transcendentálního potu z těla Pána, jsou tři čtvrtiny Božího stvoření. Tato část nikdy nezaniká, je věčná, nerozrušená, neomezená a životní podmínky jsou zde na nejdokonalejší úrovni. V Sāṅkhya-kaumudī je řečeno, že čisté dobro neboli transcendence je pravým opakem hmotných kvalit. Všechny živé bytosti se tam věčně a bez ustání sdružují s Pánem a Pán je hlavní a nejdůležitější bytostí. Také v Āgama Purāṇách je transcendentální svět popsán následovně: Pánovi společníci mohou svobodně jít na kterékoliv místo v Jeho stvoření nemajícím hranic, neboť oblast tří čtvrtin Pánova stvoření je neomezená, a společnost Pána zde nemá ani počátek, ani konec.

Můžeme z toho vyvodit závěr, že v duchovním světě, kde neexistují hmotné kvality nevědomosti a vášně, nepřipadá v úvahu stvoření ani zničení. V hmotném světě je vše stvořeno a vše zničeno a život mezi stvořením a zničením je tam dočasný. V transcendentální oblasti neexistuje žádné stvoření a zničení, a život je tam proto neomezeně věčný. V transcendentálním světě je vše nekonečné, plné poznání a blaženosti a nic nepodléhá zániku. Jelikož tam nic nezaniká, není tam žádná minulost, současnost a budoucnost z hlediska času. V tomto verši je jasně řečeno, že v duchovním světě nepůsobí vliv času. Celý hmotný svět je projevem akcí a reakcí hmotných prvků, a proto v něm působí vliv času v podobě minulosti, současnosti a budoucnosti. V transcendentálním světě ovšem žádné takové akce a reakce v podobě příčin a důsledků neexistují, a proto tam nedochází k šesti hmotným změnám: zrození, růstu, trvání, přeměně, rozkladu a zničení. Duchovní svět je čistým projevem Pánovy energie, kde nepůsobí iluze, se kterou se setkáváme zde v hmotném světě. Veškerý život na Vaikunṭhě je důkazem, že každý je tam následovníkem Pána. Pán je tam hlavním vůdcem, se kterým o Jeho vůdčí postavení nikdo nesoupeří, a všichni jsou Jeho stoupenci. Ve Vedách je proto potvrzeno, že Pán je hlavní vůdce a všechny ostatní živé bytosti jsou Mu podřízeny, neboť jedině Pán uspokojuje všechny potřeby všech ostatních živých bytostí.

Všichni obyvatelé Vaikuṇṭhalok jsou osobnosti mající duchovní těla, která nenajdeme nikde v hmotném světě. Popisy jejich tělesných rysů můžeme najít pouze ve zjevených písmech jako je Śrīmad-Bhāgavatam. Neosobní popisy transcendence v písmech pouze naznačují, že tělesné rysy obyvatel Vaikuṇṭhalok nelze spatřit v žádné části hmotného vesmíru. Stejně jako lidé z různých částí téže planety mají odlišné tělesné rysy, a těla obyvatel různých planet se také vzájemně liší, tak i tělesné rysy obyvatel Vaikuṇṭhalok jsou zcela jiné, než jaké se vyskytují v hmotném vesmíru. Od obyvatel hmotného světa se liší například tím, že mají čtyři ruce.

Někteří obyvatelé Vaikuṇṭhalok dosáhli osvobození sārūpya, což znamená, že mají stejné tělesné rysy jako Osobnost Božství. Diamant vaidūrya je určen zvláště pro Osobnost Božství, ale ti, kteří dosáhli osvobození sārūpya a získali stejnou tělesnou podobou jako má Pán, mohou mít tyto diamanty i na svém těle.

Ukazuje se, že na vaikuṇḥských planetách existují rovněž třpytivě zářící letadla, v nichž létají velcí oddaní Pána se ženami nebeské krásy, která je oslnivá jako blesk. Kromě letadel tam jsou jistě i jiné dopravní prostředky, které se však nepodobají strojům, jaké známe z tohoto světa. Jelikož v duchovním světě má vše stejnou povahu, která se zakládá na věčnosti, blaženosti a poznání, tato letadla a ostatní dopravní prostředky jsou téže kvality jako Brahman. Přestože tam není nic než Brahman, nikdo by se neměl mylně domnívat, že je tam pouze prázdno a žádná rozmanitost. Takové uvažování je pouze známkou nedostatečného poznání. Vedle letadel, žen a mužů tam musí být i města a domy a všechno ostatní, co je nutné pro život na těchto planetách. Do transcendentálního světa nemůžeme vnášet své nedokonalé představy z tohoto světa a zcela opomíjet duchovní povahu vaikuṇṭhské atmosféry, která je zcela oproštěna od vlivu času atd., jak bylo popsáno výše.

Když hovoříme o králi, přirozeně chápeme, že ho doprovázejí jeho důvěrní společníci jako je jeho tajemník, osobní sekretář, pobočník, ministři a rádci. Stejně tak když vidíme Pána, vidíme Ho s Jeho různými energiemi, společníky, důvěrnými služebníky atd. Nejvyšším Pánem, který je vůdcem všech živých bytostí, Pánem všech oddaných, Pánem všeho bohatství, Pánem obětí a tím, kdo si užívá všeho v celém Svém stvoření, tedy není jenom Samotná Nejvyšší Osobnost Božství. Patří k Němu také Jeho bezprostřední společníci, kteří Ho vždy obklopují a kteří jsou všichni zaměstnáni v Jeho láskyplné transcendentální službě.

V Padma Purāṇě, Uttara-khaṇḍě, je plný popis yoga-pīṭhu neboli místa, kde Pán poskytuje společnost Svým věčným oddaným. Na tomto yoga-pīṭhu sedí u lotosových nohou Pána osobnosti náboženství, poznání, bohatství i odříkání. Osobně tam jsou přítomné čtyři Vedy—Ṛk, Sāma, Yajur a Atharva — jako Jeho rádci. Je tam také všech šestnáct energií, vedených Caṇḍou. Caṇḍa a Kumuda jsou první dva vrátní, u prostředních dveří stojí vrátní Bhadra a Subhadra a u posledních dveří je Jaya a Vijaya. Jsou tam i jiní vrátní, kteří se jmenují Kumuda, Kumudākṣa, Puṇḍarīka, Vāmana, Śaṅkukarṇa, Sarvanetra, Sumukha atd. Pánův palác je bohatě vyzdoben a všichni uvedení vrátní ho ochraňují.

Pán přirozeně oplývá šesti vznešenými vlastnostmi. Je nejbohatší, nejmocnější, nejslavnější, nejkrásnější, má největší poznání a dokáže si také nejvíce odříkat. Co se týče Jeho hmotných tvůrčích energií, slouží Mu čtyři energie: prakṛti, puruṣa, mahat-tattva a ego; dále Mu slouží šestnáct energií: pět prvků (země, voda, vzduch, oheň a éter), pět orgánů smyslového vnímání (oči, uši, nos, jazyk a kůže), pět činných smyslových orgánů (ruce, nohy, žaludek, vyměšovací otvor a genitálie) a mysl. Pět energií, o kterých je zmínka v tomto verši, zahrnuje smyslové objekty: tvar, chuť, pach, zvuk a dotek. Všech těchto dvacet pět energií slouží Pánovi v hmotném stvoření a všechny Mu slouží také osobně. Dále Mu podléhá osm bezvýznamných schopností aṣṭa-siddhi, o které usilují yogīni, aby mohli dočasně panovat hmotné přírodě — všechny tyto síly Pán vlastní zcela přirozeně, aniž by o ně musel usilovat. Proto je Nejvyšším Pánem.

Živá bytost může díky přísnému pokání a tělesným cvikům dočasně získat nějakou úžasnou schopnost, ale tím se z ní nestane Nejvyšší Pán. Nejvyšší Pán je díky Své vlastní energii mocnější než jakýkoliv yogī, neomezeně učenější než jakýkoliv jñānī, neomezeně bohatší než jakýkoliv boháč, neomezeně krásnější než jakákoliv krásná živá bytost a neomezeně štědřejší než jakýkoliv dobrodinec. Stojí nade všemi — nikdo Mu není roven a nikdo není větší než On. Nikdo nemůže žádným pokáním či pomocí jógových cviků dosáhnout Jeho úrovně dokonalosti v žádné z výše uvedených kategorií. Každý yogī závisí na Jeho milosti. Díky Své nezměrné velkorysosti a dobročinnosti může yogīnům udělit nějaké dočasné schopnosti, po kterých touží, ale Svým čistým oddaným, kteří od Něho nechtějí nic než transcendentální službu, je tak nakloněn, že jim výměnou za jejich čistou službu dává Sám Sebe.

Na začátku Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno, že toto velké písmo je určené pro paramahaṁsy. Paramo nirmatsarāṇāṁ satām — Śrīmad-Bhāgavatam je určen pro lidi, kteří neznají zlomyslnost. Počátkem veškeré zlomyslnosti v podmíněném životě je zlomyslnost vůči Nejvyšší Osobnosti Božství. Existence Osobnosti Božství je skutečností uznávanou ve všech zjevených písmech a zvláště Bhagavad-gītā pojednává o osobním rysu Nejvyššího Pána — v poslední části tohoto velkého díla je dokonce zdůrazněno, aby se člověk odevzdal Osobnosti Božství, chce-li se zbavit všeho utrpení. Lidé z bezbožných kruhů bohužel nevěří v Osobnost Božství a každý se chce stát Bohem sám, aniž by k tomu měl jakékoliv kvalifikace. Tato zlomyslná závist se v podmíněné duši stupňuje až do stádia, kdy chce člověk splynout s Pánem. Ani ti největší empiričtí filozofové, kteří spekulují o splynutí s Pánem, se tedy nemohou stát paramahaṁsy, jelikož jsou závistiví. Životního stádia paramahaṁsa mohou dosáhnout pouze ti, kteří jsou stálí ve vykonávání bhakti-yogy. Tato bhakti-yoga začíná pevným přesvědčením, že jednoduše vykonáváním oddané služby Pánu s transcendentální láskou a oddaností může být člověk povýšen do stádia nejvyšší životní dokonalosti. Brahmājī věřil v tuto moc bhakti-yogy; měl také důvěru v Pánův pokyn, aby vykonával tapasyu, a věnoval se velkému pokání, kterým dosáhl velikého úspěchu, neboť mohl osobně spatřit Vaikuṇṭhaloky a dokonce i Pána Samotného. Nikdo nemůže dospět do Pánova sídla mechanickými prostředky — pomocí mysli nebo nějakých strojů. Vaikuṇṭhalok je však možné dosáhnout jednoduše vykonáváním bhakti-yogy, jelikož Pána lze realizovat jedině pomocí bhakti-yogy. Brahmājī ve skutečnosti seděl na svém lotosovém květu a jelikož se věnoval bhakti-yoze, mohl spatřit veškerou rozmanitost Vaikuṇṭhalok, Nejvyššího Pána i Jeho společníky.

Podle vzoru Pána Brahmy může ještě i dnes kdokoliv dosáhnout stejné dokonalosti, bude-li následovat cestu paramahaṁsy, jak se doporučuje v tomto verši. Pán Caitanya rovněž doporučil tuto metodu seberealizace pro lidi současného věku. Nejprve by měl člověk s plným přesvědčením věřit v Osobnost Božství Śrī Kṛṣṇu, a potom by měl o Něm naslouchat ze Śrīmad Bhagavad-gīty a později ze Śrīmad-Bhāgavatamu, aniž by se Ho snažil poznat pomocí spekulativní filozofie. Má naslouchat od osobnosti, jejíž život je zosobněním Bhāgavatamu a nikoliv od profesionála nebo od karmīho, jñānīho či yogīna. To je tajemství, jak se naučit této vědě. Člověk nemusí být v životním stádiu odříkání; může zůstat ve svém současném životním postavení, ale musí vyhledat pomoc skutečného oddaného Pána a naslouchat od něho transcendentálnímu poselství Pána s vírou a přesvědčením. To je cesta paramahaṁsy, která je doporučena v tomto verši. Jedním z mnoha svatých jmen Pána je ajita neboli “ten, Jehož nikdy nikdo nepřemůže”. Nejvyššího Pána však může přemoci cesta paramahaṁsy, jak prakticky realizoval velký duchovní mistr Brahmā. Pán Brahmā tuto paramahaṁsa-panthāḥ osobně doporučil následujícími slovy:

“Ó Kṛṣṇo, můj Pane, oddaný, který zavrhuje cestu empirické filozofické spekulace, zaměřenou ke splynutí s existencí Nejvyššího, který se zaměstnává nasloucháním o Tvé slávě a činnostech od pravého sādhua neboli světce a který žije čestným životem podle svého předepsaného zaměstnání ve společnosti, si může vydobýt Tvoje sympatie a milost, přestože jsi ajita neboli nepřemožitelný.” (Bhāg. 10.14.3) Taková je cesta paramahaṁsů, kterou osobně následoval Pán Brahmā a kterou později doporučil všem, kteří chtějí dosáhnout dokonalosti života.

Stvoření hmotného světa není nahodilé ani bezmyšlenkovité. Věčně podmíněné živé bytosti (nitya-baddha) takto dostávají možnost se osvobodit pod vedením Pánova zástupce jako je Brahmā. Pán poučil Brahmu o védském poznání a chtěl, aby ho rozšířil mezi podmíněnými dušemi. Podmíněné duše zapomněly na svůj vztah k Pánu, a proto je potřeba, aby Pán stvořil hmotný svět a šířil védské poznání. Brahmā má velkou zodpovědnost za osvobození podmíněných duší, a proto je Pánu velice drahý.

Brahmā také plní svou povinnost velice dokonalým způsobem — nejen že tvoří živé bytosti, ale také zvětšuje počet svých následovníků, kteří se starají o nápravu pokleslých duší. Jeho škola se nazývá Brahma-sampradāya a všichni její členové se dodnes snaží vést pokleslé duše zpátky domů, k Bohu. Jak je uvedeno v Bhagavad-gītě, Pán velice touží po tom, aby se Jeho nedílné části vrátily. Nikdo Mu není dražší než ten, kdo se ujme tohoto úkolu a snaží se přivést pokleslé duše zpátky k Bohu.

Existuje mnoho odpadlíků od Brahma-sampradāyi, kteří pouze způsobují, že lidé stále více zapomínají na Pána a stále více se zaplétají do hmotné existence. Takové osoby svým jednáním Pána nikdy nepotěší. Pán je proto posílá stále hlouběji do temných oblastí hmotného světa, a tak těmto závistivým démonům znemožňuje poznat Jeho osobnost.

Všichni, kteří káží misi Pána v Brahma-sampradāyi, jsou Mu vždy velice drazí a Pán, který je s těmito kazateli autorizované bhakti spokojen, jim potěšeně potřásá rukou.

Existují dva druhy pokání: cílem jedněch je smyslový požitek a cílem druhých je seberealizace. Existuje také mnoho falešných mystiků, kteří se podrobují přísným pokáním pro vlastní uspokojení, a dále jsou tu jiní, kteří svým přísným pokáním chtějí uspokojit smysly Pána. Například pokání, kterého bylo zapotřebí pro objevení jaderných zbraní, Pána jistě nepotěšilo, protože takové pokání není nikdy uspokojivé. Zákon přírody je, že každý musí zemřít, a pokud něčí pokání urychluje proces umírání, nepřináší to Pánovi žádné uspokojení. Pán chce, aby každá Jeho nedílná část dosáhla věčného života a blaženosti, aby se vrátila domů k Bohu, a celé hmotné stvoření je určeno k tomuto cíli. Brahmā se podrobil přísným pokáním právě za tímto účelem. Chtěl se naučit tvořit a uspokojit Pána, a jelikož Pána jeho pokání velice potěšilo, obdařil Brahmu védským poznáním. Konečným cílem védské moudrosti je poznat Pána a nemá se jí zneužívat k jiným účelům. Ti, kteří využívají védského poznání k jakýmkoliv jiným cílům, se nazývají kūṭa-yogīni neboli falešní transcendentalisté, kteří si ničí životy podřadnými motivy.

Konečnou realizací Nejvyšší Pravdy je dokonale poznat Pána a shlédnout Ho tváří v tvář. Realizace neosobního Brahmanu a lokalizované Paramātmy, jakožto různých rysů Osobnosti Božství, není konečná a jakmile člověk realizuje Nejvyššího Pána, není zapotřebí provádět taková pokání. Dalším krokem je začít oddaně sloužit Pánu pro Jeho uspokojení. Znamená to, že ten, kdo pochopil Nejvyššího Pána, a spatřil Ho na vlastní oči, dosáhl veškeré dokonalosti, neboť tento nejvyšší stupeň poznání již vše zahrnuje. Impersonalisté a falešní mystici ovšem takového stavu nikdy nedosáhnou.

Nejvyšší dokonalostí života je poznat Pána a na vlastní oči Ho spatřit, což je možné pouze Jeho milostí. Může toho dosáhnout každý, kdo je ochoten oddaně sloužit Pánu podle příkazů zjevených písem, která jsou autorizovaná a uznávaná pravými ācāryi neboli duchovními mistry. Například Bhagavad-gītā je uznávaným védským písmem, které doporučují všichni velcí ācāryové jako je Śaṅkara, Rāmānuja, Madhva, Caitanya, Viśvanātha, Baladeva, Siddhānta Sarasvatī a mnoho dalších. V Bhagavad-gītě vyzývá Śrī Kṛṣṇa, Osobnost Božství, aby na Něho člověk vždy myslel, byl vždy Jeho oddaným, uctíval vždy pouze Jeho a vždy se Mu klaněl. Každý, kdo takto jedná, se zcela jistě vrátí domů, zpátky k Bohu. Stejné poučení najdeme i na jiných místech — člověk se má vzdát všeho ostatního zaměstnání a bez váhání se má plně odevzdat Pánovi, který Svému oddanému poskytne veškerou ochranu. To je tajemství, jak dosáhnout nejvyšší dokonalosti. Brahmā přesně dodržoval tyto zásady bez jakéhokoliv pocitu nadřazenosti, a tak dosáhl nejvyššího stupně dokonalosti, neboť osobně poznal sídlo Pána a Pána Samotného se vším Jeho bohatstvím. Nejvyšší dokonalostí není ani realizace neosobní záře, která vychází z Pánova těla, ani realizace Paramātmy. Významné je v tomto verši slovo manīṣita. Každý je právem či neprávem pyšný na svoji takzvanou učenost. Pán však říká, že nejvyšším stupněm učenosti je znát Jeho a Jeho sídlo, které je prosté veškeré iluze.

Jediným pokáním, prostřednictvím kterého může člověk vidět Osobnost Božství tváří v tvář, je oddaná služba Pánu, neboť jedině ten, kdo Pánovi oddaně slouží s transcendentální láskou, s Ním může přijít do styku. Toto pokání je vnitřní energií Pána a neliší se od Něho. Působení vnitřní energie Pána se projevuje tím, že člověk ztrácí zájem o hmotný požitek. Živé bytosti jsou uvězněny v hmotném světě kvůli své touze panovat, ale oddanou službou Pánu se mohou tohoto požitkářského sklonu zbavit. Oddaní se zcela přirozeně nezajímají o světský požitek a tato odpoutanost je výsledkem dokonalého poznání. Pokání v oddané službě tedy zahrnuje poznání a odpoutanost, což jsou projevy transcendentální energie.

Chceme-li se vrátit domů, zpátky k Bohu, nemůžeme si užívat iluzorního hmotného bohatství. Ten, kdo neví nic o transcendentální blaženosti ve společnosti Pána, si pošetile přeje užívat si dočasného hmotného štěstí. V Caitanya-caritāmṛtě je řečeno, že chce-li někdo upřímně vidět Pána a zároveň si chce užívat tohoto hmotného světa, pak je blázen. Ten, kdo chce zůstat zde, v hmotném světě, a věnovat se hmotnému požitku, nemá co dělat ve věčném Božím království. Pán takovému pošetilému oddanému pomáhá tím, že mu odebere veškeré jeho hmotné vlastnictví. Snaží-li se znovu dosáhnout svého dřívějšího postavení, milostivý Pán mu znovu vše odebere. Jeho opakované neúspěchy způsobí, že bude velice nepopulární u svých příbuzných a přátel. Příbuzní a přátelé v hmotném světě ctí toho, komu se vždy daří jakýmikoliv prostředky získat peníze a majetek. Pošetilý oddaný Pána je tak Jeho milostí doslova donucen k odříkání a nakonec pocítí dokonalé štěstí ve službě Pánu. Odříkání v oddané službě Pánu, ať již dobrovolné, či z donucení, je tedy nezbytné pro dosažení dokonalosti a je Pánovou vnitřní energií.

Nikdo ovšem nemůže vykonávat pokání v podobě oddané služby, aniž by se zcela zbavil všech svých hříchů. Jak je řečeno v Bhagavad-gītě, uctíváním Pána se může zaměstnat pouze člověk zcela osvobozený od všech hříšných reakcí. Brahmājī byl bezhříšný, a proto se s vírou řídil Pánovou radou “tapa, tapa”, a Pán, kterého jeho pokání uspokojilo, mu za odměnu splnil jeho přání. Pána tedy může potěšit jedině pokání spojené s láskou, a jedině tak lze získat Jeho úplnou milost. Pán dává pokyny bezhříšným a bezhříšný oddaný dosáhne nejvyšší životní dokonalosti.

Ten, kdo vykonává pokání, musí být odhodlán vrátit se domů, zpátky k Bohu, a musí být připraven podstoupit pro to všemožné těžkosti. I pro hmotný blahobyt a dobrou pověst se musí člověk podrobit přísnému pokání; jinak se nikdo nemůže stát významnou osobností v tomto hmotném světě. Proč je tedy nutné přísné pokání pro dosažení dokonalosti v oddané službě? Bezstarostný život a dosažení dokonalé transcendentální realizace nejdou dohromady. Pán je chytřejší než jakákoliv jiná živá bytost, a chce proto vidět, jak je Jeho oddaný obětavý ve své oddané službě. Oddaný obdrží svůj pokyn od Pána buď přímo, nebo prostřednictvím pravého duchovního mistra, a tím, že se ho snaží splnit, třebaže to může být velice náročné, vykonává přísný druh pokání. Každý, kdo se důsledně drží této zásady, jistě dosáhne úspěchu a obdrží milost Pána.

Bhagavad-gītā potvrzuje, že Pán se nachází v srdci každého jako svědek, a je tudíž svrchovaným vládcem a schvalovatelem. Svrchovaným vládcem nemůže být samotná živá bytost, která si užívá plodů svého jednání, protože bez svolení Pána si nikdo nemůže užívat. Například notorický alkoholik musí v oblasti prohibice požádat pověřenou autoritu, která posoudí jeho případ a přidělí mu jen určité množství alkoholu. Stejně tak celý hmotný svět je plný mnoha alkoholiků, neboť každá živá bytost má určitou představu, jak si chce užívat, a velice silně touží po splnění svých tužeb. Všemocný Pán, který je k živé bytosti stejně laskavý jako otec ke svému synovi, plní její touhy a umožňuje jí dosáhnout jejího dětinského uspokojení. Živá bytost se svými představami o smyslovém požitku si ve skutečnosti neužívá, ale jen zbytečně slouží rozmarům svého těla bez jakéhokoliv prospěchu. Alkoholik ze svého pití nikdy nic nezíská, ale jelikož se stal služebníkem svého notorického zlozvyku a nechce se ho zbavit, milostivý Pán mu dává všechny možnosti, aby mohl své touhy naplnit.

Impersonalisté doporučují netoužit po ničem a jiní doporučují zapudit všechny touhy. To je však nemožné — nikdo nemůže zcela zastavit touhy, neboť toužení je příznakem života. Bez tužeb by byla živá bytost mrtvá. Život se pojí s touhou. Dokonalosti touhy člověk dosáhne, když bude toužit po službě Pánu, a Pán rovněž touží po tom, aby se každá živá bytost vzdala svých vlastních tužeb a řídila se Jeho touhami. To je poslední pokyn Bhagavad-gīty. Brahmājī tento návrh přijal, a proto mu bylo svěřeno zodpovědné místo stvořitele nových generací v prázdném vesmíru. Sjednocení s Pánem tedy spočívá ve sladění svých tužeb s touhami Nejvyššího Pána. Tak mohou být všechny touhy dokonalé.

Pán jako Nadduše v srdci každé živé bytosti ví, co má každá živá bytost na mysli, a nikdo nemůže dělat nic bez Jeho vědomí. Pán dává Svojí svrchovanou inteligencí každému příležitost, aby v maximální míře naplnil své touhy, a pak také uděluje výsledné reakce.

Celý projevený svět je pouze Samotný Pán, rozšiřující se v podobě Svých různých energií, vnitřní, vnější a okrajové, stejně jako se slunce rozšiřuje ve svých paprscích. Tato energie je zároveň totožná s Pánem a zároveň se od Něho liší, stejně jako sluneční světlo je zároveň totožné se sluncem a zároveň se od něj liší. Energie se spojují v různých kombinacích podle vůle Pána a zprostředkovatelé vykonávající tyto činnosti, jako Brahmā, Viṣṇu a Śiva, jsou rovněž různými inkarnacemi Pána. Neexistuje tedy nic než Pán, ale zároveň se Pán od všech těchto projevených činností liší. Jak je to možné bude vysvětleno později.

Působením nepochopitelné energie Pána má každý tvůrčí prvek své vlastní síly, které se nazývají energie prvku, energie poznání a energie různých akcí a reakcí. Kombinací těchto energií Pána se projevuje stvoření, udržování a zničení, ke kterým dochází v určité době působením různých konatelů jako je Brahmā, Viṣṇu a Maheśvara. Brahmā tvoří, Viṣṇu udržuje a Śiva ničí. Všichni tito konatelé a všechny tvůrčí energie jsou však emanacemi Pána, a neexistuje tedy nic jiného než Pán, jeden svrchovaný zdroj veškeré rozmanitosti. Pavouk a jeho pavučina jsou výstižným příkladem. Pavouk vytváří pavučinu, stará se o ni a když si to přeje, opět ji vtáhne do sebe. Navíc je sám svojí pavučinou zakrytý. Je-li bezvýznamný pavouk tak mocný, že může jednat podle své vůle, proč by nemohl Nejvyšší jednat podle Své svrchované vůle a tvořit, udržovat a ničit všechny vesmírné projevy? Oddaný jako je Brahmā nebo kdokoliv v jeho učednické posloupnosti může milostí Pána pochopit všemocnou Osobnost Božství, Pána, který je věčně zaměstnaný Svými transcendentálními zábavami v oblasti Svých různých energií.

Brahmājī se nechce stát spekulantem, závisejícím na síle svého osobního poznání a zapleteným v hmotném otroctví. Každý by měl s jasným vědomím vědět, že při vykonávání všech činností je pouhým nástrojem. Podmíněná duše je nástrojem vnější energie (guṇamayī māyā) neboli iluzorní energie Pána a v osvobozeném stavu je živá bytost nástrojem vůle Pána. Být přímým nástrojem vůle Pána je věčným přirozeným postavením živé bytosti, zatímco být nástrojem Pánovy iluzorní energie znamená být hmotně podmíněný. V podmíněném stavu živá bytost spekuluje o Absolutní Pravdě a různých činnostech Nejvyššího, ale v nepodmíněném stavu přijímá poznání přímo od Pána, a taková osvobozená duše jedná bezchybně, aniž by se věnovala nějakým spekulacím. Bhagavad-gītā (10.10-11) jasně potvrzuje, že čistým oddaným, kteří jsou neustále zaměstnáni v láskyplné transcendentální službě Pánu, radí Pán Samotný, takže mohou bezpečně postupovat na cestě domů, zpátky k Bohu. Čistí oddaní Pána proto nejsou na svůj pokrok pyšní, zatímco neoddaný spekulant zůstává v temnotě iluzorní energie a je velice pyšný na své pomýlené poznání, které se zakládá na spekulaci a nepřináší žádné skutečné výsledky. Pán Brahmā se chtěl zachránit před touto pastí a nepropadnout pýše, přestože zastával nejvznešenější místo ve vesmíru.

Brahmův vztah k Pánovi je jednoznačně v náladě přátelství. Každá živá bytost má k Osobnosti Božství věčný vztah v jedné z pěti různých transcendentálních nálad, jimiž jsou śānta, dāsya, sakhya, vātsalya a mādhurya. Těchto pět druhů nálad ve vztahu k Osobnosti Božství jsme již vysvětlovali dříve. Zde se jasně projevuje, že Pána Brahmu pojí k Osobnosti Božství transcendentální přátelství. Čistý oddaný může mít k Pánovi vztah v jakékoliv z transcendentálních nálad, dokonce i v náladě rodičovství, ale všichni oddaní jsou za všech okolností Jeho transcendentálními služebníky. Nikdo se Pánu nevyrovná a nikdo není větší než On. To je potvrzeno v Bhagavad-gītě. I když Brahmājīho věčně pojí s Pánem transcendentální přátelství a i když je pověřen nejvznešenější úlohou—stvořit různé druhy živých bytostí — přesto si je vědom svého postavení, že není ani Nejvyšší Pán, ani svrchovaně mocný. Nějaká neobyčejně mocná osobnost uvnitř nebo vně vesmíru někdy může projevit větší moc nežli Samotný Pán, ale čistý oddaný ví, že taková moc je vibhūti, přidělená Pánem, a že tato zplnomocněná živá bytost není v žádném případě nezávislá. Śrī Hanumānjī přeskočil Indický oceán a Samotný Śrī Rāmacandra kráčel přes most, ale to neznamená, že Hanumānjī je mocnější než Pán. Pán někdy propůjčuje Svému oddanému neobyčejnou moc, ale oddaný vždy ví, že tato moc patří Osobnosti Božství a že on sám je pouze nástrojem. Čistý oddaný není nikdy namyšlený jako neoddaní, kteří se považují za Boha. Je podivuhodné, jak si člověk, který na každém kroku dostává rány od Pánovy iluzorní energie, může myslet, že je totožný s Pánem. Takové uvažování je poslední léčkou iluzorní energie, která čeká na podmíněnou duši. První iluzí je chtít se stát Pánem hmotného světa pomocí nahromaděného majetku a moci, a když potom živá bytost ve svých snahách neuspěje a je zklamána, chce s Pánem splynout. Jak touha stát se nejmocnějším člověkem v hmotném světě, tak i touha splynout s Pánem jsou tedy různé léčky iluzorní energie a pouze odevzdané duše jako jsou čistí oddaní Pána se těmito iluzorními léčkami māyi nikdy nenechají zmást. Brahmā je prvním polobohem, vládnoucím v hmotném světě, a je proto schopen vykonat mnoho úžasných věcí, ale jelikož je čistým oddaným, nikdy by neměl tu drzost, aby jako neoddaní s nedostatečným poznáním pomýšlel na splynutí s Pánem. Lidé s nedostatečným poznáním by se měli poučit od Brahmy, jakmile si začínají povýšeně myslet, že se stávají Bohem.

Pán Brahmā ve skutečnosti netvoří živé bytosti. Na počátku stvoření je zmocněn k tomu, aby dal živým bytostem různé druhy těl podle jejich činností v minulém období. Povinností Brahmājīho je pouze probudit živé bytosti z jejich spánku a zaměstnat je v plnění jejich řádných povinností. Brahmājī nevytváří různé druhy živých bytostí podle svých vlastních rozmarů, ale je pověřen vytvořením různých druhů těl pro živé bytosti, aby mohly jednat odpovídajícím způsobem. Neustále si je přitom vědom toho, že je pouhým nástrojem, a dává si pozor, aby se nezačal považovat za Svrchovaně Mocného Pána.

Oddaní Pána jsou zaměstnáni plněním svých povinností, které jim zadal Pán, a proto se při jejich vykonávání nesetkávají s potížemi. Zásluhy za úspěch však nepatří jim, ale Pánovi. Lidé s nedostatečným poznáním si ovšem sami přičítají všechny zásluhy za úspěch a Nejvyššího Pána zcela opomíjejí. To je znakem, podle kterého se poznají neoddaní.

Brahmā je nejvyšší oddaný Pána ve vesmíru, a Osobnost Božství proto odpovídá na jeho čtyři základní otázky čtyřmi důležitými ślokami, které jsou označovány jako původní Bhāgavatam ve čtyřech verších. Brahmovy otázky byly následující: (1) Jaké jsou podoby Pána v hmotném a v transcendentálním světě? (2) Jak pracují Pánovy různé energie? (3) Jak si Pán hraje se Svými energiemi? (4) Jak může být Brahmā poučen o vykonávání povinnosti, která mu byla svěřena? Verš, který nyní rozebíráme, předchází Pánovým odpovědím a Pán v něm poučuje Brahmu, že poznání o Něm, o Nejvyšší Absolutní Pravdě, které je obsažené ve zjevených písmech, je velice jemné a nikdo ho nemůže pochopit, pokud se milostí Pána nestane seberealizovanou duší. Pán říká, že Brahmovi Osobně odpoví na jeho otázky. Znamená to, že transcendentální poznání o absolutní Nejvyšší Bytosti může obdržet pouze ten, komu ho předá Samotný Pán. Ani ti největší myslitelé na světě nemohou pochopit Absolutní Pravdu mentální spekulací. Mentální spekulanti mohou dosáhnout nanejvýš neosobní realizace Brahmanu, ale úplné poznání transcendence je výše než poznání neosobního Brahmanu. Proto se nazývá “nejdůvěrnější moudrost”. Z mnoha osvobozených duší může mít jedna dostatečné kvalifikace k poznání Osobnosti Božství. V Bhagavad-gītě také Pán říká, že z mnoha stovek tisíců lidí může jeden usilovat o dokonalost lidského života a z mnoha osvobozených duší Ho jedna může znát takového, jaký je. Poznání o Osobnosti Božství tedy lze získat jedině oddanou službou. Rahasyam znamená “oddaná služba”. Pán Kṛṣṇa přednesl Arjunovi Bhagavad-gītu proto, že Arjuna byl Jeho oddaným a přítelem. Bez těchto kvalifikací není možné proniknout do tajemství Bhagavad-gīty. Nikdo nemůže pochopit Osobnost Božství, dokud se nestane oddaným a nezačne oddaně sloužit. Tajemstvím úspěchu je láska k Bohu. To je hlavní kvalifikace nutná pro pochopení Osobnosti Božství. A chce-li někdo dospět na úroveň transcendentální lásky k Bohu, musí dodržovat usměrňující zásady oddané služby. Těmto zásadám se říká vidhi-bhakti, což je oddaná služba Pánu, kterou může vykonávat i začátečník se svými současnými smysly. Tyto usměrňující zásady spočívají hlavně v naslouchání o Pánovi a opěvování Jeho slávy, a toto naslouchání a opěvování slávy Pána je možné pouze ve společnosti oddaných. Pán Caitanya proto pro dosažení dokonalosti v oddané službě Pánu doporučil pět hlavních zásad. První je sdružovat se s oddanými (naslouchání); druhou je opěvovat slávu Pána; třetí je naslouchat Śrīmad-Bhāgavatamu od čistého oddaného; čtvrtou je pobývat na svatém místě, které se pojí s Jeho zábavami, a pátou zásadou je s oddaností uctívat Božstva Pána. Tato pravidla a usměrnění jsou součástí oddané služby. Osobnost Božství tedy na Brahmovu žádost zodpoví jeho čtyři otázky, a vysvětlí také další věci, které jsou s těmito otázkami bezprostředně spojené.

Chce-li člověk pochopit všechny jemnosti poznání o Absolutní Pravdě, Osobnosti Božství, musí získat bezpříčinnou milost Pána. To je tajemstvím úspěchu i v hmotném světě. Platí, že otec, který má mnoho synů, odkrývá svá tajemství pouze těm synům, které má v oblibě a o kterých si myslí, že jsou toho hodni. Významného člověka ve společnosti můžeme poznat jedině jeho milostí, a stejně tak chceme-li poznat Pána, musíme Mu být velice drazí. Pán je neomezený a nikdo Ho nemůže znát úplně, ale čím více člověk rozvíjí transcendentální láskyplnou službu Pánu, tím více Ho může poznat. Zde vidíme, že Pán je s Brahmājīm spokojen, a proto mu dává Svoji bezpříčinnou milost, se kterou Brahmājī získá skutečnou realizaci Pána.

Ve Vedách je také řečeno, že není možné znát Absolutní Pravdu, Osobnost Božství, pouze na základě světského vzdělání nebo intelektuálních schopností. Nejvyšší Pravdu může člověk poznat, má-li neochvějnou víru v pravého duchovního mistra a v Pána. Člověk, který má tuto pevnou víru, může být z hmotného hlediska třeba i negramotný, ale přesto bude schopen poznat Pána Jeho milostí. Rovněž v Bhagavad-gītě je řečeno, že Pán si vyhrazuje právo nezjevovat se každému a před nevěřícími se zakrývá Svojí energií yoga-māyou.

Věřícímu Pán zjeví Svoji podobu, vlastnosti a zábavy. Pán není beztvarý, jak si mylně představují impersonalisté, ale Jeho podoba se liší od všech podob, které známe. Svým čistým oddaným Pán odhaluje Svoji podobu a dokonce i Svoji velikost, což je význam slova yāvān, jak ho vysvětluje Śrīla Jīva Gosvāmī, největší znalec Śrīmad-Bhāgavatamu.

Pán zde odhaluje transcendentální povahu Svojí existence. Materialisté si vytvářejí hmotná pojetí podoby Pána. Ve zjevených písmech je řečeno, že Pán nemá žádnou hmotnou podobu, a lidé s nedostatečným poznáním se proto domnívají, že musí být beztvarý. Nedovedou rozlišit mezi hmotnou a duchovní podobou. Nemá-li někdo hmotnou podobu, pak podle nich musí být zcela beztvarý. Jejich závěr je také materialistický, protože beztvarost je pouhou negací podoby. Negace hmotné podoby nevede k poznání transcendentální skutečnosti. V Brahma-saṁhitě je řečeno, že Pán má transcendentální podobu a může všech Svých smyslů použít k čemukoliv. Může například jíst očima a dívat se nohama. Z hmotného hlediska nikdo nemůže jíst očima nebo se dívat nohama. To je rozdíl mezi hmotným tělem a duchovním tělem, které je sac-cid-ānanda. Duchovní tělo není beztvaré; je to jen tělo jiného druhu, které si se svými současnými hmotnými smysly nedokážeme představit. Je-li Absolutní popisován jako beztvarý, znamená to, že nemá hmotnou podobu a že Jeho tělo je zcela duchovní, a proto se vymyká spekulativním představám neoddaných.

Pán odhaluje oddanému neomezené množství Svých různých transcendentálních těl, která jsou všechna navzájem totožná a zároveň mají různé tělesné rysy. Některá z transcendentálních těl Pána jsou černá a některá jsou bílá, některá jsou červená a některá žlutá, některá mají čtyři ruce a některá dvě ruce, některá mají podobu ryby a některá podobu lva. Všechna tato různá transcendentální těla Pána, která zároveň náleží do stejné kategorie, může oddaný poznat Pánovou milostí, a žádné vymyšlené námitky impersonalistů, že Nejvyšší Pravda je beztvará, na něho nemohou nijak zapůsobit, ani když ještě není příliš pokročilý v oddané službě.

Pán má neomezený počet transcendentálních vlastností a jednou z nich je Jeho láska k čistým oddaným. V historii hmotného světa můžeme nalézt a vychutnat mnohé příklady Jeho transcendentálních vlastností. Pán sestupuje, aby ochraňoval Své oddané a aby ničil nevěřící. Jeho činnosti mají vždy nějakou spojitost s Jeho oddanými. Śrīmad-Bhāgavatam je plný popisů činností Pána ve vztahu k Jeho oddaným, ale neoddaní o těchto zábavách nic nevědí. Pán zdvihl horu Govardhan, když Mu bylo pouhých sedm let, a ochránil tak Své čisté oddané ve Vṛndāvanu před hněvem Indry, který celou oblast zaplavil deštěm. Nevěřícím může připadat neuvěřitelné, že sedmiletý hoch zdvihl horu Govardhan, ale pro oddané na tom není nic neuvěřitelného. Oddaný je přesvědčen o všemocnosti Pána, zatímco nevěřící pouze říkají, že Pán je všemocný, ale ve skutečnosti tomu nevěří. Tito lidé s nedostatečným poznáním nevědí, že Pán je Pánem věčně a že nikdo se nemůže stát Pánem, ani kdyby milióny let meditoval nebo miliardy let spekuloval.

Tento verš zcela zavrhuje neosobní výklady materialistů, neboť se zde jasně říká, že Nejvyšší Pán má Své vlastnosti, podobu, zábavy a vše, čím se vyznačuje osobnost. Oddaný Pána může skutečně realizovat všechny tyto popisy transcendentální povahy Osobnosti Božství. Ze Své bezpříčinné milosti Pán zjevuje Svoji povahu pouze Svému čistému oddanému, a nezjevuje ji nikomu jinému.

Musíme si velice pozorně povšimnout, že Nejvyšší Pán oslovuje Brahmu s velkým důrazem na Své zvláštní postavení, když říká, že je to On, Osobnost Božství, kdo existoval před stvořením, že je to jedině On, kdo udržuje stvoření, a že pouze On zůstane poté, když bude stvoření zničeno. Brahmā je rovněž stvořením Nejvyššího Pána. Impersonalisté zdůrazňují teorii jednoty s pojetím, že Brahmā, který je emanací z “Já”, z Absolutní Pravdy, je také tímto “Já”, a je proto totožný s Pánem, s “Já”, a že neexistuje nic víc, nežli “Já”, které vysvětluje tento verš. I když přijmeme argument impersonalistů, musíme uznat, že Pán je tvořícím “Já” a Brahmā je stvořeným “já”. Mezi těmito dvěma “já” — vládnoucím “Já” a ovládaným “já” — je rozdíl. I když tedy přijmeme argument impersonalistů, musíme doznat existenci dvou “já”. Musíme si však pozorně povšimnout toho, jak jsou tato dvě “já” popisována ve védské literatuře z hlediska kvality. V Kaṭhopaniṣadě je řečeno:

Vedy popisují tvořící “Já” i stvořené “já” jako kvalitativně stejná, protože obě jsou nitya a cetana. “Já” v jednotném čísle je však tvořící “Já” a stvořená “já” jsou v množném čísle, protože existují mnohá taková “já” jako je Brahmā a další živé bytosti, které Brahmā vytváří. Není to tak těžké pochopit: otec vytvoří neboli zplodí syna, syn vytvoří mnoho dalších synů a ti všichni jsou totožní v tom smyslu, že všichni jsou lidé, ale zároveň se syn a vnuk od otce liší. Syn ani vnuk nemůže zaujmout místo otce. Otec, syn a vnuk jsou zároveň totožní a také odlišní. Jako lidé jsou totožní, ale jako příbuzní se liší. Příbuzní stvořitele a stvořeného neboli vládce a ovládaného jsou tedy ve Vedách rozlišeni tak, že vládnoucí “Já” živí ovládaná “já”, a mezi těmito dvěma “já” je proto propastný rozdíl.

Tento verš také jasně dokazuje, že Pán i Brahmā jsou osoby. Z konečného hlediska jsou tedy jak vládce, tak ovládaný osobami. Tento závěr vyvrací závěr impersonalistů, že vše je z konečného hlediska neosobní. Neosobní pojetí, které zdůrazňuje méně inteligentní škola impersonalistů, je vyvráceno poukázáním na to, že vládnoucí “Já” je Absolutní Pravda a je osoba. Ovládané “já”, Brahmā, je také osoba, ale není Absolutní. Při realizaci vlastního já může být z hlediska duchovní psychologie vhodné předpokládat, že jsme stejného principu jako Absolutní Pravda, ale nesmí být opomenut rozdíl mezi ovládaným a vládcem, na který jasně poukazuje tento verš, jehož impersonalisté hrubě zneužívají. Brahmā se zde skutečně setkal tváří v tvář s vládnoucím Pánem, který existuje ve Své věčné transcendentální podobě i po zničení hmotného světa. Podoba Pána, jak ji Brahmā vidí, existovala před stvořením Brahmy, hmotný projev se všemi složkami a zprostředkovateli hmotného stvoření jsou také energetickými expanzemi Pána a jakmile je projev Pánovy energie ukončen, zůstává nakonec pouze tatáž Osobnost Božství. Podoba Pána tedy existuje za všech podmínek, v době stvoření, udržování i zničení. Tato skutečnost je potvrzena ve védských hymnech: vāsudevo vā idam agra āsīn na brahmā na ca śaṅkara eko nārāyaṇa āsīn na brahmā neśāna atd. Před stvořením neexistoval nikdo než Vāsudeva, neexistoval Brahmā ani Śaṅkara; existoval pouze Nārāyaṇa a nikdo jiný, ani Brahmā, ani Īśāna. Śrīpāda Śaṅkarācārya rovněž potvrzuje ve svých komentářích k Bhagavad-gītě, že Nārāyaṇa neboli Osobnost Božství je transcendentální všemu stvořenému a že celé stvoření je výtvorem avyakty. Mezi stvořeným a stvořitelem je tedy vždy rozdíl, přestože jsou oba téže kvality.

Z tohoto verše také plyne, že nejvyšší pravda je Bhagavān neboli Osobnost Božství. Osobnost Božství a království Pána již bylo popsáno. Boží království není prázdné, jak si představují impersonalisté. Vaikuṇṭhaloky jsou plné transcendentální rozmanitosti — jejich obyvatelé mají čtyři ruce, žijí v bohatství a blahobytu a používají dokonce i letadel a dalšího vybavení, potřebného pro vysoce vyspělé osobnosti. Osobnost Božství tedy existuje i před stvořením a pobývá s veškerou transcendentální rozmanitostí na Vaikuṇṭhalokách. Vaikuṇṭhaloky, které i podle Bhagavad-gīty mají povahu věčnosti (sanātana), nejsou zničeny ani po zničení projeveného vesmíru. Tyto transcendentální planety jsou zcela jiné povahy, a nepodléhají pravidlům a zákonům hmotného stvoření, udržování a zničení. Existence Osobnosti Božství nutně poukazuje na existenci Vaikuṇṭhalok, stejně jako existence krále nutně poukazuje na existenci království.

O existenci Osobnosti Božství se mluví na různých místech Śrīmad-Bhāgavatamu i v mnoha jiných zjevených písmech. Například ve Śrīmad-Bhāgavatamu (2.8.10) se Mahārāja Parīkṣit ptá:

“Jakým způsobem Osobnost Božství, příčina stvoření, udržování a zničení, která je vždy nedotčená iluzorní energií a která této energii vládne, sídlí v srdci každé živé bytosti?” Podobně se ptá i Vidura:

Śrīdhara Svāmī to vysvětluje ve svých poznámkách: “Kdo slouží Pánovi, ležícímu na hadovi Śeṣa, v době zničení stvořeného světa, atd.” To znamená, že transcendentální Pán a Jeho jméno, sláva, vlastnosti a příslušenství existují věčně. Totéž je potvrzeno v Kāśī-khaṇḍě Skanda Purāṇy v souvislosti s dhruva-caritou.

Ani oddaní Pána nejsou zničeni v době úplného zničení hmotného světa, nemluvě o Pánu Samotném. Pán existuje vždy, ve všech třech stádiích hmotných proměn.

Impersonalisté nepřisuzují Nejvyššímu žádné činnosti, ale v rozhovoru mezi Brahmou a Nejvyšší Osobností Božství je zmínka nejen o podobě a vlastnostech Pána, ale také o Jeho činnostech. Činnosti Brahmy a jiných polobohů při udržování stvořeného světa musíme chápat jako činnosti Pána. Krále nebo hlavu státu nemusí být vždy vidět ve vládních kancelářích, jelikož se může věnovat královským radovánkám. Přesto však musíme chápat, že vše se děje podle jeho nařízení a pod jeho dohledem. Osobnost Božství není v žádném případě beztvará. Méně inteligentní lidé v hmotném světě nemohou spatřit osobní podobu Pána, a proto se o Něm někdy říká, že nemá podobu. Ve skutečnosti však vždy setrvává ve Své věčné podobě na Svých vaikuṇṭhských planetách, jakož i na hmotných planetách v podobách Svých různých inkarnací. V této souvislosti je velice výstižný příklad slunce. V noci není slunce vidět, ale je ho vidět všude tam, kde vyjde. To, že ho nemohou vidět obyvatelé určité části Země, neznamená, že nemá žádnou podobu.

V jednom verši Bṛhad-āraṇyaka Upaniṣady (1.4.1) je řečeno: ātmaivedam agra āsīt puruṣa-vidhaḥ. Tato mantra naznačuje, že Nejvyšší Osobnost Božství, Kṛṣṇa, existoval i před zjevením inkarnace puruṣi. V Bhagavad-gītě (15.18) je řečeno, že Kṛṣṇa je Puruṣottama, jelikož je nejvyšší puruṣa, transcendentální i puruṣa-akṣarovi a puruṣa-kṣarovi. Akṣara-puruṣa neboli Mahā-Viṣṇu pohlédne na prakṛti neboli hmotnou přírodu, a tak ji uvede do činnosti, ale Puruṣottama existoval ještě před tím. Bṛhad-āraṇyaka Upaniṣad tedy potvrzuje prohlášení z Bhagavad-gīty, že Pán Kṛṣṇa je Nejvyšší Osoba (Puruṣottama).

V některých částech Ved je také řečeno, že na počátku existoval pouze neosobní Brahman. Neosobní Brahman, který je oslnivou září těla Nejvyššího Pána, může být označován jako bezprostřední příčina, ale příčinou všech příčin neboli původní příčinou je podle tohoto verše Nejvyšší Osobnost Božství. V hmotném světě je Pán přítomen ve Svém neosobním rysu, protože hmotnými smysly nebo hmotnýma očima nelze Pána vidět či vnímat. Ten, kdo chce vidět či vnímat Pána, musí nejprve zduchovnit své smysly. Pán se ovšem vždy věnuje Svým osobním činnostem a obyvatelé Vaikuṇṭhaloky Ho mohou věčně vidět na vlastní oči. Pán je tedy neosobně přítomen v hmotném světě, stejně jako prezident může být neosobně přítomen ve vládních kancelářích, ale ve své rezidenci je přítomen osobně. Ani Pán není neosobní ve Svém sídle, které je vždy nirasta-kuhakam, jak je řečeno na samotném počátku Bhāgavatamu. Zjevená písma tedy popisují jak neosobní, tak i osobní rysy Pána. Existenci Osobnosti Božství velice důrazně popisuje Bhagavad-gītā ve spojení s veršem brahmaṇo hi pratiṣṭhāham (Bg. 14.27). Důvěrnou částí duchovního poznání je vždy každopádně realizace Osobnosti Božství a nikoliv Pánova neosobního rysu, Brahmanu. Konečným cílem duchovní realizace by tedy neměl být neosobní rys, ale osobní rys Absolutní Pravdy. Příklad vzduchu uvnitř nádoby a vně nádoby může studentovi pomoci pochopit všeprostupující povahu kosmického vědomí Absolutní Pravdy, ale to neznamená, že individuální nedílná část Pána se na základě falešného tvrzení stává Nejvyšším. Znamená to pouze, že podmíněná duše se stala obětí poslední léčky iluzorní energie. Prohlašuje-li se někdo za totožného s kosmickým vědomím Pána, pak to znamená, že propadl poslední léčce iluzorní energie, zvané daivī māyā. I v neosobním projevu Pána, nacházejícím se uvnitř hmotného stvoření, bychom se měli snažit realizovat osobní rys Pána, a to je význam slov paścād ahaṁ yad etac ca yo 'vaśiṣyeta so 'smy aham.

O téže pravdě se zmínil Brahmājī, když poučoval Nāradu.

Neexistuje žádná jiná příčina všech příčin, nežli Nejvyšší Osobnost Božství Hari. Tento verš aham eva proto v žádném případě nepoukazuje na nic jiného, nežli na Nejvyššího Pána, a každý by měl proto následovat cestu Brahma-sampradāyi neboli cestu od Brahmājīho k Nāradovi, Vyāsadevovi atd. a za cíl svého života stanovit realizaci Nejvyšší Osobnosti Božství Hariho, Pána Kṛṣṇy. Tento velice důvěrný pokyn, určený pro čisté oddané, dostal od Pána také Arjuna a také Brahmā na počátku stvoření. Polobozi jako Brahmā, Viṣṇu, Maheśvara, Indra, Candra a Varuṇa jsou nepochybně různými podobami Pána určenými k plnění různých úkolů; z téže Osobnosti Božství pocházejí také rozmanité energie a různé prvky, ze kterých se skládá hmotné stvoření, ale kořenem všeho je Nejvyšší Osobnost Božství, Śrī Kṛṣṇa. Je lépe se soustředit na kořen všeho, nežli být zmaten větvemi a listy. To je význam tohoto verše.

V předchozím verši se mluvilo o tom, že každá fáze existence vesmírného projevu — jeho vznik, udržování, rozvoj, následné interakce různých energií, jeho rozklad a jeho zánik — v základu souvisí s Osobností Božství. Kdykoliv se tedy zapomíná na tento prvotní vztah s Pánem a kdykoliv jsou věci přijímány za skutečné, aniž by měly vztah k Pánu, pak se jedná o pojetí vytvořené iluzorní energií Pána. Jelikož nic nemůže existovat bez Pána, je třeba vědět, že iluzorní energie je rovněž energií Pána. Správný závěr, že vše má být spojeno s Pánem, vytváří yoga-māyā neboli “energie spojení” a mylnou představu, že něco může existovat odděleně od Pána, vytváří Pánova daivī māyā neboli mahā-māyā. Obě māyi jsou také spojeny s Pánem, jelikož v celém stvoření nenajdeme nic, co by nemělo vztah k Nejvyššímu Pánu. Chybné pojetí oddělenosti od Pána tedy není neskutečné, ale iluzorní.

Iluze znamená mylně pokládat jednu věc za jinou. Například pokládat provaz za hada je iluze, ale provaz není neskutečný. Provaz je reálný, ale to, jakým způsobem ho vnímá pomýlený člověk, je iluze. Mylné pojetí, že hmotný svět je oddělený od energie Pána, je tedy iluzí, ale tento svět není neskutečný. Toto iluzorní pojetí se označuje jako odraz reality v temnotě nevědomosti. Vše, co vypadá, že není “vytvořeno Mojí energií”, se nazývá māyā. Pojetí, že živá bytost nemá podobu nebo že Nejvyšší Pán nemá podobu, je také iluzí. Pán řekl v Bhagavad-gītě (2.12) uprostřed bitevního pole, že vojáci, kteří stáli před Arjunou, Arjuna samotný i Pán existovali i v minulosti, nyní stojí na Kuruovském bitevním poli a budou existovat jako individuální osobnosti i v budoucnosti, a to nejen po zničení současného těla, ale dokonce i po osvobození z hmotné existence. Pán a živé bytosti jsou za všech okolností individuální osobnosti a jejich osobní rysy nikdy nezanikají; milostí Pána může být pouze odstraněn vliv iluzorní energie, odraz světla v temnotě. Ani světlo slunce, ani světlo měsíce není v hmotném světě nezávislé. Skutečným zdrojem světla je záře brahmajyoti, která šíří světlo z transcendentálního těla Pána, a totéž světlo se odráží v různých podobách: jako světlo slunce, světlo měsíce, světlo ohně nebo světlo elektřiny. Představa, že individuální “já” nemá žádný vztah k Nejvyššímu “Já”, je také iluzí a snažit se chybně prohlašovat, že “já jsem Nejvyšší” je poslední léčkou téže māyi neboli iluzorní, vnější energie Pána.

Na samotném počátku Vedānta-sūtry je potvrzeno, že vše pochází z Nejvyššího, a tudíž, jak bylo vysvětleno v předchozím verši, všechny individuální živé bytosti pocházejí z energie svrchované živé bytosti, Osobnosti Božství. Brahmā se narodil z energie Pána a všechny další živé bytosti se rodí z energie Pána prostřednictvím Brahmy; žádná z nich nemůže existovat bez spojení s Nejvyšším Pánem.

Nezávislost individuální živé bytosti není skutečnou nezávislostí, ale pouze odrazem skutečné nezávislosti, která existuje v Nejvyšší Bytosti, tedy v Pánovi. Neoprávněné nároky podmíněných duší na svrchovanou nezávislost jsou iluze, jak svědčí tento verš.

Lidé s nedostatečným poznáním podléhají iluzi, a proto jsou takzvaní vědci, fyziologové, empiričtí filozofové atd. oslněni zářným odrazem slunce, měsíce, elektřiny atd. a popírají existenci Nejvyššího Pána, přičemž předkládají teorie a různé spekulace o stvoření, udržování a zničení všeho hmotného. Lékař může teoreticky popírat existenci duše v tělesné stavbě člověka, ale nedokáže dát život mrtvému tělu, přestože všechny struktury organismu člověka přetrvávají i po smrti. Psycholog vážně studuje fyziologickou stavbu mozku, jako kdyby struktura mozkové tkáně byla tím mechanismem, který uvádí do činnosti mysl, ale obnovit činnost mysli v mrtvém těle nedokáže. Všechny vědecké studie vesmírného projevu nebo tělesné stavby, opomíjející spojitost s Nejvyšším Pánem, jsou jen různými intelektuálními cviky, které se týkají odrazu skutečnosti, a všechny jsou nakonec iluzí a ničím víc. Veškerý rozvoj vědy a poznání současné materialistické civilizace je pouze projevem zatemňujícího vlivu iluzorní energie. Vliv iluzorní energie se projevuje dvojím způsobem — zatemňuje vědomí živé bytosti a stahuje ji dolů. Iluzorní energie takto stahuje živé bytosti do temnoty nevědomosti a zakrývá oči lidí s nedostatečným poznáním, což jim znemožňuje rozpoznat existenci Nejvyšší Osoby, která osvítila nejvyšší individuální živou bytost, Brahmu. Nikde se zde netvrdí, že Brahmā je totožný s Nejvyšším Pánem, a takové pošetilé prohlášení na základě nedostatečného poznání je tedy dalším projevem iluzorní energie Pána. Pán říká v Bhagavad-gītě (16.18-20), že démonské osoby, které popírají existenci Pána, jsou stahovány do stále hlubší nevědomosti a takto se převtělují život za životem bez jakéhokoliv poznání o Nejvyšší Osobnosti Božství.

Rozumný člověk ovšem přijme poznání v učednické posloupnosti od Brahmājīho, kterého Osobně poučil Pán, nebo v učednické posloupnosti od Arjuny, kterému Osobně Pán přednesl Bhagavad-gītu, a přijme toto Pánovo prohlášení:

Pán je původním zdrojem všech emanací a vše, co je stvořeno, udržováno a zničeno, existuje díky Jeho energii. Moudrý člověk, který toto dokonale ví, se stane Pánovým oddaným a začne Mu láskyplně sloužit.

I když Pánova vnější energie, která je jako odraz, projevuje před očima nevzdělaných lidí různé druhy iluze, rozumnému člověku je jasné, že Pán může prostřednictvím Svých různých energií jednat i z velké dálky, třebaže je mimo dosah našeho pohledu, stejně jako oheň může šířit teplo a světlo ze vzdáleného místa. Lékařská věda dávných mudrců, známá jako Āyur-veda, jednoznačně potvrzuje Pánovu svrchovanost následujícími slovy:

Existuje jediný Svrchovaný Pán, který je otcem tohoto vesmírného projevu a Jehož energie působí jako prakṛti neboli hmotná příroda, zářící jako Jeho odraz. Iluzorní působení prakṛti uvádí ve spolupráci s živou energií Pána i mrtvou hmotu do pohybu a hmotný svět se nevědomým očím jeví jako divadelní představení. Nevědomý člověk hraje roli vědce nebo fyziologa v divadelním představení prakṛti, ale rozumný člověk ví, že prakṛti je iluzorní energií Pána. Z tohoto závěru, který je také potvrzen v Bhagavad-gītě, je jasné, že živé bytosti jsou rovněž projevem Pánovy vyšší energie (parā prakṛti), zatímco hmotný svět je projevem Pánovy nižší energie (aparā prakṛti). Vyšší energie Pána se Mu nemůže zcela vyrovnat, i když mezi energií a zdrojem energie může být velice malý rozdíl, jako je například mezi ohněm a teplem. Oheň vydává teplo, ale teplo není oheň. Nedostatečně vzdělaný člověk tuto jednoduchou věc nechápe a mylně tvrdí, že oheň a teplo jsou jedno a totéž. Energie ohně (teplo) je v tomto verši označena jako odraz a nikoliv přímo jako oheň. Živá energie, kterou představují živé bytosti, je tedy odrazem Pána a nikoliv Samotným Pánem. Existence živých bytostí jakožto odrazu Pána závisí na Nejvyšším Pánovi, který je původním světlem. Hmotnou energii lze přirovnat k temnotě, neboť také ve skutečnosti je temná, a činnosti živých bytostí v této temnotě jsou odrazy původního světla. Pánovi se musíme snažit porozumět na základě tohoto verše. Nezávislost obou energií Pána je označena jako māyā neboli iluze. Odražené světlo nedokáže rozptýlit temnotu nevědomosti a nikdo se nemůže vyprostit z hmotné existence s pouhým odraženým světlem, pocházejícím od obyčejného člověka; k tomu je nutné světlo přímo od původního zdroje. Odraz slunečního svitu v temnotě nedokáže tmu rozehnat, ale přímý sluneční svit může rozehnat temnotu zcela dokonale. Ve tmě člověk nedokáže rozpoznat předměty v pokoji, a bojí se proto hadů a škorpiónů, i když v jeho blízkosti nic takového není. Je-li však v pokoji světlo, vidí všechno jasně a jeho strach z hadů a škorpiónů okamžitě zmizí. Člověk se proto musí uchýlit ke světlu, k Pánu a Jeho Bhagavad-gītě a Śrīmad-Bhāgavatamu, a nehledat ochranu u obyčejných lidí, podobajících se odrazu, kteří nejsou s Pánem nijak spojeni. Nikdo by neměl naslouchat Bhagavad-gītě či Śrīmad-Bhāgavatamu od někoho, kdo nevěří v existenci Pána. Takový člověk je již odsouzený ke zkáze a stejně tak bude odsouzený každý, kdo se s ním bude sdružovat.

Podle Padma Purāṇy existuje v oblasti hmotného světa nespočetně mnoho hmotných vesmírů a ty všechny jsou temné. Každá živá bytost, počínaje kterýmkoliv Brahmou (v nespočetně mnoha vesmírech existuje nespočetně mnoho Brahmů) a konče bezvýznamným mravencem, se narodila v temnotě a všichni potřebují skutečné světlo od Pána, aby Ho mohli vidět přímo, stejně jako slunce lze vidět pouze v jeho přímém světle. Ani ta nejsilnější lampa nebo pochodeň nám nepomůže spatřit slunce. Slunce se zjevuje samo. Pochopit působení různých energií Pána nebo poznat Samotnou Osobnost Božství může člověk jedině ve světle, které se projeví bezpříčinnou milostí Pána. Impersonalisté říkají, že Boha nemůžeme vidět. Boha lze vidět jedině ve světle, pocházejícím od Něho Samotného, a nikoliv pomocí lidských spekulací. Na toto světlo poukazuje tento verš slovem vidyāt, což je pokyn Pána Brahmovi. Tento přímý pokyn Pána je projevem Jeho vnitřní energie, a právě tato energie je prostředkem, který umožňuje vidět Pána tváří v tvář. Nejen Brahmā, ale každý, koho Pán obdaří pohledem na tuto Jeho milostivou vnitřní energii, může bez jakékoliv mentální spekulace realizovat Osobnost Božství.

Všechny hrubé prvky hmotného stvoření, to znamená země, voda, oheň, vzduch a éter, vstupují do těl všech projevených bytostí—moří, hor, vodních živočichů, rostlin, plazů, ptáků, zvířat, lidí, polobohů a všech ostatních hmotných stvoření — a zároveň se nacházejí vně těchto projevení. Člověk s vyvinutým vědomím může studovat fyzikální a fyziologické vědy, ale tyto vědy se v podstatě zabývají pouze hmotnými prvky a ničím víc. Tělo lidské bytosti a tělo hory, stejně jako těla všech polobohů včetně Brahmy, se skládají ze stejných prvků — země, vody atd. — a tyto prvky zároveň existují mimo tělo. Prvky byly stvořeny jako první a později vstoupily do těl, ale v obou stádiích vstoupily do vesmíru a zároveň do něho nevstoupily. Stejně tak Nejvyšší Pán je prostřednictvím Svých různých energií, vnitřních a vnějších, uvnitř všeho v projeveném vesmíru a zároveň je vně všeho a jak bylo řečeno dříve, přebývá v Božím království (na Vaikuṇṭhaloce). To je velice pěkně popsáno v Brahma-saṁhitě (5.37) následujícími slovy:

“Uctívám Osobnost Božství, Govindu, který expanduje Své vnitřní energie, plné transcendentální existence, poznání a blaženosti, a tak nachází potěšení ve Svých vlastních i expandovaných podobách. Současně vstupuje do každého atomu ve stvoření.”

Toto expandování úplných částí Pána je ještě jasněji vysvětleno v téže Brahma-saṁhitě (5.35) následovně:

“Uctívám Osobnost Božství, Govindu, který jednou ze Svých úplných částí vstupuje do každého vesmíru a každého atomu, a tak neomezeně projevuje Svoji nekonečnou energii po celém hmotném stvoření.”

Impersonalisté si dovedou představit nebo dokonce vnímat, že Nejvyšší Brahman je všeprostupující, a z toho usuzují, že není možné, aby měl osobní podobu. V tom spočívá tajemství transcendentálního poznání Pána. Tímto tajemstvím je transcendentální láska k Bohu a každý, kdo je touto láskou naplněn, může bez potíží vidět Osobnost Božství v každém atomu a každém pohyblivém či nehybném předmětu. Zároveň může vidět Pána v Jeho sídle, na Goloce, kde si užívá věčných zábav se Svými věčnými společníky, kteří jsou také expanzemi Jeho transcendentální existence. Pán na začátku řekl (sarahasyaṁ tad-aṅgaṁ ca), že člověk obdařený takovým nazíráním pronikl do skutečného tajemství duchovního poznání. Je to nejdůvěrnější část poznání o Nejvyšším a mentální spekulanti ji nemohou odhalit svými intelektuálními schopnostmi. Toto poznání je možné získat způsobem, který doporučil Brahmājī ve své Brahma-saṁhitě (5.38) následovně:

“Uctívám původní Osobnost Božství, Govindu, Jehož čistí oddaní vždy vidí ve svých srdcích očima potřenýma balzámem lásky k Bohu. Tento Govinda, původní Osobnost Božství, je Śyāmasundara, oplývající všemi transcendentálními vlastnostmi.”

To znamená, že i když Pán, Nejvyšší Osobnost Božství, je přítomný v každém atomu, pro suché spekulanty může být neviditelný. Pánovo tajemství je však odkryto před očima čistých oddaných, protože jejich oči jsou potřené balzámem lásky k Bohu, které lze dosáhnout jedině vykonáváním transcendentální oddané služby Pánu a ničím jiným. Pohled oddaných není obyčejný, protože je očištěný oddanou službou. Stejně jako vesmírné prvky jsou přítomné uvnitř i vně, tak i Pánovo jméno, podoba, vlastnosti, zábavy, doprovod atd., které jsou popsány ve zjevených písmech a projeveny na Vaikuṇṭhalokách, daleko za hranicemi hmotného světa, jsou zcela věrně promítnuty i v srdci oddaného. Člověk s nedostatečným poznáním to nedokáže pochopit, přestože je pro něho zcela samozřejmé, že se díky televiznímu přenosu může dívat i na věci, které jsou od něho vzdálené. V srdci duchovně vyvinuté osoby se ve skutečnosti neustále promítá obraz Božího království. To je tajemství poznání o Osobnosti Božství.

Pán může každému udělit osvobození (mukti) z hmotné existence, ale jen vzácně uděluje nejvyšší dar, lásku k Bohu, což potvrzuje i Nārada Muni (muktiṁ dadhāti karhicit sma na bhakti-yogam). Transcendentální oddaná služba Pánu je tak úžasná, že vyspělý oddaný neztrácí kontakt s absolutní úrovní, i když je při jejím vykonávání neustále zaměstnán mnoha fyzickými i psychickými činnostmi. Láska k Bohu, která se vyvíjí v srdci oddaného, je tedy velkým tajemstvím. Brahmājī dříve řekl Nāradovi, že všechny jeho touhy se mu plní, protože je vždy pohroužen do transcendentální láskyplné služby Pánu a v srdci netouží po ničem jiném, než po transcendentální službě Pánu. To je krása a tajemství bhakti-yogy. Stejně jako Pánova touha je neomylná, jelikož Pán je acyuta, tak i touhy oddaných v transcendentální službě Pánu jsou acyuta, neomylné. Člověk, který nezná tajemství oddané služby, to samozřejmě velice těžko pochopí, stejně jako je velice těžké pochopit sílu zázračného kamene. Zázračný kámen je těžko k nalezení a stejně tak je vzácné setkat se s čistým oddaným Pána, i mezi milióny osvobozených duší (koṭiṣv api mahāmune). Ze všech dokonalostí, kterých je možné dosáhnout rozvojem poznání, je jógová dokonalost v oddané službě tou nejvyšší a také nejtajemnější; dokonce ještě tajemnější, nežli je osm druhů mystických dokonalostí, které je možné získat vykonáváním yogy. V Bhagavad-gītě (18.64) proto Pán doporučoval Arjunovi ohledně bhakti-yogy:

“Vyslechni ode Mě znovu nejdůvěrnější pokyny Bhagavad-gīty.” Totéž potvrdil Brahmājī Nāradovi následujícími slovy:

Brahmājī řekl Nāradovi: “Vše, co jsem ti řekl o Bhāgavatamu, mi vysvětlil Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, a já ti doporučuji, abys toto poznání rozvedl dále, a umožnil tak lidem pochopit tajemnou bhakti-yogu prostřednictvím transcendentální láskyplné služby Pánu.” Je třeba si zde povšimnout, že tajemství bhakti-yogy Brahmājīmu odhalil Samotný Pán. Brahmājī totéž tajemství vysvětlil Nāradovi, Nārada ho vysvětlil Vyāsovi, Vyāsa ho vysvětlil Śukadevovi Gosvāmīmu a totéž poznání sestupuje až k nám v čisté učednické posloupnosti. Má-li někdo to štěstí, že přijal toto poznání v transcendentální učednické posloupnosti, má i on možnost pochopit Pána a tajemství Śrīmad-Bhāgavatamu, zvukové inkarnace Pána.

Odhalit tajemství bhakti-yogy, jak je vysvětlené v předchozím verši, je konečným smyslem všech otázek a nejvyšším cílem všech zvídavých lidí. Každý se snaží dosáhnout seberealizace různými způsoby: karma-yogou, jñāna-yogou, dhyāna-yogou, rāja-yogou, bhakti-yogou atd. Věnovat se seberealizaci je povinností každé živé bytosti s vyvinutým vědomím. Člověk, který má vyvinuté vědomí, se jistě bude zajímat o tajemství duše, vesmíru a problémů života ve všech oblastech — ve společenské, politické, hospodářské, kulturní, náboženské, mravní atd. V tomto verši je však řečeno, co je cílem všech těchto dotazů.

Filozofie Vedānta-sūtry začíná otázkami života a jeho smyslu a odpovědi Bhāgavatamu nás přivádějí k tomuto závěru, který je podstatou všech otázek. Brahmā chtěl být dokonale poučen od Osobnosti Božství a Pánova odpověď je zde shrnutá do čtyř ústředních veršů, počínaje veršem aham eva a konče tímto veršem, etāvad eva. Toto je konečný cíl všech způsobů seberealizace. Lidé nevědí, že nejvyšším smyslem života je Viṣṇu neboli Nejvyšší Osobnost Božství, jelikož jsou zmateni zářícím odrazem v temnotě, a klesají do nejtemnějších oblastí hmotné existence, stahováni neovládnutými smysly. Celý hmotný svět vzniká kvůli tužbám po smyslovém požitku, založeným hlavně na sexuální touze, a výsledkem toho je, že přes veškerý rozvoj poznání je smyslový požitek konečným cílem všeho jednání živých bytostí. Zde je však popsán skutečný cíl života a každý by ho měl poznat prostřednictvím otázek, položených pravému duchovnímu mistrovi, který je odborníkem na vědu bhakti-yogy, neboli od osobnosti, jejíž život je zosobněním Bhāgavatamu. Každý se zabývá zkoumáním různých písem, ale Śrīmad-Bhāgavatam odpovídá všem studentům seberealizace, že tohoto konečného cíle života nelze dosáhnout bez velikého úsilí a vytrvalosti. Ten, kdo touží znát odpovědi na své upřímné otázky, se musí dotazovat pravého duchovního mistra v učednické posloupnosti od Brahmājīho. V tom spočívá smysl tohoto verše. Jelikož toto tajemství odkryl Brahmājīmu Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, všechny otázky, které se týkají seberealizace, je nutné klást duchovnímu mistrovi, který je přímým zástupcem Pána, uznávaným v učednické posloupnosti. Takový pravý duchovní mistr je schopen vyjasnit vše pomocí přímých i nepřímých důkazů ze zjevených písem. I když každý má možnost najít odpověď ve zjevených písmech, přesto potřebuje vedení pravého duchovního mistra. Takové bychom si měli vzít poučení z tohoto verše. Pravý duchovní mistr je nejdůvěrnějším zástupcem Pána a každý musí přijímat jeho pokyny tak, jak je přijímal Brahmājī od Osobnosti Božství, Śrī Kṛṣṇy. Pravý duchovní mistr v pravé učednické posloupnosti o sobě nikdy neprohlašuje, že je Samotný Pán, přestože takový duchovní mistr je dokonce větší než Pán v tom smyslu, že díky své osobní realizaci dokáže předat Pána druhým. Pána nelze nalézt pouze na základě vzdělání nebo za pomoci dobrého mozku, ale upřímný student Ho jistě může nalézt průzračným prostřednictvím pravého duchovního mistra.

Zjevená písma vedou přímo k tomuto závěru, ale jelikož zmatené živé bytosti jsou oslepeny zářícím odrazem v temnotě, nedokáží pochopit smysl zjevených písem. Celá Bhagavad-gītā například směřuje k Osobnosti Božství, Pánu Śrī Kṛṣṇovi, ale jelikož v současné době není dostatek pravých duchovních mistrů v sestupné řadě od Brahmājīho nebo od přímého posluchače Bhagavad-gīty, Arjuny, zjevené poznání je různými způsoby překrucováno neautorizovanými komentátory, kteří chtějí uspokojit jen své vlastní rozmary. Bhagavad-gītā je bezpochyby uznávána jako jedna z nejjasnějších hvězd na obzoru duchovního nebe, ale různé výklady této velké knihy poznání jsou tak překroucené, že každý, kdo ji studuje, zůstává stále v téže temnotě hmotných odrazů a Bhagavad-gītā mu stěží přinese nějaké osvícení. V Bhagavad-gītě je dán prakticky stejný pokyn jako ve čtyřech základních verších Bhāgavatamu, ale mylné a tendenční interpretace neautorizovaných komentátorů odvádějí člověka od tohoto konečného závěru. V Bhagavad-gītě (18.61) je jasně řečeno:

Pán je umístěn v srdcích všech živých bytostí (jako Paramātmā) a ovládá je všechny v hmotném světě prostřednictvím Své vnější energie. Tím je jasně potvrzeno, že Pán je svrchovaný vládce a živé bytosti jsou Pánem ovládány. V téže Bhagavad-gītě (18.65) Pán říká:

Z tohoto verše je jasné, že vůlí Pána je, abychom si byli vědomí Boha, abychom byli oddanými Pána Kṛṣṇy, uctívali Ho a klaněli se Mu. Bude-li to oddaný dělat, nepochybně půjde zpátky domů, zpátky k Bohu.

Nepřímo je zde řečeno, že celá védská struktura lidské společnosti je vytvořená tak, aby každý jednal jako nedílná část úplného těla Pána. Inteligentní třída lidí neboli brāhmaṇové se nacházejí na tváři Pána; vládnoucí třída lidí, kṣatriyové, tvoří paže Pána; produktivní třída lidí, vaiśyové, se nacházejí v pase Pána a pracující třída lidí, śūdrové, tvoří Jeho nohy. Celá společenská struktura je tedy tělem Pána a všechny části tohoto těla — brāhmaṇové, kṣatriyové, vaiśyové a śūdrové — jsou určeny k tomu, aby společně sloužily celému tělu; jinak nejsou části způsobilé pro spolupráci se svrchovaným vědomím jednoty. Vědomí jednoty je ve skutečnosti možné dosáhnout pouze tím, že všichni budou koordinovaně sloužit Nejvyšší Osobnosti Božství, což jediné všem zaručí naprostou dokonalost. Proto ani velcí vědci, velcí filozofové, velcí mentální spekulanti, velcí politici, velcí průmyslníci, velcí společenští reformátoři atd. nemohou poskytnout rozrušené společnosti v hmotném světě žádnou úlevu, protože neznají klíč k úspěchu, který je uvedený v tomto verši Śrīmad-Bhāgavatamu — že je nutné znát tajemství bhakti-yogy. V Bhagavad-gītě (7.15) je také řečeno:

Takzvaní velcí vůdci lidské společnosti neznají toto velké poznání bhakti-yogy a zmateni vnější energií Pána se vždy věnují nízkému smyslovému požitku, a proto zatvrzele odmítají svrchovanost Nejvyšší Osobnosti Božství a nikdy se dobrovolně neodevzdají Pánovi, protože to jsou hlupáci, ničemové a nejnižší z lidí. Tito nevěřící lidé mohou mít z hmotného hlediska vysoké vzdělání, ale ve skutečnosti jsou to největší hlupáci na světě, protože vlivem vnější, hmotné přírody pozbývá jejich takzvané vzdělání jakoukoliv hodnotu. V současné době je tedy veškerý rozvoj poznání zneužit lidmi, kteří se jako kočky a psi spolu perou o smyslový požitek, a všechny výdobytky vědeckého poznání, filozofie, umění, kultury, hospodářského rozvoje, náboženství a všechny velké činy se podobají ozdobám na mrtvém těle. Ozdoby a látky pokrývající rakev nebožtíka mohou potěšit nevědomé obecenstvo, ale jinak jsou naprosto zbytečné. Śrīmad-Bhāgavatam proto znovu a znovu opakuje, že všechny činnosti lidské společnosti je třeba pokládat za absolutně neúspěšné, jestliže nevedou k bhakti-yoze. Ve Śrīmad-Bhāgavatamu je řečeno:

Jestliže člověk zanedbává otázky, týkající se seberealizace, pak jsou všechny jeho úžasné materialistické činnosti pouze různými podobami prohry, protože těmito nechtěnými a neplodnými činnostmi nemůže dosáhnout cíle lidského života. Lidského těla má živá bytost využít k tomu, aby se osvobodila z hmotného otroctví, ale dokud je člověk pohroužen do materialistických činností, jeho mysl se topí ve víru hmotné existence, a proto zůstává život za životem uvězněn v různých hmotných tělech.

Ve skutečnosti je to mysl, jež vytváří různé druhy těl, ve kterých živá bytost trpí různými druhy hmotných bolestí. Pokud je tedy mysl pohroužená do plodonosných činností, což znamená, že je pohroužená do nevědomosti, pak bude živá bytost znovu a znovu uvězňována v různých tělech, dokud nevyvine transcendentální lásku k Bohu, Vāsudevovi, Nejvyšší Osobě. Být zcela pohroužen do transcendentálního jména, vlastností, podoby a činností Nejvyšší Osoby, Vāsudeva, znamená přeorientovat mysl od hmoty k absolutnímu poznání, což přivede živou bytost na cestu absolutní realizace a osvobodí ji to z otroctví ve styku s hmotou a z uvěznění v různých hmotných tělech.

Śrīla Jīva Gosvāmī Prabhupāda proto slova sarvatra sarvadā komentuje v tom smyslu, že zásady bhakti-yogy neboli oddané služby Pánu jsou vhodné za všech okolností; tzn. bhakti-yoga je doporučovaná ve všech zjevených písmech, následovaná všemi autoritami, důležitá na všech místech, vhodná k vysvětlení všech příčin a důsledků atd. Śrīla Jīva Gosvāmī svůj komentář dokládá citátem ze zjevených písem a uvádí následující verš ze Skanda Purāṇy, týkající se rozhovoru Brahmy a Nārady:

Jediným způsobem, jak je možné vyprostit se z hmotného světa, který je plný temnoty a nebezpečí, kde na každého čeká zrození, smrt a mnoho úzkosti, je vykonávat láskyplnou transcendentální oddanou službu Pánu Vāsudevovi. To uznávají všichni filozofové.

Dále cituje jinou známou pasáž, která se objevuje ve třech Purāṇách—v Padma Purāṇě, Skanda Purāṇě a Liṅga Purāṇě:

“Podrobné zkoumání všech zjevených písem a jejich opětovné posuzování nás přivádí k závěru, že Pán Nārāyaṇa je Nejvyšší Absolutní Pravda a že pouze On by měl být uctíván.”

Stejnou pravdu nepřímo popisuje Garuḍa Purāṇa:

“I člověka, který prostudoval všechny Vedy a je dobře obeznámený se všemi zjevenými písmy, je nutné pokládat za nejnižšího z lidí, pokud není oddaným Nejvyššího Pána.” Totéž je nepřímo uvedeno také ve Śrīmad-Bhāgavatamu (5.18.12):

Ten, kdo je neochvějně oddán Nejvyšší Osobnosti Božství, má jistě všechny dobré vlastnosti polobohů, zatímco ten, kdo není oddaným Pána, jistě setrvává v temnotách mentální spekulace a zabývá se pouze pomíjivými a hmotnými věcmi. Śrīmad-Bhāgavatam (11.11.18) říká:

“Člověk může být dobře obeznámen s veškerou transcendentální védskou literaturou, ale pokud nepoznal Nejvyššího, veškeré jeho vzdělání se podobá těžkému břemenu na jeho zádech nebo vydržování krávy, která nedává mléko.”

Možnost vykonávat láskyplnou transcendentální službu Pánu mají všichni, včetně žen, śūdrů, domorodců v lese nebo jakýchkoliv jiných živých bytostí, které se narodily v hříšném prostředí.

I nejnižší z lidí mohou být povýšeni na nejvyšší úroveň oddané služby, jsou-li vedeni pravým duchovním mistrem, který je dobře obeznámený s transcendentální láskyplnou službou Pánu. Mohou-li být takto povýšeni i ti nejnižší, co potom říci o kulturních lidech, kteří dobře znají védské poznání? Závěr je takový, že oddaná služba Pánu je otevřená pro všechny, bez ohledu na jejich postavení. Pánu může sloužit každý.

Oddaná služba Pánu pod vedením pravého duchovního mistra přináší dokonalé poznání, a doporučuje se tedy každému — ani se nemusí jednat o lidskou bytost. To potvrzuje Garuḍa Purāṇa následovně:

“Dokonce i červi, ptáci a zvířata jistě dosáhnou nejdokonalejšího života, pokud jsou zcela odevzdáni transcendentální láskyplné službě Pánu. Co potom říci o filozofech v lidské společnosti?”

Není tedy nutné hledat náležitě kvalifikované kandidáty pro vykonávání oddané služby. Ať mají dobré chování nebo špatnou výchovu, ať jsou učení nebo hloupí, ať jsou hmotně připoutaní nebo v životním stádiu odříkání, ať jsou osvobozenými dušemi nebo touží po spasení, ať jsou nezkušení ve vykonávání oddané služby nebo toto umění dokonale ovládají, všichni mohou dosáhnout nejvyššího postavení vykonáváním oddané služby pod náležitým vedením. To je rovněž potvrzeno v Bhagavad-gītě (9.30, 32) následovně:

I když má člověk všemožné hříšné návyky, je-li zaměstnán v láskyplné transcendentální službě Pánu pod náležitým vedením, je nutné ho bez výhrad pokládat za nejdokonalejšího světce. Dokonce i pokleslá žena, méně inteligentní dělník, hloupý obchodník nebo člověk ještě nižší může dosáhnout nejvyšší dokonalosti života a vrátit se domů, zpátky k Bohu, pokud se s veškerou upřímností odevzdá u lotosových nohou Pána. Tato opravdová upřímnost je jedinou kvalifikací, která může přivést člověka k nejvyšší životní dokonalosti. Hmotné rozdíly mezi čistotou a nečistotou nebo vzdělaností a nevzdělaností se člověka týkají jen do té doby, dokud v sobě neprobudí tuto skutečnou upřímnost. Oheň je vždy ohněm a když se ho někdo dotkne, ať vědomě, či nevědomě, bude účinkovat stejně bez rozdílu. Principem je: harir harati pāpāni duṣṭa-cittair api smṛtaḥ. Všemocný Pán může očistit oddaného od všech hříšných reakcí, stejně jako slunce může svými mocnými paprsky sterilizovat jakoukoliv nákazu. “Přitažlivost hmotného požitku na čistého oddaného Pána nepůsobí.” Ve zjevených písmech existují stovky a tisíce takových aforismů. Ātmārāmāś ca munayaḥ: “I seberealizované duše přitahuje transcendentální láskyplná služba Pánu.” Kecit kevalayā bhaktyā vāsudeva-parāyaṇāḥ: “Pouhým nasloucháním a opěvováním se člověk může stát velkým oddaným Pána Vāsudeva.” Na calati bhagavat-padāravindāl lavanimiṣārdham api sa vaiṣṇavāgryaḥ: “Ten, kdo ani na okamžik či na vteřinu neopustí lotosové nohy Pána, musí být považován za největšího z vaiṣṇavů.” Bhagavat-pārṣadatāṁ prāpte mat-sevayā pratītaṁ te: “Čistí oddaní jsou přesvědčeni, že jednou budou moci přijít do společnosti Osobnosti Božství, a proto jsou vždy zaměstnáni transcendentální láskyplnou službou Pánu.” Oddaná služba Pánu neboli bhakti-yoga je tedy platná ve všech světadílech, na všech planetách a ve všech vesmírech, což je tvrzení Śrīmad-Bhāgavatamu a ostatních písem. “Všude” znamená ve všech částech Pánova stvoření. Pánu lze sloužit všemi smysly nebo dokonce i jen myslí. Jeden brāhmaṇa, který žil v jižní Indii, sloužil Pánovi pouze v mysli a také dosáhl skutečné realizace Pána. Oddaný, který plně zaměstnává kterýkoliv ze svých smyslů v oddané službě, má úspěch zaručen. Pánu může sloužit kdokoliv, v kterékoliv části vesmíru, a může Mu obětovat dokonce i jen velice skromné věci jako je květina, lístek, ovoce nebo trocha vody, které jsou dosažitelné všude a zadarmo. Je možné Mu sloužit jednoduše nasloucháním, zpíváním nebo čtením o Jeho činnostech a lze Mu sloužit jednoduše uctíváním a přijímáním Jeho svrchovanosti.

V Bhagavad-gītě je řečeno, že každý může sloužit Pánu tím, že Mu nabídne výsledek své práce, bez ohledu na to, co dělá. Lidé často říkají, že k tomu, co dělají, je inspiruje Bůh, ale to není všechno. Člověk má skutečně pracovat pro Boha jako Jeho služebník. Pán říká v Bhagavad-gītě (9.27):

Dělej to, co děláš rád nebo co můžeš dělat snadněji, jez cokoliv jíš, obětuj cokoliv můžeš obětovat, dávej jako milodar cokoliv dáváš a čiň jakékoliv pokání, ale vše dělej pouze pro Něho. Máš-li svoje obchody nebo přijímáš-li nějaké zaměstnání, dělej to pro Pána. Vše, co jíš, můžeš obětovat Pánovi a můžeš si být jistý, že jídlo, které sní, ti okamžitě vrátí. Pán je naprosto dokonalý, je úplným celkem, a proto přijímá jídlo, které Mu je obětováno, pouze z vděčnosti za lásku Svého oddaného, a pak mu ho opět vrací v podobě prasādam, aby oddaný mohl toto prasādam jíst a být šťastný. Staň se tedy služebníkem Boha, žij pokojně v tomto vědomí a vrať se nakonec domů, zpátky k Bohu.

Ve Skanda Purāṇě je řečeno:

“Hluboce se klaním neomylnému Pánovi, protože pouhým vzpomínáním na Něho nebo pronášením Jeho svatého jména může každý, v kterékoliv části vesmíru, dosáhnout dokonalosti všech pokání, obětí či plodonosných činností.” Bhāgavatam (2.3.10) přikazuje:

“Ať je člověk plný všemožných tužeb nebo nemá žádné tužby, za úplnou dokonalostí se může každý vydat po spolehlivé cestě bhakti-yogy.” Nemusíme se snažit, abychom si naklonili všechny polobohy a bohyně, protože Osobnost Božství je jejich společným původem. Stejně jako zaléváním kořene stromu sloužíme všem větvím a listům, tak i sloužením Nejvyššímu Pánovi automaticky sloužíme všem polobohům a bohyním, aniž bychom se museli snažit uspokojit každého z nich jednotlivě. Pán je všepronikající, a služba Jemu je tedy také všepronikající. To potvrzuje Skanda Purāṇa následovně:

Uctívá-li člověk Nejvyššího Pána — Osobnost Božství, držící ve Svých rukách lasturu, disk, kyj a lotosový květ — všichni ostatní polobozi jsou uctíváni automaticky, jelikož Hari, Osobnost Božství, je všepronikající. Transcendentální láskyplná služba Pánu tedy prospívá každému ve všech pádech (nominativu, akusativu, kausativu, dativu, ablativu, posesivu i lokativu). Takové jednání je všeobecně prospěšné — prospívá člověku, který uctívá Pána, Samotnému Pánu, který je uctíván, příčině, ze které je Pán uctíván, zdroji prostředků, místu, na kterém probíhá uctívání atd.

Bhakti-yogu lze provozovat i v době zničení hmotného světa. Kālena naṣṭā pralaye vāṇīyam: Pán je uctíván během zničení, protože chrání Vedy před zánikem. Je uctíván v každém věku, v každé yuze. Jak je řečeno ve Śrīmad-Bhāgavatamu (12.3.52):

Ve Viṣṇu Purāṇě je psáno:

“Jestliže člověk byť jen na okamžik nevzpomíná na Vāsudeva, Nejvyšší Osobnost Božství, je to největší ztráta, největší iluze a největší nepřirozenost.” Pána lze uctívat ve všech životních stádiích. Například Mahārāja Prahlāda a Mahārāja Parīkṣit uctívali Pána v lůnech svých matek; Dhruva Mahārāja uctíval Pána v raném dětství, ve věku pouhých pěti let; Mahārāja Ambarīṣa uctíval Pána v plném mládí a zklamaný Mahārāja Dhṛtarāṣṭra uctíval Pána na sklonku svého života. Ajāmila uctíval Pána v okamžiku smrti a Citraketu uctíval Pána v nebi a v pekle. V Narasiṁha Purāṇě je řečeno, že jakmile obyvatelé pekla začali zpívat svaté jméno Pána, začali stoupat z pekla do nebe. To potvrzuje Durvāsā Muni: mucyeta yan-nāmny udite nārako 'pi. “Jednoduše zpíváním svatého jména Pána se obyvatelé pekla zbavili svých pekelných trestů.” Závěr Śrīmad-Bhāgavatamu, jak ho přednesl Śukadeva Gosvāmī Mahārājovi Parīkṣitovi, tedy zní následovně:

“Ó králi, závěrem všeho můžeme říci, že člověk, který chce dosáhnout svého cíle, ať už je v životním stádiu odříkání, ať se věnuje mystické yoze, nebo si chce užívat plodů své práce, má beze strachu zpívat svaté jméno Pána.” (Bhāg. 2.1.11)

Na různých místech ve zjevených písmech můžeme také nalézt následující pokyny:

1. Pokud člověk není oddaným Nejvyššího Pána, Osobnosti Božství, je nutné ho považovat za nejnižšího z lidí, i když je dobře obeznámený se všemi Vedami a písmy.

2. V Garuḍa Purāṇě, Bṛhan-nāradīya Purāṇě a Padma Purāṇě je několikrát řečeno: Jaký má význam védské poznání a pokání pro toho, kdo nezná a nevykonává oddanou službu Pánovi?

3. Co znamenají tisíce prajāpatiů ve srovnání s jedním oddaným Pána?

4. Śukadeva Gosvāmī řekl (Bhāg. 2.4.17), že ani asketa, ani štědrý dárce milodarů, ani ten, kdo je velice slavný, ani velký filozof, ani velký okultista, ani nikdo jiný nemůže dosáhnout svého vytouženého výsledku, pokud není zaměstnán ve službě Pánu.

5. I místo krásnější než nebe má člověk ihned opustit, pokud na něm není oslavován Pán Vaikuṇṭhy nebo Jeho čistý oddaný.

6. Čistý oddaný odmítá přijmout všech pět různých druhů osvobození, protože chce sloužit Pánu.

Konečným závěrem tedy je, že vždy a všude se má opěvovat sláva Pána. Každý má naslouchat o Jeho slávě, každý má zpívat o Jeho slávě a každý má neustále vzpomínat na Jeho slávu, jelikož to je nejvyšší stupeň životní dokonalosti. Plodonosná práce je vždy omezená na požitek spojený s tělem; yoga je omezená na získání mystických sil; empirická filozofie je omezená na dosažení transcendentálního poznání, a transcendentální poznání může člověka dovést nanejvýš k vysvobození. I když člověk naplní svůj život některou z těchto činností, je velice pravděpodobné, že je nedokáže vykonávat správně. Pro transcendentální oddanou službu Pánu však neexistují žádná omezení a ten, kdo ji vykonává, se nemusí bát, že poklesne. Milostí Pána tímto způsobem každý automaticky dosáhne konečného stádia. V předběžném stádiu oddané služby může být nutné jisté poznání, ale ve vyšším stádiu žádné takové poznání není zapotřebí. Věnovat se bhakti-yoze, čisté oddané službě, je tedy nejlepší a zaručenou cestou k pokroku.

Z těchto čtyř veršů Śrīmad-Bhāgavatamu, které jsou jeho esencí, se někdy impersonalisté snaží vyvodit různé závěry ve svůj prospěch, ale je třeba si povšimnout, že tyto čtyři śloky jako první vyslovil Samotný Nejvyšší Pán, Osobnost Božství, což znamená, že impersonalisté, kteří nemají ponětí o Osobnosti Božství, nemohou správně pochopit jejich význam. Impersonalista z nich tedy může vyvozovat různé závěry, ale ti, kteří se učí v učednické posloupnosti, pocházející od Brahmy, jeho interpretace nikdy nepřijmou, což bude vysvětleno v následujících verších. Kromě toho śruti potvrzuje, že Nejvyšší Pravda, Absolutní Osobnost Božství, se nikdy nezjevuje tomu, kdo je pyšný na své akademické vzdělání. Śruti-mantra říká jasně (Kaṭha Up. 1.2.23):

Vše je vysvětleno Samotným Pánem a ten, kdo nemá žádný vztah k Pánu v Jeho osobní podobě, stěží pochopí význam Śrīmad-Bhāgavatamu, jestliže ho milostivě nepoučí bhāgavatové v učednické posloupnosti.

Stejně jako Pán Kṛṣṇa, Osobnost Božství, shrnul v desáté kapitole Bhagavad-gīty celý text do čtyř veršů (ahaṁ sarvasya prabhavaḥ atd.), tak i celý Śrīmad-Bhāgavatam je shrnut do čtyř veršů (aham evāsam evāgre atd.). Tajný smysl tohoto nejdůležitějšího závěru bhāgavatské školy tedy vysvětlil původní mluvčí Śrīmad-Bhāgavatamu, který je zároveň původním mluvčím Bhagavad-gīty — Pán Śrī Kṛṣṇa, Osobnost Božství. Existuje mnoho jazykových znalců a neoddaných materialistických filozofů, kteří se snaží přikládat těmto čtyřem veršům Śrīmad-Bhāgavatamu jiný význam, ale Samotný Pán radil Brahmājīmu, aby se neodchyloval od závěru, kterému ho On Osobně naučil. Pán byl učitelem Śrīmad-Bhāgavatamu ve čtyřech základních verších a Brahmā byl žákem, přijímajícím poznání. Skutečný následovník Śrīmad-Bhāgavatamu nemá být rozrušen mylnými výklady slova aham ve slovních konstrukcích impersonalistů. Śrīmad-Bhāgavatam je kniha popisující Osobnost Božství a čisté oddané Pána, kteří jsou známí také jako bhāgavatové, a nikdo cizí by neměl mít k této důvěrné literatuře o oddané službě přístup. Śrīmad-Bhāgavatam se bohužel někdy snaží vykládat také impersonalisté, kteří nemají žádný vztah k Osobnosti Božství a kteří vycházejí pouze ze svých omezených gramatických znalostí a suchých spekulací. Pán proto varuje Brahmu (a skrze něho všechny budoucí oddané Pána v Brahmově učednické posloupnosti), že nikdo se nemá nechat zmást závěry takzvaných učenců nebo jiných lidí s nedostatečným poznáním, ale každý musí náležitě upnout svoji mysl na poznání přicházející od parampary. Nikdo se nemá snažit vynalézat nové interpretace na základě svého světského poznání. Prvním krokem při studiu poznání, které získal Brahmā, je tedy vyhledat pravého gurua, který je představitelem Pána v systému parampary. Nikdo se nemá snažit vyvozovat vlastní závěry za pomoci nedokonalého hmotného poznání. Guru neboli pravý duchovní mistr je způsobilý vést svého žáka po správné cestě na základě veškeré autorizované védské literatury. Nesnaží se žonglovat se slovy, aby ho zmátl. Pravý duchovní mistr učí svého žáka zásadám oddané služby svým osobním příkladem. Bez osobní služby může člověk spekulovat jako impersonalista či suchý spekulant život za životem a nebude schopen dojít ke konečnému závěru. Následováním pokynů pravého duchovního mistra, které jsou v souladu se zásadami zjevených písem, se student dopracuje na úroveň úplného poznání, což se projeví rozvojem jeho odpoutanosti od světa smyslového požitku. Materialisté jsou velice překvapeni, když se někdo dokáže vzdát světa smyslového požitku, a každý pokus soustředit se pevně na realizaci Boha proto pokládají za něco mystického. Odpoutanost od smyslového světa je příznakem realizace brahma-bhūta, která předchází stádiu transcendentální oddané služby (parā bhaktiḥ). Životní stádium brahma-bhūta je také známé jako stádium ātmārāma, ve kterém je člověk plně spokojený sám v sobě a netouží po ničem ze světa smyslového požitku. Toto stádium naprosté spokojenosti je předpokladem pro pochopení transcendentálního poznání o Osobnosti Božství, což potvrzuje následující verš ze Śrīmad-Bhāgavatamu (1.2.20):

Jestliže člověk zásluhou oddané služby dosáhne plné životní spokojenosti, která se projeví nezájmem o svět smyslového požitku, může na této osvobozené úrovni porozumět vědě o Bohu.

Tajemství vědy o Bohu se všemi jejími důvěrnými aspekty je možné poznat jedině na úrovni plné spokojenosti a odpoutanosti od smyslového světa, a nikoliv za pomoci gramatiky a akademických spekulací. Jelikož Brahmā se kvalifikoval pro přijetí tohoto poznání, Pán mu s potěšením odkryl smysl Śrīmad-Bhāgavatamu. Pán může dávat přímé pokyny jakémukoliv oddanému, který je odpoutaný od světa smyslového požitku. To uvádí Bhagavad-gītā (10.10):

Oddaným, kteří jsou neustále zaměstnáni v transcendentální láskyplné službě Pánu (prīti-pūrvakam), dává Pán ze Své bezpříčinné milosti přímé pokyny, které jim pomohou udělat náležitý pokrok na cestě zpátky domů, zpátky k Bohu. Není tedy správné snažit se chápat tyto čtyři verše Śrīmad-Bhāgavatamu pomocí mentální spekulace. Člověk má možnost poznat sídlo Pána, Vaikuṇṭhu, přímým setkáním s Nejvyšší Osobností Božství, jak bylo umožněno Brahmājīmu. Tuto realizaci Vaikuṇṭhy může získat jakýkoliv oddaný Pána, který svojí oddanou službou dosáhne transcendentálního postavení.

V Gopāla-tāpanī Upaniṣadě (śruti) je řečeno: gopa-veśo me puruṣaḥ purastād āvirbabhuva — Pán se zjevil před Brahmou jako pasáček krav, to znamená jako původní Osobnost Božství, Pán Śrī Kṛṣṇa, Govinda, Jehož později popsal Brahmājī ve své Brahma-saṁhitě (5.29):

Brahmājī si přeje uctívat původní Osobnost Božství, Pána Śrī Kṛṣṇu, který se věnuje Svým zábavám na nejvyšší vaikuṇṭhské planetě, zvané Goloka Vṛndāvana, kde je Jeho zvykem starat se jako pasáček o krávy surabhi a kde Ho s láskou a úctou obsluhují stovky a tisíce bohyní štěstí.

Z tohoto verše je rovněž zřejmé, že Śrī Kṛṣṇa je původní podoba Nejvyššího Pána (kṛṣṇas tu bhagavān svayam). Nejvyšší Osobností Božství je Pán Kṛṣṇa a nikoliv Nārāyaṇa nebo puruṣa-avatārové, kteří jsou až Jeho druhotnými projevy. Śrīmad-Bhāgavatam proto reprezentuje vědomí Nejvyšší Osobnosti Božství, Pána Śrī Kṛṣṇy, a je zvukovým zastoupením Pána, stejně jako Bhagavad-gītā. Závěr tedy je, že Śrīmad-Bhāgavatam je vědou o Pánu, pomocí které lze dokonale realizovat Pána a Jeho sídlo.

V tomto verši je jasně uvedeno, že Pán je ajanaḥ neboli Nejvyšší Osoba a že když Brahmājīmu předával Śrīmad-Bhāgavatam shrnutý ve čtyřech verších, ukázal mu Svoji transcendentální podobu (ātmano rūpam). Pán je ajanaḥ, Nejvyšší Osoba, mezi janānām, všemi osobami. Všechny živé bytosti jsou individuální osoby a mezi všemi těmito osobami je Pán Hari nejvyšší, jak potvrzuje śruti-mantra — nityo nityānāṁ cetanaś cetanānām. V transcendentálním světě tedy na rozdíl od hmotného světa není nic neosobní. Kdekoliv je cetana neboli poznání, tam musí také existovat osobnost. V duchovním světě je vše plné poznání, a dokonce i země, voda, stromy, hory, řeky, lidé, zvířata, ptáci — vše je tam téže kvality, cetana, a proto je tam vše individuální a osobní. Tyto informace nám poskytuje Śrīmad-Bhāgavatam, nejvyšší védská literatura, a Brahmājī, vůdce živých bytostí, byl takto poučen Osobně od Nejvyšší Osobnosti Božství, aby mohl toto poselství šířit ke všem obyvatelům vesmíru a učil je tak svrchovanému poznání o bhakti-yoze. Brahmājī pak poselství Śrīmad-Bhāgavatamu předal svému drahému synovi Nāradovi, který totéž naučil Vyāsadeva, který pak učil Śukadeva Gosvāmīho. Milostí Śukadeva Gosvāmīho a Mahārāje Parīkṣita dostáváme natrvalo Śrīmad-Bhāgavatam, abychom se z něj mohli učit vědě o Absolutní Osobnosti Božství, Pánu Kṛṣṇovi.

Jedině Nejvyšší Osobnost Božství, Hari, může úplně uspokojit smysly všech živých bytostí. Živé bytosti, které jsou oklamány zářícím odrazem vnější energie, uctívají své smysly, namísto toho, aby se s jejich pomocí snažili uspokojit touhy Nejvyššího.

V Hari-bhakti-sudhodayi (13.2) je následující verš:

“Ó oddaný Pána, dokonalostí zraku je spatřit tebe a dotknout se tvého těla je dokonalostí doteku. Jazyk je určen pro oslavování tvých vlastností, protože čistého oddaného Pána je v tomto světě velice těžké nalézt.”

Smysly byly živé bytosti původně dány k tomuto účelu — aby je zaměstnala v transcendentální láskyplné službě Pánu a Jeho oddaným — ale podmíněné duše, oklamány iluzorní hmotnou energií, se nechaly okouzlit smyslovým požitkem. Veškeré praktiky duchovního života jsou tedy určeny k tomu, aby živá bytost odpoutala své smysly od podmíněných činností a znovu je zaměstnala v přímé službě Pánu. Brahmā proto zaměstnal své smysly ve službě Pánu a začal znovu vytvářet podmíněné živé bytosti, které tak dostaly příležitost znovu jednat ve stvořeném vesmíru. Hmotný vesmír je takto stvořen a zničen vůlí Pána. Je stvořen proto, aby dal podmíněným duším příležitost jednat a nakonec se vrátit domů, zpátky k Bohu, a služebníci jako je Brahmājī, Nāradajī, Vyāsajī a jejich následovníci pomáhají Pánovi s naplněním Jeho záměru: odnaučit podmíněné duše sobeckému smyslovému požitku a přivést je znovu do normálního stavu, ve kterém své smysly používají ve službě Pánu. Impersonalisté se však nesnaží přeorientovat činnosti smyslů, ale snaží se namísto toho odepřít všechny smysly jak podmíněné duši, tak i Pánu. Taková snaha nemůže podmíněné duše nikdy vyléčit. Nemocné smysly můžeme vyléčit odstraněním jejich vady, nikoliv tím, že se jich zcela zbavíme. Když naše oči onemocní, budeme se je snažit vyléčit, abychom mohli znovu vidět. Vypíchnout si oči nám nijak nepomůže. Celá hmotná nemoc se zakládá na smyslovém požitku a osvobodit se od této nemoci znamená přeorientovat smysly tak, aby se dívaly na krásu Pána, naslouchaly o Jeho slávě a jednaly pro Jeho uspokojení. Proto Brahmājī znovu stvořil celý vesmír a uvedl ho do činnosti.

Nikdo nemůže mít vznešené postavení, pokud se před tím nepodrobil životu podle pravidel a usměrnění. Bezstarostný život, založený na vyhledávání smyslového požitku, je životem zvířat. Pán Brahmā chtěl poučit všechny své potomky, a proto začal vyučovat zásadám ovládání smyslů v zájmu vyšších povinností. Toužil po blahu všech, neboť všichni jsou služebníci Boha, a každý, kdo si přeje blaho své rodiny a svých potomků, musí vést mravný a zbožný život. Nejvyšším ideálem života podle mravních zásad je stát se oddaným Pána, protože čistý oddaný má všechny dobré vlastnosti Pána. Naopak ten, kdo není oddaným Pána, může být sebelépe kvalifikovaný ze světského hlediska, ale nemůže mít v pravém slova smyslu žádnou dobrou vlastnost. Čistí oddaní Pána jako je Brahmā a další osobnosti v učednické posloupnosti neučí své podřízené nic, čím by se sami neřídili ve svém vlastním životě.

Pán Brahmā jakožto stvořitel všech živých bytostí ve vesmíru je otcem několika známých synů, ke kterým patří Dakṣa, catuḥ-sanové a Nārada. Ze tří částí lidského poznání, rozšířeného prostřednictvím Ved — to znamená z části pojednávající o plodonosné práci (karma-kāṇḍa), o transcendentálním poznání (jñāna-kāṇḍa) a o oddané službě (upāsanā-kāṇḍa) — zdědil Devarṣi Nārada od svého otce Brahmy poznání o oddané službě, Dakṣa zdědil poznání o plodonosné práci a Sanaka, Sanātana atd. zdědili poznání o jñāna-kāṇḍě neboli o transcendentální moudrosti. Nārada je zde však popsán jako nejmilovanější ze všech synů Brahmy, díky jeho dobrému chování, poslušnosti, pokoře a ochotě kdykoliv svému otci sloužit. Nārada je také slavný jako největší ze všech mudrců, jelikož je největším ze všech oddaných. Je duchovním mistrem mnoha slavných oddaných Pána — Prahlāda, Dhruvy a Vyāsy a dokonce i lovce zvířat, Kirāty. Jeho jediným zaměstnáním je přivést každého k transcendentální láskyplné službě Pánu. Všechny jeho vlastnosti z něho tedy dělají nejdražšího syna svého otce, a to vše je způsobeno tím, že Nārada je prvotřídním oddaným Pána. Oddaní neustále touží vědět více a více o Nejvyšším Pánovi, který je Pánem všech energií, což je potvrzeno v Bhagavad-gītě (10.9):

Nejvyšší Pán je neomezený a Jeho energie jsou také neomezené. Nikdo je nemůže znát úplně. Brahmājī je největší živá bytost v tomto vesmíru a byl navíc poučen přímo od Pána, takže musí vědět více, než kdokoliv jiný ve vesmíru, třebaže ani jeho poznání není úplné. Povinností každého tedy je klást otázky duchovnímu mistrovi v učednické posloupnosti počínající Brahmou, která sestupuje od Nārady k Vyāsovi, od Vyāsy k Śukadevovi a tak dále, a získat tak poznání o neomezeném Pánovi.

Snažit se porozumět duchovnímu neboli transcendentálnímu poznání a dotazovat se realizované osoby je něco jiného, než klást obyčejné otázky obyčejnému učiteli. Moderní učitelé jsou placenými zprostředkovateli určitých informací, ale duchovní mistr není placeným instruktorem. Nemůže nikoho učit, aniž by byl autorizován. V Bhagavad-gītě (4.34) je správný způsob přijímání transcendentálního poznání popsán následovně:

Arjuna dostal radu, že transcendentální poznání může obdržet od realizovaného učitele, když se mu odevzdá, bude mu klást otázky a bude mu sloužit. Transcendentální poznání nelze získat za peníze. Je možné ho získat jedině službou duchovnímu mistrovi. Stejně jako Brahmājī obdržel poznání přímo od Pána tím, že Ho plně uspokojil, i my musíme obdržet transcendentální poznání od duchovního mistra tím, že ho zcela uspokojíme. Uspokojení duchovního mistra je jediným prostředkem, jak pochopit transcendentální poznání. Nikdo nemůže porozumět transcendentálnímu poznání pouze na základě znalostí gramatiky. Vedy prohlašují (Śvetāśvatara Upaniṣad 6.23):

“Transcendentální poznání se zjevuje pouze tomu, kdo je neochvějně oddán Pánovi a duchovnímu mistru.” Vztah mezi žákem a duchovním mistrem je věčný. Ten, kdo je nyní žákem, je budoucím duchovním mistrem. Nikdo však nemůže být pravým a autorizovaným duchovním mistrem, dokud nebude věrně následovat pokyny svého duchovního mistra. Brahmājī získal skutečné poznání jako žák Nejvyššího Pána a předal ho svému drahému žákovi Nāradovi, a stejně tak Nārada potom jako duchovní mistr předal toto poznání Vyāsovi a tak dále. Povrchní vztahy mezi takzvaným duchovním učitelem a takzvaným žákem, které jsou pouze formálního charakteru, se tedy dalece liší od vztahů Brahmy a Nārady nebo Nārady a Vyāsy. Vztah mezi Brahmou a Nāradou je skutečností, zatímco každý formální vztah je vztahem mezi podvodníkem a podvedeným. Zde se jasně uvádí, že Nārada měl nejen dobré chování a byl pokorný a poslušný, ale také byl velice disciplinovaný. Ten, kdo se nedokáže ovládat, zvláště co se týče pohlavního života, se nemůže stát ani žákem, ani duchovním mistrem. Člověk se nejprve musí naučit ovládat řeč, hněv, jazyk, mysl, žaludek a genitálie. Ten, kdo ovládl výše uvedené smysly, se nazývá gosvāmī. Nikdo se nemůže stát žákem ani duchovním mistrem, aniž se z něho stal gosvāmī. Takzvaný duchovní mistr, který neovládá své smysly, je podvodník a žák takového duchovního mistra je podvedený.

Brahmājīho bychom neměli považovat za dávno zesnulého praděda z této planety. Je nejstarším pradědem, ale je stále naživu, stejně jako i Nārada. Stáří obyvatel Brahmaloky je uvedeno v Bhagavad-gītě. Obyvatelé této malé planety Země si stěží dovedou představit délku pouhého jednoho Brahmova dne.

Ačkoliv Śrīmad-Bhāgavatam byl vysloven ve čtyřech verších, obsahoval deset charakteristik, které budou vysvětleny v příští kapitole. Na začátku těchto čtyř veršů je řečeno, že Pán existoval před stvořením, a proto Śrīmad-Bhāgavatam začíná aforismem Vedānty — janmādy asya. Janmādy asya je začátek, ale čtyři verše, ve kterých je řečeno, že Pán je kořenem všeho, co existuje — od stvoření až po svrchované sídlo Pána—přirozeně vysvětlují celkem deset charakteristik. Špatný výklad by ovšem byl, že jelikož Pán vyslovil pouze čtyři verše, všech zbývajících 17 994 veršů je zbytečných. Jak budeme vidět v příští kapitole, k náležitému vysvětlení deseti charakteristik je právě takové množství veršů zapotřebí. Brahmājī také předtím Nāradovi poradil, aby myšlenku, kterou od něho obdržel, dále rozvíjel. Śrī Caitanya Mahāprabhu o těchto věcech stručně poučil Śrīlu Rūpu Gosvāmīho, ale Rūpa Gosvāmī jako žák Jeho pokyny velice důkladně rozpracoval. Stejné téma dále rozvinul Jīva Gosvāmī a ještě podrobněji ho popsal Śrī Viśvanātha Cakravartī Ṭhākura. Snažíme se tedy kráčet ve stopách všech těchto autorit. Śrīmad-Bhāgavatam není žádný obyčejný román ani světská kniha. Jeho síla je neomezená a jakkoliv ho v rámci svých schopností rozšíříme, nikdy nebude tímto rozšířením vyčerpaný. Śrīmad-Bhāgavatam jakožto zvukové zastoupení Pána může být vysvětlen stejně ve čtyřech verších jako ve čtyřech miliardách veršů, protože Pán je menší nežli atom a zároveň větší nežli neomezené nebe. Taková je síla Śrīmad-Bhāgavatamu.

V páté kapitole prvního zpěvu Śrīmad-Bhāgavatamu udělil Nārada velkému mudrci Vyāsadevovi následující pokyn:

“Ó šťastlivý a zbožný filozofe, jsi slavný po celém vesmíru, pevně soustředěný na Absolutní Pravdu, máš neposkvrněný charakter a dokonalou vizi. Žádám tě proto, abys meditoval o činnostech Osobnosti Božství, které jsou ve všech směrem zcela jedinečné.”

Tato učednická posloupnost, Brahma-sampradāya, tedy neopomíjí jógovou meditaci. Jelikož oddaní jsou ale bhakti-yogīni, nemusí se namáhat s meditací o neosobním Brahmanu; jak je řečeno v tomto verši, meditují o brahma paramam, o Nejvyšším Brahmanu. Realizace Brahmanu začíná u neosobní záře, ale s dalším pokrokem v této meditaci se projeví Nejvyšší Duše, realizace Paramātmy. Další pokrok potom vede k realizaci Nejvyšší Osobnosti Božství. Śrī Nārada Muni jako duchovní mistr Vyāsadeva znal velice dobře postavení svého žáka a dosvědčil, že Śrīla Vyāsadeva je pevně soustředěn na Absolutní Pravdu, věrný svým velkým slibům atd., a doporučil mu meditovat o transcendentálních činnostech Pána. S neosobním Brahmanem se nepojí žádné činnosti, ale Osobnost Božství vykonává mnoho činností, které jsou zcela transcendentální. Kdyby byly činnosti Nejvyššího Brahmanu hmotné, Nārada by nedoporučoval Vyāsadevovi, aby o nich meditoval. A Bhagavad-gītā potvrzuje, že paraṁ brahma je Pán Śrī Kṛṣṇa. Když Arjuna v desáté kapitole Bhagavad-gīty pochopil skutečné postavení Pána Kṛṣṇy, oslovil Pána následovně:

Arjuna díky své osobní realizaci Pána Kṛṣṇy shrnul obsah Bhagavad-gīty následovně: “Můj drahý Pane, jsi Nejvyšší Absolutní Pravda, Původní Osoba ve Své věčné podobě, plné blaženosti a poznání. Potvrzuje to i Nārada, Asita, Devala a Vyāsadeva a navíc jsi to potvrdil i Ty Samotný.” (Bg. 10.12-13)

Když Vyāsadeva soustředil svoji mysl v meditaci, byl v tranzu bhakti-yogy a skutečně uviděl Nejvyšší Osobu v protikladu s māyou, iluzorní energií. Jak jsme již rozebrali dříve, Pánova māyā neboli iluze je také Jeho projevem, jelikož bez Pána nemůže existovat. Tma vždy závisí na světle. Bez světla by nikdo neznal tmu, která tvoří jeho protiklad. Tato māyā neboli iluze ovšem nemůže nikdy překonat Nejvyšší Osobnost Božství, a proto se drží stranou Pána (apāśrayam).

Dokonalostí meditace je tedy realizovat Nejvyššího Pána, Osobnost Božství, společně s Jeho transcendentálními činnostmi. Meditace o neosobním Brahmanu přináší člověku mnoho těžkostí, což je potvrzeno v Bhagavad-gītě (12.5): kleśo 'dhikataras teṣām avyaktāsakta-cetasām.

Na počátku Śrīmad-Bhāgavatamu bylo řečeno, že toto velké transcendentální písmo je zralým plodem stromu védského poznání. Śrīmad-Bhāgavatam proto odpovídá na všechny otázky, které si člověk může klást ohledně dění ve vesmíru, počínaje jeho stvořením. Odpovědi závisí pouze na kvalifikaci toho, kdo je vysvětluje. Deset oddílů Śrīmad-Bhāgavatamu, jak je vysvětlil velký mudrc Śrīla Śukadeva Gosvāmī, dává vyčerpávající odpovědi na všechny otázky, a pokud jich inteligentní lidé náležitě využijí, získají z nich veškerý intelektuální prospěch.